O prof. Lukešovi toho nevím tolik, kolik bych si přál, ale i to stačí, abych si ho velmi vážil. Jeho esej „Tomáš Garrigue Masaryk: jeden z nás, a přitom nad námi“ publikovaný Seznamem 23. 10., se zdráhám komentovat, zejména proto, že jsem vůči němu kritický. (V čem s jeho názory souhlasím, a je toho mnoho, se nezabývám, neboť bych jen opakoval to, co napsal on, a skvěle. Za to mu upřímně děkuji – Masaryka je třeba připomínat, obzvlášť v době, kdy se schyluje k volbě nového prezidenta.)
Po „Velké válce“ sice vítězná Trojdohoda prosazovala myšlenku sebeurčení jednotlivých národů, avšak mnohde to nebylo možné a nadřazeno tomu bylo prosazení jejich demokratizace.
Demagogií není jen překrucování skutečnosti, ale též její zamlčování. Nožičkův článek s názvem Proč mnohým "komunistobijcům" nevadí generál Pavel? není tak silně demagogický jako mnou již kritizované texty Michala Stehlíka a Ivo Cermana, avšak vůči demagogům je třeba být důsledný.
Dřív rozbiješ atom než pomluvu.
Albert Einstein
Cézar byl zavražděn, Napoleon skončil na pustém ostrově, Hitler spáchal sebevraždu, Mussoliniho pověsili hlavou dolů.
Máme po Masarykovi pojmenováno mnoho ulic a různých institucí, avšak o jeho idejích naše veřejnost neví skoro nic. Je zarážející, že to platí i pro mnoho akademiků. Přiznal se mi k tomu například dnes již zesnulý sociolog a zakladatel Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Ivo Možný, a nebyl sám.
Jeho dvojče Hitler drogy bral, v nemalé míře, a v průběhu války to narostlo do neúnosných rozměrů. I proto ztrácel soudnost a proto na konci života, tj. v šestapadesáti letech, vypadal na sedmdesát.
Je to nutné, neboť nejde jen o naši prestiž a sebevědomí, ale má to i výrazné ekonomické důsledky. Potřebujeme se přiblížit k postavení, jaké jsme zaujímali a jak jsme byli vnímáni ostatními zeměmi za 1. republiky a částečně i po roce 1989.