O soudním smíru, smírčích křížích a skončených blogerech

Po roce a půl ministerské arogance a despektu k základním hodnotám tohoto právního státu se začínám radovat z každé drobnosti, jako je třeba smírné ukončení jednoho soudního sporu, což je pro mne v dnešní době něco jako zázrak a dává to naději, protože je to důkazem, že my lidi, když na to přijde, jsme ještě pořád schopni se kultivovaně a vstřícně dohodnout i v relativně dosti vyhrocených a sporných situacích.

Včera jsem vstal před pátou, abych z Písku stihl ranní jednání na soudě v Olomouci. A musím říct, že to nakonec vůbec nebyl stres, ale naopak pohlazení na duši. Na prvním jednání ve věci se totiž podařilo uzavřít soudní smír. V dané chvíli to nejlepší řešení pro všechny zúčastněné (pokud se tedy věc už dostala před soud, kdy strany ji nebyly schopny vyřešit samy dohodou). A to je něco, co mi dává v soudnictví hluboký smysl (podobně jako za starých časů kamenné smírčí kříže). A to proto, že k dosažení soudního smíru je potřeba naplnění hned tří předpokladů, a sice lidsky vyzrálého a profesně zdatného soudce (který v tu chvíli vystupuje spíše jako facilitátor či mediátor mezi oběma stranami, než jako sudí, který má přisoudit jedné straně úspěch a druhé straně neúspěch ve věci) a ochoty obou svářících se stran učinit vzájemně vstřícný krok.

A jak jsem tak včera seděl v olomoucké soudní síni a poslouchal zapisování do protokolu, uvědomil jsem si, že zhruba před 20 lety v té přesně samé jednací místnosti jsem byl spoluúčasten na dalším soudním smíru (v jiné kauze), akorát jsem seděl zády k oknu, oproti včerejšku.

Více »

„Demokracie bez hodnot se snadno zvrhává v totalitu“

Rád bych na tomto místě citoval text, který jsem objevil v jednom vyřazeném svazku z knihovny právnické fakulty a který mi přijde snad aktuálnější než v době svého vydání...

Oním textem je List k sociálním otázkám v České republice k veřejné diskuzi ze 17. listopadu 2000, který vydala Česká biskupská konference, bod 34. Demokracie bez hodnot se snadno zvrhává v totalitu:

„Křesťanská sociální učení staví na zkušenostech, jež lidstvo učinilo s nejrůznějšími historickými formami společensko-politických uspořádání, včetně naší nedávné zkušenosti s „diktaturou proletariátu“. Z této zkušenosti vyplývá, že ze všech možných nedokonalých řešení je parlamentní demokracie řešením nejméně špatným. Proto se církve za demokracii plně staví. Vláda většiny, postavená na rovnosti všech lidí, jejich svobodě a svobodném rozvoji občanských a lidských sil každého jednotlivce, patří k hodnotám, na jejichž „vynálezu“ křesťanství spolupůsobilo. K nim patří uznávání menšin a odmítání jakékoliv formy rasismu.

Parlamentní demokracii – zejména její čistě formální podobu – však nesmíme absolutizovat. I tato forma společensko-politického a státoprávního uspořádání má své nedostatky a meze. Především demokracie nespočívá jen na většinovém principu.