Jiří Pehe

31. 08.

Klausovi sirotci

Jiří Pehe Přečteno 5447 krát

Nedávné dění okolo možného návratu bývalého prezidenta Václava Klause do stranické politiky se neslo v duchu zábavné divadelní frašky.

Klaus podmínil svůj návrat tím, že by se potůčky zájemců slily do nějaké dravé řeky, přičemž už dopředu vyloučil, že by touto řekou mohla být Občanská demokratická strana, kterou kdysi zakládal. Dotkla se ho rezervovaná vyjádření některých předáků ODS.

Vezmeme-li v úvahu, že Klaus je bývalý prezident, je vskutku na pováženou, jaká bizarní uskupení a politici se snažili z jeho možného návratu do politiky něco vytěžit. Hlavní role se ujala Jana Bobošíková, která je v povědomí veřejnosti zapsána především tím, že pod praporem vášnivého nacionalismu a antievropanství už kandidovala snad do všeho, do čeho lze u nás kandidovat, včetně dvou pokusů stát se prezidentkou země, z toho jednou jako kandidátka KSČM.

Stejně nevalnou pověst měli i politici, kteří začali opouštět ODS, aby prý kandidovali pod Klausovým vedením, třeba Boris Šťastný. S Klausem přímo vyjednával také Mirek Topolánek a údajně i Petr Tluchoř.
Mohutnou podporu vyjadřovali i politici, jako je bývalý pražský primátor, „kolibřík“ Pavel Bém. Zdálo se, že je jen otázkou času, kdy se začnou do zástupu řadit i různí kmotrovští „mazánkové“ a Klausem amnestovaní šíbři.

Zatímco zástup zájemců o Klausův výtah nad pětiprocentní hranici, jejíž překonání je podmínkou vstupu do Sněmovny, byl docela pestrý , klišé o Klausově nepostradatelnosti, zásluhách i schopnostech rehabilitovat skutečnou pravicovou politiku u nás, svou fádní devótností naopak připomínala chvalozpěvy na bývalé tajemníky KSČ.

Co na tom, že podle průzkumů si naprostá většina veřejnosti myslí, a to nejen ve světle jeho skandální amnestie před odchodem z prezidentské funkce, že by se do politiky už neměl vracet.

Jisté je, že bizarní politický zástup, sestávající z nacionalistických politiků a fašizujících aktivistů, jakož i lidí opředených korupčními skandály, byl už dopředu odsouzen k prohře. Klaus je dostatečně chytrý, aby si to včas uvědomil. I proto z projektu vycouval, jakkoliv prý až „po dlouhém a bolestném rozhodování“.

Ze „SUPR klausovců“, jak si pestrá směska lidí účinkující ve frašce pod názvem „Klausův návrat“ už začala pracovně říkat, jsou nyní jen sirotci. Že jejich snaha byla jen takový mediálně vděčný„super pšouk“, nezakryje ani oznámení, že budou pod vedením Bobošíkové kandidovat jako jeden konzervativní blok s názvem Hlavu vzhůru! Klaus je prý podpoří.

Další ujišťují, že se jejich guru jednoho dne určitě do politiky v jejich čele vrátí, ale evidentně ho moc neznají. Zdá se totiž, že hlavním účelem Klausova posledního manévru je dále oslabit „nevděčnou“ ODS. Až bude strana po volbách dostatečně zdecimovaná, bude potřebovat zachránce, a to už před eurovolbami v roce 2014. O tom, že by se Klaus mohl stát volebním lídrem, už mluví dokonce i někteří členové vedení ODS.

Ať tak či onak, jisté je, že pokud Klaus neztratil zbytky soudnosti, byl by takový jeho postup smysluplnější, než kdyby se přímo postavil do čela politického cirkusu po názvem Hlavu vzhůru!, jehož protagonisté vzbuzují u většiny voličů v lepším případě posměch, v horším silný odpor.

Právo, 31.8.2013

28. 08.

Udělají Klaus a Zeman z velkých stran jen trosky?

Jiří Pehe Přečteno 8715 krát

Situace české pravice před předčasnými volbami do Poslanecké sněmovny dost připomíná tu, kterou si mnozí pamatují ze Slovenska před vítězstvím levicového Smeru Roberta Fica v roce 2006.

Tam se také pravice nejprve během své vlády pod vedením Mikuláše Dzurindy rozhádala a zabředla do nejrůznějších skandálů. I před volbami se pak dál štěpila, než aby raději hledala společnou platformu proti sílící levici. Nakonec skončila v hluboké defenzivě. Pro Fica pak bylo snadné před slovenskou veřejností obhájit nechuť jít s těmito stranami po volbách do vlády. Raději vytvořil koalici s nacionalisticko-populistickými stranami, Hnutím za demokratické Slovensko a Slovenskou národní stranou.

Pravice se ovšem z tohoto debaklu příliš nepoučila. Byla sice schopná sestavit vládu po volbách v roce 2010 pod vedením Ivety Radičové, ale hádky na pravici pokračovaly , a vláda na konci roku 2011 předčasně padla. Výsledkem bylo drtivé vítězství Smeru v předčasných volbách roce 2012, které umožnilo Ficovi vládnout bez koaličních partnerů, a zanechalo pravicovou část spektra ve stavu, kdy není schopná fungovat ani jako sebevědomá opozice.

České pravicové strany nyní předvádějí něco podobného. Zejména občanští demokraté a TOP 09 by kupříkladu mohli vytvořit nějakou společnou platformu či dokonce předvolební alianci, jenže zejména ODS je momentálně ve stavu, kdy její lídři, zdá se, nejsou schopni strategicky uvažovat.

Ke štěpení pravice také vydatně přispěl bývalý předseda strany a později prezident Václav Klaus, který nejprve odmítl nabídky pomoci ODS, kterou kdysi zakládal, aby si pak po nějakou dobu pohrával s myšlenkou, že by zaštítil několik menších pravicových a nacionalistických subjektů.

I když nakonec oznámil, že do Sněmovny kandidovat nebude, takže nějaký nový subjekt, kterému Klausovi příznivci už pracovně začali říkat „klausovci“, s přímou účastí Klause nevznikne, už jen jeho koketování s touto myšlenkou pravici dále rozdrobilo. Navíc Klaus uvedl, že ač sám nebude kandidovat, je ochoten pomoci některým stranám, které kandidovat budou.

Klaus jako zkušený politik jistě věděl, že jeho návrat do stranické politiky není příliš reálný, a i proto se jeho koketování s možností postavit se do čela „klausovců“ jevilo především jako pokus dále oslabit ODS, s níž se před časem ve zlém rozešel. Rozdrolení pravice do několika navzájem v podstatě znepřátelených subjektů hraje samozřejmě do karet levici.

Největší nadějí, že volby nakonec nedopadnou pro pravici úplně katastrofálně, je tak paradoxně údajně levicový prezident Miloš Zeman. Ten zase dělá v podobě svých nejrůznějších prohlášení i aktivit svých spojenců vše pro to, aby rozložil ČSSD, která, kdyby zůstala jednotná, by mohla dosáhnout výsledku ne nepodobného tomu, jehož dosáhl Smer Roberta Fica na Slovensku v roce 2010.

Zdá se prostě, že dva nejvýznačnější čeští političtí matadoři, Klaus a Zeman, kteří pomohli kdysi vybudovat silné pravicové a levicové strany, činí v současné době vše pro to, aby toto své dílo definitivně zničili. Ponechme stranou, zda tak činí kvůli osobním ambicím či zhrzenosti z nevděku svých bývalých stran, či kvůli nějaké jiné agendě.

Jisté je, že existuje reálné nebezpečí, že se z české stranické scény napravo a možná i nalevo od politického středu mohou stát jen trosky, které rozhodně nebudou schopny řešit hromadící se problémy země.

ČRo Plus, 28.8.2013

24. 08.

Pravice nad propastí, levice na rozcestí

Jiří Pehe Přečteno 10808 krát

Když někteří analytici opakovaně varovali strany bývalé pravicové koalice, že obsahem i stylem svého vládnutí vedou českou pravici na volební jatka podobná těm slovenským, byla taková varování vesměs odbývána jako přehnaná. Svůj podíl na této zaslepenosti měli i mnozí komentátoři a ekonomové s pravicí spojení, kteří argumentovali, že se možná do vládnutí pravice vloudily chyby, ale celkově byly reformy bývalé koalice prý kroky správným směrem. Na metodách tolik nezáleželo.

Dnes slyšíme podobnou argumentaci, ve stylu „účel světí prostředky“, od některých komentátorů na levici. Rýsuje se masivní vítězství levice, neohrožujme ho tedy jakýmisi ohledy na demokratickou kvalitu takového vládnutí. Jde prý o víc.

Co na tom, že pravice se zřítila do politického suterénu nejen proto, že její reformy a škrty byly nepromyšlené a prvoplánově asociální, ale i proto, že prostě považovala demokratické zvyklosti za idiotské. Nepochopila, že zásadní změny nelze prosazovat silou, triky a ohýbáním ústavy.

Svým vládnutím se pravicové zprofanovaly natolik, že jediné téma s jakýmsi mobilizačním potenciálem, která zbývá ODS, je antikomunismus, zatímco TOP 09 se bude soustředit na boj za parlamentní demokracii.

Jenže tato témata nezaberou, protože nositelé těchto témat jsou ve vztahu k nim nedůvěryhodní. Antikomunismus je po opakovaných mobilizacích z minulosti nejenom „profláknutý“, ale navíc, coby „morální téma“, potřebuje jako nositele stranu, jejíž morální panice lze věřit.

TOP 09 zase jen těžko potřebné množství voličů přesvědčí, že po všech excesech bývalé vládní koalice a mhouření očí nad pochybným schvalováním zákonů, jako byla důchodová reforma nebo církevní restituce, chce právě ona bránit demokracii. Z úst představitelů TOP 09 bude dost falešně působit i tvrzení, že k zásadnímu ohrožení demokracie dojde, pokud ve volbách zvítězí ČSSD, z níž si už prý autoritářský prezident Zeman udělal onuci.

Jenže to neznamená, že není na místě varovat, že se k nám skrze vládu levice kontrolovanou prezidentem Zemanem, může vplížit autoritářský postkomunismus, který už převládl v Maďarsku, Rumunsku i Bulharsku, s jehož pokušením bojuje i mocný Robert Fico na Slovensku, a který se v případě vítězství Strany právo a spravedlnost Jaroslawa Kaczynského může vrátit i do Polska.

Je samozřejmě lákavé odstřelit komentátory, kteří upozorňují na autoritářské nebezpečí u nás, pokud by zvítězil spíše zemanovský, než sociálně demokratický typ levice, poukazem na to že, že hrají podle not nevěrohodné TOP 09 a levici jen štěpí. Ve skutečnosti ale není vůbec „přehnané“ poukazovat na autoritářské tendence prezidenta a analyzovat, co znamená, bude-li levice vládnout autonomně na prezidentovi, či naopak pod jeho kuratelou, jakož i na to, kdo jsou nositelé těchto různých scénářů v rámci ČSSD.

Rozdíl mezi demokratickou a autoritářskou levicí není vzhledem k naší minulosti žádná trivialita. Ačkoliv se v programu na prezidentovi autonomní a v programu prezidentské ČSSD nemusí lišit ani písmenko, jejich vládnutí se může lišit značně. Byla by škoda, kdyby demokratická levice u nás propásla svoji šanci uskutečnit svoji vizi rozumně spravovaného státu jenom proto, že propadne mocenským zkratkám předváděným zemanovskou „levicí“, nebo dříve pravicovou koalicí, a ve jménu blaha lidu označí demokratické procedury za idiotské zdržování.

Právo, 24.8.2013

22. 08.

Bitva na moravském poli

Jiří Pehe Přečteno 11145 krát

Na jižní Moravě se chystá politická bitva, která může rozhodnout o dalším směřování českého státu. Bude možná méně dramatická, než slavná bitva na Moravském poli, v níž po zradě českých pánů prohrál nejen bitvu ale i život Přemysl Otakar II. (od bitvy mimochodem 26. srpna uplyne 735 let), politicky osudové ale to, co se chystá v nadcházejících volbách na jižní Moravě, přesto být může.

Jak známo, sociální demokracie, která s největší pravděpodobností v nadcházejících předčasných volbách do Poslanecké sněmovny zvítězí, nasadila v Jihomoravském kraji svého předsedu Bohuslava Sobotku jako jedničku a prvního místopředsedu Michala Haška jako dvojku na stranické kandidátce.

Zatímco Hašek je představitelem stranického křídla, které jde na ruku prezidentu Miloši Zemanovi, Sobotka si od Zemana udržuje odstup.

Při nedávném hlasování o důvěře vládě Jiřího Rusnoka, kterou Zeman jmenoval bez ohledu na mínění PS, se Sobotka nakonec podvolil tlaku Haškova „zemanovského“ křídla, a stranické vedení i poslanecký klub nakonec jednomyslně podpořili Rusnokovu vládu. Poražený předseda se snažil prodat tento svůj ústupek jako taktický manévr, který donutil pravicové strany, aby souhlasily s předčasnými volbami.

Haškovské křídlo se vzápětí pokoušelo Sobotku „vystrčit“ do čela politicky sebevražedné kandidátky v Praze, ten ale tuto zřejmou past odmítl. Jenže pastí svého druhu je i „bitva na moravském poli“, kde Hašek v minulých volbách s pomocí kroužkování Sobotku přeskočil. Pokud by se mu to tentokrát povedlo znovu, bude mít prezident Zeman příležitost zamíchat při výběru příštího premiéra kartami v Haškův prospěch.

Zeman, jak známo, nejprve dvojznačně řekl, že bude jmenovat premiérem představitele vítězné strany. Spekulace o tom, co měl na mysli, zdánlivě uťal v rozhovoru pro deník Právo, v němž „představitele“ definoval jako toho, koho mu vítězná strana doporučí.

ČSSD, která se už zdála být plně v Zemanově vleku, reagovala překvapivě: její předsednictvo jednomyslně schválilo Sobtoku jako stranického kandidáta na premiéra. Zdálo se, že předčasné volby přihrály Sobotkovi šanci upevnit své postavení a odpoutat stranu od Zemana, a že tudíž platí, že čím lepší bude výsledek ČSSD, tím slabší bude Zeman.

Jenže prezidentův kancléř Vratislav Mynář už surfuje na spekulační vlně, že pokud by Hašek výrazně předčil Sobotku v počtu preferenčních hlasů, přímo zvolený prezident může tento projev lidové vůle vzít v úvahu. Jinými slovy, Zeman by rozpolcené straně klidně mohl vzkázat, že pro funkci premiéra by byl vhodnější politik, který ukázal, že má autoritu nejen z moci stranického vedení, coby jednička na kandidátce, ale také od voličů, kteří ho kroužkováním vynesli na první místo.

Vzhledem k tomu, že v podobě této volby se také rozhodne o tom, zda se z ČSSD stane prezidentská strana, která bude pomáhat Zemanovi naplňovat jeho agendu, anebo naopak strana, která rozpínavého prezidenta coby suverénní strana spíše upozadí, je nadcházející kroužkovací bitva na „moravském poli“ vskutku zásadní.

Právo, 22.8.2013

Na toto téma jsme napsal též text Přetahovaná mezi ČSSD a Zemanem pro ČRo Plus, odvysílaný 21.8.2013

16. 08.

Události ČT si pletou občana se spotřebitelem

Jiří Pehe Přečteno 21682 krát

O hlavním publicistickém pořadu České televize Události v jeho nejnovějším formátu bylo už leccos napsáno a řečeno. Zejména o nadvládě formy nad obsahem, v kterémžto formátu se moderátorky změnily v manekýnky a moderátor v manekýna, kteří před kamerami postávají, pochodují a pózují, a přitom cosi čtou z teletextu.

V éře informační hojnosti by mohl být většině z nás jeden program ukradený. Lze jednoduše zvolit jiný kanál nebo médium. Jenže ČT není obyčejné médium. Kdokoliv si pořídí televizní přijímač, musí odvádět, ať chce či nechce, koncesionářský poplatek.

Převaha kýčovité estetiky nad obsahem, malá analytická hloubka domácího zpravodajství, či omezená schopnost nabídnout zprávy z celého světa, nejsou přitom nevětšími problémy Událostí, protože některé těchto z nedostatků vyvažuje celodenně vysílající ČT 24. Bohužel většina lidí, kteří ještě nepřeběhli k hlavním zpravodajským pořadům komerčních stanic, nemá čas sedět celý den u čtyřiadvacítky, takže hlavními „zprávami“ ČT jsou pro ně Události.

I proto je problematické to, co přichází ve zbytečně dlouhém pořadu po první půl hodině. „Události“ se v tom okamžiku pravidelně mění v cosi, co bychom mohli popsat jako „výchova občana ve spotřebitele“. Dozvídáme se, jak lépe a levněji cestovat, na co si dát pozor při nákupech, kam za nákupy, popřípadě jak číst informace o složení potravin a kosmetických výrobků. Neodmyslitelným hitem jsou polské potraviny. Některé tyto „zpravodajské“ segmenty se navíc nápadně blíží skryté reklamě.

Lze argumentovat, že pokud už by měla televize veřejné služby vůbec v hlavním zpravodajském pořadu nějak „vychovávat“, pak k aktivnímu občanství, nikoliv ke konzumu. Měla by kultivovat a spoluvytvářet „veřejnost“ coby základní kámen demokracie. To neznamená, že nějaký pořad pro spotřebitele, v jiném vysílacím čase, nemá mít ve veřejnoprávní televizi místo.

Konzum ale zvládají Češi po čtvrt století budování demokracie docela dobře. Dokonce si demokracii i svobodu s konzumem mnoho lidí plete. Aktivní občanství je naopak problém. I kvůli slabé občanské společnosti máme takovou politiku a veřejnou sféru, jaké máme.

ČT se bohužel ve svém hlavním publicistickém pořadu nejenže nesnaží příliš nabízet příklady aktivního občanství, popřípadě návody jak na to. Kromě tváří z nejprominentnějších organizací průměrný divák hlavní postavy z občanské sféry nezná. Nedostane ve zprávách ČT ani informace o průběhu a závěrech tisíců konferencí a seminářů, které různá občanská sdružení či think-tanky organizují.

Zato si dosyta užijeme zhruba dvaceti politiků, kteří pořád dokola cosi komentují nebo jen plkají, jakkoliv televize veřejné služby by měla zprostředkovávat především to, co si o politice myslí veřejnost. Není divu, že mají občané politiky a politiků plné zuby.

Neměli bychom se divit, že když veřejnoprávní média vyrábí z občanů spotřebitele, nakonec i politika se stává druhem konzumu, v němž lze s pomocí reklamy a lhaní prodat občanům, pardon voličům-spotřebitelům, cokoliv a kohokoliv. Občan přeměněný v pouhého spotřebitele pak i v politice funguje tak trochu jako oni bezmocní senioři na předváděčkách v dokumentu Šmejdi.

15. 08.

Proč části levice vadí Zeman

Jiří Pehe Přečteno 8781 krát

Velké části voličů sociální demokracie nevadí sbližování mezi ČSSD a prezidentem Milošem Zemanem. Vidí ho jako levicového politika, který přispěl k odchodu zkompromitované pravicové vlády. Blok levicových sil pod jeho záštitou by podle nich mohl přispět k nápravě škod, které pravice napáchala.

Mnohým levicovým voličům také podle průzkumů nevadí, že se Zeman příliš nezdržuje „idiotskými“ zvyklostmi parlamentarismu. Jistě též souhlasí s některými komentátory, kteří tvrdí, že v našich podmínkách je luxus lkát nad zdánlivě promarněnou šancí modernizovat ČSSD.

Politiky z okolí Michala Haška, jakož i hejtmany, kteří spolu s Haškem trvali na podpoře ČSSD pro prezidentskou vládu vedenou Jiřím Rusnokem, prý netřeba hned častovat rádoby hanlivými přívlastky, jako jsou „pragmatici“ . Spojení s Rusnokovou vládou, potažmo Zemanem, je prý výhodné.

Zdravě „pragmaticky“, a nikoliv jen oportunisticky, se podle některých komentátorů zachovali i předseda ČSSD Bohuslav Sobotka a jeho spojenci, kteří nakonec Zemanovu vládu, jmenovanou v rozporu s pravidly demokratické hry, podpořili. I to byl prý výhodný taktický manévr, který nakonec pomohl vyvolat předčasné volby, což může Sobotkovo křídlo ještě zachránit.

Argumenty jsou to zdánlivě logické, přesto ale nebude část středových, liberálně levicových a obecně mladších voličů ČSSD volit, právě kvůli jejímu sílícímu spojení se Zemanem. Proč?

Zeman už od svého zvolení vykazuje autoritářské tendence. Dosud měl za sebou coby „prezidentskou“ jen malou neparlamentní SPOZ, takže kromě „tvořivého“ ohýbání ústavy měl omezené možnosti. I tak už stačil destabilizovat ústavní systém. S největší českou stranou v zádech by měl při případném spojenectví s KSČM k dispozici legislativní i vládní mašinérii, která může zásadně změnit poměry u nás, včetně těch ústavních.

I když ponecháme stranou pro mnohé možná jalové diskuze o modernizaci ČSSD, část levicových voličů prostě nebude chtít riskovat, že za současného stavu může být jejich hlas pro ČSSD ve skutečnosti hlasem pro nějaký typ „osvíceného“ autoritářství z dílny prezidenta a jeho nejbližšího okolí. A obecně pak, navzdory proevpropské rétorice, pro nacionalistický populismus, v němž si Zeman notuje se svým předchůdcem.

Ohlédnutí za Zemanovým působením ve funkci premiéra sice naznačuje, že jeho vláda „silné ruky“, jištěná opoziční smlouvou, vyřešila řadu nahromaděných problémů, po čemž se volá i dnes. Zemanův deklarovaný boj s klientelismem v podobě „akce čisté ruce“ ale naopak trval jen do podepsání opoziční smlouvy. Jsme v Česku, kde nástup mocného hradního bloku, střídajícího zkorumpovanou pravici, nemusí vůbec znamenat nástup nových idejí, ale jen naplnění hesla „příležitost dělá zloděje“.

Toto vše bude část levicových voličů zvažovat. Pokud je ČSSD nedokáže přesvědčit, že jejich hlasy pro ČSSD nejsou zároveň hlasy pro Zemana a jeho SPOZ, budou hledat jiné politické útočiště.

Právo, 15.8.2013

(Na obdobné téma jsem napsal též texty "K lámání hole nad ČSSD" pro Deník Referendum a "Otázky nad sociální demokracií" ČRo Plus.)

10. 08.

Liberální levice bez politického domova

Jiří Pehe Přečteno 8520 krát

Vývoj na české politické scéně v posledních dnech učinil z voličů liberální levice politické bezdomovce. Sociální demokracii, k níž se mnozí tito voliči v posledních letech přiklonili, protože v ní probíhaly modernizační pokusy, těžko mohou po úspěšném dobyvatelském nájezdu prezidenta Miloše Zemana a jeho spojenců na ČSSD volit.

I kdyby předseda Bohuslav Sobotka a jeho spojenci stokrát opakovali, že jejich podpora pro vládu Jiřího Rusnoka byl jen taktický manévr, který se jim vyplatil, protože vedl k předčasným volbám, které nyní dávají „sobotkovcům“ jistou naději na udržení vlivu ve straně, těžko zakryjí, kam se reálně posunulo stranické těžiště moci. A těžko zakryjí odér oportunismu, který stál ČSSD už jednou, v roce 1948, její samotnou existenci.

Kdyby šli už před časem do otevřeného střetu, možná by teď sice nebyli v ČSSD, kde už tak jako tak nemají budoucnost, ale možná ne úplně malá část středo-levého voličstva by nyní mohla volit novou levicově-liberální stranu, i s těmito lidmi v čele. Teď tato část voličů nemá nikoho, a jejich hlasy nejspíš propadnou.

Pro velkou skupinu levicových voličů samozřejmě zůstane docela přirozenou volbou i zemanovská ČSSD, zejména coby protipól otřesné pravicové koalice z minulých let. Mocná populistická levicová strana, která se po období nereálných pokusů o modernizaci opět obuje do „postkomunistických“ bot a bude krýt záda vládě silné ruky na Hradě, může dokonce přilákat zpět ty voliče, kteří se od ČSSD odvrátili v časech jejích pokusů přiblížit se ideově i stylem svým sestrám v severní Evropě.

Jenže, jak už jsem napsal v textu „Tahle ČSSD není pro mladý“ (Právo, 18.3.2013), po sjezdu ČSSD v březnu tohoto roku, na kterém nastupující zemanovci „vyřídili“ symbol stranické modernizace Jiřího Dienstbiera , zůstalo pro mladou generaci a liberální střed v takové straně málo, co by je přitahovalo. A teď už nezbývá nic.

Pokusy o modernizaci ČSSD, včetně Dienstbierovy protikorupční rétoriky, přitom nebyly jen účelovým bojem o moc. Vycházely ze snahy rehabilitovat s pomocí idejí a jasného odklonu od kmotrovských praktik stranickou politiku, která se u nás dostala do vážné krize.

Zemanovský skluz v ČSSD zpátky k technologii moci, tvrzený rádoby osvíceným autoritářstvím na Hradě, sice dočasně nepochybně uspěje v kontrastu s katastrofálním působením pravicových vlád. Jenže vážně hrozí, že až i tato vypočítavá politika ztroskotá na mělčinách klientelismu, kam se při pohledu na první kroky Zemanových mužů v Rusnokově vládě a dosavadní politiku „pragmatických“ hejtmanů ČSSD, neodvratně řítí, bude liberální demokracie u nás už definitivně v troskách.

Problém středových a levicových voličů, které zemanovský obrat v ČSSD nechal bez politického domova, je, že se nemohou přiklonit k asociální, pravicové TOP 09, i kdyby tisíckrát správně varovala před ohrožením parlamentní demokracie u nás. Mnoho z nich by jistě volilo zelené, jenže stranu nadále vedou politici, kteří se zkompromitovali účastí v Topolánkově vládě.

Lidovci budou pro některé tyto voliče možná východiskem z nouze, ale to by museli ubrat ze své účelové antikomunistické hysterie a prvoplánového nadšení pro církevní restituce. A coby strana s letitou tradicí a zakotvením ve srozumitelných hodnotách by se museli jasně nabídnout jako středová protiváha k autoritářským a neústavním tendencím zemanovské levice i k dosavadním asociálním praktikám pravice. Bohužel není jisté, že se svým současným, nevýrazným vedením lidovci něco podobného mohou dokázat.

Právo, 10.8.2013

09. 08.

Krajina před volbami

Jiří Pehe Přečteno 9797 krát

Rozpadem stojedničky bývalé koalice se nejen otevřely dveře k předčasným volbám, ale skoro okamžitě začala volební kampaň.

Víme už, jak se povede boj o pravicové voliče: TOP 09 bude tvrdit, že ODS je v rozkladu a ovládaná kmotry, jak hned po té, co se smířil s předčasnými volbami, opakoval jako kolovrátek do médií místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek.

Co pro voliče může vymyslet zdecimovaná ODS, ví pánbůh. Kromě nesplnitelných slibů o rychlé vnitřní obrodě, fantazírování o návratu Václava Klause a protievropské rétoriky, která může zabrat u části pravicových voličů, nemá vůči TOP 09 mnoho zbraní.

Zajímavější bude souboj na ose pravice-levice. V zájmu pravicových stran je odvést pozornost od jejich působení v minulé vládě, v zájmu levicových je zase pozornost udržet právě tam.

ODS nepochybně povede útok na „prokurátorskou republiku“, které podle ní kryje záda jak prezident Miloš Zeman, tak levice obecně. Zemanův nešťastný výrok ve Sněmovně, jímž podmínil další postup při jmenování vlády výsledky vyšetřování z dílny vrchního státního zástupce Ivo Ištvána, poskytuje ODS v tomto směru munici. I případná nová, Ištvánem avizovaná „senzační“ odhalení bude chtít voličům prodat jako spiknutí proti sobě.

TOP 09 bude tvrdit, že jako jediná větší strana je zárukou parlamentního režimu u nás. Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka sice v podobě předčasných voleb získal trochu manévrovacího prostoru, jenže před tím on i jeho spojenci kapitulovali před zemanovci v boji o podporu Rusnokovy vlády. TOP 09 bude tedy nepochybně, bohužel dost realisticky, zdůrazňovat, že kontrolu nad ČSSD už pevně převzal prezident Zeman.

Bude argumentovat, že máme co do činění se soubojem mezi více míně sjednocenou zemanovskou levicí, což znamená hrozbu autoritářství, a TOP 09 coby poslední bašty parlamentarismu. Není to taktika hloupá, která sice nemusí nahnat voliče přímo TOP 09, ale může je ubrat levici.

Na levici je nyní totiž ne úplně zanedbatelná skupina nekomunistických voličů, která bude zvažovat, zda podpořit ve volbách ČSSD, hrozí-li, že tím hlasují de facto pro Zemana, který s pomocí možná až ústavní většiny pozemanštělé ČSSD, KSČM a SPOZ může konečně plně realizovat svoje autoritářské choutky.

Tato skupina voličů bude asi hledat útočiště u menších čitelných stran, jako jsou KDU-ČSL. Voliči zklamaní velkými stranami obecně by naopak asi raději dali šanci novým subjektům, jenže ty jsou v předčasných volbách znevýhodněny nedostatkem času na kampaň i nedůvěrou voličů. A jak už víme z příkladu Věcí veřejných, jsou i rizikem, že do politiky znovu proniknou nevypočitatelné podnikatelské strany.

Levice bude nepochybně zdůrazňovat katastrofální vládnutí pravicové koalice. Jenže pokud zejména ČSSD nechce ztratit hlasy těch levicových voličů, kteří jsou vystrašení Zemanem, bude muset vymyslet, jak takové voliče uklidnit. Kupříkladu je ujistit, že v ČSSD je „předseda“ a „představitel“ strany stále totéž, a že i když se Bohuslav Sobotka nakonec stane premiérem, nebude jen loutkou haškovců a zemanovců.

Potíž je v tom, že Zeman i jeho spojenci v SPOZ a ČSSD autonomního Sobotku v čele chtít nebudou. Předvolební souboj se tedy chtě nechtě povede i uvnitř ČSSD, jakkoliv se strana bude tvářit jako jednotná. A to ČSSD nemusí v konečném součtu prospět, i kdyby stokrát proklamovala „nový začátek“.

Právo, 9.8.2013

07. 08.

Česká politika v zajetí loupeživých klanů

Jiří Pehe Přečteno 9291 krát

Mnozí se diví, že „odbornická vláda“ Jiřího Rusnoka začala měnit lidi ve vysokých postech na ministerstvech a ve státních podnicích ještě před hlasováním o důvěře. Otázkou ale spíše je, jak se někdo vůbec může divit?

Český stát je dlouhodobě v zajetí politických a ekonomicko-lobbistických klanů, jejichž prioritou nejsou veřejné, ale čistě soukromé zájmy. Tuto loupeživou kulturu stvořil svými reformami, nezakotvenými v právu a morálce, už Václav Klaus. Během vlád pravice byla doprovázena neoliberální ideologií, v níž byl stát vykreslován jako nějaká přítěž.

Loupežení ve „stáním“ bylo dovedeno v posledních letech téměř k dokonalosti. Aby byl v dobývání „stáních“ postů i zakázek pořádek, pořídily si některé klany i „odborníky“, kterým se říká „političtí podnikatelé“. Uvolní-li se důležité léno, které chce klan obsadit, stranický kolibřík se poníženě dotáže politicko-podnikatelského mazánka, koho na takové místo a za co.

Zákon o státní službě byl pro jistotu opakovaně odkládán. Není divu, že po téměř osmi letech nájezdů politicko-kmotrovských klanů pravice na vše státní, včetně velkých zakázek, se veřejnosti jeví Zemanova vláda, i když ustavená ústavně neortodoxním způsobem, jako levicový projekt, který chce pod heslem „nepustit pravici zpět k moci“ s touto loupeživou kulturou skončit.

Symbolem mají být majetková přiznání. Co na tom, že předseda vlády byl členem poradního sboru vlády předešlé a někteří ministři, schovávajíce se za odbornost, si nad slovem „levice“ nejspíš uplivnou.

Mnozí z příznivců Miloše Zemana si nepochybně myslí, že když se jeho vláda hned pustila do rozsáhlé výměny „kádrů“, jen urychleně nahrazuje zkorumpované osoby dosazené předešlou vládou. Mělo by jim být podezřelé už to, že s těmito výměnami nešlo počkat ani do hlasování o důvěře.

Politika „rozchvacování“ institucí spojených se státem a následného „uchvacování“ vlivu, postů a státního majetku je u nás bohužel hluboce zakořeněna. Dobyvatelsky se ke státním postům i majetku chovaly v podstatě všechny dosavadní vlády, včetně těch úřednických a levicových, i když v různé míře. Mirek Topolánek dokonce neomaleně mluvil o“noci dlouhých nožů“.

I jednání Rusnokových ministrů se bohužel jeví jen jako „nájezd“ nejnovějšího klanu, tentokrát lidí z okolí Strany práv občanů - zemanovci, kteří pomohli Zemanovi do úřadu prezidenta. Vláda musí navíc jednat rychleji než třeba první vláda Mirka Topolánka, která velkoryse rozdávala posty, ač nedostala důvěru a vládla čtyři měsíce v demisi. Nemá totiž za sebou ani silnou politickou stranu.

Tu si Zeman teprve v podobě ovládnutí ČSSD opatřuje. I první vláda Zemana, kterou sám vedl a kterou si pojistil opoziční smlouvou s ODS, to měla snadnější, jakkoliv se o dobyté území musela dělit s klanem Václava Klause.

Loupeživá kultura politicko-ekonomických klanů u nás v podstatě znemožňuje rozumné vládnutí. Za fasádou slov o „řešení problémů země“ se především krade.

Bohužel, ukáže-li se časem, že ani „odbornická“ vláda ustavená Zemanem není v tomto ohledu o nic lepší než ty předešlé, má demokracie u nás--po katastrofální vládě parlamentní většiny v posledních letech i ústavních experimentech Zemana—opravdu na kahánku.

Právo, 7.8.2013

05. 08.

Česká strana sociálně oportunistická?

Jiří Pehe Přečteno 8686 krát

V sociální demokracii se pod tlakem rozhodování, zda podpořit či nepodpořit vládu Jiřího Rusnoka, kterou si bez ohledu na mínění Poslanecké sněmovny stvořil prezident Zeman, zároveň rozhoduje, zda se z ní stane, obrazně řečeno, Česká strana sociálně zemanovská, tedy jakási ČSSZ.

Rozdíl mezi tím, co reprezentuje v názvu ČSSD slovo „demokratická“, a tím, co reprezentuje slovo „zemanovská“ v zatím jen fiktivním označení ČSSZ, a co už dnes reprezentuje v názvu SPOZ, se přitom začíná jevit jako docela vážný. Lidé z okolí prezidenta, kteří, i s pomocí své „páté kolony“ ve straně, postupně ČSSD dobývají, se moc neobtěžují pravidly parlamentarismu.

Vládnou prý pro lid, který si většinově nepřeje návrat pravice k moci. Co na tom, že s „lidovými“ vládami i vůdci, pro které byl parlament jen stafáž, jsme udělali v minulosti ty nejhorší zkušenosti.

Podle prvního místopředsedy ČSSD Michala Haška je volba mezi podporou a odmítnutím prezidentské vlády volbou mezi levicovým Zemanem a pravicovým Kalouskem. Zní to nesmiřitelně, skoro jako nějaký „třídní boj“. Až na to, že v podání Haška a jeho mocensky neobyčejně ohebných hejtmanských kolegů, s nimiž teď volá po podpoře Rusnoka, se tato „ideovost“ jeví jako fraška.

I kdyby se Hašek a další nově zrození „zemanovci“ v ČSSD tisíckrát zaklínali levicovými idejemi, z jejich jednání vyčuhuje jen mocenský oportunismus, kterým ostatně dost připomínají „hochy“ stejné generace z ODS, kteří už přivedli totální bezzásadovostí svou stranu ke krachu.

Hašek též soudí, že je třeba si pěstovat v podobě SPOZ koaličního partnera. Jinak může ČSSD po volbách opět marně hledat do koalice nějaké „marťany“. Jenže v politické partii, tak jak je prezidentem rozehrána, si v případě schválení vlády, v níž za nitky tahají lidé z prezidentovy neparlamentní SPOZ, nevypěstuje ČSSD partnera , ale monstrum, které ji začne požírat zvenku i zevnitř.

Navíc ČSSD a SPOZ budou i v případné koalici nejspíš potřebovat komunisty. Jak se asi nejhlasitější antikomunista ve vedení ČSSD zachová, až prezident a jeho postkomunistická SPOZ řeknou, že je třeba přibrat komunisty do party? Nejspíš docela.., inu „haškovsky“.

Jestliže nakonec pod tlakem „haškovců“ předseda Bohuslav Sobotka a jeho spojenci ve straně Rusnokovu vládu podpoří, přičemž budou oportunisticky doufat, že rozlité mléko za ně vylíže dostatečným počtem hlasů proti vládě bývalá vládní pravice, podepíšou nejspíš politický ortel smrti nad sebou i nad projektem modernější ČSSD.

Sobotka sice tvrdí, že pokud vláda dostane důvěru, zvýší to šance na vyvolání předčasných voleb, protože pravicovým stranám pak nezbude, než podpořit rozpuštění Sněmovny, jenže proč by mělo Haškovo křídlo, které podporuje Rusnokovu vládu jako nástroj převzetí moci v ČSSD, předčasné volby pak chtít? To samé platí o KSČM, která se vždy lépe dohodne s postkomunistickou „ČSSZ“, než s ČSSD.

Pokud chce Sobotka zachránit polticky sebe a nepohřbít nás na léta projekt modernější sociální demokracie, měl by jednoznačně říct, že on a jeho zastánci ve straně „prezidentskou“ vládu SPOZ nepodpoří. Ať si pak vedení SPOZ, jak vyhrožuje, klidně na tohoto prý bezvýznamného politika podá žalobu za pomluvy, a ať Hašek a spol. organizují proti nedisciplinovanému předsedovi vnitrostranický puč. Ani jim, ani neloajálnímu Haškovi by tuto vládu dopřát neměl. Jde totiž o mnohem víc než o tuto vládu.

Právo, 5.8.2013

Archiv článků: srpen 2013