Zásluha: práce nebo peníze?
Je snaha o větší zdanění miliardářů závist, nebo spíše snaha přiblížit se více principu zásluhovosti?
Při diskusi o větším zapojení miliardářů do hrazení nákladů veřejných rozpočtů se na jednu stranu můžeme setkat s názorem, že je to „trestání jejich úspěchu“, na druhou stranu se můžeme setkat s argumenty o potřebě přerozdělování a toho, aby se zdroje dostaly k potřebným.
Toto si myslím, ale není úplně šťastné zarámování debaty. Debata o daňové progresi je jedna věc. Nicméně informace, se kterými se může seznámit běžný uživatel internetu, naznačují spíše pravý opak. Ve vztahu k superbohatým funguje spíše degresivní zdanění, tedy z jednoho vydělaného dolaru odevzdají do veřejných rozpočtů méně, než běžný pracující.
Ale máme tu potom i jednu obecnější otázku. Opravdu máme zásluhy chápat jako něco, co je převoditelné na peníze? Dle mého názoru je zdrojem lidského bohatství, vedle samozřejmě toho, že (stále) obýváme planetu s příznivými podmínkami pro život, lidská práce. Placená i neplacená. Trh je schopen vyjádřit tuto hodnotu penězi. Rozumím tomu, že špičkový odborník, nebo řídící pracovník, má řekněme dvacetkrát více než člověk, vykonávající méně náročnou práci. Ale 50 000 x více?
Věřím, že však stále žijeme v době, kdy vedle trhu je pro zajištění sociální spravedlnosti důležitá i politická vůle, „společenská smlouva“, na které má každý občan podíl (a nebude se například vracet to, že rozsah našeho voličského oprávnění by se odvíjel od našeho majetku, to by byl spíše asi krok zpátky).
A myslím si tak, že nejdůležitější k tomu, aby byl více uplatněn princip zásluhovosti, tedy to, aby náš podíl na distribuci zdrojů více odpovídal práci, kterou vykonáváme, a podílíme se tak na tvorbě těchto zdrojů, je snaha o nastavení spravedlivějšího zdanění. A též větší podíl na rozhodování o využití těchto zdrojů, související s posílením role veřejné sféry.
Je na čase naše sny o kapitalismu, spojené s pádem komunismu a étosem 90. let, nahradit střízlivějším hodnocením skutečnosti. A k tématům jako sociální, ekonomická politika, či nastavení daní nebo očekávání od role státu, přistupovat racionálnějším způsobem než doposud.
Při diskusi o větším zapojení miliardářů do hrazení nákladů veřejných rozpočtů se na jednu stranu můžeme setkat s názorem, že je to „trestání jejich úspěchu“, na druhou stranu se můžeme setkat s argumenty o potřebě přerozdělování a toho, aby se zdroje dostaly k potřebným.
Toto si myslím, ale není úplně šťastné zarámování debaty. Debata o daňové progresi je jedna věc. Nicméně informace, se kterými se může seznámit běžný uživatel internetu, naznačují spíše pravý opak. Ve vztahu k superbohatým funguje spíše degresivní zdanění, tedy z jednoho vydělaného dolaru odevzdají do veřejných rozpočtů méně, než běžný pracující.
Ale máme tu potom i jednu obecnější otázku. Opravdu máme zásluhy chápat jako něco, co je převoditelné na peníze? Dle mého názoru je zdrojem lidského bohatství, vedle samozřejmě toho, že (stále) obýváme planetu s příznivými podmínkami pro život, lidská práce. Placená i neplacená. Trh je schopen vyjádřit tuto hodnotu penězi. Rozumím tomu, že špičkový odborník, nebo řídící pracovník, má řekněme dvacetkrát více než člověk, vykonávající méně náročnou práci. Ale 50 000 x více?
Věřím, že však stále žijeme v době, kdy vedle trhu je pro zajištění sociální spravedlnosti důležitá i politická vůle, „společenská smlouva“, na které má každý občan podíl (a nebude se například vracet to, že rozsah našeho voličského oprávnění by se odvíjel od našeho majetku, to by byl spíše asi krok zpátky).
A myslím si tak, že nejdůležitější k tomu, aby byl více uplatněn princip zásluhovosti, tedy to, aby náš podíl na distribuci zdrojů více odpovídal práci, kterou vykonáváme, a podílíme se tak na tvorbě těchto zdrojů, je snaha o nastavení spravedlivějšího zdanění. A též větší podíl na rozhodování o využití těchto zdrojů, související s posílením role veřejné sféry.
Je na čase naše sny o kapitalismu, spojené s pádem komunismu a étosem 90. let, nahradit střízlivějším hodnocením skutečnosti. A k tématům jako sociální, ekonomická politika, či nastavení daní nebo očekávání od role státu, přistupovat racionálnějším způsobem než doposud.