Jiří Pehe

31. 07.

Příliš přísní na vládu lidu?

Jiří Pehe Přečteno 11986 krát

V různých internetových diskuzích, ale i v čtenářských ohlasech v denících na komentáře kritické ke způsobu vzniku vlády Jiřího Rusnoka, se opakovaně setkáváme s názorem, že komentátoři jsou na tuto vládu příliš přísní. Je to prý vláda, která na rozdíl od politiků, kteří opakovaně ukazují, že jim jde jen „o teplá místečka“, začala rychle něco dělat pro lidi.

Není divu, že mnoho lidí má po katastrofálním představení Nečasovy vlády pocit, že ta Rusnokova není nikterak špatná, a že „odborníci“, jakkoliv mnoho z nich má blízko k neparlamentní Straně práv občanů-zemanovci, jsou jaksi snesitelnější než politici, kteří se pořád dokola o cosi přou. V podstatě ale máme co do činění s revoltou proti politice a potažmo parlamentarismu, což nastoluje řadu otázek.

Demokratická politika je často otravný, úmorný proces. Stává se, že se k moci dostane vláda, kterou začne většina občanů odmítat, ba nenávidět. Jinými slovy, vládnoucí politická většina nemusí být už po několika měsících špatné vlády totožná s většinovým veřejným míněním, přičemž nové volby jsou v nedohlednu.

Navíc politici se i v těch nejlépe fungujících demokraciích stávají opakovaně ústředními postavami korupčních skandálů. To je sice důkaz, že v takovém státě jakž takž funguje justice i vláda práva, ale platí zároveň poněkud paradoxní úměra: čím více nepravostí justice odkrývá, což by mělo svědčit o relativním zdraví demokratického systému, tím více mohou lidé soudit, že je systém prohnilý. Nahradit takový zdánlivě prohnilý systém nějakým jiným je velké lákadlo.

Jenže vlády „silné ruky“ jakéhokoliv odstínu obvykle nic podstatného dlouhodobě nevyřeší. Nejrůznější sociální i politické patologie se jenom někam přesunou. A jelikož jsou méně kontrolovatelné než v otevřeném systému, nakonec sílí.

Kritika Rusnokovy vlády některými komentátory vychází z obav, že mocenské „zkratky“, obcházející zavedená pravidla, jsou kontraproduktivní, chceme-li dál být demokracií. Řešení přijaté prezidentem Zemanem, s jeho mandátem přímo „od lidu“, může být sice mnohým sympatické, ale ve svých důsledcích rozbíjí stranický systém, který se u nás pracně vytvářel více než dvacet let.

Je možné, že nedostane-li Rusnokova vláda důvěru, Zeman se vrátí k „idiotským zvyklostem“ parlamentarismu, což by bylo dobře. Jeho dosavadní výroky a činy ovšem spíše naznačují, že to udělat nechce.
I kdyby jeho prezidentská vláda dělala za takových okolností „pro lidi“ zdánlivě to nejlepší, budeme mít celkově bohužel mnohem menší kontrolu nad tím, co skutečně dělá, a kde na to bere, než v systému., v němž se vláda nezodpovídá jednomu člověku, ale Poslanecké sněmovně.

Navíc jsou zde závažné otázky ústavní. I ti, kdo si pochvalují, že vládne „lidová“ vláda, která se nemusí (doufejme, že jen do příštích voleb) ohlížet na PS, by měli vzít v potaz, že podle české ústavy má být prezident ve většině svých zásadních kroků podřízen vládě prostřednictvím kontrasignace premiéra.

Tam, kde si vládu stvoří na delší dobu bez souhlasu Sněmovny sám, takříkajíc k obrazu svému, je tento princip dělby moci závažně porušen. A to je téměř vždy cesta do politických pekel ještě větších, než jsou ta, z nichž chtěl zdánlivě osvícený politik zemi vyvést.

Právo, 31.7.2013

29. 07.

Co ohrožuje demokracii

Jiří Pehe Přečteno 4721 krát

Na semináři pořádaném Institutem Václava Klause dospěli účastníci debaty téměř jednotně k názoru, že souboj s korupcí se prý stal „středobodem“ souboje s parlamentní demokracií a s lidskou svobodou v naší zemi. Represivní složky prý demokracii ohrožují, přičemž se stylizují do vytváření dojmu, že představují a zastupují „hlas lidu“. Politici, zejména zákonodárci, prý selhali v tom, že nezvládli nezastupitelný úkol: vymezit prostor, kde se mají represivní složky pohybovat a jak se tam mají pohybovat
.
To jsou silná slova, která si zaslouží pozornost. Začít lze otázkou, zda u nás nadměrná korupce je nebo není.

Podle různých studií i výročních zpráv Transparency International se nejen zdá, že ano, ale že je to navíc korupce systémová. Tedy korupce, která nenapadá jako nemoc ten či onen orgán, ale je přímo zabudována ve způsobu fungování českého politického systému.

Budeme-li si všímat především této korupce, pak útokem na parlamentní demokracii a svobodu rozhodně není ještě stále krotká, i když občas zbytečně teatrálně předváděná snaha „represivních složek“, konečně některé projevy korupce vyšetřovat, ale v chorál se slévající útoky části politického spektra, že policie a státní zástupci zacházejí příliš daleko.

Korupce u nás přitom narostla do olbřímích rozměrů i proto, že dvacet let politici „vymezovali prostor“ pro možné stíhání korupce tak, že „represivní složky“ skoro nic stíhat nemohly. Lidé v jejich čele příliš dobře věděli „kde se mají pohybovat a jak se tam mají pohybovat.“ Klaus byl v těch dobách premiérem, později předsedou Poslanecké sněmovny, nakonec prezidentem.

On a další politici by nejlépe udělali, kdyby v dané situaci využili svého práva mlčet. Problémem České republiky není, že by v ní vládli plukovníci a podplukovníci, kteří se údajně vydávají za hlas lidu. Největším problémem jsou často zkorumpovaní politici, kteří na nějaké reprezentování „lidu“ už dávno rezignovali.

V zemi, která má jak dlouhé tradice zkorumpované partokracie, tak policejního státu, je samozřejmě na místě dávat si na počínání policie pozor, k čemuž jsou povoláni nejen státní zástupci, ale i soudy. Naopak varování z úst politiků, že represivní složky u nás ohrožují demokracii, jsou dost kontraproduktivní.

Mnozí občané pouze usoudí, že se postřelené husy něčeho hodně bojí, a s demokracií to nemá nic společného. O té dokáží pěkně mluvit na seminářích a v parlamentu. Můžeme si být naopak jisti, že v odposleších, které policie nashromáždila při sledování Romana Janouška a Ivana Rittiga, politici o demokracii nemluvili.

Šlo o jiné věci, a současná varování o policejním státu z řad části politické třídy se zdají být ze všeho nejvíc pokusem policii a státní zástupce zastrašit. To je momentálně jeden ze „středobodů“ souboje s demokracií a lidskou svobodou v naší zemi.

Právo, 29.7.2013

27. 07.

Je-li vláda motocykl, ať dělá Zeman dechovou zkoušku

Jiří Pehe Přečteno 5822 krát

Apetitem prezidenta Miloše Zemana pro ponižování stran bývalé vládní koalice se jistě velká část veřejnosti baví. Koneckonců právě ta část veřejnosti, která Zemana nejvíce podporuje, si během vlády Petra Nečase užila svoji porci ponižování v podobě asociálních reforem, tupých škrtů, korupcí zavánějících experimentů ministra práce a sociálních věcí Drábka, i opakovaných selhání státu, jako byla masová vražda známá coby metylalkoholová aféra.

I ti, kdo se baví při pohledu na to, jak Zeman vodí bývalou vládní koalici za nos, když naznačuje, že by možná na druhý pokus jmenoval vládu pod vedením Miroslavy Němcové, čímž už rozbil možnou shodu levice a pravice na vyvolání předčasných voleb, by ale měli zbystřit, když prezident požaduje, aby mu bývalá koalice přinesla 101 notářsky ověřených podpisů. To vše navíc klidně doprovodí bonmotem, že jmenování vlády je právní úkon, který by měl mít přinejmenším stejnou právní garanci jako koupě motocyklu.

Nikoliv jen rekordní vedra, ale právě takové výroky, stejně jako třeba běsnění Petra Nečase nad počínáním státních zástupců, přibližují Česko nebezpečně realitě v nějaké banánové republice. Demokratická politika může fungovat jen tehdy, je-li založena na určité důvěře a uměřenosti. Tedy pouze v případě, že ne všechny zvyklosti jsou považovány za „idiotské“.

Když si domyslíme počínání prezidenta do absurdních důsledků, mohlo by se příště stát, že až bude chtít on vystoupit na půdě Poslanecké sněmovny, třeba před hlasováním o důvěře vládě Jiřího Rusnoka, bude od něj předsedkyně PS požadovat lékařské osvědčení, že nemá silnou „virózu“. Popřípadě dechovou zkoušku.

Vždyť kdo by si přál, aby pan prezident snížil důstojnost státu, v němž se jmenování vlády právně rovná koupi motocyklu, tím, že by spadl během řečnění někam pod řečniště? I člověk, který si kupuje motocykl, by měl být schopen na něm bez nabourání odjet.

Nebo by se parlament mohl kupříkladu usnést, že všechny prezidentské podpisy pod přijatými zákony musí být notářsky ověřené. Stejně tak by se dalo žádat, aby si prezident zašel laskavě napřed k notáři, ať ověří jeho totožnost, chce-li nějaký zákon vetovat. Možná by měl někdo také ověřit pravost podpisů Miloše Zemana pod nedávným jmenováním nových velvyslanců.

Občanům, kterým se výše zmíněné prezidentovy kroky jeví jako zábavná show, v níž si momentálně dominantní hráč na politické scéně „vychutnává“ s pomocí absurdních požadavků svoje protivníky, lze jen poradit, ať se ohlédnou do historie. Celá řada velkých kalamit začínala jako zdánlivá fraška.

Právo, 27.7.2013

25. 07.

ČSSD na cestě k prezidentské straně

Jiří Pehe Přečteno 3916 krát

V České straně sociálně demokratické se zase jednou láme chleba. Jsme svědky zvláštního druhu „přeběhlictví“, které bychom mohli popsat jako vnitrostranické, kdyby ovšem křídlo, k němuž někteří čelní sociální demokraté začali přebíhat, mělo svoje mocenské těžiště v samotné straně. Ono ale má těžiště mimo stranu--na Hradě a původně v klubu příznivců prezidenta Miloše Zemana, který si říká Strana práv občanů-zemanovci.

Zeman si byl coby zkušený politický prognostik bezpochyby vědom toho, že vytvořením vlády „odborníků“ se znaménkem „levicová“, vyvolá v ČSSD velké pnutí. Svým příznivcům i „váhajícím“ ve straně tím dal do ruky politickou zbraň, kterou obrátili proti předsedovi Bohuslavu Sobotkovi a jeho křídlu.

Argument, že je za každou cenu třeba zabránit s pomocí de facto prý „levicové“ vlády odborníků návratu bývalé vládní koalice pravicových stran, je dobré alibi pro některé politiky, kteří dosud kryli záda Sobotkovi. Naposledy například pro předsedu poslaneckého klubu ČSSD Jeronýma Tejce.

Pomáhá jim zlehčovat závažné ústavně-politické argumenty, že by sebevědomá politická strana neměla v parlamentní demokracii prezidentovi umožnit, aby mohl jen tak stvořit vlastní prezidentskou vládu, která strany ignoruje. Navíc vládu složenou z lidí, kteří jsou potenciálními politickými konkurenty ČSSD.

Cynik by mohl takové chování označit za oportunismus, pragmatik by mohl argumentovat, že k výzbroji dobrého politika náleží i „čich“ na to, kam se přesunuje těžiště moci. A to se v ČSSD přesunuje k „zemanovcům“ už od okamžiku, kdy Sobotkovo vedení „prokoučovalo“ prezidentskou volbu.

Šance, že se podaří tento vývoj zvrátit, přitom spíše slábnou, a to i zásluhou neprozíravého chování bývalé vládní koalice, která nepodpořila předčasné volby. Neprozíravého proto, že zemanovská postkomunistická levice, jejíž jádro bude, pokud nedojde ke zvratu, brzy tvořit Zemanem kontrolovaná ČSSD, bude mnohem méně férovým soupeřem pravice, než by byla ČSSD opírající se o sociálně demokratické ideály.

Octli jsme se na cestě k vytvoření mocné prezidentské strany. Silnou stranu, která může i v parlamentu válcovat ostatní ve jménu agendy prezidenta, ať už jí bude cokoliv, totiž Zeman zatím neměl. SPOZ byla jen relativně malá servisní organizace.

Přeměna ČSSD v ČSSD-zemanovci je tak nejen špatnou zprávou pro ty v ČSSD, kdo se v minulých letech pokoušeli z ČSSD vytvořit „ideovější“ stranu na úkor cynického pragmatismu, ale i pro pravici, pokud skutečně myslela alespoň trochu vážně svoje úsilí zabránit pokusům Zemana oslabit roli parlamentu.

Svým chováním bohužel bývalá vládní pravice přispěla k tomu, že to, co z ní zbude po volbách, nebude fungovat v opozici vůči politicky autonomním sociálním demokratům ctícím pravidla parlamentarismu, a tudíž ochotným spolupracovat na vykázání rozpínavého prezidenta do patřičných mezí.

Bude fungovat nejspíš v těžké defenzivě proti prezidentskému molochu, v němž bude agendu prezidenta v parlamentu zajišťovat „jeho“ ČSSDZ, pro kterou navíc nebude úzká spolupráce s KSČM na centrální úrovni dilematem, jakým dosud byla pro Sobotku.

Právo, 25.7.2013

23. 07.

Potíže sociální demokracie

Jiří Pehe Přečteno 8157 krát

Před sociální demokracií po odmítnutí předčasných voleb Sněmovnou stojí dilema, zda podpořit nebo nepodpořit vládu Jiřího Rusnoka. Vyhlídky samotné vlády přitom nezávisí úplně na tom, zda ji ČSSD podpoří, ale spíše na jednotě bývalé vládní koalice, která teoreticky má dost hlasů nenechat vládu projít.

Hlavní dilema ČSSD ve vztahu k podpoře Rusnokovy vlády má tedy co do činění především s dalším vnitrostranickým vývojem, přičemž každé rozhodnutí má své výhody i nevýhody. Celkově ale žádné není pro ČSSD dobré.

Jednou možností je, že ČSSD vládu jednotně podpoří, ta ale neprojde. Sobotkovo vedení strany by vyšlo z takového vývoje asi nejméně pošramoceno, protože Hrad a vnitrostranická opozice by nemohli argumentovat, že ČSSD otevřela dveře k návratu pravice k moci. ČSSD by si také mohla do jisté míry „umýt ruce“ nad problémy, které by nastaly se sestavováním rozpočtu, atd. Problémy by naopak měla SPOZ, jejíž nepřímé angažmá ve vládním projektu mělo vytvořit konkurenci pro ČSSD na levici.

Další možností je, že ČSSD Rusnokovu vládu jednotně podpoří a ta důvěru dostane. Z ČSSD by se tak stala svého druhu vládní strana, aniž by přitom nad konáním vlády měla jakoukoliv kontrolu. To by se jistě projevilo v preferencích před volbami, protože strany bývalé koalice by se vymezovaly jako tvrdá opozice nejen proti Rusnokově vládě, ale i proti levicovým stranám. Vnitropoliticky by takový výsledek oslabil křídlo Bohuslava Sobotky, protože by chtě nechtě učinil ČSSD více závislou na prezidentu Miloši Zemanovi, jehož „koňmi“ v ČSSD jsou politici okolo místopředsedy Michala Haška. Není divu, že Hašek ve vztahu k Rusnokově vládě taktizuje.

Třetí možností je, že poslanecký klub ČSSD Rusnokovu vládu jednotně nepodpoří, ať už hlasováním proti ní nebo odchodem z jednacího sálu. Následoval by samozřejmě frontální útok Hradu. Nešetřilo by se slovy o spoluodpovědnosti za následnou nestabilitu, což by straně mohlo ublížit v očích části levicových voličů. Strana by ale měla silné argumenty, že jakkoliv si nepřeje návrat bývalé vládní koalice, nemůže souhlasit se způsobem vytvoření i složením Rusnokovy vlády. Opticky by navíc zůstala jednotná a dále by byla vnímána jako hlavní opoziční síla, což by před volbami mohla být silná deviza jak vůči SPOZ, tak vůči pravici.

Možné ovšem je, že se ČSSD nedohodne na jednotném postupu s tím, že příznivci Zemana budou nakonec hlasovat pro jeho vádu, a jeho oponenti proti ní. Pokud vláda neprojde, budou mít „zemanovci“ silné argumenty proti Sobotkovu křídlu, že uvrhlo zemi do chaosu. Ještě horší variantou by bylo, že ČSSD zůstane rozštěpená, načež vláda, i s pomocí taktizování pravice, projde. To by byl pravděpodobně konec těch politiků ČSSD, kteří vládu nepodpořili.

Je na každém, aby si popsané scénáře seřadil podle jejich výhodnosti či nevýhodnosti pro ČSSD. Jisté bohužel je, že v případě, že Rusnokova vláda neprojde, má Zeman ještě další tah. Vedení ČSSD si přitom, jak se zdá, neví rady už s jeho prvním.

Právo, 23.7.2013

17. 07.

Absurdní rozhodnutí Nejvyššího soudu

Jiří Pehe Přečteno 6575 krát

Rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož byli tři trestně stíhaní bývalí poslanci Občanské demokratické strany vyňati z trestního stíhání, protože se dopustili možného korupčního jednání ještě během výkonu svých mandátů, a jsou tudíž chráněni imunitou, bude pro průměrného občana, používajícího zdravý rozum, těžko pochopitelné hned na několika úrovních. (K témuž tématu viz. též můj článek v deníku Právo pod názvem Rozhodnutí proti rozumu.)

Kupříkladu si těžko bude odpovídat na otázku, jak je možné vyjmout kvůli údajné imunitě poslance z trestního řízení, když podstatou korupčního obvinění, tak jak ho formulovaly orgány činné v trestním řízení, je směna poslaneckých mandátů za posty v podnicích se státní účastí? Jinými slovy, imunita spojená s mandáty, které poslanci podle policie zobchodovali za posty ve státních podnicích, má nyní tyto poslance ochránit od trestního stíhání.

Nabízí se také otázka, jak vlastně měly orgány činné v trestním řízení postupovat v případě, kdy po rezignaci na poslanecké mandáty obvinění poslanci už nepožívali imunitu, přičemž ovšem přinejmenším část jejich potenciálně kriminálního jednání, tedy domlouvání obchodu v podobě směny mandátů za jiné posty, proběhla, když imunitu ještě měli? Neměl by tuto otázku interpretovat Ústavní soud a nikoliv trestní senát Nejvyššího soudu?

Absurditu celé situace dobře osvětluje rozdíl, který po rozhodnutí Nejvyššího soudu vznikl mezi těmi trestně stíhanými nebo potenciálně trestně stíhanými, kdo byli či ještě stále jsou chráněni poslaneckou imunitou, a těmi, kdo imunitu nemají.

Pokud totiž budou státní zástupci trvat na tom, že v podobě směny poslaneckých mandátů za posty ve státních podnicích došlo ke korupci, pak, poněkud nelogicky, nebudou nejspíš moci stíhat po rozhodnutí Nejvyššího soudu poslance, kteří z takového jednání profitovali nejvíce, ale budou moci stíhat kupříkladu bývalou šéfku kabinetu premiéra Petra Nečase Janu Nagyovou, která imunitu nemá, a která je obviněna, že tuto údajnou korupci organizovala.

Můžeme se tak dostat do skutečného právního Koucourkova, v němž budou stíháni, a možná i odsouzeni za organizování korupce někteří lidé jen proto, že je nechrání imunita, zatímco příjemci této korupce budou coby bývalí poslanci nepostižitelní.

Ještě absurdnější by bylo, kdyby nakonec státní zástupci zrušili i stíhání těch, kdo možnou korupci v podobě směny mandátů za posty ve státních podnicích organizovali, jenom proto, že ti, kdo měli z takového korupčního jednání profitovat, byli coby poslanci v době organizování této korupce chráněni imunitou. Dozvěděli bychom se tak, že možné kriminální jednání nemusí být kriminální jenom proto, že jeho vyšetřování brání procedurální důvody.

Průměrný občan, který žádnou imunitu nemá, si nepochybně řekne, že tady něco nehraje. Navíc mu bude těžko někdo vysvětlovat, proč Nejvyšší soud interpretuje ústavní ustanovení, podle kterého poslanci nemohou být trestně stíhání za projevy spojené s výkonem mandátu, tak, že nemohou být stíháni ani za jednání, které většina veřejnosti i orgány činné v trestním řízení považují za kriminální.

Lze se v postu poslance chráněného imunitou dopustit jakéhokoliv kriminálního jednání a pak zabránit svému stíhání tím, že na svůj mandát rezignuji ještě před tím, než policie požádá Sněmovnu o moje vydání? To zní jako absurdní otázka, na kterou by měla být snadná odpověď. Rozhodnutí Nejvyššího soudu tuto odpověď ale zamlžuje.

ČRo Plus, 17.7.2013

16. 07.

Mimořádná událost

Jiří Pehe Přečteno 4188 krát

Rozhovor s Františkem Cingerem pro deník Právo o novém románu Mimořádná událost.

Jiří Pehe vypráví v próze Mimořádná událost příběh dvou odlišných osudů, muže jménem Hobo, odmítajícího současný svět, a druhého Barona, jenž jako pomocník politika využil polistopadových změn k bezskrupulóznímu obohacování.

Baron, dítě prominentního komunisty, který se stal prototypem těch, kteří Havlovými slovy připravili mafiánský kapitalismus, nápadně připomíná postavu Josefa z vašeho románu Na okraj zmizelého, který jste začal psát, když jste odešel do exilu. Nepronásleduje vás stále jedna postava?

Myslím, že ne. Josef, hlavní hrdina románu Na okraji zmizelého, vyrůstá na rozdíl od Barona na okraji společnosti poté, co jeho rodiče semele stalinismus v padesátých letech. Snaží se neúspěšně do společnosti zařadit, nakonec v době normalizace emigruje do New Yorku, kde záhadně zmizí. Baron je naopak synkem z nomenklaturní rodiny, který bez problémů přejde z jednoho režimu do druhého. Alex z románu Tři tváře anděla také emigruje, přičemž se z něj stane intelektuální celebrita, která si dlouho neuvědomuje svoji prázdnotu…

Přesto všechny cosi spojuje…

Je to katarze, kterou vyvolá nějaká mimořádná událost. U Josefa ji spustí smrt manželky, u Alexe nález dopisu jeho dědečka a deníku matky, u Barona nevysvětlitelný zážitek na omšelém nádraží. Všichni musejí radikálně přehodnotit dosavadní život.

Ve všech případech mě fascinovala otázka, zda se člověk, ať už je synkem z nomenklaturní rodiny a v novém režimu šíbrem nebo intelektuální celebritou mediálního provozu nebo naopak společenským vyděděncem, může radikálně změnit a přitom pochopit, že za kulisami světa, v němž doposud žil, může být nějaký další, možná takříkajíc nadpřirozený.

Román Na okraj zmizelého jste psal v exilu od roku 1982 po dvě léta, než jste se ho po desetiletích rozhodl dokončit. Jaké bylo vracet se k textu zapomenutému?

Byl to zvláštní pocit. Text nebyl jen zapomenutý, ale já měl dlouho za to, že je ztracený. Napsal jsem čtyři sta stran rukopisu, na českém psacím stroji, v jedné kopii, který jsem někam založil s tím, že se k němu vrátím. Objevil se po více než dvaceti letech, když jsem se vrátil z exilu do Prahy a našel ho v krabici, kam jsem si v New Yorku schovával zajímavé výstřižky.

Zatímco ztrátu románu jsem chápal jako znamení, že se mám možná věnovat něčemu jinému, třeba politologii, jeho šokující znovuobjevení po tak dlouhé době a na jiném kontinentu se mi zase jevilo jako pokyn, abych se k psaní prózy vrátil. Ptal jsem se samozřejmě, zda román přepracovat, ale pak jsem usoudil, že si už svým osudem říká o to, aby byl vydán v původní podobě.

Současná novela je příběhem dvou mužů, jednoho z okraje společnosti konzumu a druhého kmotra, podle dnešní hantýrky. Neobával jste se, že může působit schematicky?

Obával, ale i tak se mi jeví jako fascinující kontrast mezi nově úspěšnými lidmi, kteří se k bohatství po roce 1989 dostali bůhví jak, a lidmi, kteří svobodu chápou odpovědněji, řekněme duchovněji. Chtěl jsem ukázat nejen ten kontrast, ale také to, že smysl lidské existence nelze odvozovat jen od materiálního úspěchu. Navíc Baron je kariérista bez vývoje, ale jen do okamžiku, než je konfrontován s mimořádnou událostí.

Jaké jsou vaše literární lásky?

Jsem samozřejmě hodně ovlivněn americkou literaturou, ať už je to Saul Bellow, Philip Roth, William Styron, Bernard Malamud, Paul Auster. Všichni jsou mi blízcí. Velmi rád mám Kanaďana Robertsona Daviese, který ve svých románech pracoval s dimenzemi reálna a nadpřirozena. Z evropských autorů se rád vracím k Josefu Rothovi, Thomasi Bernhardovi nebo Peru Lägerquistovi. Mám rád velké ruské spisovatele, z těch současných především Vladimíra Sorokina.

Často jsem si představoval, že v situaci, kterou nastoluje Ray Bradbury v románu 451 stupňů Fahrenheita, kdy se musíte naučit nazpaměť knihu, aby byla i po spálení zachována pro budoucnost, stal bych se Kouzelným vrchem od Thomase Manna.

Z autorů, kteří jsou u nás neznámí, obdivuji Gregora von Rezzoriho, zejména jeho román v pěti povídkách Memoáry antisemity. Z české prózy jsou mi blízcí filozofující autoři příběhů – Kundera, Lustig nebo Klíma.

Přiznám se, že nemám příliš rád českou literární postmodernu, jejíž autoři se točí na malé ploše, pitvají často triviální zážitky a utápějí se ve hře s jazykem. Myslím, že po geniálním Hrabalovi se toho v tomhle žánru už nedá moc přidat.

Motiv pádu do propasti využili už mnozí tvůrci, třeba Thomas Mann ve Smrti v Benátkách nebo Lustig v Propasti. Neříkal jste si, že vám to někdo vyčte?
Určitě mi to někdo vyčte, ale rekapitulace v pozici krajní situace, kdy víte, že jste na konci, a nemáte dost času si dosavadní život přikrašlovat nebo se zabývat podružnostmi, je autorsky velmi silný motiv, navíc je v závislosti na příběhu, který se skrze něj vypráví, pokaždé jiný. Naposledy jsem se s ním setkal v románu Orhana Pamuka Jmenuji se červená, který vypráví zavražděný muž, slavný iluminátor, jehož tělo bylo pohozeno na dno studny. V mém románu ten pád na dno není jen krajní situací, ale také pomyslným návratem do lůna, z něhož lze zahlédnout věčnost.

Máte po vydání nové knihy myšlenku na další?

Přiznám se, že ji mám v hlavě už docela rozepsanou. Jako člověk, který má smysl pro humor a zároveň obdivuje ty, kdo dokážou psát vážnou literaturu s použitím humoru, jsem si řekl, že bych mohl napsat knihu, v níž to nejvážnější k nám promlouvá skrze absurditu a humor. Je to koneckonců významná středoevropská tradice, tak proč to nezkusit?

Právo, 15.7.2013

15. 07.

Co je skutečný český politický semtex

Jiří Pehe Přečteno 9161 krát

Podle kritiků prezidenta Miloše Zemana, který prý ignoruje ústavní zvyklosti, je na vině zejména zavedení přímé volby prezidenta. Zákonodárci tím prý vložili do české ústavy „semtex“, tvrdí kupříkladu bývalý český premiér a předseda Senátu Petr Pithart.

Což o to, zavedení přímé volby bylo v daném kontextu zbytečným populistickým krokem. Ještě větší chybou pak byla neschopnost zákonodárců definovat v souvislosti s přímou volbou přesněji prezidentské pravomoci a povinnosti. Zároveň ale čeští kritici přímé volby a nynějšího počínání Zemana opakovaně ignorují, že prezident se volí přímo ve 14 z osmadvaceti členských zemí Evropské unie, přičemž 13 z nich jsou parlamentní demokracie.

Mluvit o jakémsi ústavním „semtexu“ je tedy poněkud přehnané. Koneckonců jeden ze stěžejních argumentů kritiků přímé volby, podle nějž činí z přímo zvoleného prezidenta ústavní třaskavinu především česká historicko-politická specifika, je spíše politický než ústavní. Jinými slovy, „semtex“ leží v české politické kultuře, nikoliv ve způsobu volby prezidenta.

K pokleslé české politické kultuře bohužel patří i to, že si nejen prezidenti, ale i další ústavní činitelé a vládnoucí politické strany často vykládají ústavu dost svévolně. Natahovali ji jak prezidenti zvolení nepřímo, natahuje ji nyní prezident zvolený přímo.

Když nyní bývalá vládní koalice křičí, že prezident porušuje ústavní zvyklosti, měla by se zamyslet, kolikrát právě ona při schvalování různých zákonů s pomocí ohýbání jednacího řádu PS a klohnění pochybných většin stála politicko-ústavně na hraně, nebo dokonce za hranou.

Nejsilnějším politickým semtexem u nás je tedy nikoliv tak či onak volený prezident, ale tragická slabost hlavních politických stran, které nedokáží hledat rozumné kompromisy za žádných okolností. To ony mají moc zpřesňovat ústavní hřiště, a ony také mají už nyní nástroje, jak údajně ústavně rozpínavého prezidenta odkázat do patřičných mezí. Místo toho dělají opět přesně to, co už od začátku 90. let dělá z české politiky bramboračku.

Přímo zvolený prezident má možná jakousi vyšší „legitimnost“, ale jeho mocenský prostor i po zavedení přímé volby zůstává přesně tak velký, jaký mu povolí hlavní politické strany. A ty místo racionální dohody nad tím, jak co nejrychleji vrátit vládu parlamentu a plně politické vládě, předvádějí zase jednou závody v licoměrnosti.

Řekl bych, že si Zemana plně zaslouží. Strany, které chtějí za každých okolností všechny ostatní přechytračit, si prostě zaslouží protivníka, který, znalý „svých pappenheimských“, přechytračí je, protože už dopředu ví, co udělají.

Zeman neporušuje ústavu, ba dokonce ani ústavní zvyklosti, protože k těm už nesmazatelně patří, že v roce 2006 jmenoval vládu bez podpory sněmovní většiny i Václav Klaus, a pak ji navíc nechal 4 měsíce vládnout v demisi. I on tehdy jen využil toho, že věděl, jak se nakonec zachovají politické strany.

Věděl, stejně jako teď Zeman, že se nevytvoří žádná politická většina, která by mu „přistřihla křídla“, ale nakonec spíše vláda založená na přeběhlících, v níž nakonec klidně usednou i Klausovi největší kritici ze Strany zelených.

Ani teď tedy nečekejme, že by se největší levicové a pravicové strany dohodly na tom, jak co nejrychleji vrátit vládu do rukou volených politiků, což mohou docílit jen rychlé předčasné volby. Čekejme licoměrnost, hašteření a hloupé taktizování. Vítězem bude Zeman. Nikoliv ale proto, že byl zvolen přímo.

Právo, 15.7.2013

01. 07.

Ztraceni v postkomunismu

Jiří Pehe Přečteno 13353 krát

V nedávno vydaném českém překladu knihy Konec postkomunismu: Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti vykresluje chorvatský filozof Boris Buden postkomunismus jako politické bezčasí. Je to období po konci komunistických režimů, které nemá sjednocující příběh, protože příběh, který si lidé žijící v bývalých komunistických zemích měli osvojit, je jakási „utopie minulosti“.

To, čeho bychom v postkomunismu měli teoreticky dosáhnout je cosi, co už před pádem komunistických režimů existovalo na Západě v podobě liberální demokracie a tržního hospodářství. Nejen různí teoretici transformace, ale i mezinárodní organizace, jejichž členy se post-komunistické země chtěly nebo chtějí stát, navíc zdůrazňují, že nestačí jen přijmout pravidla hry liberální demokracie a tržního hospodářství. Lidé v postkomunistických zemích prý musí nejprve projít jakousi školou demokracie, a teprve až úspěšně absolvují pomyslnou maturitu, bude možné mluvit o konci postkomunismu.

Buden se tomuto výkladu vzpírá. Postkomunismus chápaný jako škola demokracie pro politicky nezletilé bere podle něj lidem důstojnost, činí je ve srovnání se západními společnostmi nesvéprávnými. Odpírá jim právo dělat skutečnou politiku.

Důstojnost, kterou jim takto chápaný postkomunismus upírá, pak mnozí poněkud perverzně hledají v komunistické minulosti, v níž je možná ponižoval režim odpíráním různých práv a svobod, ale nebyli ponižováni poukazy na postkomunistickou nedospělost. I proto jsme svědky nebývalého probuzení nostalgie po kulturních produktech komunistické éry. Ve sdělovacích prostředcích i jinde kraluje komunistické retro.

Současná situace je podle Budena o to složitější, že navzdory komunistickému režimu ještě existovala před rokem 1989 společnost. Po nástupu neoliberálních reforem byla společnost rozbita, existuje už jen nesourodá masa individuí, které nespojuje žádný sjednocující příběh. Postkomunismus sice podle mnohých formálně skončil, ale není jasné, co jej vlastně nahradilo.

S Budenovými závěry nemusí každý souhlasit, některé jeho premisy pro nás ale mohou být užitečným odrazovým můstkem k úvahám o současném českém společensko-politickém marasmu. Jedním z nejzřetelnějších rysů české současnosti totiž je absence sjednocujícího příběhu, a to jak ve vztahu k budoucnosti, tak ve vztahu k minulosti.

Český postkomunismus měl být podle mnohých relativně krátký, protože země měla na rozdíl od svých sousedů demokratické tradice a ekonomicky byla na konci komunistické éry v relativně dobrém stavu. Někteří politici, jako Václav Klaus, této iluze šikovně využívali. Klaus tak už po několika letech oznámil konec transformace, ačkoliv některé skutečné reformy ještě ani nezačaly, a tvrdil, že hesla o návratu do Evropy jsou nesmyslná, protože v Evropě už jsme.

Jenže tato iluze se zhroutila v ekonomické recesi, kterou Klausova česká transformační cesta zapříčinila v roce 1997, a dostala pak další ránu v politické nestabilitě po pádu Klausovy vlády. Křehký reformní konsensus se rozpadl, politická scéna se od té doby utápí v ostré polarizaci. Boj se vede ze zdánlivě jasných ideologických pozic, ve skutečnosti je ideologie, stejně jako v době pozdní normalizace, jen obsahově prázdný instrument.

Za vyhrocenými politickými konflikty se neskrývají nějaké hluboké sociální nebo dokonce „třídní“ zájmy, ale zájmy neprůhledných skupin stvořených chaotickou privatizací. Česká transformace neporodila „tržní hospodářství“, tak jak ho známe ze zemí, kde se tvořilo kontinuálně po staletí, ale „mafiánský kapitalismus“.

Zatímco zhruba do poloviny 90. let měl český postkomunismus jakýsi sjednocující příběh v podobě rychlého návratu do Evropy a (znovu)vybudování liberální demokracie i tržního hospodářství, v druhé polovině se tento příběh rozpadl. Česká republika sice vstoupila oficiálně v roce 2004 do Evropské unie, přičemž před tím zavedla všechny formální instituční a procedurální náležitosti, které se pojí s liberální demokracií i tržním hospodářstvím, ale přesto narůstala „blbá nálada“.

Zatímco s Budenem lze polemizovat, zda zdrojem této blbé nálady byl a je pocit, že navzdory všemu úsilí nás Západ nadále považuje za nedospělé postkomunistické učně demokracie, lze s ním souhlasit, že jedním ze zdrojů rostoucího rozčarování bylo postupné mizení „společnosti“. To, co ze společnosti ještě po roce 1989 zbylo, třeba jen v podobě aspirací na její smysluplné znovuvytvoření, bylo postupně atomizováno, rozbito ideologií privatizace, která se zdaleka netýkala jen hospodářství, ale v podstatě všeho, co by mohlo být označeno jako „veřejné“.

Soukromými zájmy tak byla rychle zkolonizována většina zárodků obnovujícího se veřejného prostoru. Privatizaci do rukou mocných, často neprůhledných ekonomických zájmů neunikly ani politické strany, které předsedaly ekonomické transformaci. Pospolitost, kterou se nakrátko podařilo vytvořit i v podobě Občanského fóra v euforii po pádu bývalého režimu, se postupně zcela vypařila.

Politolog Petr Drulák ve své nedávno vydané knize Politika nezájmu upozorňuje, že mizení „bratrství“, tedy pospolitosti, je obecným problémem západní civilizace, v níž po pádu bipolárního světa zcela převážil sobecký individualismus. Pokud se nepodaří obnovit rovnováhu mezi svobodou, rovností a bratrstvím, nebo pokud se dokonce nepodaří dát právě bratrství-pospolitosti nový hlubší smysl, úpadek západní civilizace se bude prohlubovat.

Krize pospolitosti a krize společnosti obecně v podobě nástupu atomizovaného individualismu bez vize a sjednocujícího příběhu je v našich podmínkách o to horší, že období transformace nějaký sjednocující příběh nutně potřebovalo. Západní společnosti se mohou v současné krizi opřít o jistou míru setrvačnosti—jak v podobě ještě stále fungujících institucí, tak v podobě rozvinutých občanských společností. Země pokoušející se vykročit z postkomunismu ale potřebují mít alespoň nějakou sjednocující představu, k čemu vlastně směřují.

Jenže nejen brutální ideologie neoliberalismu, povyšující trh a ekonomizující myšlení nad vše ostatní, ale i úpadek národně ukotvené liberální demokracie pod náporem ekonomické globalizace, žádnou vizi nenabízejí. To, co jsme měli „vybudovat“, abychom se stali plnohodnotnými členy demokratického Západu a vykročili tak za postkomunismus, jako by se rozpadalo pod rukama. Nikoliv jen kvůli nedostatku demokratické kultury, která samozřejmě po dvou dekádách budování demokracie v mnoha směrech ještě chybí, ale i kvůli tomu, že se v pomyslné mlze ztrácejí nebo se přímo mění kontury toho, čeho chceme dosáhnout.

České politické elity se ani nějakou vizi nepokoušejí nabízet. Od vstupu do EU nabízejí jen iluzi, že jsme normální demokratickou zemí s vyspělou tržní ekonomikou. Jejich rozhodování se tak scvrklo na technicistní opatření a „reformy“, které ovšem v kontextu nerozvinuté občanské společnosti, absence skutečné veřejnosti, nezažitých praktik i idejí vlády zákona, a politických stran, které ze zákulisí ovládají subjekty „mafiánského kapitalismu“, dávají malý smysl.

V takovém prostředí se jakákoliv „reforma“ má tendenci obracet v parodii sebe sama. Nikdo neví, co je konečným cílem takových změn, pravicoví politici se kromě řečí o „řešení dluhu“ a „plnění kritérií“, a levicoví politici také ještě řečí o potřebě udržet sociální stát, neodváží žádný cíl definovat.

Západní společnosti na tom obecně nejsou, pokud jde o vize, o moc lépe. Jenže, jak už bylo naznačeno, opírají se alespoň o fungující stát a státní správu, mají relativně rozvinuté občanské společnosti, a jejich politické strany, navzdory postupnému usychání, jsou v mnoha případech ještě stále „masové“.

To naše údajně „normální“ demokracie se nemůže pochlubit ani fungujícím státem, ani skutečnou občanskou společností. Dokonce se nemůže chlubit ani skutečným tržním hospodářstvím, protože nemalá část „tržních“ subjektů podniká s pomocí parazitování na státu, tedy za nerovných podmínek. Navíc „trh“ byl u nás primárně stvořen nikoliv zezdola, jako forma občanské společnosti, ale seshora privatizací do rukou podnikavců, spíše než podnikatelů, a odprodejem všeho cennějšího nadnárodním společnostem.

Bohužel u nás nechybí jen sjednocující příběh pro budoucnost, ale česká situace je komplikovaná i nedostatkem shody nad minulostí. Ta se přitom při nedostatku vizí, tedy smysluplného pohybu vpřed, stává opakovaně hlavním bitevním polem o „ideje“.

Je příznačné, že v takové společnosti se nediskutuje nad nějakou strategií, kterou by politické strany a další sociální aktéři nazvali kupříkladu Vize pro Česko 2030, ale vedou se vášnivé politické bitvy o Ústav pro studium totalitních režimů. Předvolební kampaně se u nás opakovaně zvrhávají do bitev o interpretaci těch kterých historických traumat, kupříkladu odsunu sudetských Němců nebo komunistického režimu.
Antikomunismus je ve světle mechanicky opakovaných neoliberálních klišé, která převažují v rétorice pravicových stran, jedinou zdánlivě prožívanou politickou emocí české pravice. Ve skutečnosti je to postoj stejně tak instrumentální, chladně kalkulující, jako většina jiných. Nicméně jelikož má boj o (černobílou) interpretaci komunistické minulosti ještě stále jistý mobilizační efekt, pravice se k němu opakovaně vrací.

Jenže stejně jako chybí nějaký alespoň trochu sjednocující pohled na komunistickou éru, polarizovaný je i pohled na zbytek českých dějin, který se v nejobecnější rovině štěpí podél osy katolictví versus husitství. Jediný do jisté míry sjednocující příběh českých dějin je tak ten o „nesamozřejmém“ národu, který byl opakovaně obětí jiných, ale díky své inteligenci a schopnosti přizpůsobit se nakonec vše přežil.

Potíž s tímto příběhem spočívá v tom, že se opírá o silně mytologizovanou podobu dějin, je to svého druhu politický kýč. Jako takový nenabízí žádná konstruktivní ponaučení pro budoucnost. Naopak, nabízí především nedůvěru ke světu za hranicemi české kotliny, nedůvěru k elitám (které nebyly po většinu času „naše“), a nedůvěru k institucím, politice i vlastnímu státu. Neformuje se tak u nás politická opozice, ale opozice vůči politice, jak trefně poznamenává Václav Bělohradský.

Současná krize českého státu tak není jen dočasná záležitost, kterou se podaří překonat, pokud se například zlepší ekonomická situace. Je to krize identity ve všem možných směrech. Nevíme, kdo jsme byli, nevíme, čím chceme být, nevíme tudíž ani, kdo jsme nyní.

Česko současnosti je stát atomizovaných jedinců bez společnosti a pospolitosti, jejichž falešné manifestace se jen občas probudí k životu v kýčovité podobě po nějakém sportovním úspěchu. Je to stát,v němž stát a společnost skutečně nefungují, protože neexistují fungující instituce a nějaký společný étos.

V jistém slova smyslu je tak současné Česko vlastně ideálním produktem éry globalizace. Je to především množina relativně levných, dostatečně pružných a neremcajících zdrojů pracovní síly, které nadnárodní společnosti, jež v české ekonomice dominují, potřebují. A také množina spotřebitelů, protože jediná „ideologie“, která skutečně v české realitě, prosté jakékoliv „vertikály“, funguje, je konzumerismus všeho druhu.

Listy, číslo 3, 2013

Archiv článků: červenec 2013