Server Aktuálně v minulých dnech uzavřel blogy tří autorů, jejichž tématem byl v posledních dvou letech boj proti tzv. covidové totalitě. Jde o jedny z nejčtenějších blogerů a výrazné postavy „anti-covidové“ scény. Tento explicitní zákaz je, nakolik vím, v českých seriózních médiích ojedinělý.

O autorech a jejich textech
Osobně si myslím, že by bylo lépe, kdyby ani jeden z těchto autorů o covidu nepsal. Účelem jejich textů je vyvolat silné negativní emoce, vztek, strach a pobouření, čemuž svůj styl a obsah plně podřizují (skvělý příklad je zde či zde). Jejich jediným přínosem může být to, že dva roky jejich psaní umožňují studium rychlého vývoje dezinformačních technik a charakteru jejich uživatelů na relativně přehledném počtu textů.

Rychle se objevilo slovo cenzura (naivně třeba zde a poučeněji zde). Uplatnění tohoto slova je problematické. Cenzura se tradičně chápe jako zásah politické, státní moci. Zdeněk Koudelka se plete, když svůj text končí tím, že bojuje proti cenzuře. Nebojuje a tento závěr z jeho textu nevyplývá, právě proto, že nedokázal propojit redakční zákaz s politickou mocí (k tomu viz text Jana Šterna, „Redakční práce není cenzura“).

Svobodu projevu
Svoboda projevu je užitečný pojem, který poukazuje na jistý aspekt našeho společenského života, ale neříká, že by žádný projev neměl být nikdy omezován. Nicméně nárok klasické liberální koncepce svobody projevu je stále velmi silný, jak píše John Stuart Mill již v roce 1859:

„Kdyby celé lidstvo bez jednoho bylo jednoho názoru a jen jeden člověk byl opačného názoru, nebylo by lidstvo o nic oprávněnější umlčet tohoto jednoho člověka, než kdyby on, pokud by měl tu moc, byl oprávněn umlčet lidstvo.“

Co je špatné na konci spolupráce
Krok redakce Aktuálně je podle mne problematický, protože může porušovat právě výše uvedený princip. Úmyslně píšu „může“, protože není jisté, že by svoboda slova byla v případě těchto tří blogerů porušena. Další důvody, proč je dané rozhodnutí problematické, spočívají ve vedlejších důsledcích zákazu. Zákaz neoprávněně spojený s cenzurou vždy přemaluje i blbečky na mučedníky. Za druhé, bohužel se asi nestane, že by Hnízdil či Tománek s ukončením blogu přestali psát zcela. Na Aktuálně na jejich texty jiní blogeři kriticky reagovali. Na Facebooku či dezinformačních webech jako Parlamentní listy nelze kritické reakce očekávat, což sice daným autorům vyhovuje (např. k Hnízdilově nelibosti nad kritikou viz zde), ale výsledkem není nic jiného, než uzavřená bublina vzájemného utvrzování se v jedné, zakázané pravdě.

Pravidlo škody
Obhajoba svobody projevu neznamená obhajobu naprosto neomezené svobody jakéhokoli projevu; takový koncept nelze obhájit. Vždy se musíme rozhodnout, jakou váhu přikládáme svobodě projevu ve vztahu k jiným ideálům, jako je soukromí, rovnost, bezpečnost či důstojnost. Není důvod si myslet, že by svoboda projevu musela vždy nad těmito hodnotami zvítězit. Podle Milla je svoboda projevu důležitá, protože vede k pravdě. Zdá se, že se tedy nevztahuje třeba na umanuté opakování již vyvrácených lží (např. že roušky nepomáhají, testování je k ničemu nebo že koronavirus nezpůsobuje větší škody než chřipka) nebo na pohoršení, že takové lži nemohou být publikovány (např. zde).

Konečně i podle Milla je svoboda projevu principiálně omezena jednouchým pravidlem, tzv. pravidlem škody: „jediným účelem, pro který může být oprávněně vykonávána moc nad kterýmkoli členem civilizovaného společenství proti jeho vůli, je zabránit škodám způsobeným ostatním“.

Příklady, kde lze pravidlo škody uplatnit jsou případy pomluvy, vydírání, nepravdivá reklama či reklama na nebezpečné produkty.

Škodící řeč
Redakce Aktuálně ve svém vyjádření argumentuje současnou situací v nemocnicích, nemocnými, umírajícími a zemřelými. Pokud blogy Jana Hnízdila, Jana Tománka a Jany Zwyrtek Hamplové k této situaci přispěly, tak by i ten nejliberálnější zastánce svobody projevu neváhal a jejich svobodu by odkazem na princip škody omezil. Jejich blogy nepředstavují alternativní vyrovnání se s epidemií, ale její bagatelizaci a odmítnutí jakýchkoli dostupných opatření („odmítám nošení roušky … odmítám testování … odmítám omezení … odmítám dezinfikování … odmítám očkování“). Jelikož tato odmítaná opatření výraznou měrou snižují pravděpodobnost přenosu viru či těžkého průběhu nemoci, pak tyto blogy škodí.

Dva body závěrem
Tento text jsem začínal psát s přesvědčením, že v uctivém nesouhlasu s Jiřím Chýlou či Janem Šternem obhájím prapodivnou liberální ctnost tolerance a svobodu slova. Chtěl jsem tvrdit, že navzdory tomu, co a jak daní blogeři píší, nebylo ukončení spolupráce správné. Teď, na závěr textu si nejsem jistý. Platí-li, že svoboda projevu není absolutní hodnotou, ale je omezena přinejmenším možným přínosem pravdě na straně jedné a principem škody na straně druhé, tak končí dřív, než texty daných blogerů začínají.

Na závěr připojím jen volně navazující úvahu. Je jasné, že umanutý psavec bude mít v neregulovaném prostředí blogů či Facebooku v počtu příspěvků vždy navrch: je oddán svému poslání, povolání a mesiášství, kterému podřídí svůj život (a leckdy i životy svých blízkých). Právě proto diskuse potřebuje moderátora, v novinách editora. Stačí k moderování blogů jen kodex? Neměla by se redakce zamyslet nad tím, jaká zde má být či průběžně měla být role editora? Sama otázka svobody projevu i související role editora v internetových médiích jsou důležitá témata k diskusi.

Autor přednáší na FF UK