„Od dob Švédů v Brně vlastně žádné zevní nebezpečí nebylo, a tak si ho místní (aspoň v medicíně) průběžně vyrábějí sami. Je to takový náš milý malý venkov.“
Také marně pátráte po tom, kde a kolik doplatíte za svůj lék, a kolik z toho vám započítá pojišťovna do tzv. ochranného limitu? Nejspíše marně – recept tu přinášíme, zda ale podle něj uvaříte, zůstává otázkou.
Že nadbytečné kilogramy přinášejí nejrůznější zdravotní rizika, je známo. Ale léčit obezitu za cenu, že tato rizika ještě zvýším, nezní příliš rozumně. Evropská léková agentura před tím varuje.
Vypořádat se s obezitou nebo s kuřáckým návykem není jednoduché, ale vyplatí se to. Ostatně i proto američtí kardiologové zařadili nové poznatky týkající se těchto dvou zdravotních rizik mezi TOP TEN nejvýznamnějších pokroků medicíny 2009.
Sotva si lze představit hloupější návrh, než aby se část peněz vybíraných na zdravotní pojištění přesunovala na podporu sportu. Tím spíše, je-li provázen slovníkem, na jaký si pamatujeme z dob ČSTV a jeho předsedy Himla: „V rámci koncepce rozvoje sportu v ČR chceme vládě nastínit soubor opatření s možnými směry jeho finančního zajištění.“ Ano, tato slova skutečně užil současný náměstek ministryně školství, mládeže a tělovýchovy při zdůvodňování svého návrhu v roce 2010.
Včera se objevila zpráva ČTK s údaji IMS o spotřebě léků v České republice v loňském roce – uvádí se v ní, že výdaje na léky v roce 2009 činily nějakých 50 miliard. Jenže ve skutečnosti je těch miliard 80!
Jedno z posledních loňských čísel odborného lékařského týdeníku Medical Tribune přineslo skvělou úvahu děkana Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně, profesora Jana Žaloudíka. Pan děkan v ní média vtipně označuje za „množiče informací“ a ukazuje, že snáze se do nich dostanou informace „předem připostrčené“. A dodává k tomu: „Připostrkovači účelových informací se nazývají PR a vyslovují pí ár. PR agenty má kdekdo vlivný, kdo chce ve vlastním zájmu něco připostrčit… Pro kritické myšlení veřejnosti i profesionální obsah medicíny to může mít zhoubné následky.“
„Jdeš na to úplně špatně“, radil mi kdysi jeden z mých přátel. „Pracuješ osm, deset, dvanáct hodin denně, ale nikdo o tom neví. Člověk má pracovat každý den nejvýš tak čtyři hodiny, zatímco po zbytek času tomu musí dělat reklamu!“
Ať už mu fandíme nebo ho proklínáme, zdá se, že nás fascinuje. Stačí, když je v nějakém blogu jeho jméno, nebo když je autorkou paní Paroubková, dokonce i když se v názvu blogu objeví zkomolenina jeho jména Paroublánek (jako protiklad Toporoubka), cosi vás nutí na něj kliknout.
Každý z nás si dovede představit, jak může ovlivnit dějiny politik trpící duševní chorobou a jak nebezpečné může být, když taková choroba není včas odhalena a léčena. Že by ale stejně riskantní mohla být hypertenze čili zvýšený krevní tlak (nebo melanom?), to si dovede představit sotvakdo. Leč stalo se.
Tak velkou čtenářskou obec a tak rozsáhlou diskusi, jaké přitáhla má první úvaha v tomto blogu na téma Jak sponzorujeme stát, jsem rozhodně nečekal. Problém byl pouze v tom, že jsem text psal někdy v polovině prosince, takže než byl uveden do elektronického prostoru, byl už rok nový a některé věci začaly být jinak.
Stále častěji teď slýcháme, jak stát každého z nás i našich dětí a vnuků den po dni více a více zadlužuje. Státní dluh obnášel ve chvíli, kdy jsem psal tuto úvahu, 1,17 bilionů korun. Že si to, stejně jako já, nedokážete představit? Nuže, je to jednička a dvanáct (!) nul. Milion milionů a ještě kousek (1 170 000 000 000). Ale ve chvíli, kdy mé řádky čtete, už to neplatí, neb náš státní dluh se zvyšuje rekordním tempem 7 452 korun za sekundu, 26,3 milionu za hodinu, 631 milionů korun za den. A rozpočet na příští rok bude mít schodek nejméně 170 miliard. Pokud by měl být nižší, bude to samozřejmě nikoli tím, že stát bude šetřit, nýbrž tím, že nám na jedné straně vytáhne více z kapes, zatímco na druhé nám přiškrtí kohoutky. Chci vám na příkladu zdravotnictví ukázat, jak dobře to dovede.