Archiv článků: červenec 2014

30. 07.

O sankcích trochu jinak

Miloš Balabán Přečteno 4050 krát Přidat komentář

Jednání o rozšiřování ekonomických a politických sankcí proti Rusku v rámci EU ukazuje, že není jednoduché dosáhnout úplného konsensu mezi členskými státy o jejich rozsahu. Vyplývá to z jejich odlišných ekonomických zájmů a míry propojení s Ruskem. Zkonstruovat sankce tak, aby měla navržená opatření podstatně větší negativní dopad na Rusko, než na EU je úkol hodný kouzelníka. Komentátor Financial Times Wolfgang Münchau možná nikoliv náhodou nazval svůj pondělní článek o sankcích velmi výmluvně: Západ riskuje vedlejší škody, když trestá Rusko.

O čem vypovídají fakta? Objem obchodní výměny mezi Ruskem a EU dosáhl v roce 2012 337 miliard euro. EU je pro Rusko hlavním obchodním partnerem a pro EU je naopak Rusko na třetí příčce. Jen pro srovnání: obchodování unie s Ruskem je v dolarové hodnotě desetkrát větší, než mezi USA a Ruskem.

Rozsáhlé ekonomické zájmy při obchodování s Ruskem má především Německo. Stačí jen připomenout, že na ruském trhu působí více jak 6 tisíc německých firem, německé společnosti mají v Rusku investice přesahující 20 miliard euro, německo – ruská obchodní výměna dosahuje téměř 80 miliard euro ročně a Rusko zajišťuje 30 procent německého importu plynu. Podle údajů německého výboru pro ekonomickou spolupráci s východní Evropou závisí na obchodování s Ruskem v Německu 350 tisíc pracovních míst, 25 tisíc je již přímo ohroženo stávajícími sankcemi. Kolik to může být u nás?

V EU sice budí politické vášně stavba plynovodu South Stream z Ruska přes Černé moře na Balkán a dále do střední Evropy, to ale nebrání tomu, aby v projektu nebyly zainteresováni německá firma Wintershall dceřiná společnost velkého chemického koncernu BASF a francouzská Electricité de France s patnáctiprocentními podíly. Ještě o pět procent více má italská společnost Eni.

Sankce navíc přicházejí ve chvíli, kdy ekonomičtí experti upravují odhady ekonomického růstu v Evropě směrem dolů a růst eurozóny má meziročně dosáhnout pouhého jednoho procenta, francouzský HDP se sotva hnul z místa.

Proto se příliš nedivme francouzskému odhodlání dodat Rusku dvě vrtulníková výsadkovélodě Mistral. První dodávku již potvrdil francouzský prezident Francois Hollande. Ekonomický zájem je zde zjevně v rozporu s tvrzeními o nové „ruské hrozbě“ evropské bezpečnosti. Třeba ale francouzští experti usoudili, že to s tou ruskou hrozbou nebude tak zlé a že Mistral, který je schopen přepravovat 450 vojáků, 70 obrněných vozidel a 16 vrtulníků evropskou bezpečnost nenaruší.
Nemyslí si to Američané.

Místopředseda zahraničního výboru amerického kongresu senátor Eliot L. Engel navrhl v dopisu generálnímu tajemníkovi NATO, aby Mistraly zakoupila od Francie aliance. Podle Engela by dodání Rusku oslabilo důvěru USA v evropské spojence. V dopisu ale také uvádí, že pokud se Evropa nepřidá k americkým sankcím nebudou mít požadovaný efekt a navíc mohou poškodit americké firmy vůči jejich evropským konkurentům.

Takový závěr ovšem ukazuje, že Rusko je dnes v globální ekonomice důležitým hráčem. Doba se proti studené válce změnila. Systém ekonomických a politických vazeb dnešního Ruska v mnoha směrech převyšuje vliv a možnosti Sovětského svazu i v dobách jeho největší síly. Rusko je dnes integrováno do globální ekonomiky a globálního finančního systému, jeho ekonomika se neřídí ideologickými postuláty, ale pragmatickými ekonomickými zájmy. Sankce ho mohou samozřejmě poškodit, ale na rozdíl od studené války existuje jednak velká provázanost jeho ekonomických zájmů se Západem, sankce jsou tudíž „holí o dvou koncích“, a jednak má i nemalou svobodu manévru ve smyslu spolupráce s Čínou, Indií a dalšími rychle ekonomicky rostoucími zeměmi v Asii, v Africe a v Latinské Americe. Ukázal to i poslední brazilský summit uskupení BRICS. A samozřejmě má v zádech i nezměrné přírodní bohatství.

Kardinální otázka tedy zní, zda mohou sankce přinutit Rusko ke změně jeho politiky a pomoci vyřešit konflikt na Ukrajině. Pokud na ní chceme odpovědět, pak je třeba se podívat i na stav ukrajinské ekonomiky silně závislé na ekonomice ruské.
Popisuje ho analýza britského Mezinárodního institutu pro strategická studia, kde se uvádí, že následkem znehodnocení měny, politické nejistoty a úniku kapitálu ze země vznikl značný tlak na bankovní sektor. Ukrajinské komerční banky vykázaly v prvním čtvrtletí 2014 ztrátu ve výši 172 milionů dolarů. Rozpočtový deficit v r. 2013 dosáhl téměř 5 % HDP. To vše je doplněno vysokou mírou korupce, např. z rozpočtu veřejných zakázek bylo údajně odčerpána až jedna třetina prostředků. Napětí s Ruskem hrozí dlouhodobým přerušením obchodu, což by vyvolalo ekonomický otřes. Existuje riziko hlubší a delší recese a dalšího oslabení hřivny, což by postihlo finanční sektor.

A nakonec politické riziko: v případě nutných a bolestivých reforem by proti nim mohli vystoupit i ukrajinští oligarchové, protože jejich podnikání by mohlo být liberalizací ohroženo. Vláda by navíc mohla být nucena vycházet vstříc oligarchům, kteří se podílejí na zajištění obnovy vládní moci na východě země.

V potaz je samozřejmě nutné brát i obří ukrajinský plynový dluh vůči Rusku v řádu několika miliard dolarů i značné náklady zadlužené země na vojenské operace na východě. Pád ukrajinské vlády a možné parlamentní volby navíc nedávají moc nadějí na brzkou konsolidaci politické moci v zemi.

EU tak možná stojí před těžkými zkouškami: negativními dopady protiruských sankcí na ekonomiku a nutností ekonomické sanace Ukrajiny, aby se totálně nezhroutila. K tomu patří ještě jedna otázka navíc: nedopadnou protiruské sankce, jako kolaterální škoda i na Ukrajinu, která je s Ruskem silně ekonomicky propojená?

Existuje tedy dost důvodů k tomu, aby se místo sankcí začalo uvažovat o skutečném politickém řešení velmi spletitého ukrajinského konfliktu. Po zažehnutí občanské války a sestřelení malajsijského boeingu se to zdá téměř nemožné. Ale především Rusko, EU a USA by si měly připomenout slova Henryho Kissingera prorocky napsaná letos v březnu: „Zacházet s Ukrajinou jako se součástí konfrontace mezi Východem a Západem zničí na desítky let dopředu jakékoliv naděje, že by se Rusko a Západ - především Rusko a Evropa -mohly stát součástí kooperativního mezinárodního systému.“ Tváří v tvář stále nebezpečnějšímu vývoji na Blízkém východě stojí za to o Kissingerových slovech hodně přemýšlet.

(Vyšlo ve zkrácené verzi pod titulkem Úkol pro kouzelníka v deníku Právo 30.7. 2014)

21. 07.

Červená čára překročena?

Miloš Balabán Přečteno 3337 krát Přidat komentář


Sestřelení malajsijského letadla nad Ukrajinou, přesněji územím, které je ovládáno separatisty a kde se vedou urputné boje i s použitím těžké techniky, letadel, vrtulníků, tanků a dělostřelectva, znamená určitý přelom.

Konflikt se totiž výrazně internacionalizuje, a to bez ohledu na to, kdo mohl tento čin spáchat, i když je samozřejmě možné spekulovat o tom, komu mohl tento útok nejvíce prospět?

Do konfliktu bylo zataženo několik států, jejichž občané byli na palubě sestřeleného letadla, a to včetně občanů nejsilnější světové velmoci - USA. Ty budou trvat na určení viníka útoku a jeho důkladném vyšetření, stejně jako vlády Malajsie, Německa, Francie, Velké Británie, Nizozemska, Belgie, Austrálie, Kanady, Belgie, Indonésie a Filipín. Určitě budou pod silným tlakem domácí veřejnosti.

A ta se také může ptát, jak je vůbec něco takového možné a co třeba i vlády, samozřejmě především USA a členů EU a NATO, udělaly pro to, aby se původně „nevinně“ vypadající politický konflikt okolo podepsání, resp. nepodepsání Asociační dohody Ukrajiny s EU nezvrhl v regulérní občanskou válku.
¨
Sestřelení letadla by ale zároveň mohlo představovat překročení pověstné „červené čáry“ v celé ukrajinské krizi, za níž už může být jenom tvrdý a nekompromisní politický tlak na ukončení bojů a zahájení skutečných jednání o jeho řešení. Samozřejmě za garance mezinárodního společenství a hlavních aktérů: USA, Německa, Ruska, EU, OBSE a OSN. Předpokladem ale musí být zřetelná nepředpojatost vůči aktérům konfliktu, kdy jedni jsou označováni jako „dobří“ a jiní jako „horší“ hoši.

Taková logika nikam nevede, zvláště v situaci, kdy vlastně nevíme, kdo přesně v konfliktu bojuje. V případě separatistů určitě, ale ani na ukrajinské straně to není úplně jasné: jsou to oddíly ukrajinské armády, která byla označena za nebojeschopnou? Nebo oddíly jakési ad hoc vytvořené Národní gardy, či oddíly Pravého sektoru?

Mimochodem tato rozostřenost je ideálním podhoubím pro „individuální“ akce, kam třeba může patřit i použití zbraňových systémů proti civilním cílům.

Otázek je velké množství. Hlavní ale dnes je skutečně ukončit tento lokální konflikt, který se stal po sestřelení malajsijského boeingu mezinárodním. Překročí ale především vnější aktéři svůj stín a částečně i své zájmy? Uvidíme. Telefonát Vladimíra Putina Baracku Obamovi po sestřelení letadla by ale neměl zůstat nepovšimnut.
(Právo, 19.7.)

14. 07.

Spojenec konkurentem aneb Odposlechům se nedivme

Miloš Balabán Přečteno 1921 krát Přidat komentář

Před summitem NATO, který se počátkem září uskuteční ve Walesu, můžeme slyšet mnoho slov o potřebě prohlubování vzájemné americko-evropské bezpečnostní spolupráce, jež je zárukou, že Spojené státy a Evropa budou schopny efektivně čelit mnoha stávajícím a novým bezpečnostním hrozbám.

Jak Spojené státy, tak Evropa se přitom na summitu chtějí ujistit, že NATO stále představuje bezpečnostní svorník, na který je možné se spolehnout i v dynamicky měnícím se světě. Ve všech pádech se skloňuje slovo důvěra, přátelství a vzájemná pomoc, a to i s pohledem upřeným na Ukrajinu, která se stala dalším ohniskem bezpečnostní nestability přímo na hranicích Aliance. A do této politické bezpečnostní idylky náhle rušivě zasahuje skandál v Německu, jež de facto vyhostilo hlavního rezidenta CIA ze země v reakci na odhalení dvou německých úředníků předávajících tajné bezpečnostní informace americké straně. Je to zatím vrchol v německo-americkém konfliktu ohledně působení amerických tajných služeb, kam patří i odposlouchávání mobilního telefonu kancléřky Merkelové.

Asi by si nikdo nedovedl po pádu berlínské zdi před čtvrtstoletím představit, že německá vláda – podle zdrojů listu Bild – vyzvala německé tajné služby k omezení spolupráce s americkými tajnými službami na minimum. Na druhé straně bylo možné zaznamenat vyjádření německého ministra zahraničí Steinmeiera, že k partnerství s USA nejsou žádné alternativy, nicméně je však nutné začít budovat vztahy s Washingtonem od začátku, tentokrát ale musí být založeny na důvěře a vzájemném respektu.

Právě to se ale Spojeným státům nemusí vůbec zamlouvat. Rozsáhlé americké špehování v Německu totiž mohlo odrážet i obavu z rostoucí politické a ekonomické role Německa v globálním rámci, kam patří i dobré vztahy s Ruskem a Čínou, tedy americkými klíčovými geopolitickými protivníky.

A možná, i když to na první pohled vypadá paradoxně, mají Američané důvod být rezervovaní k postupně formulované německé ambici hrát i větší roli v evropské bezpečnostní politice, jak o ní hovořil německý prezident Joachim Gauck na mnichovské bezpečnostní konferenci. Její předseda, přední německý diplomat Wolfgang Ischinger koncem června v americkém think tanku Atlantic Council otevřeně plédoval za směřování ke společné evropské obraně, když si položil řečnickou otázku: „Když může mít EU společnou měnu a žádné vnitřní hranice, proč by nemohla mít společné ozbrojené síly? Kdo by byl jejich hlavním financiérem s velkým vlivem, je jistě nabíledni.

Dosavadní tradiční bezpečnostní lídři Francie a Británie jsou nyní oslabeni: Francie vede dvě vojenské operace v Africe, Británie si líže rány po konfliktech v Iráku a Afghánistánu a její politika vůči Evropě je svazována narůstajícím vnitropolitickým odporem vůči EU, který může dojít až k vystoupení z Unie. Otazník se také vznáší nad výsledkem zářijového skotského referenda o nezávislosti, které by mohlo znamenat pěkný bolehlav i pro NATO.

V každém případě je dnes Německo i přes dlouholeté spojenectví s USA i v rámci NATO zároveň jeho největším evropským politickým, ekonomickým a časem možná i bezpečnostním konkurentem. Odposlechům se tedy nedivme. Reálpolitika i uvnitř NATO v praxi.

(Právo, 14.7.)

10. 07.

Hořká afghánská zkušenost

Miloš Balabán Přečteno 1949 krát Přidat komentář

Tragická smrt čtyř českých vojáků je velmi zarmucující událostí nejen pro českou armádu, ale i Českou republiku. Tisíce kilometrů od nás umírají naši vojáci při plnění bojového úkolu. Bohužel se stali součástí dlouhého seznamu již několika tisíc obětí z řad vojáků členských států NATO, kteří padli v průběhu afghánské mise, jež se pro Alianci stala v poslední dekádě stěžejním vojenským úkolem.

Tyto ztráty také podtrhují naše výrazné, víc než desetiletí trvající afghánské angažmá. Dlužno dodat, že i ve srovnání s podobně velkými spojenci v rámci NATO bylo velmi výrazné, a dokonce až nadproporční. Myslím, že i to se musí brát v úvahu při hodnocení, v jakém objemu se (ne)podílíme na výdajích na obranu v rámci NATO. ¨

Dá se očekávat, že nejnovější tragická událost znovu obrátí pozornost k průběhu i výsledkům mise NATO v Afghánistánu.Nelze se vyhnout kritickému pohledu. Nabízí ho loňská analýza prestižního britského think tanku Chatham House, která byla zpracována na základě názorů 51 amerických a britských činitelů působících v diplomacii, obraně, v OSN, na akademických a analytických pracovištích.
Operace podle ní stála neuvěřitelných 550 miliard dolarů (vojenský rozpočet ČR asi na 270 let…), životy 2200 amerických vojáků a na dvacet tisíc Afghánců, desetitisíce zraněných. Výsledek: země na pokraji občanské války a sousední Střední Asie ve strachu před expanzí fundamentalistického terorismu.

Základní strategická chyba spočívala v záměně boje proti terorismu s bojem proti Tálibánu a nerealistické snaze o vybudování demokracie v Afghánistánu. Je přitom zřejmé, že Spojené státy dnes s Tálibánem tajně vyjednávají o budoucnosti země, resp. o budoucích vztazích. Prezidentské volby v Afghánistánu sice proběhly, ale neúspěšný kandidát Abdulláh je označil za zfalšované s dodatkem, že se volby staly „pučem proti hlasujícím lidem“. Možná se tak otevírá prostor pro další krvavý rozkol mezi etnickými skupinami, případně pro separatistické tendence částí země, která je silně rozdělena po kmenových liniích.

Pak by mohl nastat scénář předvídaný zástupcem náčelníka štábu obrany britské armády generála Everarda o vzniku tzv. Yaghestanu neboli země rebelů, bez práva a vlády. „Optimističtější“ variantu nabízí polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski, podle kterého má NATO stačit po roce 2014 kontrola nad Kábulem, dalšími většími městy, nad komunikací mezi nimi a schopnost účinně bránit využívání afghánského území jako základny proti západním zájmům.Otázkou ale je, zda k takové variantě bude stačit plánovaná nebojová mise Resolute Support (Rozhodná podpora) s dvanácti tisíci příslušníky, která má od Nového roku nahradit misi ISAF NATO a jejímž cílem je výcvik, poradenství a asistence afghánských bezpečnostních sil. Osobně mám o tom pochybnosti.

Afghánská zkušenost by tak alespoň mohla posloužit k hlubší politické diskusi uvnitř NATO, mj. o chybách mise a poučeních do budoucna. Několik se jich rýsuje. Jakákoliv příští mise bude vyžadovat jasné stanovení strategického cíle se stanovením role armády (neměla by se ale nejprve přijímat strategie a teprve pak analýzy, které by ji měly podpořit). To s sebou nese i určení omezeného časového rámce mise (třináct let v Afghánistánu nebo téměř deset let v Iráku je za jakoukoliv rozumnou hranicí).

Pro vojáky byla v obou případech jistě nejvíce frustrující nejistota ohledně perspektiv mise. A v neposlední řadě je vždy nutné před zahájením mise vést rozsáhlou veřejnou diskusi, v níž se budou objasňovat příčiny politického rozhodnutí o nasazení. Získávání podpory pro ozbrojený zásah je také primárně věcí politiků, a nikoliv vojáků. Před summitem NATO ve Walesu by možná nebylo od věci, pokud bychom o těchto věcech diskutovali i u nás.

I s vědomím, že to dlužíme těm, kteří v Afghánistánu položili svoje životy.

(Právo,9.7.)

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy