Spoluautor: Václav Žák Postavení prezidenta/hlavy státu v parlamentním systému je poměrně významné z hlediska udržení vnitřní soudržnosti společnosti.


Zesměšňované „kladení věnců“ či charakteristika prezidenta jako „stroje na podpisy“ zcela ignoruje symbolický význam, jaký hlava státu má. Umožňuje rozpojit každodenní politiku, za níž nese odpovědnost vláda, vůči níž se vyjadřuje spokojenost (a především nespokojenost) občanů/voličů a důvěru v systém jako takový, důvěru v existující společenství a hodnoty. Proto se předpokládá i jistá míra prezidentovy nadstranickosti, ve smyslu schopnosti být nad stranickými konflikty a soupeřením, nikoli v oslabování role politických stran.

Styl prezidentského vládnutí, pokud pominu Václava Havla, který představoval prezidenta transformačního období, silně ovlivnila zkušenost z významné funkce exekutivní. Jak Václav Klaus tak Miloš Zeman prošli funkcí premiéra vlády s výrazným silovým stylem vládnutí; oba v té době výrazně vystupovali proti šířeji chápaným pravomocím prezidenta a v tomto smyslu v době „oposmlouvy“ prosazovaly ústavní změny. Jako švihnutím zázračného proutku se interpretace pravomocí prezidenta změnily v době jejich nástupu do funkce. Není nutné být politologem, aby si čtenář vybavil proměny institucionální role prezidenta a premiéra v případě nejslavnějších rošád Putin – Medvěděv, což samozřejmě představuje mnohem „dokonalejší“ a „dotaženější“ řešení vztahů těchto dvou institucí, čemuž v Čechách možná zabránila neschopnost Petra Macha vytvořit pro Klause stranickou základnu i nebývale silná reakce společnosti na jeho amnestii, která zabránila jeho aktivnímu návratu do politiky.

Oba zmiňovaní prezidenti také vytvořili velmi zvláštní styl komunikace s veřejností. Především je zde role určitých prezidentských spolupracovníků, kteří vystupují v roli v demokratických zemích nezvyklé (byť na „královských hradech“ jak víme z pohádek, se objevovala). Jejich oficiální pozice není podstatná, protože styl a obsah vystupování dané pozici neodpovídá. Pánové Weigl, Jakl, Ovčáček plnili podobné role, které do značné míry měly zjišťovat, kam až je možné „zajít“ a také posunovat hranice společenské přijatelnosti některých výroků a postojů.

Jazyk a forma vystupování Miloše Zemana i Václava Klause vyvolávala a vyvolává silné reakce. Odmítání tzv. politické korektnosti (mnohdy v základní rovině obyčejné slušnosti), agresivní vedení debat, zastrašování a zesměšňování oponentů i moderátorů a v případě Miloše Zemana přesahující až do nezvládnuté čisté vulgarity (v případě Pussy Riot).

U obou prezidentů máme i specifické označení a vymezení nepřátel, ať jsou to levicoví intelektuálové u Václava Klause či Pražská kavárna u Miloše Zemana. Společným rysem je negativní vztah k intelektuálům, se kterým se běžně setkáváme v autoritarismech nejrůznějšího ražení, protože se tím daří omezovat veřejný prostor a vytvářet šanci pro rozdělování společnosti a mobilizaci svých příznivců na základě populisticky (zjednodušeně a emotivně) nastolovaných témat.

Působení Miloše Zemana ve funkci prezidenta tak vykazuje výraznou návaznost na předchozí styl politiky a je doprovázeno snahou o maximální využití všech možností, jež se objevily jako důsledek transformačních procesů, podceňujících pevný ústavní rámec, budování institucí, kontrolní mechanismy a fungování právního státu. Tendence vývoje se nijak výrazněji neliší od ostatních zemí postkomunistického prostoru.
Veřejnost, a to i odborná, na tuto situaci takřka nereaguje, mediální diskurz je silně polarizován, přitom politika, v níž je podstatný jen výsledek a nepodstatný způsob, jak se k němu dojde, přináší své plody nejen v postkomunistických zemích, ale bohužel se částečně prosazuje i v západních zemích. Tato civilizace čelí ohrožení, přičemž větší hrozbu než imigrace a radikální islamistické hnutí, představuje opouštění principů, na nichž byla tato civilizace vybudována.

(Připomeňme, že v tomto textu nejde o rozbor prezidentových politických názorů. Jde o analýzu způsobu vládnutí, mechanismů rozhodování a dopadů jeho kroků na (ne)konsolidaci demokracie, na mocenské uspořádání České republiky a tím i na podobu současného režimu. V pěti dnech nabízíme pět stručných zastavení.)

Širší verze byla publikována v časopise Listy 1/2016
Předchozí čtyři zastavení byla na aktualne.cz zveřejněna 5.3.; 6.3.; 7.3.; 8.3.; Autoři děkují všem komentátorům, kteří se vyjadřovali k obsahu textu.