Není to tak dávno, co tu existovala jakási strana důchodců bojující za jakési životní jistoty. Dnes je k nedohledání. Škoda, protože důchodců v proporci k ostatní populaci přibývá a bude přibývat dál. Přestaňme jim ostatně říkat důchodci, protože dnes už ani není jisté, jak dlouho ještě budou pobírat nějaký důchod. Takže senioři.
I to, co se nám zadarmo být zdá, nás něco stojí. Každá volba, kterou provádíme, se řídí cenami ostatních alternativ, které jsou nám k dispozici. Tedy poměrem toho, co nás budou stát a toho, co jimi získáme. Klasickou definicí ceny je „bod, v němž prodejce i kupující shledávají transakci ziskovou a oba jsou jí obohaceni“. Ceny našich rozhodování se dají měřit nejen penězi, ale také časem, námahou, láskou, svobodou, bezpečím. Cena každého rozhodnutí zahrnuje i ceny ostatních alternativ, které jsme rozhodli nezvolit. Tyto volby, často nevědomé, určují nejen náš individuální osud, ale i vývoj dějin. Začneme-li si jich všímat a identifikovat je, pochopíme lépe, jak k tomu či onomu rozhodnutí docházíme a proč.
Jaká škoda pro Evropu, že se jejím prezidentem, místo belgického básníka haiku s charismatem mokrého hadru, nestal, jak tehdy mnozí navrhovali, charismatik hvězdného formátu a čiperné všudypřítomnosti Tony Blair. Zvládal by to levou rukou i při všech svých ostatních činnostech. Nadělal by v prezidentské funkci hodně dobra. Byl by nám zdrojem evropské hrdosti a terčem obdivu. Modelem politického úspěchu. A nekonečným pramenem nápadů, co všechno a kde všude by se dalo dělat z našich peněz. V zájmu univerzálního dobra, jehož on je neúnavným a neochvějným ztělesněním.
Čert zase na chvíli vezmi politiku, jsou na světě důležitější věci, jako sex, jídlo a umění.
Užitečné a zároveň obdivuhodné na brožurce Lukáše Lhoťana „Islám a islamismus v České republice“ jsou věcnost a střízlivý a přesně dokumentovaný sled informací a faktů neprokládaný snahou přesvědčit a neředěný emocemi. I ty však mezi řádky dokáže vycítit, kdo Lhoťanovu anabázi islámem trochu sledoval. Za patnáct let si v něm prošel romantickým opojením exotickou kulturou jednoduchých odpovědí na složité životní problémy, přes úpěnlivé snahy žít svou představu islámu upřímně v souladu se sekulární demokracií, až po procitnutí, že pod vší tou romantikou a oduševnělostí perských básníků a sufistických mystiků teče mohutný proud krutého a s demokracií neslučitelného totalitarismu řízený ze Saúdské Arábie.
Jsou napínavé, přitažlivé a nakažlivé. Nejnovějším nakaženým v mém okolí je psychoterapeut, který je rozesílá pacientům, nejspíš aby je pak mohl léčit z deprese a paranoie (skvělý nápad, jak si udržet živobytí). Povídáme si teď konkrétně o konspiraci mocných amerických kruhů na zhroucení newyorských „dvojčat“.
Vlády dokáží konat dobro i páchat zlo. Nejvíc zla páchají, když se občané bojí jich. Nejmíň zla páchají, když se občanů bojí ony. Hodně zla tvoří vlády sebeklamem nebo předstíráním, že mohou občanům zmírnit lidské utrpení a posílit lidské štěstí. Nejlepší, v co můžeme doufat, je taková vláda, která občanům neznemožňuje usilovat o štěstí každý po svém. Protože představy o osobním štěstí se u různých lidí liší, jedním z úkolů sociologie i politologie by mělo být studovat touhy, které jsou společné všem a jim přizpůsobovat vládnutí.
Svádět na Evropu, že její neschopnost řešit finanční krizi eurozóny „děsí svět“ a je „jednou z externích příčin přispívajících ke zpomalení americké ekonomiky“ je od Obamy chucpe velkého kalibru. Mnohem děsivěji totiž vypadá krize americká, kterou on sám ne-li aktivně přiživuje, tak přinejmenším nedokáže zastavit.