Umíme naslouchat příběhům?
Příběhy nemusejí být chápány jen jako zdroj zábavy. Například na kvalitní literaturu můžeme nahlížet i jako na způsob psaní, jež nám pomáhá lépe rozumět světu.
Někdy bývá odlišováno geometrické a anekdotické myšlení. Anekdotické myšlení dokáže zachytit význam, „smysl“, který bychom nedokázali převést do matematických vzorců či logicky konzistentních jednoznačných výroků. Naproti tomu tento způsob myšlení dokáže zachytit literatura.
Při úmrtí spisovatele Milana Kundery bylo zmiňováno, při snaze přiblížit ve zkratce čtenářům novinových článků význam jeho díla, že ve svých románech dokázal propojit individuální příběh a dějinnou zkušenost. Nabízí se otázka, v podobné zkratce, můžeme dnes najít stále takovou literaturu? Která by dokázala propojit individuální lidské osudy a běh dějin, společenské procesy či filosofické tázání? Domnívám se, že ke skepsi není důvod. Nemám rozhodně pocit, že v současné literatuře toto čtenář nenajde.
Jsem čtenářem nesystematickým a občasným, bez hlubších znalostí literární teorie. Pokusím se tak jen o stručný záznam ze svého „čtenářského deníku“. Nejprve u česky psané literatury. Europeana: Stručné dějiny dvacátého věku představuje experimentální prózu blížící se eseji Patrika Ouředníka, spisovatele žijícího ve Francii. Básník (Román o Ivanu Blatném) od Martina Reinera zase svým přístupem připomíná odbornou literaturu. Tyto prózy obracejí pozornost k minulosti. Současné otázky naopak předkládají čtenáři Hodiny z olova Radky Denemarkové.
Zájemce o současnou literaturu může obtížně přehlédnout románovou tetralogii Geniální přítelkyně od Eleny Ferrante. Asi málokterý čtenářský zážitek na mě působil tak kontrastně k románům zmiňovaného Milana Kundery. Mimochodem toto dílo odporuje Kunderově tezi, že politické stanovisko v literatuře vede ke schematičnosti. Při aktuální četbě Roků od Annie Ernaux se mi zase jako první asociace vybavila Ouředníková Europeana. Ale zatímco řádky Europeany odkazují k pramenům, Roky k osobní paměti. „Všichni dokázali odlišit, co se dělá a co se nedělá, dobro od zla, mravní hodnoty se daly vyčíst z pohledu, který na člověka upírali ostatní.“
Co mi dává důvod ke skepsi spíše než čtenářská zkušenost, je to, že s tím, jak se vytrácí otevřenost naslouchat hlubším příběhům, v době, kdy soupeří o pozornost různé mediální obsahy a příspěvky na sociálních sítích, zmenšuje se i prostor, který literatuře v oblasti kultury zůstává. Mění se též postavení hlubší humanitní kultury a s tím i pohled na to, co nám pomáhá lépe rozumět světu. Na přemýšlení skrze jazyk, které zachycuje lidskou zkušenost, je pak často nahlíženo jen jako na „hru s dojmy či významy“.
Někdy bývá odlišováno geometrické a anekdotické myšlení. Anekdotické myšlení dokáže zachytit význam, „smysl“, který bychom nedokázali převést do matematických vzorců či logicky konzistentních jednoznačných výroků. Naproti tomu tento způsob myšlení dokáže zachytit literatura.
Při úmrtí spisovatele Milana Kundery bylo zmiňováno, při snaze přiblížit ve zkratce čtenářům novinových článků význam jeho díla, že ve svých románech dokázal propojit individuální příběh a dějinnou zkušenost. Nabízí se otázka, v podobné zkratce, můžeme dnes najít stále takovou literaturu? Která by dokázala propojit individuální lidské osudy a běh dějin, společenské procesy či filosofické tázání? Domnívám se, že ke skepsi není důvod. Nemám rozhodně pocit, že v současné literatuře toto čtenář nenajde.
Jsem čtenářem nesystematickým a občasným, bez hlubších znalostí literární teorie. Pokusím se tak jen o stručný záznam ze svého „čtenářského deníku“. Nejprve u česky psané literatury. Europeana: Stručné dějiny dvacátého věku představuje experimentální prózu blížící se eseji Patrika Ouředníka, spisovatele žijícího ve Francii. Básník (Román o Ivanu Blatném) od Martina Reinera zase svým přístupem připomíná odbornou literaturu. Tyto prózy obracejí pozornost k minulosti. Současné otázky naopak předkládají čtenáři Hodiny z olova Radky Denemarkové.
Zájemce o současnou literaturu může obtížně přehlédnout románovou tetralogii Geniální přítelkyně od Eleny Ferrante. Asi málokterý čtenářský zážitek na mě působil tak kontrastně k románům zmiňovaného Milana Kundery. Mimochodem toto dílo odporuje Kunderově tezi, že politické stanovisko v literatuře vede ke schematičnosti. Při aktuální četbě Roků od Annie Ernaux se mi zase jako první asociace vybavila Ouředníková Europeana. Ale zatímco řádky Europeany odkazují k pramenům, Roky k osobní paměti. „Všichni dokázali odlišit, co se dělá a co se nedělá, dobro od zla, mravní hodnoty se daly vyčíst z pohledu, který na člověka upírali ostatní.“
Co mi dává důvod ke skepsi spíše než čtenářská zkušenost, je to, že s tím, jak se vytrácí otevřenost naslouchat hlubším příběhům, v době, kdy soupeří o pozornost různé mediální obsahy a příspěvky na sociálních sítích, zmenšuje se i prostor, který literatuře v oblasti kultury zůstává. Mění se též postavení hlubší humanitní kultury a s tím i pohled na to, co nám pomáhá lépe rozumět světu. Na přemýšlení skrze jazyk, které zachycuje lidskou zkušenost, je pak často nahlíženo jen jako na „hru s dojmy či významy“.