Vláda na svém jednání minulé pondělí schválila záměr ústavního zákona o obecném referendu. Pokud projde parlamentem, bude moci čtvrt milionu občanů vyvolat hlasování. Návrh ve finále vypadá tak, že voliči budou, dle slov sociálnědemokratického vicepremiéra Jiřího Dientsbiera ml., moci hlasovat o tak podstatné otázce jako je, zda souhlasí s navýšením rychlosti na dálnicích. Tu samou možnost byl ale už nedostali třeba v záležitosti, zda si přejí platit eurem, jelikož jsme se k tomu, jakožto závazku vyplývajícím z mezinárodních závazků země, zavázali vstupem do EU. To, že třeba ve Švédsku, vysněné to zemi našich sociálních demokratů, k takovému referendu před 13 lety za sociálnědemokratické vlády dojít mohlo, Jiřího Dienstbiera zjevně netrápí. Zda je pro budoucnost naší země závažnější přijetí eura nebo zvýšení povolení rychlosti, nechť každý posoudí sám.

Poučme se v Irsku

Celé pojetí využívání celostátních referend v České republice by ve skutečnosti mělo vycházet úplně z jiné filozofie. Inspiraci by mělo nacházet v některých principech, dle nichž se referenda konají v Irsku. Běžných zákonů, k jejichž přijetí stačí hlasy minimální většiny poslanců a které jsou lehce zrušitelné po změně politické konstelace v poslanecké sněmovně po dalších volbách, je každé volební období přijato tolik, že si je ani nikdo nemá nejmenší šanci všechny dohromady zapamatovat. To (pokud pomineme otázku, zda je zákon v souladu s ústavou) nechť zůstane ve výlučné pravomoci zákonodárců. Voliči by ale měli mít naopak v rámci potvrzení celospolečenského konsensu povinně konečné slovo, když dojde v parlamentu k tak zásadnímu a strategickému rozhodnutí jako bývá změna ústavy. Ta se totiž dá následně jen velmi obtížně revidovat. To byl i ten důvod, proč Irsko jako jediná země z tehdejší unijní sedmadvacítky na konci minulé dekády hlasovalo o Lisabonské smlouvě, byť existovaly tlaky na to, aby se referendum konat nemuselo a „neohrozilo“ tak ratifikaci smlouvy. Než možnost vyvolávat referendum o běžných (či dokonce úplně nepodstatných) záležitostech, jeví se mi jako příhodnější dát voličům jistotu, že se budou moci vyslovit k otázkám zásadním.

Jako velmi nezbytný princip pro férový průběh referend je pak ustanovení, které by zakazovalo vynakládat jakékoliv veřejné prostředky pouze na kampaň jedné strany a ovlivňovat tak veřejné mínění v její prospěch. Kdekdo si asi ještě možná vzpomene na jednostrannou masivní kampaň placenou z veřejných zdrojů ve prospěch ANO při referendu o vstupu do EU, kde mj. nadšeně horoval za společnou evropskou budoucnost z dnešního pohledu ve velmi úsměvném videoklipu i údajný řecký kavárník. Odpůrci vstupu do EU se tehdy dožadovali veřejných prostředků na vedení protikampaně, aby byli očekávaně a velmi rázně odmítnuti. Jen na okraj, na další zamýšlené – a v důsledku odmítavých referend ve Francii a Nizozemí neuskutečněné – referendum o euroústavě vláda Jiřího Paroubka plánovala uvolnit z rozpočtu 200 milionů Kč. V Irsku by to možné (alespoň ne tak okatě) nebylo, jelikož již o osm let dříve v roce 1995 po předchozích několika jednostranně vedených kampaních financovaných irskou vládou, irský Nejvyšší soud ve sporu McKenna versus An Taoiseach označil financování kampaně pouze jedné strany za protiústavní a protiprávní ve vztahu k právu občanů na rovné zacházení, demokracii a nestrannost.

Rychlost nebo euro

A posledním – všeobecně základním – principem, bez něhož konání jakéhokoliv referenda nemá vůbec cenu, je nutnost respektovat jejich výsledky, byť se mi třeba (jako výsledek toho posledního irského) nemusejí vůbec líbit. Vysvětlování důvodů nutnosti opakování referenda o Lisabonské smlouvě tím, že voliči hlasovali (samozřejmě jen ti, kteří byli proti…) o úplně něčem jiném, bylo opravdu trapné a značně nelegitimní.

Teorie je samozřejmě jen teorie. Teprve praxe by ukázala, jak extenzivně se dají některá z ujednání vykládat a jak by se v České republice vykládala. I tak si myslím, že konání celostátních referend by mělo smysl (snad…) jen za těchto podmínek. Paskvil, který nám servíruje Sobotkova vláda znamená, že se za hodně peněz bude rozhodovat o hloupostech, což ještě více přispěje k trivializaci české politiky a odvede pozornost od skutečně podstatných témat. Kdo ví, možná je to záměr. Voliči budou řešit rychlost na dálnicích a ne euro, nesmyslné kvóty nebo oligarchizaci naší země.


Vyšlo na webu Pravý břeh