Již dlouho se hovoří o neudržitelnosti důchodového systému a potřebě jeho reformy. Co ale nízká porodnost? Jsou úvahy o podpoře porodnosti namístě, nebo se jedná spíše o „sociální inženýrství“ patřící do minulého režimu?

Poslední roky se narodí v ČR méně lidí, než zemře, k nárůstu populace dochází jen díky migraci. V roce 2021 sice plodnost vzrostla na 1,83 dítěte na ženu, ale stále to není číslo, které by stačilo na prostou reprodukci populace.

Možnosti ovlivnit politikou populační vývoj jsou jistě omezené, mnoho faktorů je kulturní povahy nebo souvisí se životním stylem. I úspěšnost propopulační politiky 70. let je někdy zpochybňována s tím, že vysokou porodnost zapříčinily spíše faktory jiné povahy. Problém nízké porodnosti se přitom netýká jen ČR, ale celé Evropské unie.

Přesto se domnívám, že existují kroky sociální politiky, které mohou mít na natalitu pozitivní vliv. Potřeba podpory sdílených a zkrácených úvazků nebo pomoci s péčí o děti formou například jeslí je dlouho známá, situace nicméně stále není zdaleka optimální. Pozitivní je, že se více řeší podpora samoživitelek a samoživitelů, především formou zálohovaného výživného. Bylo pro společnost dost sebedestruktivní, když o potřebě této pomoci byly vznášeny pochyby, uvážíme-li míru rozvodovosti a chudoby u této populační skupiny. Byl také o jeden rok posunut věk nároku na úhradu umělého oplodnění ze zdravotního pojištění.

Je zde ale jedna oblast, která se poněkud přehlíží. A to je vztah k bytové politice. Podpora veřejného dostupného bydlení, které by cílilo na domácnosti s dětmi, by mohla snížit obavy spojené se založením rodiny a jejím existenčním zajištěním. Další nástroj může představovat navýšení přídavků na děti nebo daňových slev na dítě. Tyto kroky mohou ovlivnit také například to, když rodina zvažuje, zda by finančně zvládla situaci po narození druhého dítěte.

Nelze čekat zázraky. Přesto si myslím, že by nebylo ztrátou času více diskutovat o těchto aspektech sociální politiky.