Jiří Pehe

31. 10.

EU se bojí Čechů za evropským volantem

Jiří Pehe Přečteno 8635 krát

Zprávy, že se v evropských kuloárech údajně uvažuje o prodloužení francouzského předsednictví na úkor českého, vyprovokovaly místopředsedu vlády pro evropské záležitosti Alexandra Vondru k prohlášení, že takové úvahy jsou bezpředmětné, protože k vyšachování České republiky z předsednictví by bylo zapotřebí změn smluv Evropské unie.

Vondra také kritizoval Francii za návrhy, aby se Euroskupina, tedy skupina zemí eurozóny, scházela na vlastních summitech, a aby vytvořila jakousi hospodářskou vládu EU. Německá kancléřka Angela Merkelová sice prý Vondru vzápětí ujistila, že Euroskupina by měla zůstat jen neformálním uskupením, jenže francouzský prezident Nicolas Sarkozy není politik, který se lehce vzdává.

Navíc, i neformální sdružení by se v praxi rovnalo vytvoření zárodku dvojkolejné Evropy, o které se již delší dobu mluví. České předsednictví EU by se odehrávalo ve stínu „neformálního“ představení, fungujícího pod taktovkou Sarkozyho.

Symbolika je neúprosná: je to políček České republice.A přicházejí další.

Někteří poslanci Evropského parlamentu za bavorskou Křesťanskosociální unii (CSU) vyslovili vážné pochybnosti ohledně schopnosti České republiky ujmout se předsednictví Evropské unie. Jeden z nich dokonce navrhl, aby si Česko v případě pokračujících vnitropolitických sporů prohodilo předsednictví se Švédskem, které by jinak tuto roli převzalo od ČR ve druhé polovině příštího roku. České předsednictví bude prý znamenat ztracený půlrok.

Pokračuje i příliv článků v západoevropských denících, které vyslovují vážné obavy nad schopností České republiky zvládnout předsednictví EU v kontextu globální finanční krize.

Olej do ohně západních obav z českého předsednictví přililo oslabení Topolánkovy vlády po debaklu vládních stran v krajských a senátních volbách, protože mnohem důležitější roli by tak během předsednictví mohl začít hrát eurofobní prezident Václav Klaus.

Nejlépe to shrnul pravicový rakouský deník Die Presse v komentáři nazvaném „Bože můj, a teď přijde Václav.“ Deník mimo jiné píše: Finanční krize, klimatická katastrofa, debakl s Lisabonskou smlouvou a teď ke všemu ještě blížící se české předsednictví. Pro Unii to už sotva mohlo být horší…

Kdyby nedošlo ke globální finanční krizi, ostatní země EU by nechaly Čechy chod Unie „zúřadovat“ a na politické vedení EU by nejspíš dohlížely velké státy. Teď může být vše jinak.

Řečeno obrazně, až do ekonomické krize považovali ostatní Českou republiku za poněkud nesnesitelného výrostka, který má nicméně podle pravidel nárok, aby jako příští v pořadí řídil velký náklaďák, s ostatními na korbě. Kdyby byla silnice prázdná, nějak by teenagera za volantem přečkali. Jenže provoz se v globální krizi notně zahustil a před námi je složitá křižovatka. I proto se toho neukázněného mladíka začínají ostatní bát.

Naše země si o takový vývoj bohužel už dlouho koledovala. Dělala možné i nemožné, aby narušila další integraci EU. Na naše předsednictví, které to má Evropě „osladit“, se v EU opravdu, ale opravdu nikdo už nějakou dobu netěší.

Nejenže se dereme k evropskému volantu bez pokusu ratifikovat Lisabonskou smlouvu, ale zatím jsme ani nestanovili termín přijetí eura. Zatímco se v podobě Sarkozyho iniciativy eurozóna společně připravuje na horší časy, evropské země, na které krize už těžce dopadla—Island, Maďarsko, Estonsko—se všechny vyznačují tím, že euro nemají.

Shrnuto a podtrženo: Češi to Unii tak dlouho „oslazovali“, až nakonec přispěli k jejímu možnému rozštěpení. Vondra může stokrát varovat, že Sarkózyho snahy jsou „nemoudré“. Jisté je, že pro nás momentálně nebude místo v klubu privilegovaných, v němž bude během globální bouře mnohem bezpečněji, než za jeho branami.

Rozšířená verze článku, který vyšel v MF Plus, 31.10.2008

Další autorovy texty o českých postojích k EU lze najít ZDE

25. 10.

Na tahu je Klaus: Paroubku pozor!

Jiří Pehe Přečteno 47867 krát

Drtivá porážka Občanské demokratické strany v krajských i senátních volbách znamená nejspíš konec Mirka Topolánka v čele ODS. Skupina okolo prezidenta Václava Klause, která o pád Topolánka už nějakou dobu usiluje, a vyvoláváním konfliktů uvnitř strany k volební porážce notně přispěla, má nyní otevřenou cestu. Její představitelé nyní volají po výměně Topolánka v čele ODS i vlády.

Po pádu Topolánka dosti nepochopitelně prahne i vedení sociální demokracie, které ústy předsedy Jiřího Paroubka znovu zopakovalo, že Topolánek by měl rezignovat, a příští rok by se měly konat předčasné volby do Poslanecké sněmovny—nejspíš současně s červnovými volbami do Evropského parlamentu.

Tyto výzvy jsou nepochopitelné proto, že pád Topolánkovy vlády by učinil z prezidenta Klause hlavního hráče na politické šachovnici.

ČSSD je zřejmě přesvědčena, že Klaus by hrál podle pravidel. Jmenoval by dočasnou vládu, která by zemi vedla k předčasným volbám. Na složení této vlády by ČSSD měla vliv a mohla by kontrolovat její chování. Slabá vláda by sice otevřela dveře k aktivnímu angažmá eurofóbního prezidenta na špici české zahraniční politiky v době, kdy má země předsedat Evropské unii, ale možná si Jiří Paroubek myslí, že by Klause nějak uhlídal.

Jenže z Hradních kuloárů přicházejí zvěsti, kvůli kterým by měla ČSSD vyhlásit nejvyšší stupeň politické pohotovosti. Podle těchto informací uvažuje Klaus v případě pádu Topolánkova kabinetu o vytvoření „úřednické“ vlády, v čele buď s Milošem Zemanem, nebo Jiří Rusnokem. Mluví se též o viceguvernerovi ČNB Miroslavu Singerovi nebo šéfu antimonopolního úřadu Martinu Pecinovi.

Mnozí ústavní puristi namítnou, že postava přechodného premiéra nehraje roli. Navíc, kdyby Klaus nespolupracoval s ČSSD a nenašel podporu v části ODS, nezíská taková vláda v Poslanecké sněmovně důvěru.

Problém je v tom, že přinejmenším po dobu českého předsednictví EU Klaus může klidně spolupracovat s vládou bez důvěry. Pokud by jím jmenovaná vláda nezískala důvěru, neukládá mu Ústava žádné časové limity, v nichž by musel najít nového premiéra. Může čekat třeba 6 měsíců. S vládou bez důvěry by naopak prezident zcela opanoval politické pole.

Pokud je tento scénář, o němž se v některých kruzích spekuluje, pravděpodobný, bude hodně záležet na tom, jakého cíle bude chtít Klaus jmenováním své vlády dosáhnout. Pokud mu jde především o další rozvracení EU, k čemuž by se české předsednictví hodilo, Zeman by asi nebyl nejlepším premiérem, protože je na rozdíl od Klause proevpropský. Navíc, i kdyby Zemanova vláda nezískala důvěru, bývalý premiér by byl silným hráčem—i v evropském kontextu. V postavě Zemana na premiérském postu by tedy Klaus asi výrazně neoslabil ani českou pozici v EU, ani Unii samotnou.

Jinými slovy: pokud by Klausovou hlavní prioritou bylo hrát (proti)evropskou kartu, hodil by se na místo premiéra spíše nějaký euroskeptik, navíc politická figura, která by Klause nezastínila.

Navíc případné snahy stát se dominantní postavou exekutivy během českého předsednictví EU mají háček. EU se totiž už teď zdá mít v záloze návody, jak české předsednictví buď obejít nebo upozadit. Je jisté, že kdyby padla Topolánkova vláda a vzápětí byla jmenována vláda „úředníků“, přičemž by si Klaus nárokoval v českém předsednictví vůdčí roli, EU by prostě Čechy odsunula na vedlejší kolej a vedení by se de facto ujaly velké státy, v čele s Francií.

Klaus může mít ovšem na mysli jiný scénář. Pokud by totiž udělal premiérem Zemana nebo Rusnoka, vyvolá docela jistě zásadní konflikt v ČSSD. Posílil by tím totiž nejen zemanovce, ale obecně i politiky nostalgické po časech opoziční smlouvy. Zatímco by Pavel Bém nebo jiný nový předseda ODS mohl před volbami konsolidovat situaci ve straně, ČSSD by se k volbám blížila rozpolcená.

Paroubek by se za současných okolností měl tedy spíše snažit udržovat Topolánkovu vládu při životě. Vláda je tak jako tak oslabená, neschopná dalších reforem, takže ČSSD by nejspíš sbírala další voličské body. Paroubek by více méně kontroloval politickou šachovnici. Pokud naopak Topolánek padne, na tahu bude Klaus, a nejspíš si nenechá ujít příležitost zahnat do defenzívy i ČSSD.

24. 10.

Jaké jsou skutečné důvody fiaska zelených

Jiří Pehe Přečteno 7754 krát

Po zveřejnění výsledků krajských a prvního kola senátních voleb vypouštěl předseda Strany zelených Martin Bursík tolik virtuální mlhy, že kdyby byla skutečná, nebylo by ho v televizním studiu vidět. Zelení se prý neprobojovali do krajských zastupitelstev a nepostoupili do druhého kola senátních voleb proto, že dvě velké strany zpolarizovaly českou politiku. Anebo proto, že voliči ještě neměli dost času ztotožnit se s výsledky zářijového sjezdu strany, na němž Bursík zlikvidoval stranickou opozici.

Zelení prý také doplatili na neúčast svých voličů, kteří ještě nejsou tak disciplinovaní jako voliči velkých stran, či nejsou se stranou tak identifikovaní jako voliči lidovců. Strana prý měla výborné kandidáty, teď nezbývá než dále pracovat na jejich politické výchově a trpělivě budovat stranickou základnu.

Ve skutečnosti je důvod fiaska zelených ve volbách docela prostý: Bursík zatáhl stranu, která kandidovala jako alternativa k prohnilému politickému establishmentu, do nestabilní vlády, jež se ukázala být po dvou letech vládnutí značně nepopulární. Její agendu ovládlo od počátku v rovině rétoriky neoliberální blouznění občanských demokratů, v rovině praktické pak upatlané kompromisy, jež vládní strany vydávaly za reformy. A byla to vláda, která se opírala o nemorální přeběhlictví.

Místo toho, aby zelení po svém vstupu do Poslanecké sněmovny zůstali v opozici, kde mohli mít k trpělivému budování stranické základny a identity mnohem lepší příležitost, stali se v očích mnoha voličů přesně tím, za co je označila sociální demokracie: vládním béčkem ODS. Když se právě proti této roli začala bouřit opozice ve straně, Bursík jí, lidově řečeno, vyřídil.

Je tedy vcelku logické, že když ve volbách dostalo na frak „áčko“, odneslo to „béčko“ mnohem citelnějí. Výsledky Bursíkem opěvovaného sjezdu navíc způsobily, že tradiční zelení, kteří se ztotožňují spíše s křídlem ekologických aktivistů Dany Kuchtové, neměli důvod jít volit. Hlasovali by de facto pro pokračování vlády, v níž zelení hráli od počátku jen potupnou roli jakési mini-ODS s lidskou tváří.

Bursík má velký problém. Ač při objasňování volebních výsledků nonšalantně tvrdil, že se vlastně nic neděje, protože vystavovat účet v polovině volebního období je nefér, a je tudíž třeba počkat na konec volebního období, jistě coby inteligentní muž věděl, že jsou to jen plky. Navíc, ti údajní voliči zelených, kteří nepřišli, možná už ani neexistují. Utekli od strany stejně, jako se před časem rozutekli voliči Občanské demokratické aliance nebo Unie svobody. Zelené v příští Poslanecké sněmovně nejspíš už neuvidíme.

Vyšlo v MF Plus, 24.10.2008.

Delší článek na totéž téma pod názvem Zelení padají do politické nictonosti si lze přečíst ZDE

23. 10.

Omluva Respektu Kunderovi: Zde je návrh

Jiří Pehe Přečteno 12608 krát

Spisovatel Milan Kundera požaduje pod hrozbou soudní žaloby omluvu od časopisu Respekt za to, že o něm časopis zveřejnil článek,v němž ho označil za udavače, jehož udání v roce 1950 poslalo na 14 let do vězení Miroslava Dvořáčka. Pokud by snad v Respektu měli problém s otázkou, v čem by omluva Kunderovi měla spočívat, zde je jeden návrh textu.

Vážený pane Kundero,

Dovolte, abychom se Vám omluvili za zveřejnění textů v našem časopisu, jejichž tón a jednoznačná interpretace událostí z roku 1950, v nichž jste hrál jistou roli, vyzněly tak, že jste udavač, který nejspíš vědomě udal agenta-chodce Miroslava Dvořáčka, čímž ho poslal na 14 let do komunistického vězení.

Prosím povšimněte si, že text naší omluvy Vám začínáme na rozdíl od autora článku, kvůli kterému požadujete omluvu od našeho časopisu, tím, že Vás neoslovujeme gramaticky nesprávně a poněkud buransky „pane Kundera“. Také se na rozdíl od zmíněného autora, Adama Hradílka, který tvrdí, že jste od něj obdržel fax s otázkami týkajícími se vašeho případu, aniž by si doručení faxu stoprocentně ověřil, ujistíme, že tato omluva se k Vám skutečně dostala.

Dovolte nám, abychom předeslali naši omluvu vyjádřením lítosti nad skutečností, kterou jsme při zveřejnění textu Adama Hradílka (napsaného ve spolupráci s naším spolupracovníkem Petrem Třešńákem) nijak nekomentovali, a které si kupodivu nepovšimli ani kritici našeho článku—že totiž pan Hradílek použil k očištění jména své příbuzné Ivy Militká-Dlaskové státem zřízený ústav pro Studium totalitních režimů, kde je zaměstnán.

Zavazujeme se, že coby investigativní časopis si budeme v budoucnosti více všímat toho, zda ve výše zmíněné instituci nepracuje na podobných rodinných a dalších soukromých melouších více jejích zaměstnanců. Budeme si také více všímat toho, zda autor, který se snaží očistit jméno své příbuzné, nemá jakousi motivaci svalit celou vinu na někoho jiného.

A teď k meritu věci. Dovolte, abychom se omluvili, za to, že námi zveřejněný dokument z kriminálky v Praze 6, datovaný 14. března 1950, který o Vás neříká nic víc, než že jste přišel oznámit, že si u jedné studentky na koleji uložil její známý kufr, jsme interpretovali způsobem, který mohl dosti jednoznačně vyznít tak, že jste přišel vědomě udat zběha Miroslava Dvořáčka, z něhož se po zatčení vyklubal takzvaný agent-chodec.

Omlouváme se také za to, že námi zveřejněné texty nevyjádřily dostatečně podiv na tím, že v policejním záznamu chybí číslo Vašeho občanského průkazu, a že policejní spis neobsahuje žádný Vámi podepsaný protokol.

Dále se omlouváme za to, že jediným dalším „důkazem“ Vaší viny, který námi zveřejněný text přinesl, je tvrzení výše zmíněné Ivy Militká-Dlaskové, že se jí její manžel Miroslav Dlask před smrtí údajně svěřil, že Vám o Dvořáčkovi řekl. Uznáváme, že právě proto, že Iva Miltiká byla dlouho podezřívána, že Dvořáčka udala právě ona, mohla mít jistou osobní motivaci poskytnout svému příbuznému Adamu Hradílkovi takové ničím neověřitelné prohlášení.

Proto uznáváme, že naše interpretace událostí z roku 1950 měla být mnohem střízlivější. Vše, co jsme měli právo na základě získaného dokumentu a tvrzení Ivy Militká říci, je toto:

Z policejního záznamu nalezeného ve spisu Miroslava Dvořáčka, který byl zatčen 14. března 1950 a později odsouzen k dlouholetému vezení, vyplývá, že strážmistr Rosický, který policejní záznam sepsal, ve zmíněném záznamu tvrdí, že se téhož dne dostavil na služebnu kriminální policie studující Milan Kundera, nar. dne 1. 4. 1929 v Brně, bytem v Praze VII, studentská kolej, Tř. Krále Jiřího VI, a oznámil, že si u jedné studentky na koleji uložil její známý Miroslav Dvořáček kufr a zase si pro něj přijde.

Z uvedeného záznamu nikterak nevyplývá, že dotyčný Kundera věděl, že kufr patří člověku, z něhož se po zatčení vyklube vojenský zběh či dokonce takzvaný agent-chodec. Obvinění, že to Kundera věděl, je založeno zcela na výpovědi Ivy Militká, příbuzné autora článku v našem časopisu Adama Hradílka, podle které se jí její manžel Miroslav Dlask před smrtí údajně svěřil, že Kunderovi o totožnosti majitele kufru řekl. V tomto kontextu je namístě zmínit, že Dlask a Militká byli před zveřejněním našeho textu podezřelí, že Dvořáčka udali právě oni.

V zájmu objektivity je také třeba zdůraznit, že jelikož v policejním dokumentu chybí podpis a číslo občanského průkazu Milana Kundery, nelze nade vší pochybnost prokázat, že to byl právě on, kdo informoval policii o přítomnosti kufru neznámého člověka na koleji. Stejně tak je třeba zdůraznit, že v době vrcholícího komunistického teroru, neměl Kundera, pokud právě on přítomnost kufru neznámého člověka na koleji skutečně oznámil, na vybranou poté, co mu přítomnost kufru nahlásila Militká, Dlask nebo někdo jiný. Nemohl si totiž být jist, že se coby člověk nedávno vyloučený z komunistické strany nestal obětí provokace tajné policie.

Ponecháváme na čtenářích, aby si o možné míře viny Milana Kundery udělali na základě výše zmíněných faktů úsudek sami.

22. 10.

Klausův polibek smrti

Jiří Pehe Přečteno 9605 krát

Prezident Václav Klaus přišel na Staroměstské náměstí veřejně podpořit tři pražské kandidáty Občanské demokratické strany do Senátu. Byl okamžitě kritizován za porušení nepsaného principu, podle něhož má být prezident nadstranický, jakož i svých vlastních prohlášení, kdy před volbami prezidenta v letech 2003 a 2008 nadstranickost sliboval.

Nad tím, že Klaus porušil vlastní slovo, se ovšem mohou pozastavovat jenom ti, kdo věří, že Klaus své sliby plní. A porušení jakéhosi vyššího principu nadstranickosti českého prezidenta se mohou divit jenom ti, kdo si ještě nevšimli, že Klaus je čestným předsedou občanských demokratů, a že byl do svého úřadu zvolen jen díky nerozborné jednotě poslanců a senátorů za ODS.

Celá záležitost je zajímavější z jiného úhlu pohledu, který autor tohoto textu v názvu článku označil jako Klausův polibek smrti.

Klausova účast na volebním mítinku kandidátů ODS se totiž odehrála v režii pražské organizace ODS. Klause doprovázeli primátor Prahy a první místopředseda ODS Pavel Bém, dosavadní hejtman Severomoravského kraje Evžen Tošenovský, a dosavadní hejtman Středočeského kraje Petr Bendl.

Pokud chtěl někdo, takříkajíc na živo, vidět tvrdé jádro formujícího se vnitrostranického centra pučistů, kteří budou pracovat na odstranění Mirka Topolánka, měl k tomu na Staroměstském náměstí příležitost.

Jinými slovy: Václav Klaus poslal Topolánkovi jasný vzkaz, kdo že bude v ODS v příštích týdnech rozdávat karty.

Zatímco se ale Klaus pokoušel poslat Topolánkovi před média pro některé voliče možná poněkud zašifrovaný polibek smrti, jeho vlastní účast na volebním mítinku může být naopak polibkem smrti pro senátní kandidáty ODS. Mnoho potenciálních voličů kandidátů sociální demokracie, kteří by se už v druhém kole neobtěžovali k volebním urnám, totiž ze zdravé naštvanosti na pana prezidenta, a potažmo na ODS, teď volit půjde.

Ti v ODS, kdo spoléhají na Klausovo kouzlo, možná už zapomněli, že Klaus musel v roce 2002 odejít z čela ODS poté, co prohrál několikeré volby. Jinými slovy: zatímco na poslance a senátory ODS působí Klaus jako čarovný guru, pro něhož jsou ochotni proměnit například bývalého spolupracovníka komunistické kontrarozvědky Evžena Snítilého v hrdého mluvčího vlastního svědomí, na voliče přestal Klaus už dávno mít pozitivní vliv. Skutečnost, že je v úřadu prezidenta poměrně populární, lze odbýt bonmotem, že nejpopulárnějším politikem v ČR je vždy Úřad Prezidenta.

Jisté je, že zatímco se Topolánek bil ve Sněmovně za rozpočet a pak i svojí vládu s opozicí, v útrobách ODS mu už pod vedením Klause připravovali politický pohřeb. O úspěch ODS v senátních volbách šlo až na druhém místě.

20. 10.

Proč ODS prohraje i senátní volby

Jiří Pehe Přečteno 29631 krát

Drtivá porážka Občanské demokratické strany v krajských volbách a rozpačité výsledky v prvním kole senátních voleb budou zpečetěny porážkou v druhém kole senátních voleb. Existuje pro to několik důvodů.

Tak především, krajské volby i první kolo senátních voleb ukázaly, že současná vládní koalice je nepopulární i u mnoha voličů vládních stran. Obě menší strany—lidovci a zelení—ve volbách propadly i z tohoto důvodu. Jejich voliči nebudou mít žádnou motivaci jít podpořit kandidáty ODS v druhém kole. Ta tak bude muset spoléhat jen na svoje voliče.

Jenže maximum toho, co ODS může „vydolovat“ ze svých voličů, ukázaly už výsledky prvního kola. Naopak kandidáti sociální demokracie mohou spoléhat nejen na podporu svých voličů, ale i na jistou podporu komunistických voličů. Jinými slovy: identifikace komunistických voličů s levicovými kandidáty ČSSD bude mnohem silnější, než identifikace voličů, kteří hlasovali v prvním kole pro zelené, lidovce a nezávislé, s kandidáty ODS.

Druhým důvodem pro pravděpodobnou prohru ODS je nejednotnost strany. Ta po zdrcující porážce v krajských volbách nedokáže odsunout vnitřní spory až na dobu po druhém kole senátních voleb, takže za kandidáty ODS nebude stát slibovaná mobilizační jednota, ale spíše je zastíní hádky a boj o moc v ODS. Navíc mobilizování v podání lídrů, které mnozí už teď považují za odepsané, nebude příliš účinné.

Vedení strany se bude sice snažit strašit budoucí spoluprací ČSSD a KSČM, které je údajně třeba vystavět hráz, jenže výsledky krajských voleb ukazují, že toto téma má minimální mobilizační potenciál. Jiří Paroubek už před volbami otevřeně říkal, že v některých krajích může ČSSD spolupracovat v koalicích s KSČM, a ČSSD i přesto jasně zvítězila. Řečeno jinak, voliče téma možné spolupráce ČSSD a KSČM nechává ve většině případů chladnými.

ODS se může pokusit apelovat na nutnost „vyvažovat“, jenže i tady je ODS v nevýhodě. Nejenže právě ona ještě stále kontroluje většinu pater české politiky (prezident, největší strana v Poslanecké sněmovně, vláda), ale i její postavení v Senátu, kde má před druhým kolem voleb absolutní většinu, je ve vztahu k ČSSD takové, že i kdyby ČSSD vyhrála ve všech 25 obvodech, kde má v druhém kole kandidáty, a ODS by nezískala jediné senátorské křeslo, bude mít ČSSD ještě stále o jednoho senátora méně než ODS.

Problémem jsou i euroskeptické postoje vedení ODS. Právě voliči ODS jsou totiž nejvíce proevropští. Jsou také v průměru vzdělanější než voliči ostatních stran, takže vědí, že Senát toho zmůže málo například v otázkách ekonomických reforem, ale zato hraje důležitou roli při schvalování mezinárodních smluv. Pokud by si ODS podržela absolutní většinu křesel v Senátu, dává jí to šanci blokovat ratifikaci Lisabonské smlouvy. Ti nejvíce proevropští mezi voličí ODS si tak mohou paradoxně přát, aby jejich strana několik křesel v Senátu ztratila.

ODS je prostě strana v těžké krizi. Důvody jsou mnohem hlubší, než jak se neúspěchy strany v krajských a prvním kole senátních voleb snaží relativizovat její tradiční mediální příznivci v pravicovém tisku. Autor tohoto textu už před časem varoval, že ODS má „zaděláno“ na mimořádné problémy v textu Krize v ODS musela přijít.

Je zábavné (kdyby to nebylo pro ODS tragické), když se nyní z úst mediálních vykladačů a některých předáků ODS dozvídáme, že volební prohra údajně souvisí jen s nezvládnutou volební kampaní, volebním cyklem, nebo špatnou schopností vedení vysvětlit veřejnosti, že nepopulární reformy, jsou ve skutečnosti dobré, a že se vše nakonec zúročí i pro vládu na konci jejího období. ODS si prostě musí projít zásadní vnitřní obrodou. Mnozí její voliči to, jak se zdá, vědí lépe, než její politici.

15. 10.

Kundera ve spárech inkvizice

Jiří Pehe Přečteno 10856 krát

Z článku pracovníka Ústavu pro studium totalitních režimů Adama Hradílka, zveřejněném v investigativním týdeníku Respekt, jsme se dozvěděli, že spisovatel Milan Kundera v roce 1950 udal komunistické policii západního agenta Miroslava Dvořáčka, který pak strávil 14 let ve vězení. Dosud se soudilo, že tohoto takzvaného agenta-chodce udala buď jeho přítelkyně Iva Militká nebo, ze žárlivosti, její přítel a pozdější manžel Miroslav Dlask.

Článek o Kunderově údajném provinění je napsán tak, že nenechává téměř žádný prostor pro pochyby, ačkoliv jediným „důkazním materiálem“ o tom, že agenta Dvořáčka přišel na policii udat právě Kundera, “ je policejní záznam. Jedná se o několik řádek textu, psaných na stroji, podepsaných jakýmsi policistou, o němž nevíme nic dalšího. Pak ještě existuje nepřímé svědectví, podle něhož se prý Dlask Kunderovi svěřil, že se Dvořáček ukrývá u Militké na studentské koleji.

Je možné, že se vše stalo, tak jak to pracovníci Ústavu pro studium totalitních režimů popisují. Je ale také možné si představit mnoho dalších scénářů. Vzhledem k tomu, že neexistuje protokol podepsaný Kunderou, je například možné, že se za Kunderu někdo vydával. Nebo že si nějaký policista jeho jméno z nám neznámého důvodu do hlášení iniciativně doplnil.

Jak už si všimli někteří pochybovači, v blogu na Aktualne.cz například Pavel Minařík, je podivné, že s výjimkou spisu vedeného na odsouzeného Dvořáčka se nenašly žádné další policejní záznamy o sledování, vyšetřování a postihu osob, které v dramatu sehrály hlavní roli. Studentka Iva Militká nebyla nikterak postižena, ač právě u ní se ukrýval západní agent!

Když už nám někteří vykladači Kunderovy minulosti tvrdí, že je prý logické, že mladý básník mohl udávat, neboť potřeboval smazat jakýsi stranický škraloup, mohli by nám stejně „logicky“ vysvětlit, jak je možné, že totalitní mašinérie nijak nepostihla dívku, která ukrývala agenta-chodce Dvořáčka? Ve skutečnosti to skoro vysvětlit nejde. Alespoň ne lidem, kteří na rozdíl od mladých historiků sami totalitu zažili.

Co když měla tajná policie na studentských kolejích, jak bylo ostatně v té době běžné, nasazeného svého agenta, jehož identitu chtěla chránit? Nebylo by v jejím zájmu poskytnout kriminální policii jako zdroj informací o Dvořáčkovi jméno někoho jiného?

Účelem předešlých odstavců není vyvinit za každou cenu Kunderu. Koneckonců Kundera byl v té době prý zaníceným komunistou. Je možné, že z čiré víry v dobové „dobro“ skutečně udal někoho, koho v souladu s dobovou propagandou a svým přesvědčením považoval za „zlo“. Anebo naopak jednal zcela cynicky.

Otázky vzbuzuje spíše ona naprosto nepřiměřená míra jistoty, v jejímž duchu se nesou obvinění vznesená Ústavem pro studium totalitních režimů, což je údajně vědecká instituce, jejíž metodou práce by mělo být opatrné vážení všech „pro“ a „proti“. Neměl by právě ústav, který se oficiálně zabývá studiem totalitních režimů, nabídnout i alternativní teorie?

Nemělo by právě pracovníkům tohoto ústavu být jasné, že vše mohlo být trochu jinak? Lze „odstřelit“ světoznámého spisovatele jenom na základě několika řádek na papíru formátu A4, podepsaných jakýmsi dobovým vyšetřovatelem, který dnes už nemůže k případu nic říct?

Kam se poděla metoda práce založená na dvou nezávislých, věrohodných zdrojích? Vždyť jediným zdrojem v Kunderově případu je jím nepodepsaný policejní dokument. Druhý „zdroj“ žádným zdrojem není. Je to jen tvrzení Ivy Militké, že jí Dlask před smrtí údajně vyjevil, že se prý Kunderovi s informací o Dvořáčkově pobytu na studentské koleji svěřil.

V celé věci jde o slušnost. Ta by měla badatelům nejenom velet, aby na základě poměrně chatrné evidence nekonstruovali dalekosáhlé závěry, z nichž Kundera vystupuje jako jednoznačný padouch, ale aby také doprovodili nalezený dokument komentářem, který nabízí alternativní interpretace.

Místo toho se obvinění vůči Kunderovi nesou v inkvizičním duchu. Nelze se tak zbavit dojmu, že naši novodobí vykladači nedávné historie se dost podobají kádrovákům, kteří tvořili páteř komunistického režimu.

Text je rozšířenou verzí článku, který vyšel nejprve v Právu, 15.10.2008

13. 10.

Nad propastí je celá naše civilizace

Jiří Pehe Přečteno 8833 krát

Finanční krize, která se rozšířila ze Spojených států do zbytku světa, a kterou se nedaří zkrotit ani s pomocí obrovských finančních injekcí ze státních pokladen, není pouze výsledkem chyb a nenasytnosti finančníků. Je symptomem mnohem hlubší krize západní industriální civilizace, která žije stále více na dluh.

Západní racionalismus je už od dob osvícenství poháněn přesvědčením, že lidský rozum, převtělený do vědy, vždy přijde včas s potřebnými řešeními. Součástí víry v nezastavitelný pokrok--zvláště poté, co naše civilizace ztratila strach z Boha--je i přesvědčení, že si lze brát beztrestně hypotéku na budoucnost, protože ta bude díky pokroku vždy bohatší něž současnost, takže naše dluhy nějak vyřeší.

Zadlužili jsme se tak nejenom finančně, ale i vůči přírodě, například bezohledným drancováním přírodních zdrojů a obrovskými ekologickými škodami. Dluhem jsou i globální klimatické změny, k nimž přispívá lidská činnost. Poslední zpráva Mezinárodního svazu za uchování přírody, která sleduje stav více než 44 tisíc zvířecích a rostlinných druhů, konstatuje, že čtvrtina z 5 487 savců, kteří žijí na naší planetě, je na hranici vymření.

Pokud jde o finance, zadluženy dnes nejsou jen finanční instituce, ale na dluh též žijí skoro všechny státy, jakož i jejich občané. Ve srovnání s dřívějšími fázemi vývoje tržního hospodářství se v globálním kapitalismu dluhy téměř odpoutaly od dlužníků a žijí svým životem. Spolu se spekulativním kapitálem poletují okolo zeměkoule ve snaze vydělat co nejrychleji další peníze.

Takzvané tržní ekonomice se dlouho dařilo s těmito různými zadluženími žonglovat. V globální finanční vířivce se přesouvaly stále závratnějším tempem, až se nakonec několik velkých děr nepodařilo včas ucpat. Nastala prý krize důvěry.

Co ale tato takzvaná důvěra obnášela? Především přesvědčení, že se nakonec vždy někde najdou peníze k dalšímu půjčování, tedy k dalšímu zadlužování, což zprostředkovávají za značné odměny oni nyní tolik kritizovaní finančníci. Navíc, aby bylo peněz dost, „trhy“ s pomocí spekulací vyráběly z peněz další peníze v takové míře, že už nikdo neměl nad finančními toky kontrolu.

Kdyby současná krize byla jen poruchou této „lichvářské“ role finančních trhů, kterou lze opravit lepší regulací, byla by to vlastně ještě pořád dobrá zpráva. Jenže „porucha“ se zdá být závažnější. Do pomyslné zdi nyní narazily nikoliv jen „nelikvidní“ instituce finančního trhu a zadlužené státy. Svým způsobem narazila celá naše civilizace, její způsob myšlení.

Je symptomatické, že se politici snaží krizi řešit zase jen přesouváním dluhů. Státy, samy už vesměs zadluženy až po uši, tak sanují instituce trhu, jenž si na cirkulárce spekulací těžce poranil svoji neviditelnou ruku. Účty mají nakonec zaplatit daňoví poplatníci, ač i oni často mají vlastní dluhy v podobě hypoték a spotřebitelských úvěrů.

Nic nevypovídá o bezradnosti současné politiky tolik, jako je návrh čtyřech nejmocnějších zemí Evropské unie rozvolnit maastrichtská kriteria pro státní zadlužení. Jede se dál v bludném kruhu víry, která současnou krizi způsobila: zadlužme se ještě víc, zítřek to nějak vyřeší.

Jenže zítřek nemusí vyřešit vůbec nic. Vědci nemusí přijít s očekávanými objevy, které by nás osvobodily od závislosti na rychle se ztenčujících zdrojích energie, nebo by zacelily ekologické škody. A neviditelná ruka trhu nemusí ani s pomocí státu začít opět fungovat v zajetých kolejích, kde si všichni půjčují ode všech v harmonickém ovzduší takzvané důvěry.

Krize globálního kapitalismu, který už obepjal celý svět a nemá téměř už kam dál expandovat, takže začíná požírat sám sebe, je totiž krizí jistého typu myšlení. Cestu ven budeme hledat těžko, protože i „třetí cesty“ , které nyní opět ožijí, jsou jen kompromisy mezi nikam nevedoucími „ismy“, jež zplodilo osvícenství. A bohužel též ožijí nejrůznější extremistická i populistická hnutí, nabízející snadná a „zaručená“ řešení.

Je možné, že splasklou bublinu finančních trhů se podaří na čas znovu nafouknout. Jenže nakonec do zdi narazíme znovu, protože tahle cesta, jak je stále zřejmější, je slepá ulička.

Václav Havel mluvíval o tupém, sebezničujícím samopohybu industriální civilizace. Byl za to vysmíván našimi neoliberály. Jeden komentátor napsal, že Havel vypráví rádoby intelektuální večerníčky pro znuděnou západní civilizaci. Večerníček se teď ovšem proměnil ve zlý sen, z něhož se jaksi nelze probudit. Ba, možná se brzy ukáže, že ta noční můra je realita.

Vyšlo v Literárních novinách, 13.10.2008

10. 10.

Bémův scénář

Jiří Pehe Přečteno 13719 krát

Leckoho jistě už napadlo, proč se první místopředseda Občanské demokratické strany a primátor Prahy Pavel Bém odmítá utkat se současným předsedou strany a premiérem Mirkem Topolánkem o post předsedy ODS na prosincovém sjezdu strany. Vždyť Topolánkova situace není nijak růžová. Jím vedená vláda se zdá být den ode dne méně stabilní, a v ODS mu vyrostla vnitřní opozice. Navíc ODS hrozí porážka v krajských volbách.

Kdyby tedy Bém Topolánka na sjezdu vyzval k souboji o předsednictví strany, mohl by mít zdánlivě slušné šance uspět. Problém s touto úvahou spočívá v tom, že i kdyby byl Topolánek v prosinci skutečně „na odstřel“, Bémovy šance získat post předsedy strany jsou malé.

Pražská organizace ODS, ač nejúspěšnější ze všech krajských organizací strany, je totiž poměrně izolovaná. Ostatní kraje jí nemají v oblibě nejen proto, že v oblibě prostě není Praha, ale i proto, že pražská ODS příliš vyčnívá. A to zejména svým vlivem na celostátní politiku i svými vazbami na Hrad.

Je tedy dosti pravděpodobné, že kdyby Bém v prosinci kandidoval, spojí se ostatní krajské organizace proti němu. Dokonce i kdyby Topolánek například odstoupil kvůli výsledkům krajských voleb, hrozilo by současnému prvnímu místopředsedovi, že kongres ODS najde na uvolněné místo předsedy někoho jiného než jeho.

I proto je pro Béma mnohem lepší taktikou nechat oslabeného Topolánka ve funkci předsedy a počkat si na pád Topolánkovy vlády. Sám Bém nedávno vyjmenoval hned několik úskalí, které na vládu v příštích měsících čekají. Je jasné, že pokud jde o budoucnost vlády, není příliš optimistický. Ostatně po právu.

Kdyby vláda padla, začne karty míchat prezident Václav Klaus. A to nejen karty vládní ale i stranické. Záleží totiž jen a jen na něm, koho jmenuje do čela příští vlády. A zatím se nezdá, že by Klaus měl pro takový případ na mysli někoho jiného, než právě Béma.

Kdyby Bém stanul v čele vlády, třeba i jen dočasné, je téměř jisté, že by eventuálně stanul i v čele ODS. Pro stranu by totiž bylo sebevražedné mít v čele vlády a strany dvě různé osoby. Jeho cesta do čela strany by se za takových okolností stala mnohem méně zpochybnitelnou. Ostatní kraje by musely svojí averzi vůči Praze na čas potlačit.

Ačkoliv tedy Bém opakovaně vysílá signály, že nechce bojovat o předsednický post v ODS a Topolánka formálně podporuje, ví, že si může počkat. Bude totiž v mnohem lepší pozici, když nebude muset bojovat sám za sebe, ale jednoduše nechá bitvu o budoucí tvář ODS vybojovat Václava Klause.

Vyšlo v MF Plus, 10.10.2008

03. 10.

Špatný vtip z podsvětí: Zeman na Hrad!

Jiří Pehe Přečteno 10790 krát

Miroslav Šlouf nedávno prohlásil: „Vsaďte všechno, že Zeman bude na Hradě.“ Zemanovo zvolení příštím prezidentem Šlouf sám organizuje. Ano, tentýž Šlouf, za nímž chodil šéf podsvětí František Mrázek přímo na Úřad vlády!

Ve srovnání se Šloufem jsou nedává senzační odhalení o údajných kontaktech Vlastimila Tlustého a Ivana Langera na lidi z podsvětí jen slaboučký odvar. Přitom když z přepisů odposlechů zahrnutých v policejním spisu Krakatice nedávno do médií prosáklo, že poslanec Vlastimil Tlustý byl Mrázkem využíván, a že zájmům Mrázka posloužil nepřímo i současný ministr vnitra Ivan Langer, vypukla mediální a politická vřava jen okolo těchto dvou politiků ODS.

Ačkoliv oba vcelku přesvědčivě zdůrazňovali, že neměli tušení o tom, že lidé, s nimiž jednali, byli spojkami Mrázka, přesto se ozvalo volání po jejich odchodu z politiky. Na Tlustého tlačilo vedení jeho občanských demokratů, k rezignaci Langera vyzvala sociální demokracie.

Zatímco vrcholil tento příběh, začal se rozvíjet jiný: snaha o návrat bývalého předsedy ČSSD a premiéra Miloše Zemana do veřejného života. Pomoci mu v tom má nově založený Klub přátel Miloše Zemana. Vůdčí roli v něm hraje kdo jiný, než Zemanův dlouholetý spolupracovník Šlouf.

Ten měl s Mrázkem kontakty nikoliv přes jakési spojky, o jejichž napojení na Mrázka mohl, ale také nemusel vědět. Z policejních odposlechů zveřejněných v médiích vyplývá, že Mrázek za Šloufem chodil přímo na Úřad vlády!

Sám Šlouf to novinářům potvrdil. Znal se prý s Mrázkem od roku 1996. Podle něj Mrázek dodal Úřadu vlády informace, které pak měly vliv na privatizaci Komerční banky a České spořitelny. Šloufův tehdejší nadřízený Zeman vše bohorovně odbyl tím, že o kontaktech Mrázka a Šloufa nic nevěděl. Šlouf pro změnu tvrdí, že nevěděl o Mrázkových aktivitách v organizovaném zločinu.

Na výše zmíněných informacích je zajímavé především to, jak s nimi zacházejí média a politici. Skandál okolo Tlustého a Langera je jistě oprávněný, protože v každé normální demokracii by už jen výše zmíněné indicie o jejich napojení na organizovaný zločin byly dostatečným důvodem k odchodu z politického života. I kdyby totiž byla pravda, že nevěděli nic o napojení lidí, s nimž jednali, na Mrázka, smetlo by je už jen podezření, že to vědět mohli. Anebo závěr, že politici, jež jsou tak „naivní“, že je může bez jejich vědomí vytěžovat mafie, nemají v politice co dělat.

Jenže i tak je společenská nebezpečnost chování Tlustého a Langera o třídu nižší, než jednání Šloufa, a potažmo Zemana. Šlouf se s bosem podsvětí nejen přímo stýkal, ale dokonce přiznává, že vláda, vedená Zemanem, na základě Mrázkových informací činila strategická rozhodnutí!

I proto je podivné, když některá média vláčí Tlustého a Langera bahnem, ale zároveň informují s jistou shovívavostí o činnosti Klubu přátel Miloše Zemana nebo o oslavě 60. narozenin Šloufa, kde se Šlouf objímá před kamerami s bývalým komunistickým aparátčíkem Miroslavem Štěpánem, odsouzeným kdysi do vězení za brutální rozehnání protikomunistických demonstrací v Praze.

Zeman je totiž ve stejné situaci jako Tlustý a Langer. Ti jednali se spojkou Mrázka, přičemž tvrdí, že nevěděli o spojení s podsvětím. Přesně to samé tvrdí Zeman, když říká, že nevěděl o kontaktech své pravé ruky Šloufa s Mrázkem, z čehož má veřejnost nejspíš pochopit, že ani nemohl vědět, že rozhodnutí, která činil, by mohla být v zájmu podsvětí. Nad Tlustým, Langerem i Zemanem ovšem ční Šlouf, který s klidem přiznává, že se s Mrázkem přímo stýkal.

Pro hygienu naší demokracie z toho plynou dvě věci: ČSSD by se měla snažit zbavit Šloufa ještě vehementněji, než se ODS snaží zbavit Tlustého, a ne ho ponechávat ve straně s tím, že si své nedávné porušování stranické linie, když se proti usnesení strany angažoval ve zvolení Václava Klause prezidentem, odpracuje tím, že pomůže v kampani před krajskými volbami,

Členy Klubu přátel Miloše Zemana by ve snaze o klid zbraní nemělo současné vedení ČSSD zvát ke společnému výstupu na Říp, ale co nejrychleji je“deratizovat“, abychom zůstali věrni slovníku velkého vůdce.

A média by měla přestat považovat Zemanův klub za zábavnou raritu, ale za organizaci kompromitující bezpečnost státu.

01. 10.

Proč prezident Klaus k finanční krizi mlčí?

Jiří Pehe Přečteno 10841 krát

Leckoho už asi napadlo, že je podivné, když prezident Václav Klaus, který má ve zvyku komentovat téměř všechno, zatím neřekl nic zásadního ke světové finanční krizi, která začala v USA. Jeho mlčení je o to podivnější, že Klaus si zakládá na tom, že je nejenom politik, ale dle mínění svého i svých obdivovatelů také významný ekonom.

Je možné, že prezident jen sbírá poznatky k nějakému silnému prohlášení, kterým nám konečně vše vysvětlí. Nejenom ti, kdo s ním od začátku 90. let sdílejí jeho neoliberální ideologii, ale i ti, kdo si naopak myslí, že neviditelná ruka trhu se bez potřebného dohledu státu může stát zlodějem či tunelářem ve velkém, by jistě rádi slyšeli autoritativní stanovisko prezidenta na téma, co vlastně současnou krizi způsobilo. A jaké by bylo nejlepší řešení.

Klaus je momentálně ve Spojených státech, na pozvání jakési konzervativní nadace z Portlandu ve státě Oregon. Na jeho webových stránkách lze nalézt dvě první kapitolky z minideníčku, který si pan prezident během své cesty vede. V první kapitolce na téma americké krize píše:

Američany zlobí špatné vyhlídky na zvolení kvalitního prezidenta, stejně jako úmysly vlády zachraňovat Wall Street a tamní bankéře a finančníky, ale byli hrdí na to, že Kongres Bushův záchranný plán zamítl. Chápali to jako výraz toho, že kongresmani poslouchají své voliče, kteří si nic takového nepřejí.

Samotná krize, jak vidno, Klause nechává poměrně klidným, což dokládá i tím, že vzápětí v deníčku dodává, že největším zážitkem prvního dne jeho návštěvy byl vítr. Silný americký vítr, který v Oregonu vane.

Pokud jde o výklad toho mála, co k politické a ekonomické situaci v USA poznamenává, je zřejmé pouze to, že pojem „Američané“ si náš pan prezident vykládá dosti volně. Považuje za ně zřejmě pouze ty občany USA, jejichž názory—třeba na prezidentské kandidáty--se shodují s jeho.

Na jeho webu následuje text projevu na téma globálního (ne)oteplování, jenž v Oregonu pronesl, a v němž si to zase jednou rozdává se zastánci oteplování, kteří nás prý zbytečně straší jakousi globální ekologickou krizí.

O té skutečné krizi, která nyní hýbe celým světem, se něco málo dočteme až ve druhé kapitolce prezidentova cestovního deníčku:

Amerika žije tím, že se Kongres odvážil říci NE Bushovu plánu na vyřešení finanční krize. Noviny jsou plné informací jak hlasoval každý konkrétní kongresman a senátor. Argumenty odpůrců – že je to špatný plán a že není možné dát vládě bianco šek na 700 miliard dolarů – jsou naprosto správné. Rozumím však tomu tak, že i zákonodárci chtějí dát 700 miliard, ale tam, kam budou chtít oni. Všichni říkají – méně do bank, více do reálné ekonomiky. Uvidíme, s čím přijdou.

Tušíme tedy, co si náš pan prezident myslí o záchranném plánu prezidenta Bushe. Škoda, že se omezuje jen na opatrnou kritiku a neporadí Američanům něco lepšího, protože po jím vedené privatizaci v 90. let Česká republika několik let sanovala velké banky a stamiliardové ztráty ze zkrachovaných podniků uklidila do Konsolidační agentury. Velké banky byly po celou dobu Klausova vládnutí polostátní, zprivatizovala je až socialistická vláda Miloše Zemana.

Je možné, že se prezident Klaus k současné krizi vyjádří po svém návratu. Bude jistě nabit dojmy. Téma, jemuž se věnoval v nedávné minulosti, tedy globální (ne)oteplování, momentálně nikoho v USA i jinde z pochopitelných důvodů příliš „nebere“. A protože náš prezident chce být vidět, bude třeba přijít s něčím novým, stejně „výbušným“, a zaujmout k tomu neortodoxní stanovisko.

Jak známo, náš prezident vždy plave proti proudu. Ledovce podle něj tají jen ve filmech Al Gora, za okupaci Gruzie Ruskem si může Gruzie sama, svět se snaží ovládnout samozvaní „humanrightisté“, naše demokracie se stala soudcovskou tyranií, o Evropské unii radši nemluvit. V případě finanční krize je ovšem možné, že náš prezident čeká, co k tak závažnému problému řekne Vladimír Putin, protože v poslední době jen opakuje ruská oficiální stanoviska.

Ale vážně: mnoho z nás, dokonce i prezidentovi kritici, jsme docela zvědavi, jak nám Klaus současnou světovou krizi vysvětlí. Vždyť byl celá léta hlavním hlasatelem pouček o deregulaci, neviditelné ruce trhu, malém státu, atd., které, jak se zdá, vyjdou teď na nějaký čas z módy. Pravda, oč více byl Klaus thatcheristou ve slovech, o to více praktikoval bankovní socialismus. Zkušeností na rozdávání má tedy z obou stran současného sporu o správné řešení.

Těšme se tedy na jeho návrat z Ameriky. A doufejme, že tentokrát řekne něco smysluplnějšího, než že finanční krize existuje jen v reklamních šotech amerických prezidentských kandidátů. Rádoby intelektuálních piruet v jeho provedení jsme si už užili dost. Je načase si uvědomit, že tentokrát je situace opravdu, ale opravdu vážná.

Archiv článků: říjen 2008