31. 01.

Podporuje porno výchovu mravnosti? :-)

Zakladatelé České obce sokolské včetně dr. Miroslava Tyrše by se asi nestačili divit tomu, co všechno se může odehrávat v tělocvičnách a šatnách a do jaké míry se dá zneužít činnost jejich vlastního sdružení! Navzdory vznešeným ideálům a cílům, které se mají k Vaší nejstarší tělovýchovné instituci vázat, se totiž v jedné ze sokolských organizací natáčel pornofilm, a to pouze za přítomnosti mužských herců... ;-)

Jednalo se totiž o film určený pro homosexuály, ve kterém vystupovali mladí čeští kluci ve věku těsně přesahujícím hranici dospělosti. Konkrétně se natáčelo v prostorách TJ Sokol Milovice ve Středních Čechách, tedy ve městě, které v minulosti neblaze proslulo jako místo základny sovětské okupační armády.

Ve stanovách Sokola si přitom můžeme přečíst, že jeho posláním je „zvyšovat tělesnou zdatnost svých členů“. Dále se zde vyloženě praví, že mezi cíle jeho činností patří „zvyšování duchovní, kulturní a fyzické úrovně naší demokratické společnosti prostřednictvím… výchovy mravnosti, společenské a kulturní činnosti“. Finanční prostředky, které Sokol získal díky pronájmu své budovy pro natáčení gay porna, tedy mají sloužit k podpoře mravní výchovy společnosti... :-)

Ve filmu, který vyšel pod provokujícím názvem „Team Training“ - tedy „Týmový trénink“ -, jeho protagonisté vystupují v sexuálních scénách přímo v tělocvičně, kde za normálních okolností děti, mládež i dospělí hrají fotbal, volejbal, odbíjenou a další kolektivní sporty. Velký nápis „Sokol Milovice“ zřejmě nikomu nevadil, takže i on se stal součástí „příběhu pro dospělé“. Některé scény filmu se točily také venkovním hřišti Sokola vedle budovy.

Je rovněž zajímavé, že společnost AYOR Studios, která sídlí na pražském Smíchově a která pornofilm natáčela, má zablokované webové stránky pro všechny přístupy z České republiky. Dá se předpokládat, že film nebyl původně vůbec určen pro náš trh. Mladí herci a funkcionáři Sokola z Milovic si tedy mohli namlouvat, že o jejich aktivitě se nikdo doma nedozví.

30. 01.

Pravda o marihuaně

Od úsvitu civilizace měly národy všech kultur, které kdy existovaly, své drogy, substance, které pozměňovaly stav jejich mysli. Dnes máme legální tabák, alkohol a kofein. Zákaz marihuany by měl být chápán jako nešťastný důsledek ideologického klimatu určité doby. Historikové užívají výrazu "progresivistické", když popisují ideologické klima začátkem dvacátého století ve Spojených státech. Šlo o období, které bylo charakterizováno silnou víru v kalvinistický protestantismus, ve vědecký materialismus a v neomezený kapitalismus. Rysy těchto tří filozofií se ve Spojených státech sloučily a projevily se vznikem "progresivismu", ideologie vyšších a středních vrstev.

Pro obyčejného člověka, který se musel potýkat s rutinou každodenního pracovního dne byl "progresivismus" neustálým hodnocením jeho ceny ve vztahu ke společnosti. Hodnota každého člověka se měřila tím, jaké vykonával zaměstnání. Pracovní místa byla hodnocena podle toho, jak vysoký měl jejich držitel plat. Tato formule pro úspěch se stala zdrojem moderní americké pracovní etiky.

Ideologicky zastávali "progresivisté" myšlenku, že určité společenské zvyky jsou nepřijatelné, protože zabraňují lidem, aby se zaměřili na svou práci a víc vydělávali. Na základě této argumentace byl vyvíjen tlak na federální vládu, aby vnucovala americkému obyvatelstvu morální imperativy a likvidovala "špatné zvyky" legislativními zákazy. Nejznámějším historickým příkladem tohoto druhu sociálního experimentu "progresivistů" byl "osmý dodatek" americké ústavy, zákaz alkoholu, znám jako prohibice. Je ironické, že západní kultury vždycky považovaly alkohol za přijatelný zlozvyk.

Selhála prohibice proto že se stavěl proti základním lidským instinktům. Potřeba dočasné změny stavu lidské mysli je tak lidská jako potřeba zábavy či sexu (který pozměňuje stav lidské mysli přirozeným způsobem...)

Ti, kdo si myslí, že umělým způsobem neovlivňují stav své mysli, si nejsou vědomi různých chemických reakcí, způsobovaných každodenními věcmi, jako je cukr nebo sůl, čaj a koření, cvičením v tělocvičně (endorfin) anebo díváním se po padesáté na ten normalizační film, posloucháním hudby, tancem, atd. Když má člověk chuť na čokoládu, reaguje prostě jen na žádost svého těla o další dávku té příjemné chemické reakce. Rozdíl je v intenzitě reakce a jak to ovlivňuje vaši schopnost vést svůj život.

Avšak efekt marihuany (ospalost, výpadky paměti, zpomalení reflexů) je možná nevhodný pro západní společnosti, kde se pracuje a studuje, ale možná zcela vyhovují nějakému amazonskému kmeni anebo horalu v Nepálu.

Je špatné, jestliže student kouří marihuanu před zkouškou anebo ve škole. Ale jestliže ji kouří v pátek večer, co na tom může vadit (když neřídí auto anebo nechce hrát s přáteli nějaký kvíz)?

Když jde o alkohol, západní společnost také očekává, že uživatel alkoholu bude pít, až slní své denní povinnosti, a v množství, které neovlivní jeho schopnost jednat rozumně. Ti, kdo pijí přehnaně, kdo projevují důsledky zneužívání této substance, jménem alkohol, která mění stav mysli, zneužívají společenskou smlouvu o tom, jak se má pít.

Ale jaká je reakce matky, když vidí syna opilého? A jaká je naproti tomu její reakce, když zjistí, že syn kouří marihuanu?

Marihuanu přinesl do Spojených států během prvního desetiletí dvacátého století jeden mexický přistěhovalec a byla používána pro rekreační účely i pro lékařské účely. Brzo poté, co byla tato zvyková praxe objevena, americké střední a vyšší třídy podlehly svým známým a xenofobním předsudkům a začaly proti marihuaně bojovat, identifikovaly ji s "nižšími" třídami a s nemajetnými, nechtěnými mexickými přistěhovalci.

Aby vznikla podpora pro zákaz marihuany, šířili politikové zvěsti, že užívání marihuany vyvolává zločinnost a násilí? Násilí? Zní to jako vtip, protože marihuana je spojována právem s hnutím za Mír a Lásku, v důsledku jejího vlivu na uživatele, který se dostane do stavu nirvánu, klidu, začne být téměř flegmatický.

V roce 1930 se začal nově založený Federální úřad pro narkotika zabývat marihuanou jako federální otázkou.

Navzdory pozoruhodnému nezájmu tohoto úřadu o objektivnost, bylo rozhodnutí démonizovat od třicátých let marihuanu politováníhodným důsledkem ideologického klimatu dne, ovlivněného progresivismem a latentní xenofobií.

Lidstvo mělo s konopím už odedávna pozoruhodnou symbiózu. Je to vidět i na etymologii jmen těchto rostlin. Asi kolem roku 1000 začali Anglosasové užívat výrazu "hanf", jímž popisovali to, co je zemědělsky dnes známo jako "hemp" (konopí). Ještě před tím nazývali občané římského impéria tuto rostlinu "cannabis". Na Blízkém východě tomu semitské kultury začali říkat kannab. Civilizace indického poloostrova užívala slov "ganja" anebo "bhang". Částice "an" a "ang" těchto starých slov ze sanskrtu se vyskytují v názvu konopí ve všech indoevropských a moderních semitských jazyků. V Číně se záznamy zmiňují o konopí poprvé v roce 2700 před Kristem, kdy se jmenovalo Ma.

Konopí poskytovalo lidem materiál na textil a papír, semena jako zdroj potravin a oleje a psychoaktivní substanci, které bylo využíváno lékařsky, pro rekreační účely a pro náboženské účely. Archeologové identifikovali pozůstatky semen a vláken konopí mezi pozůstatky neolitických kultur z doby starší než 10 000 let. První historickou zmínku o konopí učinil řecký historik Herodotus: "Musím se zmínit o tom, že mezi Skyty roste konopí, rostlina podobná lenu, ale hrubší a vyšší. Roste divoce i pěstuje se a Thrákové z ní dělají šatstvo jako z konopí..."

Během historie se stávaly psychoaktivní vlastnosti konopí součástí rituálů mystických náboženství. Ve starobylých západních společnostech využívala náboženství mystérií Velké Bohyně Matky konopí při posvátných rituálech. Na Západě se využívalo psychoaktivních vlastností konopí jako rysu pohanských náboženství a lékařství až do dvanáctého a třináctého století, kdy inkvizice oficiálně užívání konopí pro náboženské a lékařské účely zakázala. V roce 1484 vydal papež Innocent VIII bulu, vytvářející precedens, která označila uživatele konopí za kacíře a ctitele Satanáše. Avšak od šestnáctého století se stal papír základní součástí západní civilizace a to umožnilo právě konopí. Technika, jak vyrábět papír z konopí, byla staré čínské tajemství. Během renesance hrálo konopí aktivní historickou roli. Velké zámořské plavby závisely na provazech a plachtách, utkaných z konopných vláken. Po použití byly pak plachty prodávány jako hadry výrobcům papíru.

Tisk a pamflety, vyrobené z tohoto papíru, podporovaly demokratické revoluce od šestnáctého do osmnáctého století. Bez konopí by k těmto revolucím možná nikdy nedošlo. Totéž se týká vzniku kapitalismu a průmyslové revoluce do roku 1870.Obojí závisely na konopí jako na zdroji plátna a provazů pro obchodní lodi a jako na zdroji papíru pro účetní knihy, obchodní kontrakty a běžnou korespondenci. V roce 1930 zahájil americký Federální úřad pro narkotika mediální kampaň ve snaze podrobit "drogu" marihuanu federálním zákonům. Během následujících sedmi let úřad vypracoval důkazy proti nové droze. Úřad doporučil, aby bylo v Americe pěstování marihuany zakázáno.

Je ironické, že tatáž droga, nazývaná hovorovým mexickým výrazem marihuana, má dlouhou a slavnou historii náboženského, rekreačního a lékařského užívání v mnoha různých kulturách. Znalost této drogy na Západě zmizela během středověku, ale na Východě dál trvala. Během osmnáctého století se setkali Britové s indickými zvyky využívání bhangu, charasu a ganji, což všechno byly drogy vzniklé z konopí. Britští úředníci v Indii tvrdili, že indické užívání drog z konopí vyvolává šílenství, zločinnost a násilné chování v domorodé populaci. Koloniální guvernéři usilovali o zákaz těchto drog, ale domácí vláda vždycky tato obvinění vyšetřovala a nikdy nenašla žádné důkazy, že tvrzení státních úředníků o škodlivosti konopí je pravdivé.

Během devatenáctého století se jako zaměstnanci velkých obchodních společností a vládních úřadů přistěhovalo do Indie větší množství příslušníků středních a vyšších britských vrstev. Tato nová vlna zahraničních administrátorů spojovala indický zvyk užívání drog z konopí s neobyčejně špatnými životními podmínkami u nižších tříd lidí v Indii. Avšak oficiální vyšetřování koncem devatenáctého století neodhalilo žádné závažné problémy, které by vyvolávalo konopí, a tak oficiální komise doporučila, aby se konopí nezakazovalo.

Mexikáni nebyli jedinými obětními beránky při raném úsilí zakázat marihuanu. Afroameričané v nižších vrstvách v Novém Orleansu dlouho také využívali marihuanu pro rekreační účely. Původně přivezli drogu karibští námořníci a přistěhovalci ze Západní Indie. Cigarety s marihuanou, běžně známé jako "reefers", rituálně kouřili afroameričtí hudebníci, kteří vytvořili blues a jazz. Když se ve dvacátých letech dvacátého století stal jazz kulturním fenoménem a rychle se rozšířil z New Orleansu do jiných měst, přirozeně s tím šlo i užívání marihuany. Jazzová střediska se brzo uhnízdila uprostřed vnitřních čtvrtí amerických měst, kde jsou trvalými problémy zločinnost a násilí. Místní činitelé, kteří hledali jednoduchá řešení, obviňovali právě marihuanu, že způsobuje tyto problémy. Agitátoři úmyslně označovali marihuanu za narkotikum.

Například v polovině sedmdesátých let tvrdil výzkum, financovaný americkou vládou, že užívání marihuany způsobuje smrt mozkových buněk. Jejich závěry byly založeny na analýze mozkových buněk opic, které byly vystaveny kouři marihuany a pak srovnány s buňkami opic, které mu vystaveny nebyly. Výsledky tohoto výzkumu byly jednou z hlavních zbraní propagandy proti marihuaně. Veřejnost považovala tyto informace za nesmírně znepokojující.

Avšak Hugh Hefner a jeho časopis Playboy požádali o přesné informace o průběhu tohoto výzkumu. Po šesti letech soudních procesů s americkou vládou časopis nakonec tento materiál získal. Vyšlo najevo, že šlo o neuvěřitelný případ vědeckého podvodu: "Opice byly přivázány k židli a plynovými maskami jim do plic byl napumpován za pět minut ekvivalent kouře z 63 cigaret marihuany kolumbijské koncentrace. Opice se dusily! Tří až pětiminutová deprivace kyslíku způsobuje poškození mozku - úmrtí mozkových buněk. Šlo o studii dušení zvířat a otravu kysličníkem uhelnatým!

Samozřejmě, že marihuana mění stav vaší mysli. Avšak alkohol také. A také často usmrcuje, v dopravním provozu anebo doma (obětí je rodina). Tabák je tak silné narkotikum, že kuřáci jsou schopni prosit pozdě večer, kdy se nedají cigarety koupit, úplně neznámé lidi na ulicích o cigaretu. Existuje vůbec nějaká jiná situace, kdy člověk prosí úplně neznámého jiného člověka, aby mu něco dal? Tato solidarita mezi kuřáky se dá jedině vysvětlit tím, že sami vědí, jaké to je, když trpí nedostatkem cigarety...

29. 01.

Milé děti: být buzerant je normální

Mělo by být povinné pro děti dovědět se ve škole, že "buzerant" je normální člověk a že je jeho homosexualita čistě osobní věc. Kdyby děti věděly od útlého věku, že když je někdo homosexuál, je to totéž, jako když je někdo vysoký nebo černý nebo má zrzavé vlasy, že není to většinový jev, ale je to normální - co by byl na tom tak nebezpečného?

Žádné dítě se nestane homosexuálem tím, že se doví, že být gayem či lesbičkou je normální, stejně tak, jak se nestane levákem, protože zjistí, že je (v dnešním době, neboť v minulostí byl to věc ďábla...) normální být levák.

Homosexuálové jsou dětmi heterosexuálů, což je známkou, že sexualita není přenášena kulturně. A většina homosexuálů zjistila, že jsou homosexuály, dávno před tím, než se kdy s nějakým homosexuálem setkala.

Dlouholetý konsensus behavioristických a společenských věd a zdravotnických a psychiatrických profesí je, že homosexualita je normální variací lidské sexuální orientace.

Lidská sexualita je daleko složitější než tradiční a idealizovaný monogamní heterosexuální vztah mezi mužem a ženou, který si začal vynucovat judeo-křesťanský (a později i islámský) svět.

Je paradoxní, že právě v důsledku primitivní diskriminace proti homosexualitě, kterou katolická církev pomohla během staletí vytvořit, používá mnoho homosexuálů právě katolickou církev, aby se v ní schovali. Pod svícnem bývá tma…

Být homosexuálem bylo v minulosti velmi obtížné. Jak mohl syn vysvětlit své matce, proč se po dosažení dospělosti neoženil a nemá děti? Nejjednodušší bylo prohlásit, že miluje Ježíše, a schovat se v církvi. Je možné, že mnoho budoucích kněží se skutečně snaží potlačovat svou homosexualitu, ale – jak se to nevyhnutelně děje v případě nejzákladnějších pudů – dříve nebo později převládne jedincova sexuální orientace nad morálními či kulturními hodnotami, získanými ve společnosti.

Avšak každý homosexuál, zejména dnes, kdo se ožení ničí život jedné ženy a svých potenciálních dětí. Protože homosexualita není o sexu – proto dokáží homosexuálové mít tajně pohlavní styk i se ženami a heterosexuální muži jsou schopni být prostituty pro homosexuály – homosexualita je o lásce. Já jako gay mohu mít pohlavní styk se ženami, ale dokážu se zamilovat jen do mužů.

Jste-li příslušníkem jiné rasy a lidé vás diskriminují, máte doma rodinu, která vás podpoří, protože příslušníci vaší rodiny jsou jako vy (i byli-li jste adoptováni, vaši adoptivní rodiče vás nebudou považovat za méněcenného). Jestliže jste tlustý a ve škole si z vás dělají legraci, i v tomto případě vás nebudou diskriminovat vaši rodiče. Stejné to bude, budete-li mít jakýkoliv jiný handicap.

U homosexuálů je tomu jinak. Jste-li homosexuál, potíž je, že vaši rodiče nejsou jako vy a mívají stejné názory jako většina společnosti.

Odmítání homosexuality, které je založeno na náboženské víře a na morálních názorech, které spojují plození dětí s péčí o ně a s vytvářením rodiny je jen pro lidi s omezenou myslí (znamená to tedy, že neplodné manželské dvojice by taky neměly mít právo vstoupit do manželství?) Je to také založeno na hluboce zakořeněných představách o mužích a ženách o sexu a o rodině.

Mnoho heterosexuálů si myslí, že jsme se rozhodli "zkusit si homosexualitu a že se nám to líbí", a tak jsme se rozhodli stát homosexuály. Tak tomu ale není. Všichni ti, kdo o své homosexualitě hovoří upřímně, vypovídají stejně. Ve věku, kdy se kluci začínají zamilovávat do holek, jsme se my začali zamilovávat do kluků. Je to naprosto spontánní, nedá se s tím nic dělat. Se sexem to nemá vůbec nic společného. Homosexuální sex je něco, co většina z nás objeví až mnohem, mnohem později.

Mám-li to říci drsně a otevřeně, když jsem nakonec porpvé skončil ve věku 22 let s jiným mužem v posteli, dospěl jsem k závěru, že je to celé nějaký boží (přeneseně, neboť jsem ateista) vtip nebo trest, neboť jsem z toho neměl žádné potěšení, pravě naopak, bylo to hrozný. Trvalo několik let, než jsem zjistil, jak ze sexu mít rozkoš. Avšak nemohl jsem si pomoci: zamiloval jsem se vždycky jen do osob svého vlastního pohlaví. Nezáleželo to vůbec na mé vůli a o sexu to nebylo.

Když jsem byl v pubertě, snažil jsem se, tak jak to činí většina homosexuálů, to "napravit". Věděl jsem, z každodenního normálního styku se společností, že být homosexuálem znamená být méněcenným, prašivým. Dokonce i já sám jsem zastával tento názor, protože jsem znal stereotypní obrazy homosexuálů z televize, tu přehnanou gestikulaci a ženská gesta.

Absolutně jsem se nechtěl stát homosexuálem. Nechápal jsem, co mám s těmito lidmi společného, kromě toho, že jsem se, proti své vůli, opakovaně zamilovával pouze do mužů.

Takže jsem se snažil během svého dospívání chodit se všemi těmi dívkami, které mě chtěly, snažil jsem se zjistit, jestli bych se do nich nezamiloval. I když jsem neměl fyzický kontakt s muži, neustále jsem se zamilovával právě do nich. Nebyla to volba, byla to má přirozenost. Prohraný boj.

Mohl jsem se oženit a žít ve lži, ale v tom mi zabránily mé principy. Namísto toho jsem asi ve věku 18 let začal otevřeně hovořit o tom, že se zamilovávám do mužů, a díky svým rodičům jsem se za to nemusel stydět. Můj otec řekl, že na tom není nic soudobého, neboť to existovalo ve všech společnostech ve světové historii. Také podotkl, že některé společnosti před judeo-křesťanským diktátem, jako například staré Řecko, považovaly homosexualitu za přirozenou věc.

Přesto bylo pro mě obtížné identifikovat se s debatami v homosexuální společnosti. Avšak pak jsem zjistil, že existuje množství jiných gayů, o jejichž existenci jsem vůbec nevěděl, protože se chovali jako já. Po pár letech jsem dospěl k názoru, že většina homosexuálů se nechová podle známého homosexuálního stereotypu. Např. Václav Moravec nebo ministr Pospíšil, když použiváme mistní vzory. (Myslím si, že kdyby se mnozí z nás přestali chovat jako karikatura, nalezli bychom více sympatií.)

Uvědomil jsem si také, že někteří homosexuálové se podle homosexuálního stereotypu chovají nikoliv proto, že by to vyhovovalo jejich přirozenosti, ale proto, že chtějí být součástí nějaké skupiny, rodiny, která vám dává pocit, že někam patříte, že jsou normální. A tak napodobují ty vlastnosti, aby se mohli zařadit.

Homosexualita nevzniká volbou. Není to nemoc. Je to normální jev, který se vyskytoval ve všech společnostech.

27. 01.

Vytvořil Josef Mengele v Brazílii město dvojčat?

Naplnil Mengele v Brazílii své sny o vytvoření panské rasy světlovlasých a modrookých Arijců? Použil Anděl smrti malý město Cândido Godói v Brazílii jako laboratoř? Zatímco normální poměr narození dvojčat je okolo 1 ku 80 porodů jednočetným, v Cândidu Godóii ten poměr byl 1 ku 5 – nemluv o to, že většina dvojčat byla blond s modrýma očima... Místní lékaři zjistili, že ty matky popisovaly téhož lékaře, vystupujícího pod jménem Rudolph Weiss, který město navštěvoval a šel od domu k domu dávat ženám různé sirupy a pilulky. Poté, co začal tyto ženy v 60. letech 20. století léčit, došlo k neobvykle vysokému počtu narození dvojčat.

Mengele pravděpodobně dostal křeč či infarkt a utopil se v 1979 na pláži Bertioga. Pohřbily ho pod jménem Wolfgang Gerhard, avšak po exhumaci v roce 1985 testy DNA (použili vzorek od jeho syna z prvního manželství Rolfa) potvrdily, že se skutečně jednálo o jeho ostatky. Rolf zjistil teprve, když mu bylo 16 let, že jeho "strýček Fritz" (Mengele používal jména Fritz Hollman, když se v letech 1945 - 1949 skrýval v Bavorsku) byl ve skutečnosti jeho otcem a k tomu ještě, že to byl nacistický vrah.

V roce 1977 se Rolf rozhodl cestovat za oceán a tajně se setkat se svým otcem. Použil falešných dokumentů, aby ho nesledovala izraelská tajná služba (ta, jak je známo, o řadu let předtím unesla z Argentiny Adolfa Eichmanna), a strávil v São Paulu čtrnáct dní. Rolf sdělil dvěma autorům, kteří vytvořili z jeho svědectví knihu, že kdykoliv se zeptal svého otce na jeho experimenty v Osvětimi, odpovědí vždycky byly dlouhé pseudovědecké a filozofické projevy.

Těsně po skončení války Mengele sice padl do zajetí a krátce pobývál ve dvou amerických zajateckých táborech, ale vydávál se za řadového vojáka wehrmachtu a v létě 1945 byl propuštěn na svobodu. Po propuštění bydlel na zemědělské usedlosti v americké okupační zóně.

Po čtyřech letech se pak Josef Mengele rozhodne Německo opustit – do Itálie se dostává za pomoci sítě ODESSA, tzv. „klášterní cestou“, v níž nejdůležitější roli hrají františkáni. Z Itálie pak Mengele odjíždí do Argentiny. V Buenos Aires si otevírá lékařskou praxi a změní jméno na Friedrich Edler von Breitenbach. V této době se západoněmecké úřady pokoušejí Mengeleho zajmout a postavit přes soud, tak mezitím prchá do Paraguaye, kde pak s pomocí svých přátel, především barona von Ekstein, žádá o paraguayské občanství, která se mu v listopadu 1959 podaří získat.

V červnu 1960 je na Mengeleho v Argentině vydán zatykač, proto se stěhuje do Brazílie. Nějaký čas se Josef Mengele ukrývál na pašerácké základně Itapuã na řece Paraná v Paraguayi s falešným argentinským pasem na jméno Alfredo Mayen. V následujících letech se stárnoucí Mengele pohybuje střídavě mezi Paraguaí, Argentinou a Brazílií.

Mengele žil při svém ukrývání v Brazílii v takovém napětí a úzkosti, že si vypracoval návyk, kdy neustále okousával konce svého mrožího kníru. Nakonec spolykal tolik vousů, že z nich vzniklo klubko, které mu zablokovalo trávicí trakt. Tento stav začal byl natolik bolestivý a nebezpečný, že se musel i přes všechna s tím spojená rizika nechat hospitalizovat v nemocnici v São Paulu.

Z jeho rukopisů vyplývá, že Mengele zemřel ve strachu, zdeprimován a chudý. Síť, utvořená po válce na ochranu a podporu nechvalně známých jmen z nacistického Německa, se postupně rozpadala, jak její členové umírali a jak se šířil v sedmdesátých letech hospodářský útlum. Mengele si stěžuje, že nemá ani peníze na benzín na cestu do Rio de Janeiro.

Od r. 1976 většinou píše o své frustraci a o pocitech zrady, protože všichni, kdo se podíleli na utajování jeho totožnosti, ho vydírali a chtěli za to, že ho neprozradí, majetek a peníze.

Knihy, nalezené v Mengelově domě také leccos osvětlují. Měl 94 knih. Autorem pěti z nich byl rakouský zoolog Konrad Lorenz. Mengele si také uschoval ústřižek z deníku Folha z 12. října 1973 o tom, že Lorenz získal Nobelovu cenu za lékařství.

V lednu 1976 si napsal Mengele do deníku, že čte vzpomínky Alberta Speera, Hitlerova architekta. Pak kritizuje, že Speer vyjádřil lítost nad tím, co se dělo v nacistickém Německu.

Některé jeho texty byly napsány na psacím stroji Koch Adlernahmaschi, typ ABC. Jiné na stroji Zephir-SCM Smith Corona.

V roce 1969 odsoudil nedostatek kritiky izraelského týrání Palestinců. Také píše, že je německá mládež "zdegenerovaná" a nezosobňuje už německé tradice. Vadilo mu, že nová generace Němců nestaví na nacistické éře a nevyužívá jejích "úspěchů".

Mengele také napsal některé eseje na svá oblíbená témata. V roce 1973 například napsal osmistránkový text o původu a intelektuálních schopnostech židovského národa. Píše, že židé pocházejí ze směsice ras v Malé Asii a na Dálném Východě, le že během své migrace po dobu tisíců let přijali prvky od evropských ras a také negroidní rysy.

Mengele přiznává, že "bezpochyby mají lidé židovského původu velké intelektuální schopnosti", ale uzavírá, že je to proto, že všichni žili v národech s "vysokou kulturní úrovní". Zcivilizovala je země, do které přišli. Především Německo.

V jiném, třináctistránkovém eseji z r. 1976 Mengele argumentuje, že Einstein a Freud vytvořili "pouhé spekulativní teorie" a nikoliv velké vědecké dílo.

Od dopisů, které rozesílal, existuje mnoho průklepů. V jednom z těchto dopisů se posmívá malým zemědělcům, u nichž v letech 1945 - 1948 pracoval. Dopis má titul "Fiat Lux" (Budiž světlo), je adresován nějaké dámě a líčí Mengeleho marné úsilí poskytnout osvětu příslušníkům zemědělské rodiny.

V jiném, nedatovaném rukopise zdůrazňuje Mengele, že některé rasy jsou prý nadřazené jiným. Teoretizuje o rozdílech mezi různými primáty a lidmi. Zejména se mu líbí nordická rasa, ta je podle něho na nejvyšší úrovni.

V roce 1973 vytvořil složitou strukturu teorií, používajících velké množství technických dat a vědeckých referencí, jimiž se snažil dokázat svůj argument o rasových hierarchiích. Zmiňuje se o rasových teoriích hraběte Gonieaua (Josepha Arthura) a kritizuje "míšení ras ve Spojených státech". Zdůrazňuje, že to povede k tomu, že Spojené státy přijdou o svou vůdčí roli. Považoval apartheid za jedinou možnou formu soužití, měla-li být zachována rasa s vyššími intelektuálními schopnostmi.

Namísto toho, aby nás překvapil, zachoval si obraz Anděla smrti až do své vlastní smrti. Z uvolněných dopisů, esejů a deníků vyplývá, že se přidržoval celý život nacistických ideálů a nikdy neměl žádné pochybnosti.

A zde je exkluzivní fotografie: restaurace, kterou vlastnil Eduard Roschmann, Řezník z Rigy, kterého zvěčnil maximillian Schell ve filmu The Odessa File. Správcem restaurace byl Gustav Wagner, náměstek velitele tábora Sobibor v Polsku, kde bylo usmrceno plynem více než 200 000 lidí. Tato restaurace byla neformálním místem setkání nacistických uprchlíků v tomto regionu, chodil sem i Franz Stangl, bývalý velitel vyhlazovacího tábora Treblinka, ten se stal velitelem výroby v místní automobilce Volkswagen.

Fotografie ukazuje, že si postavili budovu, která napodobovala německou architekturu, jak jinak...

A zde je barák, kde strávil Josef Mengele své poslední dny:


A zde je kde Mengele bydlel v Argentině:

26. 01.

FBI: toto je symbol používaný pedofily

Málokdo ví, že i pedofilové sami sebe identifikují pomocí znaků. Ne všichni, ale někteří nosí přívěšky, prstýnky a další bižuterii, někdy se tyto znaky objevují i na mincích. Muže symbolizují trojúhelníky, ženy srdce. Stejný znak se objevuje i na jejich webových stránkách, jak v roce 2007 zjistila FBI. Tyto symboly jsou vždy složené ze dvou totožných tvarů, jedno většího obepínajícího menší. Ten větší symbolizuje dospělého, a ten menší dítě. A velikost rozdílu mezi oběma tvary znamená, zda dotyčný preferuje starší, či mladší děti. Na obrázcích uvádím některé příklady.

Tyto trojúhelníky symbolizují muže, kteří zbožňují chlapečky (čím tenčí linie trojúhelníku, tím mladší děti) a srdce symbolizují muže (nebo ženy), kteří milují holčičky a motýlci symbolizují pedofily bez preference pohlaví. Toto jsou informace získané FBI během vyšetřování.

Pedofilie je o moci, nikoliv o sexu.

O předpubertální chlapce mají sexuální zájem zvláštní druhy lidí. Většina heterosexuálních mužů, jimž je čtyřicet, padesát a šedesát, by velmi rádi souložili s sedmnáctiletou dívkou, někteří možná i s mladšími, ale daleko menší počet lidí by mělo žaludek a nedostatek skrupulí souložit s někým mladším, sexuálně dosud nerozvinutým.

To, co pedofilům zajímá je spíše nevinnost, naivita a absence úsudku, kterou nalézají u dítěte či předpubertálního tvora. Pedofilové často zažili, že jim během puberty byla potlačována jejich vlastní sexualita a tak touží prožít si znovu ty ztracené roky a zážitky, nyní v dospělém věku. Mají rozervanou sexualitu, která se zastavila v raném stadiu svého vývoje. Hledají u dětí absenci opozice. Jsou to v podstatě zbabělci, chytají kuřata namísto aby lovili obtížněji ulovitelná zvířata. Všimněte si, že je mnoho pedofilů, kteří zneužívali zároveň chlapce i dívky.

Tak davat si pozor na tyto znaky.

25. 01.

Osamělé důchodkyni zaplatím nájem

Leták oslovuje "osamělou důchodkyni" a jí nabízí, že za ni bude platit činži... Kolik starších lidí se stane obětí těchto (právních) triků? Nejpěknější je ujišťování "jsem slušný ing."!

24. 01.

Tak kdo je tady Cikán?

Čechům prý nevadí, že jsou Romové osoby jiné rasy, vadí jim, že jsou v konfliktu s „naším“ [Vaším] chováním. Kdyby toho nebylo, Češi prý by si Cigání ani nepovšimli. Vietnamce nikdo nebije, nikdo je nesterilizuje, nikdo je neobviňuje, že parazitují na státu anebo že ničí své byty... Ano, kapsáři jsou většinou Romové. Ano, většina Romů nepovažuje za životně důležité posílat své děti do školy. Mnoho Romů se chová násilně, hlučně, neodpovědně a podvádějí.

Avšak argument, že Romové zneužívají sociální dávky od Čechů, zní poněkud bizarně, vzhledem k tomu, že úsilí získat od státu podvodně co největší množství sociálních dávek je mezi bělošskými Čechy národním sportem...

Hněv bílých Čechů, že Romové zneužívají sociální dávky, je, zdá se, motivován více závistí než etickými či právními důvody.

Na expats.cz jsem našel diskusi, jíž se účastní cizinci, kteří žijí v České republice. V reakci na vlnu sympatií od cizinců vůči Romům a jejich postavení v České republice napsal jistý Miroslav:

"Cikáni/Romové: Je to velmi složitá otázka. Nemyslím, že ti Češi, kteří nemají rádi Romy, k nim pociťují antipatie v důsledku nějaké rasistické doktríny, ale spíše jde o to, že většina z nás má s Romy špatné zkušenosti. Zbili nás, okradli nás, znovu a znovu. Zažil jsem to já, bratr, matka, otec, prakticky každý. Promluvte si s jakýmkoliv vyšetřovatelem trestných činů. Kéž bych mohl být tolerantnější. Jak rád bych chtěl, aby se Romové snažili zlepšit svůj image a status. Kdykoliv vidím skupinu Romů, držím si opravdu pevně peněženku. Pohlédnete-li na české trestní statistiky, uvidíte, že zločinnost u Romů je asi tisíckrát vyšší než u Neromů."

Toto nemůže být pravda, neboť české úřady nezaznamenávají žádné údaje na základě etnické příslušnosti, tedy ani nedělí počet trestných činů na Romy a Neromy.

Na to odpovídá Rogerco, člen 4641 tohoto chatu, těmito slovy:

„Je neférové činit všeobecné závěry o konkrétních [etnických] skupinách, ale řekl bych, ze zkušenosti, že některé skupiny mají zde [v ČR] špatnou pověst a jsou odsuzovány za drobné krádeže – cigarety, pivo, peněženky, atd. zatímco ostatní, jak se zdá, zde v ČR kradou – plýtvají – přicházejí o – manipulují – miliony a dokonce miliardy a skrývají se za určité absurdní zákony, které jim poskytují pro to ochranu a které existují jen v ČR a v zemi Berlusconiho. Je jasné, že příslušníci této druhé skupiny NEJSOU Romové (...) Avšak během let mě okradli Irové v Londýně, Angličané v Manchesteru a v Liverpoolu, Welšané v Colwyn Bay, Češi, Slováci, Romové a blíže národnostně nespecifikovaní lidé v Praze; dostával jsem výhrůžky, že mě zabijí, od karibské komunity v Liverpoolu, prodavači drog mě pěkně zmáčkli na univerzitě ve Walesu...“

Jako Brazilec identifikuji romské chování nikoliv s rasou, ale spíše se sociálními podmínkami. Většinové obyvatelstvo v Brazílii se chudých lidí silně obává a všeobecně je diskriminuje. Vzhledem k tomu, že chudí lidí mluví s charakteristickým přízvukem, jejich jazyk je plný gramatických chyb, poznáme je, i když jsou dobře oblečení. Jakmile jsou poznáni, nemají šanci, že by dostali normální zaměstnání. Nesmějí vstupovat do nákupních středisek ani do restaurací (aby tam nežebrali...)

Protože máme dostatečné množství důkazů a zkušeností a víme, že „oni“ (chudí) kradou a zavraždí nás za jediný pár bot, držíme si je od těla. Zavíráme okna od automobilu, když na červenou u každého semaforu předvádějí různé cirkusové triky anebo nám otírají přední sklo, aby si od nás vyžebrali pár halířů.

Nikdy jim nedovolujeme, aby byli sami v našich bytech. Nikdy s nimi nesedíme u téhož stolu. Takže jak jmse mohli chtít těchto milionů chudých dostat ze své chudoby, když my, majetní, jsme jim nedovolíli, aby studovali někde, kde se fakt něco učí, neposkytovaly jsme jim dost normální potravy, dávály jsme si pozor, aby jasně rozuměli, že jsou na nejnižší příčce společenského žebříčku a vnucovaly jsme jim orální kulturu předsudečných výroků o tom, „jak hrozní jsou ti chudí“? Pak jsme se divíli, že nás okrádalí.

Jen že prezident Lula změnil ten vektor. Lula vytvořil 14 milionů pracovních příležitostí a v důsledku jeho opatření vstoupilo 100 milionů Brazilců do střední třídy. Z 5,5 milionů studentů na brazilských soukromých vysokých školách jich 2,7 milionů pochází z oněch 31 milionů lidí, kteří se za posledních osm let osvobodili z chudoby.

700 let jsou Romové diskriminovanými nevlastními dětmi evropského kontinentu. Ve středověku byli stínáni, za holocaustu usmrcováni v plynových komorách, za studené války byli násilně nuceni žít v bytech a často byly romské ženy proti své vůli sterilizovány dokonce i po pádu komunismu...

Jak bylo nedávno zveřejněno, nejméně čtvrtina romských dětí, které český režim posílá do zvláštních škol, tam nepatří. Ty děti nejsou posílány do zvláštních škol v důsledku jejich údajně nízkého IQ, ale prostě jen proto, že jsou to Romové. [http://zpravy.idnes.cz/tisice-deti-chodi-do-zvlastnich-skol-i-kdyz-tam-nepatri-potvrdila-inspekce-1tt-/studium.asp?c=A100205_205727_studium_abr]

To je zločin, který páchají stovky bílých českých dospělých. Zneužívají svou moc ve svobodném, demokratickém režimu. Tyranizují tyto romské děti, které jsou od narození odsouzeni k životu v diskriminaci. Bílí Češi Romy násilně ochromují. [http://zpravy.idnes.cz/pruzkum-skoly-segreguji-zaky-rom-rovna-se-mentalne-postizeny-pb5-/studium.asp?c=A090703_170709_studium_bar]

A pak Romy tito bílí Češi nabádají, aby se chovali jako většinová společnost, jako kdyby je ta většinová společnost předem neochromila. [http://zpravy.idnes.cz/zvlastni-skoly-ucily-zdrave-deti-jako-postizene-prisly-si-tak-na-statisice-1bg-/studium.asp?c=A101116_140526_studium_bar]

"Je to taková tichá dohoda, na níž se podílejí i ředitelé běžných škol a pedagogicko-psychologické poradny, kteří tyto děti do speciálních škol zařazují".

Klíčem k vyřešení tohoto problému jsou šance. Mám-li šanci studovat, jestliže má země má pracovní příležitosti, kam se mohu hlásit se svým vzděláním, pokud mi bylo dovoleno jíst zdravě, aby se mi mozek vyvinul k plným schopnostem, pokud jsem vyrostl, aniž bych slyšel, jak jsem já a mí lidé „strašní“, pravděpodobně se nestanu kapsářem, leda že mám zvrácenou touhu po nebezpečných sportech...

Kořeny toho, co bílí Češi odmítají u Romů, je chudoba a nedostatek příležitostí. Když jste chudý, málokdy máte luxus hygieny. Když nemáte možnost získat dobré vzdělání, jak naleznete později v životě místo na slunci? Když nemůžete získat zaměstnání kvůli tomu, co udělali jiní lidé ve vaší sociální skupině, jak můžete ukázat svůj potenciál? Školské osnovy musejí uznat existenci romské kultury ve všech oblastech školského systému. Musí být zahájeno mezikulturní vzdělávání. Mezi Romy je nutno povzbuzovat vysoké očekávání a vzdělávací úspěchy, nikoliv představu, že Rom může jen propadnout.

Problémy jsou složité a nevyřeší se pouze za jedinou generaci. Samozřejmě, že během desetiletí vznikla u mnoha Romů kultura, která je otevřeně nepřátelská vůči všemu, co představuje bělošské většinové obyvatelstvo. Není divu. Avšak pokud nebudou existovat příležitosti, a pokud se Romové nepřesvědčí, že se k nim bělošské obyvatelstvo nestaví nepřátelsky a nemusejí od něho očekávat příkoří, většina Romů se bude dále chovat způsobem, který bude v přímém rozporu se středostavovským bontónem a bělošskou nepřístupností.

Potíž je, že v České republice vládne morální relativismus. V jeho důsledku lidé často mají ve zvyku obviňovat oběť, nikoliv pachatele. Zejména, pokud jde o Romy. Mnoho lidí si v ČR myslí, že si Romové za svou diskriminaci mohou sami. Což dokazuje, jak slabá je v ČR veřejná diskuse o romském problému. [http://zpravy.idnes.cz/odbornik-na-mensiny-musime-prekrocit-rozdeleni-na-bezproblemove-a-romy-1ny-/domaci.asp?c=A090717_083943_domaci_lpo]

Tvrdit, že Romové jsou hluční, nečistí, mají špatnou pracovní etiku - není takhle jak Rakušané za habsburské éry definovali Čechy? Z hlediska průměrného Dána nejsou Češi hluční jako Helena Růžičková či Homolkovi, nedodržují osobní hygienu a vypadají neupraveně? Chovají se amorálně - nevystupují proti drobné korupci a jsou líní - nepracují s řádným nasazením? Relativita...

Pokaždé, když slyším, jak si někdo stěžuje, jak drahé je podporovat Romy, pomyslím vždycky nejen na ty bílé Čechy, kteří rozkradli miliardy z veřejných fondů.

Nicméně údajně není český rasismus rasismem proti barvě kůže či etnické příslušnosti, ale je to prý diskriminace vůči určitému druhu chování. V českém, nesnesitelně homogenním prostředí se málo toleruje jinakost.

Přimo tady na Aktuálně.cz má svůj blog poslanec Jiří Dolejš, i když jsme mohli vidět DŮKAZ (videonahrávek = http://video.idnes.cz/webtv.asp?c=A100209_072332_domaci_ban&idvideo=V090925_173801_tv-zpravy_sha), že souhlasí, že bude za úplatek milionu korun podporovat určitou kauzu. Jen že Dolejš přece vůbec Rom není...

Případy jako Lucie Talmanová, která bezostyšně pobírá mateřské sociální dávky, přestože je vůbec nepotřebuje a její politická strana se ideologicky staví proti takové pomoci, jenom dokazuje, že i světlovlasí Češi zastávají onen názor, že "kdo nekrade, okrádá rodinu".

Primátorka Chomutova Ivana Řápková je dobrým symbolem bílého českého pokrytectví: Řápková bojuje proti Romům, kteří neplatí účty, avšak nevadí jí, že získala univerzitní titul z právnické fakulty v Plzni a vůbec si nepamatuje jméno jediného profesora, adresu univerzity ani nemá minimální znalosti z oboru, v němž získala diplom. A bílí Češi ji snad potrestali za její zjevně podezřelý diplom? Ne. Jiří Čunek je totéž. Pobíral od státu sociální dávky i v době, kdy byl podle hotovosti na jeho účtech milionářem.

Všechny tyto příklady (a mnoho dalších) ohledně toho, jak bílí Češi zneužívají státní fondy daleko víc než ti, kdo dostávají méně než 5000 Kč sociálních dávek měsíčně. Bílí Češi jsou ty, kteři skutečně okradájí státu. Stačí počítat - webová stránka Politikmann publikovála seznam afér:

Bamberská aféra
V březnu 1998 Česká televize v pořadu Nadoraz uvedla, že vedení ČSSD v roce 1995 navázalo kontakty s česko-švýcarskými podnikateli. Výsledkem jednání měla být dlouhodobá půjčka pro ČSSD výměnou za možnost ovlivňovat ekonomický vývoj v ČR po případném volebním vítězství ČSSD. Memorandum z jednání údajně podepsali tehdejší předseda ČSSD Miloš Zeman, první místopředseda strany Karel Machovec a předseda Strany zelených Jaroslav Vlček, který později vstoupil do ČSSD. Zeman připustil, že byl v podobné záležitosti osloven, nabídku však odmítl.

Aféry Pavla Béma a pražského magistrátu (mimo Opencard)
Ztráta desítek miliónů Pavel Bém je mužem velkých plánů. Olympiáda, velkorysé rozšíření metra, přestěhování radnice. Právě stěhování už má Praha za sebou. Navzdory slibům primátora a navzdory analýzám za milióny korun na něm město prodělává.

Pronájem pražských náplavek Mělo to být dobré pro veřejnost, tak zdůvodňoval pražský magistrát pronájem náplavek, čili dlážděných břehů Vltavy, soukromé firmě. Zatím to ale vypadá tak, že je to dobré hlavně pro onu soukromou firmu. Což o to, náplavky jsou sice v perfektním stavu, je možné po nich korzovat i jezdit na kole, ale jen díky tomu, že město do nich napumpovalo z veřejných peněz takřka půl miliardy. Hlavní starost soukromé firmy je teď kasírovat nájemné takřka od každého, kdo se kolem jen mihne. Včetně majitelů lodí, které kotví na vodě.

Bém lobboval za černou stavbu v Pardubicích, kvůli kamarádovi. Kauza nepovolené výstavby spedičního centra firmy D+D Park v Pardubicích má novou zápletku. Ukázalo se, že zájem na udělení dodatečného stavebního povolení největší černé stavbě v zemi má pražský primátor Pavel Bém. Loboval za ni u primátora Pardubic Jaroslava Demla.
Financování kampaně čisté a zelené Prahy Prahu loni zaplavily reklamní poutače s nápisem čistá a zelená Praha.

Vedle proměnlivý grafických symbolů obsahuje jednu konstantu: podpis Pavla Béma. Kampaň měla upozornit na to, že se město chce více starat o čistotu a zeleň, kvůli čemuž dokonce navýšila rozpočet o dvě stě padesát milionů. Mimořádná akce, jakou Praha nepamatuje, se shodou okolností rozjela v období před plánovanými předčasnými volbami do Poslanecké sněmovny, ve kterých chtěl kandidovat i Bém. A na kolik daňové poplatníky přišla?

Roman Janoušek O účty lobbisty a pražského podnikatele Romana Janouška, který je blízkým přítelem pražského primátora Pavla Béma (ODS), se kromě švýcarských úřadů začaly zabývat už i ty české.

Petr Benda - Paroubkův muž s nelichotivou pověstí
Petr Benda, asistent Jiřího Paroubka. Bývalý vekslák, nyní předseda ČSSD v Ústeckém kraji a tamní kandidát v krajských volbách. Milionář a politik s dlouhýma rukama a štědrý sponzor ČSSD. V ČSSD zřejmě není jiný člověk - snad s výjimkou Václava Kočky, o němž by kolovaly divoké historky z podsvětí. Ty je možné slyšet od sociálnědemokratických funkcionářů ze severu Čech i od zdejších podnikatelů. Vždy však striktně pod podmínkou anonymity. Také několik obsáhlejších textů, které o Bendovi vyšly v různých médiích, o jeho temné minulosti jen spekuluje.

Paroubkův asistent porušil zákon, svádí to na asistenty
Ústí nad Labem - Předseda severočeské sociální demokracie Petr Benda, jeden z nejvlivnějších politiků severních Čech a současně "pravá ruka" Jiřího Paroubka nedodržel zákon o střetu zájmů. Téměř čtvrt roku po termínu daném zákonem nedodal krajskému úřadu své majetkové přiznání, které je jako radní ústeckého hejtmanství povinen zveřejňovat.

Aféra soudce Jiřího Berky
(V kauze je namočeno více politických stran) Kauza ústeckého soudce Jiřího Berky začala zmanipulovanými konkursy podniků. Později se ale ukázalo, že do ní ve skutečnosti mohou být zapleteni státní zaměstnanci z klíčových úřadů. Lidé, kteří s ním ve sporných kauzách přišli do styku, tvrdí, že konkurs, za nímž Berka stál, měl vždy stejný scénář: poté, co soudce vyhlásil na podnik či firmu konkurs, dosadil "svého" správce, většinou Daniela Thonata.. Skupině ústeckého soudce Jiřího Berky přibylo obvinění z dalšího zmanipulovaného konkurzu. Policisté zjistili, že firmu Báňské stavby Most připravila o téměř 64 milionů korun. Někteří obvinění v případu zločinného spolčení ústeckého soudce Jiřího Berky se snažili ovlivnit vyšetřování ve svůj prospěch přímým kontaktem na politické strany.

Během líčení vyšlo najevo, že konkurz na Union banku si mohl objednat podnikatel Tomáš Pitr. Soudce také částečně uvolnil bankovní účty obžalovaných. Měsíčně nyní mohou použít až 100.000 korun. Policie podezřívá dva vysoce postavené státní úředníky, že se pokoušeli mařit vyšetřování krachu Union banky. Kriminalisté už proto prohledali jinak zapovězená místa: Úřad vlády a Národní bezpečnostní úřad. Podezřelými jsou totiž náměstek vicepremiéra Petra Mareš, František Kozel a vedoucí kanceláře šéfa NBÚ Vladimír Šiša. Policisté se vydali prohledat jejich kanceláře v souvislosti s vyšetřováním velkého skandálu kolem obviněného ústeckého soudce Jiřího Berky. Ten záměrně nechával krachovat firmy včetně Union banky.

Bezdrátová Praha
Vedení metropole má na milionů korun. kontě další neúspěšný projekt za desítky Bezdrátová Praha měla původně přinést bezplatný přístup na internet všem obyvatelům hlavního města. Evropská komise to ale zakázala, a tak se přes projekt dá připojit jenom na stránky institucí a státní správy. Jenže síť wi-fi ani půl roku po zahájení ostrého provozu pořádně nefunguje. Projekt, který už spolykal 150 milionů, měl Prahu dostat mezi ostatní evropské metropole.

Aféra Biolíh
Máme tu miliardový byznys s palivem budoucnosti a proradnou vládu, která jej chce svými „licencemi" rozdělit jen mezi pár vyvolených oblíbenců. Pak tu je osm zatčených korupčníků, kteří licenci uchazečům za patřičný úplatek slibovali. Od nich vedou nitky jak k ministrům, tak k tuzemským gangsterům, podnikatelům a dokonce k ruské solomonské mafii. Ústřední postava mezi obviněnými - František Vybíral - byl jedním z nejdůležitějších mužů už v rozhodování o zmíněné zakázce na stavbu dálnice D 47. Chodil taky na večírky pořádané (třeba i v budově policejní akademie) lidmi jako František Mrázek (zastřelen pár týdnů před loňským „biolihovým" zatýkáním) či Tomáš Pitr, kde se s ministry jako Zdeněk Škromach či Jaroslav Palas mluvilo při sklence vína a kaviáru o privatizaci Unipetrolu a dalších velkých kšeftech. Policie taky odposlechla řadu hovorů Vybírala s hlavní postavou solomonské mafie v Česku Jurijem Heřmánkem.

To všechno tu máme včetně takových pikantností, jako je například publikované svědectví jednoho z dalších obviněných, Miloše Červenky (kterého policie vyšetřovala kvůli nanejvýš podezřelému nákupu lukrativních pozemků u ruzyňského letiště od státem řízeného Pozemkového fondu), že mu Vybíral nabízel obchod: Dej mi třicet milionů a já ti za ně přes své kontakty u policie a na úřadech koupím beztrestnost. Když se tyhle skutečnosti začaly loni na jaře sypat na hlavu veřejnosti z policejních tiskovek a kombinátorských zpovědí, vypadalo to jasně: teď už se opravdu zatrhla pověstná nitka, skrz kterou rozpleteme celou zločinnou síť. Proč ty naděje mizí? Detektivové mají podezření, že Přibyl využil svého vlivu, aby přes tyto styky zabránil nebo alespoň znesnadnil vyšetřování kauzy biolíh a vraždy Mrázka. V těchto případech jde přitom o vysokou politiku.

Brněnská radnice a její skandál
Nahrávka rozhovoru senátora Vlastimila Sehnala (ODS) a majitele brněnské stavební firmy Přemysla Veselého, jejíž části odvysílala televize Nova jako důkaz korupce kandidáta na jihomoravského hejtmana Milana Venclíka (ODS), se zdaleka netýká jednoho člověka. Ale Korupční aféry zřejmě nevadí. Venclík dovedl jihomoravskou ODS k drtivé porážce v krajských volbách, ale může zůstat v klidu. Milana Venclíka, neúspěšného kanidáta na hejtmana a politika opředeného korupčními skandály, si totiž vybral Jihomoravský kraj i česká vláda jako koordinátora klíčových záležitostí

Aféra Bursíkovy domy
Martin Bursík společně se svým bratrem Jiřím získali v restitucích dům v Praze na Malé Straně, přímo naproti Poslanecké sněmovně. A nebytové prostory v něm pronajímají několika firmám. Ovšem nikoli přímo, ale přes svou firmu Ecoconsulting.

Sám Bursík přiznává, že prostory ve svém domě pronajímá dvojím způsobem. Výnosy z bytů, v nichž je nařízený regulovaný (tedy nízký) nájem, si píše do svých příjmů. A tudíž z nich platí daň 32 procent.

Byt Mirka Topolánka a Lucie Talmanové
Mirek Topolánek si prý vybral svůj nový byt v Praze na Starém Městě anonymně přes realitní kancelář. Majitelkou bytu přitom není ledajaká bytná. Je to dcera majitele firmy Navatyp, který kdysi na kontaktech s politiky ODS vydělal jmění. Jmenuje se Romana Navrátilová. Jejímu zemřelému otci Richardu Navrátilovi patřila vlivná stavební firma Navatyp, která spravuje výraznou část majetku města Prahy a dostává od něj zakázky za stovky milionů. Praha 1 přes Navatyp prodávala i dům, kde dnes Topolánek žije.

Arbitráž s CME
V arbitráži s firmou CME se Česká republika dopustila několika chyb. Ale na škodě, kterou CME utrpěla v souvislosti s investicí do televize Nova prý vinu nemá. A rozhodnutí stockholmské arbitráže, která České republice nařídila zaplatit CME 10 miliard korun, tak bylo nespravedlivé. K těmto závěrům dospěla sněmovní vyšetřovací komise, která zkoumala okolnosti prohrané arbitráže od roku 2003.

Aféra Čepro
Stát se musel zaručit za strategickou společnost Čepro, které hrozil finanční kolaps. Čepru hrozilo, že bude muset zaplatit kvůli skandálu při prodejích pohonných látek 6 miliard korun soukromým firmám. To znervóznělo banky, které se obávaly o své peníze. Dva ze tří hlavních financujících ústavů - ING a HSBS - vypověděly Čepru úvěry v celkové hodnotě 2,5 miliardy korun. Státní Fond národního majetku proto navrhl, že poskytne Čepru, které ze sta procent ovládá, garanci na financování ve výši 2,6 miliardy. Čepro zajišťuje pro stát skladování strategických zásob nafty a benzinu a vlastní i druhou největší síť čerpacích stanic EuroOil (pozn. jde o pátou největší státem ovládanou firmu, v jejím čele působil Grossův člověk Tomáš Kadlec).

Aféra čerpání peněz z EU (Budišov)
Jiří Paroubek soudí, že korupční aféra s čerpáním peněz z EU je selháním jednotlivců. Skutečnost, že je vedle někdejšího šéfa kabinetu Zdeňka Doležela do aféry zapleten i člen ČSSD, starosta Budišova na Třebíčsku Ladislav Péťa, je podle něj šokující. Paroubek uvedl, že okamžitě po zveřejnění těchto informací podnikl takové kroky, aby byl starosta z ČSSD vyloučen. Pracovníci Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) zatkli tři lidi podezřelé z vydírání a nezákonných postupů při čerpání finančních prostředků z evropských fondů a státního rozpočtu prostřednictvím ministerstva pro místní rozvoj. Jde údajně o bývalého šéfa kabinetů premiérů Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka Zdeňka Doležela, Ladislava Péťu a úředníka ministerstva zemědělství Miloslava Řehulku.

Aféra Český dům (Srba)
Trestní zodpovědnost za nevýhodný pronájem lukrativního objektu nesou podle policie tři někdejší zaměstnanci ministerstva zahraničí: bývalý generální sekretář Karel Srba, šéf firmy Hotel Český dům Stanislav Brei a Miroslav Karel. Srba si ve vězení odpykává osmiletý trest za přípravu vraždy novinářky a stíhán je také kvůli korupci v rezortu.

Nevýhodnou nájemní smlouvu s Hotelem Český dům předložil bývalému ministru zahraničí Janu Kavanovi k podpisu právě Srba. Kvůli skandálu loni v březnu rezignoval. Existuje podezření, že stát mohl pronájmem přijít až o 100 miliónů korun.

Aféry J.Čunka
Aféry se vyšetřovaly v době, kdy byl Čunek v Topolánkově křehké vládě a je velmi velké podezření na ovlivňování jeho průběhu ze strany politiků a státního zastupitelství
Aféra se sexuálním obtěžováním.

19. září 2006 zveřejnil Čunek v regionálním týdeníku Jalovec dopis své bývalé sekretářky Marcely Urbanové zaslaný jemu a dalším osobám, v němž ho obvinila z pracovní diskriminace a sexuálního obtěžování. Čunek to označil za mstu za propuštění, respektive pokus ovlivnit projednávání v radě města její žádosti o snížení nájmu za restauraci, a podal na ni trestní oznámení pro pomluvu a vydírání.

Úplatek 16. ledna 2007 požádala ostravská policie Senát, aby zbavil Čunka imunity před trestním stíháním; po počátečním tajení detailů bylo zveřejněno, že je obviněn z přijetí půlmilionového úplatku od společnosti H&B REAL, jejímž prostřednictvím Vsetín prodával nájemníkům podnikové byty zkrachovalé Zbrojovky, v únoru 2002. Čunek, na nějž bylo podle jeho slov podáno celkem 16 trestních oznámení, oznámil, že bude s vydáním souhlasit, na jednání Senátu 7. února o to však výslovně nepožádal.

Zneužívání sociálních dávek J.Čunek pobíral od státu sociální dávky i v době, kdy byl podle hotovosti na jeho účtech milionářem.

Aféry Marka Dalíka
Marek dalík je považován za šedou eminenci ODS. Jeho vliv je démonizován a N.Topolánek jej používal k řešení nepříjemných záležitostí. Podobnou práci vykonává pro Paroubka, Dimun a Tvrdík.

Tajemný byznys Marka Dalíka
Česko-slovenští miliardáři se sjeli na mejdan na Štrbském Plese Možná nikdy se ke Štrbskému plesu nesjelo tolik významných byznysmenů a bohatých osobností, jako tomu bude tento víkend. Finančník a zakladatel společnosti J&T Patrik Tkáč pořádá na tomto slovenském zamrzlém jezeře historicky první turnaj v jezdeckém pólu na sněhu. Že půjde o mimořádnou a snobskou záležitost potvrdili včera první hosté třídenního turnaje. Na popradské letiště přiletěli, převážně soukromými letadly, například lobbista s vazbami na společnost ČEZ Vladimír Johanes, ředitel pražského Dopravního podniku Martin Dvořák, miliardář Radovan Vítek, partner ve finanční skupině J&T Dušan Palcr. Mezi hosty ale nechybí ani Jan Kočka, syn provozovatele pražské Matějské pouti, nebo pravá ruka pražského primátora Roman Janoušek Řady smetánky rozšířil v sobotu dopoledne i Marek Dalík, blízký přítel expremiéra, který opět pomáhá ODS s kampaní.

Kauza Wolf
Dalík naléhal na reportéra ČT: Nechte poslance Wolfa! V zájmu vlády lobbista Marek Dalík, blízký přítel premiéra Mirka Topolánka, údajně přišel za novinářem České televize Daliborem Bártkem se zvláštní nabídkou. Pokud zastaví kauzu Wolf, dodá mu větší rybu - šéfa opozice Jiřího Paroubka z ČSSD.

Aféra Dálnice D47
Vláda Miloše Zemana v červnu 2002 bez výběrového řízení rozhodla, že bude uzavřena smlouva pro výstavbu ostravské dálnice D47 s konsorciem Housing & Construction (H&C). Na podzim téhož roku smlouvu napadl Šimonovský a označil ji za krajně nevýhodnou pro stát. Špidlova vláda smlouvu s H&C v březnu 2003 vypověděla (pozn. pokuta za vypovězení smlouvy činí 650 miliónů Kč). Policie pak prověřovala, zda nebyl při rozhodování Zemanovy vlády o přidělení zakázky konsorciu H&C spáchán trestný čin. Nakonec se rozhodla kauzu odložit.

Aféra Diag Human
Na počátku byla jediná věta: Firma Diag Human je neseriozní. Na konci je již vyplacených 326 milionů a dvě prohrané arbitráže. To je v kostce kauza Diag Human, spor kvůli jediné větě, který se táhne téměř dvě desetiletí. Dosavadní postup státu se dá přitom bez nadsázky shrnout jednoznačně: Co krok, to chyba. Policie rozhodla, že obviní bývalou ministryni zdravotnictví Marii Součkovou. A to kvůli smlouvě, kterou bez výběrového řízení uzavřela v kauze miliardového sporu státu s firmou Diag Human. Součková je po exministru Petru Lachnitovi druhým vlivným sociálním demokratem, kterému za působení ve vládní funkci hrozí vězení. Marie Součková má být obviněna za to, že uzavřela desetimiliónovou smlouvu s advokátem Zdeňkem Nováčkem. Součková jej pověřila, aby ve sporu s firmou Diag hájil zájmy státu, aniž by vypsala konkurs.

Aféra Doležal
Vladimír Doležal, poslanec ODS a člen rozpočtového výboru sněmovny domlouval 800 tisícový úplatek pro radního a předsedu komise územního rozvoje Prahy 10 Tomáše Hrdličku (ODS). Michal Dvořák, podnikatel, se snažil údajně získat informace o tom, jak vyřešit svůj problém - chtěl totiž prodloužit provoz autobazaru.

Případ Doležel Někdejší vysoký státní úředník Zdeněk Doležel, kterého spolu se dvěma dalšími lidmi zatkla policie kvůli podezření z páchání násilné trestné činnosti a podvodu se do poslední chvíle snažil být v kontaktu se špičkami ČSSD. Do vyšších pater politiky jej vytáhl právě expremiér Gross, který s ním spolupracoval už na ministerstvu vnitra.Jiří Paroubek jej zdědil s funkcí.

Aféra Dryml
V sociální demokracii v Královéhradeckém kraji se vyhrotil spor senátora a vicehejtmana Vladimíra Drymla s jeho stranickou kolegyní a šéfkou krajské ČSSD Hanou Orgoníkovou. Dryml měl na ni údajně shánět kompromitující materiály, to ale odmítá a naopak naznačil, že Orgoníková si na něj objednala dehonestující reportáž.

Aféra financování ODS 1996
Poté, co byly zveřejněny výroční zprávy stran za rok 1995, se ukázalo, že například Občanská demokratická strana (ODS) získala dary od nevěrohodných osob. Jako její nejštědřejší dárci totiž figurovali Radjiv M. Sinha z Mauricia a Lájos Bács z Budapešti, každý částkou 3,75 milionu korun. Později se ukázalo, že jména byla smyšlená. Aféry kolem financování se týkaly i dalších stran vládní koalice - KDU-ČSL a Občanské demokratické aliance (ODA).
Aféra, která údajně vzala ODS volební hlasy, pokračovala i v povolebním období. Po zveřejnění totožnosti tajemného sponzora, kterým byl podnikatel Milan Šrejber, se začaly na veřejnosti objevovat stále nové spekulace o praktikách uvnitř ODS. Malá ochota seriózně řešit nastalou situaci vedla až k požadavku na demisi předsedy strany i vlády Václava Klause a - po demisi ministrů za KDU-ČSL a ODA - k následnému pádu jeho vlády.

Aféra Gripeny
V centru úplatkářské aféry s gripeny je rakouský šlechtic Alfons Mensdorff-Pouilly, který je podezřelý z korupce při uzavírání smluv na stíhačky Jas-39 Gripen v Česku, Maďarsku a Rakousku. Švédští novináři natočili skrytou kamerou i setkání s někdejším ministrem zahraničí ČSSD Janem Kavanem, který uplácení připustil. "To, že docházelo (v souvislosti s gripeny) k předávání peněz, bylo v parlamentu docela dobře známým tajemstvím sdíleným velkým počtem lidí," prohlásil podle Mladé fronty Dnes Kavan.Tři čeští senátoři shodně potvrdili, že jim byly úplatky nabídnuty: Kromě Michaela Žantovského (ODA) a Přemysla Sobotky (ODS) ještě Jitka Seitlová (ODA).

Aféra Grossův byt
17. ledna - Mladá fronta Dnes přinesla informaci, že si Gross nemohl do roku 1999 vydělat 2,5 milionu korun, které v roce 1999 zaplatil jako zálohu za byt. Gross deníku řekl, že mu 1,2 milionu korun půjčil jeho strýc František Vik.
25. ledna - Poté, co MfD napsala, že Grossův strýc neměl majetek, ze kterého by mohl peníze půjčit, Vik řekl, že peníze pocházely z půjčky od příbuzných v cizině.
29. ledna - Premiér oznámil, že chce žalovat MfD za to, jak informuje o jeho finanční situaci. Gross prohlásil, že si do roku 1999 vydělal více peněz, než noviny uvedly. Do svých příjmů si kromě platu započítal i poslanecké náhrady.
4. února - Přihlásil se Vikův věřitel, podnikatel a někdejší novinář Rostislav Rod. Peníze získal začátkem 90. let z prodeje akcií společnosti MAFRA, která vydává MfD.

Grossovy akcie
Dva roky po odchodu z politiky Gross záhadně a rychle zbohatl. Neuvěřitelným příběhem se zabývali policisté. MF DNES přináší seznam trestných činů, kterých by se teoreticky mohl expremiér dopustit. Pokud však věrohodně nevysvětlí, jak před pár měsíci získal 31 procent akcií ve firmě Moravia Energo v hodnotě zhruba 300 milionů korun.

O jaké trestné činy mohlo jít?
1. Korupce za pomoc firmě?
2. Zneužití informací v obchodním styku
3. Praní špinavých peněz
4. Daňový únik
5. Úvěrový podvod

Aféra Podnikání Šárky Grossové
Vyšlo najevo, že Šárka Grossová se spojila se svou známou (pozn. trestně stíhanou) Libuší Barkovou a zakoupily tři domy na Proseku, kde chtěly vybudovat bytový komplex.

Aféra Hašek / Onderka (podivná výhra)
O velkém štěstí můžou hovořit jihomoravský hejtman Michal Hašek (ČSSD) a brněnský primátor Roman Onderka (ČSSD). V tombole na XVII. Brněnském předvánočním galavečeru totiž vyhráli hlavní ceny. Hašek získal nové auto, Onderka vyhrál zájezd do Egypta. Pod tlakem veřejnosti oba darovali výhry na dobročinnostAféra byt S. Grosse Případ nejasného původu peněz na koupi bytu premiéra Grosse, který otevřela MF Dnes, zdaleka nezajímá pouze její redaktory. Premiér ani po několika dnech není ochoten vnést do případu světlo a svým postojem jen zavdává příčinu k dalším spekulacím o původu prostředků. TIC je přesvědčena, že takový přístup ohrožuje důvěryhodnost vlády, kterou premiér reprezentuje, a přispívá ke vnímání vysoké míry korupce v naší zemi. Je proto ve veřejném zájmu, aby premiér co nejdříve celou záležitost věrohodně vysvětlil.

Aféra Internet do škol
Stát vinou špatně uzavřených smluv tratil 884 milionů korun: školy, které mají státní počítače s internetem, měly získat od září výrazně rychlejší připojení. Okruh podezřelých byl velmi široký. Figurovalo v něm bývalé vedení ministerstva i úředníci, kteří vytvářeli podklady pro smlouvy. Většinu kontraktů podepsal Eduard Zeman a Drahomír Franěk, kterého bývalý sociálně demokratický ministr řízením projektu prověřil.

Aféra IPB
Překotná transakce (nucená správa na IPB v roce 2000) vedla k tomu, že stát pasívně převzal model navržený ČSOB. Praktickým výsledkem byly sto procentní státní záruky za úvěry, které ČSOB převzala. V dalších letech to vedlo k tomu, že ČSOB je masově odkládala do státní Konsolidační banky, což jí stát dodnes proplácí. Parlamentní vyšetřovací komise konstatovala: "Transakční dokumenty podepsané 19. června 2000 jsou jednostranně výhodné pro ČSOB na úkor státního rozpočtu." Jestliže IPB potřebovala v červnu 2000 kapitálovou injekci ve výši 20 až 40 miliard, stála zatím akce "nucená správa" kolem 150 až 200 miliard korun...

Aféra Jiřího Hodače
Bývalý náměstek ministra dopravy Jiří Hodač (ODS) byl napojen na některé soukromé firmy. Služební mobil mu platila dánská společnost Marius Pedersen. Celá kauza se otevřela 20. prosince 2007, když zasedala komise na Ředitelství silnic a dálnic a otvírala obálky k několika veřejným zakázkám. Ty ale byly vypsány jen o tři dny dříve, a tak je u každé zakázky v obálce nabídka jen od jedné firmy - konsorcia Kapsch. Ještě během večera je komise doporučuje, takže hned po Vánocích podepisuje ředitel ŘSD Alfréd Brunclík smlouvu s firmou Kapsch za více než čtyři miliardy.

Aféra Chemapol
Společnost Chemapol patřila v devadesátých letech mezi největší průmyslové skupiny v zemi. Zahrnovala přes sto podniků s více než 40 tisíci zaměstnanci. Chemapol byl významným vlastníkem nejen v chemickém průmyslu a farmacii, ale i v bankovnictví, strojírenství, obchodu se zbraněmi a nemovitostech, měl vlastní mediální divizi, síť čerpacích stanic, podnikal ve sportu i v letecké dopravě. Konkurs na firmu vyhlásil Krajský obchodní soud v Praze v lednu 1999. Vyhověl tak návrhům věřitelských bank Crédit Lyonnais a také ČSOB. Ta měla do konce roku 1998 v Chemapolu podíl, ten ale společně s dalšími bankami prodala těsně před vyhlášením konkursu. Balík akcií získali tehdy podnikatelé Radim Masný a Roman Zubík.

Ze schůze konkursních věřitelů koncernu vyplynulo, že mají pohledávky za více než 16,597 miliardy korun. V červenci 2003 konkurzní správce Chemapolu Alexandr Vacek oznámil, že z prodeje majetku chemického impéria vytěžil 2,59 miliardy korun, ukončení konkursu ale stále blokuje asi desítka soudních sporů. Společnost Chemapol Group (ChG) patřila v 90. letech minulého století k největším českým průmyslovým impériím. Skupina kolem Chemapolu ovládala značnou část české chemie, působila v mnoha dalších oborech a její šéf Václav Junek byl považován za jednoho z kapitánů českého průmyslu. Vše se změnilo v roce 1998, kdy ChG skončil v konkursu a zbyly po něm miliardové dluhy.

Aféry Milana Jančíka
Praha 5 prodává domy. Aférami opředená radnice Prahy 5 v čele se starostou Milanem Jančíkem (ODS) se chystala prodat za podivných okolností dva domy.
Najel na strážníka Starosta Prahy 5, Milan Jančík , získal celostátní proslulost, když se svým autem najel na strážníka, který jej nechtěl pustit přes uzavřený most. Jančík z místa nehody ujel a o incidentu veřejně lhal.

Další podezřelý student z Plzně Seznam podivných studentů plzeňské právnické fakulty nebere konce. Nově ho rozšířil Milan Jančík. Místopředseda pražské ODS a starosta Prahy 5 Jančík má podobný problém jako chomutovská primátorka Ivana Řápková.

Na magisterský titul mu stačily pouhé čtyři roky (obvyklé je pět), titul JUDr. stihl za další půlrok. To je určitě mimořádný výkon i na člověka, který se věnuje jenom studiu.

Jančík koupil firmu za tisícovku Dlouhodobě kritizovaný starosta Prahy 5 se stal vlastníkem firmy Centenario, která se podle údajů v obchodním rejstříku zabývá pronájmem nemovitostí. Společnost, která má základní jmění 200 tisíc korun, získal Jančík za tisícikorunu. Nelze proto vyloučit, že převod podílu za tak symbolickou cenu mohl být formou "protislužby."

Vymahačská agentura Starosta Prahy 5 Milan Jančík čelí dalšímu trestnímu oznámení kvůli agentuře, která pro městskou část vybírala pohledávky. Jančík uzavřel před sedmi lety bez vědomí zastupitelstva a rady tři smlouvy se soukromou firmou Agentura Praha 5, na kterou následně převedl pohledávky za dlužné nájemné za 80 milionů korun.

Kakaová aféra (Kraus; též zvaná „Ghanko")
Michal Kraus, co se zapletl v Africe do kšeftů s kakaem. Michal Kraus a František Rigo odjeli spolu v záři 2001 do Ghany, aby koupili podnik na zpracování kakaových bobů (PBC). Podle Riga, nyní uvězněného na 10 let za podvody, sto tisíc dolarů, které tehdy do Ghany vezli, mělo sloužit k uplácení úředníků na ghanském ministerstvu financí. Kraus dále vysvětlil, že dalších padesát tisíc dolarů, které odeslal z účtu své matky, mělo sloužit jako záloha na koupi podniku. Podle Riga však byly i tyto peníze určeny na úplatky. Kraus (bývalý šéf poslaneckého klubu ČSSD, ještě dříve člen KSČ) je tak kromě praní špinavých peněz a podvodu stíhán i za úplatkářství. Obchod s kakaovými boby je spojován s novodobým otroctvím a zneužíváním práce dětí.

Aféry Jana Kavana
Exministr zahraničí, předseda Valného shromáždění OSN Jan Kavan alias Kato, aktér dlouhé řady skandálů.

1991: Obviněn ze spolupráce s StB. V roce 1996 soud konstatoval, že nebyl vědomým spolupracovníkem.
1998: V opilosti naboural tři auta v Mostecké ulici v Praze. S policií odmítl spolupracovat a odvolal se na senátorskou imunitu.
1998: Kavan na veřejnosti vypustil tajnou informaci o údajném islámském teroristovi, který se měl pohybovat na území ČR.
1999: Premiér Miloš Zeman obvinil exministra zahraničí Josefa Zielence z toho, že uplácel novináře. Odvolával se na informace od Jana Kavana. Ten ale žádné důkazy nepředložil a Zielencovi se musel omluvit. Policie po dvou a půl letech potvrdila, že premiér Miloš Zeman a ministr zahraničí Jan Kavan křivě obvinili bývalého šéfa diplomacie Josefa Zieleniec z uplácení novinářů.
1999: Vypukla aféra Štiřín. Ministerstvo odvolalo správce centra Václava Hrubého pro údajné nedostatky v hospodaření. V loňském roce soud konstatoval, že Hrubý neporušil žádný zákon. Hrubý navíc obvinil Kavana, že ho ministerští úředníci s jeho vědomím vydírali, aby získali důkazy o údajné Zielencově korupci.
2000: Při výměně trezorů na ministerstvu našli úředníci v Kavanově sejfu statisíce korun. Kavan nejprve tvrdil, že tam žádné peníze nebyly, poté si vzpomněl, že tam měl diety za zahraniční cesty a peníze od sponzorů na senátorskou kampaň. Poté co se ukázalo, že peníze nezdanil, přispěchal jeho asistent s vysvětlením, že to byly úspory.
2000-2001: Během senátorské kampaně Kavan sliboval voličům na Prostějovsku miniautobusy, které jeho přátelé nakoupili ve Velké Británii. Projekt později zkrachoval.
2001: Skandál s prodejem Českého domu v Moskvě, který byl ministerstvem pronajat za neobvykle nevýhodných podmínek.
2002: Kavanův blízký spolupracovník Karel Srba byl obviněn z přípravy vraždy novinářky Sabiny Slonkové. Později vyšlo najevo, že Srba byl agentem vojenské tajné služby.
2003: Další skandál, tentokrát týkající se podivného nakládání s tajnými materiály na ministerstvu zahraničí v době Kavanova působení.

Kmotři z ODS
Kdo jsou zákulisní hráči, kteří ovlivňují dění v ODS

Patrik Oulický - Ústecký podnikatel, má blízko k Petru Gandalovičovi.
Alexandr Novák - Chomutovský exsenátor obviněný z přijetí úplatku.
Roman Janoušek - Pražský podnikatel napojený na primátora Pavla Béma.
Tomáš Hrdlička - Radní z Prahy 10, obchodní partner Janouška.
Roman Jurečko - Plzeňský restauratér, spolupracovník Jiřího Pospíšila.
Pavel Dlouhý - Místostarosta Hluboké, šéf Jihočeské agrární komory.
Ivo Rittig - Podnikatel v klenotech a kamarád Petra Bendla.
Pavel Drobil - Ostravská šedá eminence, šéf dozorčí rady Lesů ČR.

Tito neformální lídři občanské demokracie se setkávají poměrně často, obvykle několikrát do roka. "Ladí tak své noty", třeba před volbami nebo kongresy. Dobře to ilustruje kondici, ve které se ODS momentálně nachází: vedle oficiálních funkcionářů ještě existují paralelní struktury, které mají mnohdy větší vliv. S něčím podobným musí bojovat i jiné strany.

Aféra Knižní fond
Knižní velkoobchod je jedna z největších porevolučních privatizačních kauz. Dodnes není uzavřena. Zůstaly stamilionové dluhy a desítky nespokojených věřitelů. Poslední lukrativní majetek tehdejší majitelé prodali pod cenou a za utržené peníze nakoupili téměř bezcenné „drahokamy". Nakonec ho získala firma J. R. Vilímek - velkoobchod s knihami pánů Miroslava Macka (místopředseda ODS) a Jiřího Menzela za pouhých 23 milionů. Podezření, že se při této privatizaci nepostupovalo běžnými metodami, nebylo nikdy hodnověrně rozptýleno. Dluhy firmy dnes dosahují téměř 400 milionů, když TRŽNÍ cena poslední prodávané nemovitosti Knižního velkoobchodu v Opatovické ulici byla 480 milionů(!)… Přesto nebyly dluhy uhrazeny.

Aféra Jozef Kochan (zneužívání náhrad)
Poslanec Jozef Kochan dobře ví, jak si za pět let přilepšit nejméně o 600 tisíc. Ke slušnému poslaneckému platu a dalším výhodám, samozřejmě. Kochan si v historickém centru Trutnova pronajímá kancelář a náklady mu - jako všem poslancům - platí stát. Jenže Kochan úřaduje v domě, který patří jeho manželce. A nájem si měsíčně spočítal na více než 20 tisíc, tedy na nejvyšší možnou částku.

Aféra Kořistka
Mf Dnes zveřejnila informaci, že poslanci někdo nabídl milióny za pád vlády. Celá kauza podle Kořistky začala v jedné ostravské kavárně. Tam mu podle jeho slov tajemník předsedy ODS Mirka Topolánka Marek Dalík a lobbista Jan Večerek nabídli za pád vlády 10 miliónů korun.

Krakatice je dnes už uzavřený a mýty opředený policejní spis. Složku založili protikorupční detektivové, když na přelomu tisíciletí mapovali podezřelé obchody mafiána Františka Mrázka a jeho kontakty na politiku a byznys. Těžko připsat tuto aféru jedné straně. Proti ODS mluví jména politiků v přepisech rozhovorů s podsvětím. Objevují se v něm nejen jména Vlastimila Tlustého a Ivana Langera, ale také bývalého šéfa vlivného hospodářského výboru Josefa Hojdara, poradce premiérů Šlofa, šéfa NBÚ Martina Hejla a dokonce prezidenta Václava Klause. Úniky informací ze spisů zase padají na účet ČSSD.

Chybí v něm asi 6000 stran, které byly jakýmsi nedopatřením skartovány a 1600 stran odposlechů, které kdosi vynesl novinářům. Poprvé se část z nich objevila v médiích před volbami v roce 2006. Viníka úniku se policistům nikdy nepodařilo najít.

Vážná podezření nikdy policii nestačila k tomu, aby někoho obvinila. Odposlechy sice naznačují, že se politici a vlivní úředníci zapletli s podsvětím, přímé důkazy ale vždy chyběly.

Spis nikdy nevedl k obvinění konkrétních osob, sloužil spíše jako podpurný dokument k řadě jiných trestních kauz. Časem se z něj ale stal svazek, jehož informace začali politici prostřednictvím policejních špiček používat v politickém boji. Spis totiž obsahoval údaje, které sice neprokazovaly trestnou činnost, ale nasvědčovaly těsným vazbám mezi podsvětím, úřady i politiky.

Útěk a směnky Radovana Krejčíře
Krejčíř tvrdí, že policistům neutekl, ale že odešel z domovní prohlídky po dohodě se státním zástupcem Jaroslavem Dolejším. "Hledali u mě směnky na 60 milionů korun, které jsem půjčil prostřednictvím podnikatele Jakuba Konečného v březnu 2002 ČSSD. Jenže já směnky neměl u sebe ve vile, ale ve vedlejším domě. Tak mě Dolejší pustil, abych pro ně došel," tvrdí Krejčíř. Krejčířův bývalý obchodní partner, ponikatel Jakub Konečný (mj. spolumajitel a předseda představenstva vytunelované finanční společnosti K.P.Edwards) měl v roce 2002 těsně před volbami zprostředkovat sociální demokracii půjčku od Krejčíře ve výši 60 milionů korun, zajištěnou směnkou avalovanou tehdejším místopředsedou ČSSD a ministrem vnitra Stanislavem Grossem.

Peníze pro ČSSD nebyly zadarmo. Gross se zavázal zajistit pro Krejčíře několik věcí. Zaprvé zmanipulovat privatizaci Unipetrolu do rukou Krejčířových kazašských obchodních partnerů, jejichž kapitál byl více než podivný. Za druhé jmenovat po volbách ministrem průmyslu a obchodu Josefa Hojdara. A za třetí dosadit do státního podniku Čepro Krejčířovy lidi, kteří zajistí jeho plynulé tunelování a následnou privatizaci ve prospěch Krejčíře.

Zatímco první dva scénáře nebyly realizovány (u prvního snahy byly, ale byl příliš odvážný a divoký i na samotného Grosse), třetí se z významné části naplnil. Do čela Čepra zasedl Grossův člověk Tomáš Kadlec, za obchodního ředitele jmenoval Martina Pechana, blízkého známého Krejčíře (který je nyní spolu s dalšími osobami z Krejčířova okruhu obviněn z hospodářských trestných činů) a tunel mohl začít. Výsledky známe a na Zvdavci jsme o nich již psali. Z Čepra bylo přes společnosti Bena, Venturon Investment a M5 vytunelováno několi miliard, státní firma je zadlužená až po uši a půjčuje si u bank.

Krejčíř hovoří o úplatcích pro policisty a politiky, které měli plynout přes Konečného firmu K. P. Edwards. Těžko soudit, zda jsou obvinění Krejčíře, které učinil prostřednictvím Mladé Fronty Dnes, všechna pravdivá. Řada okolností však přinejmenším části Krejčířovým tvrzením přímo nasvědčuje.

Krejčíř hovoří o tom, že jeho obchodní partner Jakub Konečný byl policejním agentem, který mu donášel nejcitlivější informace z policejního prostředí, včetně porad na státním zastupitelství. Také hovoří o kontaktech na policejní špičky v zemi, milionové úplatky a poskytované citlivé informace.

Je známo, že Krejčíř těmi nejcitlivějšími informacemi, včetně kopií živých spisů z vyšetřování závažné trestné činnosti, skutečně disponoval. Při obou domovních prohlídkách v roce 2002 a nyní 2005 byly v jeho černošické vile takové dokumenty nalezeny. Týkaly se dokonce vyšetřování samotného Krejčíře a jeho gangu, resp. skupiny lidí okolo něj.

Takové zásadní a tajné dokumenty musel Krejčíř někde získat. Od koho, policie neví a není známo, zda vůbec vede vyšetřování proti neznámému pachateli z řad policie, BIS nebo státního zastupitelství, který mu informace a dokumenty předával.

Krejčíř hovoří o vysokých úplatcích pro pražské policejní špičky. I to bylo již v několika případech potvrzeno. Uveďme např. kauzu Zdeňka Pichlíka, zástupce velitele Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR (SKPV), který šel náhle v prosinci 2004 do vazby, poté byl propuštěn, je vyšetřován na svobodě a nad kauzou se slehla zem. Pichlík bohorovně používal luxusní Audi A6 a bydlel v luxusní vile v Jesenici u Prahy, přičemž vše oficiálně patřilo advokátce příbramského bosse Jaroslava Starky Heleně Rejholcové.

Starka však s Krejčířem nejsou a nikdy nebyli přátelé. Krejčíř se měl nechat slyšet, že dobře ví, kdo je za únosem jeho otce Lamberta z roku 2002. Jsou to lidé okolo Jaroslava Starky, kterého se také neznámý pachatel pokusil zastřelit.

Kubiceho zpráva
Šéf policejního Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) Jan Kubice čtyři dny před volbami předložil sněmovnímu brannému výboru materiál, v němž uvedl, že organizovaný zločin přerostl do státní správy a že se určití politici z tehdy vládní ČSSD snažili zmařit vyšetřování některých případů. Kubice prý předložil poslancům zprávu proto, že se někdo pokoušel zdiskreditovat jeho podřízené a ovlivnit vyšetřování. Informace nebyly určeny pro veřejnost, nicméně záhy se objevily v médiích. Národní bezpečnostní úřad později pokutoval poslance ODS Ivana Langera a KDU-ČSL Pavla Severu za to, že prý nechali tajný dokument bez dozoru, a ten pak unikl do médií. Podle ČSSD zveřejnění zprávy poškodilo stranu ve volbách.

Aféra A. Kvapila - Brno - Žabovřesky
Policisté zadrželi starostu Brna-Žabovřesk Aleše Kvapila. Politika, který byl na volitelném místě kandidátky do Poslanecké sněmovny, kvůli podezření z přijímání úplatku. Zadržení souvisí se zásahem Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, který se v kraji odehrál. Uvnitř ODS se mluví o tom, že policejní zátah souvisí s Kvapilovým působením na radnici. Žabovřesky patří k nejžádanější čtvrtí pro bydlení v Brně a pozemky, na nichž lze stavět, jsou pro developery velkým lákadlem. Podle členů ODS jde o to, že Aleš Kvapil chtěl po developerovi, který měl zájem stavět v Žabovřeskách, čtyři miliony a sto tisíc korun.

Aféry Ivana Langera
"Íčko" (Krakatice) Ivan Langer před osmi lety lobboval za podnikatele Luďka Sekyru. Podle svých slov na tom neviděl nic špatného. Problém je, že podnikatel byl napojen na šéfa podsvětí Františka Mrázka. Langer říká, že o tom neměl ponětí. Podezřelí podnikatelé však nejsou Langerovi zcela vzdáleni. Ivan Langer se svým lobbingem v případu IPS nejspíš dostal za hranu zákona. Ivan Langer se svým lobbingem v případu IPS nejspíš dostal za hranu zákona. V jedné chvíli se totiž v roli politika přimlouval za to, aby firmu koupil český podnikatel Luděk Sekyra se společníkem Ivanem Kyselým, a ve stejném okamžiku pracoval pro Kyselého jako advokátní koncipient. Karel Tichý nyní propojení mafie a politiky poodhaluje v rozhovoru pro Aktuálně.cz. V něm mimo jiné říká, že Mrázek při svých obchodních aktivitách na Langerovu pomoc spoléhal. A právě Langerovu bezpečnostní prověrku u NBÚ, která mu počátkem nového tisíciletí formálně přiklepla "razítko čistého politika", zařadil jeho tým mezi ty pochybné. NBÚ při ní nevyužil všechny informace ze spisu Krakatice.
Pronájem lázní Ministerstvo vnitra za dob Ivana Langera (ODS) nevýhodně pronajalo čtyři lázeňské domy v Karlových Varech, Mariánských Lázních, Františkových Lázních a Luhačovicích, které mu patří. Stát tak přijde až o sto milionů korun.

Volba prezidenta Slova, která Langer pronesl v emotivním rozhovoru s lídrem Strany zelených Martinem Bursíkem. Řekl: "Respektuji to, že máš svého kandidáta, nicméně máš taky nějakou povinnost respektovat, aby došlo k nějaký shodě... Vytíráš si prdel s těma ostatníma. Jinými slovy říkáš, že tihleti, tihleti si vytřou prdel s tam těma... Tak já ti to povím, jaká hra kolem toho byla. Jaká špinavá hra kolem toho byla, kolik lidí půjde bručet!"

Aféra J.Láryše - Rozesmátý radní za volantem
Řízení pod vlivem amfetaminu neustále popírá, přesto ze své funkce odstoupil. Řeč je o zastupiteli a již bývalém šéfovi dopravní komise Prahy 1 Jiřím Láryšovi (ODS).

Liberecký Šampionát 2009
Dva špičkoví politici ODS a dva majitelé významných libereckých firem. Ti první nejdříve pomohli prosadit, aby se šampionát konal. Ti druzí pak získali zakázky za desítky milionů. Liberec je léta považován za mekku korupce - především kvůli propojení stavební firmy Syner s místními politiky. Tato společnost patřící členovi a sponzorovi ODS Petru Syrovátkovi dostávala od města léta řadu stavebních zakázek. Z protokolů Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) nyní vyplynulo, že při přípravě šampionátu získala ze státních dotací bezmála půl miliardy korun.

Aféra Tunelování podniku Liberta
Vůbec první ministr polistopadové vlády nastoupil do vězení, aby si odpykal trest za tunelování. Řeč je o bývalém sociálnědemokratickém ministru financí Ivo Svobodovi a jeho nerozlučné poradkyni Barboře Snopkové. I když se snažili nástup do vězení všemožně oddálit, nevyhnuli se mu. Oba obdrželi pětiletý trest za podvod a zvýhodňování věřitele při krachu podniku Liberta.

Aféra Lidový dům
Advokát Zdeněk Altner se obával, že strana brzy nebude mít peníze na to, aby uspokojila jeho více než půlmiliardovou pohledávku. Peníze chtěl za to, že pro ČSSD před časem Lidový dům vysoudil. Altner řekl, že ČSSD již od roku 2000 vynaložila na kampaně nemalé prostředky. Jeho pohledávky vůči sociálním demokratům řešily soudy a nevyhověly mu.

Aféra LTO (lehké topné oleje)
Machinace s lehkými topnými oleji připravily státní pokladnu o zhruba 100 miliard korun. Tedy asi o 40 miliard více, než je oficiálně uváděno. Ke kauze LTO, která stála životy asi 17 lidí, v poslední době přitáhl pozornost jeden z aktérů případu Jiří Večeř, odsouzený na 12 let za zprostředkování vraždy jednoho z podnikatelů. V pořadu České televize bývalý voják z povolání popisoval údajné vazby některých politiků nebo jejich manželek v 90. letech na obchodníky s LTO. Premiér Stanislav Gross po odvysílání reportáže vyzval k prošetření zveřejněných informací. Prezident Václav Klaus, který byl v době, do níž kauzy LTO spadají, premiérem, se politiků zastal. Reportáž označil za lživou a skandální.

Aféra Mlékárny Madeta
V roce 2002 tehdejší ministr zemědělství Jan Fencl rozhodl o prodeji více než třetiny akcií podniku zemědělcům, dodavatelům Madety. Jeho nástupce Jaroslav Palas rozhodnutí zrušil a prodal v prosinci roku 2003 akcie majiteli firmy Interlacto, spřízněnému s majitelem Madety. Zemědělci Palasův krok napadli u soudu. Ani Fencl, ani Palas vůbec na prodej akcií veřejnou soutěž nevyhlásili. Palas se navíc snažil prodej akcií zcela utajit.

Aféra Mlýn
Stanislav Gross založil policejní jednotku Mlýn, osobně ji řídil, a zřejmě tím porušil zákon o policii. Skupina fungovala až do doby, než se Gross usadil v premiérském úřadě. Jeho hra se zpravodajskými týmy přerostla do rozměrů, které by byly v roce 1996 patrně nepředstavitelné. V souvislosti s Grossovým Mlýnem se objevila podezření o sledování politiků. Gross je ovšem vehementně vyvrací. Jen těžko ale může popřít informace o tom, že zvláštní tým využíval pro své potřeby. Nový ministr vnitra František Bublan totiž přiznal, že se o existenci jednotky dozvěděl až po jmenování ministrem: "Tým Mlýn jsem zdědil jako tým podřízený přímo ministrovi. Toto rozhodnutí jsem zrušil".

Kauza Morava
Televize Nova odvysílala v pořadu Natvrdo svou reportáž, která odstartovala vyděračskou aféru poslance ODS Jana Moravy. Nejasné zůstává, zda Morava jednal sám, nebo za ním stál někdo další z ODS, a nejednoznačný postoj šéfa poslanců ODS Petra Tluchoře. K případu byla ustanovena Sněmovní komise ke kauze Morava Jenže poslanci nezvolili předsedu komise a ta bez něj nemůže pracovat.

Aféra Mrština - Nevěstinec
Miloslav Mrština, který byl několik let šéfem ČSSD v Královéhradeckém kraji a členem předsednictva strany, vlastnil v Náchodě veřejný dům Vyhlídka a před volbami v roce 2006 dostal podle Mladé fronty Dnes od ministrů za ČSSD státní příspěvky ve výši 5,2 milionu korun. Mrštinu jeho straničtí kolegové navíc zaměstnali v dozorčí radě státního podniku Čepro. Dotaci 1,32 milionu korun dostal v roce 2005 od ministerstva pro místní rozvoj, které tehdy vedl současný pardubický hejtman Radko Martínek. Druhý příspěvek ve výši téměř čtyř milionů korun, údajně na výuku zdravotně postižených pro práci s počítačem, putoval do podniku z ministerstva práce a sociálních věcí řízeného tehdy Zdeňkem Škromachem, dva dny předtím, než sociální demokraté museli po volbách ministerstva opustit. Podle svazku StB byl Miloslav Mrština také ochotným udavačem.

Aféra prověrek NBÚ
Národní bezpečnostní úřad oznámil, že důkladně přezkoumá všechny bezpečnostní prověrky, které udělal od svého vzniku až do poloviny roku 2002. Stalo se to poté, co Radiožurnál postupně upozornil na víc než dvě desítky podivně vypracovaných prověrek. Dnes se ale ukazuje, že listopadové rozhodnutí ředitele NBÚ Jana Mareše bylo pouhým alibistickým gestem (pozn. zpochybněn byl mj. způsob, jakým byly vydávány prověrky nejbližším spolupracovníkům premiéra Grosse. Bezpečnostní prověrky, které umožňují seznamovat se s přísně tajnými materiály, dostali lidé, kteří podnikali s bývalými důstojníky StB: vedoucí Úřadu vlády Pavel Přibyl, bývalý náměstek ministra vnitra Petr Ibl nebo bývalý náměstek policejního prezidenta Václav Jakubík - v době, kdy NBÚ vedl Grossův "chráněnec" Tomáš Kadlec.

Němcová a služební vůz Místopředsedkyně ODS Němcová neoprávněně používala služební auto, jímž jezdil její syn. Používání služebního auta s řidičem i bez něj nejvyšším parlamentním funkcionářům umožňuje zákon o platech ústavních činitelů. Proto Němcová podle Práva nevidí žádný problém v tom, že ač neřidička, využila možnosti mít i druhé, referentské služební auto.

Aféry P.Němce (US DEU)
Případ katarského prince
Nejvíce kontroverzí v době jeho působení na Ministerstvu spravedlnosti vzbudily spory kolem předání trestního stíhání příslušníka katarské královské rodiny Hámida bin Abdala Sáního, který byl v České republice trestně stíhán pro pohlavní zneužívání do Státu Katar. S tímto sporem souviselo i odvolání nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové. Němec se osobně zasazoval o předání Sáního do Kataru. To bylo v rozporu s názorem nejvyšší státní zástupkyně i odborníků ze samotného Ministerstva spravedlnosti[. Němec se proto obrátil na Nejvyšší soud České republiky, který jeho postup označil za zákonný. V době svého působení na ministerstvu Němec v arabských emirátech pobýval, v roce 2005 měl dokonce v Dubaji svatbu, což bylo mnohými chápáno jako potvrzení jeho úzkých vazeb na tuto oblast.

Nehospodárné nakládání se státním prostředky
Po odchodu z funkce vyšlo v rámci finanční kontroly provedené Ministerstvem financí najevo, že někteří vysocí úředníci ministerstva, včetně samotného Pavla Němce, měli nepřiměřeně vysoké telefonní účty, a zjištěny byly i četné další případy nehospodárného nakládání se státními prostředky.

Podíl na krytí situace na právnické fakultě v Plzni
V roce 2005 informoval advokát Karel Jelínek nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešovou, že fakulta zneužívá své postavení. Benešová dala svým podřízeným příkaz, aby podezření vyšetřili. Vyšetřovat však ani nezačali. Benešovou pár dní poté odvolala Paroubkova vláda na návrh ministra spravedlnosti Pavla Němce.

22. 01.

Podvodný stánek Photo-Me

Automatický stánek na pasové fotografie (Foto.Fix Digital nebo Photo-Me) v hale stanice metra Náměstí republiky krade zákazníkům peníze už dlouhé týdny, svědčila osoba, která pracuje jako prodavačka ve stánku vedle. Podle jejího svědectví se lidé snaží celý den nechat si ve stánku udělat fotografii. Pak se dlouho marně snaží kontaktovat majitele stánku na uvedené telefonní číslo. Také marně. Na reklamačním telefonním čísle ignorují stížnosti.

Rozhodl jsem se to zkusit. Udělal jsem všechno podle instrukcí, abych vyrobil fotografii, a vhodil do automatu peníze. Avšak počítačový monitor nesprávně zaznamenal "Vhodili jste 0,00 Kč".

Tak jsem zmáčkl knoflík "storno". Nic se nestalo. Automat mé peníze prostě sežral. Zmáčkl jsem knoflík "storno" několikrát. O několik minut později jsem automat na fotografie zkusil použít znovu. Tentokrát jsem vložil stokorunovou bankovku, namísto předchozích čtyř dvacetikorun a dvakrát desetikoruny. Automat reagoval stejně. Nezaregistroval mé peníze a nevrátil peníze, které jsem do automatu vložil.

Někdy v automatech selže systém, který má rozpoznávat mince, avšak málokdy selhává zároveň i ta část automatu, která má rozpoznávat papírové bankovky. Tak jsem zavolal na na automatu uvedené reklamační čislo. Jak ukazuje fotografie z mého mobilu, vytočil jsem ho mnohokrát.


V době od 11.27 do 19.58 jsem ho vytočil nejméně 59krát. Jen jednou byl telefon někým zvednut, podržen asi tři vteřiny, aniž by kdokoliv cokoliv řekl, a pak člověk na druhé straně zavěsil. Poslal jsem také esemesku, vysvětlující, co se stalo, a napsal jsem stížnost na internetovou stránku firmy www.photo-me.cz. Pak jsem na uvedený email info@photo-me.cz poslal tento email:

Fabiano Golgo
to
Photo-Me ČR, spol. s r.o.
Nádražní 3/349
150 00 Praha 5 - Smíchov
+420 725 040 870

Dobrý den,

dnes jsem využil služeb vašeho automatu na pasové fotografie umístěného ve vestibulu stanice metra Náměstí Republiky okolo 10h30. Stanoviště č. 505. Do automatu jsem postupně vložil částku 100 Kč (dvakrát), ten to ale nereflektoval a nereagoval ani na stornování, čímž jsem o výše uvedenou částku přišel. Využil jsem tedy možnosti zatelefonovat na číslo uvedené na vašem automatu. Bylo přijato až devatenácté volání! A to bylo po několika vteřinách opět položeno.

Velmi rád bych věděl, jak je toto jednání ze strany provozovatele autorizovaného Dopravním podnikem Praha možné a očekávám brzkou odpověď a zodpovědné jednání ze strany vaší společnosti.

Až poté, co byla ta stižnost publikována na www.blisty.cz, dostal jsem reakce na tento email. Ale včera jsem to zkusil znovu a se celý přiběh opakoval - a každopadně, dodneska jsem neobdržel slíbenou náhradu:

Dobrý den pane Golgo,

velmi se omlouváme za vzniklé potíže způsobené pravděpodobně technickou závadou na naší fotokabině. Prosím Vás tímto, o zaslání čísla účtu na které Vám v rámci reklamace
převedeme částku 100,00Kč.

Děkuji za pochopení
S pozdravem
Photo-me,s.r.o.

21. 01.

Umění nebo neumění, toť otázka

Umění ve svobodné společnosti poskytuje osvětu, vzdělání, identifikuje společenské problémy a způsobuje, že si lidé uvědomují, co se děje. Umělci, to nejsou lidi jako ti na Karlově mostě, kteří kreslí obličeje turistů, ale jsou to osoby s originálními, nekonvenčními pohledy, [díky bohu] jinak bychom bývali neměli surrealisty, impresionisty, kubisty, dadaísty atd.

Umění nepřekračuje konvenční normy pokaždé, avšak činí to často. Ať už je médium anebo význam určitého uměleckého díla jakýkoliv, ať je jeho obsah třeba nepopulární, nebo některé lidi rozčiluje anebo je špatné kvality, umělecká díla by neměla být označována za přijatelná či nepřijatelná.

V kontextu umění a zábavy to znamená, že je nutno tolerovat určitá díla, která můžeme shledat urážlivými, šokujícími, anebo prostě špatnými. Stejně jako ostatní formy projevu je ochrana uměleckého procesu základním rysem svobody projevu.

Každá překážka, uměle vytvořená vůči svobodě uměleckého výrazu vysílá strašlivý signál: když se nám něco nelíbí, správné je to zlikvidovat, požadovat, aby se to odstranilo, odebrat tomu financování anebo to zamést pod koberec. Během renesance umisťovali umělci často své mecenáše na obrazy svatých a mecenáš vždycky vypadal vhodně zbožně...

Umění je pro lidi nástrojem hledání pravdy a sebeuvědomění. Důsledkem tohoto hledání pravdy jsou i umělecká díla, která zpochybňují stereotypní a konvenční názory a vyvolávají cenzurní nutkání v těch, jejichž hledání pravdy dospělo k jiným odpovědím.

Avšak svobodná společnost je založena na zásadě, že každý jednotlivý člověk má právo rozhodnout, jaké chce přijímat umění či zábavu. Jestliže není lidský tvůrčí duch svobodný nakažlivá choroba cenzury nás nakazí všechny.

Henrik Ibsen, George Bernard Shaw, Oscar Wilde, Maxim Gorkij, Bertold Brecht a Andrej Sacharov - těm všem se vysmívala jejich vlastní země za to, že jednali, jak ukázala posléze historie - poctivě a odvážně, přestože jejich vize byla vysoce nelichotivá pro přijaté pokrytecké morální normy jejich soudobé společnosti.

Osobní integrita těchto spisovatelů byla prověřena zkouškou času. Jejich charakter a jejich morální integrita se vyrovnala jejich uměleckým dílům. Soudobí kritikové Oscara Wilda byli přesvědčeni, že jeho dílo bude zapomenuto a že samotné jeho jméno se stane symbolem morální zkorumpovanosti. Dnes je tomu obráceně: Wildovo jméno odhaluje pokrytectví a morální prudérii viktoriánské éry.

19. 01.

Knedlíky v polštině, němčině, španělstině, francoustině a angličtině

Każdy naród sam kształtuje własną tożsamość... Pochodzący z Brazylii publicysta Fabiano Golgo konfrontuje powszechne obawy dotyczące ujednoliconej za sprawą UE Europy z koncepcją wrodzonej umiejętności filtrowania unijnej rzeczywistości, właściwej każdemu narodowi. Golgo dzieli się swymi spostrzeżeniami na blogu w portalu Aktuálně.cz: "Włosi nie zaczęli nagle pić o piątej po południu herbaty tylko dlatego, że Brytyjczycy są w UE. Francuzi nie stali się mniej francuscy tylko dlatego, że w UE są także Niemcy.

Jedyne specyficzne cechy kulturowe, które mogą przekroczyć granice, to te, które pozostałym narodom wydają się być godne przejęcia. Mamy w sobie pewnego rodzaju wrodzony filtr, dzięki któremu Hiszpanie mówią po hiszpańsku, a nie po łacińsku, mimo że hiszpański wywodzi się z łaciny. Słowacy nie stali się Czechami tylko dlatego, że Słowacja była częścią Czechosłowacji. ... A tak na marginesie: knedle nie są tak naprawdę specjalnością czeskiej kuchni. W dzieciństwie jadłem knedle w Brazylii i to nie w czeskiej, a w chińskiej restauracji. Być może to Marco Polo sprowadził knedle do Europy? Wszyscy moi goście z Brazylii wołają z zachwytem w czeskich restauracjach: 'Super! Uwielbiamy chiński chleb!'"

Fabiano Golgo über die Kraft jeder Nation zur Eigenständigkeit
Der häufig geäußerten Sorge über eine Vereinheitlichung der Europäer in der EU stellt Fabiano Golgo das Konzept des inneren Filters gegenüber, den jede Nation habe. Der aus Brasilien stammende Journalist schreibt in seinem Blog bei Aktuálně.cz: "Italiener beginnen nicht plötzlich um fünf Uhr nachmittags Tee zu trinken, nur weil sie ebenso wie die Briten in der EU sind. Die Franzosen sind nicht weniger französisch, nur weil auch die Deutschen in der EU sind. Die einzigen kulturellen Besonderheiten, die die Grenzen zu überschreiten vermögen, sind diejenigen, die anderen Nationen vorteilhaft erscheinen. In uns existiert ein natürlicher Filter, der die Spanier Spanisch sprechen lässt, nicht Latein, obwohl das Spanische davon abstammt. Die heimische Kultur wird immer siegen. Die Slowaken wurden keine Tschechen, nur weil die Slowakei Teil der Tschechoslowakei war. ... Nebenbei bemerkt: Knödel sind in Wahrheit keine tschechische Spezialität. Als Kind habe ich schon in Brasilien Knödel gegessen. Nicht in tschechischen, aber in chinesischen Restaurants. Vielleicht hat Marco Polo die Knödel nach Europa gebracht? Alle meine Besucher aus Brasilien rufen immer entzückt in tschechischen Restaurants: 'Super, wir lieben das chinesische Brot.'"

Fabiano Golgo sobre la autosuficiencia de cada nación
Fabiano Golgo confronta la preocupación usual de una unificación de los europeos dentro de la UE con el filtro interior que posee cada nación. El periodista proveniente de Brasil escribe en su blog de Aktuálně.cz: "Los italianos no comienzan de repente a tomar el té a las cinco de la tarde sólo porque los británicos pertenecen a la UE. Los franceses no son menos franceses porque los alemanes forman parte de la UE. Las únicas particularidades culturales que consiguen sobrepasar las fronteras son aquéllas que a otros países les parecen ventajosas. Existe un filtro natural dentro de nosotros que les permite a los españoles hablar español y no latín, a pesar de que aquella lengua provenga de esta última. La cultura local vencerá siempre. Los eslovacos no se convirtieron en checos sólo porque Eslovaquia formaba parte de Checoslovaquia. ... Nótese al margen que las bolas amasadas no son en realidad una especialidad checa. De niño comía yo bolas amasadas en Brasil, pero no en restaurantes checos, sino chinos. ¿Tal vez Marco Polo introdujo dichas bolas en Europa? Todas mis visitas de Brasil dicen siempre entusiasmados en los restaurantes checos: ¡Qué bueno que está el pan chino!"

Fabiano Golgo sur la force culturelle des nations
Fabiano Golgo oppose à la crainte souvent expriméed'une uniformisation des Européens au sein de l'UE leconcept de filtre interne dont disposerait chaque nation. Le journaliste originaire du Brésil écrit dans son blog hébergé par Aktuálně.cz : "Les Italiens ne se mettent pas subitement à boire le thé à cinq heures de l'après-midi simplement parce qu'ils font partie de l'UE tout comme les Britanniques. Les Français ne sont pas moins français du fait que les Allemands sont également membres de l'UE. Les seules spécificités culturelles susceptibles de traverser les frontières sont celles qui apparaissent avantageuses auxautres nations. Il existe en nous un filtre naturel qui fait que les Espagnols parlent espagnol et non latin, alors que l'espagnol en découle. La culture nationale l'emportera toujours. Les Slovaques ne sont pas devenus tchèques quand la Slovaquie faisait partie de la Tchécoslovaquie. … Soit dit en passant, les knödel ne sont en fait pas une spécialité tchèque. Enfant, j'ai déjà mangé des knödel au Brésil, et ce n'était pas dans des restaurants tchèques, mais dans des restaurants chinois. Peut-être que Marco Polo a amené les knödel en Europe ? Tous les Brésiliens qui me rendent visite s'exclament toujours avec émerveillement dans les restaurants tchèques : 'Super, nous adorons le pain chinois.'"

Fabiano Golgo on nations' inner cultural filters
Brazilian journalist Fabiano Golgo writes in his blog on Aktuálně.cz that concerns about a European melting pot are countered by an inner filter which all nations possess: "Italians haven't suddenly started drinking tea at 5 p.m. just because they're in the EU along with the Brits. The French are no less French just because the Germans are also in the EU. The only cultural specificities likely to cross borders are those that strike other nations as advantageous. There is a natural filter that causes the Spanish to speak Spanish and not Latin although Spanish is rooted in Latin. Local culture will always emerge victorious. The Slovakians didn't become Czech just from being the Slovakian part of Czechoslovakia. ... And incidentally, dumplings aren't a Czech speciality. As a child I ate them in Brazil - not in Czech, but in Chinese restaurants. Perhaps Marco Polo brought the dumpling to Europe? All of my Brazilian acquaintances who visit me here have a favourite dish at Czech restaurants: 'Great! Chinese rolls!"

http://www.eurotopics.net/en/presseschau/aktuell.html

18. 01.

Děkujeme, odejdete, drazí lékaři?

Je těžké si představit, že by kdy mohly být vyřešeny problémy zdravotnictví, pokud lidé nezačnou přebírat daleko větší množství osobní odpovědnosti (přestanou kouřit, omezí pití alkoholu, uzenina) na sebe. Za lepší péči u lékaře si budou pacienti už brzy připlácet.

Avšak jako Brazilec vím velmi dobře, co dokáže způsobit darwinský kapitalismus: silní přežijí a mají se dobře, ostatní lidé zůstávají ve středověku a žijí jako podlidi. A přirozeně, protože lidé na spodních příčkách společenského žebříčku nemají co ztratit, snaží se získat silou to, co mají úspěšní.

Jestliže se mocní neangažují při vzdělávání a přípravě pro život pro méně úspěšné lidi, pak ti, kteří jsou úspěšní, budou brzo bojovat proti vlastním příbuzným. A země nebude vůči vnějšímu světu vystupovat jako jeden celek.

Devadesátá léta, která jsem prožil v Americe, byla érou mnoha spektakulárních avantgard, hlučných a silně viditelných kultur mladých lidí, hlučných a viditelných bělošských primitivů v odpoledních televizních talk shows, důrazného multikulturalismu, extrémní posedlosti potřebou být fit, doba extrémního držení diet a extrémních investic.

Ale zároveň, jak byli Američané fascinování nekonečnou mnohostí internetu a oslavovali svou etnickou rozrůzněnost, tak byli obětí intelektuálního konsensu, který byl stejně tak svazující jako někdy v padesátých letech.

Přes celé politické spektrum dospěli tvůrci amerického veřejného mínění v devadesátých letech k bezprecedentnímu souhlasu nejen ohledně role podnikání v americkém životě, ale i ohledně všeobecného smyslu života. Kristus, podnikání, spotřeba a vůle být dobrý - to jsou čtyři přikázání v zemi strýčka Sama. A drtivá většina Američanů se přizpůsobila volnotržní víře.

Členství v odborech, po mnoha letech útoků na odborové organizace a deindustrializace pokleslo v soukromém sektoru ve Spojených státech pod 10 procent a zdálo se, že odborové hnutí úplně zmizí. Opozice přestávala fungovat jako opozice, ale trh byl nyní v bezpečí, údajně nekonečný výběr zboží měl nahradit nedostatek výběru při volbách.

Tento stav amerického národního konsensu byl charakterizován různými jmény. V mezinárodních kruzích dostala tato velká dohoda jméno "washingtonský konsensus", jiní ho zjednodušili na "tržní konsensus". Zatímco si kdysi "lidé mysleli", že existují i jiné způsoby, jak zorganizovat lidské záležitosti, než jen podle zásad volného trhu, tato volba téměř úplně přestala existovat. Takže není tak obtížné pochopit jednohlasnost, jíž národ promluvil po 11. září.

Této intelektuální jednolitosti ohledně podstaty a účelu ekonomiky i veškerého života a technologického pokroku posledních let se říká "nová ekonomika". Je to téměř vzduchotěsný konsensus - jistota, že ať se stane cokoliv, ať je kdokoliv v Bílém domě, intervencionistická vláda se tam nevrátí - to umožnilo bezprecedentní přesunutí bohatství směrem nahoru, jakého jsme byli svědky v Clintonových letech, to umožnilo obrovskou prosperitu trhů se zlatem a proměnilo to svět v tak bezpečné místo pro miliardáře... Než to zkrachoválo...

Ústřední premisou "tržního populismu" je přesvědčení, že kromě toho, že jsou trhy prostředkem výměny jsou také nástrojem tvorby souhlasu. Svými mechanismy poptávky a nabídky, zjišťování požadavků veřejnosti prostřednictvím marketingových průzkumů, supermarketů a internetu, dokáží trhy vyjádřit vůli lidu artikulovaněji a smysluplněji než to dokáží pouhé volby.

Svou samotnou podstatou poskytují trhy demokratickou legitimitu, trhy likvidují pompéznost a aroganci, trhy vyhledávají a hájí zájmy obyčejných lidí, trhy nám poskytují, co opravdu chceme. Takže kdo by se staral o politiku?

Mnoho jednotlivých součástí tržně populistického konsensu je součástí amerického kulturně ekonomického zázemí už léta. Hollywood a Madison Avenue vždycky trvaly na tom, že je jejich úkolem prostě odrážet přání veřejnosti a že filmy a kampaně jsou úspěšné nebo neúspěšné podle toho, jak přesně odpovídají veřejnému vkusu.

Avšak v devadesátých letech se tyto myšlenky spojily v novou ortodoxii, která zastínila všechny alternativní způsoby jak rozumět demokracii, historii a ostatnímu světu.

Kamkoliv člověk v devadesátých letech pohlédl, podnikatelé ovládli ideologický prostor, který kdysi zaplňovali obyčejní lidé. Najednou kritizovali podnikatelé aroganci elit, nadávali na příliš velké výsady tradičních bohatých vrstev, tvrdili, že všemu rozumějí a vedli neúprosnou, idealistickou válku proti principu hierarchie, kdekoliv ho našli. Jejich základní víra byla prostá: trh a lidé - jako základní principy života společnosti - jsou v podstatě totéž.

Podle tržního populismu nejsou elitami ti, kdo jsou bohatí. Ne, elitáři jsou lidé na druhé straně rovnice - intelektuálové a keynesovci, kteří jsou přesvědčeni, že lze společnost organizovat i jinak než ortodoxně tržním způsobem.

Vzhledem k tomu, že všechno, co dělá trh - bez ohledu na to, jak iracionální, náhodné či škodlivé to může být - je to Vůle lidu, a tak každý projekt, jehož cílem je fungovat mimo vliv trhu anebo každé úsilí zvládnout jeho případné škodlivé dopady je nutně nebezpečně umělým, neživotným schématem, je to arogance falešné odbornosti.

Historicky byl přirozeně populismus rebelií proti podnikatelskému pořádku, byl to politický jazyk, rezervovaný z definice pro lidi, kteří nebyli bohatí ani mocní. Byl to pojem, který byl spojován s odborovým či dělnickým hnutím a s rozhněvanými zemědělci. Avšak v roce 1968, na vrcholu hnutí, protestujícího proti válce ve Vietnamu, změnil tento základní rys americké demokracie svou podstatu. Třídní boj jaksi změnil svou polaritu. Teď to byl konflikt v níž vlastenecká, manuálně pracující "mlčenlivá většina" (spolu se zaměstnavateli) stála v protikladu vůči nové elitě, vůči "liberálnímu establishmentu" se svými rozmazlenými, americkou vlajku pálícími dětmi.

Tato nová vládnoucí třída, nejednotná směsice liberálních novinářů, univerzitních pracovníků, zaměstnanců liberálních nadací, liberálních politiků a stínových mocenských struktur v Hollywoodu se stala "tvůrci revoluce", hlasem protestu.

Až donedávna byla americká politika stále obětí kulturních kontroverzí, zděděných z konce šedesátých let. Pravicoví populisté neustále připomínali "normálním Američanům", jak odporný svět vytvořil "establishment", svět, kde rouhačští intelektuálové porušují zásady amerického způsobu života na každém kroku, svět, kde existuje pouliční zločinnost a nepředstavitelná kulturní degenerace, chybí respekt vůči mužům v uniformě, světští humanisté se spikli ve snaze ochromit a zlikvidovat rodinné hodnoty a cizincům odevzdat Panamský průplav, objevili se soudci, kteří tolerují zločinnost a politikové, kteří nejsou schopni postavit se proti komunismu.

Tržní populismus ani tak neprosazovala nějaká politická strana jako samotní podnikatelé - prostřednictvím teorie managementu, investiční literatury a prostřednictvím reklamy. A toto úsilí posloužilo potřebám podnikatelské komunity vlastníků daleko lépe než násilný politický populismus pravicové vzpoury.

Pravicový populismus sedmdesátých a osmdesátých let si vymyslel, že existuje "spiknutí liberální elity", která chce provádět "sociální inženýrství" - že je to klika odborníků, kteří si myslí, že vědí sami nejlíp, co je nejsprávnější pro občany: jako integrace černošských dětí do bělošských škol. Tržní populismus změnil celý náhled na situaci. Nyní už nebylo zločinem intelektuální elity, že se snaží národu definovat etické hodnoty, ale to, že zasahuje do hospodářských záležitostí. Ti zatracení elitáři byli dál obviňováni, že si myslí, že rozumějí všemu líp než obyčejní lidé, ale nyní se projevovala jejich arogance jejich úsilím zvýšit minimální mzdu, regulovat, dohlížet, přerozdělovat a zdaňovat.

Mezi tržním populismem a předchozí pravicovou politickou rebelií proti levicovým liberálům je však rozdíl. Zatímto pravicová politická rebelie se hrdě pyšnila svým antiintelektualismem, tržní populismus se stal módní záležitostí.

V polovině devadesátých let zůstal populismus na vrcholu moci jako jediná ideologie. Kritici, do té doby flirtující s levicovými názory, analytikové z Wall Street a skoro všichni ostatní, jak se zdálo, propadli kouzlu trhů. Trhy sloužily nejrůznějšímu vkusu, trhy dokázaly ztrapnit všechny snoby, trhy dovolily, aby kvalitní umění zvítězilo nad špatným uměním, trhy vítězily nad člověkem, trhy odstraňovaly diskriminaci, v důsledku existence trhů všichni rychle bohatli.

Tržní populismus je v mnoha ohledech nejotevřenější apologií hospodářské nerovnosti od dob sociálního darwinismu.

Spojené státy získaly své bezpercedentní bohatství v důsledku součinnosti faktorů, mezi nimiž je americký smysl pro komunitu, puritánská podnikatelská etika, protestantská disciplina, vlastenectví, spasitelský komplex, schopnost se často stěhovat, tendence vůči solidaritě... a také - ovšem nikoliv výlučně - v důsledku své formule liberálního kapitalismu. Bez fundamentalistického křesťanství a puritánské etiky, která je motorem podnikatelských vztahů, založených na dlouhodobé perspektivě, která bere v úvahu i prospěch celé společnosti, zjistily ostatní národy, že na rozdíl od amerického kapitalismu, v jiných variantách kapitalismu bere hrstka lidí skoro všechno a ostatní nedostanou nic. Ovšem po pádu Berlínské zdi vznikla mantra, kterou mnozí neustále opakují, že problémem je vláda a že by vláda vůbec neměla hrát žádnou roli v jakémkoliv řešení. Argumentuje se, že čím více lidí dáme na pospast vrtkavosti volného trhu, tím lépe na tom budeme.

Škrty ve státní službě nebo ignorování ekologických problémů či zrušení několik veřejné služby - to všechno byly kdysi konzervativní cíle. O nich se však mimo Českou republiku nyní už vůbec nehovoří.

Máme tendenci pomýšlet na hospodářství jako na něco, co produkuje spotřebitelské zboží, avšak když hospodářství dobře funguje, plodí daleko více než jen zboží. Silný hospodářský růst vede k silnému růstu vybraných daní, kterých je možno využívat k financování různých dalších služeb, od silnější a efektivnější policie až po lepší školství. A silnější hospodářský růst vede k poklesu nezaměstnanosti, v jehož důsledku klesají výdaje na podporu v nezaměstnanosti, čímž se uvolní další peníze pro veřejné služby.

V české verzi kapitalismu sežraly tyto peníze spořitelny a jejich klienti. Tak ty peníze prospěly elite hyen s politickou protekcí a účet zaplatili ostatní daňoví poplatníci.

Proto by nemělo být dovolováno, aby trhy úplnou volností zešílely. Rolí státu je udržet trh v takovém stavu, aby dokázal plnit svou řádnou roli, aby, například, docházelo k poctivému placení daní, k poctivé právní praxi, aby existovaly lidské vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli.

Společnost je jako trojnožka - dvě z jejích nohou (stát a trh) jsou příliš dlouhé a jedna příliš krátká. Třetí nohou je to, co lidé navzájem dělají pro sebe jako příslušníci rodin a sousedství, jako přátelé a spolupracovníci.

Tak čeští politikové by si měli alespoň najít modernější verzi kapitalismu. Současná česká verze kapitalismu se nepříjemně podobá té verzi kapitalismu, která v současnosti vládne v méně gramotnějších zemích...

17. 01.

Knedlíky jsou spíše čínské...

Málokdy se komu podařilo udržet si vlastní, čistou kulturu, nedotčenou cizími vlivy, neboť jsme všichni výsledkem neustálé interakce nejrůznějších kultur, od počátku civilizace. Multikulturalismus není nový jev, jen je v současnosti rychlejší, v důsledku rychlosti komunikací a dopravy. Je to fantazie předpokládat, že by bylo možné nějak udržet kulturu „čistou“, nekontaminovanou cizím vlivem.

Onen tolik obávaný vliv od větších zemí Evropské unie bude vždy jen politický, nikoliv kulturní. Italové zůstávají Italy, jimiž byli vždycky, a nezačnou pít čaj o páté jen proto, že jsou ve stejné EU jako Britové. Francouzi nejsou o nic méně francouzští jen proto, že jsou v EU i Němci. Jediné kulturní rysy, které dokáží překročit hranice, jsou ty, které příjemcům v jiném národě z nějakých důvodů vyhovují.

V nás všech existuje přirozený filtr, proto mluví Španělé španělsky a nikoliv latinsky, i když je španělština z latiny odvozena. Místní kultura vždycky vítězí. Slováci se nestali Čechy v době, kdy bylo Slovensko součástí Československa. Stejně tak nepřijdou ani Češi o svou českost, když je nyní Česká republika součástí struktury, kde jsou daleko silnější hráči a tolik cizinců žije „mezi námi“.

Mimochodem, ani knedlíky nejsou ve skutečnosti české. V Brazílii jsem jedl knedlíky od dětství. Ne v nějaké české restauraci, ale v čínských restauracích. Nepřinesl knedlíky do Evropy Marco Polo? Všichni moji návštěvníci z Brazílie vždycky vykřikují, když je vezmu do místní české restaurace: „výborně, my máme čínský chléb velmi rádi“...

15. 01.

Výchovné hodnoty v ČR

Lze hovořit o nějakém obecném modelu výchovných hodnot, který v současných českých rodinách převládá? Jako antropolog studuji desítky českých rodin a jejich chování. Když zkoumám rodinné vztahy, existuje tu značná homogennost, což mou práci ulehčuje. Ale je smutné, jak zakořeněný je v českých domácnostech hierarchický a tyranský systém.

Rodiče jsou jedinou autoritou, dítě nemá nikde odvolání, celá dospělá společnost to schvaluje. Ve škole je to taky tak, je to prostě rozšíření rodinných autoritářských norem. Pro rodiče i pro učitele je nejjednodušší vnutit dětem virtuální kód chování (česky řečeno: disciplínu), kterou prostě děti musejí dodržovat, aniž by k tomu měli sami cokoliv co říct, jako v totalitním systému.

Antropologický výzkum není jako sociologický výzkum, při němž se pomocí dotazníků a dat mapují určité rysy studované společnosti. Já musím pozorovat subjektivní rysy a využívat i psychologických nástrojů a historického kontextu. Je zapotřebí dlouhého pozorování. Proto jsem na to měl grant na dobu deseti let. Poskytne mi to velké množství informací o českých zvyklostech, postojích a chování.

Rodiče často volí jen tu nejjednodušší cestu, aby je děti "otravovaly" co nejméně. Poskytují jim základní potřeby (potraviny, školy, místo, kde mohou spát), ale už se nedokážou obětovat tak, aby jim specificky poskytli to, co individuálně potřebují. Předpokládají, že to, co "je pro ně dobré", je založeno na všeobecně přijímaných pravidlech rodičovství v jejich soudobé společnosti.

Tak vznikají umělá pravidla "v kolik hodin budeš chodit spát" a "kolik hodin se budeš dívat na televizi" a proti nim není odvolání. Dobrý rodič poslouchá, co by děti chtěli, a rozhodne pokaždé na základě konkrétních faktů. Ale většina rodičů už je daleko mimo to původní kouzlo začátku rodičovství, kdy si člověk všechno idealizuje. Jakmile začne neustálým brekotem nemluvně v noci rušit spánek otce, který "bude muset jít za pár hodin do práce", jeho pocity vůči dítěti se začínají hroutit.

Rodičovský pud je silný většinou u matek, více než u otců, ale každodenní potřeby dítěte jsou velmi náročné a omezují jejich osobní svobodu. Často pak vznikají antipatie mezi otcem a jeho dětmi.

Avšak to, jaký konkrétní výchovný styl v rodině převládne, je v konečném výsledku závislé na rodičích, na tom, k jakým výchovným hodnotám inklinují.

Podle mého průzkumu preferencí výchovných hodnot v ČR je pořadí následující:

1) Slušnost
2) Samostatnost
3) Pocit odpovědnosti
4) Spořivost, šetrné hospodaření s penězi a věcmi
5) Odhodlání, vytrvalost
6) Poslušnost
7) Představivost
8) Snášenlivost a ohleduplnost k jiným lidem
9) Pracovitost
10) Nesobeckost

Za předpokladu, většinou správného, že děti nejsou schopny samy rozhodovat, zmocní se rodiče všech rysů života jeho dítěte. To je zjevně nutné v prvních několika letech života dítěte, ale lidé mají tendenci prodlužovat ten proces, dokud děti žijí u rodičů.

Jednou věcí je rozhodovat o určitém rysu života vašeho dítěte, který se týká jeho bezpečí, a je legitimní snažit se jim předat vaši morálku a vaše názory - tady se ale už člověk může dostat nebezpečně blízko k totalitě, neboť to, co se může zdát přirozené a v mysli rodičů dokonce obligátní, se může radikálně odlišovat od toho, jak se dítě dívá na skutečnost. Fyzické tresty za odlišný vnímáni jsou podobné, jako být zmlácen policií za to, že se člověk odváží vyjádřit názor odlišný od názoru státu.

Dítě, tak jako civilní obyvatelstvo státu, jehož se zmocnil nějaký muž s armádou, je tak hozeno do reality, kterou si nevybralo.

Děti ovšem potřebují určité vedení, určitou vládou, tak jako země. Jde o to mít demokratické rodiče (a učitele, vychovatele), tak jako toužíme po demokratické vládě.

Moji čtyři čeští kolegové studenti na univerzitě ve Spojených státech byli známí tím, že mají vynikající znalosti z oblasti geografie, historie i vědy, takže jsme si my ostatní mysleli, že naši rodiče vyhodili peníze komínem, když nás posílali do soukromých škol, protože jsme ve srovnání s českými studenty znali velmi málo.

Jediným problémem bylo, že čeští studenti neuměli hovořit s profesorem, dávat mu otázky a vstupovat s ním do interakce. Byli zvyklí na systém, kde se zařadíte do třídy, posloucháte učitele, aniž byste s ním vedli dialog. Vychovali je rodiče, kteří se jich nikdy nezeptali na vlastní názor a trestali je, jakmile se stalo něco, co neodpovídalo rodičovskému hodnotovému systému.

Není tedy divu, že čeští studenti neumějí rozhodovat, ani pozvednout svůj hlas.

Protože jsou pragmatismus, cynismus a oportunismus v Čechách dominantními národními rysy, mladí lidé v ČR dělají to, co i jejich rodiče dělali nejen doma a ve škole, ale i v ostatním životě: jednají tak, jak se jim nařídí a pak, když se nikdo u moci náhodou nedívá (např. rodiče, učitel, šéf, policie), dělají si po straně, co opravdu chtějí.

Sabotáž je český národní zbraní, takže i mladí lidé využívají tradice nedostat se do konfliktu s mocí - a to, co chtějí si prosadí "později", nenápadně, po straně, když je nikdo nekontroluje.

• Dítě, které je nadměrně kritizováno, se naučí odsuzovat.
• Dítě, které je bito, se naučí prát.
• Dítě, které je vystavováno posměchu, se začne stydět.
• Dítě, které je ponižováno, ztrácí sebedůvěru.
• Dítě, které se setkává s tolerancí, se snáze naučí trpělivosti.
• Dítě, které je chváleno, získá sebedůvěru.
• Dítě, s nímž se hraje rovná hra, se naučí spravedlnosti.
• Dítě, které je obklopeno přátelstvím, se naučí laskavosti.
• Dítě, které prožívá pocit bezpečí, se naučí důvěřovat.
• Dítě, které je milováno, je schopno lásky.

12. 01.

wikiBrainstorming o multikulturalismu

V posledních měsících se věnuji projektu zaměřeném na zlepšení vztahu k jinakosti mezi žáky, 9-14 letých na základních školách. Vyvíjíme moderní výukovou pomůcku na bázi deskové hry, která bude pro žáky atraktivní, ale také bude naplňovat cíle multikulturní výchovy, jeho součástí bude i internetové rozhraní se souvisejícími aktivitami a metodické pokyny pro učitele. Proto jsem chtěl zde otevřít něco jako "wikibrainstorming", kde byste mi i vy posílali své názory či podněty a různými způsoby tak přispěli do debaty o tomto ožehavém tématu.

Herní varianty dokážeme vymýšlet, ale potřebovali bychom pomoci zejména s tím, jakým směrem by se měly návazné aktivity ubírat, v čem by měl spočívat hlavní celkový přínos pro děti, jaké základní sdělení (případně posun postoje) si mají vlastně z celého projektu odnést. Pokud si dokážeme toto vyjasnit, snáze se nám pak budou vymýšlet témata pro diskuse ve třídě, projekty související se hrou jak pro výuku, tak pro internetový portál. Z nich pak nejlépe vyplyne samotná konkrétní varianta hry. Cílem je připravit děti na realitu, která bude v budoucnosti ještě více multikulturní, přípravit děti na styk s jinakostí.

Důležité je, aby žáci měli určitý prožitek (například jinakosti), který jim umožní nový vhled do problematiky.

Jak to udělat?

Hra by měla být společná, kooperativní, měly by se v ní řešit konflikty - děti by se měly zamyslet nad tím, proč mají určité postoje.

Hra by měla umožnit zážitek jinakosti (třeba hraju za Roma), avšak by neměla být založena jen na rase, ale na širší identitě: hráči si buď mohou zkoušet různé role, ale variantou je také práce s vlastní identitou, rozhoduji se sám za sebe. Co Vy na to?

K vhodným tématům:

diskriminace starých;
obézních, vysokých, krátkých, špatně vidících;
cizinci;
homosexualita;
zdravotně postižení ad.

Každý jsme trochu jiní - problém je, že to často skončí jako MY x ONI: co s tím? Neřešit, protože je to trochu archetyp? Snažit se rozbíjet skupinovou identitu? Vytvářet pozitivní identitu?

Musíme brát v úvahu, že:

1. rodiče a vrstevníci mají velký vliv na předsudky dětí,
2. špatné vztahy někdy pramení z neznalosti, rozšíření znalostí vede k pochopení,
3. multikulturní výchova vede ke škatulkování,
4. žáci by se měli naučit nebát se komunikovat s JINÝMI,
5. problém jednoznačnosti či nejednoznačnosti sdělení – jak moc chceme moralizovat, jak moc je to všechno jasné a normativní?

Jedna varianta, se kterou pracujeme je:

Hráči představují lidi, kteří se nově přistěhovali do sousedství. Potřebují lépe poznávat svoje nové sousedy, protože čím více se toho o nich dozví, tím lépe pak budou moci společně podniknout různé projekty.

Každá vlastnost, kterou u sousedů odhalí, má nějakou souvislost s projekty, které chce hráč podniknout.

Poté, co hráči určí, kterého ze sousedů pozvou ke kterému svému projektu, tak se nakonec odhalí všechny vlastnosti lidí v sousedství. Hru vyhrává ten, kdo dokázal své projekty za pomoci lidí ze sousedství co nejlépe zpracovat. Body se můžou počítat i tak, že o hráčovi v sousedství kolují různé pomluvy (neumí sportovat, nemá rád zvířata, nerad se baví s ostatními). Splněním každého projektu se jedné pomluvy zbaví.

V základní verzi jsou předdefinovaní lidé a jejich vlastnosti (nějakým zajímavým a protistereotypním způsobem), v pokročilé verzi se vlastnosti losují.

Každý soused má obrázek a cca 8 vlastností (informací, historek), které o něm lze zjistit. Hráči v každém tahu mohou odkrýt jednu vlastnost (možnost nějakých bonusů). Na odkrytých vlastnostech jsou i ikony (i více), které přímo souvisí s projekty, které má každý hráč od začátku hry.

Příklad: babička Jarmila má vlastnost, že ráda chodí na dlouhé procházky do přírody. U této vlastnosti je ikona stromečku. Hráč má v ruce projekt zorganizování nedělního výletu pro spolužáky a hledá někoho, kdo mu s tím rád pomůže. Na tomto projektu jsou 2 ikony stromečku. Hráč tedy potřebuje zjistit o Jarmile ještě něco více (jestli má ještě alespoň jednu vlastnost s ikonou stromečku). Pokud Jarmila má takovou vlastnost, a hráč ji přizve k pořádání výletu, úspěšně projekt splnil.

Návrhy nebo názory posílejte na adresu: fgolgo@gmail.com

[Pokud si chcete pouze navyšovat své ego a mou snahu odměnit pouze nadávkami a urážkami, odpusťte si to, přijímám pouze konstruktivní kritiku. E-maily budou tříděny studentkou pedagogické fakulty, aby se ke mně dostaly pouze užitečné názory.]

07. 01.

Kafe a cigáro s Kubišovou

"Důchod mám necelých devět tisíc měsíčně, z toho sotva zaplatím nájem", svěřila se mi Marta Kubišová v minulosti v rozhovoru pro Revue Dnes. "Okamžitě potřebuju cigaretu", to byla její první slova poté, co plné dvě hodiny podepisovala svou vzpomínkovou knihu. Hlavně nemá ráda hvězdné manýry. "Nesnesla bych být jiná, nežli jsem. I o tom je moje knížka", říkála. A je tak trochu i o její třicetileté dceři, Kateřina Moravcová, která přišla k našemu rozhovoru také.

"Platit? V žádném případě, to je pozornost podniku", pronesl majitel kavárny, ve které jsme seděli. A pustil do reproduktorů Martiny písně.

Nemůžete žít bez hudby, nebo vás k tomu vedou jiné důvody?
Marta: To víte, důchod mám necelých devět tisíc měsíčně, z toho se sotva zaplatí nájem. S tím se dá v Praze těžko vyžít. Naštěstí to utáhnu hraním v Divadle Ungelt a ježděním po zájezdech. Uvidím, jak dlouho toho budu schopná. Pak mě bude živit Kačenka. (ukazuje na dceru).

Myslíte, Katko, že to jako novinářka utáhnete?
Kateřina: Asi ne, to bychom skončily pod mostem. Navíc teď pracuju v Nadaci na ochranu zvířat a tam to s penězi není valné.
Marta: Víc peněz by vynášelo jedině to, kdyby se dala do nějakého byznysu. Jenže pro to nemáme ani jedna, ani druhá žádné nadání.
Kateřina: Mámu obdivuju, jak se dokáže dát dohromady, i když je třeba nemocná. S její prací bych se neuživila, pořád bych ležela v posteli.

Marto, má na zabarvení vašeho hlasu vliv i to, že hodně kouříte?
Marta: Nevím. Jiřina Jirásková měla maminku a ta jí v devadesáti sedmi letech každé ráno upomínala: Jiřko, nezapomeň na cigarety! Mně se dělá špatně, když tři hodiny nekouřím. V Londýně jsem to musela vydržet šest hodin, protože tam nesmíte ani v taxíku, ani na letišti a v letadle už vůbec ne. Po přistání v Ruzyni jsem málem zkolabovala.

Když vás tak pozoruji, chováte se jako úplně normální žena, ne jako populární zpěvačka...
Marta: Být jiná, než jsem? To by mě zabilo! Stačí pár dnů shonu, propagace cédéčka, autogramiáda, vydání knihy... Nejsem typická exhibicionistka. To mi nahání hrůzu. A Kačence taky.
Kateřina: Přesně tak. Na autogramiádě máminy knihy mě vyděsilo, že lidi chtějí autogramy i po mně. Navíc vyžadovali, abych se podepisovala Kateřina Kubišová! A to já neumím. Vždycky jsem se podepisovala jako Moravcová.

Jak jste snášela slávu své mámy?
Kateřina: Vždyť já ani pořádně nevěděla, že máma byla slavná. To přišlo až po revoluci, to mi bylo deset a učitelky mi začaly říkat, že musím dělat mámě čest.
Marta: Před Káťou jsem o tom nemluvila. Babička jí to asi v sedmi letech řekla, ale ona si to ani neuvědomovala. I když se jednou zeptala sousedky, se kterou jsme jeli vlakem: A víte, že maminka byla slavná zpěvačka? To bylo ještě za totality, takže sousedka radši vystoupila.

Jak přijala dcera změnu vašeho životního rytmu po listopadu 1989?
Marta: Do té doby jsem s ní byla každý večer já, ale pak se to začalo střídat. Někdy ji opatrovaly chůvy, někdy babička. Já musela na mítinky, demonstrace a vystoupení. Ke všemu jsme tehdy žily v bytě 1+1. Moje maminka tvrdila, že se tam nevyspí, takže když jsem přijela v noci ze zájezdu, musela jsem ji odvézt domů. U nás totiž byla jen jedna postel. Ale Kačenka se s touhle životní změnou vyrovnala velmi prakticky. Stěžovala si, že všichni mají video a satelit a my nic. Já jí řekla: Tak si vyber, buď se vrátím do kanceláře a budu po večerech doma, anebo budu zpívat a pak si koupíme i video. A to u ní vyhrálo.

Bez koncertů byste na video nemohla pomýšlet?
Marta: Od dvou let jsem byla s Kačenkou sama a jen s jedním platem. Její otec měl hned rok poté, co se narodila, dítě s jinou, tak jsme se rozvedli. Ale ještě jsme u něj pět a půl roku bydlely. To byla hrůza! Nervy nadranc, jenže za totality se nedalo pronajmout si byt někde na druhém konci Prahy. Naše vztahy se zlepšily, až když jsme se odstěhovaly.

Jak jste prožívala dceřino dospívání? Měla jste s ní starosti?
Marta: S Kačenkou jsem v pubertě neměla problémy. Vážně ne, byla úžasná. Chodila dokonce do křesťanského gymnázia.
Kateřina: Tam mě přijali třináctého v pátek. Pak jsme vyrazily oslavovat a pes nám totálně pozvracel auto, ale my byly v pohodě. To jsem ještě nevěděla, že budu mít kromě němčiny a francouzštiny i latinu. Ale aspoň jsem se něco naučila.
Marta: V mládí jsem také chodila na náboženství a myslím, že mi to neuškodilo.

Jaký máte vztah k náboženství dnes?
Marta: Velice kladný, i když nechodím do kostela pravidelně. V neděli totiž luxuju, uklízím, peru svetry... Ale vím, že tam nahoře někdo nebo něco je. Vždyť Bůh nemusí být vidět, nemusím si ho představovat jako člověka, ale ta pozitivní energie tam někde je a ovládá náš svět.
Kateřina: Někdo tomu říká láska. To může být ten Bůh, láska k bližnímu.

Proč jste nikdy neemigrovala?
Marta: Měla jsem spoustu nabídek, ale všechny ještě před příchodem Rusů v srpnu 1968. Mohla jsem do Paříže, ale i do Londýna, odkud mě ani nechtěli pustit zpátky, když jsem přijela předvést, co umím.
Kateřina: To já bych odjela hned, nejraději někam do tepla k moři. Hlavně kdybych byla taková kočka jako tenkrát máma.
Marta: To víte, že jsem se líbila. Vždycky jsem měla hrudník, ale ten byl pro mě důležitý jako pro zpěvačku. Chlapy jsem nikdy nelovila. V jedenačtyřiceti letech jsem se rozvedla a od té doby říkám: Nejsem tak bohatá, abych se mohla ještě někdy rozvádět. Protože to přijdete o všechno včetně iluzí. Rozváděla jsem se dvakrát a to mi stačilo. Navíc Kačenka žádného náhradního tatínka nechtěla.

Jak jste na tom s muži vy, Katko?
Kateřina: Láska ani u mě není ideální téma...

Teď obě vypadáte jako zklamané ženy!
Marta: Byly jsme spolu v Londýně, zrovna když si princ Charles bral Camillu. I to mi stačilo, abych se utvrdila, že žádnou svatbu už nechci! Možná i proto, že Camilla je v Anglii opravdu neoblíbená. Když mám rozcuchané vlasy, tak si říkám, hlavně ať nevypadám jako ona.

Vám nepřipadalo úžasné zažít tuhle slávu přímo v Londýně?
Kateřina: Ani ne. V šíleném větru jsme procházely kolem Temže a všude na velkoplošných obrazovkách přenášeli Charlesovu svatbu. Zatímco my pořád marně hledaly, kam se jít napít něčeho teplého na zahřátí. Naštěstí nekouřím, protože mi to nechutná. V Anglii je momentálně velký problém si někde zapálit, což mamka docela těžce nesla.
Marta: Ale tohle Kačence vyhovovalo. Já kdysi ani nesměla s cigaretou do jejího dětského pokoje, když jsem se chtěla podívat na video. Měla ho totiž u sebe v pokoji. [směje se] Ale nežárlíme na sebe, Káča není náročná. Často se stane, že jí chci něco koupit a ona odmítá.
Kateřina: Občas máme dámskou jízdu, jdeme na večeři nebo mamka uvaří něco dobrého. Dělá například výbornou brokolici zapečenou s brambory, sýrem a šunkou. A skvělé ovocné knedlíky. To já sama zvládám maximálně nějaké těstoviny.

Umíte si najít čas třeba na kino?
Marta: Kačenka ano, já nestíhám. Navíc mám tři kocoury, jednu kočku a psa, takže pokud právě nevystupuju, snažím se být s nimi. Zbytek času mi zaberou běžné domácí práce.
Kateřina: Pak se nediv, že si lidé myslí, že máš vlastní útulek.

Jak se citíte, když se objevíte v časopisech o celebritách?
Marta: Já to nečtu, ani v rádiu neposlouchám rozhovory s hvězdami. Ostatně, zásadně nečtu ani noviny.
Kateřina: Ale kupuješ si ráda módní časopisy, mami!
Marta: To ano, musím vědět, v čem mám jít na pódium. Nejraději mám francouzský Vogue. Ten byl za totáče k nahlédnutí jen ve dvou luxusních salonech v Praze, kde se šilo pouze pro paní prezidentovou a manželky diplomatů. Tam jsem se dostala, až když už jsem byla známá zpěvačka. Text v časopise byl kvůli cenzuře začerněný. Člověk se musel inspirovat jenom z fotek.

Necháváte si šít šaty na míru?
Marta: Na to vůbec nemám čas. Občas vlítnu do obchodu, vyzkouším si dvoje troje šaty a buď mi padnou, nebo ne. Pokud se v nich necítím, pádím dál.

V čem se lidé ve vás nejvíc pletou?
Marta: Nejsem tak vážná nebo smutná, jak vypadám. I když přiznávám, že jsem kalamitní typ a že mě kalamit už potkalo hodně.

06. 01.

Rok bez Filipa Sklenáře

Před rokem zemřel mezi Vánocemi a Silvestrem na selhání srdce Filip Sklenář. Bylo mu 31 let. Autor knihy, kterou si objednal a kterou dotvořil Radovan Krejčíř (u které vzhledem k její opravdu nízké kvalitě musel sám přiznat, že se jedná o brak), byl kontroverzní publicista, který publikoval své výtvory již od patnácti let. Jeho první kniha, Červené dlaždice (příběh kněze pohlavně zneužívaného nezletilým prostitutem), odmítli pro kontroverzní obsah tři nakladatelé, ale nakonec vyšel .

ISBN 80-86160-91-2)

K výroči jeho úmrtí publikuji některé z jeho kontroverzních "básní":



[Upozornění: obsahuje vulgární výrazy]

"Kdyby Ježíš byl takový ten ikonický modrooký blonďák, tak to bych se s ním rád vyspal..."

"Říkají vám, abyste se styděli za všechny svoje takzvaný nedostatky. Tvrdím opak. Styďte se za svoje ctnosti, za svoje úspěchy se styďte, za zdraví svých děcek se propadejte hanbou. Když pochopíte moji řeč, nepřijdete sice do žádného království, ale aspoň neumřete jako cyničtí idioti."

"Ve skutečnosti máme jen jeden důvod k životu, jediný důvod, proč si ho vážit, jediný důvod, proč se ho nebát - smrt. Existence ultimátního řešení a mystéria nebytí dělá z únavné nutnosti malé dobrodružství. Je to zázrak; jediný způsob jak vymrdat s totalitou jsoucna, kde i to, co není, by přece být mohlo - je právě ten sladký azyl nebytí."

"Konečné řešení židovské otázky

Věře Tydlitátové, okouzlující, moudré a statečné ženě...


Židovská otázka našich časů zní, kdo vlastně byli ti židi, a co dělali,
a tuto otázku je nezbytně třeba
vyřešit s konečnou platností,
ať stíny smějí odložit masky tragické i směšné
a propuštěny z posmrtné komedie najdou spočinutí
na čele Šivově v prastaré kosmické děloze
a tam v nekonečné extázi uspokojovány tisíci transcendentními vibrátory
vyčkají vzkříšení ve slávě Nového Třesku.

David hrál karty a hodně pil a zadlužil celou rodinu.
Franz cvičil jógu a o bibli nechtěl slyšet.
Gustav vařil výborné kuřecí rizoto.
Malý Samuel ve skříni na půdě v dusném horku bedlivě studoval pohlaví své sestry.
A Karel nedal dopustit na Slávii.
Jan byl pámbíčkář a všem tím lezl na nervy.
Arnošt znal jménem skoro všechny brouky
a Hubert kouřil jednu za druhou a ráno v hodinářství velmi hnusně chrchlal, jezdil Tatrou a říkal, že lepší auto nikdo nikdy nepostaví.

Coura Evička se nechala dělat výlučně do zadku
a její sestra kolportovala Lidové noviny a pracovala v katolickém špitálu a snila o tom, že se stane herečkou nejmíň tak slavnou jako Lída Baarová.
A ze Sáry se stala jeptiška, a když pak za války ošetřovala německého důstojníka, vyspala se s ním, a tak byl počat otec mého přítele.

Pořád tytéž prdele, ptáky, prsa, kundy, naděje.
Okamžiky extatického odevzdání se veškerenstvu a skepse poránu u prázdné flašky.
Podrazy, výmluvy, kecy i gesta zcela neobyčejné ušlechtilosti.

Nic lepšího, nic horšího, nic nového a všechno to pomíjivé
na čele Šivově v prakosmické děloze
vyčkává v nekonečné extázi
vítězné vzkříšení v Novém Třesku."

-----------------------

"O žloutence, teplouších, násilí a webdesignu

Mám známého, říkejme mu A. A je ten největší dříč jakého znám, má slušnou živnost a té se věnuje tak, až ho opustila manželka. Když mi poslal esemesku, že byl na záchytce, jen jsem vydechl: „Jak jsi to udělal? Potácel jsem se ROKY po ulicích naládovaný směsí pervitinu, alnagonu, rohypnolu, lysohlávek, chlastu a konopí a NIKDY mě nesebrali na záchytku! Nepoznáš uniformu???“

Mám kamaráda, říkejme mu B. Kamarád B je ten nejctnostnější měšťák, jakého planeta nosila: řeknu před ním „prostitut“, škytne. Povím-li „včera jsem si ulovil v Přívoze mladýho Cigoše jenom za dvě kila“, pogryndá se. Když mi tento vzor partnerské věrnosti do telefonu sdělil, že má infekční žloutenku, nevzmohl jsem se na nic jiného než na ohromené konstatování „Jak jsi, kurva, tohle dokázal? Vykouřil jsem polovinu ocasů od Košic až po Amsterodam a nechytil jsem nikdy ani rýmu!“ Snažil se to pravda svést na židovského zubaře, ale jeho pokusy o nacismus zněly falší.

Mám dobrého kamaráda, říkejme mu C. Je to vzor rodinného života. Řeknete před ním „nezaplacený účet“, vytřeští oči, řeknete-li „ztřískáme se jako svině“, dostanete mravokárné kázání na téma nevhodnosti noční potulky v postmoderní společnosti. Když mi před pár dny napsal, že vyfasoval tři týdny vězení podmíněně za to, že komusi údajně promáčkl střechu auta, zůstal jsem ohromeně zírat. Co na to říct jiného než: „JAK SE TI TO, KURVA, POVEDLO? Víš za kolik desítek tisíc jsem se napáchal výtržností jenom letos? Nevíš, že na King-Konga se hraje beze svědků?“

Ale to není všechno…

Mám skvělého kamaráda – říkejme mu D. Tento chlapec – ostatně talentovaný i spisovatelsky – vždy člověku pomůže v nouzi. Není lakomý a nezná přezíravost. A přece vždy znova cítím tu jemnou, gentlemanskou odtažitost od podezřelých existencí (takto mě nazval výtržník označený šifrou C), jako jsem já. Tento chlapec umí vlídně, zdvořile, ale nekompromisně odmítnout žádost podezřelé existence Sklenáře o nocleh z důvodů přísného domácího řádu, který sám sobě nastolil. Když mi poslal vyděšenou zprávu po ICQ, ochrnuly mi na okamžik prsty: JAK, KURVA, MŮŽEŠ ŽÍT S ČLOVĚKEM, KTERÝ TI DOM PŘIVLEČE SVRAB? Nemáš nos?

Ty otázky mi vrtaly v hlavě celý den. Pak jsem zabrousil na stránky ostravského gay baru Ikarus, kde se občas vyskytuji. Jejich takywebmaster (nechápu, jak jsem s tím člověkem mohl tři roky – opakuji TŘI ROKY! – spávat), jenž o sobě hovoří jako o „přísném technikovi“ a kritizuje můj (MŮJ!) web za ŠPATNOU ČITELNOST A MRHÁNÍ PROSTOREM, tento člověk splácá cosi takového – a ještě se ptá, „jak se vám to líbí?“. A tady – PRÁVĚ TADY – se odehrálo mé velké satori. Když něco – kurva – neumím, tak to NEDĚLÁM! *1 Platí to o chlastu, výtržnostech, rychlé lásce, rozpalování rodinných krbů i webdesignu v májkrosoftfrontpejči."

------------------

"Vykouřil jsem polovinu ocasů od Košic až po Amsterodam a nechytil jsem nikdy ani rýmu!"

------------------

"Víš za kolik desítek tisíc jsem se napáchal výtržností jenom letos? Nevíš, že na King-Konga se hraje beze svědků?

Potácel jsem se ROKY po ulicích naládovaný směsí pervitinu, alnagonu, rohypnolu, lysohlávek, chlastu a konopí a NIKDY mě nesebrali na záchytku!"

------------------

Zde je jeden text, co Filip psal pro deníku Metro, jako dobrý příklad jeho stylů a pak následuje jeho kompletní výpověď o vzniku knihy o Krejčířoví a pozadí všech událostí. V něm Sklenář odhaluje, v jaké atmosféře vznikala celá kniha.


Pět výhod amerických radarů

V záplavě dezinformací, manipulací, polopravd, spekulací i prostých výmyslů, kterými nás zaplavuje česká vláda a jí nakloněná média, působí strohé prohlášení amerického velvyslanectví v Praze jako očistná lázeň v duchu anglosaského fair play. Ani přeložen do lstivé
češtiny neztrácí text na strohé čistotě a působivosti.

Zbytečné starosti

První výhodou případného radaru bude to, že za pronájem území USA odmítají zaplatit byť jediný cent, euro či americký dolar. Tato výhoda ušetří zbytečné starosti národní bance a zabrání případné inflaci hodnoty amerického dolaru na českém území.

Blažená nečinnost

Další společenský zisk a druhá výhoda plyne z toho, že Američané umožní českým firmám prohrát tendry na dodávky služeb či materiálu pro základnu.

Pověstně líní a neschopní Češi tak budou moci zůstat v blažené nečinnosti a bez dolarů, se kterými by si beztak nevěděli rady.

Nemusíme do New Yorku

Z tohoto profitu plyne výhoda třetí, a sice ta, že USA v žádném případě (navzdory dezinformacím knížete Schwarzenberka, t. č. ministra zahraničních věcí) nemají v úmyslu otevírat otázku vízovépovinnostiproČechy. Líní a chudí venkované mohou v klidu zůstat ve svých chýších, nikdo je nepožene do New Yorku, kde by beztak zabloudili neschopní doptat se místních na cestu.

Bez nátlaku

Čtvrtá výhoda je ta, že USA nemají v úmyslu nijak investovat do rozvoje infrastruktury oblasti, ve které hodlají osvobozeni od kempingových poplatků v pokoji tábořit, ani nijak řešit politiku zaměstnanosti v oblasti.

Hned se jednomu uleví! Víme tedy, že USA nemají v úmyslu vyvíjet žádný tlak na české nezaměstnané, vágusy, santusy či asociály a jediným, kdo bude muset plnit americké pokyny, zůstane i nadále naše vláda.

Zmužnění lidu

Pátá výhoda je pak prostě z nebes dar. Jakožto "věrní spojenci" se Češi ocitnou v relativním bezpečí před agresivní a paranoidní politikou Spojených států amerických, na které ani blížící se pád republikánské exekutivy nejspíš mnoho nezmění.

Skutečnost, že se Češi v očích světa stanou spoluviníky amerických vojenských dobrodružství, a odtud plynoucí přímé ohrožení země povedou ke zlepšení bojové morálky národa a celkovému zmužnění lidu, ve kterém je dnes i Leoš Mareš za vysloveně samčí typ.

Odsud poplyne i hlavní ekonomický profit České republiky. Nebude už muset dále hostit finančně náročné návštěvy z Německa, Ruska, Číny a dalších zemí, neboť vztahy s těmito obchodními partnery ochladnou na bod mrazu.

Naším jediným spojencem a partnerem zůstanou Spojené státy a jejich zástupce hostit během jednání nemusíme. Své pokyny pošlou ve stručné angličtině, tzv. simplified-English, jaká se užívá na dotazníky pro cizince z rozvojových zemí, předsedovi české vlády na stůl faxem.

FILIP SKLENÁŘ
Deník Metro, 8.2.2007

------------------

Jak to bylo s Krejčířem
Filip Sklenář

Krejčířův útěk jsem sledoval v přímém přenosu jako každý Čech. Tehdy jsem netušil, jak brzy se stanu jedním z aktérů největší reality show, jakou Česko zažilo od velkého cinkání klíči. Když mi vydavatel mé románové prvotiny pošeptal, v jak těsném vztahu je s uprchlým
Krejčířem, okamžitě jsem se nabídl, že Krejčířovy vzpomínky napíšu.

Konspirace začíná

V polovině října dostávám první konspirativní mail: "Pane Sklenáři, jsem u jednoho nejmenovaného přítele uprostřed Indického oceánu. Snad se dovtípíte kde. Jiří Gavenda."

Korespondence je velmi rychlá. O půldeváté večer dostávám pokyn, abych odcestoval do Prahy s plavkami a pasem a nikomu se nesvěřovat s cílem své cesty. Není to uskutečnitelné - oznamuji své matce, že potřebuji
půjčit tisíc korun, neboť odlétám na Seychelské ostrovy. Rozkřičí se,ať z ní nedělám krávu. Prosím na kolenou. Ve dvě ráno odjíždím vlakem do Prahy. Jiří Gavenda mezitím pokračuje v konspiraci.

Cesta do Černošic...

Dlaždice dorazily do skladu v Černošicích", informuje Gavenda svou choť tajemnou esemeskou v narážce na titul mé knihy - "vyzvedni je".

Paní Gavendová se sledovačkou v patáchas napíchnutým telefonem se marně snaží dovtípit, co to může znamenat. Čekám dvanáct hodin, nežli jsem v Černošicích objeven - nikdo mi nechce nalít na účet, marné je přesvědčování, že přijedou přátelé s penězi.

...a na Seychely

Po dvou dnech odlétám přes Paříž na ostrov Mahé. V ruce mám velký kufr plný Gavendových ponožek a slipů. V kapse mám diktafon, tisíc dolarů paní Gavendové a cédéčko Judas Priest. Z letadla vystupuji v 7.21. Mám na sobě flaušový kabát - venku je čtyřiadvacet stupňů. Strašlivá
pětičlenná kutálka falešně vyzpěvuje v odbavovací hale "Welcome, welcome, welcome to Seychelles".

Ukazuji celníkovi zpáteční letenku a oznamuji adresu hotelu, kde mám rezervaci. Přátelsky se usmívá. "Jedete k panu Krejčířovi? Pojďte tudy." Místo východu pro diplomaty mě vede do jakési cely předběžného zadržení. Stolní lampa misvítí přímo do očí. Trojice celnic mi klade otázky, na které neznám odpověď. Vyzvoumě,ať předložím zavazadlo. Ve
stresu nejsem schopen poznat Gavendův kufr, což dále komplikuje situaci. Po téměř dvou hodinách se nedorozumění vysvětluje - rezervace v hotelu Le Jarden des Palmes byla přímo na Krejčířovo jméno, nikoliv na moje.

Trojice rozesmátých mužů, mezi nimi Petr Hrubý a pan Gavenda, kteří vše celníkům vysvětlili, mě informuje, že každý druhý Čech tu vykřikuje, že přišel napsat knihu o Krejčířovi. Jeden z Krejčířových přátel údajně dorazil se třiceti eury a falešným průkazem žurnalisty.

Poté, co se pokusil pupkem rozrazit celníky s výkřikem: Die Presse!, byl zadržen. Krejčířovi trvalo několik hodin, než ho vysvobodil z hlubin imigračního oddělení.

Seychelské ostrovy jsou mi od prvního momentu protivné. Z devadesáti tisíc obyvatel jich žije sedmdesát tisíc na ostrově Mahé. Když se Seychely vymanily z koloniálního područí, čítaly asi 150 ostrovů - nyní zhruba 100. Těch padesát nezalilo moře - vláda Seychelské národní lidové fronty je jen střelila neznámo komu. Místní obyvatelé jsou
převážně velmi oškliví míšenci - většina žen je obézních a kníratých, mladí chlapci jsou krásní jako všude, ale spíše nepřátelští. V zemi vládne totalita a katolicko-bolševická morálka. Všude je strašná nuda.

Nefunguje zásobování - nedostatek másla, cukru nebo toaletního papíru je běžným jevem. Všichni zaměstnanci jsou líní a neskutečně pomalí.

Obsluha v pohansky předražených restauracích je nejhorší, jakou jsem dosud zažil.

Večer se setkávám s Krejčířem a po jeho odchodu se učím první větu v kreolštině: En lot bwar! Znamená to ještě panáka. Po osmnáctém výkřiku si mě přichází prohlédnout hotelový personál. Stres mi po celé
následující týdny nedovolí se opít.

Poslouchám nahrávky prvních rozhovorů a propadám zoufalství. Nevím vůbec, za který konec to popadnout. Krejčíř mluví jako policejní protokol. Netuším, jak z toho dokážu udělat čitelný text.

Je ráno - kolem explodují kvetoucí keře. Nadhlavou mi létá velký žlutý netopýr, kterému tu říkají flying fox.

Otevírám si sedmé pivo a začínám psát s rozmachem velký recesistický úvod, ve kterém mj. obviňuji pana Gavendu z přípravy mé vraždy za prodělek na mémrománu a barvitě líčím spodní prádlo, které jsem mu dovezl. Odpoledne pak
odevzdávám prvních dvacet stran. O půlnoci slyším, jak nějaký vůz brzdí na hotelovém parkovišti smykem. Když se podívám panu Gavendovi do tváře, nepochybuji, že mě skutečně přišel srazit pěstí ze skály.

O týden později mě během večírku popadne hornickou tlapou za krk a vleče ke své skříni. Ukazuje mi značkovéspodní prádlo a křičí, že on nemá žádné vytahané slipy.

Čas tlačí

Omlouvám se tedy a začínám psát znova - tentokrát neinvenčně. Úvod nechávám stranou a začínám přímo Krejčířovým útěkem. V megabytech materiálů se těžko orientuje - omylem tedy napíšu jinou verzi Krejčířova útěku, než jakou nabulíkoval Jaroslavu Kmentovi z Mladé
fronty Dnes. Když se nato přijde, je velmi dusno. Jsme všichni ve stresu - je příliš málo času. Reklamní kampaň na knihu, kterou obratně vede Jaroslav Kmenta výměnou za několik exkluzivních rozhovorů, je přitom dokonale načasovaná na začátek prosince. Všichni jsme paranoidní.

Nevítaný pomocník

Naproti mémupokoji se ubytoval mladý Rus a nespouští ze mne oči. Z domnělého agenta UZSI nebo BIS se vyklube celkem přátelský homosexuál.

Obchoduje s nemovitostmi. Přilétá jakýsi pan L. z Austrálie, prý historik, který nám má pomoct. Čtu jeho věcné poznámky v textu psané československy "tuto bysem dal trocha viac toho nějakého popisu". Pan Gavenda odráží poměrně brutálně Krejčířovu snahu dát mi takového
lektora. Pan L. se proměňuje v nezúčastněného pozorovatele.

Krejčíř nikdy nemluví s cizími lidmi - mezi které patřím - beze svědků.

Stěhuji se do hotelu Casuarina Beach. Když Krejčířovi tvrdím, že slovo "casuarina" zřejmě znamená "zátoka
chcanků", uráží se smrtelně. Na návštěvu se zastavuje Denisa, přítelkyně Petra Hrubého. Je celá pyšná. Ne - omylně rozeznala, že jeden z trhovců lže, když tvrdí, že nemá cibuli. Kombinací jemné diplomacie a hrubé síly deseti amerických dolarů vymámila tři podpultové cibule. Večeře u Hrubých tedy bude pikantní.

Zakazujeme Krejčířovi blábolit do médií, protože nejsme schopni přizpůsobovat text tak pružně stále novým verzím jeho výpovědí. Na pracovní schůzku si dodávám odvahu čtyřmi napoleony a konstatuji, že bych nerad, aby v poslední verzi útěku Radovan odlétal soukromým
tryskáčem. Projde mito, ale večer se mi zdá o nájemných vrazích. To se mi vlastně zdá každý den.

Pan L. navrhuje, aby v úvodu knihy byla zmínka o příspěvku pro kliniku specializovanou na dětskou onkologii. Krejčíř prohlašuje, že něco slíbit není hřích, a navrhuje operativní postup: založíme kliniku.

Navrhuji Jiřího Gavendu na přednostu. Při hlasité četbě srdceryvné pasáže o obavách paní Krejčířové o svého manžela, a trpí depresemi a úzkostmi, se hroutím smíchy na podlahu.

Jsme v půlce knihy a jakési ledy konečně roztály. Jaroslav Kmenta sice Krejčířovi vychází vstříc, jak to jenom lze, ale před jeho telefonáty přece panuje jakási nervozita, i když témata rozhovorů jsou určena předem. Když mu Radovan vysvětluje, kudy utíkal z vily, snažím se nevyprsknout smíchy. Z odpovědí je zjevné, že i Kmenta na druhém konci
"drátu "sedí nad mapou; navzájem se ohromují názvy ulic. Dlouhé promlky mezi odpověďmi, během kterých se Krejčíř polohlasem radí, Kmentovi nevadí. Jiřímu Gavendovi se na čele perlí pot. Je mi ho líto.

Dostal se mezi mlýnské kameny a nakonec prohlašuje, že viděl na vlastní oči směnku, kterou zaručeně nikdo neviděl přinejmenším do doby, než jsem opustil Seychely já.

Musíme znova měnit úvod knihy, aby se výpovědi shodovaly.

Inženýr Krejčíř slaví narozeniny. K práci ho téměř nelze dostat. Termín je mi zkrácen o dalších pět dnů a polovina knihy není hotová.

Vše je dále komplikováno čekáním na materiály a vyjádření Tomáše Sokola k věci. Částky, kterými prý Krejčíř uplácel jednotlivé politiky, narůstají do obludných rozměrů.

Na nákupu s Petrem Hrubým zjišťuji, že co se kdo v mládí naučí, hodí se mu na dosmrti. "Čů hundrt fifty, jů not džouk mí," odráží Petr pokus zlodějského Inda čachrovat s kurzyvalut. Dolary jsou tu vzácné - na oficiálním trhu stojí pět rupií, na černém až jedenáct. Pražský
vekslák se neztratí ani na rovníku.

Není auto jako auto

V přístavu, kam právě pro Krejčíře dorazily ledničky a další kuchyňské zařízení z Jižní Afriky, vtipkujeme s celníky o české mafii, kterou proslavila místní média: "Jsme jen malá mafie," prohlašuje Petr. "Malá mafie zabíjí do třiceti lidí měsíčně. Velká sto. "Všichni se hlasitě
smějí, ale stopy nervozity jsou na nich patrné. Ještě před několika týdny celé restaurace tichly, když hosté poznali tváře Krejčíře a jeho přátel.

Krejčíř mrzutě listuje katalogem Toyoty. Prý by ho nikdy nenapadlo, že klesne tak hluboko, aby jezdil japonským autem. Silnice jsou na Mahé ve slušném stavu, ale jezdit sedanem je nerozum. Kopcovitý terén vyžaduje off-roada.

Místní lidé se zapřísahají, že tentokrát zvolí opozici. Piju kafe bez cukru, cukr není. Jiří Gavenda studuje zamyšleně hotelový účet. Snaží se zřejmě zjistit, kdo za čtrnáct dní vypil několik lahví napoleona a celé basy bavorského piva Ecu vyráběného v licenci. Kouřím a tvářím
se, že se mě to netýká. Obava, že mě stejně po dokončení práce sežerou žraloci, mi dává stoický nadhled nad jednotlivostmi.

Chlapec masajské postavy, na kterého jsem mrkl, pohrdavě prskl a ukázal prstemna můj vyvalený pupek.

Svoboda slova

Během třídenního maratonu dopisuji zbytek knihy. Na styl a formu jsem rezignoval už dávno. Závěr a část kapitoly Politika nechávám nedokončené. Slibuji Krejčířovi, že mu je pošlu po mailu. On slibuje, že mi za odvedenou práci zaplatí, jen co bude kniha vydána. Oba víme, že ten druhý lže.

Po celou dobu pobytu mi nikdo nebyl schopen ukázat Jižní kříž. Devátého listopadu boeing seychelských aerolinek strmě stoupá z příliš krátké ranveje. Jsem si stoprocentně jist, že budu ihned po příletu do Prahy zadržen. Když přelétáme Alpy, uvědomuji si, jak je Evropa nádherná. Padá na mne strašlivá únava, mám pocit, že se nedokážu doplazit ani k vlaku.

Každému z rodiny pak vysvětluji, ať si dává pozor, co říká do telefonu. Čtu v novinách Kmentovy články a každý den očekávám příchod kriminální policie. Nic se neděje. Knížka vychází - je plná strašných tiskových chyb a přehlédnutých stylistických neohrabaností. Mám pocit jakéhosi uspokojení.

Kniha přece stanovuje určitý kulturní precedens.

Svoboda slova je pro každého. Svoboda slova musí znamenat i svobodu nehorázného výmyslu, svobodu urážky i pomluvy, jinak to svoboda není.

Prohlížím si ve sprše své tělo - tak takhle vypadá člověk, který napsal bestseller.

Nepozoruji na sobě žádné změny...

=================
Odpočívej v pokoji, Filipe. Nevěřím v Boha ani v posmrtný život, ale ty jsi v ně věřil. Takže se teď můžeš hádat s Bohem.

05. 01.

True Revolution: the Lula Generation and the New Brazil

Time magazine wrote that Brazil is now living a social standards' revolution comparable to the one the U.S. saw in the 1950s. Brazil is now not only Latin America’s top economy by far (80% larger than number 2, Mexico), but is also replacing Italy as the world’s seventh-largest economy in 2011. The discovery of oil fields will make Brazil the 5th largest economy in the world by 2016, and the 21,000km of natural gas that have also been found in the state of Maranhão, will make Brazil for Latin America what Russia is for Europe when it comes to gas.

Luiz Inácio da Silva, known as Lula, will go down in history as the president who brought Brazil to the First World. The president who took, in one decade, 30 million Brazilians out of poverty. Financial aid was given to more than 12 million poor Brazilian families on condition that their children attend school and get vaccinated. This has become the largest conditional cash transfer program in the world and has had the effect of reducing poverty in Brazil by more than 27%.

Those people Lula benefited are now part of the new middle class: 60% of them have computers, 40% bought their own home, 29,6% bought a new car just these past two years. 68% of the kids from Brazil's new middle class are more educated than their parents (which ensures the trend of keep going up in economic power). From the 5,5 million students frequenting Brazil's private high schools today, 2,7 million come from the families which left poverty in the last 8 years. There are 58,6 million home units in Brazil. 73,6% are already owned by the person living in it, of which 69,4% have their residence fully paid. Only 17% of people still pay rent.

Unemployment is only 5,7%. Inflation fell from 2,076% in 1994 to 66.1% in 1995 to 16% in 1996 to 6% now. All according to the Brazilian Statistics Institute.

Lula also reduced poverty by improving the job market, interrupting the cycle of poverty that crossed from one generation into the next.

All that shows a clear contrast with Venezuela, where Hugo Chávez implemented radical policies that scared away investment, with oil rigs rusting, bridges falling apart, power outages and crime and inflation setting new records. While Brazil’s economy grew almost 8% this year, Venezuela’s economy will fall by 1.6 % (the second-worst performance in Latin America after Haiti), according to estimates from the United Nations Economic Commission for Latin America and the Caribbean.

Under Lula, Brazil developed a self-confidence and a drive that turned the country into a global favourite for financial investors, besides getting the 2014 football World Cup and the 2016 Olympics, which will be used to showcase to the world how Brazil has changed its violent drug ridden shantytowns into middle class communities.

Lula's programs did not discourage work - on the contrary, people had to prove they were investing in their own education and that of their kids, if they had any. Studies have shown that the State hand-out money was spent, in order of priority, on 1) food; 2) school supplies; 3) clothing; and 4) shoes (in tropical Brazil, about 2 million poor kids had never had even one pair of shoes by the age of 14).

As there is the expression Husákovy děti here, in Brazil my age peers are called the Lula generation. Brazil suffered a military coup in 1964, supposedly to avoid a communist putsch by then president Jango (João Goulart).

Lula became a sort of Lech Walesa of the tropics: a proletarian working for the automobile industry, almost illiterate, who dared to challenge the status quo. In 1979 he became a household name after daring to promote a strike of the automobile industry workers. The fight was for higher wages, but the military government, allied with the corporate managers, decided to use police force and national security laws, spinning it into a political opposition movement. Singers, actors and influential Catholic priests lent their celebrity to bring the attention to Lula, the union leader turned symbol of dissidence. My generation was marked by his courageous blind fight for human rights and the end of dictatorship.

Lula could not form a full sentence without grammatical mistakes, thanks to having frequented school only up to the fourth grade, and his proletarian style was rejected in every presidential election since 1988 until he was finally chosen in 2002. Although admired, nobody believed he could be a president. But that almost illiterate worker is now considered the best president ever in the 510 year history of Brazil. He was born poor in north-eastern Brazil, lost a finger while working in a factory, became a trade union leader and, eventually, Brazil’s president and one of the world’s most respected leaders.

His changes are not temporary, they are recognized by foreign experts and press as a solid change of Brazil into the top five most powerful and wealthy countries in the world, ensuring an influential role in the global stage. Lula angered Obama by opening an alternative negotiation channel with Iran and by ignoring the pleads from a hunger striken dissident from Cuba. To continue to show independence from Washington, just before leaving office, Lula recognized the State of Palestine, angering Israel, he also refused to concede the extradition to Italy of ex-leftist supposed terrorist Cesare Battisti and offered open support for Julian Assange and Wikileaks.

In her inauguration speech, his successor Dilma Rousseff vowed to "fight the rich world's grip on the United Nations, especially its Security Council". On the other hand, Dilma has announced that she will take a different approach towards Iran and Cuba, because, as a former guerrilla activist who was tortured for many months, she is admant about having zero tolerance for lack of freedom of press and human rights abuses. She repeated in her inauguration that she rather have "a loud press attacking than a silent press supporting" her government.

Lula gave the first kick, Dilma Rousseff is expected to finalize his objectives. She took office underlining that her top objective is to put an end to the leftovers of poverty still existing in Brazil, eliminating homelessness in one term. And no one is doubting it, not even the opposition.

Brazil has simply become so rich that it can allow itself to offer clever hand-outs that are well monitored, with tied up requirements that lead to the education of the lower classes, thus to their potential employment. His economic and social revolution can serve as a model for leftist governments the world over. Lula was pragmatic, made alliances even with his former persecutors, openly saying that since his union days he learned that compromise means giving up something important to get something even more important.

He didn't have to curtail press freedoms nor shut the opposition. He found the right balance that allowed the full forces of free market to mingle with State help to those living on the fringe of society.

Brazil will be the 5th largest economy by 2016
http://www.thenewage.co.za/6844-1026-53-%E2%80%98Brazil_will_be_the_5th_largest_economy_by_2016%E2%80%99

Lula Leaves Behind A Transformed Brazil
http://www.time.com/time/world/article/0,8599,2039831,00.html

Lula leaves office as Brazil's 'most popular' president
http://www.bbc.co.uk/news/world-latin-america-12097490

Brazil in data:

190.732.694 inhabitants, 97.342.162 of which are women.

Women: 51,3% Men: 48,7%.

From the total of working people, 42,6% are women. 11,1% of women are unemployed, while only 6,2% of men.

160.879.708 live in urban areas.

23.760 are over 100 y.o.

66,6 million adult Brazilians are married, while 62,2 million are single. More men are married than women: 47,6% versus 44,2%.

In 1990, Brazilian women had about 3,6 children per capita, the first at around 19 y.o. In 2009, women had about 1,8 children each, the first at 24.

It all started with the strikes (1979) in the region called ABC Paulista, where the automobile industry was concentrated:

04. 01.

Feuilleton

Bylo nebylo, mnoho různých zemí se osvobodilo od éry nevědomosti a tyranie. V novinářských kruzích se říká, že kdo prošel vydavatelstvím Stratosféra, umí všechno a všechno vydrží. Byli jsme intelektuálové, kteří si do pohádkové země lesklých časopisů jen odskočili od četby pana Kanta a poslechu hitových melodií Antona Brucknera. Nebudeme si nic nalhávat – tvářili jsme se tak. Nejen my. Bylo vždycky pozoruhodné sledovat, jak se po chodbách pod obrázky modelek v nadživotní velikosti vedle sebe toulali takoví ti mladí, úspěšní a nadějní lidé, za kterými se sebevědomí táhlo jako role toaletního papíru s vlasatými a vousatými mysliteli, kteří považovali pitralon za pátou kolonu dekadentního Západu. Ve Stratosféře totiž vždycky bylo možné všechno.

Ten zvláštní chlapík, který sídlel v plyšem vypolstrovaném kapitánském můstku vlastně od svých zaměstanců, poddaných a leníků nic jiného nechtěl, pohříchu málokterý to pochopil. Komu se to nelíbí, ať se dívá jinam. Praxe chaos managementu, kterou suverénní pán Stratosféry vnímavého člověka umí vystřelit na nečekané oběžné dráhy. Čtenáři co jeho jest. Stratosféra, to je především "dobrej" pop.

S odstupem času je jasné, že brutální praktik z kapitánského můstku prostě a jednoduše měl pravdu, když obratem ruky a pohybem myši měnil obálky, titulky a cokoliv s odůvodněním, že je to tak lepší. My, nepoučitelní intelektuálové, jsme se pokoušeli hrát na vozembouch Beethovena, místo abychom s ním pořádně třískli o zem. Omámení pocitem své výlučnosti jsme nebyli s to pochopit, že profese není neustále ukazovat jak dobře všechno víme, ale vytvořit si nadhled. Tohle nás nenaučí druhohorní lektoři z Fakulty sociálních věd ani zachmuření editoři, obrostlí mechem a pocitem vlastní výjimečnosti. Tohle se učí na Smíchově v budově, kde se nedoporučuje nosit v sandálech bílé fusekle. :-)

03. 01.

Exkluzivně: VIDEOROZHOVOR - Jak heteráci v ČR točí gayporno

Nestává se každý den, aby byl k nalezení člověk, který je schopen mluvit o své práci v pornoprůmyslu otevřeně a bez obalu. Protože se jako antropolog věnuji otázce heterosexuálních mužů vydělávajícími si prostitucí a točením gay porna už nějakou dobu [*odkazy níže], rozhodl jsem se odhalit pár zajímavostí tohoto světa, jež konkrétně v ČR velmi dobře vzkvétá. Česká republika zaujímá přední příčky mezi zeměmi produkujícími jak hetero, tak i gay porno. Připomeňme například světově známého Roberta Rosenberga, či účastníka reality show Big Brother, Filipa Trojovského. Gayové z celého světa si pod pojmem Česká republika vybaví kromě Karlova Mostu právě gay porno, asi jako si vybaví víno a Alain Delon ve spojitosti s Francií...

V následujícím rozhovoru je velmi pozoruhodné, jak jednoduše a rychle český kluk svolí k nejrůznějším praktikám za pár tisícovek, přestože nepatří mezi lůzu.

Rozhovor odkrývá, jak to je s používáním kondomů; s tzv. scoutingem, který se odehrává už i na facebooku; jak se heterosexuál cítí před a po prvním homosexuálním styku; jak se na to dívá rodina či přítelkyně a kdo patří mezi nejkurióznější klienty.

Jsou to bisexuálové nebo prostě jen pohodáři, co neřeší, jak si peníze vydělali?

Upozornění: Videorozhovor obsahuje nahotu a vulgární výrazy.



https://www.youtube.com/watch?v=_ZYpcLL6ryA



https://www.youtube.com/watch?v=cIHdl1FXMSk



* odkazy:

Brazilský antropolog Fabiano Golgo vysvětlí, proč v Česku točí gay porno heterosexuálové



Za peníze cokoli, alespoň v sexu
http://www.lidovky.cz/ln_nazory.asp?r=ln_nazory&c=A051025_171438_ln_kultura_znk

V ČR letí homosexuální porno
http://www.blisty.cz/art/51857.html

Gay prostituce v Česku
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/fabiano-golgo.php?itemid=4586

作者：Fabiano Golgo 捷克男人，包括很多学生
http://belami.ycool.com/post.2952160.html

01. 01.

Fotoblog: prezidentka Dilma Rousseff

Brazílie má první prezidentku: třiašedesátileta exministryně energetiky Dilma Rousseff(ová) se dneska slavnostně ujala úřadu. Desetitisíce lidí jí zdravily na cestě do Congresso Nacional, kde složila prezidentskou přísahu. Zde jsou fotky ze slavností v hlavním městě Brasília:

XX. STOLETÍ