Koho chceme volit? Podivná otázka? Jen zdánlivě. K této úvaze mne podnítil článek paní Jany Zwyrtek Hamplové. Ve svém blogu píše: „Stalo se, co se dalo čekat. Politická kampaň vehnala do popředí kohouty a pávy, kteří natřásají či roztahují peří, mají velké řeči, gesta, velkohubá prohlášení a nulový sexapeal. Narcisové překypující testosteronem chtějí řídit tuto zemi, kdykoli připravení se za tím účelem spojit i s ďáblem, popřít cokoliv dělali a řekli v minulosti a slíbit lidem jakoukoli zhovadilost, jen aby je přiměli vhodit hlas ve prospěch jejich partaje do volební urny. Skuteční muži zůstávají v pozadí, nemajíce této nezdravé drzosti ani touhy se takto ztrapňovat. A po čem ženy touží, jde-li o muže v politice? Aby se v ní začali objevovat pánové, kteří když vejdou, sál ztichne, a lidé na sebe začnou významně pomrkávat – to je ON. A čekat s napětím, co řekne moudrého, vizionářského a uvážlivého. To by byla jiná liga, než ty nemužné, o to hlasitější a cirkusácké výkřiky dnes.“

Nepochybuji, že paní Jana Hamplová popisuje situaci docela přesně, ale obávám se, že se přece jen mýlí v hodnocení toho, po čem lidé skutečně touží a o čem tvrdí, že po tom touží. A pro ženy to platí pravděpodobně ještě více, než pro muže. Je to dobře vidět na partnerských vztazích. Velké množství současných žen si po svém boku přeje muže dominantní (jedině takového chápou ženy jako chlapa), ale současně by byly rády, aby byl dostatečně submisivní. Obávám se, že tyto dvě vlastnosti jsou v jedné osobě zcela neslučitelné. Když jim muži nevyhoví, je ale vina na jejich straně.

Dřívějším ideálem muže byl rytíř, vzdělaný a třeba i moudrý muž, schopný ocenit všechny dobré ženské vlastnosti a také se před nimi sklonit. Pravděpodobně někoho takového má na mysli paní Jana Hamplová. Ale právě takovéto typy mužských osobností, i když úplně nevymizely, se jen obtížně prosazují. Současné ženské pokolení onu rytířskost odmítá prostě přijímat. Jejich jednání považuje často za jakési ponižování žen ze strany mužů a dává jim ostentativně najevo, že žena může být jednak ženou a matkou (jako byla vždy), ale když se rozhodne, může být třeba i rytířem. A běda tomu, kdo by o tom chtěl pochybovat.

Mimochodem, oni kohouti a pávi, o kterých píše paní Jana Hamplová, nevznikli jen tak sami od sebe. I je, a právě je, vytvořila určitá společenská objednávka. To se týká i oněch Narcisů, kteří překypují testosteronem. A nemusíme chodit příliš daleko. Kolik jen nezaslouženého a nekritického obdivu si vysloužil bývalý český president Václav Klaus! A prezident Miloš Zeman má snad málo obdivovatelů? Jejich narcistní sebestřednost jim u jejich obdivovatelů škodí nebo pomáhá? Téměř jistě pomáhá. Ať kdokoli z nich řekne nebo udělá sebevětší hloupost, vždy je obdivován, téměř jako geniální politik.

Nevšiml jsem si, že by většina českých žen obdivovala moudré muže. Spíše muže s dobrým společenským postavením a bohaté muže. A to se týká už i mladých žen, natožpak těch zkušenějších. Výjimky potvrzují pravidlo. Je báječné, že takové vůbec jsou. Osobně znám řadu takových báječných žen. Politici (u nás většinou muži) se chovají tak hloupě, jak popisuje paní Jana Hamplová ani ne tak proto, že by byli všichni tak hloupí. Většina z nich netrpí ani tak velkou sebestředností, jako Václav Klaus a Miloš Zeman. Předvádějí se tímto způsobem prostě proto, že jsou si jisti, že je to společensky působivé a že se jim to nakonec vyplatí.

Už dlouho se mluví o tom, jak velkým přínosem k řešení všech společenských problémů může být autenticky ženský pohled na věc. Proto se také Václav Havel snažil, aby se v politice prosadilo co nejvíce žen. V principu by to neměl být velký problém, kdyby se o jeho řešení zasloužily samotné ženy. Žen je totiž ve společnosti více, než mužů.

Jenže, znalci této problematiky dobře vědí, že ženské voličky jen zcela výjimečně volí výrazné ženské osobnosti. Ženy voličky daleko raději dávají své hlasy mužům, než ženám. To je jeden z důvodů, proč politické strany nerady dávají ženy na přední místa kandidátek. Druhým důvodem je to, že politické strany jsou kluby stvořené muži pro muže a ženy v jejich pravidelné činnosti, tj. v duchamorném vysedávání na schůzích a prázdném klábosení jen obtížně nacházejí nějaký smysl a nerady se ho účastní.

Pro ženy jsou stvořeny neziskové organizace. Ty ale zase většinou nevyvíjejí žádnou politickou činnost. Ovšem existuje skupina žen, které by rády kandidovaly do zastupitelských orgánů všech stupňů. Ty se vždy pravidelně krátce před volbami vynoří a ucházejí se o místa na kandidátkách. To však přivádí téměř k zuřivosti všechny aktivní straníky, kteří si svá možná místa na kandidátkách museli odsedět po celé volební období na nezáživných stranických schůzích.

Jsou ale v České republice i strany, které se snaží vyjít ženám vstříc a důsledně se snaží poskytnout na svých kandidátních listinách místa ženám i mužům zcela rovnoprávně. A to i velice zajímavým ženám. Například Strana zelených. Podporuje ji snad proto více žen? Je zcela zřejmé, že nikoli. Ale měly by. Už proto, že tato strana patří mezi ty spolehlivé, se zajímavým a inspirativním programem, který by mohl oslovit právě ženy. Ženy se ale o program stran zajímají stejně málo, jako mužská polovina této společnosti. Spíše je zajímá, zdali ten nebo onen kandidát má dostatečný „sexappeal“, jak píše paní Jana Hamplová. Zřejmě proto jsou zastupitelské orgány plné osob, které si dávají záležet na pěstování takovýchto druhořadých vlastností, ale jejichž charakter nestojí ani za řeč. Proč také? Stačí přece pouhá drzá póza.

Pohleďme, jak to vše působí! Andrej Babiš s narychlo posbíranou skupinou osob, které o sobě tvrdí, že vědí, jak na to, to dokazuje zcela přesvědčivě. Miliardář Babiš přece úspěšně řídí své firmy. A co by mohl být stát jiného, než soukromá firma, že ano? Přesně tímto způsobem přistupoval k politice bývalý ministr Jaromír Drábek. Ale to již zřejmě voliči zapomněli a opět jsou fascinováni tím, že přichází spasitel, který těm nenapravitelným straníkům konečně ukáže, jak se to dělá. Další geniální spasitel se jmenuje Tomio Okamura. Kdysi vystupoval, jako docela příjemný a komunikativní člověk. Ale od jisté chvíle se změnil v jakousi podivnou nepříjemnou a agresivní bytost, která ví všechno nejlépe. Obávám se však, že právě tento způsob vystupování získává Tomio Okamurovi stoupence.

Takovým politickým skupinám, které poskytují místa na kandidátkách členům neziskových organizací (a to i ženám) a které jsou sociálně citlivé, chápou důležitost vzdělávání a podobně se společnost raději vysmívá, chápe je jako snílky, kteří ztratili smysl pro realitu, místo, aby je svými hlasy podpořila ve volbách. Tak jakápak touha po moudrosti! Kandidáti dobře vědí, že moudrost je to poslední, co od nich voliči žádají. Paní Jana Hamplová má ale zcela jistě pravdu, že by měli.

A ještě něco na závěr k politickým stranám. Paní Jana Hamplová se nepřímo dotýká toho, jak politické strany samy sebe dovedou v rámci předvolební kampaně vlastně poškozovat. Všichni komentátoři se vysmívají neživotným zobrazením vrcholných představitelů politických stran, kterými jsou poseta česká města, vesnice a přilehlé komunikace. Politická strana s nejvyššími volebními preferencemi (ČSSD) si zvolila heslo: „Prosadíme dobře fungující stát.“ Obávám se, že pro volební kampaň je takové heslo příliš obecné. Přitom ČSSD má rozhodně co nabídnout.

Například její stínový ministr školství, doktor Marcel Chládek, reprezentuje nejpromyšlenější (a také vůči ostatním politickým partnerům nejotevřenější) školskou a vzdělávací politiku, jaká se u nás v posledních dvaceti letech objevila. Včetně toho, jak zajistit prostupnost v rámci našeho vzdělávacího systému. Žádná politická strana v současné době nemá lepší. A to není to jediné, co mohou sociální demokraté veřejnosti nabídnout. Ale nenabízejí. Zcela jistě by šly z takovýchto přitažlivých cílů vytvořit stručné nabídky veřejnosti ve stylu: „Jestliže dostaneme vaši dostatečnou důvěru, máte možnost změnit svůj osud i osud svých dětí.“ A návrhem konkrétních politických cílů doložit jak. Místo toho jen obecná fráze a na pozadí vyumělkované politické postavy.

Pak se nelze divit, že se ČSSD stává snadnou obětí svých politických nepřátel. Její příliš velký politický úspěch si nepřeje ani Miroslav Kalousek, a pokud bude v jejím čele Bohuslav Sobotka, ani Miloš Zeman. První z nich tvrdí, že hlasy pro ČSSD jsou vlastně hlasy pro Miloše Zemana. Naopak president Miloš Zeman velice dobře ví, že čím více hlasů ČSSD ve volbách získá, tím menší moc nad ní bude po volbách mít. Obávám se ale, že právě tuto jednoduchou pravdu si jen málo českých voličů uvědomuje.

Představme si například, že by ČSSD získala ve volbách 38% hlasů. KDU-ČSL 8% hlasů a Strana zelených 6% hlasů. Potom by sociální demokraté mohli získat pro svou vládu dostatečnou podporu nezávisle na KSČM a současně by byli zcela nezávislí na podpoře prezidenta Zemana a nemohli by se nikdy stát hříčkou v jeho rukou. Proto si takovéto řešení také nepřeje. Nemohl by totiž nadále hrát úlohu arbitra při řešení všech vládních problémů. Jestli si přejete, vážené občanky a vážení občané, posílit po volbách postavení prezidenta Zemana, pak dopřejte sluchu doporučením Miroslava Kalouska.

Miliardář Andrej Babiš narychlo přesvědčil řadu zajímavých osobností, aby mu poskytly svou podporu. Ale tímto způsobem se poctivá a standardní politická práce prostě nedělá. Je však vzorem poctivé politické práce to, co předvádějí zástupci politických stran v zastupitelských orgánech různých úrovní? Ovšemže není. Přesto všechno má zcela jistě pravdu známý český politolog Jiří Pehe, který poukazuje na to, že je třeba dávat ve volbách přednost programově orientovaným stranám před skupinami, které závisí na jediné osobě, když píše:

„ČSSD bude po Sobotkovi a Haškovi. ODS, oprošťující se postupně od Klause, bude po Němcové i Kubovi. A dokonce i TOP 09, která se zdála být zpočátku závislá na Schwarzenbergovi, bude po něm i po Kalouskovi. Zato z výše zmíněných nových stran nezůstane po Babišovi, Okamurovi, Zemanovi nebo Bobošíkové-Klausovi nic. Zejména ne nějaký koherentnější program, protože jejich hlavním programem je, že říkají v různých odstínech to, co si přejí slyšet znechucení voliči. I proto, pokud je voliči pošlou do Poslanecké sněmovny nebo dokonce vlády, zažijeme znovu, co už jsme zažili s Věcmi veřejnými: chaos, nevypočitatelnost a neustálé poučování veřejnosti ze strany jejich reálného vůdce, které bude záviset na tom, jak se, obrazně řečeno, zrovna vyspal.“

To, co říká Jiří Pehe například o ČSSD (a dalších programově orientovaných stranách), platí například i pro KDU-ČSL a Stranu zelených. Kdyby čeští voliči nebo alespoň české ženy (voličky) skutečně, jak píše paní Jana Zwyrtek Hamplová, hledaly moudrá řešení, musely by na něco podobného také přijít.