Opět jedna vládní krize. To by samo o sobě nestálo za zmínku. Ona má ale značně komické rysy. Poslanci největší vládní strany, která utvořila současnou koalici tzv. rozpočtové odpovědnosti, která zásadně s nikým a o ničem nediskutuje si sami stěžují, že vedení jejich vlastní strany s nimi odmítá komunikovat a to prý trvá již delší dobu.

Tedy nejen opozice, sociální partneři vlády a samozřejmě všichni občané tohoto státu, kterým jsou současná opatření vlády bez jakékoli snahy oslovit je a vyzvat ke spolupráci, ale i poslanci největší vládní strany se cítí být vyřazeni ze hry. A to už stojí rozhodně za zamyšlení.
Někteří komentátoři a znalci politické situace sice tvrdí, že pravý důvod jejich nesouhlasu s vládním úsporným balíčkem je zcela jiný. Nicméně, já bych tak úplně nebral na lehkou váhu jejich tvrzení, že v ODS je velmi mnoho lidí, kteří se v současné době (tj. v době, kdy stranu vede Petr Nečas) bojí projevit své skutečné názory a raději je skrývají, zřejmě proto, aby nepřišli o své stranické výdobytky.
Ostatně to dokládá i skutečnost, že protestující vede poslanec Tluchoř, který díky svému „obratnému“ počínání v zájmu strany přišel o všechny významné funkce, o které mohl a za ním se řadí poslanci, kterým hrozí trestní stíhání za jejich záslužnou práci ve zdravotnictví, rovněž v zájmu strany.
To je jedna strana věci. Představení však vrcholí pravidelnými výstupy hlavního proroka a kazatele rozpočtové odpovědnosti a úspornosti abbé Kalouska, na kterého jsou všichni členové ODS alergičtí více, než na kterýkoli jarní pyl a jedovatou travinu. Mají totiž pocit, že na ministerstvo, které spravuje, mají nárok oni.
A potom, jsou zamilováni do stejné skupiny voličů a to jsou majetní lidé a podnikatelé, prostě majitelé všeho možného. No, a protože je Miroslav Kalousek, díky své daňové politice, „stále úspěšnější“ ve výběru daní, nezbývá mu nic jiného, než zvyšovat daně všem, i bohatým. Vždyť je odpovědný za státní pokladnu. Na prostý lid je třeba přísnost, to ano. Co také s lidmi, kteří se nedovedou postarat sami o sebe a spoléhají na státní rozpočet? Když se ale někdo chce dotknout našich peněz, zde jakákoli komunikace končí.
A tím se dostáváme k tomu, jak se současná vláda jako celek vztahuje ke svým voličům. Když byla zvolena, a volilo ji i velké množství bab a dědků, kteří se zcela nerozumě nechali přesvědčit svými inteligentními a prozíravými vnuky a vnučkami, že jde právě o jejich budoucnost, abychom, nedej Bože, neskončili jako ti Řekové, byl zde skutečně velký rezervoár dobré vůle šetřit.
Jenže to by musela současná vládní koalice se svými voliči umět přívětivě mluvit. Prostě brát společnost jako partnera. Jestliže chci od někoho určitou oběť, musím mu umět naslouchat a vyjít mu také vstříc a ne odmítat jakékoli návrhy druhých (například sociálních partnerů a neziskových organizací). V tom získali zvláštní proslulost již zmíněný abbé Kalousek a druhý nejhorší ministr současné české vlády, Jaromír Drábek. Ten nehorší v ní již, díky Bohu, nepůsobí. Jeho mimořádná úspěšnost v oboru volala tak do nebe, že ho jeho vlastní strana donutila ve vhodnou chvíli odstoupit.
Že boží mlýny skutečně melou, je vidět již na tom, že se ministrem, který se má starat o to, aby lidé vykonávali práci za stále uspokojivějších sociálních podmínek a aby byly zajištěny potřeby sociálně potřebných stal muž se jménem Drábek (tj. malý dráb – tedy někdo, kdo v zájmu vyšší moci a s důtkami v ruce nutí lidské bytosti do práce děj se co děj, práci jim tedy spíše ztěžuje, než usnadňuje). Navíc je Jaromír Drábek člověkem, který nemá v sociální oblasti ani minimální vzdělání. Sociální práce je velice náročný obor, obávám se, že ještě náročnější, než kybernetika, kterou pan ministr vystudoval a to proto, že pracuje s živými lidmi. To se ale intelektuálům technického zaměření běžně stává, že humanitním vzděláním a společenskovědními obory prostě pohrdají. Jaromír Drábek se nekriticky odvážil převzít ministerstvo, kde se bez podobného vzdělání neobejde. Jeho selhání je dokonalé. Jediné, v čem obstál (rovněž dokonale) je, že uplatňuje vlastnosti všech drábů, ale nikoli malých, nýbrž opravdu velkých. Nejhorší však je, že selhal i ve svém vlastním oboru, když si neuvědomil, že hromadné zpracování dat se řídí jinými postupy, než systémy, kterým se většinu života asi věnoval a elektronický systém zpracování dat, za který nese vrcholnou zodpovědnost, se mu zhroutil pod rukama.
Dále není třeba toto téma rozvádět. Každá politická garnitura, která má všech pět pohromadě se musí umět domluvit nejen s opozicí, ale i se sociálními partnery a musí být schopna přijímat podněty významných společenských organizací (včetně občanských). Je jisté, že to předpokládá určité ústupky, že nemohu prosadit vždy jen své představy. Ale tyto ústupky zdaleka vyváží pocit občanů, že nám konečně někdo naslouchá, že tedy opět máme u moci svoji vládu. V tom všechny české vlády po roce 1989 dokonale zklamaly a současná vláda je vyvrcholením této tradice.
Jak by ne? Václav Klaus přece lidmi pohrdal. A politika, kterou on začal se lidí přece na nic neptala. Byl například ochoten privatizovat podniky do rukou managementu, ale odmítal zaměstnanecké akcie (což je velmi častá forma vlastnictví v zemích na Západ od nás. Byl ochoten privatizovat byty do rukou potomků bývalých majitelů, kteří neměli žádný kapitál, ale odmítal mluvit o privatizaci bytů do rukou jejich nájemníků, což tehdy bylo ještě možné, a podobně.
Osobně jsem měl pocit, že u nás existuje vláda, která mi naslouchá jen v roce 1968. Nevím, jestli to tak skutečně bylo. Ale reformní křídlo tehdejší vládnoucí strany se snažilo za každou cenu získat veřejnost na svou stranu a stálo o její spolupráci. Skončilo to tragicky, to všichni víme, ale těch několik měsíců bylo zcela nezapomenutelných.
Tím spíše, že mají asi pravdu ti, kteří říkají, že v politickém kontextu oné doby neměly tyto snahy nejmenší naději na úspěch. V Kremlu nemohli připustit jiný model socialistického uspořádání, než ten jejich. Jenže to většina občanů této země nevěděla. A západní země? Že by se bály nějakého jiného modelu společenského uspořádání, který by k nim postupně začínal pronikat? To mi nepřipadá příliš pravděpodobné. Vždyť my jsme se je snažili spíše napodobovat, abychom dohnali to, co jsme za dvacet let od Vítězného února ztratili. To již nevrátíme. Ale vytvořit vládu, která začne opět s lidmi hovořit, to bychom snad konečně mohli.