Říman je severokorejský agent

Podle jednoznačných důkazů, které mají k dispozici odvážní redaktoři Aktuálně.cz zajímající se o staré pytle, je současný ministr průmyslu a obchodu Martin Říman severokorejským agentem. Jeho úkolem je proniknout do řídících struktur české republiky, rozvrátit hospodářství a tak zajistit pozornost učení Ču Čche, jehož autorem je severokorejský Veliký vůdce. Aktuálně.cz má k dispozici přepis záznamu Římanova rozhovoru se severokorejským rezidentem, který dnes řídí české vládní úřady.

V rozhovoru je Martin Říman svým rezidentem Kim Bum Bumem vysoce chválen za rozvrat, kterého se mu podařilo dosáhnout na jeho ministerstvu. „Zastavení rozvoje jaderné energetiky se u nás nepodařilo ani Američanům,“ řekl obdivně Kim Bum Bum nad miskou chutného psího guláše. „A to nemluvím o tom, že ty vaše chytré limity na těžbu hnědého uhlí vezmou českým elektrárnám palivo. Kdy vlastně přestanete svítit? V roce 2014 nebo v roce 2015?“

Martin Říman se rděl pýchou a pranic mu nevadilo, že ostrý zelný pokrm kimči způsoboval, že mu od úst létaly jiskry. Navenek se však snažil odpovídat skromně: „Záleží na tom, jak od nás bude odcházet průmysl. Kdyby průmysl odcházel rychle, mohly by nám těžitelné zásoby uhlí vystačit snad až do roku 2017.“

Korejec zvedl obočí: „Neurychlil jste pak odchod průmyslu až příliš?“

„Určitě ne. Od té doby, co zpochybňuji vyplácení investičních pobídek, zájem investorů citelně klesá. A když jsem růst průmyslu veřejně označil za anomálii, muselo to už dojít všem. Průmysl dobře ví, že tu prostě není vítán. Ale bude jim chvilku trvat, než se nadobro odstěhují.“

„Děláte to dobře,“ Zamlaskal Kim Bum Bum a zručně za pomoci hůlek vytřel misku zbytečkem rýže: „Ta vaše akce s likvidací Czechinvestu byla úchvatná. Jak jste jen dosáhl toho, že odešli téměř všichni klíčoví pracovníci? Mysleli jsme, že likvidace tohoto hnízda české prosperity bude trvat aspoň dva roky. Že se snad budeme muset uchýlit teroristickým akcím.“

„Minulý ředitel Czechinvestu Tomáš Hruda byl náš skutečný třídní nepřítel. Ten bastard tu chtěl rostoucí průmysl, výzkum a výkony! Proto jsem ho zašlápl jako červa. A ostatní v instituci pochopili, že proti mně a Ču Čche se nedá bojovat a dali výpověď sami. Oznamuji vám s pýchou, že nově jmenovaný šéf je už spolehlivý. Je schopen rozvrátit do půl roku jakoukoli instituci. Jeho destrukční potenciál je naprosto úžasný.“

„Přesto jsme objevili ještě jeden závažný problém,“ poznamenal starostlivě Kim Bum Bum. „ Na ministerstvu průmyslu a obchodu totiž působí ještě jeden inteligentní člověk. Je velmi mazaný a dobře se maskuje. Je nutno ho odhalit a likvidovat.“

„Jen jeden inteligentní člověk?“ zajásal ministr Říman a pokračoval optimisticky: „Tak to je pak úplně jasné, to mohu být jedině já!“

Kim Bum Bum diplomaticky upil zeleného čaje. Nezdálo se, že by ho ministrovo vysvětlení uklidnilo.

Jak jsem (ne)potkal Arta Buchwalda

Aby nebylo mýlky, nikdy jsem osobně nepotkal Arta Buchwalda. Mrzí mne to. Přesto mohu říci, že jsem s ním žil. Jeho břitký humor mne provází celý život.

Buchwald byl Američan. Pocházel z židovské rodiny maďarsko-polského původu. Kus života trávil v sirotčinci, kam se dostal po bankrotu tatínkovy firmy. Jeho maminka trpěla duševní chorobou, stejně jako matka Charlie Chaplina. Dobrovolně si odskočil do druhé světové války. Dotáhl to na seržanta. Studoval univerzitu, ale utekl bez diplomu. Již na škole psal a vydával časopis. Odjel do Francie a stal se zpravodajem. Proslul jako nejlepší humoristický sloupkař. Jeho sloupky vycházely v Herald Tribune a byly přetiskovány spoustou dalších periodik. Nešetřily nic a nikoho. Buchwald nemilosrdně skolil Reagana i Bushe. Zesměšnil jak politiky, tak ekonomy. Jeho texty se staly etalonem toho, co se považuje za špičkový humor. Zemřel počátkem letošního roku. V den jeho úmrtí slyšeli k tomu diváci vlastní komentář: „Ahoj, jsem Art Buchwald. Právě jsem umřel.“

Buchwald navštívil i Československo. Pro mne ale bylo ale podstatnější, že tu vycházely jeho články. Humoristický plátek Dikobraz patřil v šedesátých a sedmdesátých letech k českému stylu života. Tam vycházely i české překlady Buchwalda. Ideologicky to někdo mazaně zdůvodnil, že ty texty nemilosrdně tepou Ameriku. No tepaly, to je pravda. Jenže když se člověk nad článkem zasmál, napadlo ho automaticky, že stejná sranda, jakou má v Americe strejda Buchwald z Nixona, se u nás z Husáka dělat nedá. A tak to nad Buchwaldem po doznění smíchu z jeho sloupku vždycky skončilo tichou úvahou.

Knížka sebraných sloupečků A. Buchwalda (Copak jsem vám někdy lhal?) u nás vyšla někdy v devadesátých letech díky univerzitnímu kolegovi Janu Jirákovi. Mám ji na chatě, a čtu si ji znovu každé léto. A mám radost, že už se můžeme aspoň všemu smát. Zároveň si kladu otázku, zdali se nebereme moc vážně.

Od prvního přečteného sloupku A. Buchwalda jsem jako kluk věděl, že bych chtěl umět psát jako on. Jenže stále mi k tomu schází talent, skutečné široké vzdělání, sebeironie, pozorovatelská přesnost a nezměrná láska k životu. Nikdo nebude druhý Art Buchwald. Přesto se svého snu nemohu vzdát. Bylo by to zbabělé. A tak mi odpusťte, že vás budu častovat neumělou komunální satirou VI. cenové skupiny. A že mi k tomu v laskavých poznámkách pod textem (jako vždy) povzbudivě řeknete: Musíte se víc snažit! Nebo spíš takové to české motivační: Vy jste ale vůl…

Zhrzená profesura Tomáše Ježka

Vědecká rada Národohospodářské fakulty VŠE zamítla návrh na jmenování Tomáše Ježka profesorem. Profesura je nejvyšší pedagogická hodnost, které se dá na vysoké škole dosáhnout. Po Ježkově neúspěchu se vyrojilo několik uštěpačných poznámek. Staré latinské přísloví říká, že na mrtvého lva si troufají i štěňata. Víte, ona na vysokých školách platí nepsaná zásada. Kdo má moc, nemá usilovat o akademické pocty. Dostane je sice hravě (školám jde o peníze), ale stavovskou čest tím navždy ztratí. Profesor, který si přidělil titul při výkonu vysoké státní funkce, zůstane terčem akademického posměchu. Ale platí to hodně krutě i naopak. Kdo ztratil moc, stává se lákavým terčem trpaslíků. Ježek dnes opravdu nemá kousíček moci.

S Tomášem Ježkem představujeme totální protipóly. On je vášnivý neoliberál, já přesvědčený levičák. V diskusích se léta poctivě mydlíme a v textech odsuzujeme své praktické kroky. Leckterá naše odborná debata skončila zvýšenými hlasy a brunátnými tvářemi. Jsme jako oheň a voda. Těžko bychom spolu mohli tvořit hospodářskou politiku.

Jednou jsem kandidoval do kolektivního vrcholného orgánu jedné významné státní instituce. Tenkrát ještě vládla pravicová vláda. Prošel jsem příslušnými koly výběrového řízení a dorazil k pohovoru. Pohovor byl příjemný, odborný, prostě normální živé povídání mezi lidmi, kteří se v problematice vyznají. Ale nakonec padla otázka, zdali bych si při případném jmenování činil nějaké personální podmínky. Řekl jsem poctivě, že bych mohl být jen těžko v jednom řídícím orgánu s Tomášem Ježkem. Co já řekl mezi několika páry očí, vyhlásil kolega Ježek veřejně. Docela se mne to dotklo. Ministerská komise nakonec navrhla prezidentovi ke jmenování Ježka.

Ve stejné době jsem psal s kolegy novodobé dějiny české ekonomické teorie pro monografii, která později vyšla v Londýně u Routledge. V tom stručném dílku samozřejmě není zmíněna drtivá většina českých profesorů ekonomie. Ježek tam je. Musí tam být, žerty stranou, moderní českou ekonomii významně formoval, hospodářskou politiku z mého pohledu možná i deformoval, ale jednoznačně vyryl hlubokou brázdu. Mohu i klidně napsat, že něco zvoral. Ale nemohu o něm nenapsat nic. To by bylo neprofesionální.

V čem je Ježek v české ekonomické historii zajímavý? Inu tím, že za hlubokého socialismu existoval ekonom z Akademie věd, který tu otevřeně propagoval neoliberální ideje. Ježkovsky to dělal dřív než to začalo být módní, dělal to nezištně z přesvědčení a s odvahou, kterou musím ocenit. Neoliberalismus nemusím, ale klobouk dolů. První překlad Hayeka, který mi někdo půjčil, byl možná kostrbatý, ale Ježkův.

Asi o tři roky později jsem se ocitl na zasedání vědecké rady Národohospodářské fakulty jako její řádný člen. Na pořadu jednání byl návrh docentury Tomáše Ježka. Po proslovu habilitanta proběhla rozprava. Přihlásil jsem se jako úplně poslední a řekl jsem, že jak je všem přítomným známo, měl jsem s kandidátem řadu sporů a rozcházím se s ním diametrálně v hodnocení jeho hospodářských kroků. Nehledě na to, pokládám za svou povinnost říci, že dle mého názoru Tomáš Ježek bohatě splňuje veškerá odborná kritéria k udělení této pedagogické hodnosti. Uzavřel jsem svůj příspěvek tím, že pro něj budu hlasovat. Ježek pro svou habilitaci získal bezpečnou většinu hlasů. Když jsem odcházel, zaklepal mi na rameno tehdejší proděkan a poznamenal: „Věděl jsem, že to řekneš.“ Zasmáli jsme se na sebe. Oba víme, že akademické prostředí je především o korektnosti. Že jsem nic jiného nesměl udělat. Jinak bych morálně propadl.

Z toho, co jsem se o nynější Ježkově profesuře dočetl, mu hlavně vyčítají profesorskou přednášku. Za svůj život jsem vyslechl tak dvě či tři desítky přednášek kolegy Ježka, a mohu říci, že z formálního hlediska je skutečně antiřečník. To ale všichni vědí třicet let. Ježek užívá bohatý slovník, ale nevolí správná citová zabarvení. Jakoby sedlák chtěl kázat jako katecheta. Mluví zdánlivě chaoticky, nervně, avšak s obrovským zápalem. Při projevu je možná legrační. Není ovšem směšný a bývá v celkovém efektu velmi přesvědčivý. V diskusi s ním vám k vítězství nestačí to, že problém znáte o řád výš. Jeho antiřečnictví je ve skutečnosti nespravedlivou výhodou. Jako podceňovaný soupeř vás nakonec rozdupe svou zajíkavou nehranou upřímností. Raději nevzpomínat, kolikrát mne roznesl na kopytech, ačkoli jsem o podstatě věci, myslím, věděl třikrát tolik.

V pětašedesáti letech si tu profesuru Ježek asi zaslouží. Je to jen ocenění, žádná prebenda. Jistě se nevejde do úhledných krabiček toho, co všechno se má splnit, aby byl člověk docentem či profesorem. Je to Ježek, bude vždycky přečuhovat. Když si v materiálech vědeckých rad pročítám, čím tyto kolonky hravě naplňují ti, kdo za celý život ani prakticky ani teoreticky nic neudělali, nevím, zdali se takovému srovnání smát nebo plakat. Nemohu se ovšem vyjádřit k tvrzením, že prý si zamáznutím profesury vlivný profesor Václav Klaus vyřídil s Ježkem jistý starý účet. Nebyl jsem tam a nevím nic o nějakém spikleneckém mrkání. Mohu s jistotou říci jen tolik, že mi zamítavý postup vědecké rady Národohospodářské fakulty přijde ponižující. Ponižující pro českou akademickou obec.

Velká maturita

O víkendu se konala terezínská tryzna a od pondělka začaly maturity. Obě tyto vzdálené věci se mi zvláštním způsobem spojují. Možná je důležité vzpomenout jak.

Nejlepší školou, kterou jsem kdy navštěvoval, bylo Akademické gymnázium v Praze. Je to nejstarší gymnázium ve střední Evropě. Jezuitští otcové ho založili při pražské universitě již před 450 lety. Od té doby patří mezi symboly české vzdělanosti. Mezi jeho učitele i žáky patří celá řada významných osobností české historie i současnosti. Učili tu třeba B. Balbín, J. Jungmann nebo V. K. Klicpera. Studovali tu F. L. Rieger, J. K. Tyl, B. Smetana, J. Neruda, V. Hálek, A. Bráf, M. Tyrš, J. Masaryk, J. V. Frič, F. X. Šalda, Z. Winter. V jedné třídě odmaturovali K. Čapek a J. Heyrovský. Pochází odtud dlouhá řada dalších osobností našeho akademického, kulturního i politického života. Od roku 1945 Akademické gymnázium sídlí ve Štěpánské ulici.

Na Akademickém gymnáziu jsem strávil celých šest let. Poprvé jsem byl přijat ke studiu v roce 1968, jen pár týdnů po sovětské invazi. To mi bylo jedenáct. Tehdy se rozhodlo, že se experimentálně obnoví osmileté gymnázium, které bylo tradicí starého Rakouska i první republiky. Byl jsem náramně pyšný na to, že jsem byl do této školy přijat, protože jsem to pokládal za vstupenku do čestné lóže mezi českou inteligenci.

Prokázalo se ale, že ta vstupenka nebyla volňáskem. Bylo příjemné, že nám cvrčkům profesoři vykali. Méně stravitelná byla zkušenost, že ve třídě jsem nebyl žádnou hvězdou. Většina mých spolužáků byla fyzicky i mentálně vyspělejší než já. Nevynikal jsem proto ani v tělocviku (v jedenácti jsem to považoval za podstatné), ani v jiných disciplínách. Pouze ve slohu a v dějepise jsem občas předvedl, že nejsem úplný zabedněnec. Snášel jsem to těžko a stávkoval jsem tím, že jsem nenosil úkoly. Většinou to prošlo, jen paní profesorka Bubénková byla ze staré školy. Za dvaadvacet neodevzdaných domácích úloh z angličtiny (víc jich nebylo), mi navrhla dvojku z chování. Tu jsem také na konci primy dostal. Paní profesorka byla formát: Z angličtiny mi na stejném vysvědčení dala jedničku.

Po ruské okupaci jsme si naivně mysleli, že nám zruší ruštinu. Ale přišla paní profesorka Rakovičová a prohlásila, že nedorozuměním mezi národy se dá nejlépe předejít dobrou znalostí jazyků. Nedorozuměním mezi národy jsme pak předcházeli s děsivou intenzitou. Drsný výcvik v gramatice se nedá zapomenout. Z diktátů jsme mívali koule celá třída. Ty se však rozlišovaly tím, kolikrát byly potržené. Šprt Bártík měl čistou kuli, třídní komik Martin Valent devítku, já osmičku. Tenkrát jsem brblal stejně jako ostatní. Dodnes ale umím vystřihnout slušný projev v ruštině s velmi věrohodným přízvukem.

V sekundě nás ale ze školy vyhnali, normalizaci se nelíbily prvorepublikové a rakouské vzory. Základní docházku jsme ukončili na jazykové škole v Ostrovní. Pak jsme se chtěli manifestačně vrátit zpátky na čtyřleté gymnázium. Ale pan ředitel nám vzkázal, že z nás znovu nemůže udělat třídu, protože by to vypadalo jako provokace. Přihlásili jsme se tedy na různé obory a většinu nás vzali. Já s jedenácti dalšími původními primány skončil na přírodovědné větvi a dostali jsme i stejnou starostlivou třídní, paní profesorku Sukovou.

Normalizační střední škola 1972-6 by měla být symbolem hrůz. Akademické gymnázium však prošlo i tímto obdobím bez větších šrámů. Ředitel školy Franěk věděl lépe než kdokoli jiný, že jednou z největších životních hodnot je dobrá škola. A tu nám zajistil. Paní profesorka Hrušková nám doporučovala dobré knížky bez ohledu na to, zdali byly zakázané nebo ne. Paní doktorka Navrátilová nám dokázala, že ani chemie není žádná nuda a přivedla mezi nás renomované učitele univerzity. Profesorka Volfová učila svou prostořekou pravdu o historii bez ohledu na to, jaký vál zrovna politický vítr. Nemám proto pocit, že by mi mí učitelé něco zamlčeli nebo snad chtěli zamlčet. Svým učitelům jsme nikdy neříkali soudruhu. Oslovovali jsme je důsledně pane profesore. To oslovení nám pan ředitel povolil v roce 1968 a nikdo nám ho v normalizaci nezakázal. Zvláštní. Maturoval jsem s vyznamenáním, jakkoli přiznávám, že v matematice nade mnou paní profesorka Beková přimhouřila obě oči.

Většina učitelů se chovala férově. O svých disciplínách něco věděli. Řada z nich aktivně spolupracovala s vysokými školami, psali články a knížky. Autoritu nevynucovali, prostě ji měli. Snad jen fyzikální poděs Kohoutek hrál svou roli otce Ubu příliš dokonale. Díky němu ovšem máme na co vzpomínat. Napsal jsem o něm tenkrát posměšnou báseň a hrdina třídy Honza Fábry mu ji o posledním zvonění hrdě přečetl. Před maturitou. Pak už by to přece nebylo tak heroické.

Se školou jsem se setkával i po jejím ukončení. S jejími absolventy, s její pověstí, se spolužáky i učiteli. Jedno jméno se ale protkává s mým životem častěji než všechna ostatní. Je to jméno ředitele Fraňka. Je to divné, protože mne nikdy neučil. Ale pamatoval si mne jménem, i když mne potkal pár let po absolvování školy. Snad to nebylo jen proto, že mi jako sekundánovi osobně udělil ředitelskou důtku. Za to, že jsem nenosil úkoly. Později mi ale udělil i pár diplomů a pochval.

Franěk byl zvláštní člověk. Vznášela se nad ním jakási aura člověka, který ví a chápe víc než ostatní. Působil jako velkorysý filosof mezi námi obyčejnými mravenci. Nikdy jsem ho neslyšel mluvit o válce. Ale od profesorů jsem věděl, že byl koncentráčník a že kdysi pomohl nastudovat operu Brundibár.

Dětská opera Brundibár napsaná Hansem Krásou na libreto Adolfa Hoffmeistera je dnes ve světě jedním z nejznámějších děl české hudby. Má pohnutou historii. Poprvé byla provedena v pražském sirotčinci, který řídil Fraňkův tatínek pan Freudenfeld. Jeho syn Rudi (náš Franěk) ji nastudoval s chovanci tohoto zařízení. Když Rudolf Franěk-Freudenfeld přišel do Terezína, propašoval s sebou klavírní výtah této opery. V Terezíně pak sám Hans Krása znovu partituru rozepsal a s židovskými dětmi Rudi Freudenfeld operu opět nastudoval. Měla tam celkem pětapadesát repríz. Terezínskou premiéru už Krása neviděl, odjel s transportem vstříc plynové komoře. Během repríz musel Freudenfeld doplňovat obsazení za ty děti, které odejely s transporty, aby se nikdy nevrátily. Terezínem prošlo patnáct tisíc dětí, přežila zhruba stovka. Do Osvětimi nakonec odejel i Rudolf Franěk. Jeho tatínek tam zahynul. Dívenka Ela Steinová-Weissbergerová, která v terezínském provedení Brundibára zpívala Kočičku, v den prvního výročí konce války uslyšela na Václavském náměstí kohosi, kdo si píská závěrečný vítězný pochod z Brundibára. Byl to Rudi Freudenfeld.

Od roku 1987 zahájila opera Brundibár nové tažení hudebním světem. Od té doby má tisíce repríz a spoustu nastudování. Byla provedena např. v Zürichu, Lyonu, Canbeře, Berkeley, New Havenu, Chicagu, Los Angeles, New Yorku. A samozřejmě v Terezíně. V současné době je v prodeji na kompaktních discích asi v patnácti verzích. Každý text o Brundibárovi, stejně jako desítky výstav připomínají Freudenfeldovu úlohu. Nynější americké nastudování má skvělou scénografii Maurice Sendaka a anglické libreto slavného dramatika Tony Kuschnera. Kombinuje provedení Brundibára s protiválečnou operou Bohuslava Martinů Komedie na mostě. Ta je napsána na motivy hry Václava Klimenta Klicpery. Odkaz dvou ředitelů Akademického gymnázia Klicpery a Fraňka se tak symbolicky protíná v jednom operním večeru.

Ve svém životě jsem potkal dlouhou řadu významných lidí. Stiskl jsem ruku několika prezidentům, zhruba třiceti předsedům vlád a stovce ministrů, jednal jsem s předsedy Evropské komise a šéfy světových a evropských finančních institucí. Potkal jsem několik nositelů Nobelovy ceny. Položím-li si ale otázku, kdo byl pro mne nejvyšší životní autoritou, neváhám ani okamžik. Tímto člověkem pro mne byl nepochybně Dr. Rudolf Franěk-Freudenfeld. Největší pedagogická osobnost Akademického gymnázia dvacátého století.

Kočička z Brundibára Ela Stein Weissberger žije ve Spojených státech. Napsala o svém osudu knihu The Cat with the Yellow Star. Loni opět přijela do České republiky. Před rokem v květnu jsem se s ní osobně setkal při úchvatném provedení Verdiho Requiem v jízdárně terezínské Velké pevnosti. Dal jsem si tu knížku autorkou podepsat a samozřejmě jsme s dojetím vzpomínali na našeho skromného hrdinu Rudolfa Fraňka. Stejný den byl proveden Brundibár v New Yorku.

Kdy odstoupí Topolánek

Prezident Světové banky Paul Wolfowitz má problém. Když nastoupil do čela této instituce jako kandidát podporovaný svým kamarádem, který je shodou náhod americkým prezidentem, oznámil, že v této instituci pracuje jeho přítelkyně. Shaha Rizaová byla významnou pracovnicí této instituce. O její kvalifikaci nebylo a není pochyb.

Kolektivní orgány Světové banky konstatovaly, že Paul Wolfowitz má konflikt zájmů. V bance může pracovat buď on nebo paní Rizaová. Doporučily prezidentovi Wolfowitzovi, aby jeho přítelkyně v instituci nepracovala. To se také stalo a Shaha Rizaová ze Světové banky odešla. S doporučením pana Wolfowitze získala místo na jiném prestižním pracovišti, na ministerstvu zahraničních věcí USA.

Kolektivní orgán Světové banky požádal prezidenta Wolfowitze, aby dořešil otázku kompenzace újmy, která se stala Rizaové. Wolfowitz to odmítl. Kolektivní orgány však na tom trvaly, protože to je pravomoc prezidenta. Wolfowitz nakonec souhlasil, avšak vymínil si, aby jeho rozhodnutí projednal etický výbor instituce. Tak se stalo a paní Shaha odešla s odškodněním.

O něco později upozornil anonymní mail podepsaný běžným jménem Smith (Kovář), že podmínky odchodu paní Rizaové byly natolik nadstandardní, že byla porušena etická pravidla banky. Kompenzace je tak vysoká, že společně s platem na ministerstvu pobírá paní Shaha vyšší plat, než má její nejvyšší nadřízená Condoleeza Riceová. Smlouva také zaručuje pro paní Shahu návrat do Světové banky poté, kdy skončí mise pana Wolfowitze. Paní Shaha potom nastoupí do funkce viceprezidentky.

Jakkoli nejsou pochyby o tom, že uznávaná intelektuálka Rizaová má kompetenci viceprezidentkou být, přece jen tento fakt spolu s výší odměny vzbudil jisté pohoršení. Mnoho lidí požaduje prezidentův odchod a sarkasticky připomíná, že to byl právě on, kdo stále mluvil o tom, že ve Světové bance je nutno důsledně potírat všechny projevy korupce a důsledně šetřit. Wolfowitzovi přátelé namítají, že právě ty snahy šlápnout na kuří oka šlendriánu Světové banky mu nyní mají zlomit vaz.

Jako v každé aféře se některá fakta moc nafukují. Myslím, že agilní podřízení chtěli šéfa potěšit a ujistili ho, že vše je v naprostém pořádku. A on to, žel, moc nezkoumal. Určitě by s paní Rizaovou nezchudli i s nižším odstupným a jistě by se nehrdlili. Ale co je to platné, když orgány banky nakonec rozhodly, že prezident etická pravidla porušil. Podle posledních zpráv ze Světové banky odchází.

Co s tím má společného předseda ODS? Jeho důvěrná přítelkyně byla pod jeho vedením zvolena do jedné z nejvyšších ústavních funkcí země. Žádný konflikt zájmů v tom určitě nebyl, nejsme přece v Americe ani v Západní Evropě, které dnes Wolfowitz vadí. Hledá-li naše politická kultura vzory v Kazachstánu, Kyrgyzstánu či Uzbekistánu, určitě nemá Mirek Topolánek důvod odstoupit.

Sobotka v. Topolánek: 5:0

Čtení v podrobných vládních materiálech reformy veřejných financí není složité. Není složité ani objevit, že reformní čísla jsou v hrubém protikladu k heslům, které reformní proroci opakují jako mantru. Klub S. K. Topolánek v sešívaných zelenomodročerných dresech se uvedl debaklem.

Premiér s vážnou tváří deklamuje o tom, že nemůžeme dále zadlužovat zemi. Měl by tedy vysvětlit, proč bude zadlužovat zemi stejně nebo ještě víc. Posuďte sami: průměrný schodek Sobotkových státních financí v letech 2004-2006 činil 66 miliard korun, průměrný schodek Topolánkových rozpočtů za roky 2008-10 bude činit 73 miliard. Tato čísla jsem důsledně vzal z Kalouskova vládního materiálu, jsou v metodice fiskálního cílení, aby mne snad někdo nenařkl z kreativního účetnictví. 1:0

Podrobnější analýzou zjistíme, že i ty plánované cifry Kalouskových rozpočtů plavou na vodě. Jsou do nich započítány škrty, které se nepodařilo specifikovat. Skoro patnáct miliard, které se mají škrtnout v sociální oblasti, se nepodařilo přes veškerou píli místopředsedy Nečase naplnit obsahem. Kromě toho se pan ministr Kalousek nechal slyšet, že ze státního rozpočtu samozřejmě nahradí výpadky příjmů, které v důsledku reformy vzniknou obcím a městům. Tuto samozřejmost v rozměru 10 miliard ovšem do reformních čísel zapomněl zahrnout. Schodek Topolánkova rozpočtu na rok 2010 se tedy posunul z inzerovaných 69 miliard na 94. To je už víc, než činí schválený letošní schodek. A to do představ ještě nezasáhly zájmové skupiny. Porcování mamutů, medvědů a morčat jistě leccos změní. S ohledem na charakter vládní většiny nelze mít ani nejmenší iluze. 2:0

K bezpečnému dosažení maastrichtského schodkového kritéria na úrovni 2,5 % HDP (proti tříprocentní hranici) chybí cifra kolem 40-60 miliard. Topolánkova vláda si tento zvládnutelný úkol komplikuje o dalších 50-70 miliard úbytku na straně rozpočtových příjmů. Tím řeší kvadraturu kruhu. Škrty na úrovni 120 miliard jsou už hodně drsné, to bychom si třeba platili u doktora až třetinu nákladů místo současného pojištění. Tlustého představa následného úbytku příjmů o dalších 100 (Kalousek tvrdí 140) miliard už je jen ryzí folklór. Mimochodem, citovaný vládní materiál nepočítá, že by snížení daní vyneslo na jejich zvýšeném výběru jedinou korunu. Tváří v tvář cifrám a administrativní zkušenosti pánové hodně rychle zapomněli na ústřední hesla své volební agitace. 3:0

Pokud chce někdo argumentovat, že Topolánek jen řeší minové pole zanechané minulými vládami, jde o úder pod pás. Sobotka platil dluhy bankovního socialismu zanechané Klausovými vládami jako mourovatý a problém ostatních výdajů měl úplně stejný rozměr. Grafy z roku 2003 mluví výmluvně. Zapomenutá Sobotkova reforma veřejných financí problém řešila a socdemácké vlády vždy naplnily kritéria konvergenčního programu. S impozantním předstihem. Efekty růstu se vracely ve snižování daní. První, kdo konvergenční program nesplní, je ale zase Topolánek. 4:0

Není bez zajímavosti si připomenout, že jen daňové úpravy let 2005/6 stály dnešní rozpočtové příjmy zhruba 60 miliard korun. Zlomyslný Sobotka tak snížením daní dokonale vysušil Topolánkův populistický rybník. 5:0

H€uréka!

Ministr Kalousek prohlásil, že chce euro zavést k roku 2012. Stejné datum má v programu sociální demokracie. Není tedy důvod Miroslava Kalouska nepodpořit. Využijme však tuto vzácnou chvíli souladu k tomu, abychom si rozebrali pro a proti.

V původním společném programu vlády a ČNB se počítalo s pracovními daty přijetí eura dřív. Uvažovaná data byla v letech 2009 až 2010. Tato data ovšem většina českých ekonomů nepodporovala. Inu to máte tak, měnová (monetární) politika je základním tématem trápení studentů v teoretických ekonomických předmětech. A základním kamenem profesorské pýchy. Připustit, že bychom rozhodování o elementárním základu hospodářské politiky přesunuli až někam do zapadlých Bruselovic, považujeme za malou svatokrádež.

Avšak ani naše vlastní vláda nerozhoduje o monetární politice. V roce 1914 kdosi napsal, že válka je příliš důležitá věc, aby se dala svěřit aktivním důstojníkům. Ekonomická teorie dospěla o něco později ke stejnému závěru: nechat politiky rozhodovat o měnové politice je něco jako dát malým dětem na hraní zápalky. O naší monetární politice proto rozhoduje sedmero nezávislých „krkavců“ v bankovní radě centrální banky – ČNB. Bankovní hlavouny jmenuje nadstranický prezident.

Pokud se ekonomice daří, připustí politici, že centrální bankéři příliš neškodí. Cokoli se však v ekonomice nezdaří, je vždy vinou centrální banky. I náš dobrotivý prezident Václav Klaus zachmuří svou laskavou tvář, když vzpomene na politiku centrální banky z poloviny devadesátých let. „Banka zbytečně šlápla na brzdu,“ vzlykne bolestně a nikdo mu to nevymluví. Pachuť hospodářského propadu a následných balíčků nikdy nevyprchala.

Jakkoli je těžké posoudit úspěšnost monetární politiky, za poslední pětiletku nemáme centrální bance co vyčítat. Mé drobné přestřelky s touto institucí se týkaly jen kompetenční etikety a některých obecných témat. Můj nekritický vztah k centrální bance prohlubuje i to, že v bankovní radě většinou zasedají moji renomovaní akademičtí kolegové a sám guvernér pochází z mého Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd. Karlova univerzita byla i je v bankovní radě vidět. To ostatně platí od dob první republiky.

Jednou z otázek, kde jsem se od svých učenějších kolegů přece jen lišil, byl vstup do Eurozóny. Obecně připisuji monetární politice menší význam. Exportně orientovaná česká ekonomika už teď závisí mnohem víc na euru, než si myslíme. Výhodu dobré monetární politiky, která nemusí být navždy dobrá, ztrácíme na zvýšených transakčních nákladech včetně kursových rizik. Nula od nuly pojde, jakkoli moji kolegové zdůrazňují, že zatím je to kladná nula. S ohledem na vysokou kumulativní ztrátu centrální banky ve výši kolem 150 miliard o tom nejsem tak skálopevně přesvědčen. Jakkoli je ta ztráta spíš fiktivní účetní veličinou.

Někteří ekonomové poukazují na to, že země v Eurozóně rostou pomaleji než ostatní. Odchylka ovšem v rámci EU činí pár desetin procenta. Platí ovšem také to, že vyspělejší země rostou pomaleji než ty ostatní. V Eurozóně jsou spíše ty vyspělejší země. Prokázat, že dílčí hospodářské potíže klíčových zemí Německa, Itálie a Francie byly způsobeny právě eurem by bylo velmi a velmi odvážné. Spíše bych sázel na vnitřní příčiny, což samozřejmě takový Silvio Berlusconi mohl před volbami těžko přiznat. A tak pohodlně zvolil tradiční fackování centrálních bankéřů…

Má obava z pozdního vstupu do eurové oblasti má ještě další rozměry. Zatímco nyní pro nás není obtížné maastrichtská kritéria splnit (za loňský rok jsme v předstihu splnili všechna), za pět let tomu tak už být nemusí. Dynamický růst nepotrvá věčně. Také nynější rozpočtový problém je k řešení vcelku triviální, ten budoucí být nemusí.

Evropa na nás nečeká s žádným nadšením. Obavy z integrace chudších příbuzných všude rostou. Slováci to dobře vědí, a proto Dzurindova i Ficova vláda dělaly pro eura přijetí maximum. Slovensko bude v zóně od 1. 1. 2009. Může se nám stát, že dalších deset let budeme jen chodit mlsně kolem evropského peněžního dvorku. Možná navždy. Nemylte se, Evropská unie se nebrání rozdělení na dvě části. Ta jedna bude mít ústavu a Euro, druhá drahý monetární folklór a jiný obecný právní rámec. Chcete být občany první nebo druhé kategorie?

Jak na státní maturitu

K mému minulému příspěvku zabývajícímu se státní maturitou se sešla opravdu krásná a věcná diskuse. Všem jejím účastníkům upřímně děkuji.

Více »

Rekviem za státní maturitu

Středoškoláci táhli Prahou k ministerstvu školství. Ministryni Kuchtovou zasypali vejci a lahvemi, a pranic jim nevadilo, že i současná školská bohyně chce maturity odsunout. Středoškoláci dosáhli svého. Nenáviděné maturity jsou svrženy, ministryně jak provinilá služka žebrá u studentských nohou zbrocena bílky a žloutky. Zbývá maličkost, uzákonit odsun maturit v parlamentu. To nebude problém, protože připostrašení politici se jakéhokoli konfliktu bojí jako čert krucifixu. Ostatně, jakou autoritu by taky státní maturita po takovém zhanobení mohla mít…

Více »

Tlustý se zbláznil

Dle sdělení, které ředitel Bohnické léčebny MUDr. Ivan David, CSc. potvrdil tím, že ho důrazně popřel, se známý poslanec Ing. Vlastimil Tlustý, CSc. delší dobu léčí u ještě známějšího odborníka na choromyslnost Doc. MUDr. Chocholouška, CSc.

Více »

Deset rad, jak znemožnit protivníka

1. Řekni mu, že je komunista.
2. Řekni mu, že je horší než komunista.
3. Řekni mu, že komunisti byli horší než fašisti.
4. Řekni mu, že je socanskej zloděj.
5. Řekni mu, že socani jsou horší než komunisti.
6. Zopakuj mu, že komunisti jsou horší než fašisti.
7. Řekni mu, že rozdává tvoje peníze špinavejm cikánům a sockám.
8. Řekni mu, že taky můžeš sosat a bejt na podpoře.
9. Řekni mu, že je hajzl a kdo volí levici, je vůl.
10. Hlavně s ním věcně nepolemizuj. Na to nemáš.