Debata o dezinformacích bývá často vnímána pouze jako otázka rozpoznání pravdy a lži. I přestože je tato perspektiva bezpochyby důležitá, je na místě si uvědomit, že nenabízí komplexní řešení a odvádí pozornost od jiného – a možná i důležitějšího – aspektu problému, kterým je důvěra.

V roce 2016 vyšla česky kniha bývalého pracovníka ruské státní televize TNT Petera Pomerantseva Nic není pravda a všechno je možné popisující fungování propagandistické mašinerie v Ruské federaci. Nelze říci, do jaké míry právě tato publikace ovlivnila českou debatu o dezinformacích, ale minimálně dva z její postřehů se v ní objevovaly (a objevují) relativně často. Prvním z nich je ztotožnění problematiky dezinformací s problematikou ruské propagandy (o nedostatcích této perspektivy autor psal již dříve). Druhým je identifikace příčiny problému, který má být odmítnutí existence objektivní pravdy a úpadek důležitosti faktů ve veřejné debatě. Důležitost této perspektivy byla posléze stvrzena používáním pojmu fake news, jehož samotná definice vychází z faktické (ne)správnosti daného tvrzení.

Ve chvíli, kdy byla jako hlavní výzva definována existence nepravdivých tvrzení ve veřejném prostoru, předznamenalo to i nástroje, které by měly být využity k jejímu řešení. Není proto divu, že jednou z hlavních ambicí se stalo dokazování faktické nesprávnosti některých tvrzení či výroků (tzv. fact-checking). Příkladem této snahy mohou (na různých úrovních) být spolek Demagog, twittterový účet Centra proti terorismu a hybridním hrozbám MV nebo East StratCom Task Force a jeho web EU vs. Dezinfo. Podobná logika se promítla i v oblasti vzdělávání, kde byla hlavní pozornost věnována rozvoji kritického myšlení. Příklady iniciativ s tímto záměrem mohou být například Zvol si info nebo Fakescape.

Tento text netvrdí, že výše zmíněné aktivity nemají smysl (autor konec konců již dříve například o důležitosti fact-checkingu psal). Má za cíl pouze připomenut, že tyto aktivity cílí pouze na jednu část problému a mají své limity, které budou nyní popsány.

Zaprvé se jedná o rozdíl mezi názorem a faktem a tím pádem i hranicí toho, co ještě lze ověřovat. Tato skutečnost by neměla být zapomínána i přestože tohoto argumentu často zneužívají ti, kteří se šíření dezinformací zabývají. Zůstává totiž skutečností, že ve chvíli, kdy budou dva různí lidé vystaveni stejným faktům, neznamená to ještě, že dojdou ke stejným závěrům. Jejich interpretace budu vždy subjektivní - závislá na různých životních zkušenost, hodnotách a řadě dalších věcí. Není tedy možné se domnívat, že snaha pohlídat, aby všechna fakta v debatě byla správná, povede k nalezení jednoho správného názoru. Cílem musí být debata racionální (tedy kritická k vlastní interpretaci faktů) a respektující (tedy schopná uznat, že protistrana může mít interpretaci jinou). Fact-checking je v tomto ohledu pouze pomocníkem při kultivace debaty a nikoli jejím arbitrem, protože potom by se skutečně stal nástrojem cenzury.

Druhým, praktičtějším limitem nahlížení na dezinformace pouze prizmatem pravdy a lži je otázka aplikovatelnosti. Vyslovené lži totiž představují pouze malou část manipulací, s nimiž se ve veřejném prostoru setkáváme. Mnohem častěji se lze setkat se zamlčováním či vyzdvihováním některých témat, manipulací rámováním pomocí volby slov či tónu textu a podobně. Při odhalování jemnějších manipulací je nutné zapojit nejen kritické myšlení, ale i schopnost chápat problém v kontextu. A to jak s ohledem na vznik zprávy samotné (tedy fungování médií), tak v kontextu společenském (tedy jak zpráva zapadá do naší dosavadní znalosti o problému). Ambice vzdělat občany tedy nesmí zůstat u pouček o nutnosti myslet kriticky (s čímž by paradoxně pravděpodobně souhlasili též konspirační teoretici, kteří sami sebe považují za lidi zvládající myslet nejkritičtěji ze všech), ale vést jej k chápání fungování společenských procesů.

Třetím problémem je otázka efektivity samotného ověřování a vyvracení fakticky nesprávných výroků. Pro zachování demokratické debaty je samozřejmě fungování tohoto mechanismu důležité, ale zároveň není možné předpokládat, že samotné demaskování lháře povede ke ztrátě jeho legitimity ve veřejné debatě. Zde perspektiva zaměřená výhradně na logiku pravdy a lži zradí ti, kteří jí aplikují, protože frustrace z neúspěchu při označení lháře může vést k vyváření prázdných pojmů jako je postfaktická doba, které slouží pouze jako omluva vlastních neúspěchů.

To, že někdo lže je vlastně relativně triviální a snadno prokazatelné zjištění. Mnohem zajímavější je však ptát se, proč jsou lidé některým lžím ochotni věřit. A zde se konečně dostáváme k jinému aspektu debaty o dezinformacích, kterým je otázka důvěry. Není totiž náhodou, že debata o dezinformacích se objevila ve stejné chvíli, kdy začala upadat důvěra ve fungování dosavadních politických institucí (viz vzestup hnutí nabízejících novou vizi politiky stvrzený volbami roku 2013), jistota ohledně geopolitického postavení země (spojená s interní krizí EU a vzrůstání neklidu za jejími hranicemi) a ohledně budoucnost celkově. Není divu, že na obavách vzešlých z těchto hrozeb profitovala řada aktérů včetně těch využívajících pro prosazení svých cílů šíření dezinformací.

Na první pohled specifická otázka perspektivy na oblast dezinformací se (jako konec konců všechny společenské děje) propojuje s výzvou mnohem větší a obecnější a to je správné pochopení důvodů krize českého politické systému. Odpovědí na problémy české demokracii totiž není pouze snaha o kultivaci debaty pomocí vyvracení lží, ale zejména navrácení důvěry samotnému mechanismu jejího fungování. Tomuto zdánlivě abstraktnímu cíli se přitom lze přiblížit v informační oblasti několika konkrétními kroky. Státní instituce musí umět komunikovat lépe a transparentněji s občany a snažit se maximálně omezit prostor nejistoty, který představuje živnou půdu pro dezinformátory. Vzdělávání by nemělo zůstat omezené pouze na otázku kritického myšlení, ale mělo by občany vést k chápání role médií v moderní společnosti. Neziskové organizace v tomto ohledu mohou být důležitým hráčem hledajícím cesty k novým publikům (jak například již činí organizace Transitions při svých přednáškách pro seniory).

Více pozornosti musí být věnováno aktérům, kteří ze šíření lží cynicky profitují. Ale i přes tyto dílčí kroky bude stejně třeba se opět vrátit na obecnou úroveň a vést otevřenou a komplexní debatu o vizi a hodnotách země, jejichž artikulace může pomoci zformulovat strategii, díky níž bude možné překonat současné výzvy. Je nutné se připravit na to, že v této debatě se budou střetávat rozdílné koncepce a představy. A tak to má být, jelikož skutečně odolná společnost je ta, která je sebejistá, schopná chápat svět v souvislostech a smiřovat odlišné názorům. Nikoli ta, která se snaží svou nejistotu a nedostatek vize překonat propagování pouze jediné správné pravdy.