Postupně, jak se před námi rozvíjí drama dluhové infekce eurostátů (eurogeddon), je na celé záležitosti nejpodivnější mentální svět europolitiků a jejich eurokratů. Stále dokola jako v transu nám opakují, že jde jen o krizi nedisciplinovaných zadlužených států, čili státních deficitů a dluhopisů (Řecko, Portugalsko, Itálie) nebo o krizi bankovní či úvěrovou (Irsko, Španělsko), která infikuje euro (proč asi?) a ohrožuje mír a stabilitu v Evropě. Se zápalem revolucionářů a s pocitem historické naléhavosti nás ujišťují, tak jako nedávno kancléřka Merkelová v Bundestagu, že: “Nikdo nemůže považovat půl století míru a prosperity v Evropě za samozřejmost a proto říkám, jestli se zhroutí euro, zhroutí se i celá Evropa. Máme historickou povinnost zachránit evropskou integraci, dílo našich předků po celých stoletích nenávisti a krveprolévání.” Vzpomínáte ještě na tábor míru a socialismu? Kdo není s námi, je pro válku. A to říká empiricky vzdělaná, jindy střízlivá politička, jako by nevěděla, že asi 150 států na světě euro nemá a také žije už dlouho v míru. Proč nás straší, že má být záchrana eura totožná se záchranou Unie, nazývanou teď zásadně Evropou? Proč by v případě zhroucení eura měly státy zrušit společný trh a vrhnout se na sebe? Kde začíná demagogie, končí argumentace.
Problém levicového think-tanku, který se sešel k výročí 17. listopadu za účasti Slavoje Žižka, mediální hvězdy evropských neomarxistů, spočívá hlavně v absenci logického realistického myšlení, čili v ideologii. Definovat globální kapitalismus – globální trh – proti kterému tak brojí, je velmi obtížné. Jako každý trh je více méně spontánní, ale je také interakcí mnoha činitelů a vznikl postupným snižováním cel a částečně i průmyslových dotací.
V diskusích o krizi eura se u nás často ozývají mudrlantské hlasy nabádající aktéry, čili evropské politiky, aby zachraňovali a urychleně integrovali unii, protože jde o mír, o evropskou solidaritu, o budování společného státu a další ušlechtilé ideály, a zároveň straší rozpadem společného trhu a světovou hospodářskou krizí.
Staronová vláda EU je velmi výkonná - po irské, portugalské, španělské (ta to vzdala předem), slovenské a řecké – zlikvidovala teď i vládu italskou, když se na její dluhopisy vrhly trhy a zdražily dluh nad splatitelnou úroveň sedmi procent. Zemské vlády eurozóny (státy se už neříká) musí poslouchat a ti, kteří si ještě hrají na neřízenou demokracii – volby, referenda nebo plebiscity – jako řecký premiér, jsou buď poněkud natvrdlí nebo nevědí, co činí. Pro čtenáře, kteří poloneoficiální nejvyšší říšskou radu (GdF – Group de Francfort) neznají (jedná za zavřenými dveřmi), tvoří ji osm členů: Merkelová, Sarkozy (ÚV Merkozy) Lagardeová (MMF), Draghi (ECB), Barroso (šéfkomisař komisařů EU), Juncker (Eurogroup), Herman van Rompuy (prezident) a Olli Rehn, (eufinanckomisař).
Rozhodnutí řeckého premiéra vyhlásit referendum o další unijní pomoci a drastické redukci řeckého socialismu vyvolalo v Evropě mezi politiky hysterii. Jak si může tenhle podle mnohých politický gauner, který tak jako jeho otec budoval stranickou armádu státních zaměstnanců (trojnásobně v porovnání s průměrem Unie), dovolil vyvolávat duchy demokracie. Zešílel? A když už téměř dvouleté pouliční bouře psychicky nezvládá, měl dát hlavu na špalek jako poslušná irská, portugalská, slovenská a nakonec i španělská vláda. Co se v Unii upeče, to platí!