Dvě nedávné zákonné iniciativy, podporované poslanci hnutí ANO, mají několik věcí společných:
1. Jsou věcně zcela špatné.
2. Působí, jako by byly předloženy „účetními Agrofertu“ (či podobných vlivných firem).
Na chování politiků by měla platit přísná měřítka. Neměli by třeba porušovat pravidla, lhát či dělat jiné, zavrženíhodné, byť legální věci.
Problém jednoho každého z nás s probíhající pandemií je ryze osobního charakteru. Většina z nás se snaží totiž chránit sebe a své blízké. Spoléháme přitom na opatrnost a také samozřejmě trochu na štěstí. Čísla v tom hrají minimální roli. Pokud ale pohlédneme na problém této krize z pohledu státu, regionu nebo světa, dostáváme se do oblasti matematiky. Porozumět tomu, co se děje, nelze bez schopnosti pochopit “čísla” a ”zákonitosti”, kterými se tato čísla řídí.
Naše vláda již zřejmě plánuje konec Andreje Babiše v politice. Jinak nelze vysvětlit plán, podle kterého miliardy z rozpočtu pro transformaci uhelných regionů má spolknout „jeho firma“ Lovochemie.
Jestli dlouhá léta existuje neotřesitelná priorita české politiky ve vztahu k Evropské unii, pak to je náš striktní požadavek na takzvané „nezastropování zemědělských plateb“ v rámci společné zemědělské politiky. Pod tímto složitým názvem leží velmi důležitá politika EU, která spolu určí, jak bude vypadat nejen naše krajina za 7 let a jaké potraviny budeme jíst.
V minulých textech jsem vysvětlil, že další vláda po týmu Andreje Babiše s nejvyšší pravděpodobností zdědí „nepěkný dárek“ - strukturální deficit ve výší (odhadem) 150 miliard korun, který bude výchozím bodem pro sestavování všech dalších rozpočtů do doby, než bude struktura rozpočtů změněna (předpokládám a doufám že k lepšímu).
Vláda (zde ministr zdravotnictví) nejen promeškala rezervovaný termín pro promluvu k občanům v televizi, ale promeškala něco ještě důležitějšího - možnost aspoň trochu podpořit víru občanů v to, že naši zemi řídí kompetentní a odpovědní lidé.
Ani v době, kdy se u nás pandemická krize dostala, i s přičiněním špatných vládních rozhodnutí, na úroveň, kterou jsme si nedovedli představit (ano, pan premiér měl pravdu, „we are best in Covid“), nesmíme zapomenout na jeho jiné, osobní, trable, které ale mají na naši zemi vliv.
Paní ministryně financí tvrdí, že v „jejím“ návrhu rozpočtu pro příští rok, který počítá s obrovským schodkem ve výši 320 miliard, hrají zásadní roli „dočasná opatření“. Ty podle ní tvoří 214 miliard z navrženého deficitu. Jinými slovy, „strukturální problém“ (tedy ten, kterému budeme čelit další roky) rozpočtu je „jen“ málo přes 100 miliard korun (což je hodně, ale katastrofa to není).
V minulém blogu jsem se snažil vysvětlit, že dle dat a vládních plánů, se zdá být jasné, že náš rozpočtový problém, na rozdíl od třeba německého, nebude dočasný. Mezi položkami zvyšujícími deficit je jen velmi málo výdajů (nebo ztracených příjmů), které jsou spojené s krizí, a které v dost velkém objemu samy "odezní".
Právě teď se blížíme k závěrečnému hlasování o Komisním návrhu Unijního klimatického zákona. Večer po finálním hlasování (on-line fungování vše trochu natahuje) vznikne parlamentní „vklad“ do jednání o definitivním textu s představiteli členských zemí v Radě.
Kombinace „velkorysého“ přístupu ke správě státních peněz dnešní vládou v posledních letech a důsledků pandemie, bude mít téměř jistě velmi zlý dopad na další fungování naší země.