Obávám se, že ano. Kolik našich osobností má přesah do evropské (či dokonce světové) kultury či intelektuálního života?

Nebude jich mnoho. Nemluví ze mě nespokojenost, kvalita života i kulturní nabídka ve městě, kde žiji, Brně, mi vyhovuje a mnoho věcí se zde v posledních letech zlepšilo. A věřím, že to stejné by se dalo říci o mnoha dalších městech naši země. Jen si myslím, že potenciál, jaký máme, leží v mnoha ohledech ladem.

A velmi se mýlí podle mě ti, kteří stále desítky let po pádu komunismu připomínají neblahé dědictví tohoto režimu. Zapomínají podle mě mimo jiné na to, že to bylo naposledy za tohoto režimu, kdy jsme mentální periferie nebyli. Osobnosti spojené s kulturním životem šedesátých let: spisovatelé Milan Kundera či Bohumil Hrabal, režiséři Miloš Forman nebo Věra Chytilová (a mnozí další). Nepochybně osobnosti evropského (či dokonce světového) významu.

Kultura šedesátých let samozřejmě měla určitou návaznost na kulturní život první republiky a ten zase navazoval na starší tradici. Kulturní tradice v naši zemi nebyla spojena jen s českou kulturou, jmény jako Karel Čapek nebo Jaroslav Hašek, ale i s německým jazykovým prostředím. Zmínit lze třeba dvě osobnosti vědy světového významu spojené s Brnem: Gregora Johanna Mendela a Kurta Gödela.

Proč je potom dnes Česká republika vnímána jako východní a nikoliv střední Evropa? A obdivován v zahraničí je v lepším případě kulturní odkaz minulosti či památky našeho hlavního města a nikoliv kulturní či intelektuální kvas současnosti? Zkrátka kulturní a intelektuální trendy možná následujeme, se zpožděním, sami ale na jejich vývoji podíl nemáme.

V naši mentální krajině se rádi zaklínáme zdravým selským rozumem (což je nepochybně důležitá ctnost), nakonec ale tato snaha ústí v boj za zachování názvu pomazánkového másla nebo tuzemského rumu. Není se pak čemu divit, že tyto produkty (mentální i potraviny), se nestávají našim vývozním artiklem.

Ale vážně. Na vině je podle mě jakási (hybridní) mentalita, spojená s postkomunistickou zkušeností, která v sobě snoubí mentální dědictví normalizace a devadesátkové představy o kapitalismu, českou verzi neoliberalismu. Mnoho lidí mladší a střední generace má dnes slušný rozhled či zahraniční zkušenosti, tato mentalita má však stále velký vliv a otisk v naši společnosti a v mnoha ohledech stále udává směr.

A nemám na mysli veřejná vystoupení Václava Klause, který se stal spíše karikaturou sebe sama. Vedle politického podnikatelského projektu Andreje Babiše nepochybně i mnoho politiků Občanské demokratické strany tuto mentální tradici stále udržuje při životě. Tento pohled na svět přitom stěží může nabídnout něco naši společnosti, natož generovat myšlení schopné přesáhnout hranice naši kotliny.

A nejde si myslím rozhodně jen o oblast humanitní kultury. Schopnost myšlení, kreativity, sebepřesahu je důležitá ve všech oblastech tvůrčí či intelektuální činnosti. A ano, jistě lze být v mnoha ohledech kritický k trendům, jež k nám přichází z kulturních (a intelektuálních) center a hledat vlastní (autentický) způsob percepce dnešního globalizovaného světa.

No, a pokud by náš specifický přístup zajímal i někoho za našimi hranicemi, to by pak mohlo znamenat, že jsme na správné cestě. Nicméně dnes přesvědčí někoho k návštěvě naši země spíše chuť českého piva, než snaha hledat inspiraci v české zelené skepsi nebo rezistenci vůči feminismu a genderové ideologii.