Jiří Pehe

30. 09.

Až naplno vybuchne lisabonská bomba...

Jiří Pehe Přečteno 7593 krát

Začátkem října vybuchne v české kotlině politická meganálož, pokud Irové schválí v druhém referendu Lisabonskou smlouvu a polský prezident Kaczynski ji vzápětí, jak slíbil, podepíše. Česká republika tak zůstane poslední zemí Unie, v níž nebude proces ratifikace dokončen.

K menšímu výbuchu, který předznamenává věci příští, došlo již 29. září, když expremiér a šéf občanských demokratů Mirek Topolánek prohlásil po setkání s šéfem Evropské komise José Barrosem, že Česku kvůli průtahům s LS hrozí ztráta eurokomisaře, a spojil s dokončením ratifikace svoji politickou budoucnost. Jakkoliv to může být jen další krok v Topolánkově možná již naplánovaném odchodu z politiky, není mu proč nevěřit, že nechce nést odpovědnost za izolaci, do které se řítíme.

EU se na Čechy zlobí právem. Prezident Václav Klaus už několik měsíců odmítá ratifikovat dokument, který mu ústavními většinami doporučily k ratifikaci obě komory českého parlamentu. Zablokování LS prezidentem desetimiliónové země poté, co bude dokument schválen v šestadvaceti zemích, čítajících dohromady téměř půlmiliardy obyvatel, nemůže zůstat bez odezvy. Tlak, aby Česko v takovém případě nemělo eurokomisaře, bude ještě tou nejméně nepříjemnou sankcí.

Klausovo jednání je ovšem neúnosné nejen z pohledu EU, ale i z hlediska české ústavnosti. Prezident, jenž neustále mluví o suverenitě, nejenže veřejnosti tajil, že se na něj v létě obrátil s prosbou o zdržování ratifikace předák britských konzervativců David Cameron, ale oficiálně zdůvodňuje své otálení i čekáním na rozhodnutí v jiné zemi (Irsku). Též chce prý počkat, až Ústavní soud rozhodne o žádosti skupinky senátorů za ODS, zda je Lisabon v souladu s ústavou. Senátoři o svém záměru ovšem celé měsíce jen mluvili, přičemž nebylo jasné, zda žádost o přezkum vůbec dokáží řádně zformulovat poté, co ÚS už vloni rozhodl poměrem 15:0, že relevantní části LS neodporují ústavě.

Topolánek se na poslední chvíli pokusil rebely v ODS od jejich úmyslu odradit, ale ti ho nevyslyšeli a žádost podali jen několik hodin po jeho apelu. Jelikož máme co do činění s cílenou obstrukcí, která si bere celou EU jako rukojmí, parlament by měl jednat.

Tím nejmenším by mělo být přijetí usnesení vyzývajícího prezidenta ke slibu, že smlouvu okamžitě ratifikuje, pokud ÚS opět neshledá rozpory mezi LS a ústavou. Pokud odmítne, měl by být vyzván, aby zvážil svojí abdikaci, zůstane-li samojediný v rozporu s vůlí zbytku Unie i českého parlamentu. Naneštěstí Klaus není Václav Havel, který v roce 1992 abdikoval na funkci československého prezidenta, neboť nechtěl nést odpovědnost za rozpad federace, jemuž nedokázal zabránit.

Pokud si parlament nebude schopen vynutit ratifikaci (v nejkrajnějším případě třeba i s pomocí ústavního řízení o velezradě, jak už navrhli někteří zákonodárci), měli bychom začít vážně zvažovat vystoupení z EU. Země, jež nedokáže respektovat konsensus a pravidla téměř půlmiliardového demokratického společenství, nemá v takovém společenství co dělat. Se všemi důsledky, které to pro ní může mít.

Právo, 30.9.2009

24. 09.

Klaus by měl podepsat Lisabon nebo rezignovat

Jiří Pehe Přečteno 8663 krát

Český prezident zůstane po 2. říjnu, kdy se koná druhé irské referendum o Lisabonské smlouvě, zřejmě poslední překážkou dokončení ratifikace Lisabonské smlouvy v rámci celé Evropské unie. Polský prezident Kaczynski už řekl, že v případě irského „ano“, smlouvu podepíše, německý prezident tak hodlá učinit v příštích dnech.

Pokud Irové smlouvu neodmítnou, v což Klaus podle svých vyjádření doufá, dostane se český prezident do naprosto neudržitelné situace: ratifikace Lisabonské smlouvy bude dokončena ve dvaceti šesti z dvaceti sedmi členských zemí, přičemž i v České republice doporučily ústavními většinami prezidentovi smlouvu k ratifikaci obě komory parlamentu.

Václav Klaus by tak stál sám proti zbytku celé EU i proti vůli českého parlamentu. Zapomínat bychom neměli ani na loňské rozhodnutí ústavního soudu, který poměrem 15 soudců k žádnému neshledal rozpory mezi napadnutými částmi Lisabonské smlouvy a českou ústavou.

Pokud se skupinka senátorů za ODS skutečně obrátí na Ústavní soud s dalším podáním (tentokrát ve věci posouzení souladu Lisabonské smlouvy jako celku s českou ústavou) jen těžko lze předpokládat, že soud napodruhé najde mezi smlouvou a českou ústavou závažné rozpory. Navíc je od začátku zřejmé, že mnohaměsíční „příprava“ výše zmíněného podání není nic jiného než zdržování, kterým se mají legitimizovat Klausovy obstrukce.

Zvážíme-li, že se český prezident coby představitel desetimiliónové země (v níž veřejné mínění není většinově proti ratifikaci Lisabonu) za několik dnů nejspíš ocitne v situaci, kdy půjde proti vůli projevené v 26 zemích EU (které mají dohromady nějakých 450 miliónů obyvatel), jakož i proti vůli projevené ústavními většinami českého parlamentu, měl by coby hlasitý zastánce fair play rezignovat na svou funkci.

Má-li Klaus ještě jakoukoliv osobní integritu, nejpozději by tak měl učinit, pokud se skupinka senátorů za ODS skutečně obrátí na Ústavní soud a ten znovu rozhodne, že Lisabonská smlouva není v rozporu s českou ústavou. Jelikož ale je prezident už teď v čelním střetu se zbytkem EU i českým parlamentem, přičemž na Ústavním soudu nenechá nitku suchou, nikdo by se mu nedivil, kdyby z principu opustil svůj úřad ještě před rozhodnutím Ústavního soudu.

I z hlediska legitimity je věc poměrně jasná: po 2. říjnu, pokud Irové smlouvu neodmítnou, by proti smlouvě schválené ve 26 zemích i v českém parlamentu stál politik, který byl do své funkce zvolen v trapné frašce nejtěsnějším možným rozdílem. Bylo to hlasování, které se svojí vahou (prostá většina přítomných poslanců a senátorů) nedá srovnat s vahou ústavních většin obou komor českého parlamentu, jež se vyslovily pro ratifikaci Lisabonu, a vůbec už se nedá srovnat s faktem, že po 2. říjnu bude smlouva nejspíš ratifikována ve 26 zemích EU.

Rezignace prezidenta by měla za takových okolností smysl i proto, že pokud Lisabonská smlouva opravdu způsobí EU problémy, o kterých je Klaus přesvědčen, nebude za ní odpovědný. Pokud naopak smlouvu samojediný zablokuje, nebudeme si nikdy schopni ověřit sílu jeho prorockých předpovědí o zhoubnosti Lisabonu. Navíc tím způsobí vážné problémy svojí zemi. Francouzský deník Liberation už nyní píše, že Klausovo případné odmítnutí podpisu Lisabonu dá Česku katastrofální image banánové republiky.

23. 09.

Černý politický rok v Česku

Jiří Pehe Přečteno 6231 krát

Rok 2009 byl kvůli světové ekonomické krizi zatím neobyčejně složitý pro většinu světa, ale pro Čechy byla hospodářská krize zřejmě málo. Česká politická elita stihla během roku vyrobit řadu dalších problémů navíc. Přitom není všemu konec, neboť na Českou republiku nejspíš ještě čekají značné mezinárodní lapálie kvůli průtahům s ratifikací Lisabonské smlouvy.

Politické problémy se začaly kupit hned na začátku roku, kdy se ukázalo, že rozhádaná politická reprezentace země nemá dost vůle k tomu, aby sladila noty alespoň během českého předsednictví Evropské unie. Občanští a sociální demokraté nakonec nepodepsali dohodu o klidu zbraní, o níž se mluvilo na konci roku 2008, a výsledek byl typicky český: velký mezinárodní úkol, který byl šancí pro zvýšení prestiže země, se od počátku topil v domácích politických půtkách.

Česká pravicová vláda se bohužel ani na mezinárodním poli neubránila pokušení nabízet především ideologii: tedy pro řešení ekonomické krize své neoliberální recepty a v bezpečnostní i energetické oblasti své poněkud paranoidní vidění Ruska. ČSSD se zase neubránila pokušení dělat i během českého předsednictví jakousi vlastní, paralelní zahraniční politiku. Česko vstupovalo do předsednictví s heslem „Evropě to osladíme!“, jenže svými nejrůznějšími přehmaty Česká republika zatápěla především sama sobě.

Vše pak vyvrcholilo sesazením vlády uprostřed předsednictví, což by byl vzhledem k domácím politickým okolnostem čin možná pochopitelný den po skončení předsednictví, ale během předsednictví se stal symbolem pro politickou sabotáž celoevropského významu. Politická dimenze předsednictví skončila v okamžiku sesazení vlády, naše země pak už v čele Unie jen bezbarvě úřadovala.

Nevyzrálost českých politických elit se ale projevila nejenom brutálním utopením velkého mezinárodního angažmá v české politické bramboračce. Ukázalo se, že ani uvnitř onoho pomyslného hrnce s naší politickou bramboračkou si nevíme rady.

Topolánkova vláda byla sice svržena, jenže sociální demokracie neměla pořádné alternativní řešení. Pád vlády také značně rozšířil pole působnosti euroskpetickému prezidentovi, který, kdyby chtěl, klidně mohl v dané situaci jmenovat vládu bez ohledu na názor politických stran. A tato vláda mohla vzápětí stáhnout ze Senátu Lisabonskou smlouvu, kde v té době dokument ještě čekal na schválení.

Jiří Paroubek a Mirek Topolánek tak nakonec našli společnou řeč až v situaci, kdy jim oběma teklo do bot. Dohoda o předčasných volbách a ustavení úřednické vlády sice na čas uklidnila situaci, jenže se rychle ukázalo, že politici jsou k dosažení tohoto cíle ochotni, stejně jako v roce 1998, opět ohnout ústavu jednorázovým ústavním dodatkem o předčasném rozpuštění Poslanecké sněmovny.

Rozhodnutí Ústavního soudu, který jednorázový ústavní dodatek zrušil, bylo sice pro českou demokracii výchovné a v konečném důsledku pozitivní, jenže vyvolalo nebývalou politickou krizi. Pouze její zásluhou našli předsedové největších stran na okamžik opět společnou řeč a parlament rychle přijal obecný ústavní zákon umožňující předčasné rozpuštění Poslanecké sněmovny.

Jenže dohoda, že by tyto volby mohly být uspořádány na začátku listopadu, padla, když ČSSD usoudila, že riziko, že by Ústavní soud opět volby zrušil—tentokrát především kvůli retroaktivní aplikaci právě přijatého ústavního zákona—je značně vysoké. Volby se tedy budou konat až v řádném termínu a zemi až do těchto voleb povede zřejmě vláda složená z vysokých úředníků.

Toto řešení, jež mělo být jen provizóriem, by samo o sobě nebylo katastrofou. Z mezinárodního hlediska je ovšem Česká republika nesrozumitelná. Navíc vytváří dojem, že si nedokáže vládnout. Nedokáže například ani uspořádat předčasné volby tak, aby nemohly být zpochybněny.

Další úder zasadilo České republice rozhodnutí vlády USA odstoupit od vybudování radarové komponenty protiraketové obrany na českém území. Ačkoliv jsme od politiků i komentátorů mohli zaslechnout slova o americké zradě, ve skutečnosti i v tomto případě jde především o selhání české politiky.

Topolánkova vláda totiž vytvořila ve spojení s radarem naprosto nepřiměřená očekávání—zejména pokud jde o údajné vytvoření speciálního spojenectví s USA. Jednala přitom bilaterálně, bez větších konzultací s ostatními spojenci v rámci NATO. Vláda pak podepsala dohody s USA s velkou pompou, ačkoliv nedokázala o účelnosti projektu přesvědčit českou veřejnost, ba ani většinu Poslanecké sněmovny, včetně všech poslanců bývalé vládní koalice. Rozhodnutí Obamovy administrativy nám tak možná ušetřilo další velkou ostudu.

V případě radaru ovšem selhala i sociálně demokratická opozice, která se ve svém odporu proti projektu, jenž během své vády před rokem 2006 rezolutně neodsuzovala, až příliš zaštiťovala veřejným míněním. Její argumenty se tak jevily jako značně populistické.

Radarem ovšem české politické trable v roce 2009 neskončily. Prezident Václav Klaus už několik měsíců otálí s podpisem Lisabonské smlouvy, ačkoliv mu ji k ratifikaci ústavními většinami doporučily obě komory parlamentu. Na rozdíl od polského prezidenta Kaczynského, který smlouvu podepíše, pokud jí Irové napodruhé schválí v referendu, nestanovil Klaus jasná kritéria pro svůj podpis.

Bude možná čekat na podání k Ústavnímu soudu, které ve věci souladu Lisabonské smlouvy s českou ústavou už několik měsíců připravuje skupinka senátorů za ODS navzdory tomu, že Ústavní soud o souladu smlouvy s podstatnými částmi Ústavy už jednou rozhodnul v roce 2008. Zbytku Unie se tento postoj nutně jeví jako obstrukce, která nejspíš vystaví Českou republiku v rámci Unie do situace, jež bude svými dopady mnohem závažnější než například jarní selhání českého předsednictví.

Je svým způsobem symbolické, že tato kulminace českých politických karambolů roku 2009 se bude časově krýt s oslavami 20. výročí sametové revoluce. Některé z analýz, které se v souvislosti s tímto výročím vynoří, nám možná připomenou, že demokracie—i pokud jde o jednání politických elit—není jen nezávazná hra se svobodu, možnost dělat cokoliv. Že stejně důležitá jsou její další dimenze, jako je odpovědnost a schopnost hledat účinné kompromisy jak doma tak na mezinárodním poli.

Bohužel dvacet let po pádu komunismu se Česká republika jeví ze všeho nejvíc jako zlobivé dítě bez odpovědnosti. Pokud český prezident nepodepíše Lisabonskou smlouvu, Evropská unie nám to v následujících měsících jistě připomene a naše země se ocitne pod enormním tlakem. A pokud by Unie následovala hrozby francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, přikročí možná dokonce k opatřením, která zlobivého člena odsunou na okraj evropského dění.

ČRo 6, 23.9.2009

18. 09.

Zdivočelá média: tentokrát o radaru

Jiří Pehe Přečteno 5506 krát

Nad způsobem, jakým reagovala pravicová média na oznámení americké administrativy o zrušení plánů vybudovat u nás radarovou komponentu protiraketové obrany, zůstává rozum stát.

MF Dnes a Lidové noviny zřejmě usoudily, že běžný čtenář už vůbec nečte komentáře v nich zveřejněné, a poskytují nám tudíž komentáře přímo v obrovitých titulcích na prvních stranách. V MF Dnes titulek zní: „Radar nebude, Rusko vyhrálo.“ V Lidových novinách čteme: „Obama se vzdal Kremlu, radar v Česku nebude“.

Komentáře uvnitř deníků už číst netřeba, nemohou přeci opakovat nic jiného, než paranoidní hodnocení z megatitulků na prvních stranách.

Zatímco ve světových médiích se vedou—a ještě povedou—komplikované diskuse o tom, co americké rozhodnutí znamená, MF Dnes a Lidovky už mají jasno. Poněkud hystericky nám sdělují: Moskva zvítězila, Amerika prohrála. Češi jsou zase jednou obětí mocných. V komentářích uvnitř deníků pak narazíme na výrazy jako „zrada“, „Obamovo mnichovanství“, „soumrak atlanticismu“.

Průměrný občan po přečtení obou deníků nemůže než usoudit, že odmítnutí USA umístit radarovou kouli v Brdech se rovná svým významem mnichovské konferenci v roce 1938 nebo konferenci v Jaltě. Skoro se zdá, že ruská vojska se už shromažďují na hranicích země, kterou prý Obama smetl jako nějaký drobek ze stolu. Můžeme si přečíst i o tom, jak zklamána je podstatná část české veřejnosti.

Která, proboha?! Ve skutečnosti si podstatná část české veřejnosti nejspíš oddechla. Nejen proto, že skoro 70 procent lidí radar odmítalo, ale i proto, že v české kotlině bylo tak „přeradarováno“, že se z tématu dělalo mnohým už nevolno. Po nějakou dobu se mohlo zdát, že česká politika má jen dvě témata: třicetikorunový poplatek u lékaře a radar.

Autor tohoto textu byl zastáncem radaru i protiraketové obrany, ale snahy dělat z Obamy nového apoštola mnichovanství mu připadají směšně. Amerika měla plné právo svoje plány přehodnotit už proto, že to je ona, kdo měl celý projekt technologicky zajistit i zaplatit.

Dělat z protiraketové obrany jakýsi test našeho spojenectví s USA (nejprve síly našich vztahů k USA, nyní síly vztahů USA k naší malé „bezbranné“ zemičce) je značně přehnané. Obama jasně řekl při svém zdůvodnění změny plánů, že pro USA i nadále platí základní princip spojenectví v rámci NATO: jeden za všechny, všichni za jednoho. Jeho kritici to jaksi přeslechli.

Zrovna tak nechtěli slyšet argumenty, že naše bilaterální jednání o radaru s Bushovou administrativou (navzdory tomu, že USA i Česko jsou členy NATO) vnímaly mnohé země NATO jako podraz. A jako zpochybňování aliance. Češi si ovšem zase jednou mysleli, že jsou důležitější, než jsou. Co se tedy budou ohlížet na spojence v NATO a EU…

Přitom v sólovém jednání středoevropského trpaslíka s americkým obrem od začátku existoval notný risk, že si obr prostě zvolí jiné řešení. Už proto, že projektu protiraketové obrany, který u nás lámal politické vazy, se dostávalo v USA jenom malé pozornosti. Kdyby byl celý projekt od začátku—i na český nátlak—projektem USA-NATO, mohl nakonec radar v Brdech stát.

Navíc se Bushova administrativa zcela zjevně obrátila na špatného adresáta, když chtěla umístit radar právě u nás. Premiér Topolánek a jeho ministři totiž přistoupili k projektu zcela „neamericky“. Jejich snahy přesvědčit veřejnost o účelnosti projektu byly od počátku jalové. Skupinka „osvícených“ euroatlantistů si byla natolik jista svojí pravdou, že byla, jak se zdálo, ochotna pro prosazení radaru nakoupit třeba i nějaké další přeběhlíky.

Naši mediální kritici Obamy by se měli podívat do USA. Obama bojuje jako lev za zdravotnickou reformu. Pokud nebude schopen přesvědčit o její účelnosti v první řadě americkou veřejnost, ví, že prohrál. Ani by ho nenapadlo reformu zkusit prosadit, pokud by proti ní bylo 70 procent veřejnosti.

To v Česku jsme jiní kabrňáci! Smlouvy s USA byly s velkou pompou podepsány v situaci, kdy Topolánek a spol. neměli pro radar ani zajištěnu podporu veřejnosti, ani většinovou podporu Poslanecké sněmovny, ba ani podporu všech poslanců vládní koalice!

Naši majitelé euroatlantických pravd mohou stokrát otloukat Jiřímu Paroubkovi o hlavu změnu postojů i jeho zatvrzelost v odmítání radaru, jenže politika se dělá tak, že vláda, která něco chce, musí prostě opozici přesvědčit. U nás ovšem nikdo nikoho nepřesvědčuje. Ani tak zásadní věc, jakou je umístění americké základny u nás, nedonutí politiky, aby si sedli za zavřenými dveřmi a trpělivě vyjednávali—třeba i s pomocí strategie „něco za něco“.

V Česku se jen překřikujeme, takže i pro zásadní mezinárodní smlouvu s naším principiálním spojencem by zřejmě nakonec vzala vláda zavděk „vítězstvím“ o jeden hlas s pomocí morálně zcela „provařeného“ přeběhlíka.

Po zpackaném českém předsednictví EU, včetně svržení vlády uprostřed předsednictví, či neschopnosti dobrat se předčasných voleb ústavně čistým způsobem, nám Obama možná ušetřil další velkou ostudu. Možnost, že česká Poslanecká sněmovna by nakonec smlouvy o radaru neschválila, byla reálná. Dopad takového kroku na pověst České republiky by byl srovnatelný s tím, co jsme předvedli během předsednictví a co nás čeká, pokud po schválení Lisabonské smlouvy v Irsku zůstaneme poslední zemí v EU, která bude ratifikaci blokovat.

Jinými slovy: naše pravicová média by se měla přestat zbytečně a trapně navážet do Obamy a strašit bez přestání ruským medvědem. Skutečný strach jde především z naší vlastní neschopnosti si vládnout, našeho nedostatku loajality vůči spojencům v NATO a EU, a z hysterických reakcí na záležitosti, které (ač třeba nepříjemné) jsou ve skutečnosti normální součástí demokratického provozu (odložení voleb na řádný termín) a mezinárodních vztahů (přehodnocení amerických plánů na protiraketovou obranu).

17. 09.

Nekrolog za radar aneb další česká politická tragikomedie

Jiří Pehe Přečteno 5702 krát

Oznámení současné americké administrativy, že ustupuje od svých plánů vybudovat u nás radarovou komponentu protiraketové obrany, je důvodem k reflexi.

Proces „umísťování“ amerického radaru v České republice byl—jak je v české politice zvykem—od začátku fraška. O radaru nejprve diskutovaly s administrativou George. W. Bushe vlády sociální demokracie, která se ovšem přestala k projektu znát, když ČSSD skončila v opozici, a když se ukázalo, že je radar velmi nepopulární ve veřejném mínění.

Oficiální jednání o umístění radaru bylo oznámeno jen několik hodin po ustavení druhé Topolánkovy vlády. Následný vývoj měl všechny rysy typické české politické tragikomedie.

1. Z celé záležitosti se v médiích i politice téměř okamžitě stalo téma, které svým významem na české scéně zdaleka přesahovalo význam tohoto tématu v USA. Už kvůli této asymetrii bylo od začátku jasné, že existuje velký potenciál, že Češi budou na mezinárodním poli zase jednou za šašky, pokud Američani pragmaticky usoudí, že budování protiraketovoé obrany se má zastavit nebo přesunout jinam. Zatímco na české politické scéně i v médiích bylo naprosto přeradarováno, v USA o radaru vědělo několik odborníků a politiků.

2. Naše ochota umístit na českém území radar měla být údajně testem síly našeho spojenectví s USA. Američani to tak ovšem nikdy neviděli, byl to jen typický český politický mýtus.

3. Ve spojení s radarem politici, kteří ho prosazovali, silně mlžili. Opakovali oficiální americké zdůvodnění (obrana proti Iránu a Severní Koreji), ač jim šlo v první řadě o vybudování jakési pojistky proti Rusku.

4. Podivná byla i snaha využít radar k vytvoření nadstandardních vztahů s USA. Dělo se tak totiž na úkor dobrých vztahů s ostatními členy NATO, neboť Češi přistupovali k vyjednávání s USA převážně bilaterálně. Nebylo také jasné, jak si česká vláda výhody této nadstandardnosti představuje. Opravdu si někteří politici mysleli, že v případě konfliktu, například s Ruskem, budou USA ignorovat své závazky v rámci NATO, ale půjdou do rizika jaderného konfliktu kvůli radaru v České republice?

5. Češi zase jednou silně přecenili svůj význam v mezinárodním společenství. Nakonec nemají ani radar (a s ním prý související nadstandardní vztahy s USA), ale nemají ani dobré vztahy se svými spojenci v NATO a EU, protože ochotně hráli roli jakéhosi trojského koně Bushovy vlády v Evropě. Místo poctivé, konstruktivní politiky v rámci NATO a EU, si čeští politici usmysleli, že na zbytek EU a NATO zase jednou vyzrají.

6. Bilaterální vyjednávání s USA nejen o radaru, ale i o zrušení víz, popudila některé členské země EU. Když pak Rusko zastavilo na čas dodávky zemního plynu do zemí EU, obraceli se čeští politici s prosbami o pomoc na Brusel. Ukázalo se totiž, že v případě této momentálně jediné skutečné hrozby ze strany Ruska nám USA nepomohou. Nebudou ani budovat ropovod či plynovod z Texasu do Kralup, ani nevyšlou tankery.

7. Bylo s podivem, že ministryně zahraničí USA Riceová byla vůbec ochotna podepsat smlouvy o radaru s Topolánkovou vládou, protože Topolánkova vláda neměla pro schválení těchto smluv vyjednánu v parlamentu potřebnou podporu. Američani svým zrušením plánů na vybudování radaru možná předešli další naší ostudě, až by s pompou podepsané smlouvy odmítnula Poslanecká sněmovna.

16. 09.

Zdivočelá média aneb poučení z politické krize

Jiří Pehe Přečteno 10069 krát

Přední pravicové deníky pojaly rozhodnutí sociální demokracie neusilovat o předčasné volby v listopadu vskutku dramaticky: MF Dnes se snaží na první straně čtenáře ohromit titulkem „Zdivočelá země“. Lidovky znají i viníka „zdivočení“ naší země. Obrovitý titulek „Paroubkův atentát“ nemá nechat nikoho na pochybách, kdo to vše zavinil. Hospodářské noviny jsou umírněnější, i když ani v nich nechybí jistá hysterie. Levicové Právo si zachovalo odstup, ačkoliv titulek na první straně „Paroubek pohřbil volby“ je zavádějící.

Volby totiž nepohřbil Paroubek, kterýžto tudíž ani nespáchal politický „atentát“, jak tvrdí Lidovky. Dva spěšně uplácané ústavní zákony o předčasném rozpuštění Poslanecké sněmovny totiž společně přijaly všechny hlavní politické strany. Ústavní soud zrušil ten první, přičemž tak učinil nejenom proto, že to byl ústavní dodatek na jedno použití, což odporuje základním principům demokratické ústavnosti, ale také proto, že by byl použit retroaktivně. Rozjetá politická mašinérie, včetně stran, které teď ČSSD kritizují, tento nález ignorovala a byla připravena „retroaktivně“ aplikovat nový, tentokrát obecný ústavní zákon o rozpuštění Poslanecké sněmovny.

ČSSD neudělala nic jiného, než že situaci realisticky vyhodnotila, přičemž dospěla k názoru, že velmi pravděpodobné opětovné zrušení předčasných voleb, jakož i zrušení předčasného rozpuštění Poslanecké sněmovny, by vyvolalo větší chaos než uznání „porážky“ v souboji politiků s Ústavním soudem a uspořádání voleb v plném souladu s ústavou. Což nejspíš znamená až v květnu 2010.

Až se usadí prach zvířený rozhodnutím ČSSD, uvidíme, že se zase až tak moc nestalo. To podstatné se totiž stalo dříve, když Ústavní soud vcelku logicky zrušil předčasné volby zorganizované s pomocí ústavního dodatku, v němž „vůle lidu“, formálně projevená ústavní většinou v obou komorách, narazila do zdi základních principů liberálního konstitucionalismu, na němž stojí všechny liberální demokracie.

Nic moc se nestalo i proto, že takzvaná úřednická vláda, o níž její političtí stvořitelé občas rádi mluví pohrdlivě jako o vládě bez mandátu, je ve skutečnosti vládou velké koalice. Nesedí v ní sice politici, ale byla stvořena společně dvěma největšími stranami, které do ní nominovaly své ministry. Až politikům a některým novinářům zchladnou hlavy, zjistí, že tato vláda velké koalice může nejen bez problémů zabezpečit základní provoz státu až do června 2010, ale může být také „využita“—pokud bude zájem—k prosazení rozpočtových škrtů nebo dokonce i některých reformních kroků. Její „úřednický“ charakter dává největším politickým stranám skvělou příležitost „schovat se“ při prosazení některých nepopulárních kroků za vládu.

Nikde není psáno, že předčasné volby, jež měly stvořit vládu s údajně „plným mandátem“, by skutečně politickou situaci projasnily. Pokud budou dvě největší politické strany skutečně chtít něco zásadního vyřešit, mají společně v Poslanecké sněmovně až do voleb téměř 150 poslanců.

Jinými slovy: ani po volbách jedna ze dvou velkých stran nebude zřejmě schopna utvořit natolik silnou vládu, aby mohla prosadit jen „svoje“ recepty. Opět bude nutné hledat kompromisy přes politický střed, což mohou politici v parlamentu i „úředníci“ ve vládě společně dělat už teď.

Současná „krize“ navíc demokracii u nás dlouhodobě spíše posílí, než oslabí. To, že politické strany narazily se svým ohýbáním pravidel demokratické hry a právního státu na Ústavní soud, je ku prospěchu naší demokracie. Paroubkovo oznámení, že ČSSD chce volby až v řádném termínu, neboť nechce riskovat další střet s Ústavním soudem i následný chaos, je též výchovné. Zdá se, že česká demokracie konečně začíná mít jisté mantinely, jakkoliv se to při prvním pohledu na „zdivočelé“ reakce politiků a médií nezdá.

Jistě se bude hojně spekulovat o tom, jaké jsou skutečné důvody rozhodnutí ČSSD. Autor těchto řádek už zaslechl spekulace o tom, že se mají vynořit kompromitující materiály na tu či onu stranu a politiky. Nebo dokonce spekulace o tom, že setrvání Fischerovy vlády až do května 2010 je v zájmu některých mocných ekonomických skupin.

Pokud je za rozhodnutím ČSSD odložit volby i nějaká další taktika, než jen důvody oficiálně zveřejněné, pak tím nejpravděpodobnějším, co si lze dovodit i bez znalosti zákulisních informací, je možná snaha ČSSD oslabit rychle rostoucí TOP 09, která v posledních průzkumech předstihla dokonce i tradičně třetí KSČM. TOP 09 bude mít coby nová strana velké problémy udržet dalších zhruba 9 měsíců zájem voličů. Bude muset uspořádat sjezd, vyložit karty.

Problémy sice může mít samozřejmě i ČSSD (i v závislosti na tom, jak si lidé vyhodnotí její „přemet“ s předčasnými volbami), ale větší problémy bude mít spíše ODS.

Topolánkova pozice ve straně je ve světle jeho poněkud zbrklé reakce (složení poslaneckého mandátu) oslabena. Navíc se strana opět dostane do těžkých vnitřních sporů, až nastane za několik týdnů moment, kdy Česká republika bude zásluhou prezidenta Klause a s ním názorově spřízněných politiků v ODS na evropském pranýři kvůli Lisabonské smlouvě. ODS by se měla modlit, aby Irové i napodruhé Lisabon odmítli, protože pokud tak neučiní, bude domácí i evropský tlak na Klause a jeho souputníky obrovský. A to vše může snadno vyústit to další vnitrostranické války.

Obecně lze předpokládat, že odklad voleb silně poškodí malé, zejména mimoparlamentní strany. Mnohé z nich si na volby musely půjčit, další volby už finančně neutáhnou. Rozhodnutí ČSSD neusilovat o předčasné volby může tedy být i pragmatickým pokusem dále zredukovat politické spektrum. A když už mluvíme o pragmatismu: ČSSD možná přestala spěchat k předčasným volbám i proto, že na vládu, jež by vzešla z voleb teď, by čekaly velké ekonomické problémy. Pro politiky může být výhodné schovávat se ještě několik měsíců za „úřednickou“ vládu.

08. 09.

Umělá nebo přirozená blokáda Lisabonské smlouvy?

Jiří Pehe Přečteno 12284 krát

Zástupce šéfredaktora Lidových novin Petr Zavadil, jehož pravidelný sloupek zvaný Eurozóna, se v nejnovější podobě Lidovek objevuje nikoliv na poněkud zastrčeném dně druhé strany deníku, ale na názorových stránkách, se opřel do německého europoslance Jo Leinena kvůli tomu, že označil za „umělou blokádu“ sérii podání senátorů za Občanskou demokratickou stranu k Ústavnímu soudu, jímž tito názoroví souputníci prezidenta Klause (Leinen je označuje za „protievropany“) žádají přezkoumání Lisabonské smlouvy.

Zavadila prý pojem „umělá blokáda“ zaujal. Ptá se: Která blokáda Lisabonské smlouvy je přirozená a která umělá? Proč je zrovna tato umělá?

Ač Zavadil odpověď na svojí otázku nejspíš dobře zná, ale možná ji jenom nechce vyjevit v deníku, v jehož komentátorském oddělení mají silnou pozici novinářští „protievropané“, pomožme mu.

O „umělé blokádě“ mluví Leinen--zcela oprávněně--z těchto důvodů:

1. Soulad podstatných částí Lisabonské smlouvy s českou ústavou už Ústavní soud prozkoumal na popud senátorů za ODS vloni, přičemž poměrem 15:0 (!) nenašel žádný problém.

2. Lisabonskou smlouvu doporučily ústavními většinami (!) k ratifikaci prezidentovi republiky obě komory parlamentu letos na jaře.

3. Malá skupinka senátorů z ODS oznámila po hlasování Senátu o Lisabonské smlouvě, že i přes kroky vyjmenované v předešlých bodech požádá Ústavní soud o přezkoumání Lisabonské smlouvy s ústavou. Rozdíl oproti loňskému podání bude prý spočívat v tom, že se bude tentokrát posuzovat soulad celé Lisabonské smlouvy s ústavou.

4. Ačkoliv by se dalo předpokládat, že senátoři měli hlavní argumenty poukazující na možný nesoulad Lisabonské smlouvy s ústavou zesumírovány už v okamžiku, kdy o ní Senát rozhodoval, ani o několik měsíců později nebylo podání k Ústavnímu soudu v této věci zatím učiněno!

5. Prezident republiky, který v případech, kdy mu ústava nestanovuje specifické termíny, má podle tvůrců ústavy i ústavních expertů konat (v tomto případě dokončit svým podpisem proces ratifikace) bez prodlení, čeká se svým rozhodnutím už více než čtvrt roku prý i na výše zmíněné zatím nepodané podání senátorů z ODS.

6. Místo zmíněného podání nakonec senátoři za ODS požádali na konci srpna Ústavní soud, aby rozhodnul, zda je v pořádku zákon o tzv. vázaném mandátu, kterým si parlament vyhradil právo v budoucnosti schvalovat případný přesun pravomocí do Bruselu na základě Lisabonské smlouvy. Přitom samotný tento zákon byl jakousi úlitbou zákonodárcům z řad ODS, aby hlasovali pro Lisabonskou smlouvu. Výše zmíněná skupinka senátorů za ODS nyní tento zákon napadá kvůli tomu, že prý se toto případné schvalování přesunu pravomocí do Bruselu nemá dít s pomocí prosté většiny zákonodárců, ale většiny ústavní. Podání ohledně samotné Lisabonské smlouvy prý bude následovat--podle poslední verze asi na konci září či začátku října.

7. Lisabonskou smlouvu zatím schválily parlamenty 26 členských zemí EU. V Polsku řekl polský prezident, že smlouvu ratifikuje, když jí napodruhé schválí Irové v referendu. V Německu doporučil Ústavní soud prezidentovi smlouvu ratifikovat, až parlament schválí německou verzi zákona o vázaném mandátu. To se zřejmě stane na konci září. Česká republika tak zůstává jedinou zemí, kde nejsou kritéria pro dokončení ratifikace jasná.

8. Není také jasné, čím se postavení České republiky v EU liší od ostatních členských zemí natolik, že se smlouvou, kterou bez větších problémů schválily všechny ostatní členské země, v nichž s rozhodovalo o smlouvě v parlamentech, mají někteří čeští politici takové problémy. Většinu české veřejnosti, parlament (který projevil svoji vůli ústavní většinou) i naprostou většinu ostatních členských zemí EU drží jako své politické rukojmí malá skupina českých „protievropanů“.

Pokud Petrovi Zavadilovi připadá ve světle výše uvedených argumentů postup prezidenta a skupinky senátorů za ODS „přirozený“, spíše než „umělý“, je to dost na pováženou. Nejde totiž—ani jen ve zběžném pohledu—o nic jiného, než o umělé zdržování celého procesu, který je navíc doprovázen pohrdáním vůči projevené vůli parlamentu i ostatním zemím EU. Prezident přitom odmítá—na rozdíl od prezidentů Polska a Německa—jasně formulovat kritéria, která musí být splněna, aby smlouvu ratifikoval.

Situace, v níž ústavně neodpovědný prezident země odmítá podepsat zásadní mezinárodní smlouvu, kterou mu k ratifikaci doporučily ústavní většinou obě komory parlamentu, přičemž prý, mimo jiné, čeká na rozhodnutí Ústavního soudu (na němž jinak nenechá nitku suchou) ve věci podání, které ani několik měsíců po parlamentním hlasování nebylo zformulováno, je všechno možné, jenom ne „přirozená“.

Stejně tak není „přirozená“ ani skutečnost, že prezident, který neustále mluví o suverenitě, váže přinejmenším část svého případného rozhodnutí na výsledek hlasování v jiné zemi—Irsku. K dokončení ratifikačního procesu je Česká republika vázána mezinárodními smlouvami bez ohledu na to, zda Irové Lisabonskou smlouvu napodruhé schválí.

Jde přitom o téhož prezidenta, který je zmíněn v preambuli Lisabonské smlouvy jmenovitě jako jeden ze státníků, kteří se rozhodli tuto smlouvu dojednat, a který jejím vyjednáním pověřil v souladu s českou ústavou premiéra a ministra zahraničí. Ač jim prezident toto právo až do ukončení jednání neodejmul, přesto se nyní tváří, jako by s Lisabonskou smlouvou neměl nic společného. I to je přirozené?

Jo Leinenovi bychom měli děkovat, že pojmenovává věci pravými jmény. Tahle schopnost se v české kotlině ve 20. století dost vytratila. A jak ukazuje i Zavadilův článek, nebyla ještě obnovena ani 20 let po pádu komunismu. Ačkoliv i v Německu se někteří zákonodárci obrátili na Ústavní soud, bylo to v rámci jasných pravidel hry, jasných kritérií. Prezident země jasně řekl, za jakých podmínek smlouvu ratifikuje.

Obstrukční postup skupinky zákonodárců a prezidenta, který vidíme u nás, by v Německu vyvolal politický a mediální skandál. U nás se píší hlubokomyslné články o tom, co je „umělé“ a co je „přirozené“.

04. 09.

Kdo je aktivistický: Ústavní soud nebo Václav Klaus?

Jiří Pehe Přečteno 5961 krát

O rozhodnutí Ústavního soudu pozastavit konání předčasných voleb, jímž si dal čas rozhodnout o ústavní stížnosti poslance Miloše Melčáka na ústavní zákon o zkrácení volebního období (který prý porušuje jeho právo být volen na celé volební období), bylo v českých médiích řečeno experty, komentátory i politiky téměř vše podstatné, pokud jde o možné výklady ústavy. Další diskuse budou jistě následovat, až Ústavní soud projedná samotnou Melčákovu stížnost ve veřejném slyšení 10. září.

Ústavně-právní spory budou nejspíš pokračovat i v případě, že se politikům podaří, tak jak si předsevzali, bleskurychle připravit ústavní zákon, který by trvale zakotvil v ústavě takovou možnost předčasného rozpuštění Poslanecké sněmovny, jež by byla schůdnější než tři možnosti v ústavě již existující. Právní zástupce Melčáka Jan Kalvoda totiž hrozí, že napadne i takový ústavní dodatek, neboť závratná rychlost, s níž ho politici chtějí přijmout, zpochybňuje ústavu stejně, jako Melčákem již napadený jednorázový ústavní zákon o zkrácení volebního období.

Jelikož rozhodnutí Ústavního soudu nelze předjímat, zaměřme se na jiný závažný aspekt politické krize, který je již zřejmý. Je jím poměrně nízká demokratická kultura české politické reprezentace, která—když se cítí rozhodnutím Ústavního soudu znejistěna—neváhá rozhodnutí této instituce zpochybňovat a agresivně napadat. Přitom Ústavní soud zatím neudělal nic jiného, než že si vzal do 10. září čas na rozmyšlenou, což je vzhledem k podané stížnosti—pokud by ji soud šmahem neodmítnul jako neopodstatněnou—jeho právo. To, že toto rozhodnutí může zpozdit konání voleb, je nepříjemné, ale Ústavní soud má jistě právo přinejmenším důkladně prostudovat argumenty vznesené v Melčákově stížnosti.

Nejagresivněji se na adresu Ústavního soudu vyjádřil prezident Václav Klaus, který ho označil za bezprecedentní a aktivistické. Někteří další politici—z obou stran politického spektra--prezidentovu vyjádření přizvukovali.

Je to zajímavá ilustrace toho, jak politici měří sobě a ústavnímu soudu dvojím metrem. Když se Ústavní soud v minulosti postavil proti prezidentovi ve sporu s předsedkyní Nejvyššího soudu Ivou Brožovou, Klaus Ústavní soud také napadl, ale někteří politici, kteří s ním teď v kauze předčasných voleb souhlasí, tehdy chválili nezávislost Ústavního soudu.

Vraťme se ale k prezidentovým slovům o tom, že rozhodnutí Ústavního soudu je aktivistické a bezprecedentní. Tato slova totiž na adresu Ústavního soudu řekl politik, který už několik měsíců odmítá podepsat Lisabonskou smlouvu, přičemž se do určité míry zaštiťuje autoritou právě Ústavního soudu.

Ačkoliv Lisabonskou smlouvu doporučily prezidentovi k ratifikaci ústavní většinou obě komory parlamentu, Klaus údajně čeká nejen na výsledky opakovaného irského referenda, ale také na rozhodnutí Ústavního soudu o podání skupiny senátorů z Občanské demokratické strany, jež ovšem ještě nebylo ani zformulováno!

Když předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský před časem naznačil, že prezidentovo odkládání rozhodnutí o ratifikaci Lisabonské smlouvy odporuje duchu ústavy, neboť tam kde ústava nezmiňuje lhůty pro prezidentovo konání, má se zato, že prezident má konat bez zbytečného prodlení, lidé z prezidentova okolí reagovali tak, že prezident je v této věci suverén, který si může v podstatě dělat, co chce. Včetně toho, že Lisabonskou smlouvu—navzdory vůli projevené ústavní většinou v parlamentu—ratifikovat odmítne.

V našem systému parlamentní demokracie je přitom pozice prezidenta definována tak, že je prezident ústavně neodpovědný, tedy vlastně—jak už deklaroval Nejvyšší správní soud—jakýsi nejvyšší státní úředník, který by neměl do běhu systému, v němž je nejvyšším suverénem parlament, aktivisticky zasahovat. Jak jinak ovšem definovat prezidentovo počínání v případě Lisabonské smlouvy, než jako aktivistické a, ano, bezprecedentní?

Možná by nebylo třeba všechny tyto souvislosti připomínat, kdyby právě prezident ve své kritice ústavního soudu neměřil tak očividně dvojím metrem. Označit totiž za aktivistické a bezprecedentní rozhodnutí Ústavního soudu, který zatím neudělal nic jiného, než že shledal Melčákovu stížnost hodnou projednání a dal si čas na rozmyšlenou, je poněkud paradoxní právě ve světle prezidentova vlastního postupu v otázce Lisabonské smlouvy.

Zatímco Ústavní soud si vzal na rozmyšlenou pouhých deset dní, aby posoudil již existující a řádně podanou stížnost poslance Melčáka, prezident již několik měsíců čeká na dosud nezformulované podání skupiny senátorů za ODS, kteří údajně chtějí, aby Ústavní soud posoudil, zda je Lisabonská smlouva v souladu s českou ústavou.

Prezident a další politici napadají Ústavní soud, že může zdržet konání předčasných voleb v České republice, ale málokdo se pozastavuje na skutečností, že prezident, spolu se skupinkou senátorů, aktivně zdržují ratifikaci Lisabonské smlouvy, na níž závisí nikoliv to, zda se volby v malé evropské zemi budou konat o něco později, ale budoucí vývoj celé Evropy, přičemž k tomuto zdržování používají právě onen Ústavní soud, který za jiných okolností prezident označuje za součást jakési soudcovské tyranie, nebo ho napadá jako aktivistický.

Politici by si prostě měli nejprve měli zamést před vlastním prahem a naučit se většímu respektu vůči soudcovskému stavu, včetně Ústavního soudu. Je přinejmenším licoměrné na jedné straně tuto instituci kritizovat za jakési údajné zdržování voleb s nedozírnými následky a, na straně druhé, ji aktivně využívat ke zdržování procesu další evropské integrace. Stejně licoměrné je od některých politiků, když Ústavní soud chválí za rozhodnutí, která jim hrají do not, ale nenechají na soudu nitku suchou, když učiní rozhodnutí, jež se jim nelíbí.

ČRo 6, 3.9.2009

03. 09.

Ústavní stížnost je logická (rozhovor pro slovenský Sme)

Jiří Pehe Přečteno 6059 krát

Sťažnosť je logická
Na reakciách politikov vidno, že sme mladá demokracia, hovorí politológ JIŘÍ PEHE

Kto je zodpovedný za túto krízu?„Hlavne najväčšie politické strany, ktoré sa uzniesli, že sa dostanú k predčasným voľbám opäť pomocou jednorazového ústavného dodatku. Ten kritizovali mnohí experti ako neústavný, pretože ústava sa nemá meniť jednorazovo. I keď je to sťažnosť poslanca, ktorý má svoju vlastnú históriu spochybňovania ústavy, je logické, že sa na to niekto sťažoval.“

Prezident Václav Klaus rozhodnutie ústavného súdu označil za politické a aktivistické. Súhlasíte s ním?„Nie. Ústavný súd urobil len to, čo mu prináleží. Dostal kvalitne spracovanú sťažnosť, ktorú musí rozhodnúť, a vzal si čas na rozmyslenie, pretože nemôže rozhodnúť zo dňa na deň. Je ironické, že ústavný súd kritizuje práve Klaus, ktorý už niekoľko mesiacov odmieta podpísať Lisabonskú zmluvu a čaká rozhodnutie ústavného súdu o sťažnosti, ktorá ešte vôbec nebola podaná. Klaus by si mal zamiesť pred vlastným prahom.“

Považujete kritiku súdu z úst straníckych lídrov za štandardnú v demokracii?„Aj keď po schôdzke na Hrade zaznelo, že politici s rozhodnutím súdu nesúhlasia, ale budú ho ctiť, čo je dôležité, prvé reakcie boli zodpovedajúce mladej demokracii. V normálnej demokracii sa rozhodnutia ústavného súdu nespochybňujú.“

Vidíte paralely dnešnej situácie v minulosti?„Rozhodovanie o Lisabonskej zmluve. Aj tam sa vyskytli stanoviská, že ústavný súd na to nemá kompetencie alebo je využívaný niektorými politikmi účelovo. Pokiaľ ide o zásah do politického procesu, v roku 2000 ústavný súd zrušil volebný zákon, ktorý vtedy pripravili ODS a ČSSD. Porušoval pravidlá pomerného volebného systému. Tiež to vtedy vyvolalo veľmi podobnú zúrivú reakciu. Nakoniec ale prijali novelu a prispôsobili sa.“

Dopadne to tak aj teraz?„Zdá sa, že riešenie sa rysuje - prijme sa ústavný zákon, ktorý včlení do ústavy trvalé riešenie. To znamená, že Poslanecká snemovňa má možnosť trojpätinovou väčšinou požiadať prezidenta o rozpustenie a vyhlásenie predčasných volieb. To je metóda, ktorá existuje v celej rade iných krajín, napríklad v Poľsku. Je nebezpečenstvo, že to bude opäť napadnuté na ústavnom súde. Nie obsah, ale spôsob prijatia, pretože to chcú celé prijať v priebehu týždňa.“

Ako to, že politici sa dokázali tak rýchlo dohodnúť na riešení?

„Je v tom obsiahnutá starosť jednak o finančné prostriedky, ktoré strany do toho (kampane) investovali, jednak o to, čo by sa stalo, keby boli voľby odložené a nová politická vláda by nemohla včas rozhodnúť rozpočte, o ktorom tá úradnícka podľa nich nemá mandát rozhodovať. Je tam určite verejný záujem. A je tam aj rivalita medzi ústavnými inštitúciami. Politici chcú ústavný súd odkázať do patričných medzí.“

Sme, 3.9.2009

02. 09.

Poučení z ústavní krize

Jiří Pehe Přečteno 7593 krát

Situace, která vznikla po rozhodnutí Ústavního soudu, jimž pozastavil konání předčasných voleb do okamžiku, než rozhodne o ústavní stížnosti poslance Miloše Melčáka na předčasné volby, má všechny ingredience ústavní krize. Melčák si stěžuje, že ústavní zákon o zkrácení volebního období porušuje jeho právo být volen.

Každá krize má nejen negativní dopady, ale také některé pozitivní. Začneme-li těmi pozitivními, můžeme argumentovat, že až opadnou vášně, které rozhodnutí Ústavního soudu vzbudilo mezi politiky, nejspíš zjistíme, že nebylo vůbec na škodu, když Ústavní soud vzal Melčákovu stížnost vážně do té míry, že si v podobě jakéhosi předběžného opatření vyhradil čas na rozhodnutí o ní.

Argumentovat, že jelikož se na základě tohoto „předběžného opatření“ může zpozdit konání předčasných voleb, Ústavní soud ohrožuje veřejné zájmy, je poměrně nešťastné, protože bychom v takovém případě potřebovali speciální ústavní dodatek o tom, kdo určuje, co jsou veřejné zájmy. Ústavní soud má prostě právo vyhradit si čas na rozhodnutí, a není jeho povinností řešit, zdali tím ohrozí termín konání voleb, který si v podobě jednorázového—tedy velmi pochybného—ústavního zákona stanovili politici.

Je ironické, že se proti rozhodnutí Ústavního soudu ozval nejhlasitěji prezident Václav Klaus. Ten sám totiž čeká už několik měsíců s podpisem Lisabonské smlouvy (doporučené k ratifikaci ústavními většinami obou parlamentních komor) na podání senátorů za ODS k Ústavnímu soudu, kteří takové podání ještě ani nepřipravili. Ti tvrdí, že chtějí, aby Ústavní soud posoudil, zda je smlouva v souladu s českou ústavou.

Když prezident označuje „předběžné rozhodnutí“ Ústavního soudu o pozastavení předčasných voleb za „bezprecedentní a aktivistické“, měl by si zamést před vlastním prahem. Co jiného, než bezprecedentní a aktivistické jsou jeho obstrukce v případě Lisabonské smlouvy? Navíc, na rozdíl od něj, se Ústavní soud nepokouší o zdržovací taktiku, neboť jasně oznámil, kdy o meritu Melčákovy stížnosti rozhodne (10. září).

Prezident by možná měl právo Ústavní soud kritizovat, kdyby ten jednal jako on. Tedy kdyby vydal jakési předběžné opatření s tím, že bude čekat na zatím nezformulovanou stížnost poslance Melčáka.

Pozitivním aspektem krize také je, že jakkoliv lákavé by mohlo být pro nejvyšší ústavní činitele z řad politiků rozhodnutí Ústavního soudu ignorovat, a tím krizi ještě prohloubit, nejvyšší ústavní činitelé během schůzky na Hradě řekli, že rozhodnutí Ústavního soudu ctí.

Svým způsobem pozitivní je také skutečnost, že se možná dočkáme toho, co se mělo stát, už když parlament před několika měsíci rozhodoval, jak dospět k předčasným volbám. Tedy že bude přijat ústavní zákon zakotvující trvale nový způsob rozpuštění Poslanecké sněmovny. Ten by byl poněkud méně těžkopádný než tři velmi složité a téměř neschůdné způsoby popsané v současné ústavě. Návrh, který se zatím rýsuje jako nejpravděpodobnější, by spočíval v tom, že Poslanecká sněmovna by mohla třípětinovou většinou navrhnout prezidentovi vlastní rozpuštění a vypsání předčasných voleb.

Méně pozitivní je způsob, jakým se má k této ústavní změně dospět. Ačkoliv senátní návrh ústavního zákona, který by podobné rozpuštění Sněmovny umožňoval, už nějakou dobu leží ve Sněmovně, nyní se má k přijetí tohoto ústavního dodatku dospět nevídaným tempem, aby se, pokud možno, ještě stihnul vyhlášený termín předčasných voleb. Tato rychlost už sama o sobě poněkud devalvuje význam základního zákona státu.

Když už chtějí zákonodárci opravovat ústavu, možná by měli také zakotvit změnu, která platí v některých jiných demokraciích. Ta spočívá v tom, že když parlament přijme ústavní dodatek, musí se dolní komora vzápětí rozpustit, a ústavní změna začne platit, až když je schválena i nově zvoleným zákonodárným sborem.

Nejhorším aspektem rozhodnutí Ústavního soudu je jeho potenciál uvrhnout zemi do skutečného ústavního chaosu. Tato možnost by ovšem neměla být vyčítána Ústavnímu soudu. Ten si jen vzal čas na rozhodnutí, o nějž byl v Melčákově stížnosti v souladu se zákonem požádán.

Možnost chaosu spíše souvisí s rizikem, jež ještě nebylo úplně zažehnáno, že dojde k jakési válce mezi nejvyššími ústavními institucemi. Ta by mohla být zažehnuta například v případě, že by se politici nakonec rozhodli Ústavní soud ignorovat.

Bez rizika také není ohlášené projednání meritu Melčákovy stížnosti Ústavním soudem. Pokud by totiž Ústavní soud zrušil jednorázový ústavní zákon o vyhlášení předčasných voleb, spustí se bitva o to, zda Ústavní soud může rušit ústavní zákony, ať už jsou jakkoliv zmetkovité. Jak už někteří pozorovatelé poznamenali, mohl by pak Ústavní soud v takovém případě zrušit například i ústavní zákon o svém vlastním zrušení. Dalo by se přitom argumentovat, že Parlament má právo zrušit Ústavní soud zrovna tak, jako měl právo ho vytvořit.

Politická vřava by vypukla nepochybně i v případě, že by Ústavní soud vyhověl Melčákově stížnosti na základě Listiny práv a svobod. V případě, že by skutečně dospěl k názoru, že poslancova lidská a občanská práva (právo být volen na celé volební období) byla porušena, mohl by totiž argumentovat i z pozic mezinárodních lidsko-právních dohod, které Česká republika vtělila do svého ústavního systému, a které mohou být za určitých okolností nadřazeny i české ústavě.

Jak už jsem ale napsal v textu Melčák a ústava, bylo by rozhodnutí ve prospěch Mělčáka z pozic údajného porušení jeho občanských a lidských práv, značně problematické. Stěžuje-li si Melčák na své právo být volen na celé volební období, co si pak počít s již existujícími články ústavy, které předčasné rozpuštění Sněmovny umožňují? Navíc předčasné rozpuštění dolní komory parlamentu (a tedy i neexistence práva poslance být vždy volen na celé volební období) je zakotveno různými způsoby v ústavách mnoha demokratických států.

Zásadní otázkou v tomto kontextu je, zda mají české politické špičky dostatek demokratické kultury, aby různá možná rozhodnutí Ústavního soudu byly schopny akceptovat bez vyvolání již zmíněné „války“ s Ústavním soudem. První reakce některých politiků na rozhodnutí Ústavního soudu konání této ústavní instituce zpochybňovaly.

Advokát a bývalý politik Jan Kalvoda, který reprezentuje Melčáka, také hrozí, že u Ústavního soudu napadne i další možné ústavní dodatky, které by politici chtěli urychleně přijmout. I když si lze jen těžko představit, že by uspěl se stížností na ústavní zákon, který zakotvuje trvalé řešení, Ústavní soud by si mohl po podání nové stížnosti znovu vyžádat čas na rozmyšlenou, což by bezpochyby značně radikalizovalo politickou situaci u nás.

Nakonec ještě k Melčákovi. Je velmi nešťastné, že se role obhájce ústavní čistoty chopil právě tento politik, který v roce 2007 zběhnul od sociální demokracie k vládnímu táboru za okolností, jež si možná také zasluhovaly podnět k Ústavnímu soudu

Přesto se objevily i texty, v nichž je Melčák označován za hrdinu. Bohužel se ale nelze zbavit dojmu, že stejně jako tomu bylo v přeběhlické aféře, je i tentokrát Melčák jen nastrčená figurka ve hře, která politické a intelektuální obzory tohoto „hrdiny“ o dost přesahuje. Zajímavě o tom píše na svém blogu například Jan Macháček.

Archiv článků: září 2009

Až naplno vybuchne lisabonská bomba...

Klaus by měl podepsat Lisabon nebo rezignovat

Černý politický rok v Česku

Zdivočelá média: tentokrát o radaru

Nekrolog za radar aneb další česká politická tragikomedie

Zdivočelá média aneb poučení z politické krize

Umělá nebo přirozená blokáda Lisabonské smlouvy?

Kdo je aktivistický: Ústavní soud nebo Václav Klaus?

Ústavní stížnost je logická (rozhovor pro slovenský Sme)

Poučení z ústavní krize

Blogeři abecedně