Jiří Pehe

30. 04.

Může být Babiš premiérem?

Jiří Pehe Přečteno 5983 krát

Různá hodnocení prvních sto dnů vlády vedené sociálně demokratickým premiérem Bohuslavem Sobotkou končila často předpovědí, že Sobotku časem nahradí v čele vlády lídr hnutí ANO Andrej Babiš. Ten se stále více sbližuje s prezidentem Milošem Zemanem, který Sobotku takříkajíc „nemusí“, a je prý tudíž jen otázkou času, kdy tento tandem převezme otěže moci v zemi.

Ve skutečnosti je Sobotka v mnohem silnější pozici, než se může při zběžném pohledu zdát. Důvodem je, že Babiš by ke stabilnímu vládnutí v čele nějaké příští vlády potřeboval přinejmenším parlamentní, když ne přímo vládní většinu. Tu ovšem těžko dá dohromady bez jednotné podpory ČSSD.

Teoreticky by sice mohl utvořit těsnou většinu spolu s občanskými demokraty, TOP 09 a lidovci. Jenže obě pravicové strany, které tvořily páteř bývalé vládní koalice, dozajista nemají v úmyslu zopakovat si trauma, které prožily s Věcmi veřejnými politického podnikatele Víta Bárty. Těžko by také obešly své již deklarované pochyby o Babišově minulosti. Navíc by taková pravicová koalice byla politickým darem levici.
Těžko myslitelné též je, že strany, jako jsou ODS, TOP 09 nebo lidovci, by mohly podpořit Babišovu vládu společně s populistickým Úsvitem Tomia Okamury. A zcela nemyslitelná je jakákoliv podpora spolu s KSČM.

Babišovo vládní angažmá založené na výsledcích minulých voleb tak nadále závisí na jednotné ČSSD, přičemž tuto jednotu může jakž takž v současnosti garantovat jen Sobotka.

Pokud by Sobotku odstřelil, mohl by se sice možná s přičiněním Zemana dočkat podpory zemanovského křídla v ČSSD, ale to by nestačilo k většině ani při pokračující podpoře lidovců. Nahradit hlasy sobotkovského křídla podporou KSČM nebo Úsvitu by bylo pro Babiše politicky zničující. Nemluvě o tom, že ani zemanovci v ČSSD snad úplně neztratili politický pud sebezáchovy.

Naivní je i představa, že by Babiš, který má politické ambice i do budoucna, souhlasil s tím, že by stanul v případě pádu současné koalice v čele nějaké „vlády odborníků“, která by neměla potřebný politický mandát. Nejenže by se stal závislým na Zemanovi, ale docela jistě by také promrhal svůj politický kredit.

Případné předčasné volby, v nichž by Babiš zúročil současné vysoké preference ANO, mají též svá úskalí. Nejenže se k nim nelze propracovat bez souhlasu několika dalších stran, ale když už by se konaly, není zřejmé, že by Babiš nezaplatil za vyvolání takové politické nestability vysokou cenu.

Navzdory nejrůznějším předpovědím o tom, že Babiš dozajista míří do čela vlády, tak i nadále platí, že Babiš a Sobotka se de facto navzájem potřebují. Případný podraz jednoho z nich na toho druhého může znamenat pád obou. A to si obchodník Babiš, nyní podnikající politice, jistě dokáže dobře spočítat.

Právo, 30.4.2014

24. 04.

Specifika těchto eurovoleb

Jiří Pehe Přečteno 3521 krát

Květnové volby do Evropského parlamentu budou pro Českou republiku třetí. Těm předešlým se budou v lecčems podobat, ale mají také svoje specifika.

Konstantou nepochybně zůstává, že i po deseti letech, které uplynuly od vstupu České republiky do Evropské unie, má většina českých občanů jen matné ponětí o tom, jaké má vlastně europarlament pravomoci.
Stejný zůstává i volební systém, který se u nás pro tyto volby používá. Stejně jako při volbách do Poslanecké sněmovny se volí na základě poměrného volebního systému, ovšem s jednou podstatnou odlišností. Při volbách do europarlamentu je celá země jedním volebním obvodem.

Volební systém je tak o něco více proporční, než ten, který se používá při volbách do Sněmovny, což zvýhodňuje menší strany. Ty nemusejí stavět krajské kandidátky, což je složité nejen personálně, ale i finančně. Pokud se jim navíc podaří postavit do čela jedné celostátní kandidátky zajímavou osobnost, mohou zaujmout.

V minulosti se tak probojovaly do europarlamentu zástupci menších stran, které nehrály větší roli v domácí politice. Kupříkladu Evropští demokraté nebo hnutí Nezávislí.

Na rozdíl od posledních eurovoleb v roce 2009, kdy se v České republice volilo 22 europoslanců, bude se letos u nás rozhodovat jen o 21 poslancích--především proto, že se celkový počet členů europarlamentu snížil na základě Lisabonské smlouvy na 751 poslanců.

V politické rovině se tyto eurovolby budou lišit od těch předešlých především tím, že jsou mnohem méně vnímány jako referendum o domácí politice. Volby v roce 2004 se konaly uprostřed vládního období koaliční vlády vedené sociální demokracií, a slabý výsledek ČSSD nakonec přivodil pád premiéra Vladimíra Špidly.

V roce 2009 se eurovolby pro změnu konaly krátce po pádu vlády vedené občanskými demokraty, v čele s Mirkem Topolánkem. Ačkoliv ODS dokázala obhájit počet svých mandátů v europarlamentu, tedy 9, významně posílila ČSSD, která na rozdíl od pouhých dvou mandátů, které získala v roce 2004, tentokrát získala mandátů sedm.

Jelikož je současná vláda u moci teprve tři měsíce, dá se předpokládat, že eurovolby nebudou v takové míře jako v minulosti vnímány především jako příležitost k vyjádření nespokojenosti s vládou. Budou nejspíš více méně kopírovat výsledky voleb do Sněmovny s tím, že jistou šanci prosadit se budou mít i jedna či dvě menší neparlamentní strany, které akcentují evropská témata z radikálních pozic, včetně odporu k dalšímu setrvání naší země v Unii.

A ve volbách se také zřejmě odrazí zatím ještě stále rostoucí obliba hnutí ANO Andreje Babiše, které může podle posledních průzkumů volby u nás vyhrát. Destabilizaci vládní koalice ovšem může přivodit spíše výrazný propad ČSSD než předpokládané vítězství Babišova hnutí. ČSSD je vnitřně stále nejednotná a skupina odpůrců předsedy strany a premiéra Bohuslava Sobotky čeká na jeho první významné klopýtnutí.

Téměř jisté se ale zdá být, že největším poraženým, pokud jde o ztrátu mandátů, bude ODS. Všechny předvolební průzkumy naznačují, že ani eurovolby nezastaví strmý propad této strany, a spolu s ní stranického systému, který hrál určující roli v české politice v prvních dvou dekádách po pádu komunismu.

ČRo Plus, 24.4.2014

18. 04.

ÚSTR porodil zase ÚSTR

Jiří Pehe Přečteno 5094 krát

Pro někoho možná matoucí titulek tohoto textu poukazuje k zásadnímu strukturálnímu problému Ústavu pro studium totalitních režimů, který se opět pěkně vyjevil při volbě nového ředitele. ÚSTR, ač má s pomocí archívů bývalé státní bezpečnosti zkoumat historii, se už od svého vzniku zabývá převážně sám sebou. I v čele s novým ředitelem tak bude činit dál.

Je tomu tak proto, že byl od počátku chybně zkonstruován. Místo toho, aby byl vytvořen jako vpravdě „veřejnoprávní“ instituce, vznikla instituce politická, jejíž radu, která vybírá ředitele ústavu, volí Senát. Do vínku také dostal problematický název, v němž slovo „totalitní“ musel definovat Parlament.

Ústav bylo přitom možné vytvořit buď jako pobočku nějakého již existujícího historického ústavu s tím, že by se vzhledem k citlivým údajům, které zpracovává, řídil speciálním režimem. Anebo bylo možné zákonem taxativně vyjmenovat nějakých 15 významných společenských institucí, které by do rady ústavu jmenovaly své zástupce bez politické interference.

Nestalo se, což má dva zásadní dopady. Tím prvním je skutečnost, že rada, která má na činnost ústavu dohlížet, je zpolitizovaná už tím, jaká senátní většina ji zvolila. I kdyby byli radní andělé, budou obviňováni z toho, že jsou někomu politicky zavázáni, mají nějakou vlastní politickou agendu.

Druhým dopadem je, že v případě takto zkonstruované instituce je v podstatě nemožné zabránit podezřením, že nejedná ve svých některých výstupech na politickou objednávku. Ve zpolitizovaném ústavu bude vždy předmětem kontroverzí, kdo, a základě jakých politických konexí, má k jeho potenciálně výbušným archiváliím přístup a kdo organizuje výstupy směrem na veřejnost.

Výsledkem nešťastného způsobu, jímž byl ÚSTR vytvořen, je, že je od svého vzniku zcela ponořen do vlastních problémů a kontroverzí, které znehodnocují i jeho vědecké výstupy. Různé kliky působící v ÚSTR, či se okolo něj formující, spolu vedou v podstatě politické války. Hrozí se žalobami, píši se pomlouvačné texty, kádruje se znovu a znovu každý nově zvolený ředitel.

I právě zvolený ředitel Zdeněk Hazdra se jistě dočká očerňování. Neúspěšní kandidáti se budou nejspíš soudit, v médiích vypukne řež mezi různými klany.

ÚSTR je tak ve stávající podobě mnohem více institucí vhodnou ke studiu naší poněkud patologické současnosti, než institucí vhodnou pro objektivní studium a archivování minulosti. Mají se ale vydávat ze státního rozpočtu stamilióny na instituci, která je mnohem více jakýmsi absurdním zrcadlem české současnosti, než institucí vpravdě historicko-badatelskou?

Když nově zvolený ředitel oznamuje, že se pokusí situaci v ÚSTR zklidnit, je to jen zbožné přání. Problém totiž není v prvé řadě osobnostní--jakkoliv ÚSTR evidentně přitahuje především lidi posedlé kádrováním a kontrolováním historie. Je to problém institucionální.

To nejužitečnější, co by mohli politici ve vztahu k ústavu udělat, je vystavět ho znovu--na zcela jiných základech. A ať už by byla jeho nová architektura jakákoliv, má naději fungovat pouze v případě, že od něj dají ruce pryč samotní politici a s nimi spřízněné klany.

Právo, 18.4.2014

17. 04.

Bratrská pomoc

Jiří Pehe Přečteno 5518 krát

Ve světle posledního vývoje na východní Ukrajině, před tím na Krymu, a ještě před tím kupříkladu v Jižní Osetii v roce 2008, či v Československu v roce 1968, by se nezasvěceným mohlo zdát, že v mezinárodním právu existuje jakási nepsaná klausule, vztahující se pouze na mezinárodní chování Ruska. Mohli bychom ji nazvat doktrínou „bratrské pomoci“.

Rusové ospravedlňují zábor Krymu i vojenské manévry u hranic východní Ukrajiny nutností chránit etnické Rusy a rusky mluvící menšiny kdekoliv. Je to pozměněná doktrína „omezené suverenity“, kterou kdysi formuloval generální tajemník sovětské komunistické strany Leonid Brežněv.

Podle ní, měl Kreml právo vojensky zasáhnout všude tam, kde byl ohrožen socialismus. Pro invazi v Československu se v jazyce sovětské, a pak i nově obnovené neostalinské kliky v Československu, ujal výraz „bratrská pomoc“. Sovětské tanky přijely údajně bratrsky pomoct československému lidu, který chtěly zneužít kontrarevoluční živly.

Nic nevyjevuje skutečnou povahu současného ruského režimu lépe než obnovená doktrína bratrské pomoci. Rusové obsadili Krym coby údajný projev této bratrské pomoci krymským Rusům. Oproti minulosti se nezměnil ani mechanismus. Psaly se zvací dopisy, Moskva se jako by trochu ošívala, ale pak bratrskou pomoc nezištně nabídla.

I při vojenském zásahu v Jižní Osetii zafungovala bratrská pomoc. Ruské tanky přijely ochránit tento bývalý gruzínský region i na základě volání místních separatistů o pomoc.

Bratrská pomoc je samozřejmě jen zástěrkou tradičního ruského imperialismu, který dominoval pod heslem internacionalismu i komunistické éře v podobě Sovětského svazu a jeho satelitů. Rusko vytvořilo už během budování carského impéria jednu z nejrozlehlejších říší v dějinách lidstva. Řada neruských území byla dobyta s pomocí bezohledných výbojů, takže bylo složité tyto državy dlouhodobě hájit. Komunistický internacionalismus byl jedním způsobem, jak to činit.

Když se pak na okupovaných územích vytvořily kvůli migraci vládnoucích Rusů ruské menšiny, bylo třeba bratrsky pomáhat jim, což dnes činí Moskva na Ukrajině. A odhodlána je prý pomáhat i jinde.
Další formou bratrské pomoci pak byla již zmíněná ochrana komunistických režimů v sovětských satelitech, které v celé řadě zemí východní Evropy Moskva nezištně, ba bratrsky, vytvořila po dobytí daných území ve 2. světové válce. Bratrské pomoci z Moskvy neunikl ani Afganistán v roce 1979.

Jedinečným rysem bratrské pomoci, kterou Rusové opakovaně jiným zemím ve svém okolí poskytují, je, že ruskou náklonností zaplavený národ často žádnou pomoc nechce. Anebo ji chce jen proruská menšina, popřípadě hrstka proruských politiků. Ale na tom už pak už evidentně nezáleží.

Dá se proto předpokládat, že v tragickém případě ruského obsazení východní Ukrajiny nebo i Ukrajiny celé budeme po léta slyšet hlasy opěvující ruskou bratrskou pomoc, která Ukrajince ochránila před zlovolnými záměry Západu. Nejhorší je, že tomuto bratrskému misionářství skutečně věří nejen většina Rusů, ale že se z bratrské pomoci Rusů Československu evidentně nikdy nepoučila ani část našich spoluobčanů.

ČRo Plus, 16.4.2014

16. 04.

Vyjednávat s ozbrojenými separatisty?

Jiří Pehe Přečteno 5535 krát

V jazyce jestřábím vyzval prezident Miloš Zeman k preventivním akcím Západu proti Rusku v případě, že by chtělo obsadit východní Ukrajinu. V jazyce holubičím pak vybídl ukrajinskou vládu, aby vyjednávala se separatisty na východě země.

Co Zeman vlastně myslel oněmi preventivními akcemi, už několik dní upřesňuje jeho mluvčí. Zapadnout by ale neměla ani jeho druhá výzva. Jak si takové vyjednávání vlastně představuje?

Kdyby se na východě Ukrajiny demokraticky utvořila silná hnutí, požadující autonomii nebo připojení k Rusku, bylo by jasné, s kým a o čem má Kyjev jednat. Taková jednání by byla politickým--a v případě skutečné demokratické legitimity takových hnutí--i demokratickým procesem.

Jenže Kyjev má nyní co do činění s nejasně vzniklými a bůhví kým vyzbrojenými i vycvičenými separatistickými skupinami v různých městech, z nichž některé za použití nejhrubšího násilí obsadily vládní budovy. V každé normální zemi se takovým lidem říká teroristé. I Zeman sám už několikrát poznamenal, že s teroristy se nevyjednává.

Proč vyjednávání požaduje nyní? Pokud přijímá tezi Moskvy, že revoluční způsob vzniku vlády v Kyjevě vytvořil situaci, která činí i ty nejradikálnější kroky ruské menšiny, podporované Moskvu, jaksi legitimními, měl by to říct.

Ve skutečnosti nová ukrajinská vláda není o nic méně legitimní, než byla kupříkladu ta československá mezi prosincem 1989 a červnem 1990. Navíc se zdá, že to, co se nyní na východní Ukrajině děje, má destabilizovat zemi před květnovými volbami, které legitimitu nového „režimu“ potvrdí.

Možná nám k pochopení pomůže modelová situace. Představme si, že by se polská menšina na Těšínsku po nějaké „sametové revoluci“ u nás a nástupu autoritářské vlády v Polsku rozhodla připojit k Polsku. Nesnažila by se o to tak, že by vytvořila politické hnutí se zvolenými orgány, s nimiž by česká vládní moc mohla vyjednávat, ale tak, že by skupiny ozbrojenců obsadily státní budovy v Těšíně a požadovaly by odtržení od České republiky. Vyzývaly by Varšavu, ať Těšínsko vojensky obsadí.

Co by asi v takové situaci udělali český prezident a vláda? Šli by s ozbrojenci vyjednávat? Bylo by to správné? A pokud by vyjednávali, o čem? Jediné o čem by se totiž snad dalo vyjednávat, by byla nabídka, že pokud se ozbrojenci vzdají, nebudou okamžitě odsouzeni k nejhoršímu možnému trestu za vlastizradu.

Než představitelé jiných států, jakým je i Zeman, začnou dávat Kyjevu dobré rady, možná by měli pečlivěji vážit, o čem vlastně mluví.

Právo, 16.4.2014

13. 04.

Jak uchránit parlamentní demokracii

Jiří Pehe Přečteno 5909 krát

Nejzásadnějším problémem české demokracie v současnosti není, zda se prosadí více pravicová či naopak více levicová politika. Ostatně současná koalice je rozkročená přes politický střed.

Hrozbou je v prvé řadě útok proti stranické politice a parlamentarismu, který reprezentují „antipolitické“ hnutí ANO Andreje Babiše a Úsvit Tomia Okamury. Doplňuje je nesystémová komunistická strana, která, ač nevystupuje proti stranictví, se s nimi shodne na odporu k „užvaněné“ parlamentní demokracii.

Anti-parlamentní muziku tvrdí prezident Miloš Zeman, který vloni parlamentní demokracii na dlouhé měsíce paralyzoval s pomocí vlastní „vlády odborníků“. Že by se mu líbila vláda silné ruky, Zeman ani moc neskrývá. Kupříkladu když chválí maďarského premiéra Viktora Orbána jako skutečného lídra.

Což o to, české politické strany si skutečně u veřejnosti „zavařily“ svojí hašteřivostí, benevolencí vůči systémové korupci a prosazováním neprůhledných kmotrovských a klientelských zájmů. Jenže alternativy v podobě antipolitických hnutí, KSČM a prezidenta s autoritářskými choutkami jsou horší.

Zatímco Úsvit a KSČM mohou zatím tak nanejvýš kritizovat z opozičních lavic, ANO a prezident mají reálný podíl na moci. A zdá se, že se postupně sbližují. Padne-li vláda, můžeme se dočkat následného pokusu dua Babiš-Zeman přerýsovat mapu české demokracie.

Hlavním dnešním úkolem demokratických stran tak není předvádět svoji levicovost či pravicovost, ale postavit hráz antipolitice a antiparlamentarismu.

ČSSD, KDU-ČSL, ODS a TOP 09 mají dohromady 105 hlasů, což je v současnosti možná právě ta křehká většina, která nás dělí od nástupu nějaké formy autoritářství, ať už ji primárně bude reprezentovat miliardář, který si myslí, že stát je jeho firma, nebo spíše prezident, který se už jednou pokusil posunout náš ústavní systém k prezidentské republice.

Pokud bude pokračovat babišovsko-zemanovský útok na parlamentí demokracii, měly by ODS a TOP 09 otevřeně deklarovat, že podpoří v případě potřeby menšinovou vládu ČSSD a KDU-ČSL. Neznamenalo by to nezbytně vystavení jakéhosi bianco šeku Sobotkovi, jen jasné stanovisko k tomu, co je momentálně skutečně důležité.

Sobotka a s ním i parlamentní demokracie by tak dostali do ruky mocnou zbraň. Bez toho, že by vláda musela padnout, by na pokračující Babišovy a prezidentovy destabilizující kroky mohl premiér reagovat pohrůžkou, že z vlády odvolá Babiše i další ministry ANO.

Ke svému odvolání Babiš ostatně Sobotku jízlivě vyzval, když ten se nedávno odvážil požadovat, aby se Babiš rozhodl, zda je podnikatel nebo politik. Možná by se polický podnikatel Babiš začal chovat jinak, kdyby věděl, že pravicové strany o obraně parlamentní demokracie jen nemluví, ale nabízejí v zájmu její obrany Sobotkovi záložní řešení.

Právo, 12.4.2014

09. 04.

Pravidla rusko-ukrajinské hry

Jiří Pehe Přečteno 11848 krát

Je s podivem, jaké množství—a jakých—argumentů jsou schopni ve prospěch ruské anexe Krymu snést někteří západní komentátoři a politici. Kupříkladu: Rusko si prý jen vzalo zpět, co mu patří, protože Krym byl hloupě darován Ukrajině Nikitou Chruščovem v roce 1954.

Někteří západní pozorovatelé také přejímají ruskou propagandu, která tvrdí, že Rusko prostě muselo chránit Rusy na Krymu, protože nový ukrajinský režim vznikl svržením legálně zvoleného prezidenta Viktora Janukovyče, a je tudíž nelegitimní a navíc prý fašistický.

Někteří jdou ještě dále. Právě Západ prý dohnal Rusko svoji neobratnou politikou k anexi Krymu i jeho agresivnímu chování vůči východní Ukrajině. Začalo to prý už tím, že při rozpadu Sovětského svazu dostatečně nezohlednil ruskou národní hrdost a imperiální minulost.

Rusko prý pak Západ ponižoval i tím, že nerozpustil Severoatlantickou alianci, když se rozpadla Varšavská smlouva. Ba, co víc, NATO se začalo rozšiřovat až k ruským hranicím. Ač je NATO aliancí demokratických zemí, musíme prý chápat, že vzhledem k tradiční ruské nedůvěře k Západu, vidí Rusové jak další expanzi NATO, tak dokonce i Evropské unie, na východ jako hrozbu.

Ukrajinu a další post-sovětské státy-zejména ty s významnými ruskými menšinami—chápe prý Rusko oprávněně jako svoji sféru vlivu, a jejich sbližování se Západem vidí jako útok na svoji hrdost. Nyní si prý jen bere tuto hrdost zpět.

Celá řada těchto argumentů je naprosto absurdní. Západ Rusku po rozpadu totalitního Sovětského svazu nijak neubližoval. Rusko se v podobě mezinárodní smlouvy dobrovolně zavázalo v roce 1994, že bude respektovat a chránit teritoriální integritu Ukrajiny výměnou za to, že ta se vzdá nukleárních zbraní. Kdyby je dnes měla, jistě by měla dál i Krym.

Není také jasné, proč by Západ měl ponižovat Rusko tím, že nesdílí jeho historické předsudky a nerespektuje jeho nároky na vliv v bývalých sovětských republikách. Navíc: ač byl Krym v minulosti součástí Ruska, etničtí Rusové se tam stali většinou teprve na základě deportací krymských Tatarů Stalinem a stěhování Rusů na jimi uvolněná území.

Ten nejpodstatnější argument proti ruské invazi je ale tento: Rusko zcela ignoruje pravidla hry v mezinárodním společenství, tak jak se vytvořila od 2 světové války. Na Krymu bylo přece možné na základě vyjednávání uspořádat referendum nikoliv tak, že ho Rusko nejprve vojensky obsadí a pak před namířenými samopaly zorganizuje údajně svobodný projev lidové vůle.

Argumentovat tím, že mezinárodní právo tím či oním způsobem prý porušily i západní země při invazích v Iráku, Afghánistánu, bývalé Jugoslávii, či Libyi, srovnává nesrovnatelné. Všechny tyto invaze, jakkoliv ohýbaly v některých aspektech mezinárodní právo, byly odpovědí na masové porušování lidských práv či dokonce na genocidy. Rusům na Krymu nikdo neubližoval.

Obzvláště nebezpečnou Pandořinu skříňku otevírá přitakávání ruskému tvrzení , že má právo nejen chránit etnické Rusy v jiných zemích, ale že má právo zabrat území, které je prý historicky ruské.

Zejména čeští politici a komentátoři by měli zbystřit: ti z nich, kdo relativizují ruský anšlus Krymu zároveň odmítají srovnávání s postupem Hitlera vůči Československu v roce 1938. Nic to ale nemění na tom, že by při uznání současné ruské logiky by pro nás bylo dost složité odmítat tvrzení nacistické propagandy, že Německo nejen mělo právo vojensky chránit sudetské Němce, ale nakonec zabrat i české země, protože ty přece byly skoro tisíc let součástí Němci dominované Svaté říše římské.

ČRo Plus, 9.4.2014

03. 04.

Komunisté jako lakmusový papírek

Jiří Pehe Přečteno 6408 krát

Komunistická strana už není, co bývala. Přesto je zajímavé sledovat, jak v řadách KSČM ožívají staré instinkty pokaždé, když se domácí politika dotkne čehokoliv, na čem komunistická propaganda bazírovala v minulém režimu.

Ještě zřetelněji pak tyto instinkty vystupují na povrch, když dojde na nějakou mezinárodní krizi. V takových případech si můžeme být jistí, že komunisté budou mluvit stejným jazykem, a snášet stejné argumenty, jako Kreml.

Pro leckoho může být tato příchylnost českých komunistů k pozicím současného Kremlu matoucí. Vždyť Vladimír Putin je představitelem režimu, který bychom mohli označit za jakousi odnož neofašismu, v němž hraje prim etnický nacionalismus a tradiční ruský imperialismus. Ani s ruskou komunistickou stranou se Putin nijak nemazlí, pokud ho kritizuje.

Co tedy české či ruské komunisty se současným Kremlem spojuje? Především je to v podstatě odpor k Západu a jeho hodnotám. S tím pak souvisí celá řada dalších postojů, jako je preferování vlády silné ruky na úkor parlamentarismu, který komunisté vždy vnímali jako dekadentní a slabošský. Když už podle pravidel parlamentarismu musí hrát, přizpůsobí se, a rádi pak mluví o vládě zákona, pravidlech hry a mezinárodním právu. Nebo bouří proti zkaženostem liberální demokracie, jako je korupce, způsobem, který navozuje dojem, že jim jde ze všeho nejvíc o očistu tohoto systému.

Jakmile ale dojde na lámání chleba, jako je například postoj k anexi Krymu putinovským Ruskem, nebo v domácí politice postoj k sudetoněmecké otázce, popřípadě k majetkovému vypořádání s církvemi, jde předstírání demokratických postojů stranou. Ne že by k takovým tématům nemohla mít kterákoliv politická strana kritické postoje, jde spíše o jazyk, a způsob argumentace, které svoji nesmiřitelností i zabarvením připomínají předlistopadový režim.

KSČM tak svým způsobem hraje užitečnou roli. Tím, že v krizových situacích převládnou ve straně její antidemokratické a protizápadní instinkty, jsou její stanoviska jakýmsi lakmusovým papírkem pro všechny demokraty.

Možná ještě zajímavější než to, jakým způsobem reaguje KSČM v zásadních krizích, jako je ta současná na Ukrajině, je ale skutečnost, že takové krize odhalují politiky s bolševickou mentalitu i v jiných stranách. Mnohdy se, možná nepřekvapivě, jedná o bývalé dlouholeté komunisty, kteří přešli kupříkladu k sociální demokracii. Jinými slovy: není asi náhodu, že současné ruské chování obhajují především ti významní představitelé ČSSD, kteří byli v minulosti v KSČ.

Jakousi bolševickou mentalitou je ovšem zasažena i krajní a nacionalistická pravice. I ona je v podstatě protizápadní. Můžeme si tak být jistí, že i lidé z okolí Václava Klause, jakož i sám bývalý prezident, budou mluvit v krizi, jako je ta na Ukrajině, stejným jazykem jako Kreml.

Právě v těchto krizích se vyjevují rozdíly mezi dvěma skupinami politiků i intelektuálů, kteří jsou kritičtí k selháním současné západní civilizace. Jedni kritizují korupci, sociální nerovnosti, či občasné obcházení mezinárodního práva, ale západní civilizaci celkově brání. Druzí v podstatě preferují autoritářství, které v posledních dvou stech letech bylo vždy popřením skutečných hodnot Západu. U nás je identifikujeme o to snadněji, že v mezinárodních krizích začnou mluvit stejně jako komunisti.

ČRo Plus, 2.4.2014

02. 04.

Babiš je podnikatel

Jiří Pehe Přečteno 3515 krát

Je v zájmu jakési občanské a politické hygieny nenechat si vnutit s pomocí překrucování jazyka také překrucování faktů. Je tedy nutné jasně říci, že ministr financí, předseda hnutí ANO a majitel firmy Agrofert v jedné osobě Andrej Babiš je podnikatel.

Česká veřejnost je v reakcích na manipulaci a mlžení značně poddajná. I kvůli komunistické minulosti země, v níž oficiální komunistický jazyk, tvrzený náporem propagandy, neustále přemalovával realitu. Pravděpodobně i proto tak snadno přijala tvrzení, podle kterého Babiš není podnikatel, ale už jen pouhý „majitel“ multimiliardového impéria.

Jako v pohádce o králi, který je nahý, rozčeřila hladinu české netečnosti v tomto směru až europoslankyně Ingeborg Grässelová, když prohlásila, že Evropský parlament sleduje s obavami možný střet zájmů v případě Babiše, který by se měl svých podnikatelských aktivit vzdát.

Po těchto slovech uzřel nahotu krále náhle i premiér Bohuslav Sobotka, který prohlásil, že by si Babiš měl vybrat mezi podnikáním a politikou. Ten se dál brání tím, že Agrofert už neřídí, „pouze“ vlastní. Sobotka ho prý může z vlády odvolat nebo hledat jiného koaličního partnera.

Prezident Miloš Zeman vzápětí prohlásil, že je-li někdo majitel, není nutně prý také podnikatel. „Představte si, že byste díky úspěšné kuponové privatizaci byla majitelkou jedné kuponové akcie, a přesto by vás někdo označil za podnikatelku,“ vysvětlil svůj postoj Zeman.

To je opravdu jako ta nejhorší demagogie ze starých časů. Babiš nevlastní jednu akcii ale obrovské podnikatelské impérium, které vybudoval. Na rozdíl od nového slovenského prezidenta Andreje Kisky svoje podniky před vstupem do nejvyšší politiky neprodal, jen tvrdí, že je neřídí. Co na tom, že když někdo vlastní multimiardové impérium, tak ho de facto--i když třeba ne de jure--i řídí.

Dokud si toto Babiš nepřipustí, je nutné za podnikání považovat i jeho působení v politice. I zde dost volně misí pojmy „podnikání“ a „majetek“, i když v opačném gardu.

Babiš tvrdí, že coby předseda pouze řídí hnutí ANO, ač ho ve skutečnosti vlastní. V politice s tímto hnutím coby jeho majitel de facto podniká. Zatím ho toto podnikání vyneslo až do funkce ministra financí, z kteréhožto titulu by měl dohlížet i na finanční aktivity Agrofertu, který naopak prý neřídí, ale jen vlastní.

Europoslankyni Grässelové se sluší poděkovat. Když ze sebe nechá dělat „blbce“ značná část českého národa, přičemž toto oblbování tvrdí svými názory i hlava státu, je dobře, když někdo pojmenuje pravdu.

Právo, 2.4.2014

01. 04.

Není Andrej jako Andrej, aneb Kiska versus Babiš

Jiří Pehe Přečteno 3848 krát

V souvislosti se zvolením milionáře a filantropa Andreje Kisky slovenským prezidentem se roztrhl pytel s varováními, že se lidé ve střední Evropě definitivně odklánějí od politických stran. Nastupuje prý nepolitická politika, což je vnímáno některými jako nebezpečí pro demokracii.

Skutečným nebezpečím pro demokracii a politické strany ovšem není nepolitická politika, ale „antipolitika“. Pěkně se to vyjevuje v rozdílech mezi nově zvoleným slovenským prezidentem Andrejem Kiskou a českým ministrem financí a šéfem hnutí ANO Andrejem Babišem.

Před tím, než se na tento rozdíl zaměříme, je nutné předeslat, že přímá prezidentská volba je svého druhu plebiscit. Nebojují v ní primárně politické strany, ale osobnosti, i když, pravda, ve většině těch evropských zemí, kde se přímá prezidentská volba koná, se prosazují straničtí kandidáti. Vítězství nestraníka tedy nemusí hned předznamenávat jakýsi konečný soumrak stranictví. Může být třeba jen vyjádřením obav, že by jedna politická strana mohla ovládnout všechny významné ústavní posty v zemi.

Důležité je především poselství, s nímž Kiska kandidoval. Nedefinoval se, jak to činil v České republice Andrej Babiš, jako „antipolitik“. Prezentoval se jako hlas občanské společnosti, která má mít ve volbě hlavy státu svoje zastoupení.

Babiš a jeho hnutí ANO v Česku, nebo hnutí Pět hvězd Bepe Grilla v Itálii, popřípadě rakouský miliardář Frank Stronach, byli a jsou hlasateli antipolitiky, která pohrdá nejen politickými stranami, ale i parlamentarismem. Zastánci nepolitické politiky, jejímž představitelem byl svého času český prezident Václav Havel, pouze zdůrazňovali, že svůj silný hlas v politice má mít i občanská společnost.

V našem regionu se ovšem politické strany občanské společnosti v podstatě bojí. Byly vybudovány jako bašty úzkých zájmových skupin. Ještě nezralé a počtem členů chudé řídily proces masivní privatizace, až byly nakonec samy zprivatizovány do rukou nové podnikatelské třídy a nejrůznějších kmotrů.

Vítězství Kisky není odmítnutím politických stran, ale je to spíše další revolta slovenské veřejnosti proti postkomunistickým praktikám stranických politiků, která navazuje na impozantní vzpouru slovenské občanské společnosti proti mečiarismu v roce 1998. Kiska odešel z velkého byznysu, aby se mohl naplno věnovat práci v občanské společnosti. Je proponentem nepolitické politiky v dobrém slova smyslu

Češi si svojí revoltou proti postkomunismu zatím neprošli. Na Hrad zvolili čelného reprezentanta postkomunismu ze začátku 90. let minulého století. Výrazem postkomunistické mentality je i Babiš.

Klidně zůstává v byznysu, i když má vysoký politický post, a veřejnost to bere. Je přesvědčen, že stát je cosi jako firma. Reprezentuje étos postkomunistických expertů a manažerů, kteří politikou, ale i skutečným občanským angažmá „zdola“, de facto pohrdají. Hlásá nikoliv nepolitickou politiku coby produktivní spolupráci politiky a občanské společnosti, ale antipolitiku, která tradiční politiku neoplodňuje, ale spíše ničí.

I Slovensko má problémy s korupcí či s politickými stranami, ale v podstatě je to dnes politicky modernější a dynamičtější země než Česko. Kisko není ani jako Babiš, a už vůbec ne jako Zeman.

Právo, 1.4.2014

Archiv článků: duben 2014