Zachování rozsahu veřejných služeb a statků a přenesení větší části daňového břemene na nejbohatší část společnosti může být cestou jak v krizi zastavit (nebo alespoň zpomalit) chudnutí střední vrstvy.

Někdy může být zajímavější, než se zabývat argumenty na podporu určitých tvrzení, všímat si protiargumentů druhé strany. Veřejná debata nemusí být chápána jen jako způsob, jak se snažit prosadit za každou cenu určitý názor, nebo způsob (což je dnes bohužel asi častější) jak projevit svou nespokojenost (typicky v diskusích pod články na zpravodajských webech). Může být také způsobem, jak konfrontací jednotlivých stanovisek a argumentů hledat pohled, který nejlépe vystihuje skutečnost.

A taková diskuse se může odehrávat v prostředí gastronomie, při jízdě autem stejně jako v debatě na televizní obrazovce. Důležitá je vůle (motivace) hledat adekvátní postižení skutečnosti a ne snaha vyjít z každé debaty jako vítěz. Je jasné, že každému jde do značné míry o prosazení jeho pohledu na svět (má-li ho), velmi se ale liší to, jakým způsobem jsme otevřeni naslouchání (a zvažování) argumentů protistrany a důslednost, se kterou formulujeme své argumenty (a schopnost na ně kriticky nahlížet). Asi méně se takovým diskusím daří v online světě, kde můžeme pozorovat spíše polarizaci názorů (možná roli hraje i to, že chybí neverbální složka komunikace, zkrátka nemáme před sebou lidskou bytost, ale sadu znaků, případně fotografii).

Přijde mi proto zajímavé, ve vztahu k tezi formulované v úvodu blogu, se věnovat argumentům, které jsou uváděny stranou zastávající opačný názor a které dle mého soudu nepatří mezi korektní argumenty. Mám na mysli argumenty dvojího druhu.

„Lidé si zvykli spoléhat na stát.“ „Lidé si myslí, že jim stát zajistí požadovanou životní úroveň“. Je to určité doplnění již známého argumentu „žijeme si nad poměry“. Opravdu se v letech po ekonomické krizi (po roce 2013) zvedla v naší zemi životní úroveň střední vrstvy (život nad poměry ale asi není moc přesné označení) a stát na tom měl svůj podíl. Došlo k zvyšování penzí, mezd ve veřejném sektoru, zvýšení minimální mzdy (což mělo vliv na mzdy v soukromém sektoru). Některé oblasti sociální politiky se sice moc neposunovaly (např. dostupnost bydlení), nedocházelo ale ke škrtům v sociální oblasti (jak k tomu docházelo u předchozích pravicových vlád).

Jenže lidé nespoléhají ani tolik na stát, jen očekávají, že jim mzda zajistí důstojnou životní úroveň. A tato životní úroveň je nyní ohrožena (nebo dokonce mzda ani nepokryje základní potřeby). Sociální politika a veřejné služby státu potom mohou tuto životní úroveň ovlivnit (třeba i takovou „banalitou“, jak moc bude stát dotovat volnočasové kroužky pro mládež). Je pak věcí našeho politického postoje, jak vnímáme roli státu, a není nic nelegitimního požadovat aktivnější roli státu. Často také souvisí s naší socioekonomickou situací (tedy s naším majetkem a výší naší mzdy) co od státu a veřejných služeb očekáváme (pro lidi s vyššími příjmy mají přirozeně státní garance a služby menší význam).

Jenže kdo to zaplatí? Druhý zavádějící argument říká, že zvýšení daní sníží obdržené peníze všem, aby s nimi stát (méně efektivně než soukromý sektor) nakládal. Je lépe potom ponechat peníze lidem, aby s nimi hospodařili podle svého uvážení. Jenže zvýšení daní nemusí znamenat, že se daně zvednou (rovně) všem. Pokud by byla zavedena daňová progrese (a to i u daní z nemovitostí a dalších majetkových daní), neznamená to, že se plošně zvýší daně každému, ale dojde k přenastavení daňového mixu (což může být ve prospěch střední vrstvy). I pokud by se například zvedla daň z nemovitostí, bylo by ji možné nastavit tak, aby opatření dopadlo na domácnosti vlastníci větší množství nemovitostí nebo velmi drahou nemovitost a ne na běžné domácnosti vlastnící nemovitost.

Netvrdím, že na argumentech proti progresivnímu zdanění nemůže být něco opodstatněného. U lidí s příjmy vrcholných politiků, špičkových vědců, lékařů, advokátů se dle mého soudu dá uvažovat o zásluhovosti. Násobně vyšší plat oproti nekvalifikované práci dává svůj smysl, náročnost, odpovědnost či společenský přínos práce je prostě výrazně vyšší. Jenže toto už mi nedává příliš smysl, pokud někdo má ne 10x více, ale třeba 10 000x více. A je pak podle mě na místě, aby tuto nerovnost redukoval náš daňový systém.

Vcelku také dává smysl, když se v debatě o daních vztažené více k mezinárodnímu kontextu můžeme setkat s názorem, že je potřeba více zdaňovat majetek (od určité výše) a kapitál oproti práci (kde pak odůvodnění zásluhovostí má větší opodstatnění). A také, diskutuje-li se o mezích ekonomického růstu v souvislosti s environmentálními problémy, na důležitosti získává otázka distribuce zdrojů v ekonomice, kdy cílem nemusí být nekonečný ekonomický růst, ale spravedlivější distribuce zdrojů ve společnosti.

Vrátím-li se k české politice, Andrej Babiš (a jeho hnutí) sice podporuje aktivní roli státu, odmítá ale zvyšování daní (vyšší zdanění bohatých také není v jeho bezprostředním zájmu) a neříká, jakým způsobem by řešil narůstající dluh státního rozpočtu. Dařilo se mu přesvědčovat veřejnost, že kroky v sociální politice byly jeho zásluha (a ne koaliční ČSSD, jejíž ministryně měly na starost rezort sociálních věcí) a podařilo se mu částečně přisvojit si politiku, kterou přejal od svého koaličního partnera. Na rozdíl od skutečné levice však populisticky problém udržitelnosti veřejných financí ignoruje (vládní koalici přitom absurdně kritizuje za plány snížit sociální dávky i zvýšit daně, jakoby bylo možné dlouhodobě zvedat výdaje státu a snižovat daně). Z mého pohledu jako levicového voliče je pořád sociálně citlivá středopravá vláda lepší alternativou, než populismus Andreje Babiše. Mnoho ale ještě napoví další kroky současné vlády, plány na zvýšení DPH nebo dvojí kvalitu zdravotní péče ukazují, že politika vládní koalice se může vrátit k v našem prostředí tradičnějšímu pojetí pravicové politiky.