Jiří Pehe

31. 08.

Proč je globální kapitalismus hrozbou pro demokracii

Jiří Pehe Přečteno 11897 krát

V diskuzích o vztahu mezi kapitalismem a demokracií má mnoho lidí tendenci dělat mezi kapitalismem a demokracií jakési automatické rovnítko. V jistých ohledech je to pochopitelné, protože svobodu si leckdo z těch, kdo zažili ponížení komunismu, spojuje nejen s politickou demokracií, ale automaticky i s trhem.

Navíc je skutečností, že zatímco existují příklady zemí s tržním hospodářstvím, které se obejdou bez demokracie (například Čína), neexistuje země, která je politicky demokracií, ale nemá přitom tržní hospodářství.

Je-li tržní hospodářství podmínkou existence demokracie, zdá se být debata o vztahu demokracie a trhu bezpředmětná, a skutečnost, že rovnice „demokracie = tržní hospodářství“ nefunguje automaticky také v opačném gardu, tedy „tržní hospodářství = demokracie“, mnozí odbudou jako výjimku nebo jako vývojovou fázi, neboť existence trhu, například v Číně, si podle nich nakonec vynutí i politickou demokracii.

Jak vznikla moderní demokracie
Moderní demokracie se skutečně vyvinula až s nástupem kapitalismu. Méně se už připomíná, že podmínkou jejího vzniku byly i další projevy modernity, zejména národní státy, občanská společnost, sdělovací prostředky nebo vláda zákona.

Tyto jevy, které šly ruku v ruce například také s industrializací a urbanizací, byly přitom vzájemně provázány. Někteří myslitelé proto považovali i trh za formu občanské společnosti, další upozorňovali na vnitřní souvislosti mezi demokracií a liberálním konstitucionalismem, nebo mezi občanskou společností a soukromým právem (ius privatum).

Tržní hospodářství bezpochyby stálo u vzniku moderní demokracie, ale bylo původně, stejně jako ona, svázáno s občanskou společností, národním státem a vládou zákona. Sepjetí s národním státem a vládou zákona pokračovalo i později, po nástupu „masové“ demokracie, kdy se „masovou“ stala také občanská společnost (v podobě „veřejnosti“), média, kultura a dokonce i trh, jenž na sebe vzal formu lidového kapitalismu.

To vše vytvořilo podmínky pro překonání většiny nejkřiklavějších antagonismů a nerovností, které existovaly v počátečních formách moderního kapitalismu i demokracie, a byly palivem pro různá revoluční hnutí.

Můžeme samozřejmě argumentovat, že i po vzniku masové demokracie si kapitál udržoval ve vztahu k politice rozhodující slovo, protože demokratická politika se nikde neoprostila od vlivu peněz, ale zároveň se demokratické politice, reprezentující „masy“, podařilo kapitalismus v rámci jednotlivých národních států „humanizovat“. Růst středních vrstev byl jak výsledkem „masovění“ kapitalismu (stále více lidí mohlo podnikat nebo se účastnit provozu finančních trhů), tak i výsledkem nástupu sociálního státu.

Masová demokracie a státy blahobytu
Podstatné je, že se demokraciím, zejména těm evropským, podařilo po 2. světové válce více méně harmonicky skloubit tři, původně do jisté míry vzájemně antagonistické pilíře politického osvícenství: svobodu, rovnost a bratrství. Svobodu zajišťovala politická demokracie a ideologie lidských práv, rovnost zajišťovala vláda zákona, bratrství se uskutečňovalo s pomocí solidarity jak v podobě sociálního státu, tak v podobě svépomoci občanské společnosti.

Tato křehká sociálně-politická rovnováha, která existovala po několik desetiletí, ovšem měla svá „ale“. Tak především státy blahobytu vyrostlé z „humanizovaného“ kapitalismu, ochočeného masovou demokracií a sociálním státem, byly do jisté míry možné jen za cenu velkých rozdílů mezi prvním a třetím světem. Jinými slovy, mnoho „antagonismů“ a sociálních patologií spojených s kapitalismem bylo vyspělými státy jednoduše exportováno do chudých zemí.

Nelze také nezmínit neomarxistickou kritiku vycházející například z prostředí Frankfurtské školy, podle níž byl sociální stát spíše jen jakýmsi „dudlíkem“ pro masy, s jehož pomocí si kapitál s pomocí politických elit, které ovládal, kupoval sociální smír, jenž byl ovšem vzhledem k vnitřním rozporům kapitalismu dlouhodobě stejně jen iluzí.

Důležité je ale si uvědomit zejména toto: jakkoliv kapitalismus fungoval už tehdy do značné míry globálně, nebyl to globální kapitalismus! Jinými slovy, národní státy měly až do pádu bipolárního světa kapitalismus do jisté míry pod „kontrolou“, přinejmenším v tom, že byly postupně schopny mu nastavovat příslušné regulační rámce a standardy.

Mohli bychom trochu nadneseně říci, že existovaly „národní“ kapitalismy, které se v závislosti na velikosti jednotlivých států někdy projevovaly mezinárodně jako kolonialismus nebo, později, jako politický či ekonomický imperialismus, jak by řekli levicoví kritici. A jak už bylo řečeno, tyto „národní“ kapitalismy fungovaly ve své masové podobě po jistou dobu v poměrně harmonické souhře s masovou demokracií a občanskou společností.

Globální kapitalismus
Otevření stavidel po roce 1989 ovšem začalo rychle vytvářet kvalitativně jiný typ kapitalismu, jehož základní rysy i předpoklady byly nastíněny v podobě tzv. Washingtonského konsenzu. Byl spojen s nástupem tržního fundamentalismu a rychlým odbouráváním bariér v mezinárodním obchodu. Ve spojení s nástupem moderních komunikačních technologií, které umožňují globální přenosy dat a komunikaci v reálném čase, vzniknul vpravdě globální trh.

To mělo několik zásadních dopadů na vztah kapitalismu a demokracie. Tak především byl už v podobě Washingtonského konsenzu povýšen neoliberalismus na globální doktrínu, jejímž jedním rysem byl výrazný odklon od principů, z nichž vyrostly státy blahobytu—tedy odklon od jisté rovnováhy mezi státem, potažmo politickou demokracií, a trhem. Trh byl v této nové, globální rovnici povýšen nad stát (a v případě demokratických států, nad politickou demokracii).

I kdybychom ale odhlédli od této nové „ideologické“ konstelace, i v reálném životě začaly národní státy rychle ztrácet kontrolu nad globálně fungujícím trhem. Rovnice mezi národní demokracií a národním kapitalismem se proměnila v zásadní nerovnováhu mezi národně, v lepším případě regionálně fungující politikou a globálně fungujícím trhem.

Rychle se ukázalo, že dokonce ani politické reprezentace největších a nejmocnějších států světa, či dokonce nadnárodních uskupení, jako je Evropská unie, nemusejí být pro globální trh rovnocenným partnerem, protože jejich případnou regulaci a omezení trhu v rámci jejich teritorií globální trh lehce obejde svojí schopností přesunout těžiště svých aktivit jinam.

Situace by samozřejmě byla jiná, kdyby se politika dokázala globalizovat stejně rychle jako kapitalismus, jenže se tak nestalo, a nůžky mezi globálně jednajícími trhy a do národních rámců sevřené politiky se spíše dále rozevírají. V případě demokratických zemí přibývá navíc ještě jeden negativní faktor: těžkopádnost a pomalost demokratické politiky nemůže nijak soutěžit s flexibilitou globálně fungujícího kapitalismu.

Státy tak nejsou ani schopny kontrolovat vznik nejrůznějších „bublin“ a dluhových pastí, které vznikají globálně, v jakési „ekonomické stratosféře“, která je z větší části mimo politickou kontrolu. Ba už nejsou schopny ani čelit útokům kapitálu na ně samotné.

Když došlo, zejména kvůli neodpovědnému jednání soukromého sektoru, k ekonomické krizi v roce 2008, vyděšené státy pod tlakem „trhu“ napumpovaly do záchrany soukromých nadnárodních firem, které byly prý příliš velké na to, aby mohly padnout, tisíce miliard, na což si musely půjčit, jen aby se o několik let později, oslabeny dluhy, samy ocitly coby vhodná kořist spekulativního kapitálu pod obrovským tlakem.

Málokdy se přitom zmiňuje, že argumenty, že některé firmy jsou příliš velké na to, aby mohly padnout, vyvěraly i ze skutečnosti, že po nástupu Washingtonského konsensu nesmírně zrychlil proces privatizace veřejných statků, což znamenalo, že se do značné míry smazal rozdíl mezi soukromým a veřejným v řadě oblastí, například penzijních systémech. Státy tak ani neměly jinou volbu než uznat, že v podobě záchrany neodpovědných soukromých firem zachraňují vlastně úspory a penze svých občanů.

Demokratické země se prostě dostaly po roce 1989 do vleku globálního kapitálu, a i to je, mimo jiné, důvod, proč země, jako je Čína, se svým autoritářským systémem, získala v tomto novém systému kompetitivní výhodu. Dokáže na různé poryvy globálního kapitalismu reagovat mnohem rychleji, dokáže také lépe využívat svých výhod, jako je levná pracovní síla. A dokáže si také lépe vynutit na kapitálu ústupky tam, kde je potřebuje.

Výše zmíněná nerovnováha mezi silou globálního trhu a národní politiky má devastující účinky na liberální demokracii i v jiných ohledech. Byl-li vznik demokracie spojen s národním trhem, občanskou společností a vládou zákona, není nyní vůbec jasné, jak má, a zda vůbec může, liberální demokracie fungovat v prostředí, kde je celá řada zásadních rozhodnutí činěna za hranicemi národních států, jakož i v prostředí, v němž při velké nerovnováze sil (globálního) trhu a národního veřejného prostoru, je veřejný prostor rychle kolonizován soukromými zájmy, často majících svůj původ za hranicemi národního státu.

Ve spojení s neoliberální ideologií spuštěnou Washingtonským konsensem, v níž je stát viděn jako jakási zbytnělá zbytečnost, dochází také k rychlé privatizaci státních funkcí či, v podobě „outsourcingu“ jejich odevzdávání do rukou soukromého sektoru, často daleko za vlastními hranicemi.

Proč je demokracie v ohrožení
Liberální demokracie je v tomto novém kontextu globálního kapitalismu ohrožena hned na několika frontách.

Za prvé: demokracie nemůže fungovat bez veřejného prostoru a některých veřejných statků, které jsou globálním kapitalismem stále více privatizovány. Slavoj Žižek trefně argumentuje, že „postupující oklešťování obecně sdílených statků se týká jak vztahů lidí k objektivním podmínkám jejich životních procesů, tak vztahů mezi lidmi samotnými: obecně sdílené statky jsou privatizovány na úkor zproletarizované většiny.“

Za druhé: národní demokratický proces se stává iluzorním, jestliže zejména ekonomický vývoj určují síly více méně mimo jeho kontrolu.

Za třetí: globální trh už zdaleka není formou občanské společnosti, z níž vyrostla národní demokracie. Globální kapitalismus je založen na vlastnictví mnohem méně spojeném s konkrétními lidmi, než byl kapitalismus před-globální, mnohem méně „národně“ ukotveném, o čemž koneckonců vypovídá i právní džungle obklopující registrace různých firem v daňových rájích, apod. Navíc je jeho těžiště v oblasti „abstraktního“ finančního kapitálu, spíše než v oblasti výroby. Ale i společnosti, které vyrábějí konkrétní výrobky, jsou často rozprostřeny globálně, a na národních politických reprezentacích jsou si schopny vynucovat různé výhody, včetně daňových úlev, výměnou za to, že postaví v daném státě nějakou svoji montovnu.

Za čtvrté: ukazuje se, že pro globální kapitalismus může být výhodnější spolupracovat s autoritářskými režimy, jako je Čína, které mohou rozhodovat rychle a „flexibilně“.

Za páté: Václav Bělohradský správně připomíná, že „rozdíl mezi legálním a nelegálním jednáním, mezi čistými a špinavými penězi, je dnes vykonstruované vyprávění, do jehož tvorby nadnárodní korporace investují a pak je šíří dalšími investicemi do médií, až ve společnosti převládne.“ Můžeme dodat, že je-li liberální demokracie spojena pupeční šňůrou s liberálním konstitucionalismem a vládou zákona, její samotná podstata eroduje, musí-li vycházet vstříc ekonomickým nárokům, které hranici mezi legálním a nelegálním stále více smazávají.

Za šesté: dochází k masivní privatizaci samotné demokratické politiky. Ta je nejenom stále více závislá na moci peněz, ale politické strany se stávají stále více jen vykonavatelkami zájmů mocných ekonomických skupin, jejichž nadnárodní charakter navíc ani často nekoresponduje s tím, co ještě dnes zbývá z národních zájmů.

Deník Referendum, 30.8.2011

29. 08.

Neviditelná ruka trhu a Romové

Jiří Pehe Přečteno 19413 krát

Rostoucí napětí mezi „většinovou společností“ a Romy ve Šluknovském výběžku je názornou ukázkou toho, jak neblahé účinky může mít v některých společenských oblastech odevzdání základních funkcí moderního státu „neviditelné ruce trhu“. A je varováním, že při současném neoliberálním přístupu vlády k sociální politice nemusí násilnosti a napětí zůstat omezeny na pár měst, popřípadě na vztahy mezi romskou komunitou a většinovou společností.

Prvním výsledkem údajné schopnosti trhu vyřešit „neviditelně“ i ty nejsložitější problémy byl, pokud jde o Romy, velmi viditelný nárůst jejich nezaměstnanosti. Ačkoliv se jako vysvětlení později ujal neoliberální příběh, že na vině je především příliš štědrý systém sociálních dávek, jenž přímo vyzývá ke zneužívání, skutečností je, že v atmosféře státem tolerované diskriminace nemohli velmi často u soukromých firem dostat práci ani ti Romové, kteří o ni stáli.

Zároveň „trh“ brzy zjistil, že zprivatizovat lze i určité aspekty systému sociálních dávek státu, pokud není doprovázen skutečnou sociální politikou. Ba, co hůř, „trh“ zjistil, že má ve státu komplice, protože ten bohorovně toleroval snahy radnic Romy vystěhovávat a vytvářet tak ghetta.

Nejrůznější realitní firmy tak začaly skupovat potenciálně lukrativní domy s romskými nájemníky, které pak přiměly k vystěhování, například s příslibem odpuštění dluhů za nájemné. Jiní, nebo často stejní podnikatelé vystěhované Romy ubytovávali v levných domech, které kupovali na „periférii“, například v městech, jako je Rumburk, přičemž inkasovali jejich dávky na sociální bydlení.

Když pak Nečasova vláda snížila na začátku roku sociální dávky pro sociálně nejslabší, začali se k příbuzným do stovek ghett, která stát ve spolupráci s neviditelnou rukou trhu nechal za poslední léta vyrůst, stěhovat i lidé, kteří sice žili na dávkách, ale byli ochotni a schopní platit si vlastní bydlení. Nyní, jak by řekl klasik, mnoho z těchto lidí už nemá co ztratit, jen svoje okovy.

I ti, kteří by pracovat chtěli, jsou polapeni v ghettech, v oblastech s vysokou nezaměstnaností. Bez šance na změnu jsou odsouzeny vyrůstat i jejich děti. Je-li smazán rozdíl mezi ponižující existencí v ghettu a případným vezením, krádeže, lichva, drogy a násilí se stávají způsobem přežití.

Vyslání těžkooděnců do Šluknovského výběžku je tak nejen populistickým gestem, ale i logickým důsledkem selhání státu, který dovolil, aby se z komplexního sociálního problému stalo za přispění zkorumpovaných zlatokopů v některých městských radnicích eldorádo trhu, jenž už beztak chudou menšinu dál ožebračil a marginalizoval. Je-li manifestace hrubé síly tím posledním, co vláda dokáže nabídnout jako ,,řešení“ tohoto problému, klesá svým způsobem na úroveň holých hlav.

Jak ovšem přesvědčivě doložil Jan Keller ve své knize Tři sociální světy na příkladu Reaganova okleštění sociálního státu v USA, nic není zadarmo. Peníze ušetřené na sociálním státu nutně skončí financováním represe, například těžkooděnců a vězeňského systému. Na rozdíl od smysluplné sociální politiky, která by se snažila--o jakkoliv složité--soužití většiny s menšinami a integraci, má ovšem „válka“ s obyvateli ghett, kteří nemají co ztratit, navíc i důsledky, které už nikdo nezaplatí: strach v řadách většiny i menšiny, demokracii ohrožující xenofobii, a nakonec zničené i zmařené lidské životy.

Právo, 29.8.2011

26. 08.

Názorový teror úředníků, aneb Slabost politiky

Jiří Pehe Přečteno 6731 krát

Skutečnost, že v České republice už několik měsíců veřejný prostor ovládají často skandální vyjádření vysokých státních úředníků, zatímco politici se nad výroky úředníků neproduktivně hádají či jsou dokonce ochotni bojkotovat jednání vlády, potvrzuje, že politika, jako odpovědná artikulace veřejných zájmů, v čemž mají hlavní roli hrát politické strany, je v České republice v rozvalu.

O tom, jak je politika u nás slabá, svědčí už prostý fakt, že od vzniku České republiky, tedy za posledních zhruba 18 let, strávila země třetinu času v zajetí různých nepolitických aranžmá, která skutečnou politiku postavila za postranní čáru. Řeč je o čtyřech letech opoziční smlouvy a úřednických vládách Josefa Tošovského a Jana Fischera.

Ač jsou skandály okolo výroků úředníků, jako je Ladislav Bátora na ministerstvu školství či Petr Hájek a Ladislav Jakl v prezidentské kanceláři, částečně nafouklé absencí hlubších politických debat během letních dovolených, problémem je i slabost politických elit.

Příčin tohoto jevu lze najít celou řadu, včetně komplikované národní historie, nebo postupné privatizace slabých, neduživých politických stran do rukou zákulisních ekonomických zájmů.

V konkrétnější rovině sehrává negativní roli i prezident, jenž, jak před časem upozornil Nejvyšší správní soud ve sporu Václava Klause se soudním čekatelem Petrem Langerem, je vlastně především nejvyšším státním úředníkem, a podle toho by se měl chovat.

Jenže slabost stranické politiky katapultovala ústavně neodpovědného, parlamentem voleného prezidenta do role jakéhosi „superpolitika“, který nejen ovládá veřejnou debatu, ale také, obrazně řečeno, zachází s vládou a jejím premiérem jako s neposlušnými žáčky. Politici se i v situacích, kdy se prezident pohybuje na hraně ústavnosti a dobrých mravů, vzmůžou jen na občasné brblání, halené ovšem do jakési„povinné“ úcty k prezidentskému majestátu.

Jestliže může beztrestně „dělat politiku“ nejvyšší státní úředník, nelze se divit, že politiku dělají i úředníci na nižších patrech, zejména ti s prezidentem spojení. Jestliže se prezident nebojí pronášet často skandální výroky, které vzbuzují pohoršení i v zahraničí, a vládní i parlamentní politika to dovolí, proč by se ve skandálních výrocích a „kreativních“ výkladech svých rolí, nepředháněli i úředníci, o kterých sice někteří politici pohrdlivě mluví jako „subalterních“, ale zároveň nejsou schopni rázného činu, který by tento stav ukončil?

Paradoxní je, že problém přitom souvisí i se snahami politických stran státní správu kontrolovat, takže odkládají přijetí zákona o státní službě, který by nastavil pro úředníky jasnější pravidla.

Především jde ale o to, že pokud nebudou „dělat politiku“ politické strany, budou ji dělat třeba z řetězu utržení státní úředníci, anebo uvolněný prostor obsadí „občanská“ sdružení, jako to nyní vidíme třeba v případě Bátorovy iniciativy D.O.S.T. Přitom občanská společnost by neměla v normální demokratické zemi politiku přímo dělat, ale politice jenom nabízet korektivy a inspiraci.

Rehabilitovat politiku ovšem nebude bohužel v České republice snadné, protože by se musela především změnit samotná politická kultura. A to je běh na dlouhou trať. Jenom doufejme, že české demokracii přitom nedojde dech.

Právo, 26.8.2011

24. 08.

Případ Bátora, aneb O Postkomunistickém fašismu

Jiří Pehe Přečteno 7301 krát

Angažmá bývalého volebního lídra extremistické Národní strany Ladislava Bátory na vysokém úřednickém postu na Ministerstvu školství rozvířilo i debatu o názorech, které Bátora reprezentuje. Respektovaní intelektuálové mluví o „fašizujícím světě českého maloměšťáka“ či o reinkarnaci druhorepublikového fašismu. Ministr financí a místopředseda koaliční srany TOP 09 Miroslav Kalousek přímo nazval Bátoru „starým fašounem“.

S Bátorou udržují čilé styky lidé z okolí prezidenta Václava Klause, a sám prezident přirovnal hon na Bátoru k „hilsneriádě“, přičemž tvrdil, že Bátora je „hluboce konzervativní, autenticky pravicový člověk“. Spekuluje se, zda si prezident nepřipravuje půdu pro založení nové politické strany.

Jelikož se v okolí prezidenta vyskytují i další lidé, kteří o sobě tvrdí, že jsou „hluboce konzervativní“, ale jejich často skandální názory se dost podobají těm, které sděluje veřejnosti Bátora, o němž, jak už bylo řečeno, se naopak už otevřeně mluví jako o „fašounovi“, je zapotřebí se fenoménem postkomunistického fašismu zabývat.

Slavný sociolog a politolog Ralf Dahrendorf hned po pádu komunismu varoval politiky i občany rodících se demokracií, že proces transformace bude mnohem delší, než si většina z nich představuje. Zatímco vytvoření institucionálního rámce a procedur politické demokracie mělo podle něj trvat jen několik měsíců či let, a vytvoření jakž takž fungujícího trhu zhruba šest let, vytvoření opravdové demokratické kultury, založené na rozvinuté občanské společnosti, mělo trvat možná až šedesát let, tedy dvě až tři generace.

Ne ve všech transformujících se společnostech se navíc musel podle Dahrendorfa tento proces zdařit. Někde se mohl zastavit v polovině cesty, jinde mohl vést k dlouhým obdobím zmatku a ztráty orientace. Přímočará „cesta ke svobodě“ byla jen jednou z alternativ.

Největším rizikem pro společnosti, které se vydaly na cestu od totalitního systému k demokracii, byl ale podle Dahrendorfa fašismus (Ralf Dahrendorf, „Reflections on the Revolution in Europe“, London: Chatto & Windus, 1990, str. 137-138).

Shrňme si Darhendorfovy jasnozřivé argumenty na toto téma.

„Za fašismus považuji kombinaci nostalgické ideologie komunity založené na ostrých hranicích mezi těmi, kdo k ní příslušejí a kdo ne, a nového politického monopolu jednotlivce nebo hnutí, založeného na silném důrazu na organizaci a mobilizaci, spíše než na svobodě volby, “ píše.

Půdou, z níž fašismus vyrůstá, je prudký dopad sil moderní industriální civilizace na společnost, která je na něco takového nepřipravena, protože si z různých důvodů podržela mentální rysy starého autoritářského věku, z něhož se vynořila. Některé sociální skupiny jsou tak dislokovány a desorientovány, protože jsou chyceny mezi starým a novým. Nenávidí kapitalismus stejně, jako nenávidí socialismus. A nenávidí nové zbohatlíky stejně, jako nenávidí novou chudinu.

Za těchto podmínek může podle Dahrendorfa oslovit část společnosti, včetně nových středních tříd, politické hnutí, které slibuje zničit (zkorumpovanou, dekadentní, relativistickou, kosmopolitní, atd.) „současnost“ a vrátit se do minulosti. Vrátit se do minulosti ovšem nelze, navíc fašismus je především hrubá síla, která, pokud zvítězí, rychle vytěsní všechny ostatní ideologie.

Výsledkem může být režim, v němž je suspendován právní stát, disidenti a „devianti“ pozavíráni, menšiny se stávají terčem lidového hněvu a oficiální diskriminace. Fašismus tohoto druhu nemusí být tak strašný, jako byl národní socialismus v Německu, je to ale v každém případě svého druhu tyranie, která „má svůj původ v té části politického spektra, které jsme si zvykli nazývat pravice, protože…vzývá reakcionářské pocity a sní o čistotě minulých časů, spíše než o utopických vizích budoucnosti.“

Rozvineme-li Dahrendorfovu argumentaci, rozdíl mezi demokratickou levicí a demokratickou pravicí na jedné straně, a „hnědou“ (fašizující) částí pravice na straně druhé, spočívá především v tom, že jak demokratická levice, tak demokratická pravice hájí v politické rovině pluralismus, toleranci a liberálně-demokratický řád, přičemž v ekonomické rovině pravice hájí kapitalismus a levice nabízí jako alternativu ke kapitalismu sociáldemokratismus, což se v konečném součtu týká především role státu ve vztahu ke svobodnému jedinci.

Ta část levice, která není spokojena jak se současným kapitalismem, tak s řešeními nabízenými dosavadním sociáldemokratismem, bude tíhnout k hledání alternativních řešení v budoucnosti. Část pravice propadlá fašizujícímu myšlení bude naopak vzývat jakousi mýtickou čistotu minulosti, v níž údajně pevně platily určité hodnoty, řád a pořádek.

Jakkoliv takové fašizující tendence lze pozorovat i v nereformovaných komunistických stranách, v nichž panuje tendence idealizovat si „starý pořádek“ komunistického zřízení, přece jenom komunismus jako ideologie se nemůže úplně rozloučit se svým původním přitakáním industriální modernizaci a s nadnárodním universalismem. Fašizuje především tam, kde tyto původní aspekty svojí ideologie už zcela odhodil ve prospěch nacionalismu.

Fašismus vyrůstající z údajně „autenticky pravicových“ hodnot, které novodobí fašisté rádi popisují jako „hluboký“ konzervativizmus, touží po reinstalaci údajně „tradičních“ hodnot z dob ještě před komunismem, nebo dokonce z dob před nástupem osvícenství a liberalismu, a jeho některé odnože se proto přimykají k sektářskému pojetí náboženství.

Opájí se konceptem národa založeného na společné kultuře, jazyku, a někdy i „krvi“, a pohrdá aspekty industriální a liberálně-demokratické modernizace, k nimž patří nejen soužití různých kultur, tolerance a respekt pro menšiny, ale v konečných důsledcích i samotný demokratický řád. Jakkoliv totiž novodobí fašisté často tvrdí, že bojují za skutečnou demokracii, v okamžiku, kdy se jim podaří získat moc nebo rozhodující vliv, preferují, jak říká Dahrendorf, politické zřízení opírající se o monopol jednotlivce nebo hnutí, založené na silném důrazu na organizaci a mobilizaci, spíše než na svobodě volby

Svým způsobem, jak upozorňuje Dahrendorf, je fašismus obranná reakce určitých skupin proti složitým nárokům modernity. Současnost se jim jeví jako dekadentní a zkažená, snění o lepší budoucnosti je pro ně doménou levice. Zbývá jen návrat do idealizované minulosti, z níž si fašisté ovšem vybírají jenom to, co se jim hodí.

Fašizující pravice zůstávala v postkomunistickém světě po dlouhou dobu izolovaná, protože proces rychlé modernizace—jak politické, tak ekonomické—posunoval dříve zaostalé společnosti viditelně vpřed. Začaly vznikat nové střední vrstvy. Jak ovšem známe už z příkladu Výmarské republiky, tyto vrstvy které jsou považovány na Západě i v post-komunistických zemích za pilíř liberálně-demokratického řádu, se mohou poměrně snadno fašizovat, pokud začnou ztrácet kvůli ekonomickým problémům svůj společensko-ekonomický status.

Na tento jev upozorňuje například Václav Bělohradský, který navíc k průvodním projevům fašizace říká: „Patří mezi ně třeba „conventionalism“ neboli fanatické vyznávání konvečních hodnot, nekritické uctívání autorit, idealizace hodnot vlastní referenční skupiny, agresivní vylučování kritiků konvenčních hodnot ze společnosti, „anti-intraception“, což je slovo, které označuje přibližně „pohrdání intelektuály“, preference stereotypů, orientování se na dichotomiích moc-slabost, nenávist k „pravdoláskařům“, cynické pojetí společenských vztahů, přesvědčení, že ve světě se dějí nebezpečné věci, kterým je třeba zamezit silou...“

K tomu lze dodat, že zmatek působený náporem modernity se ve fašizujícím myšlení projevuje též hledáním rozsáhlých zákulisních konspirací. Fašistický ideál organické čistoty, vycházející z minulosti, je v ohrožení nejenom ze strany „dekadentní“ modernity, reprezentované politicky „slabošskou“ liberální demokracií, ale i ze strany temných sil, které prý působí globálně a spřádají plány na vytvoření nového světového řádu.

Jakákoliv forma globální vlády, ať už dosažená přirozeným vývojem nebo údajně s pomocí globální konspirace, je totiž v přímém rozporu s ideálem čistoty, který reprezentuje ve fašistickém myšlení téměř mýtická představa tradičního, herderovsky chápaného národa, tedy, jak by řekl Dahrendorf, komunity založené na ostrých hranicích mezi těmi, kdo k ní příslušejí a kdo ne.

Jestliže podle novodobých fašistů existuje údajně ideální, „předmoderní“ verze minulosti, v níž hrála pozitivní roli jakási bájná organická komunita (národ, etnická skupina, církev) je též jasné, že musejí nenávidět vše, co v současnosti tuto vysněnou „organickou čistotu“ podle jejich soudu kontaminuje: odtud pramení nenávist ke kosmopolitismu (často ztotožňovaným s Židy), přistěhovalcům, multikulturalismu, atd.

Český premiér Petr Nečas měl pravdu, když u příležitosti výročí sovětské okupace Československa z roku 1968 prohlásil, že dnes nehrozí invaze spojeneckých vojsk, ale extremismu. Problémem je, že chování jeho vlády tomuto extremismu přímo nahrává: nejenom v podobě přivírání očí nad koketováním některých členů vlády s novodobými extremisty, ale i v podobě „reforem“, které dopadají nejvíce na nízko-příjmové a středně-příjmové vrstvy společnosti, které, pokud ztratí sociální jistoty, se mohou snadno přimknout k novodobému fašismu.

Sociální stát byl v evropských zemích po 2. světové válce zaváděn i jako val proti fašismu, který se ve 30. letech zmocnil ožebračených středních tříd v Německu i jinde. Postupná demontáž sociálního státu, spojená s nejistotou současného světa, otevírá fašismu opět dveře.

22. 08.

Globální krize je letadlo bez pilota

Jiří Pehe Přečteno 8034 krát

Mezi analytiky současného dění se vede poněkud neplodná diskuse o tom, kdo především nese odpovědnost za současnou krizi: nad poměry si žijící západní státy nebo finanční trhy? Ve skutečnosti svůj díl viny nesou jak státy, reprezentované jejich politickými elitami, tak finanční trhy.

Politické reprezentace západních států nadále selhávají především v tom, že zatím nedokázaly kolektivně zareagovat na prudkou globalizaci finančních trhů. Pro fungování globálního trhu nedokázaly vytvořit rozumná pravidla, takže vznikla obrovská nerovnováha mezi globálně fungující ekonomikou na jedné straně a lokálně, v lepším případě regionálně fungující politikou na straně druhé.

Ukazuje se, že klasická národní demokracie, v jejímž rámci politické rozhodování podmiňuje poměrně krátký volební cyklus, včetně snah politiků i politických stran o znovuzvolení, není se svým klopotným a lokálně omezeným rozhodováním skutečnou protiváhou pro globálně a rychle fungující trhy, s jejich schopností bleskurychlého přesunování kapitálu a spekulování po celém glóbu.

Národní politika nejenže není schopná kontrolovat vznik různých „bublin“ a dluhů, které vznikají v jakési „nadnárodní stratosféře“, v níž dnes působí „neviditelná ruka trhu“, ale stala se ve svém--volebním cyklem podporovaném--populismu závislou na často fiktivních penězích, které globální finanční trhy vytvářejí.

Státy si dlouho mohly snadno půjčovat na „trzích“ peníze, nad jejichž krytím v podobě nějaké reálně vytvořené hodnoty měly na rozdíl od klasického, „před-globálního“ kapitalismu stále menší kontrolu. V kombinaci s populismem tak rostlo rozmařilé státní utrácení, a zdaleka nikoliv jen za účelem financování sociálních programů.

„Populistické“ bylo ovšem i chování trhů, které státům i dalším zákazníkům nabízely v neregulovaném prostředí finanční „aktiva“ vzniklá z pochybných spekulací. Hypoteční krize v USA byla zaviněna společným „populismem“ státu a trhů: pro vlády bylo v podobě deregulace, kterou si trhy přály, politicky výhodné podporovat jakýsi lidový kapitalismus, v němž si skoro každý mohl dovolit hypotéku, pro trhy to byl výborný byznys.

Když bublina praskla, zaplatili to daňoví poplatníci. Navíc trhy, s pomocí svých neoliberálních „vykladačů“, kteří o nich něžně mluví jako o nějaké osobě, jež neustále na něco citlivě reaguje, spustily jednostrannou propagandu, že nad poměry si žily především státy a jejich průměrní obyvatelé.

Ve skutečnosti si nad poměry žily i trhy. Zatímco státy se ovšem pustily do šetření, na trzích se toho od roku 2008 příliš nezměnilo. Své globální převahy využily k útokům či spekulacím právě proti státům oslabeným dluhy, jejichž nemalou část tvoří i peníze utracené za záchranné balíčky pro soukromý sektor.

Nejnovější krize je především výsledkem této pokračující nerovnováhy v síle národních politických reprezentací a globálního trhu. Zatímco politici národních států, jejichž politické strany, potřebující peníze, jsou víceméně zprivatizovány do rukou tržních subjektů, poslušně začali spořit převážně s pomocí škrtů, které dopadnou na středně příjmové skupiny, tržní subjekty a jejich představitelé nadále unikají vyšším daním i postihům za neodpovědné chování.

Ještě vážnější je, že nedostatek regulace trhů nadále vytváří nerovnováhy, na jejichž řešení nemají slabé, neboť jen národní (a navíc do značné míry „zprivatizované“) politické reprezentace států sílu. Celý systém se tak ocitnul nad propastí, a jelikož nemá „pilota“ v podobě globální politiky, ale jen špatně naprogramovaného „autopilota“ v podobě globálních trhů, hrozí mu pád.

Právo, 22.8.2011

19. 08.

Eurovláda a ekonomická suverenita

Jiří Pehe Přečteno 8359 krát

Euroskpetici se hrozí: v Evropské unii prý snad už není nemožné nic, rozumějme žádná šílenost či nesmysl, poté, co se Francouzský prezident a německá kancléřka dohodli na vytvoření jakési společné ekonomické vlády pro země eurozóny. Tím prý ztratí členské země eurozóny ekonomickou suverenitu, protože taková „vláda“ bude nejspíš rozhodovat o společných daních, ale i o ekonomické a sociální politice.

Tímto krokem se prý změní eurozóna v centrálně řízenou přerozdělovací unii. Navíc je na dohled společný evropský dluhopis.

To, z čeho euroskeptiky polévá studený pot, musí ovšem vítat každý, kdo si přeje zachování Evropské unie. Chce se zvolat: konečně! A dodat: doufejme, že to je jen první krok, po němž přijde ještě výraznější integrace.

Nějaká forma společné ekonomické vlády totiž měla vzniknout už v okamžiku, kdy vznikala evropská měnová unie. Bylo přeci od počátku jasné, že společná monetární politika nemůže dlouhodobě existovat bez společné fiskální politiky.

Ve světle posledního vývoje pak bylo neudržitelné, aby sever EU, zejména Německo, dlouhodobě financoval dluhy jihu, ale přitom nemohl politicky de facto nic dělat pro to, aby se státy žijící na největší dluh začaly chovat odpovědněji. Pokud by k pravomocem „eurovlády“ patřila i koordinace hospodářských politik, včetně možných sankcí pro jednotlivé země za neodpovědnou finanční politiku, bylo by to jenom dobře.

Když už se euroskeptici nad novým návrhem pohoršují, měli by říci, že alternativou k další federalizaci je dnes už jen rozpad eurozóny, a potažmo i EU, se všemi možnými katastrofálními důsledky, které se v takovém vývoji ukrývají.

Ekonomická suverenita, kterou operují, je poněkud legrační pojem. Má snad nějakou skutečnou ekonomickou suverenitu v dnešní Evropě například Česká republika? Vždyť ve stejných denících, v nichž si můžeme přečíst pohoršené komentáře nad další federalizací EU, zároveň čteme, že ekonomický růst Česka, které se pyšní vlastní měnou, a do eurozóny nespěchá, je nyní vážně ohrožen vývojem v největších zemích eurozóny.

Analytička jednoho pravicového deníku poněkud zděšeně končí svůj komentář konstatováním, že v nastalé situaci se z našeho závazku přijmout euro stává závazek vzdát se ekonomické suverenity. Nedá se než ironicky namítnout, že se nemůžeme vzdát něčeho, co nemáme. Abychom takovou suverenitu alespoň částečně měli, k tomu nestačí vlastní měna, to bychom museli nejprve úplně přeorientovat naše exporty mimo EU.

Čeští politici, kteří lpí na „ekonomické suverenitě“ spočívající v tom, že máme sice „vlastní“ monetární a fiskální politiku, ale našemu hospodářství, zcela integrovanému do evropského, to není skoro nic platné, mají na svůj názor samozřejmě právo.

Rozumnější část politické scény by se měla urychleně zabývat tím, jak se do více integrované eurozóny plně zařadit, protože když tak neučiníme, je možné, že velmi brzy budeme z pomyslného vlaku na vedlejší koleji sledovat, jak se v rychlíku na té hlavní dělají rozhodnutí, která na nás mají přímý dopad, ale do kterých ze svého ostrova „suverenity“ nemáme co mluvit.

Právo, 19.8.2011

Zde je také odkaz na související text autora nazvaný "Bez Evropské unie?"

17. 08.

Přehlídka deviantů

Jiří Pehe Přečteno 5009 krát

Pokud bychom soudili podle zakyslého politického huhlání, které se ozývalo z Hradu a z jeho okolí, konal se během víkendu v Praze festival deviantů. Pan prezident nás sice poučil, že pojem deviace, který jeho pobočník použil k popisu homosexuality, je hodnotově neutrální, ale i tak se hodně, ale opravdu hodně zlobil na primátora a další členy Občanské demokratické strany kvůli záštitě pro tento podnik.

Ti se naštěstí nezalekli, takže jsme se mohli přesvědčit, že Prague Pride 2011 byla událost veskrze veselá, na níž přišla vyjádřit podporu i řada „nedeviantních“ Pražanů a turistů. Rozhodně nikomu neublížila a na Západě vylepšila image Prahy coby tolerantního města otevřeného menšinám.

Mohli jsme se navíc přesvědčit, že účastníci průvodu mají mnohem větší smysl pro legraci než holohlaví mladíci, kteří přišli proti průvodu protestovat, a kteří se leckomu mohli ve svých okovaných kanadách a černém oblečení jevit jako deviace, ačkoliv prý reprezentují pravé Čechy, kterými zřejmě bude naše země zalidněna, až bude naplněno jejich heslo „Česko (heterosexuálním) Čechům“.

Jako deviace se mohl leckomu jevit i vysoký úředník ministerstva školství, který spolu se svými kolegy z iniciativy D.O.S.T. roznášel protestní dopisy po ambasádách západních zemí, jež akci Prague Pride vyjádřily podporu. Když vezmeme v úvahu, že tento muž byl volebním lídrem extremistické Národní strany, může se leckomu jevit jako opravdu deviantní jak skutečnost, že ve slušné demokracii může na ministerstvu školství vůbec někdo takový fungovat, tak skutečnost, že lidé, o kterých leckdo soudí, že jsou reinkarnací druhorepublikového fašismu, obtěžují za souhlasného mručení Hradu ambasády demokratických zemí.

Není proto možná divu, že prestižní týdeník The Economist zařadil mezi „deviace“ svého druhu nikoliv Prague Pride, ale našeho pana prezidenta, který stále častěji zaštituje to, co Tomáš Halík označil za fašizující svět českého maloměšťáctví. Jelikož The Economist je čten po celém světě, je nyní takříkajíc globálně známo, že Václav Klaus patří do „nepříjemné party“ kontroverzních východoevropských politiků, kteří vyhledávají špatnou publicitu, přičemž týdeník Klause kritizuje i za jeho výroky o homosexuálních deviantech.

Je sice jasné, že pravověrní čeští národovci si nad časopisem i jeho úsudkem odplivnou, ale to je České republice platné asi tolik, jako když v době vlády Vladimíra Mečiara si značná část Slováků myslela, že mečiarovskému Slovensku v zahraničí nikdo nerozumí, ba že se Mečiarovi ubližuje. I většina Čechů, kteří jinak Slovensku drží palce, věděla, že mečiarismus je deviace, a čím dřív skončí, tím pro Slovensko lépe.

I nám nezbývá než doufat, že stále více deviantní chování Hradu a jeho okolí pověst České republiky zcela nezruinuje v období, které ještě zbývá do konce Klausova prezidentství.

Právo, 17.8.2011

16. 08.

Odbojáři?

Jiří Pehe Přečteno 10466 krát

Podle dostupných zdrojů byl 28. září 1951 Ctiradem Mašínem podřezán po podání chloroformu svázaný příslušník SNB strážmistr Jaroslav Honzátko při přepadení stanice SNB za účelem získání zbraní. Bratři Mašínové obhajují tento čin, stejně jako další případy fyzické likvidace, s nimiž se pojí jejich jméno, „válkou“, kterou vyhlásili zločinnému komunistickému režimu.

Jenže i kdyby šlo skutečně o „válku", pak ve výše zmíněném případě porušili Úmluvu o zacházení s válečnými zajatci z roku 1929, podle níž by se jednalo o popravu bezbranného zajatce, tedy o válečný zločin. I kdybychom připustili, že „válka“ Mašínů byla spíše jakýmsi partizánským odbojem, v němž ne vždy platí stejná pravidla jako v oficiálně vyhlášených válkách, i tak spoustě lidí bude vrtat hlavou, proč bylo nutné podřezat omámeného a spoutaného člověka, jakkoliv mohl, coby policista, symbolicky reprezentovat režim, proti němuž Mašínové bojovali.

Je samozřejmě možné argumentovat, že komunistický režim se s nepřáteli také nijak nepáral, a ve svých politických procesech i koncentrácích se nějakými mezinárodními úmluvami nebo principy lidskosti nezdržoval, jenže se tak dostáváme na velmi tenký led diskusí o tom, zda je v boji s nelidským režimem přípustné použít jakékoliv prostředky. Ať chceme nebo ne, poprava člověka, který byl už přemožen a je s nenáviděným režimem spojitelný jen symbolicky, je těžko ospravedlnitelná.

Nemá asi smysl se pouštět znovu do polemiky, která rozděluje český národ: tedy, zda byli Mašínové vrazi, kteří své v podstatě zločinecké instinkty skryli za boj s komunismem, nebo zda byli skutečně odbojáři, kteří podle jedné skupiny obdivovatelů použili zcela přiměřené prostředky, a podle skupiny druhé to možná trochu „přepískli“.

Bohumil Doležal kupříkladu píše: „Zemřel Ctirad Mašín . Byl to statečný člověk. K činnosti skupiny bratří Mašínů mám kritické výhrady,…nemyslím si ovšem, že by bylo možno je obviňovat z vražd.“

Mnozí mohou zase mít výhrady k tomu, aby byl označován za „statečného“ někdo, kdo podřezal bezbranného člověka, jakkoliv ho mohl považovat za „nepřítele“. Zatímco v případě zabití účetního Josefa Rošického, kterého zastřelil Josef Mašín, bude záležet na tom, zda uvěříme tomu, že Rošický byl ozbrojen a Mašíny přímo ohrožoval, podřezání strážmistra Honzlátka se jeví, ať si to člověk přebere jakkoliv, jako zbytečná vražda.

Lze jen opakovat, co bylo zřejmé už v diskusi po loňském skonu člena skupiny bratří Mašínů Milana Paumera. Ukázala totiž, kolik opožděných odbojářů mezi námi žije.

Bohužel poměr mezi mizivým počtem těch, kteří jsou hrdiny, když to má smysl, a těmi, kdo jsou hrdiny, když už o nic nejde, je v českém národě konstantně velmi nepříznivě vychýlen ve prospěch oportunistů, což jaksi komplikuje naše vytrvalé „vypořádávání se s minulostí“. Tím, že tito lidé projektují své opožděné a v případě těch mladších jen „teoretické“, neboť situací netestované, „hrdinství“ do někoho, jako jsou Mašínové, dost často se takříkajíc „nemažou“ se svojí argumentací.

Hranice mezi vraždou na jedné straně a (možná nezbytným) zabitím nepřítele ve válce či odboji na straně druhé, je přitom přesně to, co bychom měli definovat, než začneme mluvit o Mašínech jako o odbojářích a udělovat jim vyznamenání.

ČRo 6, 16.8.2011

15. 08.

Co je v kořenech současné krize

Jiří Pehe Přečteno 9917 krát

Podle neoliberálních pouček jsou hlavní příčinou ekonomických problémů Západu, přerůstajících do nové globální krize, nemalé státní dluhy, a proto je prý potřeba především škrtat ve stáních výdajích, zejména v těch na sociální stát.

I když ponecháme stranou skutečnost, že v případě některých zemí k zadlužení notně přispěly i obrovské finanční infúze, kterými tyto země v roce 2008 zachraňovaly neodpovědný soukromý sektor, a v případě USA k němu přispělo i financování dvou válek (jež podporuje především politická pravice, která ovšem zároveň jedním dechem mluví o škodlivosti zvyšování daní a o potřebě setřit ve státních výdajích), ještě stále zůstává fakt, že zadlužené dnes nejsou zdaleka jen státy, ale ve velké míře i občané a mnohé soukromé firmy, což vše vytváří složitý propletenec vzájemného zadlužení. Není divu, že se v takové situaci dluhy odpoutaly od dlužníků a začaly žít svým životem.

Finančním trhům se dlouho dařilo s těmito různými zadluženími žonglovat, jenže s nástupem trhu vpravdě globálního se peníze--často v podobě různých dluhů, mnohdy nesplatitelných a naporcovaných do různých „toxických produktů“--v globální finanční vířivce točily stále závratnějším tempem, až se nakonec nepodařilo včas ucpat několik velkých děr.

To byl rok 2008. Bubliny praskly, nastala krize důvěry. Státy, tlačené hrozbou úplného kolapsu finančních trhů, napumpovaly do krachujících soukromých institucí obrovité částky, které si ovšem musely vypůjčit. Vzápětí se spustila neoliberální propaganda o potřebě tvrdě šetřit právě ve státních výdajích, zatímco na „trzích“, které krizi především způsobily, zůstalo vše víceméně při starém, protože národní státy je nedokáží globálně regulovat.

Trhy tudíž s dluhy dál čile obchodují, přičemž nejde zdaleka jen o státní dluhopisy, ale i hypotéky, spotřebitelské a firemní úvěry. Od dob Ronalda Reagana, kdy se spustila deregulace trhů, je tento systém vzhledem k rostoucí globalizaci stále více nestabilní, navíc spekulace s dluhy výrazně zkreslují rozdíly mezi skutečnou výkonností ekonomiky a čísly, s jejichž pomocí se měří kupříkladu HDP jednotlivých států.

V tomto globalizovaném „lichvářském“ systému mohou být paradoxně dobrým byznysem i hrozby státních bankrotů, které „zdražují“ půjčované peníze. Mnohým přitom ale uniká, že na prahu bankrotu se tak postupně ocitá celý systém globálního kapitalismu, který, jak se ukazuje, je tak žravý, že bez dostatečné regulace začne požírat sám sebe.

Jsou naivní ti, kdo si myslí, že v současnosti jde jen o přesun ekonomické moci ze Západu do Číny a Indie, protože tyto státy i jejich občané nemají dluhy, spoří a ekonomicky rostou. Čína a Indie jsou součástí stejného systému globálního kapitalismu, bez západních trhů jsou ekonomicky ničím. Navíc v podobě skupování západních dluhů jsou už dávno našimi komplici.

Obecnějším problémem je, že současná krize není jen jakousi technickou poruchou „lichvářské“ role finančních trhů. Do pomyslné zdi narazila celá naše civilizace, protože jsme se zadlužili nejen finančně, ale i vůči přírodě, například bezohledným drancováním přírodních zdrojů a obrovskými ekologickými škodami.

Západní racionalismus je už od dob osvícenství poháněn vírou v nezastavitelný Pokrok (takže nás dnes vyděsí už pouhé zpomalení Růstu) . Součástí této mentality je i přesvědčení, že si lze brát beztrestně hypotéku na budoucnost, protože ta bude díky Pokroku vždy bohatší něž současnost, a naše dnešní dluhy nějak vyřeší.

Ukazuje se, že tomu tak nemusí být, protože „neviditelná ruka trhu“ ponechaná sama sobě, do jisté míry vytunelovala už i budoucnost. I proto se západním světem šíří atmosféra úzkosti.

Právo, 15.8.2011

12. 08.

Kolik váží jeden Bárta?

Jiří Pehe Přečteno 9773 krát

Komplikované rozhodování premiéra Petra Nečase a některých poslanců za Občanskou demokratickou stranu o tom, zda hlasovat pro vydání faktického šéfa koaliční strany Věci veřejné Víta Bárty k policejnímu stíhání, je další ukázkou vratkých, a svým způsobem pochybných základů, na nichž stojí současná vládní koalice.

Není totiž žádný důvod, proč by policie neměla mít možnost řádně prošetřit Bártovy podivné „půjčky“ různým členům jeho strany, které se po právu mohou jevit jako úplatky. Pokud policie, státní zastupitelství, popřípadě soudy dojdou k závěru, že Bárta se nedopustil nezákonného jednání, budeme to muset respektovat, ať už si myslíme cokoliv, ale mnohem horší by bylo, kdyby celý případ zůstal nevyšetřen. A to především kvůli údajné obavě premiéra a části ODS, že by se jednalo o zasahování policie do života politických stran.

O nepřiměřením zasahování do života politických stran nemůže být řeči tam, kde se jedná o možnou korupci. Nečasova argumentace navíc zavání účelovostí.
Jde totiž zase jednou především o přežití či nepřežití křehké vládní koalice.

Nečas si uvědomuje, že vydání Bárty k trestnímu stíhání může vést k další revoltě ze strany Věcí veřejných, a evidentně je další koaliční existenci ochoten obětovat principy, které se týkají samotné podstaty právního státu.

Ty by byly samozřejmě ohroženy i tehdy, pokud by Bártovo případné stíhání bylo naprosto nedůvodné, protože nějak vykonstruované. Jenže Bártovy takzvané půjčky jsou faktem, a je zcela na místě, aby příslušné orgány vyšetřily, čím vlastně byly, a zda Bárta neobešel přinejmenším některé daňové zákony. Srovnáme-li veřejný zájem na vyšetření těchto záležitostí s možným veřejným zájmem na tom, aby policie zbytečně nezasahovala do dění uvnitř politických stran, je zjevné, že premiér stojí na tenkém ledě.

Nečasovo jednání bohužel znovu ukazuje, jak problematické je spojenectví ODS a TOP 09 se stranou, která šla do velké politiky s cílem realizovat záměry jedné soukromé bezpečnostní agentury. Premiér se sice na jaře pokusil Věcí veřejných zbavit, když se snažil odvolat jejich některé ministry, ale nakonec ustoupil tlaku prezidenta Klause na zachování koalice. Důvody, které tehdy měl, byly přitom zcela zásadní, protože informace zveřejněné v médiích jasně ukazovaly s jakými záměry Bárta a jeho strany do politiky šli.

Informace o Bártových takzvaných půjčkách některým členům strany byly víceméně jen pokračováním výše zmíněného skandálu, který málem vedl k rozpadu vlády, přesto nyní premiér ustupuje ještě dále, když je ochoten v zájmu stability koalice zamést pod koberec dokonce i jen možné vyšetřování Bártových aktivit.

Zcela zbytečně tak dále kompromituje už beztak zkompromitovaný koaliční projekt. Každý politický čin má svoji cenu, a cena, kterou by musela ODS zaplatit za případné zmaření Bártova vyšetřování, by byla nepochybně vysoká. O tom koneckonců leccos vypovídají i bleskové ankety, v nichž si naprostá většina respondentů přeje Bártovo vydání.

Jinými slovy: politická cena za udržení koalice dohromady tak, že poslanci vládní koalice případně zmaří Bártovo vydání k trestnímu stíhání, bude nepochybně mnohem větší, než si Nečas připouští. Nejde jen o další zpochybnění již beztak nevěrohodné koalice, ale i například o to, že vláda ztratí poslední zbytky legitimity pro reformy, a obzvláště pak pro případný boj s korupcí.

Těžko jí totiž někdo bude takový boj věřit, pokud by vládní koalice z politických důvodů zmařila vyšetřování Bárty. Často vyhlašované heslo „padni komu padni“ by se jevilo jako vtip.

Dalším rozměrem celé aféry je, zda by Nečas a ODS vůbec měli stát o setrvání v koalici s véčkaři. Nejenže je tato strana bude nadále vydírat, a už v příštích týdnech se můžeme při schvalování rozpočtu těšit na další kolo koaliční frašky, ale v české i vládní politice přeci nejde jen o to, kolik, obrazně řečeno, politicky váží jeden Bárta.

Nečas například bezzubě protestuje proti angažmá a činům bývalého volebního lídra extremistické Národní strany Ladislava Bátory na ministerstvu školství, vedeném členem Věcí veřejných Josefem Dobešem. To vše za situace, kdy předseda další koaliční strany Karel Schwarzenberg ironicky poznamenává, že Bátoru nelze vyhodit, protože je chráněn z nejvyšších míst, rozumějme z Hradu.

Premiér, který už teď vypadá jako pouhá poslušná loutka v rukou prezidenta, by udělal pro svoji politickou budoucnost i budoucnost své strany nemálo, kdyby na počínání ministra školství, podporovaného Hradem, reagoval odvoláním Dobeše. Byl by to čin nejen politický, ale i morální.

Premiér by se projevil jako politický lídr, který si je vědom toho, že šéfem exekutivy v naší zemi je podle Ústavy on. Navíc by nemusel poněkud trapně žehlit mezinárodní skandál, který vyvolaly výroky Hradu i Bátory ve věci festivalu homosexuálů v Praze. A nemusel by trpně přihlížet tomu, jak Hrad nevybíravě útočí na některé významné členy jeho strany za to, že Praha, vedená primátorem za ODS, poskytla festivalu záštitu.

Řečeno jinak, bude-li chtít Nečas, aby přežil politicky on i jeho strana, bude se muset postavit jak Bártovi a jeho spojencům z Věcí veřejných na některých ministerských postech, tak podivné alianci mezi Hradem a Věcmi veřejnými, která mu opakovaně vráží pomyslnou dýku do zad. Když to neudělá, bude sice možná dál vládnout, ale docela jistě si bude v nedaleké budoucnosti klást otázku, zda politická cena, kterou za to vše zaplatila Česká republika, on osobně, i ODS, stála za to.

ČRo6, 11.8.2011

10. 08.

Kůrovec mozkový

Jiří Pehe Přečteno 9588 krát

Celý západní svět je nakažen parazitem iracionality, extrémní polarizace a vzájemné nedůvěry. Pouhých dvacet let po údajném „konci historie“ v podobě definitivního vítězství jednoho společensko-ekonomického systému stojíme v bodu zásadního zlomu.

****

Viděno z perspektivy českého léta 2011 by se mohlo zdát, že hlavním světovým problémem je kalamita způsobená lýkožroutem v částech Šumavy. Ve skutečnosti je hlavním problémem celosvětová kalamita v lidském myšlení, která přerůstá do nové globální krize.

Jakási pandemie civilizačního „kůrovce“ útočí na pomyslný neokortex celých národů a zatemňuje racionální uvažování. Zejména v západní civilizaci prudce narůstají úzkost a nejistota.

Lidský rozum se sice v polovině 19. století pyšně osvobodil od Boha, ale už začátkem 20. století se objevily příznaky jeho vážného onemocnění. Náboženství nezastavitelného Pokroku skrze lidský rozum zplodilo jako první velký symbol nové éry nepotopitelný Titanic, který se docela symbolicky vzápětí potopil.

Nákaza ovšem neskončila na dně oceánu a propukla naplno v podobě 1. světové války. Lidstvo se ovšem nikterak nepoučilo. Celé století se neslo ve znamení snah nastolit „dokonalá“ společenská uspořádání. Hodně se přitom „kácelo“, mozkového kůrovce jsme se ale stejně nezbavili.

Po roce 1989 pro změnu převládlo mínění, že nejlepší je nechat toho co možná nejvíc v neviditelných rukou Trhu. I ten ovšem v roce 2008 narazil plnou parou do ledovce, který před tím téměř nikdo neviděl. Titanic industriální civilizace, poháněný neregulovaným globálním kapitalismem, se od té doby povážlivě naklání.

Je přitom příznačné, že v civilizaci založené údajně na vládě Rozumu nikdo ani přesně neví, jestli se včas podařilo uzavřít kritické množství vodotěsných komor, a zda se z těch zaplavených kdy podaří vyčerpat vodu, takže je možné, že ve skutečnosti už jdeme, stejně jako Titanic, ke dnu.

Kalamita „kůrovce mozkového“ se projevuje stále větší neschopností řešit problémy hledáním rozumných kompromisů, takže světovou finanční krizí počínaje a bojem o správný přístup k šumavskému lýkožroutovi konče, jsme svědky extrémů: jedni jsou pro masové kácení, druzí by to nechali vyhnít; jedni jdou na věc s ozbrojenci a technikou, druzí se přivazují ke stromům.

Všichni jsou skálopevně přesvědčeni o své pravdě, všichni se tudíž zaštiťují vědou, jak se dnes sluší a patří. Jak je ale možné, že může být stoprocentně vědecké jak kácet, tak nekácet?

Vědou se prý stala i ekonomie, jakkoliv téměř žádný ekonom nedokázal předpovědět krach z roku 2008, a i od té doby, bez jakékoliv známky pokory, se nám nabízí řada „jedině pravdivých“ (neboť prý vědeckých) ekonomických teorií, které do úmoru omílají v médiích jejich zastánci.

Během nedávné krize okolo navýšení amerického státního dluhu měl tento druh kůrovce mozkového hotové žně, stejně jako je už nějakou dobu zažívá v Evropě při snahách „řešit“ krizi eurozóny. Proti sobě všude stojí nesmiřitelné tábory majitelů pravd, politika je zcela polarizovaná. Jedni by nejraději káceli, druzí by to nechali vyhnít.

Pokřikují na sebe v médiích, dělají si naschvály v parlamentech, a mozkový kůrovec se šíří dál. Mezitím roste napětí, nejistota i nenávist.

Jak známo, v takových okamžicích vždy sílí nutkání hledat jednoduchá řešení, padají silná slova, hledají se dalekosáhlé konspirace, nemocná společnost hnědne. Občas to nějaký šílenec nevydrží, a svoji „pravdu“ vystřílí do těl ostatních.

Současná situace je zlomová. V lepším případě je neschopnost se rozumně dohodnout na tom, co s (globální) ekonomikou, co s evropskou integrací, co s dluhy, co se životním prostředím, co s přistěhovalci, jen výrazem dočasné nemoci lidského rozumu.

V horším případě lidský rozum prostě narazil na své konečné meze, neboť ve své pýše vytvořil ve vědě, technice, společnosti i hospodářství příliš mnoho „proměnných“, které ve své úhrnné komplexitě přesahují jeho reálné schopnosti je kontrolovat.

V závislosti na tom, z kterého výše zmíněného úhlu se na situaci díváme, budeme buď doufat, že údajně „nepokořitelný“ lidský rozum nakonec vše nějak vyřeší, nebo je naopak téměř jisté, že brzy narazíme do dalšího ledovce, tentokrát mnohem většího, než byl ten v roce 2008.

Přičemž tentokrát už budou zbytečné diskuse o tom, zda se Titanic nakonec potopí, protože „neviditelné“ ruce světového Trhu už nebudou schopné vysát ze zprivatizovaných (neboť na moci peněz zcela závislých) politických reprezentací států obrovité „záchranné“ balíčky. Není totiž už z čeho brát. Pomyslné pumpy přestávají fungovat.

Začíná proto vládnout hysterie. Snahy „proškrtat“ se k uspokojivým řešením se podobají snahám „vykácet“ kůrovce. Bohužel stejně malou naději na úspěch dávají různé projevy „rozhořčených“, kteří se „přivazují“ k náměstím svých hlavních měst a požadují Změnu.

Industriální civilizace, která vznikla s nástupem racionalismu v době osvícenství, se ještě může zachránit snad jen v případě, že ti „kácející“ a ti „uvázaní ke stromům“ si společně sednou a budou hledat skutečně rozumná, dlouhodobá řešení dnešních problémů.

Jenže jak ukazuje i malý český příklad, toho už je málokdo schopen. Trh má jenom jeden rozum, zvaný Sobectví, a ten mu velí stavět lyžařské areály, lanovky, turistické atrakce a vodní světy. Nedotknutelné stromy jsou mu na obtíž, zvlášť když se i ony dají pokácené dobře prodat. Kůrovec je dobrá záminka.

Odpůrci této privatizace posledních zbytků veřejného prostoru pro změnu nemíní ustoupit ani o píď, mnozí z nich začínají odmítat jak trh, tak demokracii, protože ta už je podle nich také zprivatizovaná, a představuje nikoliv vládu lidu, ale vládu peněz. Není o čem a proč diskutovat, zbývá se jen přivázat ke stromům.

Celý západní svět je nakažen tímto podivným parazitem iracionality, extrémní polarizace a vzájemné nedůvěry. Pouhých dvacet let po údajném „konci historie“ v podobě definitivního vítězství jednoho společensko-ekonomického systému stojíme v bodu zásadního zlomu.

Historie zatím neskončila, ale evidentně končí jedna celá éra. Otázkou je, co ji nahradí, a zda se to tentokrát obejde bez celosvětového konfliktu.

Deník Referendum, 9.8.2011

08. 08.

Na prahu skutečné krize

Jiří Pehe Přečteno 18451 krát

Naděje, že ekonomická krize z roku 2008 byla jen klopýtnutím v nezastavitelném rozmachu globálního kapitalismu, se hroutí. Zcela zákonitě, protože bylo naivní doufat, že se bez globálně působících a vymahatelných pravidel Otesánek finančních trhů utiší, poté co vysál ze státních pokladen tisíce miliard dolarů na záchranu krachujících bank a penzijních fondů.

Varováním mělo být už to, že „záchranné“ balíčky nevycházely ze skutečně autonomních rozhodnutí politických elit národních států. Byly jaksi „povinné“ nejen proto, že zprivatizovanou politiku dnes kontrolují velké peníze, ale i proto, že se v podobě privatizace veřejných statků postupně smazala hranice mezi soukromým a veřejným, takže státům nezbylo než zachraňovat soukromé společnosti, na jejichž osudu závisely úspory, hypotéky a penze miliónů občanů.

Politické elity tak neodpovědnému Otesánkovi poslušně odsouhlasily výživnou infúzi, načež „překvapeně“ přihlížely, jak--zcela v logice svého fungování--obratem zaútočil na oslabené státy, které se záchrannými balíčky ještě více zadlužily. Co na tom, že právě státní dluhy, jež byly k útoku využity, jsou svého druhu fikcí, u níž záleží na tom, jak a kdo příběh vypráví.

Finanční trhy se ho rozhodly i po roce 2008 vyprávět skrze už jednou zkrachovalý neoliberální syžet. V okamžiku, kdy si tento globálně fungující Otesánek uvědomil, jak slabé národní státy jsou ve srovnání s ním i v situaci, kdy právě on způsobil největší hospodářskou krizi od 30. let minulého století, vynořil se příběh o neobyčejné rozmařilosti sociálních států, nutnosti šetřit okamžitě a všude, přičemž se ovšem vždy ozýval bolestný pokřik, kdykoliv státy chtěly situaci řešit zvyšováním daní pro nejbohatší a firmy.

Jinými slovy: poté, co „finanční trhy“ vysály ze států, zejména z USA, v podobě záchranných balíčků obrovité částky, a slušně pochroumaly motor globální ekonomiky, usoudil tento Otesánek, že si žijeme nad poměry, což jej údajně nutí v případě nejvíce zadlužených zemí zdražovat půjčování peněz tak, že některé, pokud se radikálně neuskromní, přivede až k bankrotu.

Začalo tak další dějství dramatu, v němž se s přičiněním soukromých ratingových agentur začalo financování dluhů v případě některých států rapidně „zdražovat“, přičemž hrozba bankrotu celých států donutila další státy, zejména ve finančně provázané Evropě, aby za ně ručily. Tyto promyšlené spekulativní útoky by mohly být skvělým byznysem, kdyby se neukázalo, že onen vždy tak citlivý Otesánek nemá žádný pud sebezáchovy.

Vysávání státních pokladen a spekulativní zdražování peněz v případe nejvíce oslabených států totiž způsobilo, že se znovu začíná bortit beztak chatrná architektura mezinárodních financí. Jenže tentokrát stále více států, ožebračených nejen svojí dřívější rozhazovačností, ale i masivní korupcí, privatizací veřejných statků a „zachraňováním“ Trhu, už nemá síly na to, aby kolaps finančního světa odvrátilo.

Pokud krize s plnou silou udeří, což se zdá být téměř jisté, nabízejí se, mezi jinými, dva scénáře, které mohou být pro globální kapitál a západní společnosti osudné. Jedním je, že se politika národních států, tlačená vzbouřenou „ulicí“, odhodlá konečně k akci, což ovšem už nemusí, jak bývá ve vypjatých situacích pravidlem, vyústit jen do umírněných opatření, jako je smysluplná regulace.

Druhým je totální chaos. A z chaosu, jak víme, vznikají často světové konflikty nebo nové pořádky. Nám, kteří to už jednou zažili, nezbývá než doufat, že to nebude obdoba jednoho z „báječných nových světů“, které v reakci na krize kapitalismu a bídu vznikly v minulém století.

Právo, 8.8.2011

06. 08.

Homosexualismus a klausismus

Jiří Pehe Přečteno 11793 krát

Svým neobyčejně pronikavým upřesněním rozdílu mezi homosexualitou a homosexualismem, které, jak celý svět ví, učinil Václav Klaus před několika dny v projevu na univerzitě v Melbourne, pokračuje český prezident v předešlých myšlenkových výbojích.

V nich, jak víme, rozlišil mezi „environmentem“ (životním prostředím) a „environmetalismem“ (nebezpečným totalitním hnutím), lidskými právy a humanrightismem (nebezpečnou doktrínou nikým nevolených elit), nevládními organizacemi a NGOismem (nebezpečnou ideologií občanské společnosti), evropskou unií a evropeismem (úplně nejnebezpečnější ze všech nebezpečných ideologií dneška).

Jsou i další módní „ismy“, kterých se prezident velmi, ale velmi obává, jenže jejich vyjmenování a analýza by si zasloužily samostatnou publikaci, čehož se historici jednou dozajista ujmou.

Někteří nepřející duchové odmítají, že o tom, který „ismus“ je nebezpečně módní nebo naopak módně nebezpečný, rozhoduje v naší parlamentní demokracii náš pan prezident.

Snad i proto malomyslně připomínají, že když Mirek Topolánek na sjezdu ODS v roce 2002 servilně navrhnul, že „odéesovské myšlenkové schéma“ je vlastně totožné s ucelenou ideologií „klausismu“, odcházející předseda strany a z moci komunistů budoucí prezident, ani nehlesl, jakkoliv se takové označení mohlo zdát v té době mnohým „nebezpečně módní“ či prostě jednoduše „pitomé“.

Zdá se, že někteří neodbytní kritici českého prezidenta si dokonce myslí, že hlavním nebezpečím pro Českou republiku nejsou „ismy“ vyjmenované a do hloubky analyzované panem prezidentem, ale především onen zmíněný „klausismus“, který je deviantní, což pro tyto nevzdělance evidentně neznamená "hodnotově neutrální". Je zcela šokující, když si někdo dovolí takto relativizovat zcela zřejmé rozdíly mezi „klausismem“ a například „homosexualismem“.

Musíme rezolutně odmítnout jakékoliv pokusy označit ucelenou soustavu názorů českého prezidenta, s nimiž nedávno například ohromil celou Austrálii, což sám popsal v intelekttuálně brilantních zápiscích ze svých cest, za nějaký módní „ismus“, který mohl vymyslet jen někdo tak intelektuálně substandardní, jako je dutý a prázdný Topol.

Kdybychom tak neučinili, mohli bychom se například brzy nadít teorií, že se coby odnož „klausismu“ v okolí prezidenta rodí módně nebezpečná ideologie, kterou lze nazvat „hradismus“ nebo „hájkismus“, a která, jak někteří už naznačují, si nezadá s nebezpečnými ideologiemi minulosti, zejména těmi hnědšího zabarvení. Je prostě třeba trvat na tom, že Hrad je Hrad, a Hájek je Hájek.

Stejně tak musíme se vší energií hájit názor bývalého personálního šéfa bezpečnostní agentury ABL, nyní ministra školství, že bývalý volební lídr extrémistické Národní strany Ladislav Bátora je ve skutečnosti „svědomitý katolík a národovec“. Neustojíme-li tento souboj se silami Pravdy a Lásky, mohou brzy začít mluvit třeba i o „bátorismu“ coby o nebezpečně módní obdobě fašismu.

Pan prezident přitom už celému národu vysvětlil, že pan Bátora je obětí novodobé „hilsneriády“. Je sice pravda, že někteří členové Ústředního výboru Pravdy a Lásky vzápětí pana prezidenta obvinili z nechutného historického příměru a postupného příklonu k fašizujícímu světu českého maloměšťáctví, ale každý, kdo má trochu rozumu v hlavě, ví, že je to jen chorý výplod nebezpečné ideologie „pravdoláskismu“.

03. 08.

Komu vadí politická korektnost?

Jiří Pehe Přečteno 13503 krát

Masakr spáchaný v Norsku Andersem Breivikem uvolnil stavidla vášním, které vyvolává v částech západních společností multikulturalismus. Kritici argumentují, že tato „agresivní ideologie“ by nebyla možná bez politické korektnosti, která se prý už také stala ideologií svého druhu.

Politická korektnost je nejčastěji popisována jako ideologie, jež vnímá určité skupiny lidí jako oběti, které je třeba chránit s pomocí záměrného ovlivňování jazyka. Jejím cílem je především odstraňování některých tradičních označení nebo pojmů, které jsou svázány se stereotypy, jež mohou být určitými lidmi vnímány jako urážlivé a mohou posilovat utlačovatele.

Podle kritiků sice politická korektnost vznikala jako možná pochopitelná reakce na některé formy diskriminace, ale v současných liberálních demokraciích prý omezuje jak otevřenou diskusi o závažných problémech, tak svobodu lidí. Stala se kontraproduktivní, což prý ukazuje i debata o multikulturalismu, kterou údajně uměle svazuje politická korektnost.

Co ale nám, kdo s politickou korektností nemají problém, vlastně tolik touží politici a komentátoři, kteří se proti politické korektnosti tak vášnivě bouří, s pomocí jazyka zbaveného „okovů“ politické korektnosti sdělit? V čem spočívá ono údajné omezování svobody či zadušování otevřené diskuse?

Proč kritikům korektnosti tolik vadí, že se ve veřejném prostoru dnes „nenosí“ zjednodušující stereotypy, odsudky, urážky, apod.? Bylo by jim „demokratičtěji“, kdyby i v oficiální veřejné debatě, třeba v televizi, denících nebo parlamentu, zaznívaly rasistické invektivy či trapné etnické i náboženské zkratky, kterými přetékají některé internetové diskuse?

Je reálné, že by se z temné sedliny „politické nekorektnosti“, agresivity a předsudků, kterých jsme dnes svědky právě v internetových diskuzích, nakonec vynořilo nějaké smysluplné řešení obohacující demokracii?

Dozvěděli bychom se například o problémech romské komunity u nás více, a byla by debata o této komunitě „svobodnější“ a konstruktivnější, kdyby se místo o Romech mluvilo o cikánech?
Byla by dnes Amerika dál, kdyby se o afrických Američanech důsledně mluvilo nadále jako o „barevných“ nebo o negrech? Bylo by lepší, kdyby kvůli historii neexistovala jistá tabu v diskusi o Židech a holocaustu? Bylo by nám „svobodněji“, kdybychom si nemuseli brát žádné servítky, když mluvíme třeba o národech, s nimiž sousedíme, o menšinách, o islámu?

Zajímavé například je, když si na politickou korektnost ztěžuje prezident Václav Klaus? Co tak politicky nekorektního by nám řekl, co nám tak jako tak mezi řádky už neřekl, nebo co bychom si jako produkt této dogmatické a demagogické mysli nedokázali představit?

A co nám kvůli politické korektnosti nemohou sdělit například někteří „konzervativní komentátoři“, kteří, jak by se dalo soudit z jejich stížností na politickou korektnost, jsou „jak lvové v kleci jatí“. Chtěli by vzhůru k myšlenkám, jež se dají zřejmě vyjádřit jen politicky nekorektně, ale jsou chudáci diktátem politické korektnosti „se zemí (s námi ostatními) spjatí“.

Můžeme je uklidnit. Všechno, co by nám chtěli politicky nekorektně říct, si umíme představit. Už to, že politickou korektnost považují za jakousi cenzuru, která je omezuje, o nich vypovídá víc, než si myslí.
Existují samozřejmě i lidé, kteří proti politické korektnosti neprotestují proto, že mají neodolatelné puzení mluvit politicky nekorektně, ale protestují z pozic jakéhosi údajného, dosti abstraktního omezení svobody, které se do západních demokracií prý vplížilo nepozorovaně pod nátlakem různých „nikým nevolených elit“, NGOistů a humanrightistů, jak by pěkně od plic řekl náš pan prezident.

Jenže co toto omezení svobody přesně je? Omezení někým nařízené, nebo je to spíše sebeomezení? Může někdo někoho donutit, aby se sebeomezoval, pokud mu nevadí, že si o něm ti „politicky korektní“ mohou myslet, že je buran či pitomec? Lidé schovávající se za různé „nicky“ to na internetu ostatně běžně dělají.

Pojetí svobody, tak jak ho chápou advokáti politické nekorektnosti, je velmi podobné argumentaci ve prospěch kuřáků.

Různé zákazy kouření prý omezují svobodu kuřáků a tím i svobodu obecně. Jenže co si pak počít se svobodou nekuřáků nebýt vystavován smradu a škodlivým látkám působícím rakovinu? Nebo takovou svobodu nemají, protože důležitější je svoboda kuřáků k něčemu než svoboda nekuřáků od něčeho, jakkoliv nekuřáků je většina?

Zastánci politické nekorektnosti jsou na tom přitom ještě stále mnohem lépe než kuřáci, protože je vesměs nikdo neomezuje zákony, omezení přicházejí jen z jakéhosi sdíleného konsensu, v podobě nepsaných konvencí. Je sice možné kritizovat, jak takový konsensus vzniká, a zda vždy reflektuje názory většiny, ale opravdu „politický korektní konvence“ nějak výrazně limitují svobodu kohokoliv, včetně politicky nekorektního rádoby rebela?

Liberální demokracie jsou komplikované organismy, a to jak o věcech mluvíme ve veřejném prostoru, je důležité. Uložit si určitá sebeomezení není nic proti svobodě. Naopak: odpovědnost, která se dost často odvíjí od sebeomezování, a svoboda spolu úzce souvisí. To ovšem předpokládá dosti sofistikovaný přístup k demokracii a ke svobodě.

Docela jistě není náhodou, že tak hlasitě se proti politické korektnosti bouří především někteří politici a komentátoři ze zemí, kde mají s demokracií malé zkušenosti, a že mezi nimi jsou nejhlasitější v tomto svatém tažení proti „okovům korektnosti“ často především ti, kdo se během předešlého režimu, kdy vzpoura proti „politické korektnosti“, vnucené totalitní mašinérií, dávala smysl, neodvážili být veřejně politicky nekorektní ani na vteřinu.

Deník Referendum, 2.8.2011

Archiv článků: srpen 2011