„Tak jsem kráčel a vzpomněl jsem si, jak univerzitně vzdělaný topič mi řekl, že východní Evropa nezačíná za Poříčskou branou, ale až tam, kde končí staré rakouské empírové nádraží, tam někde v Haliči, kam až došel řecký tympanon, a že Praha je tak plná řeckého ducha nejen na fasádách pražských činžáků, ale i v hlavách obyvatel jedině proto, že klasická gymnázia a humanistické univerzity umazaly Řeckem a Římem milióny českých hlav.“

Přijmeme-li definici myšlení českého filosofa Miroslava Petříčka, že myslet znamená myslet jinak, může pro nás nepochybně být cenným inspirativním zdrojem přemýšlení o světě Příliš hlučná samota, literární dílo Bohumila Hrabala, ze kterého je výše uvedená citace. Jenže, jak dnes přemýšlíme? Ano, jinak může též znamenat pozapomenout na tradici, již zmiňuje pracovník sběrných surovin Haňťa v Hrabalově románu.

Odbočím. Podíváme-li se například na zapojení sociologů do veřejné diskuse, domnívám se, že v médiích získávají sociologické analýzy a komentáře více prostoru. Jenže zajímavá je i jiná skutečnost. Výraznou sociologickou osobností veřejné debaty byl dlouhou dobu (minimálně v období před svým zvolením do Evropského parlamentu v roce 2014, nyní již ztratil své postavení ve veřejné debatě) Jan Keller. Ano, jako sociolog nenabízel jen obecné myšlenky, ale i konkrétní příklady, ale čím byl pro veřejnou debatu primárně obohacením, bylo, že nabízel jiný pohled, než byl v médiích běžný. Dnešní poptávka je jiná, sociologové vnášejí do veřejné debaty spíše relevantní data (což je samo o sobě jistě nepochybně dobře), než inspirativní myšlenky.

A pak je tu druhý výrazný proud spojený, řekněme s veřejnými intelektuály, aktivistický. Nepochybně důležitá oblast, upozornit například na praxi soudů v trestání pachatelů sexuálního násilí, kdy recidivisté za drobné krádeže odchází od soudů mnohdy s přísnějšími tresty než sexuální násilníci. Nebo třeba upozornit na praktiky tzv. obchodu s chudobou.

Boj za pravdu, či analytická práce s daty. Jenže, neschází ještě něco? Ochota prozkoumat i východiska, klást si otázku o povaze pravdy a světa, ve kterém žijeme? To je ale dosti nepraktický idealismus. Aby mohly mít humanitní obory svoji relevanci, musí být spojeny s poptávkou společnosti, pak se bádání v těchto oborech může stát součástí společenské reflexe a mít svůj reálný dopad. Sice se dnes můžeme stále setkat s intelektuální žurnalistikou, nebo intelektuály píšícími či promlouvajícími v médiích, vztah k otázkám, kterými se zabývá Haňťa v románu Příliš hlučná samota, se nicméně ve společnosti vytrácí, jak ukazuje též debata o roli humanitního vzdělání.

Když dnes někdo hovoří o seberozvoji nebo soft skills, bylo by pro něj zajímavé srovnání postavy (zaníceného) Ježíše Krista a (smířeného) Lao Tse, které najdeme v Hrabalově díle? Obávám se, že ne. Stejně jako by Haňťovi nejspíš nepřineslo úlevu praktikování mindfulness.