Bankrot nefunguje, pokud se do velkých potíží dostane důležitá společnost nebo stát. S tím se musíme naučit žít, byť to narušuje základní tržní princip - možnost neúspěchu. A byť je to nespravedlivé: jestliže někdo půjčí za vysoký výnos třeba Řecku, měl by tak činit s vědomím nezanedbatelného rizika, že o peníze přijde.
Profesor Valtr Komárek reagoval na mé články, které kladou otazník nad smyslem růstu. Těchto reakcí si vážím a chtěl bych zde uvést věci na pravou míru a reagovat. Je prý chybou vládě radit, abychom nerostli, a za druhé, pokud si mohu dovolit článek shrnout, s růstem jde vše lépe. S obojím souhlasím. Růst je lepší než stagnace, o tom spor nevedu. Vláda má dělat vše pro to, aby země prosperovala. To ale vůbec nebyl smysl mých úvah.
Jedním z příznaků naší civilizace je nepřiznaná víra, že univerzálním lékem na cokoli je "růst". Krize? "Vyrosteme" z toho! A očekávání růstu skutečně ontologicky i teologicky připomíná čekání na smilování Boží.
Anebo naopak máme pekelný strachu z "(ne)růstu": Pokud se v Řecku nenastartuje růst, je se zemí konec (a s námi také). A nesmí jít jen o ledajaký růst. Financial Times například psaly, že budou-li vyspělé země růst méně než o dvě procenta, bude to pro ně tragédie. Prostě takto slabý růst nemá dost síly na to, aby udržel udržitelně nízkou nezaměstnanost, sociální smír, důchodový systém, a vůbec, celý ten náš demokraticko-kapitalistický systém.
Pokud měla krize aspoň trošku vést ke změně uvažování, pak snad dochází k postupnému kolapsu představy, že politik je tu od toho, aby vyráběl růst ekonomiky. Hlavní zodpovědnost politika či političky je umět hospodařit se svěřeným, tedy neutrácet víc, než je mu nebo jí svěřeno, a výdaje vydávat s čistým svědomím řádného hospodáře.
Násilí bývá velkým tématem filmů, pohádek a možná i našeho uvažování. Přitom z běžného života lze vysoudit, že kolem nás žádné skutečné násilí skoro není - žijeme v mírumilovné době, na ulici se zdravíme a vše vypadá bezpečně, mile a občas i útulně.
Proč tedy máme tak silnou tendenci násilí zobrazovat v knihách a filmech? Proč se nám dere do snů?
Poslední dva navrhnuté rozpočty (na rok 2010 a 2011) mají cosi společného. Třebaže je sestavovali odborně velmi zdatní lidé, časo-politická konstelace z nich udělala rozpočty sice úsporné, ale nikoli reformní.
To není výčitka (ani loni, ani teď prostě nebyl politický prostor a čas něco hlubinného připravit), ale spíše verbalizovaná touha, aby rozpočet na rok 2012 již reformní byl. Je prostě čas na generálku a změnu životního stylu, face-liftů a liposukcí (které vydrží tak rok) už bylo dost.