Pomalu všichni teď nadávají na prezidenta Klause. I jeho synovi, Václavu Klausovi mladšímu, adresovali leckteří zdejší čtenáři hořké výtky za to, že chce vystoupit z ODS, a ještě ošklivě popisuje projev Mirka Topolánka ve stylu Milouše Jakeše. Všichni se pozastavují nad nevděčníkem postarším Klausem, který se Topolánkovci nechal marnivě a hamižně zvolit podruhé do hradního trůnu, a teď jim neprojevuje dost vděčnosti a nehodlá jim dále čestně předsedovat.
Když jsem si minule vybral k obsáhlejší pichlavé odpovědi lehce jedovatý komentář pana Rumcajse, vsadil jsem na to, že adresáta znám z diskuse jako chlapa, který se umí postavit za svůj názor. Ale bere věci s nadhledem a sám pro vtip nejde daleko. Jsem rád, že se můj odhad splnil. Pan Rumcajs to vzal s humorem a zároveň si s přehledem podržel jádro svého pohledu. Tak to má být. Nejde o to, abychom spolu ve všem souhlasili, jde o to, abychom si dokázali rozumět.
Onehdy jsem sepsal na žádost pana Germanica (tatínek císaře Caliguly?) něco o tom, jak si světové sociálně demokratické hnutí představuje diskusi o vypořádání krize, a jak si to v prvních náznacích představují čeští sociální demokraté. Hnedle se strhla pěkná diskuse, která mne naplnila pýchou. Páni diskutéři ukázali sebevědomí, které notně předčilo všechny textem jmenované nositele Nobelových cen za ekonomii.
Pan Germanicus zmínil pod mým minulým blogem, že by uvítal mou (případně sociálně demokratickou) představu o tom, jak překonat současnou krizi v naší zemi. Téma je příliš vážné na to, aby se dalo jen tak přejít. A asi příliš velké, aby se k němu mohla vyjádřit jen moje maličkost. Ale určitě je zajímavé pro čtenářskou diskusi.
Pane docente, jak hodnotíte ekonomickou situaci v České republice?
Když se dívám na současnou Českou republiku, vidím ji přes všechny problémy jako splněný sen. Můj i dalších ekonomů, kteří na počátku 90. let min. stol. měli představu, že naše hospodářství dostaneme na dráhu standardní evropské ekonomiky. A to se povedlo. Když jsem v roce 1998 přebíral na Úřadu vlády ČR a později ve Fondu národního majetku díl odpovědnosti, vytyčili jsme si hospodářskou strategii a uvažovali o tom, kdy se prakticky projeví, s vědomím, že se na výsledek politiky čeká někdy i pět a více let. Skutečně to vyšlo. V roce 2006 jsme opouštěli vládu a předávali zemi, která byla stabilizovaná a měla za sebou čtyři roky fantastického hospodářského růstu, který pokračuje dosud. ČR za poslední čtyři roky třikrát splnila i maastrichtské kritérium tříprocentního schodku veřejných rozpočtů, což mimochodem neplní řada zemí, jež v eurozóně už jsou. Naším problémem nikdy nebyl veřejný dluh, který je už léta stabilizován pod třiceti procenty HDP. Inflace byla v poslední době minimální, letos se výrazněji zvýšila pod vlivem světového růstu cen energií a potravin i úprav nepřímých daní, jež provedla současné česká vláda.
Již od mládí jsem byl chabé inteligence, křivých nohou, plochých chodidel a vůbec mdlého rozumu. Vnitřně jsem trpěl pro svůj odpudivý zjev. Strádal jsem též úpornou alergií na modrou barvu a již ve škole jsem proto kradl paní učitelce červený i oranžový inkoust. Nešlo mi nikdy nic, nikdo mne neměl rád, ani chlupaté housenky si mne nevšímaly. Intimní zájem o mne jevila jen klíšťata.
Pozoruhodné vývody, které činí čeští publicisté ze schůzek pánů Paroubka a Topolánka a Sarkozyho a Topolánka (HN, 3. 11.), svědčí zejména o sdostatku tvůrčí fantazie. Méně o citu pro politickou realitu. Komentátoři se radují, že došlo k jakési hlubší dohodě mezi ČSSD a ODS. Nedošlo. ČSSD se nevzdala názoru, že jít s vládou Mirka Topolánka do evropského předsednictví představuje riziko. I nadále se domnívá, že odborně střižená vláda by náročný úkol umocněný finanční krizí zvládla lépe. Čtyři členové vlády, kteří by měli podle ČSSD určitě odejít, jsou Julínek, Topolánek, Langer a Bursík.
O tom, zda krize je nebo není, se dnes pře jen náš pomýlený premiér Topolánek a jeho věrný ministr financí Kalousek. Zatímco všichni světoví vůdcové si lámou hlavy a vyvíjejí nebo alespoň zdařile předstírají horečnou činnost, naši geniální kormidelníci jsou v okázalém pivním klidu. A optimisticky plácají cosi o tom, že navždy budeme svěží oázou ve světovém moři finančních fekálií.
Větu, kterou jsem pronesl v polovině sčítání hlasů ve volbách do krajských zastupitelstev, mi dnes v Lidovém domě často s úsměvem připomínají. Zněla: „Jen abychom nevyhráli až moc…“