Skleněný strop debaty o společenské solidaritě
Kde leží limity veřejného diskurzu o solidaritě ve společnosti? Již delší dobu je ve společenské debatě zvýšená senzitivita vůči obtížím chudší části společnosti. V současnosti můžeme také sledovat (až obdivuhodnou) vlnu solidarity s válečnými uprchlíky z Ukrajiny (především ženami a dětmi).
Oproti atmosféře z dob ekonomické krize, kdy se na lidi, kteří se v jejím důsledku ocitli bez práce, pohlíželo jako na potenciální „lehkoživky“ a nezaměstnaní se museli chodit povinně hlásit na poštu, se společenské klima proměnilo. Pročítáme-li komentáře i běžné zprávy, narazíme často na důraz, který je kladen na sociální citlivost při řešení současných problémů, jako je inflace, růst cen energií nebo benzinu.
A současná ochota pomáhat uprchlíkům z Ukrajiny kontrastuje s náladami z doby uprchlické krize roku 2015, a ukazuje se, že za odmítáním uprchlíků lze spíše než nedostatek solidarity hledat obavy z odlišných kultur a islámu (živené populismem).
Přesto není jasné, jak dlouho vydrží konsensus ohledně prioritní důležitosti pomoci lidem z Ukrajiny. Můžeme nyní číst v úvahách komentátorů, že právě chudší část společnosti může své postoje změnit z důvodu prohlubování vlastní nejistoty v situaci, kdy na nás budou dopadat důsledky změněné situace ve světě, a bude docházet k poklesu životní úrovně. Za důrazem na sociální citlivost při řešení současných problémů tak vidíme sice i určitou míru pragmatismu (při snaze udržet potřebnou míru solidarity s lidmi z válkou zasažené země), nepochybně ale i proměnu ve vnímání sociální spravedlnosti. Chudoba a další sociální problémy již nejsou vnímány primárně jen jako problém jednotlivce (a jeho individuálního selhání), ale jako problém celé společnosti.
Kde se ale imaginace ve veřejné debatě zastaví? Občas můžeme číst určité povzdechy, že vše dopadne především na střední třídu (včetně vlastně i nákladů společenské solidarity). Je pak podle mě ještě rysem „postkomunistické mentality“, že ekonomické elity se těší výsostnému postavení a požadavky po větší účasti na státem garantované společenské solidaritě (v podobě daňové progrese a majetkových daní) nedolehnou až do těchto sfér.
Oproti atmosféře z dob ekonomické krize, kdy se na lidi, kteří se v jejím důsledku ocitli bez práce, pohlíželo jako na potenciální „lehkoživky“ a nezaměstnaní se museli chodit povinně hlásit na poštu, se společenské klima proměnilo. Pročítáme-li komentáře i běžné zprávy, narazíme často na důraz, který je kladen na sociální citlivost při řešení současných problémů, jako je inflace, růst cen energií nebo benzinu.
A současná ochota pomáhat uprchlíkům z Ukrajiny kontrastuje s náladami z doby uprchlické krize roku 2015, a ukazuje se, že za odmítáním uprchlíků lze spíše než nedostatek solidarity hledat obavy z odlišných kultur a islámu (živené populismem).
Přesto není jasné, jak dlouho vydrží konsensus ohledně prioritní důležitosti pomoci lidem z Ukrajiny. Můžeme nyní číst v úvahách komentátorů, že právě chudší část společnosti může své postoje změnit z důvodu prohlubování vlastní nejistoty v situaci, kdy na nás budou dopadat důsledky změněné situace ve světě, a bude docházet k poklesu životní úrovně. Za důrazem na sociální citlivost při řešení současných problémů tak vidíme sice i určitou míru pragmatismu (při snaze udržet potřebnou míru solidarity s lidmi z válkou zasažené země), nepochybně ale i proměnu ve vnímání sociální spravedlnosti. Chudoba a další sociální problémy již nejsou vnímány primárně jen jako problém jednotlivce (a jeho individuálního selhání), ale jako problém celé společnosti.
Kde se ale imaginace ve veřejné debatě zastaví? Občas můžeme číst určité povzdechy, že vše dopadne především na střední třídu (včetně vlastně i nákladů společenské solidarity). Je pak podle mě ještě rysem „postkomunistické mentality“, že ekonomické elity se těší výsostnému postavení a požadavky po větší účasti na státem garantované společenské solidaritě (v podobě daňové progrese a majetkových daní) nedolehnou až do těchto sfér.