Obávám se, že ekonomická data svědčí o pravém opaku.

Eurostat nepublikuje jen data týkající se HDP (hrubého domácího produktu) na hlavu (GDP per capita), ale i tzv. AIC per capita, tedy skutečnou individuální spotřebu (actual individual consumption) na hlavu v přepočtu na paritu kupní síly (tedy se zohledněním cenových rozdílů v jednotlivých zemích). Zatímco v HDP na hlavu jsme byli v roce 2021 na 92 % průměru Evropské unie (odkaz zde), v AIC pouze na 85 % (odkaz zde).

Indikátor AIC sčítá individuální spotřebu domácností a výdaje státu na služby jako je zdravotnictví, vzdělání či bydlení. Nezahrnuje vytváření kapitálu nebo státní výdaje na policii či armádu. Tyto výdaje zahrnují tedy jen část HDP, ale jsou indikátorem životní úrovně domácností.

A byli jsme na tom tedy v roce 2021 v tomto důležitém indikátoru například hůře než Litva a Slovinsko a jen o jeden procentní bod před Polskem. A obávám se, že vzhledem k vývoji ekonomiky, kdy u nás dochází k poklesu reálných mezd a ekonomika stagnuje, nás Polsko s vysokou pravděpodobností v současnosti předstihlo.

Zdá se tedy, že Evropu jsme sice v posledních letech doháněli výkonem ekonomiky, méně však životní úrovní. Proč tomu tak je? Otázka nepochybně pro někoho ekonomie znalejšího, než jsem já, ale pár poznámek mě přeci jen napadá. Jsme země, kde jsou relativně nízké mzdy (odkaz zde), naproti tomu je zde vysoký počet dolarových miliardářů (odkaz zde), a také dochází k odlivu části zisků ve formě dividend do zahraničí, což se netýká jen zahraničních firem, ale i českých miliardářů (odkaz zde).

Omlouvám se, že jsem se odvážil zabrousit do oblasti, ve které nejsem expertem. Pohyboval jsem se především v oblasti sociální politiky a v sociologii se zaměřuji více na kvalitativní výzkum. Uvedená data mi ale připadají v kontextu současné debaty o snižování životní úrovně, úsporných opatřeních atd. velmi zajímavá a mají vypovídající hodnotu i bez erudovaného ekonomického komentáře.

Je potom škoda, že s podobnými daty nás neseznamují politici a v prohlášení politiků o ekonomických tématech se stále můžeme často setkat s přístupem, který bychom mohli označit jako „moralizující ekonomie“. Jako „moralizující ekonomy“ bych si dovolil označit například bývalého ministra financí Miroslava Kalouska nebo ekonomického experta ODS Jana Skopečka, kteří hovoří o životě nad poměry, o tom, jaké kroky jsou a nejsou socialismus, nebo požadavky na vyšší zdanění bohatších vrstev označují za závist. Tedy převádějí ekonomické problémy do morální roviny. „Intelektuální přidaná hodnota“ takového úsilí je však minimálně sporná a za mnohem užitečnější považuji diskusi o konkrétních datech a faktech spojených s fungováním ekonomiky.