Termín inteligence je jedním z těch pojmů, které velmi brzy přešly z odborného jazyka do jazyka obecného. Jedním z důsledků této „transformace“ je skutečnost, že každý rozumíme pojmu inteligence trochu jinak.
Počítače a internet pomáhají vytvářet zisk a zlepšovat provoz. Správné užívání a správa těchto technologií však nejsou snadné vzhledem k nebezpečím dlouhodobé ztráty přístupu k datovým nebo počítačovým zdrojům a přístupu neautorizovaných osob.
Představte si modelovou situaci: Jedete autem, zastaví vás policista a zeptá se, zda jste abstinent. Vy odpovíte, že ne a policista vám zabaví řidičský průkaz s tím, že řidiči pod vlivem alkoholu způsobují značné procento dopravních nehod. Vy namítnete, že jedná nezákonně, on však opáčí, že vychází z principu předběžné opatrnosti a že se proti jeho rozhodnutí nemůžete odvolat.
Proč máme vlastně takový sklon prožívat přítomnost jako něco neuspokojujícího? Potkáváme se na ulicích často (jak nám se většinou zdá) otráveni, unaveni a s pohledem zaměřeným do budoucnosti, kdy vše (jak známo) bude lepší. Již Voskovec a Werich zpívali ve své známé písni: „ … na shledanou v lepších časech“. Lepší časy nepřišly, jak víme. To, co přišlo, byly naopak horší časy. Jiří Voskovec mohl klidně o lepších časech zpívat dále, ale jen za mořem a Jan Werich, který zůstal doma, mohl také zpívat, ale jen s podmínkou, že v těchto „lepších“ časech nedělal nic z toho, co v oněch časech „horších“ klidně dělat mohl.
To jsem ještě nebyl spisovatel, když v listopadu 1970 napadl sníh a neslezl ani v únoru, kdy umřel můj dědeček, zrovna jsem pozoroval ženské, hrál na kytaru, nosil pravý baloňák, oblek Esterházy, chodil si pyšně ve zlatém věku panoptika, nevnímal falešnou svobodu a když máma objednávala autobus pro smuteční hosty, nikdo nechtěl kopat hrob, protože několik měsíců lámali hrobníci násady krumpáčů o zmrzlou půdu a zbylo nám jediné, krematorium v Nymburce,
První část tohoto textu naleznete ZDE.
Obecně je třeba trvat na tom, že vědecká práce může být řádně zhodnocena jen podle svého obsahu. Kvantitativní kritéria mohou cosi indikovat a někdy i skutečně indikují. Hrají však jen a jen pomocnou úlohu a tak je třeba se na to vždy dívat! Tři příklady, kdy značný ohlas práce nijak nesvědčí o jejím vědeckém přínosu, jsou následující:
Několik vět úvodem: Tento článek jsem napsal někdy začátkem roku 2005 a vyšel v Bulletinu AV ČR číslo 3 (bohužel si již nepamatuji, zda to bylo v nějaké upravené podobě nebo přesně tak, jak Vám to posílám). Byl jsem od roku 2004 v tzv. Odborné komisi Rady pro vědu a výzkum (pro neživou přírodu a inženýrství) a v té době se začal "rodit" také "kafemlejnek" (viz níže). Musím s politováním konstatovat, že zpočátku byla jeho idea podporovaná i některými renomovanými vědci, kteří pracují v oborech, kde hra na impaktni faktory, H-indexy a jiné kvantifikované ukazatele může mít i nějaký rozumný smysl a snažili se to implantovat na celou oblast vědy.
Pořad Reportéři v ČT 1 dne 3. srpna skrytou kamerou zachycuje lékařku, která v rozhovoru s fiktivním reprezentantem farmaceutické firmy podmiňuje předepisování konkrétního léku této firmy pokračováním dosavadní praxe, tj. „odměnou“ 250 korun za jednoho léčeného pacienta. V pořadu mimo jiné vystoupil ředitel SUKLu dr. Beneš, který tyto praktiky odsoudil Ještě daleko razantnější bylo vystoupení Martina Plíška z ministerstva zdravotnictví, který požadoval „exemplární potrestání“ lékařky. Tento případ vyvolal značnou diskusi, do které se zapojuje i tento příspěvek, byť ze zcela jiného úhlu pohledu.
S velkým zájmem jsem si přečetl na serveru Aktuálně.cz článek bystrého glosátora českého politického a ekonomického života Tomáše Sedláčka, nazvaný Dva světy aneb O vědě a životě. Můj zájem upoutal nejen samotný obsah článku, ale především duch, v jakém byl napsán. Hned na začátku svého článku Tomáš Sedláček píše:
V roce 2045 by v důsledku exponenciálního vývoje měly technologie splynout do jednoho bodu (singularity) a měla by být překonána lidská inteligence. Ale co do té doby?