Jaký ministr vnitra takový policejní prezident?

Má mít vláda právo veta při jmenování policejního prezidenta?

(Plné znění textu pro časopis Týden)

Více »

Život je pes. Pes štěká. Život štěká...

...aneb Paralogismus jako základní myšlenkový princip v hlavách "investigativců" z Hospodářských novin?

Více »

Česká moč a německé kondomy

Vypadáte jako zajištěný Němec, okolo padesáti, vzhled nic moc? Sedíte navíc v oprýskaném Mercedesu kousek za českými hranicemi? Pak si dejte velký pozor, aby Vás česká policie nezastavila a nehledala v zavazadle kondomy pro podezření z kuplířství. Že si dělám legraci? Ani náhodou, obráceno naruby je to totiž přesně stejná situace, jaká je dnes na německých silnicích, kde je brána mladým lidem moč, protože jsou Češi a vypadají, jakoby převáželi drogy.

Statisticky bychom byli určitě v právu, protože na Chomutovsku je zájem o služby lehkých děv prokazatelně vyšší u našich západních sousedů než u nás. Je však minimálně jedna věc, která takové kontroly zapovídá. Kromě obyčejné lidské slušnosti je to příslušnost k schengenskému prostoru, který zaručuje stejná práva všem bez ohledu na státní příslušnost. Volný pohyb osob je jedním z těchto práv.

Byl to tehdy přelomový okamžik, když jsme na konci roku 2007 řezali hraniční závory na českých hranicích. Historický milník, kdy vstup České republiky do schengenského prostoru představoval pád posledních zbytků železné opony. Novou Evropu bez hranic a bariér, rovnoprávnost v EU, volný pohyb občanů nových členských zemí po EU stejně jako občanů staré „patnáctky“. Přicházelo období bez hraničních kontrol, celních bariér a zdůvodňování, proč chci do sousední země. Dodnes je to jeden z největších polistopadových úspěchů české zahraniční politiky.

Německá policie však současnými kontrolami na silnicích naše práva na svobodný pohyb osob, služeb a kapitálu bezostyšně porušuje. A to musí skončit!

Vedle toho paralelně probíhají v České republice přípravy na stávku v dopravě. Odboráři hájí svoje vlastní výhody na úkor ostatních a Jiří Paroubek jim, s vidinou přílivu volebních hlasů, jde všemožně na ruku. Hájí zájmy jedné skupiny svých voličů na úkor všech ostatních. Naproti tomu Mirek Topolánek v tu samou dobu jedná v Bruselu a žádá o okamžité ukončení německé šikany českých občanů. Nebojuje jen za zájmy jedné skupiny na úkor ostatních, ale za zájmy nás všech, za svobodný pohyb a rovnoprávnost občanů České republiky, bez ohledu na politickou příslušnost či to, koho volí.

Demokratická Evropa stojí na svobodách, jako je svoboda pohybu a na tom, že tyto svobody patří všem, bez rozdílu. Šikana českých řidičů ze strany německých policistů není „jen“ obtěžováním několika stovek či tisíců českých řidičů. Je zásadním narušením demokratických pilířů, zásadním narušením pravidel v rámci Schengenu, vyvoláváním pocitů, že jsme si rovni, ale někteří jsou přeci jen o něco rovnější. Dnes je to česká moč, zítra německé kondomy a kdoví, co pozítří... To už jsme zažili a nemůžeme dovolit, aby se to znovu opakovalo!

Fotbalu zdar, chuligánům zmar!

Od prvního dne nového roku platí pro český sport nové pravidlo. Sice přímo nesouvisí s tím, co se děje (za normálních okolností) přímo na hřišti, přesto je to pravidlo důležité. Na první pohled možná více pro nás, diváky, jsem si ale jist, že jej ocení i sami sportovci. Od prvního dne nového roku totiž platí nový alternativní trest zákazu vstupu na sportovní utkání pro všechny, kteří ohrožují bezpečnost slušných fanoušků a kazí jim tak zábavu ze sportu.

A chuligáni mají skutečně důvod se obávat. Policie, státní zástupci a soudy o této možnosti velmi dobře vědí a počátkem tohoto týdne byl vynesen (zatím nepravomocně) první trest zákazu vstupu na stadion za napadení rozhodčího po hokejovém utkání. V důsledku tohoto nového trestu, který jsem svým poslaneckým návrhem v roce 2008 prosadil do nového trestního zákoníku, se tak výtržník rok nepodívá do ochozů. Bude nad ním dohlížet probační úředník a dobu, po kterou bude sportovní utkání probíhat, bude trávit pod dohledem na policejní služebně.

Tento alternativní trest plně zapadá do nové filosofie boje proti diváckému násilí a bezpečnosti na sportovních utkáních. Tato filosofie, kterou jsme iniciovali za mého působení na ministerstvu vnitra, vychází z principu, že každý subjekt (pořadatel, fotbalový svaz, policie, obce, justice, atd.) má své přesně vymezené role a vymahatelnou odpovědnost. Pořádek na stadionu je tak primárně záležitostí pořadatele, na veřejných prostranstvích pak policie (ta má ovšem své pozorovatele i přímo na stadionu a je připravena zasáhnout v případě, že se situace na stadionu vymkne pořadatelům z rukou). Zkušenosti z jarní části předchozího ročníku Gambrinus ligy i podzimní části toho současného jednoznačně dokládají, že je to cesta správným směrem, neboť násilí na stadionech ubylo a pokud se již objevily výtržnosti, přestupkové orgány a soudy v rekordních časech ukládaly přísné tresty.

O víkendu začíná jarní část fotbalové ligy a my máme další nástroj k tomu, abychom se zbavili výtržníků, kteří ke sportu nepatří a kazí zážitky slušným fanouškům fotbalu a sportu vůbec. Je to jasný vzkaz všem chuligánům. Třeste se! Kluby, fotbalový svaz, policie, soudy jsou na vás připraveni a pokud budete tropit výtržnosti, pak na fotbal na hodně dlouho zapomeňte! A my ostatní se můžeme dobře bavit fotbalem!

17.11.2009 03:38

Vzpomínám na všudypřítomnou šeď, na úniky z normalizované reality k divadlu, literatuře, hudbě, umění obecně, ale i ke sportu…

Vzpomínám na hledání jinotajů na podiu amatérského divadla, na úžasně nekonečné diskuse s přáteli u vína či piva o tvůrčí svobodě, na objevování neznámých textů a autorů, o kterých nás ve škole neučili…

Vzpomínám na noci probdělé nad psacím strojem při přepisování indexových knih, na týden basy na vojně, když mi našli ve skříňce Blues v modré a bílé…

Vzpomínám z fotek na slib Jisker, na lampionové průvody k výročí VŘSR, na spartakiádní cvičení na základce, na svazácké schůze na gymplu…

Vzpomínám na vyprávění babičky o dědovi, o tvrdém životě na statku, o cestě na žebřiňáku s malou mámou a strejdou, když je z něj komunisti vyhnali…

Vzpomínám na nedělní noc 19.listopadu na kolejích, na malování plakátů, na horečnaté přemýšlení, co uděláme příští den ráno...

Vzpomínám na rozbití pořadové přípravy vojenské katedry, na první setkání na sportovní hale UP, na vzrušení, strach, nejistotu a očekávání toho, co bude při pohledu na tisíce lidí, co tam přišly…

Vzpomínám na projev Josefa Jařaba, který nám dodal odvahy, na to jak jsem nechal hlasovat o stávce, na první setkání na náměstí u okna Opery…

Vzpomínám na nenávistná slova a vyhrožování fakultních papalášů, na podporu (do té doby mlčících) učitelů…

Vzpomínám na přátele ze stávkového výboru, na první noci okupační stávky plné strachu, na výjezdy do okolí, na báječné herce olomouckého divadla, na neopakovatelnou atmosféru prvních mítinků na náměstí…

Vzpomínám na koncerty ve sportovní hale, na happeningy, kterými jsme bavili sami sebe i naše okolí…

Vzpomínám na dlouhé cesty do Prahy do Disku, na nekonečné diskuse OF, které mne přestaly bavit, na všechny kolegy, se kterými jsme okupovali Filosofickou fakultu…

Vzpomínám na generální stávku a hejno labutí letících nad olomouckým náměstím, na oslavy zvolení Václava Havla prezidentem…

Vzpomínám na ukončení stávky, na volbu nového děkana fakulty, na práci na nové podobě studia, na hádky a rozepře mezi námi, na první pomluvy a obvinění…

Vzpomínám na návštěvu Allena Ginsberga, na koncert Michaela Stipea, na jednání s ruskými generály,…

Vzpomínám na první volby a moderování mítinků a na radost z vítězství Občanského fóra, na rozhodnutí dodělat školu a nejít do politiky…

Vzpomínám na první lekce z parlamentní demokracie, na hádky o pomlčku a spoustu dalších věcí…

Vzpomínám na vstup do Občanské demokratické strany, na další volby, na opětovné moderování mítinků…

Vzpomínám na klukovskou vykulenost při vstupu do Poslanecké sněmovny po zvolení poslancem, na Sarajevo, vzedmutí se členů a probuzení ODS z klinické smrti, na opoziční smlouvu, na prohrané volby, na zvolení Václava Klause prezidentem…

Vzpomínám, jak jsme v Bombaji slavili slivovicí náš vstup do NATO...

Vzpomínám na svatbu, narození dcery a syna, na nalezení i ztrátu přátel, na smrt babičky…

Vzpomínám na založení CEVRO – Liberálně konzervativní akademie, na úžasný tým lidí kolem ní, na akreditaci vysoké školy CEVRO Institut, na slzy dojetí při promoci prvních absolventů…

Vzpomínám na hořkou radost z vítězství v posledních volbách, na první okamžiky na ministerstvu vnitra, na odposlechy a špiclování mých blízkých, na pomluvy a obvinění…

Vzpomínám na práci na vnitru, na skvělé lidi tam, na řezání závor při vstupu do Schengenu, na otevírání archívů StB a vznik Ústavu pro studium totalitních režimů, na obrovské nasazení spousty lidí při reformování policie, na zrod eGONa, na stovky setkání s tak báječnými lidmi jako jsou dobrovolní hasiči, na první cestu bez víz do Ameriky…

Vzpomínám na pád vlády uprostřed našeho předsednictví EU, na volbynevolby v letošním roce…

Vzpomínám na spoustu pitomostí, co jsem udělal, na spoustu hloupostí, které jsem řekl, na spoustu půtek a bitev, které zůstaly zapomenuty, přestože byly důležité, na spoustu nepodstatných drobností, které se snadno zapamatují…

Vzpomínám na spoustu rozhodnutí, jichž nelituji, i když nebyly populární, na spoustu práce, která měla smysl, na spoustu lidí, které jsem poznal a jejichž nadšení pro věc si vážím…

Vzpomínám, jak kdosi kdesi řekl – Nobody‘s perfect – a to platí o mně, o nás, o naší společnosti 20 let poté…
… přes veškerou pohodlnost znormalizovaného života tehdy stálo za to nést kůži na trh, nemlčet a neklopit hlavu.
… přes všechny chyby, přes všechnu nedokonalost naší společnosti stojí za to žít neznormalizovaný život.

Nebýt znormalizovaný znamená být svobodný. A být svobodný není samozřejmost. Chraňme si naši svobodu. Nenechme si ji ukrást.

Ivan Langer, 17. listopadu 2009 03:38

Paroubek to opět nepobral…

"Není vhodné zaměstnávat lidi z jiných kultur, už tu pak zůstanou. Naučí se jazyk, mají děti a je z toho etnický problém," Jiří Paroubek, Kutná Hora, 13. 8. 2009

Tento výrok Jiřího Paroubka oprávněně vzbudil rozporuplné reakce. V první řadě je bez nejmenších pochyb nutné se proti tomuto tvrzení silně ohradit. Jiří Paroubek zapomněl na to, že v době demografického úbytku českých občanů a průběžného důchodového systému, na kterém tak vehementně trvá, je nutné přijímat zahraniční pracovníky, chcete-li imigranty, a z jejich daní a sociálního pojištění platit důchody našich občanů. Jestliže se tito cizinci naučí česky a mají zde děti, které vychovávají podle svých i našich tradic, jedná se o velmi úspěšnou imigrační politiku, kterou je třeba podporovat.

Na druhé straně v době hospodářské krize jsou to primárně cizinci, zejména levní nekvalifikovaní zaměstnanci průmyslu, kteří důsledky této krize, zejména nezaměstnanost, pocítí jako první. Problémem však není jejich původ, ale nedostatek kvalifikace. Byly to právě vlády sociální demokracie, které vytvořily kulturu levných montoven. Ty přitáhly levnou nekvalifikovanou pracovní sílu ze zahraničí. Nositelem kultu montoven byl ministr Urban. Tím, kdo otevřel prostor pro zprostředkovatelské agentury, byl ministr Škromach. Čemu se teď diví? Byli to oni, kdo jsou za to odpovědní.

Oproti tomu Topolánkova vláda dělala kroky ke změně. Ve spolupráci s ministrem Nečasem jsme přitvrdili vůči zprostředkovatelským agenturám. Na návrh ministerstva vnitra vláda zahájila program dobrovolných návratů - cizinci bez práce - zadarmo letenky domů. Nařídil jsem zpřísnění kontrol cizinců pobývajících na území ČR. A právě stínovým ministrem Bublanem jsem byl opakovaně ostře kritizován za údajně příliš tvrdý postup vůči cizincům, zejména Vietnamcům.

Nový trestní zákoník prosazený vládou ODS obsahuje zvýšené tresty za nelegální zaměstnávání cizinců a pomáhání neoprávněnému pobytu na území ČR. Našim cílem není bojovat proti získávání kvalifikovaných pracovníků, ale proti nelegálnímu zaměstnávání osob bez jakéhokoli vzdělání, kteří zde sice pracují, ale neplatí daně, sociální ani zdravotní pojištění.

S tvrzením Jiřího Paroubka proto nelze souhlasit. Paušalizování a princip „kolektivní viny“ nikdy nepřinesly nic dobrého. Je třeba nejprve myslet, poté mluvit. Pevně věřím, že se Jiřímu Paroubkovi pouze popletlo pořadí těchto kroků. Nebo se pro nalákání dalších voličů začíná inspirovat u Davida Ratha?

Kde asi soudruzi z Lidového domu udělali chybu?

Není Paroubek monstrum?

Ve čtvrtečním Magazínu Mladé fronty Dnes nás chtěl Jiří Paroubek přesvědčit, že není monstrum. Nepovedlo se. Naopak se mu podařilo nevědomky potvrdit, že na tom příměru něco je.

Dopustil se neuvěřitelného srovnání. Hovořil o svých potížích s českými médii a o tom, jakému hroznému tlaku musí denně čelit. Prý o tom dokonce diskutoval s lidmi, kteří se za komunistického režimu ocitli v celách smrti i těmi, které pronásledovali nacisté. Vlastní ochranu před útoky potom k jejich osudu připodobnil. Člověk, který třeba jen z vyprávění nebo dokonce jen z učebnic dějepisu, získal vzdálenou představu o hrůzách 2. světové války či o komunistických lágrech a věznicích, se při takových slovech musí otřást a položit si otázku, jestli se autor toho příměru nepomátl na rozumu a jestli tuší, co říká.

Měl jsem možnost zažít sugestivní zpověď lidí, kteří hrůzy komunistického teroru okusili na vlastní kůži. Jakékoli srovnání s čímkoli, co může zažít politik v současné České republice, nepřichází v úvahu. Ani vzdáleně. Troufnu si tvrdit, že o tom také něco vím. Je víc než nehorázné takové přirovnání použít. Jde totiž o znevážení skutečných obětí obou citovaných režimů. Říká-li to veřejně činná osoba, přispívá tím k nebezpečnému rozmlžení nebo dokonce zmatení hodnot a historických faktů.

Pokládám za naprosto přirozené, že se proti této pasáži rozhovoru ohradila předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová. Následovala další pozoruhodná reakce Jiřího Paroubka, která byla sice formulovaná jako omluva, ve skutečnosti v ní ale žádná lítost nebyla, zato pořádná facka uštědřená paní Naděždě Kavalírové. Podle Jiřího Paroubka je možné, že se „nechala unést svojí politickou náklonností k ODS“. Místo vážně míněné omluvy podnikl předseda ČSSD naprosto nemístný a nezdůvodnitelný výpad proti člověku, který na rozdíl od něj ve svém životě skutečné pronásledování totalitního režimu pocítil. To už není ani na omluvu.

Co nakonec ten nevinný rozhovor v Mladé frontě Dnes o Jiřím Paroubkovi vypověděl. Víc, než by se mohlo zdát. Je možné, že své trápení s médii skutečně nese Jiří Paroubek velmi těžce. Vidí sám sebe jako bezmocnou a nebohou oběť nepřátelského spiknutí médií, kterému musí čelit pro blaho svého lidu. Co ho ale nutí snášet všechny ty těžké rány osudu? Myslím, že to pojmenoval v jiném svém rozhovoru. Hovořil tehdy, tuším, o vyšším poslání, či vyšší bytosti. (Co to ale je za úctyhodný princip, který ho přivede k tomu, aby místo omluvy útočil na osobu, která si to rozhodně nezaslouží.)

Člověk, který sám sebe vnímá tak nerealisticky nebo lépe řečeno vyšinutě, nemá v politice co pohledávat. Moc v jeho rukách by mohla být nebezpečná. Nevyznačovaly se problematické postavy nejen v české historii právě tím, že sami sebe a realitu kolem viděly deformovaně?

Paroubek vejci obnažený

Člověk si o politikovi udělá nejlepší představu, když se pečlivě naplánovaná volební kampaň střetne s realitou. Jiří Paroubek nám toho o sobě řekl za poslední týden mnohé. Něco jsme již věděli. Například, že nemá nadhled a smysl pro humor. Že vidí svět jen a pouze svými stranickými brýlemi a nechápe lidi, kteří žijí mimo jeho partajní limity. Že má slovník pouťového vyvolávače. Že neumí navázat kontakt s těmi, kteří mají jiné kulturní hodnoty a myšlenkové zázemí. To vše ale není tak podstatné.

Nejsmutnější na Jiřím Paroubkovi je, že on nechápe o jakou práci vlastně usiluje. Jeho job nebude získávat hlasy voličů, ale řídit zemi. Nekandiduje na šéfa největší slibotechny, ale na předsedu vlády. Tedy práci, při které denně řeší nepříjemné problémy, s lidmi, které nemůže prostě poslat do cukrárny. Předseda vlády musí především umět odlišit co je podstatné a co ne. Musí umět potlačit osobní nebo stranický zájem ve prospěch země. Měl by mít minimální respekt i u lidí, kteří ho nevolili.

Paroubkova reakce na vajíčka ukázala, že nemá na to, aby byl premiér. Premiér by neměl chtít vzbuzovat lítost, ale respekt. Premiér by měl umět si oponenty získat, ne je zurážet. Místo, aby nám Paroubek sdělil, jak chce řešit problémy této země, tak vystavuje na odiv svoje ušpiněné tričko a uplakaně požaduje soucit a policejní ochranu. Co by dělal ve chvílích skutečné krize? Šel by prosit o pomoc marťany?

Zprostit, či nezprostit?!

Často jsem přemýšlel nad tím, k čemu je vlastně blog? K šíření názoru bloggera, k psaní jen tak, pro radost, k boji za něco, k obraně proti něčemu? Kouzlo internetu spočívá nejen v tom, že člověk může svobodně šířit své myšlenky a názory. Kouzlo je i v tom, že v anonymitě čtenářů, a zejména diskutujících jim dává takový rozměr svobody, jenž bourá všechny bariéry, tak všudypřítomné v bezprostřední komunikaci z očí do očí, face to face. Editor těchto stránek dobře ví, o čem mluvím. Přesto, ba právě proto, jdu znovu a znovu do toho, jsa si dobře vědom, jaká stavidla lidským emocím internetovská anonymita zavedla. Znovu a znovu, si čtu kategorické soudy lidí, které neznám a kteří neznají mne, na to či ono, co dělám. Mám se mračit, stěžovat si? A proč, když základem jejich hodnocení není to, co člověk říká, co dělá? A proč, když žijeme ve virtuálním světě komentovaných komentářů, v němž málokoho zajímá samotná podstata věci. Nesuď, nechceš-li být souzen - to v mediální pseudorealitě neplatí. Do naší virtuální mediální reality byla vnesena informace o mém „napojení na organizovaný zločin“. Stačí vyslovit slovo Krakatice a jindy racionální myšlení mnoha lidí je uloženo do mentálního mrazáku. A kolovrátek užmoulaných pravd se rozhrčí. Nikoho už nezajímá, kdo slinil prst, kdo zakládal vřeténko a kdo šlape. A hlavně proč?! Prostě čteme a jsme natolik uhranuti textem, že nepřemýšlíme, kdo a proč psal a zda napsané odpovídá realitě. A tak si čteme, že jeden bývalý policista žádá o zproštění mlčenlivosti ministra vnitra Langera. A protože nám bylo uslintaným kolovrátkem vsugerováno, že ten „v tom jede“, máme okamžitě jasno, když reakce téhož ministra zní - NE. No jasně, když „v tom jede“, nemůže říct ANO, protože „v tom jede“. Nikoho nezajímá, co říká zákon! Nikdo nepřemýšlí, že onen policista sloužil za jiných ministrů vnitra (z jiných politických stran) a z údajných ústrků by se měl zodpovídat někdo jiný. Kolovrátek monotónně vrže a nikdo se nezamýšlí, kdo a proč stále šlape... Omlouvám se editorovi těchto stránek za své zamyšlení, tuším totiž, co ho čeká... Všem, kdo chtějí víc než jen uslintanou nit virtuální reality, nabízím reálný stav věci: Paragraf 63 odst. 1 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, říká, že mohu zprostit povinnosti zachovávat mlčenlivost policistu, případně bývalého policistu pouze na základě žádosti orgánu státu pro potřeby jím prováděného řízení. Dodávám, že jsem na žádost (zcela v souladu se zákonem) Inspekce policie zprostil onoho policistu povinnosti zachovat mlčenlivost. Jinými slovy - nikdo nikomu nebrání říct tomu, kdo je k tomu oprávněn, vše, co říct chce! Tak co, milí bloggeři a čtenáři blogu, co je podle vás lepší? Abych zprostil někoho mlčenlivosti, tím porušil zákon, ale zabránil útokům na mne samotného? Nebo abych přes to všechno, co někteří „zasvěcení“ do médií píší, dodržel dikci zákona? Myslím, že znáte odpověď a víte, jak se i přes osobní útoky zachovám.

Očista stadionů od výtržníků a darebáků

Uplynulý týden přinesl mnoho řečí o fotbale, ale také několik jasných činů. Jiří Paroubek hodlá pokračovat v parlamentu v řečech, já chci dále konat. Jeden deník mimo jiné napsal, že „...Langer válčí s fotbalem“. To je slušně řečeno hloupost. O mně se ví, že mám ke sportu, a k fotbalu zvlášť velmi pozitivní vztah, svůj život si bez nich nedokážu vůbec představit. Očištění fotbalu je pro mě srdeční záležitost a nechápu, jak mi někdo může něco takového, jako je nepřátelský vztah k fotbalu, podsouvat.

Více »