M. Singer: Ještě pár poznámek k tolik potřebné debatě o kovidu
Jsem potěšen tím, že mé skromně, a dovolím si poznamenat i spíše mírně vyjádřené pochyby o potřebě, čelit viru způsobem, kterým se tak činí a činilo, našly odezvu nejprve v textu M. Šmída a J. Trnky a má odpověď před několika dny v dalším textu těchto autorů a navíc i v textu R. Levinského. Také proto, že R. Levinský je tak trochu tváří centra BISOP hlasitě doporučujícího zavádět pro boj s virem do české ekonomiky další a ještě přísnější restriktivní opatření. Pokusím se zde, odpovědět na poslední dva texty. Nejprve se budu věnovat tomu, jak nás kovid poškozuje na životech, pak budu reagovat na téma přenosu a lockdownových opatření a na závěr ukážu na jak chatrných základech jsou dnes centrem BISOP formulována velmi silná a potenciálně mimořádně nákladná opatření.
Ale ještě před tím začnu příkladem na téma, jak nás všechny můžou mást i vzpomínky, které považujeme za zcela nepochybné. Uvědomil jsem si to ještě v České národní bance, při debatách o problémech, které se znovu vynořily po několika letech od doby, kdy se jimi bankovní rada naposledy zabývala. Vždy se ukazovalo, že vzpomínky účastníků na to, jak se debaty před několika lety vedly a jaká byla jejich role, jim realitu zkrášlovaly. Nebyli to vědomé lži, zjevně nám takto náš mozek usnadňuje vyrovnávat se s životem a našimi rozhodnutími. Takže začíná-li R. Levinský svůj text větou: „Se Singrem pocházíme ze stejného prostředí, studovali jsme ve stejné době ekonomii na CERGE-EI,“ je obětí stejného jevu. Nikdy jsem CERGE-EI nestudoval, pouze jsem na něm po návratu z USA na počátku své profesní kariéry přednášel. Možná jsem učil a zkoušel i jeho, nepamatuji se.
Na počtu ztracených let záleží
Pro debatu o způsobu vypořádání se s epidemií není důležité prokázat, že se průměrná ztráta života u oběti pandemie pohybuje v řádu let, ale debata o tom, kolik to vlastně je let. Pro ilustraci: Vyjdeme-li z průměrného počtu ztracených let na úrovni 6, stačí k pochybám o užitečnosti striktních postupů minimalizujících rozšíření viru, aby se ekonomické škody způsobené restrikcemi pohybovaly zhruba na úrovni zhruba jedné třetiny škod, které virus dosud české ekonomice způsobil. To je totiž úroveň, na které náklady na zachráněný rok života plynoucí z restriktivního přístupu k pandemii, začínají už velmi výrazně převyšovat náklady, které na záchranu roku života vynakládáme v případě jiných chorob. (Pro jasnost, běžně zachraňujeme dle mě dostupných údajů rok života do nákladu zhruba 1 miliónu korun, škody způsobené pandemií lze již dnes odhadnout někde na úrovni okolo 700 miliard korun.)
Pokud jde tedy o přesnější vyjádření, kolik let ztratí oběť kovidu v průmětu let života, měl jsem uvést – přiznám se, zde zase paměť oklamala mě, znovu jsem si musel zasurfovat - že spektrum odhadu je skutečně široké. Ta šíře odráží především velký problém se správným zohledněním zdravotního stavu pozitivně identifikovaných v době úmrtí. Situaci dále komplikuje fakt, že drtivá většina studií, včetně studie uváděná R. Levínským pracuje se soubory z počátku epidemie, často se soubory z Italských nemocnic, ve kterých se některé snaží korigovat počet ztracených let o zdravotní stav pacienta. (Studie uváděná R. Levinským se např. snaží na dosti specifickém vzorku obětí korony z Itálie opravit údaj o počtu ztracených let pomocí údajů o zdravotním stavu a dožití nemocných ve Skotsku.)
Proč je využívání souborů z počátku pandemie k odvozování závěrů o jejím o důsledcích jejího dalšího průběhu problém, lze vidět i na rozdílu v odhadech provedených mnou a mými oponenty na českých datech. M. Šmíd a J. Trnka používají, dost nepochopitelně ve svém posledním příspěvku do údaje o 278 úmrtích infikovaných zaznamenaných do 9. května. Na nich dovozují, že horní mez počtu ztracených let je zhruba 10 a půl let. Já jsem využil soubor o 3592 úmrtích dostupný v první polovině listopadu. Soubor z 9. května obsahuje v relativním, procentním, vyjádření čtyřikrát více, zhruba 3%, úmrtí u nakažených pod 44 let a více než dvakrát více, tedy zhruba 11%, údajů o úmrtí nakažených do 64 let. Větší zastoupení údajů o úmrtí mladších kovidem v méně reprezentativním souboru nakažených z května tedy zřejmě vede k vyššímu odhadu počtu ztracených let. (Asi spolu s větší granularitou výpočtu a korekcí pro naději dožití nad 85 lety, kde nejsou odhady.) První přiblížení k počtu ztracených let mně vychází lehce nad 9 lety.
To je ale zcela pouze horní mez, nad kterou se průměrná ztráta let v důsledku úmrtí nemůže vyšplhat. Ještě jsme totiž ve výpočtu nezohlednili nejen zdravotní stav umírajících, ale také to, že některá úmrtí v souborech z Česka prostě neměla (soubor údajů ministerstva zdravotnictví prostě eviduje všechna úmrtí pozitivně infikovaných, bez ohledu na příčinu smrti) s kovidem nic společného. Jistě přijdou studie, jež budou pracovat s detailními diagnózami konkrétních pacientů od nás. Zatím je ale nutné hledat příklady v zahraničí. Lze nalézt studii, která počet ztracených let redukuje na zlomek další o něco více než třetinu, R.Levinský i M. Šmíd aj. Trnka pak uvádí již zmíněnou studii redukující nevýznamně. Což pak vede k onomu spektru odhadů. Přenosnost závěrů studií z jiných zemí k nám komplikuje dále to, že náchylnost zvláště mladších virem infikovaných z různých etnik vůči podlehnutí kovidu se za srovnatelných situací může dramaticky lišit. (již v úvodu konstatuje, že v USA „ztracená léta“ života Hispánců a Afroameričanů převyšují počet „ztracených let“ v USA samozřejmě stále dominujících bílých američanů) U nás ta nejzranitelnější etnika nejsou významně zastoupena. Nicméně velmi představitelná korekce počtu ztracených let z oné horní meze 9 let o jednu třetinu, nás na hranici, kde si už je zřetelně potřebné debatovat, zda je právě snaha plošně eliminovat šíření viru v rámci celé populace tou dlouhodobě nejrozumnější strategií, ke smůle mých oponentů, dostává.
Literatura už existuje
Pokud jde o debatu o zda, rizika nákazy stoupá s délkou kontaktu s nakaženým, rovnou pominu s poděkováním velmi přímočaře formulované ujištění R. Levinského, že u respiračních virů platí, „žádný kontakt, žádná nákaza“. To asi víme všichni. Debata byla o tom, zda to, že se nakažení mládežníci poté, co jim zavřeli hospody, kluby a jiná místa jejich výskytu, nemohli častěji při společném pobytu v domácnostech předávat vira. M. Šmíd a J. Trnka předpokládám souhlasí, že množství předávaného viru ovlivňuje jak pravděpodobnost přenosu nákazy, tak i závažnost onemocnění. Jistý si tak úplně nejsem, ten souhlas doplňují tezí, že spolehlivá data „zatím nejsou“. Podotýkám, že studií týkajících se minimálně podmínek přenosu ústící v poznání, že na koncentraci a množství viru viru záleží, lze nalézt docela dost (doporučuji k prvnímu přiblížení velmi zajímavý přehledový text měsíčníku The Atlantic), nemluvě o tom, že pro tvrzení, že více škodlivého více škodí, by asi leckdo nepotřeboval empirickou evidenci. Rozhodně je ale z řady studií evidentní, že pro přenos je pobyt s vir šíříci osobou v uzavřeném prostoru přínosem. Mí oponenti swe však dožadují studie „o vnucích s dědečky“, tu tedy poskytnout neumím. Ovšem studii o tom, že lockdown v uzavřených místnostech sdílených celými rodinami mohl přinést takovou míru „promoření“, že došlo k vytvoření kolektivní imunity, už nabídnout mohu, byť se týká jiného etnika a Jižní Afriky. Nedomnívám se ale, že by zrovna toto měl být efekt lockdownu, který autoři zamýšleli.
Pár základních fakt o lockdownu v Izraeli
Čímž se dostávám k lockdownu izraelského typou, tak jak byl u mými oponenty prosazován. Formulacemi jako „dáváme do úvahy, co je lepší: tři týdny lockdown a další dva týdny současný stav, anebo osm týdnů současný stav, který k lockdownu nemá daleko“ zvláště M. Šmíd a J. Trnka ve svých textech nešetřili. Tak si to pojďme připomenout, k situaci v Izraeli netřeba studií, informací je dost i v češtině. K časování lockdownu si M. Šmída a J. Trnku připomeňme ještě jednou „Vláda na omezenou dobu zavede lockdown á la Izrael či Wales.“… „ Protože je epidemie mnohem více „rozjetá“ než v uvedených zemích, bude lockdown muset trvat minimálně čtyři týdny.“ Tak nevím, uvědomují si oba pánové aspoň to, že ten nejtvrdší lockown v Izraeli trval měsíc?! Dále konstatují, že naše stávající opatření nemají k lockdownu daleko „vlastně chybí jen zákaz návštěv“. No, on nechybí, jen není vynucován, ale zato můžeme všichni mezi 5 ranní a 9 veřer ven do přirody, do parků atp., jak se nám zachce. V Izraeli byl s výjimkou pohybu 1km od domova zákaz vycházení. A v ekonomice bylo zavřené vše, co nebylo absolutně nutné k existenci země. Mám trochu problémy představit si osobnostní profil člověka, který tento „nepatrný“ rozdíl mezi oběma stavy přehlédne, pokud ale někde takoví jedinci existují, je akademická půda asi prvním místem, kde po nich pátrat. Většina obyvatel Česka by si toho rozdílu všimla. Chvilka gůglování pak stačí také k ujištění, že Izrael se po uvolnění měsíčního lockdownu dostal do stavu, kde se, snad s výjimkou možnosti návštěvy kulturních památek, a naopak toho, že u nás máme otevřených více druhů menších podniků, Česko v podstatě nachází dnes. Tak to asi není takové vítězství pro obyvatele země!
Doporučení na základě nenaplněných předpovědí
Na jakém základě nám vlastně mí tři oponenti něco takového doporučovali? Jednoduše řečeno na základě modelu centra BISOP. (Všichni mí oponenti se na práci centra podílí.) R. Levinský ve svém příspěvku uvádí, že modelu vyšla predikace počtu hospitalizovaných k 10.11. a dál o kvalitě výstupů centra ve svém textu zveřejněném 19.11. odmítá debatovat. M. Šmíd aj. Trnka aspoň uvádí, že „čísla klesají rychleji, než jsme předpokládali“. Což je reakce na můj text ze 14.11. kde jsem si dovolil s pochybami o tom, zda vůbec kvalita dat umožňuje předpovídat a modelovat to, o co se centrum BISOP snaží, vcelku mírně poznamenat: „Stojí zato se i pozorně zadívat na první graf zprávy, který má demonstrovat, že se nákaza vyvíjí tak, jak modely očekávaly. Vážně? Opravdu se počet vážně nemocných, který reaguje na vývoj situace rychleji než počet hospitalizovaných, vyvíjí v souladu s prognózou?“ Ten graf ze situační zprávy centra z 11.11., si dovolím připomenout (v mnou modifikované formě). Dovolil jsem si tedy pro účel tohoto textu do grafu neuměle dokreslit další reálný vývoj počtu nakažených modrou čarou. Předpokládám, že závěr je jasný, počet positivně identifikovaných se systematicky odchyluje od předpovědi modelu. BISOP ale zveřejňuje ještě predikce dalších tří údajů: Počtu v testech positivně identifikovaných, kteří umřou, počtu hospitalizovaných a počtu těch, kteří v nemocnicích vyžadují intenzivní péči. U počtu vyžadujících intenzivní péči na dnešek model ve scénáři bez lockdownu izraelského stylu předpovídá, odečítám z grafu, něco nad 7,5 tisíce aktuálně hospitalizovaných. Máme něco pod 5,5 tisíce hospitalizovaných. Mrtvých mělo být něco mezi 6 a 10 tisíc, evidujeme něco přes 7 tisíc. A na intenzivní péči by mělo být přes 1200 pacientů, je je jich 839! Počet mrtvých je to jediné, co tak zhruba odpovídá, ale to je přeci ve značné míře jen důsledkem dějů, které se odehrály před obdobím predikce. Dosud pozorovaná realita prostě mnohem více odpovídá předpovědí dle scénáře, ve kterých BISOP předpokládá izraelský lockdown, až na to, že ho, naštěstí, nemáme. Takže mým oponentům nezbývá nic jiného, než o performanci modelu zarputile mlčet a poukazovat na chyby v mých v minulosti provedených předpovědích (R. Levinský) nebo bagatelizovat rozdíl mezi izraelským lockdownem a tom, co se děje u nás (M. Šmíd aj Trnka). V tom druhém případě ale neumí vysvětlit, proč nám ještě před několika týdny tak urputně vysvětlovali, že ani poslední restrikce nebudou stačit…
Předpověď a závěry centra BISOP tak intenzivně prezentované i ve veřejné sféře měly váhu. Jen těsně jsme se vyhnuli situaci, kdy by další škody z restrikcí byly vyšší v řádu spíše desítky miliard korun, (připomínám částky, které normálně české zdravotnictví vynakládá na záchranu více než desetitisíc let života českých občanů). Situaci, ve které by bylo zavřených ještě více firem, ve které by občané nemohli ani najít trochu odpočinku alespoň v přírodě. Nemohu se při čtení poslední situační zprávy centra BISOP z neděle 22.11. centra, pocit, že to v centru nikomu radostné ulehčení nepřineslo. Chápu, realita je sice lepší, než se čekalo, ale model neperformuje. Naštěstí to většina z nás ostatních tak nemá.
Debata o nákladech restrikcí vyžaduje data, která budou k dispozici až po zvládnutí pandemie
K debatě o tom, zda by liberálnější přístup k restrikcím způsobil menší škody ekonomice, jen pár poznámek: Necítím potřebu někoho přesvědčovat, že oddělování 10 milionů lidí od sebe navzájem je dražší než ochrana dramaticky menšího počtu obyvatel. Jen si dovolím pro M. Šmída aj. Trnku poznamenat, že starší občané v ústavech LDN, či domovech důchodců už byli a jsou oddělování a isolování způsobem, který je pro ně často velmi bolestný. R. Levinský by si pak mohl uvědomit, že jím zmíněná statistika bankovních transakcí významné banky neumožňuje odhadnout ekonomické náklady restrikcí. A celé trio mých oponentů, by si už mohlo přiznat, že velké ztráty na životech ve Švédsku jsou mnohem více odrazem neuvědomění si významu ochrany těch nejstarších v centrech institucionalizované péče na počátku pandemie než neschopnosti tak činit. Nicméně, vyčíslení nákladů restrikcí přijde až rok dva po dnešku, kdy budou k dispozici dostatečně bohatá umožňující srovnávací studie. Osobně jsem přesvědčen, že plošné a dramatické restrikce jsou zvláště dnes, kdy už je jasné, jakých částí populace se rizika kovidu týkají, a k dispozici jsou levnější a rychlejší testy dražší metodou řešení problému. O to více, když se objevují studie umožňující přesněji kvantifikovat jak míru, v níž je část populace vůči viru imunní, tak i nasvědčující tomu, že průměrná imunita skutečně nekončí po 3 měsících. Což je pro obyvatelé Česka, kde etnika vůči viru dramaticky citlivější nežijí a kde bude současně velmi pravděpodobně a za nezanedbatelných obětí v důsledku chybného postupu autorit ke konci roku už promořeno 15-20% populace, docela podstatné. Ale holt se nějak prouzavíráme k vakcinaci, jejíž dlouhodobá rizika se budou přirozeně týkat mladších ročníků podstatně více, než se jich dnes týká virus.
Poznání neposouvá shoda
S tím se vrátím ke vzpomínce R. Levinského na naše společné studium, jež se nikdy neodehrálo. Vedl a organizoval jsem tehdy také cyklus seminářů externích přednášejících. Marně jsem si u toho lámal hlavu, jak na seminářích zvednout razanci diskuse, aby si studenti uvědomili, že právě razantní debata je podmínkou pokroku poznání, že se všichni mýlíme a jinak, než v debatě a diskusi si to často uvědomit nemůžeme. Nepovedlo se mi to. A asi i to se odrazilo ve větách, kterými R. Levinský ukončuje svůj příspěvek do diskuse: „Vstoupil jsem do této diskuse nezván a všem jejím aktérům se za to omlouvám. Bude-li tato diskuse pokračovat, sám se jí dál účastnit nebudu.“ Žije-li a ovlivňuje-li věci veřejné absolvent CERGE-EI, který mě tam asi v roli vyučujícího potkal, s představou, že se mu v debatě stačí jednou se vyjádřit, a pak už je vše dané, je to nepochybně i můj osobní nezdar.
S tímto si dovolím tento svůj delší příspěvek ukončit. Ještě bych ale určitě chtěl poděkovat všem oponentům za energii a názory, M. Šmídovi aj. Trnkovi určitě i za reflexi vedoucí ke změně tónu jejich druhého příspěvku a především laskavému čtenáři za trpělivost s námi všemi.
Miroslav Singer
Ale ještě před tím začnu příkladem na téma, jak nás všechny můžou mást i vzpomínky, které považujeme za zcela nepochybné. Uvědomil jsem si to ještě v České národní bance, při debatách o problémech, které se znovu vynořily po několika letech od doby, kdy se jimi bankovní rada naposledy zabývala. Vždy se ukazovalo, že vzpomínky účastníků na to, jak se debaty před několika lety vedly a jaká byla jejich role, jim realitu zkrášlovaly. Nebyli to vědomé lži, zjevně nám takto náš mozek usnadňuje vyrovnávat se s životem a našimi rozhodnutími. Takže začíná-li R. Levinský svůj text větou: „Se Singrem pocházíme ze stejného prostředí, studovali jsme ve stejné době ekonomii na CERGE-EI,“ je obětí stejného jevu. Nikdy jsem CERGE-EI nestudoval, pouze jsem na něm po návratu z USA na počátku své profesní kariéry přednášel. Možná jsem učil a zkoušel i jeho, nepamatuji se.
Na počtu ztracených let záleží
Pro debatu o způsobu vypořádání se s epidemií není důležité prokázat, že se průměrná ztráta života u oběti pandemie pohybuje v řádu let, ale debata o tom, kolik to vlastně je let. Pro ilustraci: Vyjdeme-li z průměrného počtu ztracených let na úrovni 6, stačí k pochybám o užitečnosti striktních postupů minimalizujících rozšíření viru, aby se ekonomické škody způsobené restrikcemi pohybovaly zhruba na úrovni zhruba jedné třetiny škod, které virus dosud české ekonomice způsobil. To je totiž úroveň, na které náklady na zachráněný rok života plynoucí z restriktivního přístupu k pandemii, začínají už velmi výrazně převyšovat náklady, které na záchranu roku života vynakládáme v případě jiných chorob. (Pro jasnost, běžně zachraňujeme dle mě dostupných údajů rok života do nákladu zhruba 1 miliónu korun, škody způsobené pandemií lze již dnes odhadnout někde na úrovni okolo 700 miliard korun.)
Pokud jde tedy o přesnější vyjádření, kolik let ztratí oběť kovidu v průmětu let života, měl jsem uvést – přiznám se, zde zase paměť oklamala mě, znovu jsem si musel zasurfovat - že spektrum odhadu je skutečně široké. Ta šíře odráží především velký problém se správným zohledněním zdravotního stavu pozitivně identifikovaných v době úmrtí. Situaci dále komplikuje fakt, že drtivá většina studií, včetně studie uváděná R. Levínským pracuje se soubory z počátku epidemie, často se soubory z Italských nemocnic, ve kterých se některé snaží korigovat počet ztracených let o zdravotní stav pacienta. (Studie uváděná R. Levinským se např. snaží na dosti specifickém vzorku obětí korony z Itálie opravit údaj o počtu ztracených let pomocí údajů o zdravotním stavu a dožití nemocných ve Skotsku.)
Proč je využívání souborů z počátku pandemie k odvozování závěrů o jejím o důsledcích jejího dalšího průběhu problém, lze vidět i na rozdílu v odhadech provedených mnou a mými oponenty na českých datech. M. Šmíd a J. Trnka používají, dost nepochopitelně ve svém posledním příspěvku do údaje o 278 úmrtích infikovaných zaznamenaných do 9. května. Na nich dovozují, že horní mez počtu ztracených let je zhruba 10 a půl let. Já jsem využil soubor o 3592 úmrtích dostupný v první polovině listopadu. Soubor z 9. května obsahuje v relativním, procentním, vyjádření čtyřikrát více, zhruba 3%, úmrtí u nakažených pod 44 let a více než dvakrát více, tedy zhruba 11%, údajů o úmrtí nakažených do 64 let. Větší zastoupení údajů o úmrtí mladších kovidem v méně reprezentativním souboru nakažených z května tedy zřejmě vede k vyššímu odhadu počtu ztracených let. (Asi spolu s větší granularitou výpočtu a korekcí pro naději dožití nad 85 lety, kde nejsou odhady.) První přiblížení k počtu ztracených let mně vychází lehce nad 9 lety.
To je ale zcela pouze horní mez, nad kterou se průměrná ztráta let v důsledku úmrtí nemůže vyšplhat. Ještě jsme totiž ve výpočtu nezohlednili nejen zdravotní stav umírajících, ale také to, že některá úmrtí v souborech z Česka prostě neměla (soubor údajů ministerstva zdravotnictví prostě eviduje všechna úmrtí pozitivně infikovaných, bez ohledu na příčinu smrti) s kovidem nic společného. Jistě přijdou studie, jež budou pracovat s detailními diagnózami konkrétních pacientů od nás. Zatím je ale nutné hledat příklady v zahraničí. Lze nalézt studii, která počet ztracených let redukuje na zlomek další o něco více než třetinu, R.Levinský i M. Šmíd aj. Trnka pak uvádí již zmíněnou studii redukující nevýznamně. Což pak vede k onomu spektru odhadů. Přenosnost závěrů studií z jiných zemí k nám komplikuje dále to, že náchylnost zvláště mladších virem infikovaných z různých etnik vůči podlehnutí kovidu se za srovnatelných situací může dramaticky lišit. (již v úvodu konstatuje, že v USA „ztracená léta“ života Hispánců a Afroameričanů převyšují počet „ztracených let“ v USA samozřejmě stále dominujících bílých američanů) U nás ta nejzranitelnější etnika nejsou významně zastoupena. Nicméně velmi představitelná korekce počtu ztracených let z oné horní meze 9 let o jednu třetinu, nás na hranici, kde si už je zřetelně potřebné debatovat, zda je právě snaha plošně eliminovat šíření viru v rámci celé populace tou dlouhodobě nejrozumnější strategií, ke smůle mých oponentů, dostává.
Literatura už existuje
Pokud jde o debatu o zda, rizika nákazy stoupá s délkou kontaktu s nakaženým, rovnou pominu s poděkováním velmi přímočaře formulované ujištění R. Levinského, že u respiračních virů platí, „žádný kontakt, žádná nákaza“. To asi víme všichni. Debata byla o tom, zda to, že se nakažení mládežníci poté, co jim zavřeli hospody, kluby a jiná místa jejich výskytu, nemohli častěji při společném pobytu v domácnostech předávat vira. M. Šmíd a J. Trnka předpokládám souhlasí, že množství předávaného viru ovlivňuje jak pravděpodobnost přenosu nákazy, tak i závažnost onemocnění. Jistý si tak úplně nejsem, ten souhlas doplňují tezí, že spolehlivá data „zatím nejsou“. Podotýkám, že studií týkajících se minimálně podmínek přenosu ústící v poznání, že na koncentraci a množství viru viru záleží, lze nalézt docela dost (doporučuji k prvnímu přiblížení velmi zajímavý přehledový text měsíčníku The Atlantic), nemluvě o tom, že pro tvrzení, že více škodlivého více škodí, by asi leckdo nepotřeboval empirickou evidenci. Rozhodně je ale z řady studií evidentní, že pro přenos je pobyt s vir šíříci osobou v uzavřeném prostoru přínosem. Mí oponenti swe však dožadují studie „o vnucích s dědečky“, tu tedy poskytnout neumím. Ovšem studii o tom, že lockdown v uzavřených místnostech sdílených celými rodinami mohl přinést takovou míru „promoření“, že došlo k vytvoření kolektivní imunity, už nabídnout mohu, byť se týká jiného etnika a Jižní Afriky. Nedomnívám se ale, že by zrovna toto měl být efekt lockdownu, který autoři zamýšleli.
Pár základních fakt o lockdownu v Izraeli
Čímž se dostávám k lockdownu izraelského typou, tak jak byl u mými oponenty prosazován. Formulacemi jako „dáváme do úvahy, co je lepší: tři týdny lockdown a další dva týdny současný stav, anebo osm týdnů současný stav, který k lockdownu nemá daleko“ zvláště M. Šmíd a J. Trnka ve svých textech nešetřili. Tak si to pojďme připomenout, k situaci v Izraeli netřeba studií, informací je dost i v češtině. K časování lockdownu si M. Šmída a J. Trnku připomeňme ještě jednou „Vláda na omezenou dobu zavede lockdown á la Izrael či Wales.“… „ Protože je epidemie mnohem více „rozjetá“ než v uvedených zemích, bude lockdown muset trvat minimálně čtyři týdny.“ Tak nevím, uvědomují si oba pánové aspoň to, že ten nejtvrdší lockown v Izraeli trval měsíc?! Dále konstatují, že naše stávající opatření nemají k lockdownu daleko „vlastně chybí jen zákaz návštěv“. No, on nechybí, jen není vynucován, ale zato můžeme všichni mezi 5 ranní a 9 veřer ven do přirody, do parků atp., jak se nám zachce. V Izraeli byl s výjimkou pohybu 1km od domova zákaz vycházení. A v ekonomice bylo zavřené vše, co nebylo absolutně nutné k existenci země. Mám trochu problémy představit si osobnostní profil člověka, který tento „nepatrný“ rozdíl mezi oběma stavy přehlédne, pokud ale někde takoví jedinci existují, je akademická půda asi prvním místem, kde po nich pátrat. Většina obyvatel Česka by si toho rozdílu všimla. Chvilka gůglování pak stačí také k ujištění, že Izrael se po uvolnění měsíčního lockdownu dostal do stavu, kde se, snad s výjimkou možnosti návštěvy kulturních památek, a naopak toho, že u nás máme otevřených více druhů menších podniků, Česko v podstatě nachází dnes. Tak to asi není takové vítězství pro obyvatele země!
Doporučení na základě nenaplněných předpovědí
Na jakém základě nám vlastně mí tři oponenti něco takového doporučovali? Jednoduše řečeno na základě modelu centra BISOP. (Všichni mí oponenti se na práci centra podílí.) R. Levinský ve svém příspěvku uvádí, že modelu vyšla predikace počtu hospitalizovaných k 10.11. a dál o kvalitě výstupů centra ve svém textu zveřejněném 19.11. odmítá debatovat. M. Šmíd aj. Trnka aspoň uvádí, že „čísla klesají rychleji, než jsme předpokládali“. Což je reakce na můj text ze 14.11. kde jsem si dovolil s pochybami o tom, zda vůbec kvalita dat umožňuje předpovídat a modelovat to, o co se centrum BISOP snaží, vcelku mírně poznamenat: „Stojí zato se i pozorně zadívat na první graf zprávy, který má demonstrovat, že se nákaza vyvíjí tak, jak modely očekávaly. Vážně? Opravdu se počet vážně nemocných, který reaguje na vývoj situace rychleji než počet hospitalizovaných, vyvíjí v souladu s prognózou?“ Ten graf ze situační zprávy centra z 11.11., si dovolím připomenout (v mnou modifikované formě). Dovolil jsem si tedy pro účel tohoto textu do grafu neuměle dokreslit další reálný vývoj počtu nakažených modrou čarou. Předpokládám, že závěr je jasný, počet positivně identifikovaných se systematicky odchyluje od předpovědi modelu. BISOP ale zveřejňuje ještě predikce dalších tří údajů: Počtu v testech positivně identifikovaných, kteří umřou, počtu hospitalizovaných a počtu těch, kteří v nemocnicích vyžadují intenzivní péči. U počtu vyžadujících intenzivní péči na dnešek model ve scénáři bez lockdownu izraelského stylu předpovídá, odečítám z grafu, něco nad 7,5 tisíce aktuálně hospitalizovaných. Máme něco pod 5,5 tisíce hospitalizovaných. Mrtvých mělo být něco mezi 6 a 10 tisíc, evidujeme něco přes 7 tisíc. A na intenzivní péči by mělo být přes 1200 pacientů, je je jich 839! Počet mrtvých je to jediné, co tak zhruba odpovídá, ale to je přeci ve značné míře jen důsledkem dějů, které se odehrály před obdobím predikce. Dosud pozorovaná realita prostě mnohem více odpovídá předpovědí dle scénáře, ve kterých BISOP předpokládá izraelský lockdown, až na to, že ho, naštěstí, nemáme. Takže mým oponentům nezbývá nic jiného, než o performanci modelu zarputile mlčet a poukazovat na chyby v mých v minulosti provedených předpovědích (R. Levinský) nebo bagatelizovat rozdíl mezi izraelským lockdownem a tom, co se děje u nás (M. Šmíd aj Trnka). V tom druhém případě ale neumí vysvětlit, proč nám ještě před několika týdny tak urputně vysvětlovali, že ani poslední restrikce nebudou stačit…
Předpověď a závěry centra BISOP tak intenzivně prezentované i ve veřejné sféře měly váhu. Jen těsně jsme se vyhnuli situaci, kdy by další škody z restrikcí byly vyšší v řádu spíše desítky miliard korun, (připomínám částky, které normálně české zdravotnictví vynakládá na záchranu více než desetitisíc let života českých občanů). Situaci, ve které by bylo zavřených ještě více firem, ve které by občané nemohli ani najít trochu odpočinku alespoň v přírodě. Nemohu se při čtení poslední situační zprávy centra BISOP z neděle 22.11. centra, pocit, že to v centru nikomu radostné ulehčení nepřineslo. Chápu, realita je sice lepší, než se čekalo, ale model neperformuje. Naštěstí to většina z nás ostatních tak nemá.
null
Debata o nákladech restrikcí vyžaduje data, která budou k dispozici až po zvládnutí pandemie
K debatě o tom, zda by liberálnější přístup k restrikcím způsobil menší škody ekonomice, jen pár poznámek: Necítím potřebu někoho přesvědčovat, že oddělování 10 milionů lidí od sebe navzájem je dražší než ochrana dramaticky menšího počtu obyvatel. Jen si dovolím pro M. Šmída aj. Trnku poznamenat, že starší občané v ústavech LDN, či domovech důchodců už byli a jsou oddělování a isolování způsobem, který je pro ně často velmi bolestný. R. Levinský by si pak mohl uvědomit, že jím zmíněná statistika bankovních transakcí významné banky neumožňuje odhadnout ekonomické náklady restrikcí. A celé trio mých oponentů, by si už mohlo přiznat, že velké ztráty na životech ve Švédsku jsou mnohem více odrazem neuvědomění si významu ochrany těch nejstarších v centrech institucionalizované péče na počátku pandemie než neschopnosti tak činit. Nicméně, vyčíslení nákladů restrikcí přijde až rok dva po dnešku, kdy budou k dispozici dostatečně bohatá umožňující srovnávací studie. Osobně jsem přesvědčen, že plošné a dramatické restrikce jsou zvláště dnes, kdy už je jasné, jakých částí populace se rizika kovidu týkají, a k dispozici jsou levnější a rychlejší testy dražší metodou řešení problému. O to více, když se objevují studie umožňující přesněji kvantifikovat jak míru, v níž je část populace vůči viru imunní, tak i nasvědčující tomu, že průměrná imunita skutečně nekončí po 3 měsících. Což je pro obyvatelé Česka, kde etnika vůči viru dramaticky citlivější nežijí a kde bude současně velmi pravděpodobně a za nezanedbatelných obětí v důsledku chybného postupu autorit ke konci roku už promořeno 15-20% populace, docela podstatné. Ale holt se nějak prouzavíráme k vakcinaci, jejíž dlouhodobá rizika se budou přirozeně týkat mladších ročníků podstatně více, než se jich dnes týká virus.
Poznání neposouvá shoda
S tím se vrátím ke vzpomínce R. Levinského na naše společné studium, jež se nikdy neodehrálo. Vedl a organizoval jsem tehdy také cyklus seminářů externích přednášejících. Marně jsem si u toho lámal hlavu, jak na seminářích zvednout razanci diskuse, aby si studenti uvědomili, že právě razantní debata je podmínkou pokroku poznání, že se všichni mýlíme a jinak, než v debatě a diskusi si to často uvědomit nemůžeme. Nepovedlo se mi to. A asi i to se odrazilo ve větách, kterými R. Levinský ukončuje svůj příspěvek do diskuse: „Vstoupil jsem do této diskuse nezván a všem jejím aktérům se za to omlouvám. Bude-li tato diskuse pokračovat, sám se jí dál účastnit nebudu.“ Žije-li a ovlivňuje-li věci veřejné absolvent CERGE-EI, který mě tam asi v roli vyučujícího potkal, s představou, že se mu v debatě stačí jednou se vyjádřit, a pak už je vše dané, je to nepochybně i můj osobní nezdar.
S tímto si dovolím tento svůj delší příspěvek ukončit. Ještě bych ale určitě chtěl poděkovat všem oponentům za energii a názory, M. Šmídovi aj. Trnkovi určitě i za reflexi vedoucí ke změně tónu jejich druhého příspěvku a především laskavému čtenáři za trpělivost s námi všemi.
Miroslav Singer