Jiří Pehe

30. 03.

K čemu jsou v EU prezidenti?

Jiří Pehe Přečteno 5249 krát

Správce blogů na Aktualne.cz Libor Stejskal oslovil některé z bloggerů s následující nabídkou:
Kolega Tomáš Klvaňa u nás minulý týden zveřejnil text, v němž se zamýšlel nad tím, zda by nebylo dobré zrušit v tuzemském ústavním systému funkci prezidenta. Téma zjevně zaujalo, do debaty se zapojila celá řada čtenářů, svůj názor v rozhovoru pro týdeník Respekt vyjádřil i bývalý prezident Václav Havel. Vzhledem ke značnému ohlasu mne tudíž napadlo, zda-li byste se prostřednictvím svých blogů nechtěli zapojit do diskursu.

K tématu rměnící se role hlav států nejen u nás, ale v celé EU, jsem napsal v létě 2009 text pro Insitut pre verejne otázky v Bratislavě. Jelikož text souvisí s tématem, které naposledy otevřel Tomáš Klvaňa (před ním navrhoval už několikrát funkci prezidenta zrušit například Petr Uhl v Právu), zveřejňuji ho zde.

K čemu jsou v EU prezidenti?

K posouzení významu funkce prezidenta v evropském kontextu je třeba nejprve vzít v úvahu několik kritérií. Například skutečnost, že většina evropských republik jsou parlamentní demokracie, v nichž, už z definice, stojí na špičce výkonné moci vláda a premiér.

Druhým kritériem je mezinárodní kontext. Většina evropských zemí je dnes součástí Evropské unie. Ta je institucionálním hybridem, jež v sobě spojuje rysy mezivládní organizace, konfederace a federace. Jejím nejvyšším orgánem je Evropská rada, kde na nejvyšší úrovni zastupují všechny členské země šéfové výkonné moci v té které zemi, což jsou—až na Francii—premiéři.

Je tedy jasné, že s každým dalším krokem ve směru větší integrace EU roste význam premiérů na úkor prezidentů, jejichž role se s postupným předáváním dalších pravomocí národních států do Bruselu fakticky i symbolicky zmenšuje--tak, jak se na úkor Bruselu zmenšuje význam domácího politického hřiště.

Členství v EU znamená pro členské země přijetí konceptu tzv. dělené suverenity. Funkce a pravomoci hlavy států se zatím jakoby „nedělily“--navzdory tomu, jak už bylo řečeno, že se jejich význam, s výjimkou Francie, s další integrací jaksi zmenšuje na úkor premiérů.

Přijetí Lisabonské smlouvy znamená posun, protože byla vytvořena funkce stálého předsedy Evropské rady, o které se většinou mluví jako o evropském prezidentovi. Dosud v předsednické funkci rotovaly jednotlivé členské země. Ačkoliv funkce evropského prezidenta nijak přímo neinterferuje s pozicemi hlav jednotlivých členských států, je zřejmé, že v symbolické rovině byly funkce hlav členských států umenšeny v okamžiku, kdy vznikla pozice evropského prezidenta.

Ačkoliv se EU zatím nestává žádným superstrátem, jak argumentují někteří euroskeptici, je zřejmé, že vznik funkce, která je chápana jako jakási hlava Evropy, vytváří zvláštní situaci, kdy hlavy jednotlivých členských států—už beztak zastíněné premiéry coby nejvyššími zástupci svých zemí v Evropské radě—jsou chápany jen jako symboly státnosti jednotlivých členských zemí.

Kritérium státnosti je ostatně dalším, které je třeba zvážit. Národní státy zatím nezanikají, ale přinejmenším v případě členských zemí EU vidíme postupné zmenšování významu státnosti jednotlivých členských zemí s tím, jak se prohlubuje evropská integrace—a roste, zatím jen opticky, „státnost“ EU.

Je zřejmé, že vlastní státnost má různou váhu v různých členských zemích EU. Západoevropské demokracie, které jsou založeny na občanském principu, chápou státnost poněkud jinak než nové demokracie na východě Evropy, kde je občanský princip promíchán s principem národním, chápaným často etnicky. Státnost je pro tyto nové demokracie důležitá i proto, že se teprve před dvaceti lety vymanily ze sovětské nadvlády, kdy s nimi bylo zacházeno jako s koloniemi.

Některé země, jako jsou Slovensko, Slovinsko nebo baltské státy, vznikly jako samostatné entity až po oddělení od federací, které o několik let přežily pád komunismu. Zde má pojem vlastní státnosti ještě o něco větší váhu a symboliku, než v zemích, které sice byly formálně sovětskými satelity, ale existovaly na mapě světa jako samostatné státní útvary.

Je jasné, že postupný posun některých atributů státnosti i suverenity na evropskou úroveň vyvolává jisté napětí zejména v zemích, které byly schopny praktikovat vlastní státnost před vstupem do EU jen po velmi krátkou dobu. Prezidenti zůstávají jakýmsi symbolickým vyjádřením existence vlastní státnosti.

Dalším kritériem je kombinace způsobu volby prezidenta, jeho ústavních pravomocí a tradic. Jak už bylo řečeno, všechny nové státy EU jsou parlamentní demokracie, ale ne ve všech je funkce prezidenta nastavena z hlediska ústavy, tradic a způsobu volby stejně. Například role polského prezidenta je z ústavního hlediska silná (občas se dokonce mluví o parlamentní demokracii s prvky prezidentského systému), zatímco role maďarského prezidenta je velmi slabá (takže se občas mluví o kancléřském systému).

Způsob volby prezidenta ne vždy předurčuje sílu jeho pozice. Často se sice tvrdí, že prezidenti volení přímo mají silnější mandát než prezidenti volení parlamentem či speciálním volitelským sborem, ale hodně záleží na ostatních zmíněných faktorech. Český prezident je tak sice volen parlamentem, ale kombinace jeho ústavních pravomocí a prvorepublikových tradic z něj dělá poměrně silného hráče na domácím i zahraničně-politickém poli.

Obecně lze argumentovat, že zatímco v prvních fázích budování post-komunistických demokracií nebylo ve většině případů špatné mít vedle vlády i poměrně autonomního prezidenta (jehož autonomie na vládě mohla být přímou volbou symbolicky ještě posílena), s postupující konsolidací demokratických poměrů, zejména po vstupu do EU, je jistá dvojkolejnost výkonné moci v nových demokraciích stále větším problémem.

Zatímco v prvních fázích budování demokracie mohl autonomní prezident hrát roli další ústavní pojistky proti nedemokratickým tendencím politických stran a jimi vytvořených vlád (například prezident Michal Kováč na Slovensku v době Mečiarových vlád nebo prezident Václav Havel v České republice v době opoziční smlouvy), v současnosti--už vzhledem k potřebě hladkého fungování členských zemí v EU—jistá dvojkolejnost výkonné moci, ke které přílišná politická autonomie prezidentů přispěla, je spíše kontraproduktivní.

Komparativní pohled ukáže, že zhruba jedna třetina členských zemí EU jsou konstituční monarchie, zbytek, až na výjimku prezidentské republiky ve Francii, jsou parlamentní demokracie. Z nich jsou zhruba dvě třetiny prezidentů voleny přímo, zbytek buď parlamentem nebo speciálním volitelským sborem.

Politicky nejstabilnějšími zeměmi Evropské unie jsou paradoxně právě konstituční monarchie, v nichž je monarchova funkce hlavy státu skutečně zredukována jen na symboliku. Mezi republikami jsou obecně politicky stabilnější země, kde je prezident slabý do té míry, že nemůže budovat vlastní politickou bázi a interferovat s chodem vlády. Kancléřský systém v Německu je toho dobrým příkladem.

Toto pravidlo je samozřejmě do jisté míry relativní. Záleží i na politických tradicích a kultuře. Politická nestabilita tak může vzniknout i v zemích, kde se dvojkolejnost výkonné moci neprojevuje. Maďarsko, se svou hlubokou politickou polarizací, je dobrým příkladem.
Zdá se ale, že je obecně v zájmu další demokratické konsolidace, jakož i členství v EU (zejména pokud se bude EU dále integrovat), aby byla role prezidentů v nových demokraciích umenšována—a to jak fakticky (ústavně), tak symbolicky.

Pokud se EU začne v budoucnosti posunovat směrem k federalizaci, bude otázka hlav států—zejména prezidentů—obzvláště aktuální. Je totiž možné argumentovat, že federální Evropa by si v členských státech vystačila s premiéry, zatímco prezidenta by měla mít společného—tedy jen jednoho.

Upravená verze statě napsané v létě 2009 pro Insitut pre verejne otázky, Bratislava.

30. 03.

Nečas je modrý Špidla aneb Nevděčná role "slušnáka" v české politice

Jiří Pehe Přečteno 8943 krát

Petr Nečas, který nahradil Mirka Topolánka v roli volebního lídra Občanské demokratické strany, je obecně považován za slušného politika i člověka. Coby politik vyznává konzervativní hodnoty, a je přitom jedním z mála tzv. konzervativních politiků u nás, jemuž lze jeho postoje věřit. Konzervativní ideje nejenom hlásá, ale také se jimi, jak se zdá, řídí v osobním životě.

Nečas nemá skoro žádné charisma, je to suchar. Vyjadřuje se přesně a úsporně, a v kontextu jeho světového názoru má to, co říká, hlavu a patu.

Těmito vlastnostmi připomíná Vladimíra Špidlu, který stál v čele sociální demokracie od roku 2001 do roku 2004 a byl předsedou vlády v letech 2002-2004. Až do loňského roku byl pak českým komisařem v Evropské komisi.

Stejně jako je Nečas nezpochybnitelný konzervativec, který patří v českém kontextu neodmyslitelně k ODS, byl Špidla modelový sociální demokrat. Bylo to zřejmé zejména v kontrastu s jeho předchůdcem Milošem Zemanem, který skutečným sociálním demokratem nikdy nebyl. Podobný kontrast existuje mezi Nečasem a Topolánkem, který prohlašoval, že je konzervativec, ale jeho politika byla veskrze pragmatická, a v osobním životě si počínal spíše jako volnomyšlenkář.

Stejně jako Špidla, musel se i Nečas v minulosti přizpůsobovat „stranickému provozu“ a dělat občas kompromisy, jež by možná v jiné situaci odmítal. Dokud byl v ČSSD dvojkou, hájil například několik let „opoziční smlouvu“ a ostře se proti tomuto politicky amorálnímu aranžmá vymezil, až když stranu převzal coby její lídr. Což nakonec vyhrálo ČSSD volby v roce 2002.

Nečas pro změnu hájil druhou Topolánkovu vládu, jež byla založena na přeběhlících, ale z jeho vystupování se občas dalo usoudit, že mu tento typ politického chování nesedí. Stejně jako Špidla v Zemanově ČSSD, i Nečas se v Topolánkově ODS držel stranou nejrůznějších podivných klientelských sítí a „kmotrů“.

Jenže právě odtažitý vztah k různým ekonomickým šíbrům a lobbistům, stejně jako ke stranickým kolegům, kteří se nejvíc zasloužili o prorůstání byznysu a politiky, nakonec Špidlovi zlomil vaz. Nečas je teď ve velmi podobné situaci.

„Slušnák“ v čele ODS je dobrým řešením současné situace, neboť stranu táhnou ke dnu nejrůznější korupční skandály, podivné veřejné zakázky, toskánské dýchánky, arogantní chování různých „kmotrů“, jakož i praktiky „velrybářů“. Nečas jen těžko s těmito zhoubnými jevy ve straně něco udělá do voleb, ale pokud by ODS jeho zásluhou ve volbách uspěla, a on by nahradil Topolánka i v čele strany, musel by se s těmito pochybnými skupinami utkat.

Špidlův pád v ČSSD byl v oficiální rovině spojen s neúspěchem ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2004. Ve skutečnosti padnul především proto, že myslel vážně boj s nejrůznějšími klientelskými sítěmi a korupčními praktikami vzniklými v době opoziční smlouvy. Zemanovci v ČSSD, kteří vedli hlavní útok proti Špidlovi, nebyli jen jacísi idealističtí podporovatelé politiky Miloše Zemana, byli to ponejvíce pohrobci opoziční smlouvy, která rozdělila nejrůznější výhody a prebendy ve státě mezi dvě největší strany. Špidla se také stal nepohodlným pro šíbry z okolí Stanislava Grosse.

Pokud by Nečas chtěl ODS očistit a vrátit ji ze současného stavu, v němž se jeví především jako výtah k výhodám, zakázkám a moci, zpátky k idejím (nebo dokonce k jistému politickému idealismu), narazí stejně tvrdě jako kdysi Špidla. Navíc je Nečas, stejně jako Špidla kdysi v ČSSD, v současném vedení ODS spíše solitérem.

Jinými slovy, slušný politik, který je zároveň slušným člověkem, se může velkým politickým stranám občas hodit, když potřebují přemalovat svoji fasádu, ale narazí, pokud by chtěl k obrazu svému měnit i „vnitřnosti“ strany. Mnohem větší šanci na dlouhodobý úspěch mají politici, jako byl Topolánek v ODS, nebo jako je Jiří Paroubek v ČSSD.

Tedy politici, kteří dokáží pragmaticky udržet pohromadě nejrůznější „spodní proudy“ ve straně, a i když slovně brojí proti korupci a klientelismu, ponechávají nejrůznějším stranickým bratrstvům, zejména na regionální a místní úrovni, dostatek prostoru.

Paroubek je z pohledu politického přežívání na vrcholu moci zatím úspěšnějším politikem než Topolánek také proto, že na rozdíl od Topolánka, který v poslední době jen pragmaticky a s námahou udržoval jakousi rovnováhu mezi různými skupinami ve straně, přičemž nedokázal zkrotit stranickou opozici vůči sobě, Paroubek umí se stranickou opozicí bez okolků „zatočit“.

Z hlediska ČSSD je kontraproduktivní útočit na Nečase způsobem, který zvolila hned po Topolánkově pádu. Tedy tvrzením, že je Nečas údajná loutka jiných politiků v ODS, nebo že se nijak neliší od cyniků, jako je Ivan Langer. Taková obvinění budou mít asi tak stejný efekt, jako měla kdysi tvrzení, že je Špidla jen nástrojem Zemana při jeho cestě na Hrad, nebo že se neliší od příslušníků opozičně-smluvních bratrstev. Voliči dokáží instinktivně poznat, že taková kritika Nečase je nepravdivá.

Zároveň je pochopitelné, že se ČSSD bude zdráhat vést útok na Nečase z pozic, které by evokovaly situaci v ČSSD v době nástupu Špidly. Koneckonců Špidla je nyní kandidátem ČSSD do Senátu.

Kritizovat Nečase za jeho idealismus, jakkoliv s jeho politickou filozofií ČSSD může ideologicky nesouhlasit, a za osobní vlastnosti, které až příliš připomínají někdejšího premiéra za ČSSD a jejího současného senátního kandidáta, by vyžadovalo od Jiřího Paroubka značnou dávku taktizování a citu pro detail. Pokud ovšem nebude chtít Paroubek jednoduše argumentovat, že Nečas je jen dočasná fasáda, zatímco ve skutečnosti ODS může zkrotit pouze politik Paroubkova ražení, nikoliv „slušnák“ špidlovského střihu. Ten se v takové straně hodí přinejlepším pro Brusel nebo Senát.

Deník Referendum, 29.3.2010

25. 03.

Topolánek nakonec odchází i neodchází. Co dál?

Jiří Pehe Přečteno 11403 krát

Výsledkem jednání výkonné rady Občanské demokratické strany je odstoupení Mirka Topolánka z čela jihomoravské kandidátky i z pozice volebního lídra ODS pro květnové volby do Poslanecké sněmovny. Topolánek zatím zůstává předsedou strany, v pozici volebního lídra ho nahradí Petr Nečas. Své setrvání v postu předsedy prý Topolánek zváží.

Tento vývoj v sobě ovšem skrývá pro ODS mnohá rizika. Tak především odchod Topolánka z čela ODS není kompletní, Topolánek odchází i neodchází. I když je nyní jeho další působení ve funkci předsedy strany jen otázkou času, neodstoupí-li do voleb, nejlépe do několika dnů, dvojkolejnost ve vedení strany se ODS vymstí, neboť snižuje její čitelnost.

ODS navíc zůstává i po nástupu Petra Nečase hluboce rozštěpená. Nečas patřil do topolánkovského tábora, který dlouhodobě soupeří s hradní skupinou okolo pražského primátora Pavla Béma. První místopředseda strany David Vodrážka, který vzešel z pražské politiky, byl Nečasem takříkajíc přeskočen, což napjaté vztahy mezi dvěma mocenskými skupinami nikterak nezlepší. Hned po zasedání grémia 23. března, po jehož skončení Topolánek oznámil, že zůstává ve funkci předsedy strany, se Vodrážka názorově tvrdě střetl s Ivanem Langerem, který patřil dlouhodobě k nejvěrnějším Topolánkovým spojencům.

Ještě před tím, než Topolánek pod tlakem výkonné rady rezignoval, stačil navíc vyprovokovat předsedu Senátu Přemysla Sobotku k demonstrativnímu odchodu z vedení strany tím, že ho nařknul ze spiklenectví. Pokud Nečas nedokáže poměrně rychle najít k Sobotkovi a dalším politikům, kteří se k jeho kritice Topolánka připojili, cestu, bude stranu rozdělovat i tento příkop.

Zajímavé je, že stranou největších sporů se držel Petr Gandalovič, který se s Topolánkem dostal do sporu na konci minulého roku. Kam nyní v nečitelné ODS patří on a lidé s ním spříznění, není jasné.

Sporům v ODS přitom není konec, protože na duben byl svolán mimořádný sněm pražské ODS, který by se měl zabývat i osudem Pavla Béma.

Nečas by mohl straně pomoci v její svízelné situaci pouze za předpokladu, že všechny výše zmíněné skupiny složí do voleb zbraně a ODS se vnitřně semkne. Jenže situace uvnitř strany je natolik vyhrocená a napjatá, že si lze klid zbraní jen těžko představit. Sám Nečas je příliš jasně identifikován coby příslušník Topolánkovy skupiny.

Existuje též závažný problém s optikou, jejímž prostřednictvím voliči sledují politické strany. Kdyby se ODS rozloučila s Topolánkem kompletně a postavila místo něj Nečase nebo někoho jiného nejen do čela volebního týmu, ale také do čela strany, bylo by jasně srozumitelné, co se stane po volbách v případě, že bude strana sestavovat vládu.

Jinými slovy, za normálních okolností se rozumí samo sebou, že premiérem země se stává předseda strany, která zvítězí ve volbách. Topolánek, pokud zůstane ve funkci předsedy strany, se ovšem premiérem už stát nejspíš nemůže. Je tedy kandidátem ODS na premiéra Petr Nečas? Nebo bude ODS řešit tuto otázku až po případně vyhraných volbách?

Toto není triviální záležitost a ODS by ji měla vyřešit jasně co nejdříve. Mnoho voličů se totiž rozhoduje nejenom podle sympatií ke straně či programu, ale také na základě určité představy, kdo konkrétně zemi povede po volbách ve funkci předsedy vlády. Neujasněná vnitřní situace v ODS přitom bude činit poněkud nevěrohodným i případné ujišťování, že příští vládu by v případě volebního vítězství sestavoval nikoliv předseda strany Topolánek, ale volební lídr Nečas.

Leckoho totiž napadne, že stejně jako současnou krizi odstartovaly vyhlídky na volební porážku, může další krizi ve straně tak vnitřně nejednotné odstartovat například soupeření o místo na slunci v případě málo kým očekávaného volebního úspěchu. K dokreslení výše řečeného lze nabídnout zprávu z dílny ČTK: Nečas prohlásil, že je v případě výhry připraven ujmout se funkce premiéra. Podle prvního místopředsedy strany Davida Vodrážky je ale o podobných věcech předčasné mluvit. "Budeme o tomto jednat, není to tak, že bychom si rozdělovali medvěda, který ještě běhá v lese," poznamenal.

Zdá se prostě, že krize v ODS hned tak neskončí.

23. 03.

Je vláda ČSSD s podporou KSČM nebezpečím?

Jiří Pehe Přečteno 8245 krát

Jedním z oblíbených katastrofických scénářů české politické i mediální pravice je menšinová vláda sociální demokracie s podporou komunistů. Někteří komentátoři, jako třeba Bohumil Doležal, dokonce tvrdí, že případné vítězství levice ve volbách povede až k jakési změně režimu.

Jak by taková změna měla vypadat, jak by byla možná, a proč by ji ČSSD měla chtít prosazovat, nespecifikují. Dozvíme se ovšem, že by to jaksi, tedy vlastně zaručeně, souviselo s osobností předsedy ČSSD Jiřího Paroubka, který si už vysloužil mnoho nevábných přívlastků, včetně toho, že je prý „nebezpečný“.

Jelikož Paroubek v poslední době několikrát připustil, že by se menšinové vládě ČSSD s podporou KSČM nebránil, je jisté, že si hororových úvah na toto téma do voleb ještě užijeme do sytosti. Když apokalyptické vize české budoucnosti po volbách v květnu tohoto roku nabízí například již zmíněný Doležal, mnoho lidí to přejde mávnutím ruky, neboť je to komentátor proslulý nejen zálibou v politickém katastrofismu, ale i iracionální nevraživostí vůči těm komentátorským kolegům a politikům, jež z nějakého, často osobního důvodu, takříkajíc nesnáší. Paroubek u něj momentálně v neoblíbenosti vede.

Překvapující ovšem je, že se k podobným úvahám nechají strhnout občas i komentátoři, kteří jsou jinak známi svou solidností. Například Adam Drda publikoval 18. března v Lidových novinách pozoruhodnou úvahu pod sugestivním názvem „ČSSD a KSČM—správnej tým?“

Hned na začátku textu se dozvídáme, že pokud ČSSD získá spolu s KSČM ve sněmovně většinu, pokusí se nejspíš utvořit jednobarevnou vládu opřenou o komunisty, neboť, jak prý řekl Paroubek, půjde o nejlepší vyjádření vůle voličů. „Zvolte si Paroubka, nastupte s ním do vlaku – a ať chcete, nebo ne, pojede s vámi Filip a Kováčik i s Dolejšem a Semelovou, budou dělat revizory, v nejhorším případě i strojvůdce,“ varuje Drda.

Toto je ovšem manipulativní argument, ostatně jako mnoho dalších argumentů, jež kritici Paroubka s oblibou používají. Paroubek totiž opakovaně říká, že případní menšinová vláda ČSSD s KSČM není jeho nejpreferovanější volbou, tou je vláda ČSSD s menšími (pravo)středovými stranami. O menšinové vládě s podporou KSČM by uvažoval až v případě, že první varianta nevyjde.

Vydejme se ale cestou načrtnutého hororu. Drda píše: „Komunisté sami o sobě představují v polistopadové politice otravnou neestetickou amorální komplikaci, ale skutečně nebezpeční jsou teprve ve chvíli, kdy se s nimi někdo tzv. pragmaticky spaktuje.“

A co bude následovat pak? KSČM prý bude za podporu menšinové vlády něco chtít a bude toho chtít hodně. Například prý bude požadovat přezkum tzv. bohumínského usnesení, které ČSSD zakazuje, aby s KSČM vytvořila vládní koalici. KSČM také prý bude požadovat místa v různých dozorčích a mediálních radách, zřejmě křeslo předsedy sněmovny, bude chtít působit v nižších funkcích na ministerstvech a pochopitelně bude ovlivňovat leccos, od zahraniční politiky po školství. Bude se zásadně podílet na postupném mizení spousty „drobných“ svobod, na něž jsme si v Česku zvykli a které činí náš život příjemnějším. Hlavní ale je, že se jí díky Paroubkovi může otevřít cesta ke vstupu do vlády (a tudíž k páchání nesrovnatelně větších škod).

Pokud ponecháme stranou morální problém, který reprezentuje větší vtažení KSČM do vládnutí, nelze se nezeptat, co je tak strašného na tom, že by komunisté měli v případě jejich podpory pro menšinovou vládu ČSSD například více míst v dozorčích radách, nebo čím se tak moc liší současná pozice Vojtěcha Filipa coby místopředsedy Poslanecké sněmovny od pozice předsedy Poslanecké sněmovny?

A když už je řeč o dozorčích radách, čím učinili pozoruhodnou práci těchto institucí, kromě tučných odměn pro sebe, politici demokratických stran, z nichž někteří jsou kovaní anti-komunisté? Není také známo, že by se mezi nejrůznějšími kmotry, kteří z české politiky a způsobu zadávání veřejných zakázek udělali mafiánský byznys, vyskytovali v míře větší než malé komunisté. Ba se dá dokonce předpokládat, že přítomnost komunistů v těchto institucích by nejrůznější bratrstva kočičí pracky mohla dost znervózňovat.

Pokud jde o ústupky politické, například v zahraničních vztazích, je možné, že by ČSSD byla ochotná ke kosmetickým změnám, ale pokud by se nechtěla znemožnit u svých partnerů v zahraničí, nemůže měnit nic na dvou pilířích české zahraniční politiky, které jsou, i pro ČSSD, zásadní: členství v Evropské unii a členství v NATO. Dá se navíc argumentovat, že ani euroskepticismus KSČM (který, mimochodem, tato strana sdílí s ODS, nikoliv s ČSSD) by ČSSD nepohnul k odklonu od jejích proevrospkých postojů.

Nejpozoruhodnější je ale Drdovo tvrzení, že se KSČM bude v případě podpory pro menšinovou vládu ČSSD zásadně podílet na postupném mizení spousty „drobných“ svobod, na něž jsme si v Česku zvykli a které činí náš život příjemnějším. Jelikož s tímto tvrzením se lze setkat i u řady dalších komentátorů, kteří straší návratem KSČM k moci, bylo by nanejvýš potřebné, kdyby tito komentátoři alespoň načrtli, které svobody vlastně mají na mysli.

Největší útok na svobodu za posledních několik let se odehrál s pomocí takzvaného „náhubkového zákona“, za nímž ovšem nestála ani KSČM, ani ČSSD, ale zejména poslanec ODS Marek Benda. Nebo je snad řeč o svobodách, jako je třeba anonymní vlastnictví akcií, které též hájí ODS? Nebo jde o svobodu platit 30 korun za návštěvu lékaře? Popřípadě o svobodu opatřit si s pomocí správných lidí na správných místech doktorský titul bez studia?

Účelem výše řečeného není snaha se vysmívat. Jde především o to, že se v jisté části české komentátorské obce zabydlel neblahý zvyk přicházet s temnými varováními o změnách režimu, zaručených cestách ke státnímu bankrotu, nebo o omezování „drobných svobod“, aniž by se kdokoliv obtěžoval svá tvrzení nějak podrobněji rozvést a zdůvodnit. Od šéfredaktora Hospodářských novin jsme se tak například nedávno mohli dozvědět, že Paroubek netouží po ničem jiném, než po moci. Je mu prý lhostejný osud státních financí, a aby si zachoval moc, spojí se s komunisty, s Kremlem nebo s Marťany. Pokud se prý stane premiérem, „bude to premiér, jehož přátelé se na mejdanu střílejí, ze křtu své dcery udělá cirkus s proprietami jako z matějské“.

Drda uzavírá svůj výčet hororů, které mohou nastat, pokud Paroubek vytvoří menšinovou vládu s podporou KSČM, slovy, že tím nejzávažnějším dopadem může být skutečnost, že se KSČM díky Paroubkovi může otevřít cesta ke vstupu do vlády (a tudíž k páchání nesrovnatelně větších škod).

Představa KSČM ve vládě není jistě pěkná—už jen z důvodů morálních a historických. Jenže i tvrzení o páchání nesrovnatelně větších škod komunisty ve vládě než škod, které prý dozajista nastanou už jen při podpoře KSČM pro menšinovou vládu ČSSD, by si zasloužilo nějaký rozbor. O jaké škody by se jednalo? Nějaké konkrétní, které by si ČSSD coby většinový partner neohlídala či dala líbit? Nebo škody prestiži České republiky?

Byly by takové škody srovnatelné s těmi, jež napáchala například vládní spolupráce Strany právo a spravedlnost v Polsku s populistickou Ligou polských rodin a extrémistickou Sebeobranou? Nebo by to bylo ještě horší než škody napáchané na Slovensku vládní spoluprací Smeru se Slovenskou národní stranou a Hnutím za Demokratické Slovensko? Nebo by to byly škody srovnatelné jen s těmi, které napáchala vláda Mirka Topolánka, když se opírala o dva pochybně získané přeběhlíky a zuby nehty držela s pomocí justiční mafie nad vodou Jiřího Čunka?

A nezáleželo by náhodou také na postavení KSČM ve vládě? Komunista v čele ministerstva obrany nebo zahraničí je věc jistě z mnoha důvodů neakceptovatelná, ale jaké obrovské škody by mohl napáchat komunista například v čele ministerstva sociálních věcí, ministerstva průmyslu, ministerstva dopravy, ministerstva zemědělství nebo ministerstva životního prostředí?

Navíc se nikdo vážně nezabývá otázkou, zda by komunisté skutečně do vlády chtěli. KSČM je dnes v podstatě protestní, nesystémová strana. Stejně jako mnoho dalších podobných stran se může dostat do vážných vnitřních konfliktů, když opustí svoji „revoluční“ platformu, jež zní „všechno nebo nic“: Je skoro jisté, že účast čtyřech, pěti komunistů ve vládě, kterou by jinak kontroloval odvěký levicový soupeř, tedy ČSSD, by vyvolala silné pnutí mezi radikály a pragmatiky uvnitř KSČM. Komunisté to dobře vědí, a i proto se přímo do vlády nijak nepohrnou. Nechtějí skončit pádem do nicoty jako komunisti francouzští, když je do vlády přizval Francois Mitterand.

Hlavně se ale přestaňme strašit ve stylu, co by mohlo přijít, neboť prý zaručeně víme, co vše hrozného se stane, pokud to přijde. Průměrného občana tyto katastrofické vize tak jako tak nemohou než nechat chladným v zemi, kde zaručeně demokratické, a v některých případech i zaručeně antikomunistické strany dopustí masivní rozkrádání veřejných prostředků a všudypřítomnou korupci, popřípadě se nejsou schopny dohodnout přes politický střed na jakýchkoliv rozumných reformách nebo třeba jen definici národních zájmů. V takové situaci, jak ostatně ukazují i průzkumy veřejného mínění, obchází dvacet let po pádu komunismu strašidlo většího zapojení komunistů do správy věcí veřejných především jen některými redakcemi.

Deník Referendum, 22.3.2010

19. 03.

Návrat levicového diskurzu: Čeká nás konflikt kapitalismus versus demokracie?

Jiří Pehe Přečteno 7677 krát

V jednom z rozhovorů o svém filmu O kapitalismu s láskou Michael Moore říká: „Dilema, které nastoluji, není kapitalismus versus socialismus, ale kapitalismus versus demokracie. Zdá se mi, že kapitalismus je nepřítelem demokracie, nepřítel mé víry. Je nepřítelem všeho, v co věří jakýkoliv dobrý křesťan, žid, muslim nebo buddhista.“

Moore zdůrazňuje, že mluví o kapitalismu ze začátku 21. století, v němž obří nadnárodní korporace, banky, pojišťovací společnosti a makléřské firmy působí globálně bez potřebné míry regulace. Mluví o kapitalismu, z něhož se už dávno vytratily principy protestantské etiky, jež stála u jeho zrodu, a který na podzim roku 2008 způsobil globální ekonomickou krizi. Tento globální kapitalismus staví, možná idealisticky, do kontrastu s kapitalistickým systémem svého dětství v padesátých letech minulého století, který byl údajně o poznání lidštější.

Kontroverzní filmař je často kritizován coby aktivista a manipulátor, ale jeho otázka, zdali je kapitalismus ve své současné podobě ještě slučitelný s demokracií, je naprosto zásadní. V západních demokraciích mnoho intelektuálů, včetně filmových kritiků, závažnost této otázky pochopilo navzdory občasným výhradám k Moorově filmařskému stylu. U nás se setkal spíše s pobaveným údivem.

O čem to svědčí? Především o tom, že většina českých intelektuálů je možná ochotna dvacet let po pádu komunismu kritizovat konkrétní nedostatky v rámci systému liberální demokracie a tržního hospodářství, nikoliv ale zkoumat samotný systém. Mnozí jsou sice znechuceni klientelskými praktikami politických stran, všudypřítomnou korupcí, a někteří i konsumeristickým materialismem, podporovaným obrovským tlakem reklamy, ale kritika „systému“ je zatím vzácná, ba je často považována za nelegitimní zpochybňování demokratického řádu.

Přesto se věci začínají měnit. Necháme-li stranou leninsko-stalinské výpady komunistických mládežníků a některých funkcionářů KSČM na adresu současného režimu, zdá se, že se postupně probouzí k životu kritické levicové myšlení. Na rozdíl od převažujícího neoliberálního a konzervativního diskurzu, jenž doporučuje jako lék na selhání současného kapitalistického systému „více kapitalismu“ a hayekovsky varuje před nástupem svobodu dusícího socialismu, nastoluje nová levice přesně onu otázku, na kterou se – možná naivně a aktivisticky – snaží odpovědět Moore: Nestává se kapitalismus ve své globální podobě nebezpečím pro demokracii?

***
Václav Bělohradský zůstal v českém intelektuálním prostředí poměrně dlouho osamocen, když už v roce 1999 jasnozřivě psal v reakci na manifest Impuls 99, že je žádoucí zasadit problémy, na než Impuls 99 upozorňoval, do globálního kontextu: Globalizace přinesla velkou kulturní diskontinuitu, novou neprůhlednost, planetární pluralitu a mobilitu informací, obrazů, zboží a lidí, vyprázdnila národní stát a škrtí jeho demokratickou verzi – stát sociální. Rozpoutala konflikty, které jsou dnes tím, čím byl "třídní boj" včera, s tím rozdílem ale, že globální kapitál dnes nemá žádného globálního protihráče, jakým byla například organizovaná dělnická třída či po 2. světové válce demokratický sociální stát.

O deset let později se už spor o to, zda si i nadále vystačíme jen s kritikou některých aspektů systému, který je celkově dobrý, anebo je již namístě kritika samotného systému, přetavil do zajímavého názorového konfliktu mezi dvěma studentskými iniciativami. Zatímco umírněná Inventura demokracie se u příležitosti 20. výročí pádu komunismu soustředila na kritiku nedostatků české demokracie „v rámci systému“, radikálnější Inventura kapitalismu vidí problémy demokracie jako logický důsledek způsobu, jímž funguje globální kapitalismus.

Možná i zásluhou šoku z globální ekonomické krize jsou navíc jasněji slyšet i individuální hlasy, které už nějakou dobu upozorňovaly na zásadní rozpory ve vývoji moderního kapitalismu, včetně nebezpečí, které globální kapitalismus reprezentuje ve vztahu k demokracii. Hlasy filosofů a sociologů mimo hlavní proud (neo)liberálně-tržního paradigmatu, jako jsou Jan Keller, Michael Hauser, Erazim Kohák, Miloš Pick, Pavel Barša, Martin Škabraha, Ondřej Slačálek nebo Marek Hrubec, jsou pojednou slyšitelnější.

Více prostoru, dokonce i v neoliberálně uhranutých médiích hlavního proudu, se také v poslední době dostává zahraničním levicovým intelektuálům, jako jsou Slavoj Žižek, Noam Chomský, Anthony Giddens, Jürgen Habermas nebo Naomi Klein.

A přibývá publikací, které se odklánějí od zavedených „pravd“ českého myšlení o současnosti. Kromě tradičních platforem, zejména Práva, Listů, A2 a Literárních novin, je možné sledovat stále častěji zajímavé intelektuální diskuse i v internetových publikacích, jako jsou Deník Referendum, Britské listy či stránky Socialistického kruhu (Sdružení pro levicovou teorii).

***

Jako problematický viděl vztah mezi demokracií a kapitalismem už Alexis de Toqueville, po němž následovala řada dalších myslitelů. A americký politolog Robert Dahl ve svém slavném díle O demokracii přímo varuje: „tím, že tržní kapitalismus nevyhnutelně vytváří nerovnosti, omezuje demokratický potenciál polyarchické demokracie, neboť vinou těchto nerovností dochází k nerovnému rozdělování politických zdrojů“.

Někteří občané tak získávají oproti ostatním podstatně více vlivu na strategii, rozhodování a činnost orgánů státní moci. Tím se ovšem vážně narušuje mravní základ demokracie. Tržní kapitalismus podle Dahla příznivě působí na rozvoj demokracie až po určitou – polyarchickou – úroveň, avšak vzhledem k tomu, že jeho důsledkem je i politická nerovnost, brání dalšímu rozvoji demokracie, nebo ji přímo omezuje.

Jako by autoři úvodního prohlášení Inventury kapitalismu, studenti Karlovy university Jakub Horňáček, Radek Mikula a Tadeusz Szeryński, chtěli tato slova potvrdit, píší: Po dvaceti letech demokracie máme vybudovány všechny instituce liberální a zastupitelské demokracie, ale tyto orgány jsou čím dál více vzdálené jak občanům, tak standardnímu politickému životu jako takovému. Hlas občana ve volbách je bezvýznamný v porovnání s vlivem ekonomicko-politických souručenství, která mají privilegovaný přístup k moci…V hospodářské oblasti došlo k široké privatizaci veřejných statků… Rozvoj neregulovaného tržního hospodářství dále prohloubil ničení přírody…Takový rozvoj hospodaření sice dokáže zajistit růst HDP, ale už nikoliv kvalitu života v širokém slova smyslu.

Taková tvrzení by samozřejmě nebyla nikterak originální na západ od nás, kde diskuse o kapitalismu a demokracii nikdy neupadla do intelektuálního komatu, jako se to stalo české společnosti – nejprve zásluhou komunistické redukce této diskuse do podoby leninské oficiální doktríny a po roce 1989 zásluhou nekritického přijetí modelu liberální demokracie a tržního hospodářství coby téměř fukuaymovského „konce historie“. Inventura kapitalismu je ale originální v českém kontextu, kde bylo po roce 1989 spojení liberální demokracie s kapitalismem přijato, i mladými intelektuály, téměř jako systém bez alternativ. Tedy opět jako systém „na věčné časy a nikdy jinak“, jehož „zlepšování“ je prý nebezpečným sociálním inženýrstvím.

I proto české intelektuální prostředí dlouho míjely diskuse, jejichž esenci už v 90. letech minulého století možná nejlépe vyjádřil teoretik „třetí cesty“ Anthony Giddens, když přišel se svou teorií o potřebě „demokratizovat demokracii“ jako o odpovědi na antidemokratický tlak globálního kapitalismu.

Absurditu naší situace trefně vystihuje název nedávného eseje Václava Bělohradského, Od reálného socialismu k reálnému kapitalismu. Jen máloco totiž svědčí o lobotomii veřejné diskuse u nás tolik, jako skutečnost, že většina intelektuálů v zemi, která dala světu pojem „socialismus s lidskou tváří“, jakkoliv mohl být utopický, skoro úplně rezignovala na diskusi o „kapitalismu s lidskou tváří“, jež je legitimní součástí intelektuálního diskursu na Západě. Intelektuálové, kteří se u nás v uplynulých dvou desetiletích odvážili takovou diskusi otevřít, si koledovali o stigmatizaci coby v lepším případě nepolepšitelní marxisté nebo popletení hledači nikam nevedoucích třetích cest, v horším intelektuální pohrobci bývalého režimu, kteří nás chtějí vracet před rok 1989.

***

Diskuse o kapitalismu je přitom potřebná nejenom z důvodů, o nichž píše například Dahl, či ve světle příčin a katastrofálních dopadů stávající světové ekonomické krize. Kapitalismus má v sobě zakódovány i další tendence, které ohrožují demokracii. Tak především trh má tendenci kolonizovat veřejný prostor, a to jak v podobě privatizace veřejných statků, tak v podobě vytlačování veřejnosti coby jedné z forem občanské společnosti z veřejného prostoru. Demokracie ovšem bez veřejných statků a strukturovaného diskursu ve veřejném prostoru nemůže přežít.

Je-li veřejný prostor zkolonizován soukromými zájmy, stává se dění v něm formou soukromého podnikání. Tendence privatizovat demokracii je o to silnější, oč slabší jsou instituce, které takovým procesům stojí v cestě, například občanská společnost. Dokud byl trh svou velikostí a silou souměřitelný s národními státy, nebyl problém tak ožehavý; globální kapitalismus ovšem nastolil nadvládu trhu nad národními státy.

Naše občanská společnost byla po pádu komunismu příliš slabá na to, aby dokázala veřejný prostor uchránit před jeho privatizací, takže dnes žijeme ve společnosti, v níž byl komplikovaný vztah mezi demokracií a kapitalismem vychýlen ve prospěch trhu daleko víc než na západ od nás. Demokratická politika tak není schopna vykonávat potřebné kontrolní a regulatorní funkce, přičemž srůstání státu a kapitalismu nabývá groteskních podob. Výsledkem je ČEZko.

Demokracie zprivatizovaná velkým (dnes vesměs globálním) kapitálem ovšem už není skutečnou, Dahl by řekl „polyarchickou“, demokracií. Je demokracií jen pro některé. Nastupuje korporativistický model, v němž stát srůstá s korporacemi a dalšími soukromými zájmy. Nastupuje postdemokracie.

***

Jak se bránit nástupu postdemokratického režimu, který oficiálně vyznává demokratické principy, ale ve skutečnosti v něm byla demokracie zprivatizována do rukou mocných ekonomických zájmů? Hledání odpovědí na tuto otázku dnes náleží bezpochyby spíše nové levici než neoliberálním a konzervativním myslitelům, kteří zůstávají „uvnitř“ systému a plundrování demokracie „neviditelnou“ rukou globálního trhu odbývají vesměs voláním Více trhu!

V globálním střetu mezi demokracií a kapitalismem stojí nová levice na straně demokracie, zatímco neoliberální pravice na straně kapitalismu. Obě strany sporu tvrdí, že jim jde o svobodu, otázkou ovšem je, ve kterém ze dvou kontextů má svoboda větší šanci a pro koho taková svoboda je.

Krize globálního kapitalismu, který obepjal celý svět a nemá téměř už kam dál expandovat, takže začíná požírat nejen sám sebe, ale i veřejné prostory a statky stvořené pracně politickou demokracií národních států, je ovšem také krizí jistého typu „racionalismu“ vzniklého v době osvícenství. Zůstaneme-li ale zajatci tohoto typu myšlení, budeme hledat východisko jen těžko.

I proto snahy najít nějakou rozumnou „třetí cestu“ zatím selhávají, ačkoliv možná jen ona – jakkoliv nereálné se její nalezení dnes jeví – nás, jak se zdá, může uchránit před zničením demokracie globálním kapitalismem anebo naopak před eventuálním frontálním útokem demokratických společností, ohrožených globálním trhem, na kapitalismus. Útokem, jenž by mnohem spíše nastolil nějaký nový druh socialistického etatismu, než aby racionálně hledal cestu ke globálnímu trhu s lidskou tváří, jenž by prohluboval, spíše než dusil demokracií.

16. 03.

Je Evropská unie na pokraji kolapsu?

Jiří Pehe Přečteno 8430 krát

V poslední době se množí temné předpovědi o budoucnosti Evropské unie. V České republice vyjádřil nedávno krajní pesimismus ve vztahu k EU prezident Václav Klaus ve své zdravici euroskeptické Straně svobodných občanů, když varoval, že EU se nachází v největší krizi ve své historii a v „polisabonské“ EU je nyní vážně ohrožena občanská a ekonomická svoboda.

Umírněnější kritici EU nemluví o ohrožení svobody, ale varují, že by se mohly vymknout kontrole některé negativní jevy. Problémy dělí do zhruba dvou skupin.

Jedním okruhem problémů je údajně nevyužitý impuls, který Unii poskytlo schválení Lisabonské smlouvy. Místo toho, aby si EU zvolila do funkcí evropského prezidenta a evropského ministra zahraničních věcí charismatické osobnosti, obsadila tyto posty zcela nevýraznými politiky. Navíc samotnou smlouvu nezačala hned aktivně využívat k prosazování potřebných změn.

Lisabonská smlouva prý také způsobila institucionální zmatek, takže když se předsednictví EU ujalo Španělsko, nebylo úplně jasné, zda má summity svolávat ono, coby předsednická země, nebo prezident EU Hermann von Rompuy. Navíc se nezdálo být úplně jasné, jak do této nové rovnice zapadá znovu-zvolený předseda Evropské komise José Manuel Barroso. V situaci, kdy se nezdálo být jasné, kdo vlastně odpovídá v EU za jakou agendu, zejména za zahraniční vztahy, americký prezident Barack Obama odmítnul na začátku února pozvání na summit EU-USA.

Druhý okruh příčin současné krize v EU je spojován se špatnou finanční situací některých členských zemí eurozóny, zejména Řecka. Pokud by Řecko zbankrotovalo, mohlo by to vyvolat řetězovou reakci. Nejenže Řecku půjčily značné částky francouzské a německé banky, které by mohly mít v případě řeckého bankrotu vážné potíže, ale řecký státní úpadek by mohl poslat na stejnou dráhu finančně nestabilní země, jako je Španělsko nebo Itálie. Navíc by se mohl zhroutit celý projekt společné evropské měny.

K potížím, které EU v poslední době stíhají, lze ještě připočítat nedávné přehodnocení tzv. Lisabonské strategie, která si dala před deseti lety za úkol umožnit EU, aby ekonomicky předstihla USA. Nově zveřejněná ekonomická strategie EU do roku 2020 je o poznání skromnější.

Vzhledem k tomu, že novináři tradičně akcentují spíše varovné předpovědi než realismus, mohlo by se při sledování tisku a elektronických médií leckomu zdát, že EU je už v posledním tažení. Jenže tak špatné to s Unií rozhodně není.

Především je třeba vzít v úvahu, že mnoho problémů Unie v současnosti úzce souvisí se světovou ekonomickou krizí. Jinými slovy: s krizi se nepotýká jen EU, ale i zbytek (západního) světa. A pokud se nepodaří nastartovat ekonomický růst, problémy může mít brzy například i Čína, která zatím byla schopna využívat svých obrovských finančních rezerv k injekcím do ekonomiky.

K popsání situace v EU je proto možná lepší si odpovědět na otázku, jak si Unie, jako celek, s celosvětovou krizí poradila. Odpověď zní, že zdaleka ne špatně.

EU byla poměrně rychle schopna přijmout protikrizový balíček ve výši 200 miliard euro, a také se shodnout spolu s dalšími důležitými aktéry mezinárodního společenství na potřebě regulačních opatření, která by v budoucnosti zamezila takovým spekulacím na finančních trzích, jež stály u zrodu krize. Celkový hospodářský pokles v rámci EU byl srovnatelný se zbytkem světa, ale jeho dopady na obyvatele členských zemí EU byl mírnější, protože ani krize nepřispěla k vážnější erozi evropského sociálního státu.

I v případě Řecka reagovala EU na svém summitu poměrně jasně, když požadovala poměrně přísná opatření. Země eurozóny přitom, jak se zdá, zatím uvažují i o případné finanční pomoci Řecku.

Možná ještě důležitější jsou pro-integrační náměty, které řecká krize generovala. Stále častěji se tak objevují názory, že měnová unie musí být nutně doprovázena jakousi společnou ekonomickou vládou eurozóny, a nejspíš si vynutí i společnou fiskální politiku. Pokud má přežít nejen eurozóna, ale i EU coby hospodářská unie, zdá se, že další integrace EU ve směru jakési společné ekonomické vlády bude nevyhnutelná.

Stejně pozitivní je i návrh vytvořit evropskou obdobu Světového měnového fondu, který by pomáhal těm členským zemím EU, zejména v eurozóně, které budou mít ekonomické problémy. I tento námět ukazuje, že evropští politici nereagují na problémy defétisticky, ale konstruktivně.

I problémy s implementací Lisabonské smlouvy mohou být nakonec spíše pozitivním impulsem. To, že se samotný rozjezd EU s novými pravidly hry nepovedl, není žádná katastrofa. EU se ve své dosavadní historii vždy vyvíjela metodou jeden krok zpátky, dva kroky vpřed. Bude tomu tak nepochybně i tentokrát, a počáteční institucionální zmatky nakonec přispějí k tomu, aby si nové i původní instituce „sladily noty“.

Zatímco je mediální zájem upřen zejména na problémy s Řeckem, pozornosti se nedostává některým velmi pozitivním krokům. EU například nedávno přijala balíček opaření, jejichž cílem je posílit energetickou infrastrukturu EU, a snížit její závislost na dodávkách ruské energie. Jenom v příštím roce se rozběhne 43 projektů, do kterých EU vloží zhruba 2.3 miliardy euro.

Jinými slovy: zatímco by se z hlavních zpráv mohlo zdát, že EU bojuje o své holé přežití, vývoj pod povrchem o ničem takovém nevypovídá. Unie je příliš komplexní projekt na to, aby se o jeho případném bankrotu dalo mluvit stejně snadno jako třeba o ekonomickém bankrotu jedné členské země.

I kdyby evropským politikům došla energie a nápady, jak věci zlepšovat, jisté zároveň je, že si žádná, zejména větší evropská země nemůže dovolit pád EU. To samé platí o členských zemích eurozóny ve vztahu k tomuto projektu. Transakční náklady jakéhokoliv takového fiaska by totiž byly mnohonásobně vyšší než sebedražší iniciativa, jejímž úkolem je překlenout současné problémy.

Deník Referendum, 15.3.2010

12. 03.

Armáda hledá nepřítele. Zn.: Rychle

Jiří Pehe Přečteno 4586 krát

Hlavním problémem české armády, od něhož se odvíjí řada dalších, je skutečnost, že neexistuje politická shoda na tom, co má vlastně být hlavní misí českých ozbrojených sil. V uplynulých dnech jsme si to mohli znovu ověřit, když do České republiky zavítal generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen, aby požádal o navýšení počtu českých vojáků v Afghánistánu.

Zatímco u politické pravice, jakož i ministerstva obrany, se žádost setkala s porozuměním, sociální demokraté ústy svého předsedy, Jiřího Paroubka, Rasmussenovi řekli „ne“. Uvažovat je prý přinejlepším možné o vnitřní restrukturalizaci stávajícího českého kontingentu v Afghánistánu, bez navýšení celkového počtu českých vojáků. Ministerstvo obrany ovšem tvrdí, že činnost různých částí současného kontingentu je naplánována přinejmenším na dva roky dopředu, takže výměna některých jednotek, například za Rasmussenem požadované zdravotníky, není možná.

Když šli po Rasmussenově návštěvě premiér Jan Fischer a ministr obrany Martin Barták seznámit prezidenta Václava Klause s požadavky NATO, jakož i s koncepcí rozvoje armády, prezident údajně vyjádřil k některým částem koncepce výhrady. V této souvislosti je připomínán jeho výrok z konce minulého roku, kdy na velitelském shromáždění prohlásil, že česká armáda by měla být primárně určena k obraně vlasti, zahraniční mise jsou podle něj jen doplňkem. Není podle něj dobře, že u veřejnosti a zřejmě i v armádě převládá pocit, že je budována jako expediční sbor.

Tato prezidentova slova přesně vystihují dilema, se kterým zápolí nejen armáda, ale i česká politická reprezentace. Je to v podstatě odpověď na otázku, jaká jsou hlavní nebezpečí, kterým čelí nejenom naše země, ale vlastně i celá Evropa, a potažmo Západ. Klaus si na tuto otázku už odpověděl: podle něj se má armáda soustředit na obranu vlasti doma.

Potíž s touto definicí spočívá v tom, že Česká republika, stejně jako většina evropských zemí, nemá okolo sebe viditelné nepřátele, kterým by se měla bránit, jakkoliv politická pravice varuje, že vnější nebezpečí, přímo na hranicích našeho regionu, nám hrozí v podobě Ruska. Levice a prezident Klaus v Rusku naopak zásadní hrozbu nevidí. Doporučení, aby se armáda soustředila především na obranu teritoria našeho státu, by proto v tomto kontextu potřebovalo ze strany vrchního velitele ozbrojených sil nějaké upřesnění. Protože proti komu má armáda vlast bránit u nás doma, jestliže ani Rusko není skutečnou hrozbou?

I Rassmussen řekl při své návštěvě v České republice, že nepovažuje Rusko za hrozbu. Jenže, a zde je rozdíl mezi ním a prezidentem Klausem, také několikrát zopakoval, že současné hrozby naší bezpečnosti se mohou nacházet daleko od nás.

Vítězství Talibánu v Afghánistánu by tak podle něj mohlo znamenat, že se tato země opět stane bezpečnou základnou pro teroristické organizace, jako je Al Kajda. V globalizovaném světě se prostě změnila povaha hrozeb, naši nepřátelé nemusí číhat na hranicích státu, mohou se připravovat k útoku například v Afghánistánu, a pokud budou mít dostatek klidu, získat od některých států zbraně hromadného ničení. Nebo je získat ovládnutím Pákistánu. I proto je prý třeba misi v Afghánistánu úspěšně dokončit.

Neschopnost politiků dohodnout se na alespoň elementární definici národních zájmů je dlouhodobým problémem české politiky. V případě dalšího směřování armády je to problém o to větší, že každá armáda ztrácí smysl v očích veřejnosti, a sama vnitřně tápe, pokud neví (zejména, když jí to politici nejsou schopni sdělit), kdo je jejím nepřítelem, jakým hrozbám má čelit. Ve světě bez hrozeb armád netřeba, anebo mají smysl jen ve velmi redukované podobě coby pojistky proti případným hrozbám v budoucnosti.

Česká republika se evidentně nemůže rozhodnout, zda nějakého nepřítele vůbec má. Je sice členem NATO, které bojuje v Afghánistánu pod praporem filozofie, kterou obhajoval Rasmussen: že totiž Západ má v podobě Talibanu, a potažmo v podobě mezinárodních teroristických sítích, skutečné nepřátele, jimž je třeba čelit po celém světě.

Jenže v české politické reprezentaci neexistuje shoda na tom, zda tomu tak je, a i kdyby tomu tak bylo, do jaké míry máme být loajální se zbytkem mezinárodního společenství, když právě nás momentálně nikdo neohrožuje. Navíc má NATO v podobě České republiky členskou zemi, kde se důležitá mezinárodní a bezpečnostní témata opakovaně—v míře větši než jinde--stávají oběťmi provinčních zájmů domácí politiky.

I proto je žádost prezidenta, aby ho ministr obrany seznámil s konceptem rozvoje české armády, nereálná. Žádný ministr obrany nemůže předložit smysluplný koncept rozvoje armády, pokud se politická reprezentace není schopna shodnout ani na nejzákladnější definici hrozeb našemu státu, jakož i jasné definici toho, jaká by měla být úloha země v rámci nadnárodních struktur.

ČRo 6, 12.3.2010

09. 03.

Odboráři bojují se státem. Nedivme se...

Jiří Pehe Přečteno 9156 krát

Předseda občanských demokratů Mirek Topolánek zaútočil na odbory v dopravě, jež hrozily stávkou kvůli vyššímu zdanění zaměstnaneckých benefitů, s pomocí pozoruhodných argumentů. Pokud prý stát ustoupí odborářům, kteří nechtějí, aby zaměstnavatelé řádně zdaňovali jejich benefity, co pak řekne všem těm, kteří si v době krize musí utáhnout opasky? ODS podle něj odmítá ustoupit vydírání, protože odmítá, aby si privilegovaní vyvzdorovávali výhody na úkor ostatních.

Neoliberální komentátoři pak nabídli celou škálu dalších argumentů proti stávce, přičemž někteří se pustili i do kritiky premiéra Jana Fischera kvůli tomu, že prý v zájmu sociálního smíru ustoupil odborářům, kteří hrozí stávkou kvůli údajné prkotině v době, kdy mnoho lidí ztrácí práci. Dokonce prý jeho úřad neváhal manipulovat s odhady případných dopadů zrušení vyššího zdanění zaměstnaneckých benefitů na státní kasu. Zatímco Fischer mluvil o desítkách miliónů korun, náměstek ministra financí za ODS Ivan Fuksa údajně premiéra varoval, že se jedná o stamilióny.

Podstatu dění okolo stávky ovšem vystihnul nejpřesněji prezident Václav Klaus. Prezidentův výrok, že jednání odborů v dopravě považuje za "darebné a falešné,“ by neměl překrýt jeho analytický postřeh, že hrozba stávkou byla bojem se státem, nikoliv se zaměstnavateli. Tento postřeh míří totiž k samotné podstatě nedávných událostí; navíc nejspíš předznamenává věci příští.

Ponechme stranou skutečnost, že prezident nemá úplně pravdu, když se implicitně snaží zúžit práva odborářů bojovat za své zájmy na vztah zaměstnavatelé-zaměstnanci, neboť v dějinách odborového hnutí (a to i v zemích s delšími demokratickými tradicemi, než jsou ty naše) najdeme nemálo příkladů, kdy odbory bojovaly se státem—od snah odvrátit plány vlád na privatizaci některých odvětví nebo reformy penzijních systémů, až třeba po monumentální souboj polské Solidarity s komunistickým režimem.

Pravdou ovšem je, že ve slušně fungující demokratické společnosti by měly být střety odborů se státem ojedinělé. Jenže k tomu jsou zapotřebí určité společenské a politické předpoklady, které u nás neexistují. A i proto mohou střety odborů se státem sílit, což by mohlo destabilizovat celý demokratický systém. Oč jde?

Především o to, že česká společnost má dvacet let po pádu komunismu velmi nízký sociální kapitál, zejména v podobě vzájemné důvěry mezi různými částmi společnosti a různými institucemi. Vynikající knihu, ostatně mnohem důležitější než tu o „konci historie“, napsal před časem na téma potřeby sociálního kapitálu a důvěry pro fungování demokracie Francis Fukuyama.

Nedostatek důvěry a sociálního kapitálu se projevuje například i tím, že zaměstnanci, reprezentovaní militantnější částí odborů, odmítají být ve státě, jako je ten náš, solidární se zbytkem společnosti, protože mají pocit, že stát buď nefunguje, či má dvojí standardy. Když Topolánek mluví o potřebě utahovat opasky, většina těch, kterých se výzva týká, jistě chápe obecný rozměr jeho apelu i potřebu šetřit, ale nevidí důvod, proč by tak měli činit právě oni v zemi, kde stát dovolí, aby se masově rozkrádaly veřejné prostředky a finance.

Pro ilustraci stačí stručná rekapitulace milníků ekonomického zločinu a finančních podvodů z posledních let, na nichž nenesou obyčejní zaměstnanci, po kterých se nyní žádá utahování opasků, žádnou vinu. Období divoké privatizace pod taktovkou politika, který nyní označuje jednání odborářů za „darebné a falešné“, s sebou přineslo nejenom obrovské ekonomické tunely, jejichž plodů si dodnes užívají, například na Bahamách, „podnikatelé“, jichž si přál dnešní prezident mít u nás více.

Přineslo také dluhy a nesplácené úvěry, jež byly později ve výši několik set miliard korun „zaparkovány“ v Konsolidační agentuře. S těmito dluhy se pak čile, a občas dosti neprůhledně obchodovalo. Zaměstnanci, kteří si dnes údajně nesolidárně odmítají utahovat opasky, se tak v nejlepším případě mohli v kantýnách, kde si zřejmě nezřízeně užívali „nadstandardních“ výhod nezdaněných stravenek, navzájem ohromovat mediálními zvěstmi o tom, co se zase kde (za poměrně benevolentního přihlížení státu, s nímž mají nyní být solidární) vytunelovalo, ukradlo či ztratilo. Pěknou tečkou za tímto obdobím byl záhadný převod zhruba půl miliardy korun z Konsolidační agentury na švýcarské konto.

Mnozí „nesolidární“ zaměstnanci si také dozajista vzpomenou, že český stát musel zaplatit 10 miliard korun americké společnosti CME po prohrané arbitráži, když si neohlídal „neortodoxní“ podnikatelské praktiky šéfa Nova TV Vladimíra Železného. Ano, jde o téhož Železného, jemuž v den, kdy prohlásil, že jednání odborů je „darebné a falešné“, poslal prezident Klaus dojemné blahopřání k narozeninám, v němž mimo jiné píše: „Jste osobnost v české společenské krajině nepřehlédnutelná svou výrazností…“.

Zlatá slova, pomyslí si jistě „privilegovaní“ zaměstnanci, kteří si prý vyvzdorovávají výhody na úkor ostatních, a kterým ODS nebude ustupovat.

Ano, mluvíme přitom o téže straně, jejíž představitelé v Praze nedokáží vysvětlit, jak a proč proinvestovali zhruba 800 miliónů za projekt Open Card, proč nefunguje drahý projekt „free wifi“, nebo proč se budují cyklostezky, jejichž jeden jediný, neuvěřitelné předražený úsek by pokryl nejspíš veškeré náklady na zrušení vyššího zdanění zaměstnaneckých benefitů. Mluvíme o straně, která se zatím nemá k vysvětlování toho, proč existovalo při regionální vládě v Plzeňském kraji nedávno objevené, k neznámým účelům zřízené konto se 600 milióny korun.

Abychom ovšem nezůstali jen u strany, která teď kritizuje zaměstnance za jejich neochotu si utahovat opasky, je potřeba dodat, že pěkných pár miliard se poztrácelo i během vlád sociální demokracie. A nebyly to jenom mediálně vděčné podivnosti, jako byl Český dům v Moskvě, Karel Srba, nebo podivné hospodaření ČSA pod vedením dnešního manažéra kampaně ČSSD Jaroslava Tvrdíka. V té době byl také dojednán první (později odvolaný, ale Topolánkovou vládou pak znovu sjednaný) obchod s rakouskými obrněnci Pandur, který obestírá, ostatně jako skoro každý podobný obchod u nás, podivná mlha. Mlha stejně hustá, chtělo by se říci, jako byl dřívější nákup stíhaček Grippen.

Dokonce i s loňský světový šampionát v klasickém lyžování v Liberci byl nakonec především jen další připomínkou skutečnosti, že Česká republika má daleko ke standardním poměrům. Daňoví poplatníci nakonec zaplatili za tuto parádu zhruba 2 miliardy korun, s nimiž se původně nepočítalo. Nejvyšší kontrolní úřad navíc upozornil na velmi podivné zacházení s těmito státními fondy. Tehdejší premiér Topolánek slíbil vyšetření celé záležitosti, ale už to jaksi nestihnul.

Škoda, možná by se přitom mohlo bývalo vyšetřit, zda další údajně ušlechtilý sportovní záměr—Olympiáda v Praze—nebyl v podobě zřízení přípravného výboru, který na propagaci této utopie proinvestoval desítky miliónů korun, taky takový vysavač na veřejné peníze, kde na jedné straně stojí magistrát a na druhé kamarádi.

Několik výše uvedených příkladů podivného hospodaření českého státu má za úkol jen naznačit, že je velmi problematické ohánět se společenskou solidaritou a nutností šetřit v případě zaměstnanců, když většina národa, včetně zaměstnanců, už mnoho let sleduje téměř v přímém přenosu hororový seriál, v němž hrají hlavní roli předražené zakázky na téměř cokoliv, co si objedná stát, tunely, tajemná konta, jakož i dojemně kýčovitá solidarita „mezi osobnostmi nepřehlédnutelnými svou výrazností v české společenské krajině“. Osobností, které jsou, zejména zásluhou výše zmíněných excesů „za vodou“ tak dokonale, že průměrný zaměstnanec se jim nepřiblíží, ani kdyby si poctivě šetřil své nezdaněné benefity stovky let.

Kdyby snad bylo málo příkladů jednání, jež může průměrnému zaměstnanci vnuknout myšlenku, že by se neměl svých výhod vzdávat, lze ještě přihodit probíhající arbitráže, třeba s Diag Human, v nichž má český stát slušnou šanci tratit další miliardy, nebo třeba poslanecké a senátorské platy a benefity, v nichž nezdaněné výhody, včetně maličkostí, jako jsou volné jízdenky v městské dopravě, hrají prominentní roli.

Vrátíme-li se k postřehu prezidenta Klause, nelze bohužel než konstatovat, že skutečnost, že za daných okolností odboráři bojují se státem, spíše než s konkrétními zaměstnavateli, je docela pochopitelná. Ostatně dopraváci nejsou první. V prosinci minulého roku se na poslední chvíli podařilo odvrátit stávku policistů, když jim stát chtěl v rámci šetření snížit platy.

Vezmeme-li v úvahu vysokou míru nedůvěry lidí v politiku, politiky i politické strany, jakož i vysokou míru vnímání korupce (logicky ústící v nedůvěru ve stát), bylo by možná lepší z hlediska budoucnosti české demokracie, ba jejího samotného přežití, kdyby si předseda ODS, než vypustí na adresu odborářů z úst slova o tom, „že odmítá ustoupit vydírání, protože odmítá, aby si privilegovaní vyvzdorovávali výhody na úkor ostatních“, zametl před vlastním partajním a dříve i vládním prahem. Pokud by ho taková činnost namáhala, nedoporučuje se relaxace v Toskánsku, protože mnoho „privilegovaných“ zaměstnanců by mohlo dostat alergickou reakci.

Deník Hospodářské noviny nedávno zveřejnil analýzu, která ukazuje, že jenom "první pětka" významných soukromých firem, jež tají své skutečné vlastníky, získala za poslední tři roky zakázky v hodnotě 38 miliard korun. Nikdo prý přitom nemůže vyloučit, že státní a komunální úředníci zadali výhodné smlouvy firmám, v nichž figurují jejich příbuzní nebo přátelé. ODS se odstranění anonymních akcií na majitele brání, stejně jako odmítá většinu protikorupčních opatření, navržených Fischerovou vládou, coby prý nesystémové či ohrožující naši „svobodu“. .

V kontextu, v němž stát toleruje zlodějské a korupční praktiky v míře, v níž jsou ztráty pro státní finance svým objemem mnohonásobně větší, než by bylo zrušení vyššího zdanění zaměstnaneckých benefitů, se může leckterý zaměstnanec a odborář cítit nejen uražený, ale může se i dále radikalizovat. Ba, lze se domnívat, že nejen politici, ale i někteří komentátoři, kteří mají chucpe odboráře „vychovávat“ s pomocí argumentů o jejich údajné nenasytnosti, si v takovém kontextu hrají s ohněm.

Deník Referendum, 8.3.2010

04. 03.

Hrozba stávky odhalila slabiny české demokracie

Jiří Pehe Přečteno 6893 krát

Dění okolo stávky odborových svazů v dopravě, ohlášené na protest proti vyššímu zdanění některých zaměstnaneckých výhod, je ze všeho nejvíc ukázkou bídného stavu politické kultury v České republice a neschopnosti různých skupin obyvatel spolu mluvit. Je špatným vysvědčením pro českou demokracii, jakkoliv stávka obecně je legitimním nástrojem boje za práva zaměstnanců.

V pokleslé politické kultuře se obvykle špatně nebo demagogicky komunikuje, takže není překvapením, že mnoho občanů dost dobře nechápalo, oč v ohlášené stávce vlastně šlo, protože ani odbory, ani vláda, ani politické strany se nebyly schopny sjednotit na společné interpretaci celé záležitosti. Mohli jsme tak kupříkladu slyšet, že ke zdanění zaměstnaneckých výhod má dojít jen kvůli jakési technické chybě v zákonu, a nejde tudíž o nic jiného, než chybu rychle opravit. Slyšeli jsme ale také, že zdanění zaměstnaneckých výhod je součástí úsporných opatření.

Kritici odborů veřejnost přesvědčovali, že stávka je zbytečná už proto, že dopady případného zdanění zaměstnaneckých výhod se stejně neprojeví hned, a navíc jsou zaměstnanci chráněni platnými kolektivními smlouvami, takže času na případnou opravu je dost. Odboráři prý organizují nátlakové akce v této době, neboť jdou na ruku sociální demokracii v rámci předvolebního boje.

Odbory naopak tvrdily, že věc spěchá už proto, že práva ne všech zaměstnanců jsou pokryta kolektivními smlouvami, a také proto, že zachování zdanění zaměstnaneckých výhod v zákoně ztíží odborům vyjednávání o příštích kolektivních smlouvách.

Z úst premiéra jsme se mohli dozvědět, že prý odstranění vyššího zdanění zaměstnaneckých výhod by státní kasu přišlo jen na několik desítek miliónů korun, z úst ekonomických expertů pravice jsme ovšem slyšeli, že cena pro státní kasu by mohla přesáhnout jednu miliardu korun. Jak je možné, že s čísly týkajícími se jedné a téže věci lze takto žonglovat, zeptá se ekonomický laik.

S různými interpretacemi byla od začátku spojena nemalá míra demagogie. Předseda ODS Mirek Topolánek například prohlásil, že jeho sok, předseda sociální demokracie Jiří Paroubek, se chce s pomocí odborů „prostávkovat ke státnímu bankrotu“. Opravdu nám ale hrozí státní bankrot, pokud by politici odstranili zdanění zaměstnaneckých výhod?

Odborové svazy v dopravě zase tvrdily, že mají podporu ostatních zaměstnanců, a mluví i jejich jménem, jenže z nálady ve společnosti se nedalo jednoznačně usoudit, že tomu tak bylo. Mnoho lidí spíše mělo pocit, že jak odbory, tak politické strany si z nich v předvolební době dělají rukojmí. Prezident Václav Klaus na adresu odborů v tomto kontextu poznamenal, že jde především o politiku uvnitř odborů a navíc je hrozba stávkou boj se státem, nikoliv se zaměstnavateli.

Někteří komentátoři i politici pro změnu argumentovali, že ze strany odborů, a zaměstnanců obecně je neodpovědné, že v době krize, v níž mnoho lidí přichází o práci nebo se musí uskromňovat, hodlají stávkovat proti zdanění svých výhod. Navíc prý jde o výhody, které jsou jakýmsi přežitkem minulosti, například stravenky nebo režijní jízdenky.

Od odborů bylo na oplátku možné slyšet, že zaměstnanci ekonomickou krizi nezpůsobili, neexistuje tedy důvod, proč právě oni by za ni měli teď platit.

Pro budoucnost české demokracie je bohužel špatným znamením, že většina těchto argumentů byla zcela jednostranná, někdy i účelová. Je sice kupříkladu pravda, že krizi samotnou rozpoutalo chování investičních bankéřů, ale skutečnost, že si mnohé státy, včetně České republiky, žily nad poměry, má co do činění i s chováním zaměstnanců, kteří si v mnohých demokratických společnostech s pomocí odborů vymohli platy a výhody, které, jak krize ukázala, přesahují skutečný výkon ekonomik jejich států.

Pokud se podíváme na věc z druhé strany, nelze se naopak než podivovat zjednodušujícím komentářům o údajné nenasytnosti odborů reprezentujících zaměstnance. Žijeme koneckonců v zemi, kde v podobě nejrůznějších tunelů a podvodů zmizelo nenávratně, a často neznámo kam, tolik miliard, že nezdaněné zaměstnanecké výhody jsou ve srovnání jen kapkou v moři.

Není tak například bez zajímavosti, že politická strana, jejíž předseda obvinil odbory ze snah prostávkovat se ke státnímu bankrotu, nedokázala zatím ani po bůhví kolikátém auditu vysvětlit, jak a proč utratili její představitelé v Praze téměř 800 miliónů korun za projekt Open Card. Nebo proč se cena jakési cyklostezky vyšplhala k sumě, která by zřejmě hravě pokryla vše, co si nyní snaží vymoci odboráři.

Právě v den, kdy se Topolánek nedokázal s odbory dohodnout na řešení konfliktu, neboť jeho strana údajně vede svatou válku proti snahám naši zemi dále zadlužovat, zveřejnil deník Hospodářské noviny analýzu, která ukazuje, že jenom "první pětka" významných soukromých firem, jež tají své skutečné vlastníky, získala za poslední tři roky zakázky v hodnotě 38 miliard korun. Nikdo prý přitom nemůže vyloučit, že státní a komunální úředníci zadali výhodné smlouvy firmám, v nichž figurují jejich příbuzní nebo přátelé.

Anonymní akcie na majitele či ukrývání se za kyperskými fondy znemožňují pravé majitele dohledat, dodává deník. V takové situaci je neochota zaměstnanců, reprezentovaných v současné situaci militantnější částí odborů, obětovat některé ze svých výhod kvůli údajnému boji s rozpočtovými deficity, částečně pochopitelná.

Ačkoliv vláda a Poslanecká sněmovna odborům nakonec ustoupily, nelze bohužel mluvit o kroku, který by zkvalitňoval českou politickou kulturu. Nejenže lze mít určité pochyby o postupu premiéra, který argumentoval potřebou zachovat tři měsíce před volbami za každou cenu sociální smír, a méně už veřejnosti objasnil meritum věci, ale dění okolo stávky zůstalo i po hlasování v Poslanecké sněmovně, jímž dodatečné zdanění zaměstnaneckých výhod zrušila, vysoce polarizované.

Senát, v němž má většinu pravice, zřejmě rozhodnutí Sněmovny nepodpoří. Prezident Klaus šel ještě dál, když prohlásil, že jednání odborářů je "darebné a falešné“, a dopředu oznámil, že i kdyby zákon o zrušení dodatečného zdanění zaměstnaneckých výhod prošel Senátem, on ho nepodepíše. Vláda a sněmovna prý nebyly v situaci, aby na požadavky odborářů tak rychle přistupovaly.

Ukazuje se, že česká společnost je polarizovaná do té míry, že každý významnější aktér veřejné diskuse mluví ze svého zákopu, a nikdo se nikým nedokáže shodnout ani na přibližném výčtu toho, kdo a jak přispěl k současné krizi, natož pak na smysluplných opatřeních. Naše demokracie prostě zatím disponuje velmi nízkým sociálním kapitálem.

Navíc k politické polarizaci nepřispívá jen střet mezi levicí a pravicí, ale i podivná neujasněnost ústavních rolí hlavních institucí a činitelů, takže od vlády, přes Poslaneckou sněmovnu až po Senát a prezidenta si každá instituce dělá jakousi vlastní politiku.

Česká republika se tak možná neřítí do hospodářského bankrotu, zato její demokratický systém by při současné pokračující krizi vládnutí a naprostém nedostatku politického i společenského konsensu na čemkoliv mohl na hraně bankrotu brzy balancovat.

ČRo 6, 3.3.2010

02. 03.

V zemi Pandurů

Jiří Pehe Přečteno 11416 krát

Jak známo panduři byli původně sluhové chorvatských a uherských šlechticů, později se tak říkalo strážcům hranic, kteří bojovali proti Turkům. Kontroverzní a krutý baron Franz Trenck v 18. století vytvořil pod jménem Panduři pro císařovnu Marii Terezii vojenský sbor, který bychom dnes nejspíš nazvali jednotkou zvláštního určení.

Tato jednotka proslula „neortodoxními“ vojenskými metodami. Podle některých zdrojů se prý skládala z bývalých zločinců, kteří si mohli službou u Pandurů vysloužit omilostnění. Za druhé světové války se stejným jménem honosily některé partizánské jednotky na Balkáně.

Tento malý historický exkurs je zajímavý zejména proto, že v kauze údajné korupce při nákupu rakouských ozbrojených transportérů Pandur, to u nás vypadá zase jednou spíše jako na Balkáně, než ve Střední Evropě. Ostatně i Marie Terezie si eventuálně uvědomila, že udělala chybu, když v podobě Trenckových pandurů vpustila do jinak spořádané habsburské armády takový malý kousek Balkánu, a Trenck skončil ve vězení.

Výše řečené nemá být nějakou démonizací Balkánu. Je to jen připomínka, že zásluhou své mnohasetleté příslušnosti nejprve k byzantské říši a později k říši otomanské vznikla zejména na východním Balkánu specifická kultura, která ostře kontrastuje se středoevropským prostorem a ještě více se západní Evropou. Jak kdysi trefně poznamenal Winston Chruchill, problémem Balkánu mimo jiné je, že vytváří více historie, než kolik jí dokáže zkonzumovat.

Politická kultura Balkánu, která nečerpá z tradic renesance a osvícenství, byla silně poznamenána tím, že stát, právo a náboženství v ní byly mnohem méně odděleny než na sever a na západ do ní. Zatímco v zemích západního křesťanství se korupce postupně stala jevem, proti kterému musí státy bojovat, v post-byzantských a post-otomanských zemích se bez „bakšiše“ dlouho neobešel, a mnohdy dodnes neobejde, téměř žádný obchod.

Budeme-li zkoumat současnou českou demokracii prizmatem tohoto rysu post-byzantských a post-otomanských zemí, zjistíme, že Pandur, coby nejposlednější kauza, jež cloumá českou politikou a médii, je docela symbolická. Zdá se, že „bakšiš“, a ne lecjaký, je dnes součástí téměř jakéhokoliv obchodu, v němž figuruje jako jedna smluvní strana český stát. Stejně jako kdysi v Byzanci nebo u Otomanů mají státní úředníci a politici pocit, že stát je jejich vlastnictví, a že když už se jeho jménem obtěžují konat, mají právo z toho mít něco nad rámec zákonem stanovených platů.

Když dnes některá média opětovně varují, že by Česká republika mohla brzy následovat Řecko, jež stojí zásluhou života nad poměry, falšování účtů a všudypřítomné korupce na prahu státního bankrotu, mají pravdu, ale k té je nutné ještě leccos dodat. Balkanizace českých poměrů, zapříčiněná do značné míry více než čtyřicetiletým panováním systému veskrze post-byzantského, se totiž nevztahuje jen na státní finance. Zbalkanizované jsou nejen politika a státní správa, ale i média a veřejný život obecně.

Zatímco politická scéna před veřejností vede boje stejně nesmiřitelné a úporné, chtělo by se říci „temperamentní“, jako je tomu třeba v Řecku, v zákulisí politické strany, či alespoň jejich vlivní členové, čile spolupracují na porcování kořisti, kterou je náš nebohý stát. Výsledkem je, že ať už vládne na té či oné radnici, v tom či onom kraji, nebo v celé zemi ta či ona politická garnitura, můžeme si být jisti, že státní zakázky budou neprůhledné a předražené, a že se okolo nich bude téměř pokaždé vznášet podezření z korupce.

Můžeme si být také téměř jisti, že ač politici budou deklarovat, že mají tu nejlepší vůli hospodařit se státními prostředky odpovědně, státní dluhy porostou. Stejně tak budou politici víceméně svorně odmítat zavedení civilizujících opatření, jako je třeba zákon o státní službě, který by státní službu depolitizoval podle západoevropského střihu. I nezávislost justice budou politici ctít jenom tehdy, jde-li jim v podobě nějaké „justiční mafie“ na ruku.

Pokud nakonec dojde na „lámání chleba“, třeba v podobě balancování na hranici státního bankrotu, můžeme si být pro změnu jisti, že to, podobně jako v Řecku, politici i média ochotně svedou na zlé cizáky, tedy zejména EU.

Když už je řeč o médiích, ta k našemu postupnému odchodu ze sféry balkanizované politiky nikterak nepřispívají. Nejenže sama často hrají s politiky prostoduchou hru na údajně tolik potřebnou ideologickou polarizaci, přičemž jim uniká družné dojení státu politiky a státními úředníky všech barev za scénou, ale když už nějakou tu „kauzu“ sama odkryjí, můžeme si být jisti, že se vůbec nic nestane. Média bude taková kauza zajímat přesně tak dlouho, dokud jim zvedá sledovanost nebo prodejnost.

Stejně problematická je ochota některých médií překračovat hranice novinářské etiky, když se sama staví do pozice jakýchsi „agentů provokatérů“, aby uměle vytvořila situace, do nichž se má politický „ptáček“ chytit. Vyznění těchto „kauz“ nakonec dost často jen zesiluje pocit celkové bezmoci ze stavu věcí.

To vše se přitom děje v hávu podivného mediálního národovectví, které docela souzní s hlavním proudem politiky. České republice tak neustále někdo škodí, někdo na ní není hodný, někdo zvenku přispívá k jejím problémům.

Pěkným příkladem je politicky aktuální zoufání ministra vnitra Martina Peciny i médií nad tím, že prý nám EU nechce pomoct v boji za odstranění kanadských víz. Možná by přitom neškodilo se zamyslet nad tím, proč by EU, zejména její starší členové, měli být právě v této otázce nějak loajální k zemi, která ukazuje ve vztahu k EU velkou míru neloajality, ať už šlo o schvalování Lisabonské smlouvy nebo o bilaterální vyjednávání s USA o odstranění víz pro české turisty. A položit si otázku, zda si přeci jen náhodou víza s Kanadou kvůli neschopnosti řešit problémy romské menšiny nezasloužíme, je pro většinu médií téměř nemyslitelné.

Zbalkanizovaná je ovšem i veřejnost. Občanská společnost je zatím slabá, mnohem silnější jsou nejrůznější „klany“, které buď přežily bývalý režim a pod tlakem nových poměrů se zapouzdřily, nebo se nově vytvořily v procesu privatizace. Občané sice rezignovaně mluví o korupci a klientelsimu, ale ochotu občansky se organizovat proti těmto jevům ukazují pramalou.

Spíše u nás panuje stejná mentalita jako na onom Balkáně: „bakšiš“ v nejrůznějších podobách je prostě součástí života. Nadává se skoro na všechno a na každého v pozici moci, ale nakonec máme jako národ stejně nejraději sami sebe, jak ukazují průzkumy veřejného mínění.

Podobné jako v onom Řecku je to i ve vztahu ke státu. Ten je vnímán jako opatrovnická instituce, která se o nás musí postarat, i kdyby na to neměla mít. S myšlenkou moderního sociálního státu, který se flexibilně přizpůsobuje možnostem a novým trendům, aby neskončil v bankrotu, to má málo společného.

Symbolickým projevem toho, jak slabá je veřejnost u nás, je situace v instituci, která má spojení s „veřejností“ přímo v názvu, tedy ve veřejnoprávní televizi. Ta funguje víceméně jako televize parlamentní, tedy jakési prodloužení vlivu politických stran. A to si ještě v daných poměrech počíná poměrně statečně, když, jak správně upozorňuje ve svých upoutávkách, vysílá jediný, (chtělo by se říci „poslední“) investigativní pořad v zemi v podobě pořadu Reportéři ČT.

Není tedy divu, že nakonec jediná reflexe potenciálně skutečně závažných korupčních kauz, která nám zbývá, je jakési krotké mediální rozemílání čas od času „objevených“ nekalých praktik, jež ovšem obvykle trvá jen tak dlouho, dokud není už co rozemílat, nebo takové rozemílání už nezvyšuje sledovanost, nebo dokud politici, v podobě čtvrtého či pátého „auditu“, konečně naše „hlídací psy“ demokracie úplně neunaví. Prostě, vítejte v zemi Pandurů!

Deník Referendum, 1.3.2010

Archiv článků: březen 2010