Absence procesů s těmi, kteří tvrdí, že zapomněli a lžou o tom jaké hrůzné příkoří způsobili či jakých podvodů se dopustili na druhých lidech, ohrožuje budoucnost. Tuto větu jsem opsal z komentářů, které se zabývají právě probíhajícím procesem se sedmadevadesátiletou Irmgard Furchner, bývalou stenotypistkou v koncentračním táboře Stutthof u Danzigu. Ten se koná po 77 letech od doby, kdy tam pracovala.
Asi první otázka, na kterou by si měl každý volič odpovědět, zní: „Žije ten, kterého jsem se rozhodl volit, pro politiku, nebo žije z politiky?“ Odpověď je zřejmá, protože jakmile demokraticky zvolení politici podlehnou chuti na politice vydělávat buď přímo, nebo získáváním dotací či výjimečným postavením, ohrožují její samotný smysl.
Když nás po roce 1948 sestěhovali s babičkou a dědečkem do jednoho bytu, dělily Chanuku od Vánoc jen jedny dveře, které se nezamykaly. Stačilo vzít za kliku, otevřít je a plynule přecházet z jednoho svátku do druhého, jako přecházíme po výstupu z letadla z jedné země do druhé.
„Jako prezident jsem dostal od Občanského fóra nepříjemný úkol: říci Václavu Klausovi, že nebude v druhé vládě ministrem financí, ale předsedou Státní banky československé. Při plnění tohoto úkolu jsem hanebně selhal. Když jsem to Klausovi řekl, opáčil, že je to vyloučené, že ho celý svět zná jako československého ministra financí, že jinou funkci zastávat nemůže a že jeho odchod z vlády by byl katastrofou pro celé Československo… Řekl jsem něco jako „tak dobrá“… Zachoval jsem se jako typický špatný politik.“ To jsou slova Václava Havla, která mi řekl v rozhovoru pro naší druhou knihu Prosím stručně v roce 2005. Cituji je proto, že právě na tyto dny připadají dvě Havlova výročí: před pětadvaceti lety 9.prosince 1997 pronesl rudolfinský projev, který následoval po pádu vlády Václava Klause a 18. prosince si připomínáme jedenácté výročí jeho smrti.
„Soudruhu podplukovníku, student Augustin, proč jste roztrhal moji práci?“
„Soudruhu studente, já jsem vaši práci roztrhal.“
„Soudruhu podplukovníku, student Augustin, ale proč jste roztrhal moji práci?“
„Rusko nemůžeme nikdy pochopit, když nepochopíme zvláštní charakter carů. Car je nejen vládce, on je svatý. Má to souvislost s jedním z nejstarších mýtů, podle něhož je Rusko svatou zemí a Moskva Třetím Římem.“ To jsou slova třiašedesátiletého anglického profesora historie a specialisty na Rusko Orlando Figese, kterému u nás vyšly o tomto impériu již tři knihy. Nejznámější je asi Lidská tragédie, ruská revoluce 1891-1924. Úvodní pasáž pronesl při prezentaci své nejnovější knihy The Story of Russia, která vyšla nyní v Londýně.
„Odbourat závislost člověka na státu, to je v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nejdůležitější úkol a předpoklad zdravě fungující společnosti. Je třeba dát možnost člověku, aby se samostatně vyvíjel.“
To je otázka, která v poslední době zaznívá čím dál častěji, a i odpověď sociologů a politických filozofů je čím dál častěji stejná: Motorem liberalismus byla od jaktěživa víra v budoucnost, říká bulharský filosof Ivan Krastev. Jeho německý kolega Andreas Reckwitz zase hovoří o neplnění společenské smlouvy, která slibovala věčný imperativ pokroku a vyšší blahobyt.