Proměna kultury: od Jima Morrisona ke Gretě Thunbergové
Dnešní příslušníci mladé generace (a dokonce i dospívající) se dokáží přihlásit ve veřejné debatě o slovo. Pro mnohé to může být projev neomalenosti, neboť například v 90. letech to nebývalo zvykem.
Hledání identity a stejně tak i autentického pohledu na svět, nebo jinými slovy artikulace určité generační zkušenosti, byla v 90. letech spojená především se světem subkultur („kmenů“) a hudebních stylů, které představovaly alternativy k většinové kultuře. Co však také bylo se subkulturami (punkerů, technařů, příznivců metalové hudby…) spojeno, byl jejich určitý únikový ráz, charakter. Navíc tato uskupení jsou velmi efemérní povahy, v nějaké podobě sice některé ze subkultur zůstávají součástí kultury, participace na jejich životě ale často představuje pro jejich příznivce pouze epizodu v rámci dospívání.
Co odlišuje dnešní příslušníky mladé generace oproti zmíněné době, je dle mého soudu to, že se obracejí kriticky ke společnosti, kultuře napřímo. Nejde jim o vytvoření paralelní kultury, society, ale o společenskou kritiku nebo změnu. Celkově mám dojem, že generace dospívající v 90. letech (do které sám patřím) pak nemá mnoho svých mluvčích, umělců, intelektuálů, aktivistů, ale třeba i novinářů, kteří by dokázali generační zkušenost artikulovat. A zaostává tak za o něco mladší generací (mileniálů), která má svůj generační hlas silnější. O svůj hlas se přitom snaží přihlásit už i generace dnešních středoškoláků s velmi konkrétními požadavky na společnost a její politickou reprezentaci.
Na tuto skutečnost můžeme nahlížet různým způsobem. Můžeme v tom vidět nedostatek pokory, nebo naopak uzrálé plody života ve svobodné společnosti, ve které se lidé nezasažení již životem v komunistické společnosti dokáží asertivněji přihlásit o slovo se svým názorem. Možná ale stojí za připomenutí i to, že v 90. letech byla živá iluze konce dějin, tedy přesvědčení, že ty podstatné historické události už proběhly. U části mladší generace, která se aktivněji hlásí o slovo, tak může jít i o důsledek skutečnosti, že historická dimenze (a ta implikuje proměnu) společenského života je nyní znovu zřejmější.
Hledání identity a stejně tak i autentického pohledu na svět, nebo jinými slovy artikulace určité generační zkušenosti, byla v 90. letech spojená především se světem subkultur („kmenů“) a hudebních stylů, které představovaly alternativy k většinové kultuře. Co však také bylo se subkulturami (punkerů, technařů, příznivců metalové hudby…) spojeno, byl jejich určitý únikový ráz, charakter. Navíc tato uskupení jsou velmi efemérní povahy, v nějaké podobě sice některé ze subkultur zůstávají součástí kultury, participace na jejich životě ale často představuje pro jejich příznivce pouze epizodu v rámci dospívání.
Co odlišuje dnešní příslušníky mladé generace oproti zmíněné době, je dle mého soudu to, že se obracejí kriticky ke společnosti, kultuře napřímo. Nejde jim o vytvoření paralelní kultury, society, ale o společenskou kritiku nebo změnu. Celkově mám dojem, že generace dospívající v 90. letech (do které sám patřím) pak nemá mnoho svých mluvčích, umělců, intelektuálů, aktivistů, ale třeba i novinářů, kteří by dokázali generační zkušenost artikulovat. A zaostává tak za o něco mladší generací (mileniálů), která má svůj generační hlas silnější. O svůj hlas se přitom snaží přihlásit už i generace dnešních středoškoláků s velmi konkrétními požadavky na společnost a její politickou reprezentaci.
Na tuto skutečnost můžeme nahlížet různým způsobem. Můžeme v tom vidět nedostatek pokory, nebo naopak uzrálé plody života ve svobodné společnosti, ve které se lidé nezasažení již životem v komunistické společnosti dokáží asertivněji přihlásit o slovo se svým názorem. Možná ale stojí za připomenutí i to, že v 90. letech byla živá iluze konce dějin, tedy přesvědčení, že ty podstatné historické události už proběhly. U části mladší generace, která se aktivněji hlásí o slovo, tak může jít i o důsledek skutečnosti, že historická dimenze (a ta implikuje proměnu) společenského života je nyní znovu zřejmější.