Čas od času se stane, že se zcela běžná slova stanou naléhavá, téměř povinná a korektní a dokonce vyjadřují jakýsi podivný morální imperativ. Za slovy jako udržitelný (rozvoj), obnovitelný (zdroj), bezpečná (energetika) se většinou skrývají obavy z nejisté budoucnosti a za nimi plánovači. Přestože nejsme schopni vidět ani do poměrně blízké budoucnosti, mají mnozí lidé pocit, že musíme plánovat, jako bychom ji znali. Mít dlouhodobou strategii působí racionálně a mít vizi, je často cesta k politické moci, přestože by to měla být spíš cesta do Bohnic.
Přečetl jsem si dehonestující polemiky s mým článkem „Postižená společnost,“ ve kterém jsem upozornil na problém, že z absolutní (čili špatně pochopené) úcty k životu, lékaři zachraňují čím dál víc předčasně narozených (opravdu totálně) beznadějných případů odsouzených i s osamělou matkou k celoživotnímu živoření. A to vůbec nemluvím o tom, že takové matce pečovatelce stát není schopen zajistit ani adekvátní finanční pomoc, takže zoufale zápasí s úřady o přežití.
V komentáři „Pražská koalice je v pořádku“ (LN 18. 10) se Petr Kamberský pokusil obhájit neslušnost a technokracii v politice pozitivistickým pragmatismem, čili názorem, že nikoli co být má, nýbrž to co je, je v pořádku, protože je to politicky standardní, přestože nad tím někdy jásat nelze. Propánajána, to by mohli novináři svou roli hlídacích štěkalů rovnou zabalit a poroučet se.
V souvislosti s potřebou omezovat státní výdaje se cudně mlčí o problému, který nás jednou v budoucnosti zavalí. Společnost totiž nejen stárne, zhoršuje se také neustále její celkový zdravotní stav, čili průměrná kvalita populace, protože přibývá permanentně neschopných a tak musí náklady na lékařskou péči nezadržitelně růst. Přímo hrůzná čísla nabízejí každý rok statistiky nedonošených dětí a naši lékaři se ještě chlubí, že v zachraňování postižených nedochůdčat jsou nejlepší na světě. Zároveň tvrdí, že na ně nemají nemocnice dost peněz.
Šéf americké centrální banky se rozhodl znehodnotit dolar „kvantitativním uvolněním měny“. Tvrdí, že nákupem státních dluhopisů ve výši 600 miliard dolarů po měsíčních dávkách nastartuje ekonomický růst.
Prezidenta Obamu vynesla před pouhými dvěma lety do Bílého domu nečekaná finanční krize, brilantní rétorika ohromujícího řečníka naděje a změny; k jeho vítězství přispěl i neoblíbený republikánský předchůdce, slabý protikandidát a nakonec i celonárodní touha zbavit se komplexu z otrokářství a nespravedlivého nařčení z rasismu.