Jiří Pehe

24. 02.

Liberecký šampionát jako varování

Jiří Pehe Přečteno 22543 krát

Světový šampionát v klasickém lyžování v Liberci je jen další připomínkou skutečnosti, že Česká republika má daleko ke standardním poměrům a měla by se podobných akcí vyvarovat. Daňoví poplatníci nakonec zaplatí za tuto parádu zhruba 2 miliardy korun, s nimiž se původně nepočítalo. Nejvyšší kontrolní úřad navíc upozorňuje na velmi podivné zacházení s těmito státními fondy, vyšetřování slibuje i premiér Topolánek.

Celá akce je přehlídkou nabubřelé zpupnosti. Tribuny jsou poloprázdné, vstupenky jsou příliš drahé. Šampionát nemá velkou sledovanost ani na obrazovkách České televize, která do vysílání všeho, co se na šampionátu odehrává, investovala nemalé (veřejnoprávní) peníze.

Při jakési generálce na šampionát se vloni nesmyslně a za nemalé peníze navážel na tratě sníh z chráněných horských oblastí. Při samotném šampionátu, kdy je pro změnu v příliš nízko položeném areálu sněhu překvapivě kalamitní nadbytek, se sníh naopak za nemalé peníze odváží. Kdybychom chtěli věřit v zásah vyšší moci, museli bychom si položit otázku, zda letošní kalamita a s ní spojené nářky na přebytek sněhu nejsou spravedlivým trestem za loňskou zpupnost…

Možná neuškodí si v tomto kontextu připomenout stavbu Sazka arény v Praze před světovým šampionátem v ledním hokeji v roce 2004. Příběh velmi podobný. Celková cena této haly nakonec mnohokrát překročila to, co se slibovalo a očekávalo.

Zdá se, že jakákoliv velká sportovní akce v České republice, kterou organizátoři slibují financovat z vlastních zdrojů, prodeje vstupenek, apod. má velký potenciál stát se obrovským tunelem, do kterého bude nevyhnutelně zatažen stát.

Organizátoři totiž dobře vědí, že stát nakonec nemůže připustit, aby se ze světového šampionátu stala ostuda. A mnozí politici naopak nejspíš chtějí být do velkorysého mrhání státními penězi v situaci, kdy stát „zachraňuje“ pověst národa, zataženi. Z takového narychlo zbudovaného, a tudíž neprůhledného penězovodu kape na všechny strany.

Plyne z toho ponaučení. Česká republika by se podobných mega-akcí měla vyvarovat, protože je neumí zorganizovat bez nebezpečí, že na konci bude ostuda, dluhy, ale také napěchované kapsy nejen politicky spřízněných stavitelských firem a dodavatelů, ale bůhvíkoho všeho ještě.

Když pražský primátor Pavel Bém bojuje jako lev za olympijské hry v Praze, umíme si nyní zase o trochu lépe představit, co by nás čekalo. Nevěřme ani minutu řečem o tom, jak by si organizátoři tentokrát dali lepší pozor. Radovala by se pouze betonářská lobby. Dluhy bychom zaplatili my, daňoví poplatníci.

A kdybychom náhodou vyjádřili přání, že by se nám za veřejné peníze více líbilo mít architektonicky avantgardní národní knihovnu, politici by nám arogantně vysvětlili, proč v takovém případě není státní zájem na místě.

23. 02.

Lisabon, ODS a eurovolby

Jiří Pehe Přečteno 5141 krát

Hlasování o Lisabonské smlouvě v Poslanecké sněmovně 19. února ukázalo, že na občanské demokraty čekají těžké časy. Ačkoliv kritická masa poslanců za ODS nakonec pomohla evropskou reformní smlouvu v dolní komoře schválit, strana se ukázala být rozštěpená na v podstatě dvě téměř stejné části.

Toto schizma má velký potenciál se dále prohlubovat a zcela vymazat zisky ve veřejném mínění, kterých ODS dosáhla zejména zásluhou vládního angažmá na evropské a světové scéně během prvního měsíce českého předsednictví Evropské unie.

ODS pomohla v lednu i skutečnost, že sociální demokraté ve snaze vyvinout s pomocí krajů, které nyní ovládají, tlak na vládu, aby zrušila poplatky ve zdravotnictví, vytvořili do jisté míry chaos, který irituje i mnoho z těch, kdo by si jinak zrušení poplatků přáli. Navíc ČSSD, jak se zdá, podcenila skutečnost, že poplatky byly především jen symbolem celkově zmatených vládních reforem. Byly v jistém ohledu karikaturou, v níž se na podzim minulého roku v groteskní zkratce projevila slabost vlády před volbami do krajských zastupitelstev a jedné třetiny Senátu.

Vítězstvím ČSSD se ovšem symbolika poplatků částečně vyčerpala, a mnoho občanů by nejspíš preferovalo, kdyby za jejich zrušení či omezení bojovala ČSSD raději na půdě parlamentu, než vytvořením situace, v níž jedna část státu, reprezentovaná kraji, bojuje proti centrální vládě. Tím vznikla nepřehledná situace, navozující místy pocit anarchie.

Karty se tak obrátily. Zatímco na podzim minulého roku byly poplatky zásluhou své symboliky velkým tématem, v němž se projevovala celková neschopnost vlády vládnout, po začátku českého předsednictví měla najednou v ruce velké téma vláda, zatímco téma poplatků se smrsklo na provinční český problém, v němž se topily zejména kraje ovládané ČSSD.

ODS by mohla z této situace i nadále těžit, jenže právě hlasování o Lisabonu ukázalo, že na velká témata dlouhodobě prostě nestačí— když už se jí nějaké samo nabídne. ČSSD má proto poměrně dobrou šanci začít v průzkumech veřejného mínění opět jasně dominovat, pokud ovšem bude schopna na jedné straně vnést do poplatkového chaosu nějaký pořádek, a zároveň si najít nové symbolické téma.

Jedním takovým tématem je samozřejmě hospodářská krize, v níž vláda nejen zaspala, ale—věrna neoliberálním poučkám—snaží se ekonomiku zachránit především důrazem na zvýhodnění „nabídkové“ části hospodářství. Tedy nejrůznějšími úlevami pro podnikatele. Tím otevírá velké téma pro ČSSD, která je už z definice mluvčím těch, kdo především na krizi doplatí—tedy zaměstnanců soukromých firem.

Dalším velkým tématem se zásluhou ODS stává poněkud překvapivě téma evropské. Skutečnost, že ODS s pomocí odkladů a trapných výmluv učinila z České republiky poslední zemi EU, kde o Lisabonské smlouvě zatím nerozhodnul celý parlament, a že rozhodnutí Senátu je i po schválení smlouvy v dolní komoře nejisté, činí občanské demokraty plně odpovědnými za případné následky takového jednání.

Nejenže stahují ke dnu české předsednictví, jehož první měsíc přinesl Topolánkově vládě body u veřejnosti, ale tím, že si nechali hlasování až na dobu blížících se voleb do Evropského parlamentu, ukazují v celé nahotě naprostou vnitřní schizofrenii své strany, i její faktické rozštěpení do topolánkovského a klausovského tábora.

Odpůrci Lisabonské smlouvy v ODS se sice cítí být jakousi obdobou husitů, kteří jsou poslední baštou „pravdy“ proti zkorumpované Evropě, jenže vypadají stále více jako politická karikatura, jíž se na podzim minulého roku staly již zmíněné poplatky ve zdravotnictví. Nejde přitom jenom o to, že smlouvu už schválily všechny ostatní členské země, kde se o ní hlasovalo v parlamentech, ale důležitá je i skutečnost, že protilisabonská sekta v ODS stojí nyní i proti vládním partnerům vlastní strany, jakož i proti jejímu topolánkovskému křídlu.

Topolánek si může za tyto problémy do značné míry sám. Kdyby se s Lisabonskou smlouvou vypořádal už vloni, nejpozději po rozhodnutí Ústavního soudu, který nenašel rozpory mezi Lisabonem a českou ústavou, mohl být nyní v mnohem silnější pozici. Namísto toho se on sám, zřejmě ze strachu z dalšího štěpení strany, před hlasováním o smlouvě v Poslanecké sněmovně vzmohl jen na jalové „ano-ne“, když smlouvu „doporučoval“ schválit.

ODS tak půjde do eurovoleb bez jasné politiky vůči Evropě. Na jedné straně bude stát Topolánkovo „ano-ne“ další evropské integraci, na druhé straně stále frenetičtější a v evropském i domácím kontextu izolovanější protievropské brblání klausovské sekty.

Ještě horší by situace pro ODS byla, pokud by její senátoři dosáhli v horní komoře odmítnutí smlouvy. Byla by to nejen facka Evropě, za kterou bychom zaplatili všichni, ale byl by to i politicky smrtelný úder Topolánkovi. Ve světle rozložení sil ve straně by se z takového vývoje už ODS nemusela vůbec vzpamatovat.

Tak či onak, ČSSD volby do europarlamentu vyhraje—a to nejspíš drtivě—jen pokud si je sama neprohraje. ODS by se ze současné vnitřní krize mohla vzpamatovat jen za předpokladu, že by její senátoři pomohli schválit Lisabon, načež by se strana, z níž by nejspíš odešlo několik rebelů, dohodla na srozumitelném postoji k EU.

V současnosti se ale zdá, že ODS není ničeho takového schopná. I v případě, že nakonec v Senátu Lisabon nezablokuje, nedokáží najít oba znepřátelené tábory uvnitř strany společnou řeč. To se bude projevovat už v příštích týdnech, kdy poslanečtí rebelové z řad ODS budou sabotovat i snahy Topolánka řešit ekonomickou krizi. Je dosti pravděpodobné, že se nás čeká zásadní předefinování poměrů na české pravici.

Literární noviny, 23.2.2009

20. 02.

Další eurotrapas Václava Klause

Jiří Pehe Přečteno 10454 krát

Vystoupení prezidenta Václava Klause v Evropském parlamentu vyvolalo pozdvižení--zejména ale jen u nás. Všechna média o Klausově údajně kontroverzním projevu referují jako o události evropského významu. Ve skutečnosti je Klausův projev jen poněkud trapná bouře v české sklenici vody.

Nejde ani tak o to, že by Klaus na adresu Evropské unie neřekl některé věci, které nejsou pravda. Důležitější je, kdo takové věci říká a proč. Kdyby s podobnou kritikou přišel velevážený evropský státník, který je znám svojí skutečnou starostí o evropský integrační projekt, bude Evropa naslouchat. Český prezident je ovšem už dávno vnímán jako pouhá figurka, srovnatelná svou směšností snad jen s polským prezidentem Lechem Kaczynským.

Trapnost celé záležitosti spočívá nejen v tom, že pan prezident, coby pravý narcis, neví, že je trapný. Trapné je i to, že si to může dovolit. Koneckonců reprezentuje národ, který se dost často utápí v mesianistických bludech o vlastní jedinečnosti. Zkorumpované Evropě jsme to přeci „natřeli“ už za husitských válek…Jen tak se dá vysvětlit, že v anketě serveru ČTK, České noviny, více než 60 procent respondentů odpovídá, že souhlasí s formou i obsahem projevu Václava Klause v EP.

Možná proto neuškodí zasadit vše do nějakého jiného kontextu. Představme si na chvíli, že bychom měli normálního prezidenta a vládu by vedla normální pravicová strana evropského střihu, kterých je v EU spousta a které tvoří jádro Evropské lidové strany v Evropském parlamentu. V takovém případě bychom už dávno schválili Lisabonskou smlouvu a věnovali se naplno a produktivně jak evropskému předsednictví, tak řešení důležitých domácích úkolů.

Zároveň si představme, že by v podobné situaci, v jaké jsme dnes my, bylo Slovensko. Politici vládní strany by se tam neustále hlubokomyslně přeli o smysl evropské integrace, prezident Ivan Gašparovič by nevynechal jedinou příležitost, aby si nekopnul do EU. Kdyby pak Gašparovič promluvil v Evropském parlamentu podobně jako včera Klaus, asi bychom v lepším případě udiveně krčili rameny, v horším se ironicky smáli. Zejména kdybychom viděli, že slovenská média berou vystoupení slovenského nacionalisty vážně, zatímco každý soudný člověk na západ od Slovenska se jen těžko zbavuje pocitu trapnosti nad tím, že prezident malé východoevropské země, která před několika lety vstoupila dobrovolně do EU a ještě se učí demokracii, drze poučuje celou Evropu.

Ne že by východoevropští politici neměli mít právo na vlastní názor. Ale měli by váhu svých názorů měřit širším kontextem. Tedy například tím, že EU je organizace, jejíž zárodky vznikaly už v době, kdy se u nás pilně budoval stalinský komunismus, a že nás do členství v EU nikdo nenutil. Nebo tím, že evropský projekt je založen na postupném dosahování—a respektování—kompromisů.

Takže když náš pan prezident Evropský parlament poučuje o tom, že existují alternativy k současnému modelu integrace, jaksi ve svém teoretickém zápalu a víře v platnost svého pohledu ignoruje, že k tomu dnešnímu modelu se EU dopracovala krok za krokem, v demokratické diskusi mezi státy, jakož i uvnitř členských států. Že evropský integrační proces prostě nefunguje jako nějaký supermarket skvělých alternativ, z nichž si vybereme tu nejlepší, přičemž, která je ta nejlepší, nám řekne Klaus.

A že evropský projekt bude tímto způsobem fungovat i nadále. Tedy že nikdo nebude nikomu nic vnucovat, jak se snaží situaci popisovat Klaus, ale že se budou hledat složité kompromisy. A že když už se na nich vlády jednotlivých demokratických států dohodnou, budou se takové kompromisy snažit respektovat.

Když Klaus brojí i na půdě europarlamentu proti Lisabonské smlouvě, neuškodí možná připomenout argument, který autor tohoto textu použil už v jiném článku.

Jelikož je Česká republika poslední zemí v EU, jež se pustila do schvalování Lisabonské smlouvy, měli by odpůrci smlouvy—zejména tedy Klaus a jeho eurofóbní sekta v ODS--vysvětlit, proč si myslí, že jejich argumenty o oslabení naší suverenity, popřípadě nadvládě velkých zemí EU i neúnosného posílení Bruselu v případě přijetí smlouvy jsou relevantní právě jen pro Českou republiku. Unie se totiž skládá ze 4 velkých zemí (Německo, Velká Británie, Itálie a Francie), 3 středně velkých zemí (Polsko, Španělsko a Rumunsko), a 20 malých zemí, jejichž populace nepřesahuje 15 miliónů obyvatel.

Všechny tyto malé země, s prozatímní výjimkou Irska, Lisabonskou smlouvu schválily. Zákonodárci ODS i Klaus by tedy měli vysvětlit, v čem se konkrétně Česká republika liší od těchto zemí natolik, že právě ona se musí bát o svou suverenitu. Pokud existenci takových výjimečných specifik neprokáží, dopouštějí se některými svými argumenty de facto urážek těch zemí, které smlouvu schválily, neboť vlastně tvrdí, že politici přinejmenším v 19 velikostně srovnatelných zemích Unie buď podlehli mámení Bruselu a obelstili vlastní lid, nebo nepostřehli v Lisabonské smlouvě nebezpečí, která v ní vidí osvícení duchové z české ODS.

Pokud by naši parlamentní odpůrci Lisabonské smlouvy byli naopak schopni doložit, že historicko-politická situace České republiky je natolik výjimečná, že nás ohrožuje smlouva, kterou schválilo 25 ostatních členských zemí, měla by Česká republika bezpochyby vystoupit z EU. Země, která se svými nároky tolik odlišuje od zbytku EU, že není schopna přistoupit ani na společné kompromisy, by v ní docela určitě neměla být.

Skutečností je, že Češi pomalu začínají zbytku Evropy, řečeno lidově, lézt na nervy. Pokud Lisabonskou smlouvu nakonec (i s mocným přispěním prezidenta, který prý udělá vše proti jejímu schválení) odmítnou, je téměř jisté, že ty země EU, které se dále integrovat chtějí, se pustí do přípravy smlouvy nové, ale nejspíš už bez nás.

To není strašení. Země, která není schopna respektovat kompromisy a jejíž prezident jezdí do europarlamentu především proto, aby po putinovsku ostatní Evropany pozurážel, patří na evropskou periférii. Před tím, než se na ní ocitneme, bychom si ale měli důkladně zvážit všechna pro a proti. Evropská periférie je totiž pomyslným geopolitickým prostorem, kde zemi, jež se vymanila z gravitačního pole nenáviděného Bruselu, začne pohlcovat gravitační pole Ruska.

13. 02.

Česko je nespolehlivý spojenec

Jiří Pehe Přečteno 5845 krát

Česká republika už má v některých mezinárodních aliancích, jejichž je členem, pověst kverulanta. Brzy bude mít zřejmě i pověst „spojence“, na kterého je lépe nespoléhat. Důvodem je podivná potřeba českých politiků stavět své pochyby o účelnosti dalšího směřování organizací i aliancí, jejichž je Česko členem, nad přijaté spojenecké závazky. Oč jde?

Přinejmenším ve dvou konkrétních případech—Lisabonské smlouvy a české účasti na vojenské misi v Afghánistánu—dávají ti čeští politici, kteří se staví do role kritiků, naše přijaté závazky či dohody až na druhé místo za vlastní pochybnosti o účelnosti dané politiky.

Buďme konkrétní: Lisabonská smlouva je složitě dosažený kompromis 27 členských zemí Evropské unie, který pomohl vyjednat a který za naší zemi podepsal premiér a předseda občanských demokratů Mirek Topolánek. Země, které se na Lisabonské smlouvě dohodly, se také rozhodly, že smlouvu, tam kde to půjde, schválí parlamenty členských zemí, a že tak učiní v roce 2008, aby smlouva mohla vstoupit v platnost na začátku roku 2009.

Navzdory tomu, že Irsko smlouvu odmítlo referendu, všechny ostatní členské země, s výjimkou České republiky, dojednaný závazek splnily. Ať už někteří politici v těchto zemích se smlouvou jakkoliv nesouhlasili, závazek vlád těchto zemí byl jasný, a ve všech se rychle našla potřebná parlamentní většina pro schválení smlouvy.

Ne tak v České republice. V největší vládní straně, která by za Lisabonskou smlouvu měla teoreticky bojovat ze všech politických stran nejvíc, se okamžitě vyrojila celá řada „teoretiků“, v čele s prezidentem Václavem Klausem (který byl v době podpisu smlouvy ještě čestným předsedou ODS), kteří se jali české veřejnosti, a potažmo všem ostatním členským zemím Unie, dokazovat, jak je smlouva špatná a nedemokratická, jak ohrožuje národní suverenitu, či jak posiluje velké země na úkor malých.

Parlament samozřejmě není v žádné demokratické zemi jen razítkovačem vládních rozhodnutí; na druhou stranu se u standardní demokratické země předpokládá, že když její vláda přijme určité mezinárodní závazky, má vyjednanou potřebnou podporu s opozicí, o podpoře největší vládní strany pro vlastního premiéra nemluvě. V České republice to evidentně neplatí. Vládní závazek je pro mnohé politiky největší vládní strany jen kus papíru. Dokonce, jak to formuloval jeden z nich, premiérův podpis pod dokumentem je prý jen jakýmsi stvrzením o převzetí dokumentu—jako třeba u doporučeného dopisu.

Určitá podvratnost takového jednání je nasnadě. Spočívá v tom, že svoje námitky, včetně do široka rozevlátých úvah o suverenitě, národních zájmech, apod., měli politici vznést před přijetím zmíněného závazku. Po jeho přijetí, zejména pak v situaci, kdy je Česká republika jedinou zemí, jež o Lisabonské smlouvě ještě nehlasovala, se české remcání jeví nejen jako naprostá partnerská nespolehlivost, ale má i urážlivý nádech. Čeští politici totiž vlastně říkají zbytku Evropské unie, v níž přední politici (a to včetně Irska) Lisabonskou smlouvu podpořili, že nevěděli, co dělají, nebo že podvedli vlastní občany.

Podobně bizarní nádech má chování České republiky v případě české vojenské mise v Afghánistánu. I zde jsou dojednané závazky až na druhém místě, když předseda i další přední politici největší opoziční strany, jakož i někteří politici menších vládních stran, ospravedlňují své výhrady vůči misi hlubokomyslnými úvahami o smyslu vojenského tažení v Afghánistánu.

Na takové úvahy mají samozřejmě právo; podobné úvahy lze zaslechnout i na západ od nás. Problémem je, že mezinárodní jednotky ISAF jsou v Afghánistánu na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN a jejich fungování z větší míry zajišťuje NATO na základě kolektivního rozhodnutí svých členů.

Neměl by být tedy postup sociálních demokratů přesně opačný? Neměli by místo „filozofického“ zpochybňování nadějí na úspěch vojenského tažení coby argumentu pro ukončení nebo omezení české vojenské mise v Afghánistánu, ctít v první řadě spojenecké závazky? A pokud mají vážné pochyby o celkovém smyslu afghánské mise, neměli by je vznést nejprve v alianci, jejíž jsme součástí? Jinými slovy: neměli by zůstat spolehlivým spojencem až do doby, než se aliance kolektivně rozhodne—a to třeba i na základě českých argumentů--že daná mise nemá smysl?

Představme si pro větší názornost, jak by se asi Češi tvářili, kdyby je napadl stát, jež není členem NATO a aliance by v souladu s článkem 5 Washingtonské smlouvy rozhodla v duchu hesla „jeden za všechny, všichni za jednoho“ o pomoci naší zemi, načež by v jedné nebo více zemích NATO začali významní politici celou misi torpédovat z pozic jakýchsi vlastních analýz, pochybností a postojů ve veřejném mínění.

Asi bychom si řekli, že buď je nanic celá aliance, aneb v ní nemají státy, které spojenecké závazky takto zpochybňují, co dělat.

Naneštěstí příklady Lisabonské smlouvy a vojenské mise v Afghánistánu nejsou ojedinělé. Česká republika se podobně chová i v případě amerického radaru. Tady pro změnu vláda vyjednala a podepsala mezinárodní smlouvy bez toho, aby si nejprve zajistila dostatečnou podporu u opozice a v jedné z menších vládních stran.

Ve vztahu k českému chování v nadnárodních aliancích by se tak bohužel docela dobře dalo parafrázovat jedno anglo-saské pořekadlo: Který stát či aliance států si mohou dovolit nepřítele, když mají přítele, jako je Česká republika?

ČRo 6, 12.2.2009

11. 02.

Náš hradní optimista

Jiří Pehe Přečteno 7032 krát

V sílící ekonomické krizi by na leckoho mohly dotírat chmury, ba dokonce deprese, ale naštěstí máme v čele státu profesionálního optimistu. Nedávno znovu prohlásil, že globální oteplování neexistuje. Netřeba se bát. Alespoň on nevidí žádná data, která by takový jev dokazovala.

Nyní se dozvídáme, že i globální ekonomická krize nechává pana prezidenta víceméně klidným, protože liberál, který v něm dřímá, prý ví, že krize je jako chřipka. Za pomyslný týden sama odezní.

Prezident Klaus si je sice prý vědom toho, že i chřipky bývají různé a mohou mít i těžký průběh, ale obecně chřipka není tak těžkým onemocněním jako třeba AIDS, rakovina nebo mor. Zdá se, že optimista Klaus si je jist, že virus, který se momentálně šíří, není španělská chřipka. Ta byla se současnou epidemií AIDS nebo středověkým morem víc než srovnatelná.

Desítky milióny lidí na celém světě, na které krize už dopadla v podobě ztráty zaměstnání, a další desítky miliónů, které už negativně ovlivnila jinak, včetně třeba ztráty střechy nad hlavou, si mohou oddechnout. Stačí—obrazně řečeno--vlézt si do postele, dát si horký čaj, a bude zase dobře. Vědí už od českého prezidenta také, že pokusy vlád proti krizi něco zásadního dělat, jsou více méně nesmyslné, neboť zásahy státu přicházejí tak jako tak se zpožděním, a navíc všechno nakonec stejně sama vyřeší jakási vlastní imunita, která neviditelně a prozřetelně ochraňuje neviditelnou ruku Trhu.

V článku v Lidových novinách, který pan prezident napsal, aby si snad jeho výroky o chřipce někdo nevykládal lacině, končí sice svou úvahu na téma krize pro optimistu podivným výrokem o tom, že „dobré počasí světové a naší ekonomiky skončilo“, což by se dalo vykládat i jako projev něčeho závažnějšího, než je jen chřipka—třeba jakési ekonomické obdoby globálního oteplování. Ale vzápětí nám prezident nalévá opět plnou čísi optimismu, když píše, že si nemáme namlouvat, že existují nějaká zázračná řešení, a že se lze "periodicky opakujícím krizím vyhnout nebo se jich provždy zbavit.“ Prostě chřipky přicházejí a odcházejí.

V tomto kontextu se prý nemá smysl zabývat otázkami, zda se někdo ocitnul na dlažbě nezaviněně. Otázka „zavinění“ je v tržní ekonomice prý „nesmyslný sociální kýč“.

Snížení prodeje aut prý určitě nezavinil žádný ze zaměstnanců, je to prý logický důsledek neexistující poptávky. I v tomo bodě pan prezident--jak jinak než optimisticky--pomíjí skutečnost, že krize začala tím, co on sám dobře zná. Že totiž pod ochranou neviditelné ruky trhu docela konkrétní jedinci „vytunelovali“ nebo lehkomyslně přivedli na mizinu největší americké investiční fondy. Prostě taková menší chřipka, která pak přerostla v epidemii. Dalo by se dokonce říci, že krizi spustili, tedy zavinili docela konkrétní lidé a tím způsobili, že jsou z práce teď „nezaviněně“ vyhazovány milióny lidí. Ale třeba má náš hradní optimista pravdu. Nechme ten nesmyslný sociální kýč stranou…

Václav Klaus je ve svých názorech vskutku konzistentní. Už v polovině 90. let minulého století reagoval coby náš tehdejší premiér na obrovské škody vzniklé tunelováním, pády bank, a obecně rozsáhlou hospodářskou delikvencí, kterou umožnil „útěk před právníky“, naordinovaný jeho vládami, slavným optimistickým výrokem, že to vše jsou jen jakési odrazy ve zpětném zrcátku naší úspěšné transformace. Mluvit o těch ohromných škodách byl taky jen takový sociální kýč.

O něco později premiér Klaus národu sdělil, že transformace byla úspěšně dokončena, pacient už je prý venku z operační místnosti a čile rehabilituje v posilovně. Hospodářství sice jen o něco málo později propadlo do recese a pacientovi příliš nepomohly ani různé záchranné balíčky, ale i na to měl dnešní pan prezident odpověď: jím naordinovanou úspěšnou kůru narušila tehdejší centrální banka.

Zhruba ve stejné době napsal dnešní kancléř Jiří Weigl, údajně na přání Václava Klause, pěkný doporučující dopis pro Viktora Koženého, který si v té době už plnými doušky užíval svého privatizačního lupu na Bahamách. Kožený byl popsán jako průkopník privatizace u nás. S tak skvělým doporučením se pak čile pustil do obírání movitých Američanů, kteří se nechali Koženým přesvědčit o skvělých vyhlídkách „kupónovky“ v Azerbajžánu.

I k podpoře Koženého jistě potřeboval Václav Klaus a jeho lidé notnou dávku optimismu. Přinejmenším stejnou, jakou pan prezident ukazuje, když jako lev bojuje za budoucí podobu Evropy coby spolku suverénních států--bez dusivého objetí Bruselu. Jelikož tento model kdysi vedl ke dvěma světovým válkám, jen nevyléčitelně optimistická mysl, kterou náš pan prezident disponuje, poskytuje jistotu, že tentokrát vše dopadne na výbornou.

Je prostě jisté, že máme v čele správného muže, který nám všem bude v časech nepohody vlévat do žil tolik potřebnou naději. A víme, že tak bude nejspíš činit až do roku 2013, protože náš neodvolatelný prezident na rozdíl od nějakého skláře nemůže skončit na dlažbě. Pražský Hrad je proti chřipce dokonale chráněn. Je sice pravda, že ve svých minulých optimistických předpovědích byl pan prezident občas vedle jak ta jedle, ale coby skutečný optimista ví, že tentokrát bude mít konečně pravdu.

10. 02.

Ještě že máme Sarkozyho!

Jiří Pehe Přečteno 6874 krát

Premiér Mirek Topolánek tvrdí, že francouzský prezident Nicolas Sarkozy ohrozil ratifikaci Lisabonské smlouvy u nás, když prohlásil, že by se francouzská auta měla vyrábět ve Francii, a francouzské automobilky--třeba i ty umístěné v Česku--by se tudíž měly vrátit do Francie. Podle Topolánka je výrok francouzského prezidenta neuvěřitelný. On sám prý pro Lisabonskou smlouvu hlasovat bude, ale naznačuje, že neví, jak zapůsobí Sarkozyho slova na stranické kolegy.

Ve skutečnosti jsou neuvěřitelná především slova Topolánka. Česká republika je poslední zemí Evropské unie, která o Lisabonské smlouvě nehlasovala, přičemž český premiér zatím ukázal v této věci nulový „leadership.“ Vymlouvat se teď na jakýsi výrok Sarkozyho hodně připomíná způsob, jakým se vymlouvají malé děti, když nechtějí něco udělat.

Ještě trapnější je vytvářet dojem, že mnozí zákonodárci z řad ODS jsou citlivé duše, které opravdu, ale opravdu mají ten nejlepší úmysl pro „lisabon“ hlasovat, jenže po Sarkozyho slovech budou chudáci na vážkách a premiér za ně nemůže ručit.

Topolánek též ublíženecky podotknul cosi o „rozhodování velkých o tom, co ovlivní náš život“. Možná by se měl více zamýšlet nad tím, co by se v Evropě asi dělo, kdyby se z ní v případě neúspěchu evropského integračního projektu, který ohrožuje svými postoji k „lisabonu“ i Česko, zase stala jen kolekce soupeřících „suverénních“ států. Pak bychom si mohli opět „užít“ staré známé evropské aritmetiky, která způsobila dvě světové války, v níž velcí dělají dějiny, zatímco malí jsou jejich oběťmi.

Francouzský prezident se stal terčem hněvu i ze strany některých českých komentátorů. Šéfredaktor Lidových novin Veselin Vačkov se hrozí ekonomického nacionalismu, který prý Sarkozy rozpoutává. Komentátoři v Hospodářských novinách rovnou mluví o Sarkozym jako o „napoleónkovi“, a v dalším komentáři deníku píše jeden ekonomický analytik o nebezpečí hospodářského nacionalismu skoro tak, jako by opisoval od Vačkova. Sarkozyho nešetří na svých webových stránkách ani kmenový komentátor Lidovek Bohumil Doležal.

Sarkozy se nad tímto intelektuálním a politickým vichrem přicházejícím z české kotliny určitě třese hrůzou. Kdyby se mu chtělo těmito argumenty vážně zabývat, mohl by se samozřejmě zeptat, proč se Češi strefují právě do něj. Vždyť návrhy zavánějící protekcionismem v poslední době nepřednesl jen on, ale lze je slyšet i v dalších velkých zemích Evropské unie. A také v USA.

Ano, s protekcionismem a ekonomickým nacionalismem je třeba bojovat, ale tam, kde skutečně hrozí. Každý soudně myslící člověk ví, že Sarkozyho slova jsou jen plácnutí do vody, které nelze naplnit obsahem, pokud by soukromé podniky nebyly nějak znárodněny nebo donuceny k přesunu svých operací zpět do Francie speciálním zákonem. Což se nestane.

Zajímavé také je, s jakou vervou se zejména pravicově ladění komentátoři pustili kvůli ekonomickému nacionalismu do Sarkozyho a zapomněli přitom, že v čele našeho státu stojí politik, který praktikoval tuhý hospodářský nacionalismus, když byl ještě premiérem. Nebo si už nevzpomínají na „rodinné stříbro“ a privatizaci do českých rukou, spojené s odmítáním zahraničních investic, které nabízely například krachujícím výrobcům nákladních aut prestižní zahraniční firmy?

A co jiného než svého druhu ekonomický nacionalismus je mlčenlivý souhlas s masovým propouštěním zahraničních dělníků, které k nám nalákaly nejrůznější agentury na práce, jež Češi nechtěli dělat? Dokonce jsme v ochraně „českých“ pracovních míst tak horliví, že těmto lidem vláda možná zaplatí letenky domů.

Ještě před tím, než vyplýtváme spoustu energie na poněkud plané kritizování Sarkozyho, neškodilo by si připomenout zlaté pořekadlo o přednostním zametání před vlastním prahem. Jestli někdo dnes tvrdí, že francouzský prezident je hrozbou pro další integraci EU, měl by se nejprve zamyslet například nad tím, co pro evropskou integraci zatím udělala česká politická reprezentace.

09. 02.

Nekonečná lisabonská sága

Jiří Pehe Přečteno 5519 krát

Poslanecká sněmovna se v prvním únorovém týdnu vrátila k přerušené mimořádné schůzi, jež započala už v prosinci 2008, aby projednala Lisabonskou smlouvu, s jejíž pomocí chce Evropská unie reformovat své instituce. Jednání bylo po vzrušené rozpravě znovu přerušeno. Z chování Občanské demokratické strany během jednání, především pak jejího předsedy a premiéra v jedné osobě, Mirka Topolánka, lze učinit několik závěrů. Tím hlavním je, že Topolánek nemá dění ve své vnitřně rozvrácené straně už téměř vůbec pod kontrolou.

Odpůrcům autoritativních metod v demokratické politice se může stokrát nelíbit styl předsedy opoziční sociální demokracie Jiřího Paroubka. Jenže v každé demokracii politické subjekty, které chtějí vypadat jako skutečné strany, a nikoliv jen jako vnitřně anarchické diskusní kluby, dávají před závažnými hlasováními přinejmenším doporučení svým poslancům a senátorům, jak hlasovat. V případech nejzávažnějších může porušení stranické linie vyústit třeba i do rozchodu strany se zákonodárci, jejichž „svědomí“ jim nedovolí podřídit se oficiální linii strany.

Lisabonská smlouva takovým hlasováním bezesporu je— už proto, že na ní závisí budoucnost nejen naše, ale i dalších 26 zemí. Paroubkova slova, že ČSSD podpoří tuto smlouvu všemi svými 71 hlasy jsou v tomto kontextu srozumitelná a nijak nevybočují z toho, čeho bychom byli v podobných případech svědky v jiných demokratických zemích.

Topolánek ovšem není schopen se zaručit za hlasy těch svých zákonodárců, kteří se s ním nerozešli; není ochoten dokonce ani vydat nějaké závazné doporučení. Už od okamžiku, kdy v prosinci 2007 smlouvu za Českou republiku podepsal, není schopen nabídnout v této věci jakýkoliv „leadership“.

Promarněné šance

Nejprve nezabránil tomu, aby senátoři z jeho vlastní strany zcela zbytečně neposlali smlouvu, kterou podepsal, k Ústavnímu soudu. Když soud pak v listopadu jednomyslně rozhodl, že „lisabon“ neodporuje české ústavě v žádném z bodů, v nichž na možný rozpor senátoři upozorňovali, mohl Topolánek požadovat od své strany urychlené hlasování o smlouvě.

Že tak nakonec neučinil, snad bylo možné omlouvat tím, že rozhodnutí soudu přišlo v době, kdy byla jeho pozice v čele ODS oslabena zdrcující porážkou v krajských senátních volbách. Jenže Topolánek prapor Lisabonské smlouvy nezvednul ani poté, co byl potvrzen ve své funkci předsedy ODS na prosincovém sjezdu strany.

ODS je nejednotná v několika oblastech, ale nejméně jednotná je právě v případě Lisabonské smlouvy, která se stala hlavním symbolem střetu mezi Topolánkem a prezidentem Václavem Klausem, který na prosincovém sjezdu teatrálně „složil“ pozici čestného předsedy ODS. Rozdělení ODS v případě „lisabonu“ je tudíž dobrým indikátorem poměru sil mezi topolánkovským a klausovským táborem.

Topolánek má na své straně zřejmě dostatečný počet zákonodárců z ODS k tomu, aby byla smlouva, spolu s hlasy ČSSD, zelených a lidovců, schválena. Snahy premiéra odkládat hlasování i smlouvě lze tak vysvětlit několika způsoby.

Například je možné, že Topolánek nechce riskovat ještě větší rozkol ve vlastní straně za situace, kdy není zřejmé, že Lisabonskou smlouvu schválí v opakovaném referendu Irsko, které jí zamítlo vloni v létě. Popřípadě Topolánek nechce tento rozkol vyhrocovat před červnovými volbami do Evropského parlamentu, které budou pro jeho budoucnost v čele strany klíčové. A nechce také ratifikací smlouvy před volbami přidávat síly novým euroskeptickým stranám.

V úvahách o premiérových motivech také zaznělo, že se Topolánek obává hrozeb několika poslanců své strany, kteří by v případě ratifikace Lisabonské smlouvy mohli podpořit opozici v hlasování o nedůvěře vládě.

Argumenty, které nezazněly

V rozpravě k Lisabonské smlouvě zazněla, zejména ze strany poslanců za ČSSD, řada relevantních argumentů, proč smlouvu urychleně ratifikovat. Mezi nimi je zejména důležitý argument, že další odklady oslabují českou pozici v EU, včetně role našeho státu během předsednictví, jakož i argument, že nerozhodujeme jen o sobě, ale o 26 dalších zemí v rámci těžce dojednaného kompromisu.

Přinejmenším stejně důležitý je argument, že oficiální zahraničně-politickou linií České republiky je příslib včasného rozšíření EU o některé státy na Balkáně, což Česká republika svým zdržováním schválení Lisabonské smlouvy de facto blokuje. Představitele velkých zemí EU i Evropského parlamentu totiž jasně prohlásili, že další rozšíření se bez Lisabonské smlouvy nemůže konat.

Příliš nezazněl, ačkoliv je relevantní, tento argument: Jelikož je Česká republika poslední zemí v EU, jež se pustila do schvalování Lisabonské smlouvy, měli by odpůrci smlouvy, zejména z ODS, vysvětlit, proč si myslí, že jejich argumenty o oslabení naší suverenity, popřípadě nadvládě velkých zemí EU i neúnosného posílení Bruselu v případě přijetí smlouvy jsou relevantní právě jen pro Českou republiku. Unie se totiž skládá ze 4 velkých zemí (Německo, Velká Británie, Itálie a Francie), 3 středně velkých zemí (Polsko, Španělsko a Rumunsko), a 20 malých zemí, jejichž populace nepřesahuje 15 miliónů obyvatel.

Všechny tyto malé země, s prozatímní výjimkou Irska, Lisabonskou smlouvu schválily. Zákonodárci ODS by tedy měli vysvětlit, v čem se konkrétně Česká republika liší od těchto zemí natolik, že právě ona se musí bát o svou suverenitu. Pokud existenci takových výjimečných specifik neprokáží, dopouštějí se některými svými argumenty de facto urážek těch zemí, které smlouvu schválily, neboť vlastně tvrdí, že politici přinejmenším v 19 velikostně srovnatelných zemích Unie buď podlehli mámení Bruselu a obelstili vlastní lid, nebo nepostřehli v Lisabonské smlouvě nebezpečí, která v ní vidí osvícení duchové z české ODS.

Pokud by naši parlamentní odpůrci Lisabonské smlouvy byli naopak schopni doložit, že historicko-politická situace České republiky je natolik výjimečná, že nás ohrožuje smlouva, kterou schválilo 25 ostatních členských zemí, jež evidentně, podle jejich názoru neohrožuje, měla by Česká republika bezpochyby vystoupit z EU. Země, která se svými nároky tolik odlišuje od zbytku EU, že není schopna přistoupit ani společné kompromisy, by v ní docela určitě neměla být.

Co dál?

ČSSD má způsob, jak si poměrně snadno před zraky českých voličů otestovat, zda se Topolánek bojí Lisabonskou smlouvu ratifikovat, protože by tím otevřel dveře k otevřené rebelii několika svých poslanců, a tudíž i dveře k vyslovení nedůvěry své vládě.

ČSSD má sice veškeré důvody držet ODS pod tlakem, ale zároveň není v jejím zájmu vládu svrhnout před koncem českého předsednictví EU.
Nejen proto, že by se takto vzniklé politické vakuum mohlo obrátit proti ČSSD, neboť by ho vyplnil nepředvídatelný prezident Klaus, ale i proto, že by odpovědnost za vznik politického chaosu po pádu Topolánkovy vlády během předsednictví byla doma i v EU ve značné míře přičítána ČSSD.

Paroubek by tedy mohl Topolánka v případě Lisabonské smlouvy „otestovat“ prohlášením, že i bez dohody obou stran o stabilitě během předsednictví se nepokusí do konce předsednictví vyslovit vládě nedůvěru, pokud ta tohoto slibu nezneužije k nějaké radikální politické akci na domácí politické scéně. Velmi rychle by se tak ukázalo, jaké Topolánkovy motivy ve vztahu k „lisabonu“ skutečně jsou, protože by přestal být alespoň na čas rukojmím skupinky vlastních poslanců okolo Vlastimila Tlustého.

ČSSD by tímto velkorysým gestem politicky nic netratila. Nejenže by ukázala, že nadřazuje zájmy státu i Evropy malým českým hádkám, ale vzala by též vítr z plachet některým dalším výmluvám ODS. Pokud by ODS i v takové situaci pokračovala v obstrukcích s ratifikací, docela jistě by jí to ve světle státnického chování ČSSD nepomohlo přinejmenším u voličů, kteří v minulosti tuto stranu volili.

LIterární noviny, 9.2.2009

07. 02.

Česká politika v rozvalu

Jiří Pehe Přečteno 6753 krát

Ať už jsme příznivci jakéhokoliv politického subjektu nebo ideologie, nikoho nemůže těšit to, co se v poslední době děje na české politické scéně. Ta se totiž propadá do téměř naprosté rozhodovací paralýzy. Pokud už se nějakého zásadního rozhodnutí podaří dosáhnout, je to často za cenu přízemních obchodů, nesrozumitelného a nechutného politického divadla, či kopání hlubokých politických příkopů tam, kde to není vůbec třeba.

Jedním vysvětlením je, že na vině je špatný volební systém, který už zhruba od poloviny 90. let minulého století produkuje patové volební výsledky. Vláda pak prý nemůže skutečně vládnout, musí, ať chce či nechce, spoléhat na upatlané kompromisy, popřípadě dokonce na politickou korupci, aby si vůbec zajistila většinu.

Jiné, z politologického hlediska sofistikovanější vysvětlení je, že hluboká politická polarizace jen zakrývá malou ideologickou diferencovanost politických subjektů. Politické ideologie se u nás používají instrumentálně - tedy bez skutečné víry v zásadní principy v nich obsažené. Jsou to pouhé vývěsní štíty, které maskují skutečnost, že naše politické strany jsou pouhé firmy s ručením omezeným, které se řídí principy ekonomické výnosnosti toho kterého rozhodnutí pro ně samé, popřípadě jsou zcela v područí lobbyistických zájmů.

Ani jedno ze dvou nabídnutých vysvětlení-tedy ani špatný volební systém, ani instrumentální používání ideologií spojené s korupcí-ale nevysvětlují, proč v jiných zemích s podobnou historií, jakou má ta naše (a podobně politicky polarizovaných, jako je ta naše), dokáží politici v zásadních otázkách přece jen najít jakýsi společný jmenovatel, kterému se občas říká národní zájem.

Navíc ve strategických otázkách se slabost české politické elity projevuje nejenom tím, že politici nejsou schopni definovat a uchopit nějaký zahraničně-politický nebo bezpečnostní problém jako zájem státu, ale jen jako zájem partajní. Jinými slovy, i problémy globálního významu se nakonec stávají jen nástroji pro ty nejpřízemnější domácí spory.

Zmíněná slabost se projevuje i podivným nedostatkem odvahy vůbec nějaká rozhodnutí učinit a být za ně zodpovědný. Dalo by se totiž argumentovat, že když už nejsou politici schopni se shodnout na základních státních zájmech, které by měly transcendovat stranickou linii, bylo by logické, kdyby alespoň rezolutně, takříkajíc do krve, hájili svůj partikulární pohled. A to i tak, že by byli ochotni nést plnou odpovědnost za to, když se jim jejich úhel pohledu podaří politicky prosadit.

Kdyby bylo na české politické scéně možné alespoň toto, pak bychom nemuseli přihlížet tragikomickým představením, jako jsou například nové a nové odklady nějakého rozhodnutí o Lisabonské smlouvě nebo o americkém radaru. Těm, komu leží na srdci národní, nebo chcete-li státní zájmy coby forma nějakého nadstranického kompromisu, by sice nebyli nadšeni, ale museli by přinejmenším ocenit, že ta která politická strana je ochotná přijmout se vším všudy například politické důsledky odmítnutí nebo přijetí důležité mezinárodní smlouvy.

Jenže naše největší politické strany nejsou schopny ani toho. Jejich jednání je podivně opatrnické a se vším všudy alibistické. Sociální demokracie nám tak například sehraje složité představení o svém nejprve nekompromisním odporu vůči pokračování vojenských misí v Afghanistánu, aby pak tento postoj zmírnila, vzápětí opět zradikalizovala, a aby nakonec nechala mise projít -- jak se ostatně dalo předpokládat, vzhledem k možným zahraničním reakcím. Pro koho a proč se proboha toto představení hraje? Kde jsou nějaké principy, když už není přítomen ani náznak úvah o národních zájmech v rámci jakési globálnější odpovědnosti?

Stejné představení nám uchystala ODS v případě Lisabonské smlouvy. V době, kdy nechala celou záležitost dojít tak daleko, že Česká republika je poslední zemí Evropské unie, která o smlouvě nehlasovala, dává nám všem na odiv svojí údajnou názorovou agonii nad údajně špatnou smlouvou. Má přitom skutečně na to, aby smlouvu odmítla a stála pak v čele České republiky osamocena proti celé Unii? Stejně jako ČSSD v případě vojenských misí nejspíš ne.

Evropu musí tato schizofrenie a slabost udivovat. Přijatelnější a srozumitelnější než české politické sebemrskačství je v tomto kontextu i irské "ne".

Vysvětlení pro tento politický oportunismus a slabost se hledá špatně, neboť se nelze vyhnout laciným generalizacím o devastujícím vlivu historických traumat a porážek na národní charakter. Nelze pominout klišé o tom, jak takto postižený národ a jeho politická elita jsou "stateční" pouze do okamžiku, než je někdo pořádně nakopne.

Jisté je, že přinejmenším politická elita neměla zatím nikdy čas uzrát. Národ, který byl v posledních čtyř stoletích s výjimkou let 1918-1938, 1945-1948, a 1989 do současnosti nesvobodnou provincií větších zemí, trpí nejenom tím, čím provincie obvykle trpí-tedy provincialismem-ale má navíc smůlu, že kvůli historickým událostem se jeho politické elity měnily v minulém století v letech 1918, 1938-1939, 1945, 1948, 1968, 1989, a částečně i 1993.

To je, jak se zdá, na poměrně malý národ trochu moc. Masaryk kdysi poznamenal, že sice máme demokracii, ale ještě ne demokraty, neboť udělat z národa nesvobodného národ bytostně svobodný trvá zhruba dvě generace. Totéž nepochybně platí i schopnosti politické elity vládnout nikoliv pouze v rámci demokratických institucí, ale vládnout skutečně demokraticky. Do doby, než se to naši politici naučí, bude bohužel, jak se zdá, platit, to, kvůli čemu se nám kdysi posmívali Němci, když tvrdili, že si Češi neumí vládnout.

ČRo 6, 6.2.2009

06. 02.

Česko je překážkou rozšíření EU

Jiří Pehe Přečteno 4994 krát

Již delší dobu je zřejmé, že Evropská unie se nemůže dále rozšířit bez toho, že se před tím zreformují její instituce. Rozhodovací proces, který je momentálně založen na smlouvě z Nice, je příliš těžkopádný pro 27 členských zemí. I proto se EU pokusila před časem přijmout Evropskou ústavu. Poté, co projekt euroústavy zkrachoval, přišla Lisabonská smlouva.

Česká republika, jak známo, je zatím jedinou zemí, v níž neproběhlo o Lisabonské smlouvě hlasování. Všechny ostatní členské země, v nichž se o smlouvě hlasovalo v parlamentech, jí už schválily. V Německu se sice ještě čeká na vyjádření Ústavního soudu, a v Polsku na podpis prezidenta, nicméně i tam už prošla Lisabonská smlouva úspěšně parlamentním hlasováním. Irsko sice smlouvu odmítlo v referendu, ale plánuje referendum nové, přičemž ve světle globální ekonomické krize podpora pro Lisabonskou smlouvu stoupá.

Různí evropští státníci, včetně politiků velkých zemí, jako jsou Německo a Francie, už nějakou dobu naznačují, že jejich země nepřipustí další rozšíření Unie, pokud nebude Lisabonská smlouva přijata. Naprosto nekompromisně se nedávno vyjádřil předseda Evropského parlamentu Hans-Gert Pöttering. Ten při návštěvě České republiky prohlásil, že jakékoliv další rozšíření EU není možné bez schválení Lisabonské smlouvy.

Byla to jasná narážka jak na otálení České republiky s ratifikací, tak na euroskeptické postoje části Občanské demokratické strany. A nutno říct, že to byla to narážka zcela oprávněná.

Čeští vládní politici i prezident Václava Klaus, který Lisabonskou smlouvu jednoznačně odmítá, totiž opakovaně slibují pomoc některým státům, jež jsou kandidáty na členství v EU, že podpoří jejich vstup do Unie. Je to poněkud absurdní chování, protože v tomto okamžiku je právě Česká republika největší překážkou vstupu těchto zemí do EU.

Někteří čeští politici odbývají námitky, že by s dalším rozšířením EU, například o Chorvatsko, bylo nutno čekat až na dobu po schválení Lisabonské smlouvy, argumenty, že prohloubení politické integrace Unie není nutnou podmínkou rozšíření. Jenže I kdyby to byla pravda, Česká republika prostě nemá dostatečnou politickou váhu na to, aby přesvědčila země, jako je Německo nebo Francie, popřípadě Evropský parlament, že mají dát rozšíření zelenou bez předchozího schválení Lisabonské smlouvy.

Bylo by tedy rozumné, kdyby čeští politici přestali představitelům některých zemí, zejména těch na Balkáně, které o vstup do Unie skutečně stojí, dávat plané sliby, že jim do Unie pomohou. Dokud Češi neschválí Lisabonskou smlouvu, vypadají jejich sliby trochu jako plácání do vody. Ba co hůř, politici zemí, které čekají na vstup do EU, mají plné právo od České republiky požadovat, aby si místo planých gest na mezinárodní scéně, nejprve udělala pořádek doma.

MF Plus, 6.2.2009

03. 02.

Bude průměrný Čech chudší než průměrný Slovák?

Jiří Pehe Přečteno 11118 krát

Když k 1.1.2009 vstoupilo Slovensko do eurozóny, učinilo tak ve směnném kursu 30,126 SK za euro, stanoveném ještě před vypuknutím světové ekonomické krize. Jelikož průměrná mzda na Slovensku byla na konci roku 2008 přibližně 20500 SK , průměrně vydělávající Slovák dostává na výplatní pásce od 1.1.2009 zhruba 680 euro měsíčně.

Průměrná mzda v České republice se pohybovala ke konci roku okolo 24000 českých korun. Kdybychom vstupovali do eurozóny spolu se Slovenskem, mohl být směný kurs pevně zafixován v polovině roku 2008 někde na 25 CZK za euro. To znamená, že průměrný Čech by nyní vydělával asi 980 euro měsíčně, tedy o 300 euro více než průměrný Slovák.

Do eurozóny jsme ale nevstoupili a brzy nevstoupíme. Nejen proto, že nemáme stanoveno datum vstupu, ale i proto, že EU bude v příštích letech opatrná. Šanci do eurozóny má tak proklouznout například bohaté Dánsko, které má ovšem už delší dobu víceméně pevně zafixován kurs své koruny vůči euru, ale Češi budou mít problémy.

Někteří ekonomové a politici nás opakovaně ujišťovali, že nemáme s přijetím eura spěchat, protože koruna tak krásně posiluje. Když si prý počkáme, budeme na tom ještě lépe. Zhodnotí se tak nejen naše platy v eurech, ale i úspory. A exportéři? Ti si s posilující korunou už nějak poradí. Je to pro ně prý dobrá rozcvička v ekonomické posilovně.

Nyní koruna rapidně už několik týdnů oslabuje, podle některých předpovědí by mohla během 6 měsíců spadnout až na 32 CZK za euro. Což ovšem nemusí být konec volného pádu, bude-li se ekonomická situace u nás zhoršovat.

Ať tak či onak, už směnný kurs, který platil na konci roku 2008, znamenal, že by průměrný Čech dostal v přepočtu na eura měsíčně už jenom 850 eur na výplatní plátce. Až kurs české koruny dosáhne 30 CZK za euro, bude to už jen 800 euro. A v okamžiku, kdy by dosáhnul 35 CZK za euro, by průměrný Čech vydělával stejně jako průměrný Slovák. Jakýkoliv kurs, který by přesáhnul 35 CZK za euro by znamenal (nezvýší-li se zároveň platy v korunách), že už by průměrný Slovák vydělával více než průměrný Čech.

Podobné chudnutí nás ve srovnání čeká, i pokud jde o úspory. Člověk s průměrnými úsporami 100 tisíc CZK by dostal 4000 euro, kdyby Česká republika vstoupila do eurozóny spolu se Slovenskem. Teď už by dostal jen zhruba 3500 euro, a pokud by směnný kurs klesnul až na zmiňovaných 35 CZK za euro, dostal by jen 2800 euro. Slovák, který měl v bance 100 tisíc Sk, měl v bance ke dni vstupu do eurozóny 3200 euro.

Ekonomové k euru skeptičtí nám jistě vysvětlí, že nemůžeme kalkulovat jen s těmito „přízemními“ počty—navzdory tomu, že většina z nich dosud argumentovala často spíše jako účetní. Jsou přece i faktory makroekonomické, například lepší situace exportérů. Navíc jednou stránkou věci je výdělek, druhou je parita kupní síly.

A třeba nám vlastní měnová politika nějak pomůže i jinak—i když momentálně jsou na tom nejhůře ty evropské země, které v eurozóně nejsou (Island, Maďarsko, Estonsko, Litva, Rumunsko). Lze též argumentovat, že průměrný Čech pocítí bezprostředně oslabování koruny vůči euru jen v případě, že bude chtít cestovat do zemí EU. Dražší bude sice importované zboží, ale i s tím se lze srovnat—například omezením spotřeby zboží z dovozu.

Zajímavější bude efekt psychologický. Čech cestující na Slovensko bude nejenom mít pocit, že je to u našich sousedů stále dražší, ale přijde i okamžik, kdy jeho průměrná měsíční mzda bude mít na Slovensku menší hodnotu, než průměrná mzda Slováků.

Bude proto nesmírně zajímavé vidět, s jakým kursem eura vůči koruně budeme tedy nakonec do eurozóny vstupovat, pokud tam někdy vstoupíme. Autor tohoto článku patří k pesimistům, kteří si myslí, že vlak v podobě kursu 25 CZK za euro, nebo dokonce méně než 25 CZK, už nám navždy ujel. Měli bychom si možná zapamatovat politiky, bankéře a ekonomy, kterým za to „vděčíme“.

Archiv článků: únor 2009