Namísto příběhu o velikosti západní kultury, emancipaci člověka se probouzí špatné svědomí naši kultury. Koloniální útlak, útisk menšin a patriarchát, devastace přírody. To jsou nové příběhy, které slýcháme.

Milan Kundera napsal v roce 1983 v eseji Únos Západu aneb tragédie střední Evropy v závěru o tom, že humanitní kultura, která v jistém ohledu v novověku nahradila náboženství, ztratila v západních společnostech svoji pozici a váhu, „významnost“ „odporoučela se“. Idea Evropy, hodnoty s ní spojené, přestaly být určující pro společnosti západní Evropy.

V době, kdy Milan Kundera napsal zmíněnou esej, hovořili postmoderní filosofové o konci velkých vyprávění, emancipačních příběhů člověka (lidstva). Ty ztrácejí svoji věrohodnost nejen díky intelektuální skepsi, ale též díky historickým událostem, jež představují jejich zásadní zpochybnění. Druhé světové válce asi v první řadě. Jean-François Lyotard ale mezi tyto události řadí i násilné potlačení maďarského povstání v 50. letech nebo Pražského jara, ke kterým se vztahuje také Kunderova esej.

Emancipační příběhy nicméně zdá se zcela neumlkly, neodporoučely se, jen se proměnila jejich povaha. Vycházejí nyní spíše ze špatného svědomí evropské (euro-americké) civilizace, a nikoliv z představ o její velikosti a víry v pokrok a rozum. A obrací se ke skupinám (alespoň vycházíme-li z těchto příběhů), které byly doposud na okraji zájmu, „vyloučeny“ z toho mít v příběhu ústřední roli (v jistém smyslu to lze říci i o přírodě, která byla vnímána jako zdroj, a ne jako hodnota, kterou je potřeba chránit).

Postmoderní myšlení obsahuje skepsi vůči představě celku, naproti tomu je zdůrazňována potřeba mnohohlasu. Jenže nepotřebuje společnost (kultura) stále nějaké „sjednocující vyprávění“, příběh, který společnost zceluje? Příběh o meritokracii, dnes dle mého soudu dominující vyprávění, o „vládě těch co si to zaslouží“, respektive zaslouženém ekonomickém úspěchu a bohatství privilegovaných vrstev, vede k individualismu a ospravedlnění statu quo, respektive ekonomických nerovností. V tomto příběhu pak lidská práva zaručují rovný přístup k tržním statkům, zajišťují, aby získávání bohatství nestála v cestě diskriminace na základě rasy, pohlaví či sexuální orientace.

Je dobře, že je dopřáván hlas skupinám, které nestály v popředí. Ale nepotřebuje svůj hlas dnes i „bílý muž“? Kdo mu ho dává? Obracejí se k němu více populisté, kteří hloubí příkopy ve společnosti, než „emancipační příběhy“ směřující k hodnotě svobody či spravedlnosti. Chápeme-li ale nerovnost ve společnosti jako primárně nerovnost (socio)ekonomickou, tak strukturální nerovnosti nemusí pomíjet ani bílého muže.

Příběhy o sociální spravedlnosti, hodnotě svobody nebo společné identitě jistě nelze chápat tak, jak v minulosti, v intencích nacionalismu a nadřazenosti západní kultury. Jenže, nepostrádáme je?