Na Západě o Ladislavu Mňačkovi psali jako o "rudém Hemingwayovi", nebo jako o oddaném, loajálním komunistovi, který umíněně hledá pravdu a moralizuje. Protože byl zkušený reportér i v této roli v době tvrdé cenzury jeho práce obsahovala zrnka pravdy, která čtenáře zaujala. Náklady jeho knih v šedesátých letech dosáhly asi milionu výtisků. Vynechám-li jeho první úspěšnou knihu Smrt si říká Engelchen z roku 1959 o osudu valašské osady Ploština, připomeňme si tituly, kterými se snažil o nápravu tehdejší společnosti: Kde končí prašné cesty a Opožděné reportáže z roku 1963 a Jak chutná moc z roku 1968.
Titul eseje Alberta Camuse Člověk revoltující mi vytanul v poslední době tolikrát na mysli kvůli protestům proti očkování, vládě, válce na Ukrajině, green dealu, Palestincům či Izraeli, že jsem ji po letech zase otevřel.
Proti přijetí eura je dnes ANO, SPD, skoro celá ODS a část lidovců. A to přesto, že 1. května uplyne dvacet let od našeho vstupu do Evropské unie, kdy jsme se k přijetí eura zavázali. Hnutí ANO navrhuje o tomto kroku uspořádat referendum.
"Nelze vrátit lidem svobodu bez toho, aby to byla především svoboda být příčinou svých vlastních starostí. Svobodný člověk je problém pro sebe i ostatní." Tato slova Václava Bělohradského ze začátku devadesátých let mně stále zní v uších.
Exilová nostalgie. I tak by se dala nazvat kniha spisovatele Josefa Jedličky, narozeného v roce 1924 a básníka Ivana Diviše, narozeného v roce 1927, která nese název Poslední průvodce Prahou.
Rozhlédneme-li se po celé Evropě nemůžeme si nevšimnout, že vzrůstají extrémy v Itálii, ve Francii, v Holandsku, na Slovensku, a i třeba v Bulharsku. Společnost se štěpí a polarizuje i ve Spojených státech. Hovoří se o pokusu unést Západ.