Přihodilo se to kdysi na počátku devadesátých let. Bezradně jsem bloudil v pátečním mumraji okolo mraveniště jménem München a hledal dobře utajený sklad se spotřební elektronikou. Nakonec se slitoval jeden německý řidič, vytáhl atlas připomínající svými rozměry Bibli a našel bezvýznamnou osadu, kde jsem měl nakládat. O to větší překvapení jsme zažili na celnici, když jsme se potkali znovu. To už jsme se bavili jako staří známí a sdělovali si, kam máme namířeno. Překvapení nebralo konce. Měli jsme naloženo zboží pro stejného zákazníka a na stejnou adresu v Moskvě. Můj nový kamarád se jmenoval Dieter. Svěřil se mi, že to je jeho první cesta do tehdejšího Svazu Nezávislých Států, bývalého SSSR, a loudil po mně potřebné informace. Odbyl jsem ho se smíchem, že si všechny rady stejně nezapamatuje, ale když bude chtít, můžeme jet do Moskvy spolu.
Uplakaná neděle se pomalu převaluje do pondělka, a místo nudy teplé postele mně čeká noční šichta za volantem. Úderem hodiny duchů letí do kabiny náklaďáku zavazadla, šplhám po schůdkách, nezapomenu pohladit kapotu svého železného oře, a vyrážím z podhůří Beskyd až do Polabí. Nejdříve pozvolna uličkami ztichlého města, na dálnici sešlápnu plyn, motor krátce zabouří, to aby roztáhl těžkou soupravu na osmdesátku a je tu obvyklá facha. Rovná dálnice ukolébává, ale dnes se mi nechce ani trochu spát, jsem příliš bdělý, stále myslím na svatební vyhrůžku Dominika. Znám ho už dvacet let, jeho sliby se vždy naplnily. Jedu, držím koláč volantu a bojím se.
Jel jsem od moře vyprahlem řecké krajiny, jen tak. Každá cesta byla zajímavá, samé olivy, háje oliv, také vinice. Toulal jsem se háji, nechybělo mi nic do chvíle, než mne zaujala cesta s bílými kameny. Tak bílými, jako jsou nebo mohou být antické památky.
Hospoda u Kocandů hučela. Ovšem, dlužno říci, že hučela jen uvnitř, ven se nedostalo skoro nic. Byl to hukot přiměřený době, povolený říšským protektorem Frankem. V Maněticích zastupoval lidumila Franka četník Klein. Na starosti měl ještě několik vesnic, strašil knírkem, kartáčem, přesně takovým, jaký nosil boží bič, Herr gefrajte Hitler.
Malý kostelík kdesi na jižní Moravě a u něj houf lidí. Tím houfem vedu svou dceru k oltáři, je to jak včera, kdy jsem za rámě vedl svou ženu z porodnice, podobnou rozkvetlé růžičce s malým poupátkem. Dnes se díváme, jak naše poupě rozkvétá v ženu a slibuje věrnost svému muži. Ženské smrkají, chlapi přemýšlejí, kdy konečně přijde čas na něco ostřejšího.