V posledních dnech se před námi znova začíná rozevírat jedna ze známých českých pastí. Tu past máme zřejmě rádi. Uvnitř je nám pravděpodobně docela příjemně. Ti, kteří se v ní ocitnou totiž bez zaváhání a zapochybování mají pocit, že právě oni a jejich druzi by se na politické scéně vyjímali lépe, než jejich předchůdci. Kdyby šlo jen o to lépe se někde vyjímat, mohla by to být často i pravda. Mladý kořen je jistě pohlednější, než starý kořen a mladá slepice je na pohled příjemnější než starší, jenže právě o to nejde.

To, o co jde je, že jsme znova a znova ochotni uvěřit, že až budou mít vliv a moc ti správní politici, pak bude u nás skutečně dobře. Problém ale je, kde je vzít? Jen málokdo chce připustit, že česká politická scéna a také česká korupce je prostě jen odrazem poměrů v české společnosti jako takové. Stačí se jen rozhlédnout kolem. Jaké jen množství názorů a zájmů existuje v každé politické straně!

Představme si, že by se podařilo najít elitní skupinu politiků, kteří vyhovují svými znalostmi i charakterem všem požadavkům a to by se jistě podařilo. Tato skupina politiků by založila novou úspěšnou stranu, která by získala například patnáctiprocentní podíl ve volbách. A zde nastávají zásadní potíže. Žádnou stranu přece nemůže tvořit malá skupina poctivých. Takoví se zcela jistě najdou i ve všech existujících politických stranách.

Jiná věc ale je, jakou možnost mají tito lidé prosadit v politických stranách své názory. V českém prostředí se často jeví jako naivní snílci. Kteří se domnívají, že by „pravda a láska měla zvítězit“ a podobně. Stále zde existuje příliš velká nechuť vzít svůj vlastní život do vlastních rukou. Neustále toužíme po moudré skupině politiků, kteří by naše problémy vyřešili za nás. Česká veřejnost je si prostě příliš jistá, že politika musí být svinstvo, ale když jím skutečně je, tak to velice těžko snáší a hledá vinu všude jinde než u sebe. Přesněji řečeno u sebe ji nehledá vůbec. A tak se ocitáme v jakési pasti, ze které jak se zdá není tak jednoduše možné uniknout. Možné to zajisté je, ale jen v případě, že přestaneme hledat jednoduchá a bezpracná řešení.

Snad už nám konečně začíná být jasné, že od samotných politických stran se nápravy dočkat nemůžeme. Dnes již je zcela zřejmé, že nám chybí celý jeden společenský pól, silná občanská společnost. Existuje u nás sice velké množství občanských organizací, ale přesto všechno se velice málo zajímáme o věci veřejné.

Tento prostor pak vyplňují zájmové skupiny pochybného typu. Řada lidí si klade například otázku, jak je možné, že si sportovci nechali rozkrást Sazku pod rukama a ptají se, proč je to nevyburcovalo k činu, ani v okamžiku, kdy již bylo jasné, že volení funkcionáři sportovních svazů z velké části s hlavním viníkem tohoto hospodářského zločinu spolupracují. A to je jen jeden příklad. Na to, abychom mohli prosazovat vlastní zájmy nemusíme zakládat nové strany, ale rozhodně se musíme daleko více zajímat o to, co se kolem nás děje. A také si konečně uvědomit, že nespravedlnost, která se děje druhým, je páchána i na nás.

Česká společnost bude nemocná tak dlouho, dokud nebude schopna se zorganizovat zevnitř a to znamená vytvořit fungující občanskou společnost, nikoli fungující stranu, na jejíž bedra bychom své problémy složili. Proč? Protože společnost musí umět sama sebe bránit vždy a za všech okolností bez ohledu na to, kdo je zrovna u moci.