Miloš Balabán

24. 02.

Ukrajina jako memento

Miloš Balabán Přečteno 19625 krát

Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek ve velkém sobotním rozhovoru pro Právo kousl do hodně kyselého jablka, když zpochybnil funkčnost strategie Západu a jeho klíčových organizací NATO a Evropské unie na Ukrajině, Balkáně, v Libyi, Sýrii, Iráku a Afghánistánu. Jeho slova o tom, že jsme si v případě Ukrajiny neříkali v EU pravdu o skutečném stavu této země, nebo o tom, že v Iráku a Afghánistánu jsou naše ztráty větší, než očekávání musí zákonitě vyvolat ohlas a diskusi nejen u nás.

Reflexe je ale zjevně nutná. Inventura výslednosti všech velkých konfliktů se západní účastí totiž ukazuje, že ve všech případech se nepodařilo dosáhnout základního cíle: větší bezpečnosti , buď v okolí Evropy, nebo v regionech, které mohou bezpečnost Evropy v současném globálně úzce propojeném světě velmi ovlivňovat.

Irák se po vynuceném odchodu amerických vojsk nachází ve stavu sektářského násilí mezi sunnity a šíity. Atentáty jsou každodenní realitou s desítkami a stovkami obětí.

Libye je zhrouceným státem ve kterém není úplně jasné, kdo zde vlastně vládne. Bezpečnostní nestabilita v Libyi se následně promítá do celé západní Afriky, jak se ukazuje v africkém Sahelu.

Po třinácti letech s velkou pravděpodobností skončí masivní vojenská přítomnost NATO a Spojených států v Afghánistánu. A výsledek? Podle zástupce náčelníka štábu obrany britské armády generála Everarda se zde dá očekávat i vznik tzv. Yaghestanu, neboli země rebelů, bez práva a vlády. „Optimističtější“ pohled nabízí polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski podle kterého má NATO stačit po roce 2014 kontrola nad Kábulem, dalšími většími městy, komunikací mezi nimi a schopnost účinně bránit využívání afghánského území jako základny proti západním zájmům.

Bezpečnostním bolehlavem je i Sýrie, která se i s asistencí některých členských států NATO nachází ve stavu občanské války, v níž ale bojují i síly napojené na Al Káidu, tedy dlouhodobě protivníka Západu č. 1.

Ukazuje se, že se do konfliktů zřejmě vstupovalo buď bez znalostí politických, ekonomických, náboženských, etnických a bezpečnostních reálií nebo se tyto reálie záměrně z vojensko-strategických a geopolitických zájmů ignorovaly. Výsledek je ale v obou případech stejný: nárůst bezpečnostní nestability spojené s početnými civilními oběťmi.

Aktuálně to platí i pro Ukrajinu, kterou se EU svým způsobem uměle pokusila posunout na Západ prostřednictvím Asociační dohody, bez ohledu na stav panující v ukrajinské společnosti, politice a ekonomice a její vztahy s Ruskem. I to přispělo k tomu, že se země ocitla na pokraji občanské války a nedá se vyloučit její rozpad, který by ekonomicky poškodil nejen Rusko, ale i Evropu. Proto bychom si možná měli přát, aby se spíše zrealizoval „nejpravděpodobnější“ scénář pro Ukrajinu ze slavné knihy Střet civilizací věhlasného amerického politologa Samuela Huntingtona: Ukrajina zůstane jednotnou, byť rozštěpenou nezávislou zemí, která bude úzce hospodářsky spolupracovat s Ruskem, přičemž si musíme být vědomi toho, že Rusko-ukrajinské vztahy znamenají pro východní Evropu totéž, co pro Evropu západní vztahy mezi Německem a Francií.

Nevím, zda se tento scénář může naplnit. V každém případě by se ale dění kolem Ukrajiny mělo stát pro Západ určitým mementem a poučením jak se v budoucnu vyvarovat vážných chyb v jeho angažmá v oblastech, které může v budoucnu považovat za prioritní z hlediska svých zájmů. Chybných strategií již bylo dost.

19. 02.

Vyhneme se černým scénářům?

Miloš Balabán Přečteno 3851 krát

Z Budapešti před třemi týdny z jednání premiérů Visegrádské čtyřky zaznělo, že se kvůli situaci na Ukrajině musíme připravit i na černé scénáře, včetně přerušení dodávek energií, migrační vlnu a humanitární krizi. Jak ukazuje dramatický vývoj v Kyjevě s mrtvými a raněnými v ulicích, může na to dojít řada.

Přitom ještě před třemi měsíci jsme žili možná v naivní představě, že podpisem Asociační dohody mezi EU a Ukrajinou se stabilita rozšíří dál na východ od evropských hranic.
Spor okolo jejího podpisu-nepodpisu ale jen akceleroval hluboké spory v ukrajinské společnosti, které tamní vládní i opoziční politici nejsou schopni normálním způsobem řešit. Početné mise evropských politiků do Kyjeva nemohly tyto rozpory vyřešit a přemostit, mohly je jen tlumit. Ani to nakonec nebylo nic platné.

Příznačný byl telefonický rozhovor mezi úřadujícím předsedou ukrajinské vlády Sergejem Arbuzovem a evropským komisařem pro rozšíření Štefanem Fülem, o kterém informoval ruský portál Věsti. Arbuzov Füleho ujistil, že „kalašnikovy“ u zvláštních jednotek Berkut budou mlčet. A Füle na to odvětil, že se za to bude modlit…

Jenom modlení ovšem nestačí. Evropa si prostě z řady politických, ekonomických a bezpečnostních důvodů nemůže dovolit, aby situace dospěla k „jugoslávskému scénáři“ z před více jak dvaceti let.
Občanská válka, chaos a nestabilita v zemi s téměř padesáti milióny obyvatel by se dotkla nejen přímých sousedů Ukrajiny, mj. i tří států Visegrádu – Polska, Slovenska a Maďarska, ale celé Evropy. Totéž si ale z řady důvodů nemůže dovolit ani Rusko, které má, ať se nám to líbí, či nelíbí, na Ukrajině rozsáhlé politické a ekonomické zájmy, což má i historické příčiny.

Tváří v tvář urgentní hrozbě se tak ukazuje, že situaci na Ukrajině nakonec může pomoci vyřešit jen trojstranné jednání Evropské unie, Ruska a Ukrajiny. Geopolitická přetahovaná, která se tady více či méně skrytě odehrávala v posledních dvaceti letech, dnes nikomu a ničemu již nepomůže.
Jeden velký problém ale zůstává: kdo bude, či spíše by měl Ukrajinu vlastně zastupovat? V každém případě se možná dnes na Ukrajině rozhoduje nejen o bezpečnostní budoucnosti Evropy.
(Právo,19.2.)

13. 02.

Olympijské kontroverze

Miloš Balabán Přečteno 3460 krát

Nedávno mě zaujal nápad jednoho publicisty, že problémy s pořádáním a financováním olympijských her jsou řešitelné tím, že by se konaly vždy na jednom místě. To by ovšem mělo háček: jakou zemi vybrat?

V současném světě, který je plný politických, ekonomických, etnických a náboženských rozepří je to nesplnitelný úkol. Jediným „nestátním“ teritoriem, na kterém se svět dosud shodl, je Antarktida, a ta věru není nejpříhodnějším místem pro sport.

Zbývá tedy podřídit se logice fungování dnešního světa, kde sport už je dávno součástí politiky, přesněji politické prestiže. Není tomu jinak ani v případě her v ruském Soči, stejné to ovšem bylo i u mnoha předcházejících letních a zimních olympiád. Jedna věc by ale možná neměla uniknout pozornosti: olympiáda v Soči je jedním z dalších důkazů vzrůstajícího významu „nezápadních“ aktérů globálního vývoje. Mezinárodní olympijský výbor i další velké mezinárodní sportovní svazy reflektují svými rozhodnutími jejich rostoucí politický a ekonomický vliv, což platí především pro uskupení BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jižní Afrika). Svědčí o tom konání letních olympijských her v Pekingu v roce 2008, fotbalového šampionátu v Jižní Africe před čtyřmi lety i dvě nadcházející vrcholné sportovní události v Brazílii: letošní mistrovství světa ve fotbale a letní olympiáda v Rio de Janeiro 2016. A další fotbalové šampionáty budou v Rusku a v arabském Kataru.

Konání olympiády v Soči dnes vyvolává na Západě nemalé politické emoce, možná trochu srovnatelné s atmosférou okolo letních olympiád v Moskvě 1980 a v Los Angeles 1984. Tehdy se sportovci bipolárně rozděleného světa stali bojkotem olympiád doslova přímou obětí studenoválečnického střetu USA a SSSR. Můžeme být rádi, že čtvrtstoletí po konci studené války dnes sportovní bojkot nepřichází v úvahu. Svět se totiž dramaticky změnil. Ač na olympiádu nedorazí pár předních světových státníků, realita je taková, že Rusko je i přes všechny existující kontroverze bráno jako partner Západu, a nikoliv jako jeho osudový protivník.

V případě olympiády v Soči si neodpustím jednu poznámku k jejímu financování, které je široce v našich i zahraničních médiích kriticky rozebíráno. Padesát miliard dolarů znamená, že jde o nejdražší olympiádu v historii. Hovoří se o gigantické korupci, která je příčinou tak vysokých nákladů. S přihlédnutím k tomu, jak vysoká je míra korupce v Rusku, lze předpokládat, že v tom bude i kus pravdy.Při kritice tohoto jevu bychom ale i u nás neměli být příliš licoměrní, což mi tak někdy připadá, ve světle toho, o kolik peněz přichází korupcí náš stát. A to vůbec nemluvím třeba o tolerované existenci mnoha daňových rájů, kam mizí stamiliardy dolarů i ze Západu. I v tomto případě platí ono biblické: „Třísku v oku svého bratra vidíš, ale břevno ve svém oku nevidíš.“
(Právo, 13.2.)

10. 02.

Americké překvapení?

Miloš Balabán Přečteno 4393 krát

Nediplomatické vyjádření náměstkyně amerického ministra zahraničí Victorie Nulandové na adresu role Evropské unie v řešení ukrajinské krize spojené s přímočarou snahou určovat společně s americkým velvyslancem na Ukrajině, kdo je a kdo není vhodným kandidátem do potenciálně nově vzniklé ukrajinské vlády nemůže až tolik překvapovat. Je to jen potvrzení geopolitické hry, která se dnes okolo Ukrajiny hraje a v níž mají Spojené státy své bezprostřední geopolitické, bezpečnostní a jistě též ekonomické zájmy.

Trochu se ovšem člověk musí divit vyjádření mluvčího Bílého domu Jaye Carneyho, který na konto konverzace Nulandové a amerického velvyslance uvedl: „Pochopitelně není tajemstvím, že náš velvyslanec a náměstkyně ministra zahraničí pracují s ukrajinskou vládou, opozicí, předními podnikateli a zástupci občanské společnosti a podporují jejich úsilí nalézt smírné řešení problémů založené na dialogu, politických a ekonomických reformách. Nicméně ukrajinský národ si musí svoji budoucnost určit sám.“

Takové vyjádření ovšem nekoresponduje s tím, že Nulandová „kádruje“ adepty možné nové vlády: Klička z těchto a těchto důvodů ne, Jaceňuka ano. Může tak nyní Washington s čistým svědomím obviňovat Moskvu z vměšování do vnitřních ukrajinských záležitostí, když činí totéž? A může Evropská unie považovat Spojené státy za důvěryhodného partnera napomáhajícího řešení krizové situace na Ukrajině?

Jsou to závažné otázky. Třeba i proto, že nakonec i pod vlivem nepředvídatelných okolností může situace na Ukrajině dospět do bodu, kdy shoda klíčových vnějších aktérů, Ruska, EU a Spojených států bude zásadní pro to, jak zabránit eskalaci krize.

Na nedávné mnichovské bezpečnostní konferenci se k tomu vyjádřil Zbigniew Brzezinski slovy, že situaci na Ukrajině může pomoci řešit kompromis mezi EU a Ruskem a mezi Spojenými státy a Ruskem. Západ a Rusko by také měly podle Brzezinského přispět penězi a společně pomoci Ukrajině. Brzezinského idea se ale ve světle výroků Nulandové ukazuje jako nereálná.

A ještě něco přinesl únik (ne)diplomatické americké konverzace. Americká elektronická rozvědka odposlouchává v podstatě celý svět, včetně amerických spojenců, jak je ale vidět není schopna zajistit, aby nebyli odposloucháváni američtí diplomaté. Za tohle ale Edward Snowden nemůže a prezident Obama si to bude muset přebrat…

04. 02.

Pomůže Evropa Ukrajině?

Miloš Balabán Přečteno 3746 krát

Hlavní příčinou vzpoury arabských mas proti vládcům, byl autokratický politický systém, omezující nejen lidská ale i sociální práva drtivé většiny obyvatel. Naděje na změnu byla hybnou silou protestů. Po víc než třech letech od „arabského jara“ jsou ale výsledky vzpour daleko za očekáváními těch, kteří si přáli změnu, a to i s podporou Západu.

V Libyi se zhroutil stát. Egypt má nakročeno k tradičnímu prezidentu-generálovi. V Sýrii se povstání proti Asadovi vymklo kontrole, nyní je silně kontaminováno radikálními islamisty. Pohled na situaci jižně od Evropy musí zneklidňovat politiky, zpravodajské služby, vojáky i policisty.
Ti ale dnes musí stočit svůj pohled i směrem východním. Překotný vývoj na Ukrajině nevěstí pro Evropu nic dobrého. Příčinou dramatu jsou přitom podobně jako v arabském případě hluboké sociální a ekonomické problémy.

Stejně jako Rusko i Ukrajinu těžce rozložila neoliberální šoková terapie a divoká privatizace v postsovětské éře. Za pouhých pět let se ukrajinský HDP snížil téměř o polovinu a země se dodnes z šoku nevzpamatovala. Ukrajinu ovládají po divoké privatizaci oligarchové. Tento mix je příčinou dlouhodobé politické a ekonomické nestability, která vede k tomu, že země má nakročeno k zařazení do kategorie tzv. zhroucených států.

Představa, že se tento stav změní podepsáním asociační dohody mezi EU a Ukrajinou byla zřejmě iluzorní. Z nepodepsání dohody se stala spíše rozbuška, která obnažila hluboké protichůdné zájmy v tamní politice a společnosti.

Bitevní pole na kyjevském Majdanu je toho symbolem. Pouliční bitvy mezi radikalizovanými protivníky moci a vládními silami, jež protesty brutálně potlačují i za cenu obětí z řad protestujících, do civilizované Evropy nepatří.

Nicméně základním problémem Ukrajiny je zřejmě frustrace milionů lidí z jejich sociální a ekonomické situace, která se vlivem pokračující politické a hospodářské nestability může prohlubovat. A pokud se do této frustrace zamíchá trochu nacionalismu a antisemitismu (jeden z vůdců opozice a lídr strany Svoboda Oleg Ťahnybok prohlásil, že Ukrajinu kontroluje „moskevsko-židovská mafie), není až tak mimo realitu ani hrozba občanské války. A ta by mohla vést i k rozdělení země, které by pro Evropu znamenalo obrovskou geopolitickou komplikaci. O vážnosti situace svědčí i to, že se již ozvalo vedení armády požadující řešení krize.

EU tak stojí před úkolem, jak odvrátit vznik ohniska bezpečnostní nestability přímo na její hranici. Morální a politická podpora politické opozici, jejíž nejviditelnější postavou je bývalý mistr světa v boxu Vitalij Kličko, nestačí. Opozice je totiž nejednotná a má na vývoj již jen omezený vliv. EU nicméně může sehrát roli mediátora mezi znepřátelenými stranami, aby se zabránilo eskalaci násilí.
A i když to pro unijní představitele může být těžké, bude zřejmě nutné vyjednávat i s ukrajinskými oligarchy, kteří až donedávna podporovali prezidenta Janukovyče. Jeho konfrontační politika způsobila, že se od něj odvracejí a začínají podporovat opozici. Oligarchové mohou mít eminentní zájem na ukončení krize, jejíž prohlubování by mohlo ohrožovat jejich podnikání a zisky. Z tohoto důvodu může mít smysl jednání evropského komisaře Štefana Füleho s nejvlivnějším ukrajinským oligarchou Rinatem Achmetovem.

Jedno je ale zřejmé, a EU si toho musí být vědoma: i když se těžkou politickou krizi na Ukrajině podaří vyřešit, budoucí vláda bude muset řešit situaci země stojící před bankrotem. Polský premiér Donal Tusk proto logicky vyzývá evropské země, aby společně vytvořily komplexní balík ekonomické pomoci Ukrajině. Hospodářskou krizí oslabená Evropa se k tomu ale těžko odhodlá. Pak už ale zbývají jen politická gesta. Například zrevidovat pozvání Janukovyče na oficiální návštěvu ČR prezidentem Milošem Zemanem spojenou s účastí na dubnovém summitu Východního partnerství v Praze. Neboť: kdo vlastně Ukrajině vládne?
(Právo, 4.2.)

Archiv článků: únor 2014

Ukrajina jako memento

Vyhneme se černým scénářům?

Olympijské kontroverze

Americké překvapení?

Pomůže Evropa Ukrajině?

Blogeři abecedně