Narozdíl od díla není umělec morálně autonomní
V závěru pozoruhodného filmu Tichý zmatek (v italském originále Caos Calmo, do angličtiny přeloženého jako Quiet Chaos; v režii Antonella Grimaldiho a s hvězdou Nannim Morettim v hlavní roli) se na plátně v malé, důležité roli objeví režisér Roman Polanski. Coby vysoce postavený korporátní šéf jménem Steiner vystoupí z limuzíny a vzpřímeně, s nastudovanou rozhodností kráčí k hlavnímu hrdinovi. V té chvíli je Polanski bez jediného slova arogance moci sama. Je to asi nefér, ale v posledních dnech, kdykoliv na něj přijde řeč, představuji si Polanského jako Steinera.
Je to špatná, neškodná smlouva – krok správným směrem!
Po komentátorském nebi létají blesky a burácí hrom ve znamení bitvy o Lisabonskou smlouvu. I tady v Anglii, kterou nepodezírám z eurocentrismu, se zkracuje mediální frekvence názorů na tento ústavní statut. Příčinou je nejasnost osudu britské ratifikace v mezidobí od Browna ke Cameronovi, v němž už de facto jsme. Přestože mám pocit, že čtenáři musí to téma lézt z uší, risknu i já pár řádků.