Jiří Pehe

30. 11.

Kapitalismus a demokracie

Jiří Pehe Přečteno 8145 krát

Šířící se protesty proti nadnárodním korporacím a finančnímu kapitálu v podobě hnutí „rozhořčených“, jakož i demonstrace proti asociální politice současné vlády u nás, vyprovokovaly některé české pravicové komentátory k úvahám o vztahu kapitalismu a demokracie. Bohužel dosti zjednodušeným.

Například Bohumil Doležal v reakci na nedávnou návštěvu slovinského filozofa Slavoje Žizka, který mluvil o sílícím střetu kapitalismu a demokracie, reagoval úvahou, že demokracie je bez „kapitalismu“, tj. bez soukromého vlastnictví, včetně vlastnictví „výrobních prostředků“, a bez svobodného podnikání, zcela neefektivní a nemůže existovat.

S tím lze souhlasit, jenže „vlastnictví“ a „svobodné podnikání“ mají v dnešním kontextu globálního kapitalismu úplně jiný význam, než měly ještě před 30 lety.

S výjimkou radikální levice málokdo popírá, že tržní hospodářství stálo u vzniku moderní demokracie, a že bylo původně, stejně jako ona, svázáno s občanskou společností, národním státem a vládou zákona. Pozdější nástup „masové“ demokracie, kdy se „masovými“ staly také občanská společnost, média a kultura, vedl k vytvoření lidového kapitalismu, který vymýtil nejkřiklavější nerovnosti. V řadě vyspělých zemí, zejména evropských, vnikl s pomocí sociálního státu jakýsi „kapitalismus s lidskou tváří.“

To, co pohání současnou nespokojenost, není ovšem tento druh kapitalismu. Ten pravice pod vlivem neoliberalismu odmítla v podobě tzv. washingtonského konsensu v roce 1989 jako prý příliš podřízený rozmařilému státu. Svůj názor dodnes nezměnila ani navzdory skutečnosti, že si s krizemi, státními dluhy i konkurenceschopností nejlépe ví rady skandinávské státy, které mají nejvyšší míry přerozdělovaní bohatství.

Pád komunismu, doprovázený nástupem moderních komunikačních technologií, otevřel stavidla kapitalismu vskutku globálnímu. Ten se nejen zcela vymanil národním rámcům, ale přestal také být v podobě mamutích korporací, fondů a bank svázán s konkrétními podnikateli, kteří kdysi tvořili páteř občanské společnosti, a potažmo tedy liberální demokracie. Funguje jako globální síla, zatímco politika zůstala ukotvena na úrovni národních států, jejichž často těžkopádný demokratický proces je příliš pomalý na to, aby si s nároky, a v poslední době i nájezdy globálního kapitálu na celé státy poradil.

Pro tento globální kapitalismus je mnohem lepším partnerem autoritářsky flexibilní Čína, než například pomalu se rozhodující evropské demokracie se svými sociálními státy. Své převahy nad národně ukotvenou politikou využívá navíc k postupné privatizaci demokratické politiky, politických stran i celých států, jakož i k masivní korupci.

Rostoucí podřízenost demokratického procesu vládě velkých peněz je předzvěstí „neliberálních demokracií“, tedy jakýchsi novým forem autoritářských režimů, v nichž se sice budou konat volby, ale zásadní rozhodnutí budou zcela mimo „vládu lidu“.

Podceňování tohoto střetu globálního kapitalismu s národní demokracií by se mohlo ukázat jako největší omyl současné pravice. Ne náhodou protestují různá hnutí „rozhořčených“ právě proti vyvlastnění demokracie kapitálem, jakož i proti vyostřování sociálních rozdílů, které se podařilo v době rozkvětu sociálních států zkrotit.

Vzpoura „globální ulice“ proti nedemokratickým a asociálním praktikám globálního kapitalismu může vést v lepším případě k potřebným korekcím. V horším může být ovšem zneužita k destruktivnímu populismu s nepředvídatelnými důsledky.

Právo, 28.11.2011

29. 11.

Kdo nám vlastně vládne?

Jiří Pehe Přečteno 10863 krát

Čtenář novin mohl 26. listopadu narazit v Právu na další z výborných karikatur Vladimíra Renčína, v níž astroložka jakémusi muži sděluje: Z vašeho horoskopu vyplývá, že se dostanete do učebnic. Nevyplývá z něj bohužel, budou-li to učebnice historie nebo psychiatrie.

Kdo si otevřel vzápětí Lidové noviny z téhož dne, byl omráčen palcovým titulkem „Klaus: Vládne nám Sarkozy a Merkelová“. Titulek shrnoval hlavní poselství dlouhého rozhovoru s českým prezidentem, po jehož přečtení si leckdo mohl klást otázku, zdali onen muž v Renčínově karikatuře není náhodou Václav Klaus.

Prezident nám tajemně sděluje, že sice existují „nominálně existující, formální instituce“, ale v každém lidském společenství existují také instituce neformální, které mohou být stokrát významnější. Tandem Sarkozy – Merkelová je prý dnes nejvýznamnější institucí EU, jakkoliv není založena na žádném paragrafu ve smlouvách. Podle Klause má tento tandem ohromnou sílu prosadit jakékoliv rozhodnutí, k němuž dospějí a které se bude týkat celé EU včetně České republiky.

Člověk méně znalý skutečného pozadí evropské politiky by si mohl naivně myslet, že jakkoliv jsou Sarkozy a Merkelová coby představitelé největších zemí EU jistě nejvýznamnějšími politiky Unie, všechny jejich dohody podléhají-- navzdory jejich „ohromné síle prosadit jakékoliv rozhodnutí“--schválení celé EU, což je také jeden z důvodů, proč EU přešlapuje na místě, a proč ji za nerozhodnost ohrožující ekonomickou stabilitu celého světa kritizuje dnes kdekdo.

Na otázku, proč nepředloží vlastní návrhy na řešení krize eura a evropské integrace, Václav Klaus poněkud smutně konstatuje, že on není na návrhy tázán. Kdyby prý cítil politickou šanci, že se svými návrhy může něco dělat, tak by prý hned začal psát balíček opatření. Ale na jeho návrhy prý není nikdo zvědav.

Skromně pozapomněl dodat, že když sepsal svůj poslední slavný balíček opatření v roce 1997, vedlo to k domácí ekonomické recesi a přispělo k pádu jeho vlády.

Navíc prezident to se svou skromností trochu přehání, protože jen pár dní před rozhovorem v LN opět oprášil svůj smělý návrh z roku 2005, aby se EU přetvořila do jakési Organizace evropských států, založené na „společné víře v to, že jsou členské státy schopné - v jistých oblastech - jednat společně.“

Možná si tento jeho smělý návrh tandem Merkelová – Sarkozy zatím neosvojil i proto, že má jisté zkušenosti s dosti impotentní Organizací spojených národů, která je též založena na předpokladu, že jsou její členské státy schopné - v jistých oblastech - jednat společně, což mnohé z nich bohužel, na rozdíl od členských států EU, nikterak neodradí od toho, aby spolu v jiných oblastech čas od času neválčily, neporušovaly lidská práva a v jejich čele nestáli brutální diktátoři.

Vraťme se ale k prezidentově myšlence, že lidským společenstvím často vládnou neformální instituce, které mohou být stokrát významnější než ty formální. V kontextu toho, co slýcháváme z prezidentova okolí, je to úvaha jako vystřižená z konspiračních teorií vicekancléře Hájka nebo novináře a člena „hradní partičky“ Adama Bartoše, kteří se do učebnic psychiatrie derou ještě o poznání vehementněji než pan prezident.

Na druhou stranu, pokud vynecháme konspirační paranoiu, již se v okolí pana prezidenta velmi daří, a nebudeme se tudíž zabývat celosvětovými spiknutími, jejichž cílem je „světová vláda“, které se po úzkostech způsobených „humanrightismem“, „NGO-ismem“, „environmentalismem“ a „europeismem“ nyní velmi děsí i pan prezident, musíme konstatovat, že na myšlence o neformálních institucích, které nás ovládají, něco je.

Mohli bychom mluvit například o soukromých ratingových agenturách, jejichž áčka, béčka a céčka, jež udělují jednotlivým státům, jsou pro českou vládu tak důležitá, že nemine dne, aby někde něco neškrtala nebo „nereformovala“. Jedno z posledních hodnocení těchto agentur rozjařilo premiéra Nečase natolik, že o vynikajícím výkonu své vlády v tomto směru napsal hned několik novinových textů.

Pan prezident sice nedávno označil práci ratingových agentur za „nevědeckou“, tak říkajíc pod jeho rozlišovací úrovní, ale proti nadšení premiéra Nečase pro slova uznání ze strany těchto neformálně formálních institucí se nijak neohradil.

Dalšími neformálními institucemi, jejichž právo rozhodovat o nás není „založeno na žádném paragrafu“, a přesto o nás rozhodují, jsou například nadnárodní korporace a finanční trhy. Ty jsou ztělesněním jiné „neformální“ instituce, kterou ovšem pan prezident na rozdíl od tandemu Merkelová – Sarkozy vzývá, tedy neviditelné ruky trhu.

Ta si s nějakými lidskými společenstvími nedělá moc velké starosti. A pokud si finanční trhy, které podle jejich vykladačů pořád něco cítí, začnou z nějakého důvodu dělat po Řecku, Irsku, Itálii a Španělsku starosti například s Českou republikou, nepomůže nám ani skutečnost, že máme za prezidenta profesora ekonomie.

To samozřejmě zní jako science fiction, protože máme přeci vlastní měnu, údajně výborné reformní výsledky, a prý i kompetentní vládu, v níž je hned několik úplně nejlepších ministrů od vzniku samostatného českého státu, jenže oněm vždy citlivým finančním trhům se může přestat například líbit, že dle některých, i mezinárodně působících médií, jako je Financial Times, vládnou České republice spíše než Merkelová a Sarkozy obyčejní čeští kmotři.

Český mafiánský kapitalismus je neformální instituce par excelence. Navíc, na rozdíl od Merkelové a Sarkozyho, pracuje s nejlepším systémem anonymních akcií na světě, takže vlastně ani nikdo neví, kdo tyto neformální struktury tvoří a do kterých kapes vlastně plynou desítky miliard z rozkrádání státních zakázek.

Je zvláštní, že tyto neformální instituce, které kontrolují i politiku, a z české demokracie činí frašku, panu prezidentovi nevadí. Děsí se raději jakési evropské „postdemokracie“, která se ovšem ve srovnání s českou „demokracií“ jeví ještě stále jako velmi demokratická.

Když už je řeč o demokracii a neformálních institucích, do učebnic historie a možná i do učebnic psychiatrie, se nejspíš zapíše, „tajná dohoda“, s jejíž pomocí prezident na sklonku minulého roku zachránil Nečasovu vládní koalici.

Na tiskové konferenci na Hradě po jednání s koaličními představiteli, 21.12.2010, kterou přenášela ČT24, Klaus prohlásil:

"Nesepisovali jsme žádnou dohodu, u které bychom si odsouhlasili jednotlivá slova. Ale všichni souhlasili s tím, že garantem dohodnutých věcí je prezident republiky... Já jsem připraven vše, co jsem zástupcům stran slíbil, v následujících dnech a týdnech splnit."

O čtrnáct dní později, 3.1.2011, předstoupil tentýž Václav Klaus před novináře, kde jim sdělil, že 21.12.2010 před hlasováním o nedůvěře vládě nebyla uzavřena žádná tajná dohoda. "Žádná dohoda tam uzavřena nebyla. Vůbec ne na papíře, ale ani bez papíru…”.

Tak to už snad raději toho Sarkozyho a Merkelovou, ne?

Deník Referendum, 28.11.2011

23. 11.

Vozová hradba českých nacionalistů

Jiří Pehe Přečteno 6233 krát

Když si v románu Umberta Eca Pražský hřbitov objednává agent tajných služeb carského Ruska Račkovskij od falsifikátora dokumentů a policejního agenta Simone Simoniniho falešný dokument, který později vstoupí ve známost jako Protokoly sionských mudrců, pronese následující úvahu:

„Někdo řekl, že vlastenectví je poslední útočiště chátry: kdo nemá mravní zásady, obvykle se zahalí do praporu, a parchanti se vždycky dovolávají čistoty své rasy. Národní totožnost je poslední zbraň vyděděnců. A smysl pro ni se zakládá na nenávisti k těm, kdo totožní nejsou. Musíme pěstovat nenávist jako občanskou vášeň. Nepřítel je přítel národů.“

Tento druh instrumentálního nacionalismu, který Eco v několika větách brilantně definuje, vedl ve 20. století ke dvěma světovým válkám a několika dalším kalamitám, například v bývalé Jugoslávii. Tím, že výše citovaná slova vkládá do úst cynickému agentovi ruských tajných služeb, také ukazuje na mechanismus, jakým se z „tekutého“ militantního nacionalismu stává úderná politická ideologie.

Nestačí totiž jen „nenávist chátry“ k těm, kdo „nejsou totožní“, vždy také musí existovat nějaký Hitler nebo Miloševič, kteří takovým emocím dají politický tvar, a pro které pracují amorální individua bez skrupulí, jako je agent Račkovskij.

Na začátku 21. století bychom mohli předpokládat, že poučení z tragického 20. století budou dostatečně silná na to, aby nikdo nacionalismus coby politickou zbraň už neoživoval.

Přesto leckde, bohužel i v současné České republice, můžeme sledovat, jak se v atmosféře nejistoty, vytvářené procesem globalizace, zmocňují národní totožnosti coby „poslední zbraně vyděděnců“ někteří politici, a jak se okolo nich rojí různá individua podobná Račkovskému nebo Simoninimu, která pilně pracují na tom, aby se z občanské vášně stala politická zbraň.

Političtí nacionalisté obvykle balancují na hraně fašismu: využívají matoucího náporu modernity, aby slibovali návrat k národní jednotě pod praporem jakýchsi prý ideálních hodnot, které jsme zapomněli. Vrací se k bájné minulosti, často k údajně zářným okamžikům svého národa. Těží z toho, že „lid“toho o historii moc neví, takže mohou nabízet mýty, jako byly báje nacistů o zářné době germánského pohanství.

V souvislosti s touto ideologií se obvykle také množí konspirační teorie nejrůznějšího druhu; ostatně Ecův román je v podstatě výsměchem autorům bizarních konspiračních teorií z konce 19. století. Ukazuje je nejen jako individua duševně často vyšinutá, ale také jako obratné manipulátory, některé s kriminálními sklony, kteří, když se nedostávalo faktů, si dokázali vypomoci falsy.

V současném českém kontextu vidíme, že novodobí nacionalisté pracují s podobnými metodami. Burcují národ, aby se, jako v době husitské, opět skryl za vozovou hradbu, odkud podniká útoky na ty „kdo nejsou totožní“, nebo na ty, co se nám chtějí do „našich“ záležitostí míchat odkudsi zpoza národních humen v Evropě.

A jelikož husitská tradice může být, jak vzdělanější lidé vědí, v některých svých aspektech poněkud problematická, a také není pro ideologii, která se schovává za konzervatizmus, záhodno si odcizit konzervativní instituci, jakou je Katolická církev, přimíchá se k „vozové hradbě“ občas nějaký ten Sv. Václav. Ozdobí se to protiněmeckými či protievropskými postoji a konspiračními teoriemi o světové vládě, a z toho se pak vaří česká nacionalistická bramboračka.

Je to program veskrze reakcionářský, protože je v podstatě abdikací na výzvy komplikované modernity. Slibuje všem vystrašeným, že se ještě pořád lze v národních hranicích, tedy za vozovou hradbou, někam schovat.

Nahlížen z pozice skutečných záměrů politiků, kteří tyto bludy „vystrašeným“ masám nabízejí, je to program veskrze účelový. Mnozí z nich dobře vědí, že v éře globálního kapitalismu, v zemi s exportní ekonomikou, se nikam „schovat“ nelze, pokud se programově nerozhodneme stát jakousi Severní Koreou.

Ti vzdělanější mezi politickými manipulátory, kteří účelově oživují nacionalismus, také dobře vědí, že na národní suverenitu si mohou tak nanejvýš hrát. V době, kdy páteř české ekonomiky tvoří montovny nadnárodních firem, vyústí jakékoliv ukazování „národních svalů“, například v podobě nevstřícných kroků k investorům, jen do toho, že se montovna rozebere a postaví třeba v Indii.

Nejspíš si také uvědomují, že případný pád Evropské unie, kterou tak rádi nenávidí a předhazují masám jako téměř „nepřítele, by vyústil jen a pouze do toho, že by se Česká republika proměnila v ekonomický a politický apendix Německa, které mnozí z nich nenávidí přinejmenším stejně silně jako EU.

Je to dost hloupá a nebezpečná hra. Všimněme si, že se od těchto novodobých nacionalistů dozvíme pouze, co se jim na současném stavu nelíbí, ale nikdo z nich přesně nedokáže vysvětlit, jak by renacionalizovaná Česká republika v současném globálním kontextu fungovala: kdo by například byli její spojenci, a ekonomičtí partneři. Nebo, jak bychom v prostoru, který byl až do roku 1989 jen hřištěm pro geopolitické hry mocností, v našem případě naposledy Ruska, uhájili svoji samostatnost.

A je tu ještě jeden zarážející aspekt nacionalistické hry: kdyby Česká republika byla 22 let po pádu komunismu příkladem politických a občanských ctností, dobře fungujícího státu, kvetoucí ekonomiky vyrostlé z vlastních zdrojů, zatímco okolní svět by byl zkorumpovanou žumpou, bylo by možná pochopitelnější, proč nějakou vozovou hradbu stavět. Jenže je to i při všech potížích EU přesně naopak: korupcí, žalostnou politickou kulturou a šlendriánem je prolezlá Česká republika, a to navzdory (nikoliv kvůli!) pomoci ze strany vyspělejších zemí.

Není tedy nejenom jasné, před čím bychom se to měli za vozovou hradbou českého nacionalismu schovat, ale ani, co speciálně českého, co nás údajně staví nad zbytek Evropy, bychom si za touto vozovou hradbou měli hýčkat--pokud ovšem některým nejprominentnějším proponentům novodobého nacionalismu nejde vlastně především o to, aby jim nikdo zvenčí nemluvil do jim známého systému mafiánského kapitalismu po česku, z něhož profitují.

Deník Referendum, 22.11.2011

22. 11.

(Ne)splněná zadání

Jiří Pehe Přečteno 4536 krát

Ministr obrany Alexandr Vondra si není jist, zda ministerstvo vnitra splnilo zadání od vlády, aby připravilo návrh žaloby k Nejvyššímu správnímu soudu, na jejímž základě by mohla být zakázána Komunistická stran Čech a Moravy. Ministerstvo prý předložilo jen čtyři analýzy.

Je pozoruhodné, že celá řada pravicových politiků vlastně ani nepotřebuje nějaké analýzy, které mohou například ukázat, že žaloba je nesmyslná, protože současná KSČM, jakkoliv se z ní může mnoha lidem dělat nevolno, neporušuje demokratický pořádek země a lidská práva.

Když už je řeč o politických zadáních, selhává evidentně i lid. Pro většinu lidí je totiž úsilí o zákaz KSČM zástupný problém. Možná si uvědomují lépe než politickou účelovostí pohánění politici, že nebezpečí pro dnešní demokracii jsou jiného druhu než KSČM.

Kdyby ta ve svém názvu nahradila slovo „komunistická“ nějakým jiným, byla by k nerozeznání od protestních a populistických stran, kterými se to dnes v Evropě jen hemží, a které nikoho ani nenapadne zakazovat.

Skutečná nebezpečí pro naši demokracii jsou dvojího druhu. Za prvé jsou to některá hnutí a strany, které by ani nenapadlo si pohrávat se slovem „komunistická“, ale které zcela cynicky využívají nacionalismus, xenofobii nebo rasismus k prosazování cílů, jež směřují k nějakému druhu netolerantního autoritářství.

Druhým velkým nebezpečím pro demokracii u nás je, že tato vláda vůbec nevypadá na to, že by se snažila vytvořit prostor pro orgány činné v trestním řízení. A to nikoliv v podobě nějaké nepřípustné přímé interference, ale v podobě silně projeveného zájmu a přijímaných zákonů tak, aby se skutečně vyšetřovaly a trestaly korupční kauzy, v nichž jsou nějak zapleteny „velké ryby“.

Ba se dokonce zdá, že zadání je přesně opačné: nic nevyšetřit, vše zametat pod koberec. To je v atmosféře škrtů a reforem, které se silně dotknou většiny lidí, situace pro demokracii dosti sebevražedná.

Pokračující znásilňování spravedlnosti ve prospěch sil mafiánského kapitalismu totiž už teď, a nejen u nás, přivádí k životu síly, které mohou být při svém odporu k politice, tak jak ji „demokratické“ politické strany v současnosti provozují, snadno zneužitelné. Jsou to většinou mladí lidé, silně kritičtí k systému stranické demokracie, který vidí jako zkorumpovaný.

Velké společensko-politické zvraty, včetně těch, které zrušily demokratické pořádky (o což se prý podle pravice snaží současná KSČM) vždy měli na svědomí „rozhořčení“ z řad mladé generace, jakkoliv jim ideovou munici mohli dodávat starší ideologové. Ve srovnání s nimi je KSČM v podstatě krotká a čitelná parlamentní strana, jejíž členstvo sestává převážně z důchodců.

Pokud chce česká vláda chránit demokratické pořádky, měla by si rychle uvědomit, odkud plynou skutečná nebezpečí. Měla by tudíž nejen vystupovat mnohem razantněji proti pravicovému extremismu, tak jak to činila vláda Jana Fischera, ale měla by také zvážit, zda její sociálně necitlivá politika pod praporem údajné modernizace státu a jeho financí, neprobouzí i u nás k životu síly, jako jsou „rozhořčení“, které dnes vidíme v Americe i západní Evropě, a jejichž hnutí se docela snadno může při pokračující krizi vymknout jakékoliv demokratické kontrole.

Rozšířený text článku publikovaného v Právu, 22.11.2011

19. 11.

Vysílená vláda rozpočtové odpovědnosti

Jiří Pehe Přečteno 7460 krát

Současná pravicová vláda byla ustavena s cílem dát prý do pořádku státní finance. Po roce a půl se proškrtala na práh domácí recese, a to ještě před tím, než k nám vůbec dorazí s plnou silou ta globální.

Tři ministři vlády, která úporně šetří na dolních devadesáti procentech, „byli odejiti“ kvůli obviněním z korupce nebo záhadného zbohatnutí, zatímco jeden skončil pro neschopnost. Několik ještě stále aktivních ministrů je, i na základě trestních oznámení koaličních kolegů, vyšetřováno policií.

Kdyby ze státní kasy odtékaly peníze do firem spřátelených, nebo v našem ráji anonymních akcií možná přímo vlastněných některými politiky jen občas, státní rozpočet by to možná ustál. Bohužel pouštění státu žilou se děje s intenzitou, která ohrožuje život pacienta.

Ač podle vlády rozpočtové odpovědnosti státní kasu vysává prý především zbytnělý sociální stát, ve skutečnosti mnohem větší škody působí nekompetentní hospodářská politika a systémová korupce, přičemž podezřelých majetkových kauz je už tolik, že kdyby nebylo justičních orgánů jiných zemí, jistě by se s pomocí blahosklonného mlčení naší justice a politiky zapomnělo i na „velké kusy“, jako jsou Pandury nebo privatizace Mostecké uhelné.

Jen v posledních dnech jsme si v nekončícím napínavém seriálu na téma rozkrádání státu mohli užít kauzy nefunkčních, ale o to více předražených letounů CASA nebo stamiliónového tunelu v podobě nikdy nezbudovaného hotelu ve vojenské nemocnici ve Střešovicích. Dozvěděli jsme se také, že firma ministra dopravy v předešlé, též prý rozpočtově odpovědné vládě zbohatla během jeho vládního angažmá ještě neuvěřitelněji, než si byl ve svém majetkovém přiznání schopen vzpomenout.

Zřejmě kvůli zaujetí pro hledání úspor vláda rozpočtové odpovědnosti také zapomněla hlídat kritéria pro přítok peněz ze strukturálních fondů EU hned v několika resortech, takže Česká republika přijde možná až o desítky miliard korun. Vyčerpávající zaujetí úsporami je také zřejmě důvodem, proč se vláda nestíhá ucházet o 12 miliard korun, na které je v souvislosti s šetřením podivné privatizace Mostecké uhelné upozornila švýcarská justice.

Téměř jisté ovšem je, že o miliardy nepřijdou firmy podnikající v hazardu, protože se vládní koalici, bohužel i s přispěním části opozice, tak nějak opět nepodařilo hazard patřičně zdanit.

Navzdory heroickému úsilí vlády v boji s korupcí se také nepodařilo přijmout zákon o státních zakázkách v takové podobě, aby firmy, které zakázky získají, musely rozkrýt všechny subdodavatele, takže i nadále zůstanou skryti politici a kmotři, kteří se na státních zakázkách obohacují.

Za takových okolností je samozřejmě velmi těžké přesvědčit průměrného občana, aby si konečně přestal žít nad poměry. Inspirace se občanovi nedostane ani v tom, jak realisticky balancovat výdaje a příjmy, protože historicky prý fiskálně nejodpovědnější vláda klidně schválila rozpočet, který je ve světle ekonomického vývoje v lepším případě pohádkou, v horším hororovým příběhem z dílny nejlepšího ministra financí na východ od Labe.

Pohádkou bylo také tvrzení, že by se hrdá česká koruna, ona prý poslední hráz našeho státu proti neodpovědným integračním snahám, mohla stát druhým švýcarským frankem. Teď se ukazuje, že měně státu prožraného korupcí a šlendriánem nikdo moc nevěří. A že ekonomické turbulence mající původ za našimi hranicemi nás dostihnou s nemilosrdnou silou, ať už vláda proti EU najmenuje třeba hned pět státních tajemníků a guvernérem České národní banky bude ten nejdokonalejší klon Václava Klause.

Rok 2012 bude tudíž opravdu rušný. Až vejdou začátkem roku v platnost „reformy“, které postihnou především dolních 90 procent, začnou si mnozí občané velmi naléhavě klást otázku, zda si tuto vládu opravdu mohou dovolit. Vládu, která vymýšlí nové a nové triky, jak na nich ušetřit, ale nezvýší daně bohatým, a nedělá téměř nic pro to, aby to, co se ušetří, nemizelo v nenasytných útrobách českého mafiánského kapitalismu.

Právo, 19.11.2011

17. 11.

O ubohosti českých internetových diskusí

Jiří Pehe Přečteno 20476 krát

Člověk, který občas brouzdá v blogosférách jiných zemí, než je jen ta česká, si palčivě (a pokud je jen trochu patriot, i s trochou studu) uvědomuje ubohost českých internetových diskusí. Ač i na západ od nás lze najít v internetových diskusích extrémní názory, urážky nebo frustrované výlevy, obecně jsou tyto diskuse strukturovanější, věcnější, a zejména ohlasy na blogy a komentáře se obvykle mnohem více týkají meritu věci.

České internetové diskuse svým tónem mnohem více připomínají například ty ruské, slovenské nebo polské. Pokud někdo hledá odpověď na otázku, kam společensko-kulturně patříme i 22 let po pádu komunismu, pak, budeme-li soudit podle úrovně veřejné diskuse, a zejména té internetové, patříme ještě stále mnohem více k „byzantskému“ Východu, než k „demokratickému“ Západu.

Jedním z obecných důvodů je nepochybně anonymita diskusí. Člověk, který nemusí za své názory ručit vlastním jménem, se ocitá v pokušení svoje reakce odbývat, a to jak jazykově, tak obsahově. Pokud chce urážet, může to dělat v podstatě beztrestně, zatímco kdyby tak činil pod vlastním jménem, přinejmenším riskuje, že to může mít nepříjemné následky.

Až do vzniku internetu se anonymní dopisy v podobě denunciace, osobních urážek nebo dokonce i udání na policii považovaly ve většině případů za hodné vyhození do koše, často bez čtení. Mělo se za to, že když píšící není ochoten vyjevit svou identitu, zřejmě má nějaké vedlejší motivy. Dnes je z anonymních výlevů celý průmysl.

Česká společnost není v posledních stoletích známá přemírou statečnosti. Komunistická éra pak křivení páteří dovedla k dokonalosti, takže si lidé odvykli nejen svobodně diskutovat, ale také, pokud nechtěli mít opletačky s režimem, říkat pod svým jménem, co si skutečně myslí.

Tomu se nelze samozřejmě divit, zajímavé ovšem je, jak intenzivně se kultura skrývání vlastní identity, když chci vyslovit silnější názor, přenesla do nových poměrů. Zároveň se do nových poměrů přenesla otřesná úroveň veřejné diskuse obecně, což vidíme dnes a denně jak v různých televizních debatách, tak třeba v parlamentu. Vládnou nesnášenlivost, nedostatek tolerance, neschopnost poslouchat a promyslet názory ostatních.

Neznamená to, že s názory druhých nakonec musím souhlasit, pro demokracii je dokonce velmi dobré, když lidé v řadě věcí vzájemně silně nesouhlasí. Pokud ale svůj nesouhlas nejsou schopni vyjádřit strukturovaně, s pomocí jasných argumentů, a pokud možno veřejně, pod vlastním jménem, má to malou cenu.

Kdokoliv, kdo se u nás účastní různých veřejných debat, může na vlastní kůži zažít, že se většina lidí neumí přednášejících nebo panelistů jasně a strukturovaně na nic zeptat, navíc mnoho lidí chce především přednášet vlastní komentáře. Bohužel ani ty dost často nemají jasnou strukturu, točí se argumentačně v kruhu, jsou zcela mimoběžné s tématem debaty, a ignorují předem odsouhlasené časové limity.

Když se tato obecná neschopnost ujasnit si, co vlastně přesně chci sdělit, spojí s anonymitou internetových diskusí, výsledkem je často podivná směsice zbabělosti (schován za „nickem“ mohu beztrestně urážet) a nestrukturovaností argumentů. Autor komentáře nebo blogu, který by se třeba i rád intelektuálně utkal se zajímavými ohlasy, je většinou konfrontován jen s výkřiky.

I potenciálně kvalitní diskusní příspěvky jsou často znehodnocovány tím, že se nesou v jakémsi rádoby ironickém tónu, jehož cílem je zřejmě autorovi ukázat, že je úplný blbec. Věcné, slušné, dobře strukturované, a skutečně poučené příspěvky jsou vzácné. Mnohem častější jsou invektivy, bezobsažný sarkasmus, frustrované výlevy.

Důvodem, proč se v zemích na západ od nás internetové diskuse nezvrhávají tak často jen do jakéhosi názorového bahna, spočívá mimo jiné v tom, že anonymita není ve vyspělých společnostech automaticky výzvou ke grobiánství.

Určité hodnotové systémy a civilizační návyky prostě pracují v takových společnostech i v anonymitě. Ostatně skutečnost, že pravidla hry dodržují, i když na mě není vidět, je jedním ze znaků civilizovanosti.

Příkladem je řízení motorových vozidel, což je do jisté míry též činnost „anonymní“, jakkoliv lze vozidlo dohledat podle poznávací značky. Ve většině vyspělejších společností si sice řada řidičů na ty druhé v „anonymitě“ svého vozidla také, stejně jako u nás, s chutí zanadává, ale obecně, i na statistikách, vidíme, že se k sobě chovají řidiči slušněji. Česko je jednou z nejnebezpečnějších zemí jak pro řidiče, tak pro chodce.

I český internet je nebezpečné území. A to doslova. Stává se postupně rájem extremistů všeho druhu, dokonce je možné tvrdit, že různá diskusní fóra na internetu, které jejich účastníci a správci vydávají za projev demokracie a otevřenosti, demokracii přímo ohrožují, protože v nich převažují extremistické názory.

Svoboda má smysl jen tehdy, pokud respektuje určitá pravidla, pokud neznásilňuje ty druhé. V liberálních demokraciích navíc obecně platí, že za svobodu „platím“ tím, že neskrývám vlastní identitu. To bylo koneckonců i meritum diskusí v některých zemích o zákazu nošení burek na veřejných prostranstvích.

Pokud bychom v době 22. výročí sametové revoluce měli soudit kvalitu české demokracie podle kvality veřejných diskusí, včetně těch internetových, musíme bohužel konstatovat, že je na tom demokracie u nás dost špatně. Dokonce bychom mohli tvrdit, že se zatím vytvořila jen institucionálně, ale jako kultura chování ještě ne. Pokud chce kdokoliv pochopit smyl slovního spojení „demokracie bez demokratů“, nechť se začte do českých internetových diskusí.

16. 11.

Demokracie nad propastí

Jiří Pehe Přečteno 6264 krát

Je pozoruhodné, jak malé pozdvižení vzbuzuje výměna demokraticky zvolených vlád v Řecku a Itálii za vlády expertů. Tento vývoj přitom navozuje řadu závažných otázek.

Při povrchnějším pohledu se může zdát, že jde jen o momentální neschopnost demokraticky zvolených politických reprezentací ve dvou konkrétních zemích poradit si s dluhy. Ve skutečnosti jde o přežití liberální demokracie v národním rámci.

Ta je v Evropské unii, zejména pak v zemích eurozóny,vystavena dvojímu tlaku. Z jedné strany je to tlak integrovaného celku, který pro své fungování vyžaduje, aby národní státy hrály podle jistých nadnárodních pravidel, a na přesně vymezeném hřišti.

Tato pravidla jsou sice výsledkem dohod demokratických politických reprezentací, jakmile ale začnou fungovat, stávají se jakousi „nadpolitickou“ technologií provozu, v němž těžiště zásadních rozhodnutí už není v národních státech s jejich konkrétním politickým životem i volebními cykly.

I na příkladech „vlád technokratů“ v Řecku a Itálii vidíme, že když dojde na zásadní střet nadnárodního celku a jednotlivých států, výsledkem je okleštění demokratického procesu v národních státech. Zatím tento diktát“ bohužel přichází od nadnárodních institucí, které nemají jasný politický tvar a lze je snadno vinit z „demokratického deficitu“. Což navozuje otázku, proč ještě dále v EU váhat s vytvořením skutečně demokratické „federální“ úrovně.

Řešením už nemůže být návrat k „suverénním“ národním státům, o čemž sní různí zastánci „renacionalizace“ politiky, protože výše zmíněný střet mezi nadnárodními zájmy a národními demokraciemi má svůj původ v rostoucím konfliktu mezi globálně fungující ekonomikou, především finančními trhy, a národně fungující politikou.

Ostatní země eurozóny vyvinuly na Itálii a Řecko enormní tlak především proto, že se i ony samy, potažmo celá eurozóna, nalézají pod enormním tlakem globálních finančních trhů. Ty fungují bez jakékoliv politické kontroly, přitom mohou poslat ekonomicky ke dnu celé státy, ba celou eurozónu.

Neoliberálové argumentují, že státy by se neměly čeho bát, kdyby měly v pořádku vlastní finance. Jenže to je jen část pravdy.

Státy jsou globálními trhy zprivatizovány do té míry, že je mohou poslat ke dnu nejen rozmařile utrácející politici, kupující si populisticky voličskou přízeň, jako tomu bylo z větší části v Řecku, ale také kalamity v soukromém finančním sektoru, jako tomu bylo v Irsku. Státní zadlužování a neodpovědné půjčování, jakož i následné obchodování s půjčkami, soukromými finančními institucemi je složitý propletenec, přičemž otřesy, které mohou poslat do bankrotu celé státy vznikají často daleko mimo kontrolu jednotlivých národních vlád.

Pokud by byl vznik vlád technokratů v Itálii a Řecku jen jakýsi racionální manévr údajně suverénních politických reprezentací, nemuseli bychom se o osud liberální demokracie obávat. Bohužel je to spíš začátek trendu, který naznačuje, že sice můžeme v rámci vlastních států organizovat volby, a i jinak hrát hru na demokracii, ale když půjde do tuhého, bude muset být tato hra, zatím snad jen dočasně, suspendována—například ve prospěch vlády technokratů, kteří „chápou“, co je v zájmu nadnárodních institucí, a zejména globálních trhů, udělat.

Právo, 16.11.2011

15. 11.

Proč volby nejspíš vyhraje Barack Obama

Jiří Pehe Přečteno 4443 krát

Ten, kdo sleduje rozbíhající se prezidentskou kampaň v USA jen prostřednictvím českých médií hlavního proudu, by mohl snadno usoudit, že prezident Barack Obama bude za rok touto dobou pomalu vyklízet Bílý dům. Pohled z USA, kde autor tohoto textu minulý týden pobýval, nabízí méně jednoznačné závěry.

Je pravda, jak se i u nás často zdůrazňuje, že ekonomický vývoj nehraje Obamovi do karet. Je také pravda, že méně než polovina Američanů schvaluje způsob, jakým si Obama a jeho administrativa vedou, jakkoliv osobní popularita Obamy zůstává nad padesáti procenty.

Obamovy šance na vítězství jsou přesto slušné, a to zejména proto, že Republikánská strana nebyla, a už asi nebude schopna vygenerovat kandidáta, který bude mít šanci Obamu porazit. Hlavním důvodem je skutečnost, že republikáni jsou hluboce rozděleni na konzervativní křídlo okolo hnutí Tea Party a umírněnější pravici.

Jakkoliv republikánští příznivci mezi americkými komentátory často tvrdí, že tato dělící linie bude hrát roli především v primárkách, a po nich se celá strana semkne okolo svého kandidáta, skutečností je, že všichni kandidáti, kteří ještě mají šanci uspět, vzbuzují u stranického křídla, k němuž nepatří, tak silné antipatie, že bude těžké stranu i její voliče po skončení primárek sjednotit.

Ze širokého pole kandidátů, kteří se do boje o republikánskou nominaci původně pustili, mají, jak se zdá, v této chvíli realistickou šanci uspět už jen tři: Mitt Romney, Herman Cain a Newt Gingrich. V nadcházejících primárkách, které rozhodnou, kdo má šanci dál pokračovat, samozřejmě nelze vyloučit překvapení, ale všichni další kandidáti mají velmi malou podporu.

Rick Perry, který mohl výše zmíněným kandidátům za určitých okolností konkurovat, se v podstatě zničil přímém přenosu, když si nedokázal vzpomenout, že mezi třemi federálními ministerstvy, které chce prý zrušit, je také to, které má na starosti energetickou politiku.

Problémy má i Cain, který je obviněn ze sexuálního obtěžování. Jakkoliv podpora pro něj klesla po vypuknutí skandálu méně, než se čekalo, je podle většiny amerických komentátorů takříkajíc „na odpis“.

Klání v primárkách se tak stále více zužuje na Romneyho a Gingriche. Posledně jmenovaný je jasným vítězem prozatímních televizních debat. Jenže, jak celá Amerika ví, vleče za sebou zátěž několika skandálů z minulosti, které by proti němu demokraté využili jistě s větší účinností, než tak činí soupeři z vlastní strany.

Pokud se republikánským kandidátem na prezidenta stane, jak se všeobecně předpokládá, dlouhodobý lídr v průzkumech Mitt Romney, bude mít strana pro změnu jiný problém, než by měla s výborným řečníkem Gingrichem, jenž nechává málokoho klidným. Romneyho problém lze popsat jako lhostejnost většiny republikánských voličů k jeho osobě.

Je často ironizován jako „muž bez vlastností“, který nejen vypadá jako umělá figurína z výlohy drahého obchodu, ale také příliš pružně mění své názory. Ačkoliv v průzkumech vede pole republikánských kandidátů, jeho podpora zůstává stejná: okolo dvaceti procent. Jeho kritici varují, že kandidát, který nedokázal profitovat z problémů ostatních kandidátů, má jen velmi mělkou podporu.

Podle průzkumů jen zhruba 30 procent Romneyho příznivců ho podporuje skutečně pevně, zatímco v případě Gingriche je to zhruba 43 procent.

Jak Romney, tak Gingrich budou ovšem poměrně vítaným soustem pro volební mašinérii Demokratické strany. Ta bude voličům připomínat skandály i nedůvěryhodnost Gingriche, a bude se trefovat do „nemastnosti, neslanosti“ Romneyho. Ten, ač demokraté svoji kampaň ještě nespustili, zatím stabilně prohrává s Obamou i v těch průzkumech, které se v různých státech dotazují, jak by se voliči rozhodli, kdyby v prezidentském klání soupeřili nakonec právě Obama a Romney.

Na závěr je ovšem i na adresu Obamy, kterému vývoj v Republikánské straně pomáhá, třeba vyslovit varování. To se týká povahy amerického volebního systému.

Obama nevyhraje, pokud se mu nepodaří přesvědčit mladé a černošské voliče, mezi nimiž má nadále vysokou podporu, aby šli volit. Důležité také bude, aby vyhrál zejména v tzv. „swing states“, tedy státech, které jednou volí demokraty, podruhé republikány. Zásadní bude, jako vždy, Florida, z níž vzejde pro vítěze početná skupina volitelů. Podobně důležité budou Ohio, ale možná i Kalifornie.

Do průběhu voleb může také zásadním způsobem zasáhnout rostoucí nespokojenost, která se projevuje v podobě hnutí Okupujte Wall Street. Vzhledem ke špatné ekonomické situaci má toto hnutí reálnou šanci přežít do roku 2012, přičemž jeho poselství je dobrou zprávou spíše pro Obamu, protože jeho jádrem není protest proti ekonomické situaci, ale proti neochotě bohatších Američanů podílet se v podobě vyšších daní na rovnoměrnější distribuci bohatství. Vyšší daně pro bohatší chce i Obama.

Důležité také je, že protesty se začínají šířit na americké university. Vzhledem k tomu, že jednou z největších obav stratégů Demokratické strany je, že Obama nebude schopen přilákat k volbám tolik demokratických voličů, jako více motivovaní republikáni, radikalizace studentů by asi pomohla více právě Obamovi. Navíc Romney, už svým profilem, reprezentuje mnohem více než Obama to, proti čemu „rozhořčení“ v USA protestují.

Jistou roli může hrát i zahraniční politika. Republikánští kandidáti prokazují často až neuvěřitelnou míru neznalosti v této oblasti. Hezkou ilustrací je prohlášení Hermana Caina během jedné debaty, z něhož vyplynulo, že neví, že Čína už dávno má jaderné zbraně.

Není také úplně možné vyloučit, že nedojde k útoku na Írán kvůli obviněním, že se snaží získat jaderné zbraně. Jakkoliv Obama, jak je zřejmé z jeho různých prohlášení, by rád ponechal jakékoliv rozhodnutí v této věci na dobu po prezidentských volbách, není úplně vlastním pánem, protože k útoku se může odhodlat sám Izrael, čímž by USA chtě nechtě do konfliktu vtáhl.

Ačkoliv vedoucí kandidáti republikánů se v debatách nechávají slyšet, že by se s útokem na Írán nemělo váhat, případný útok by paradoxně enormně zvýšil šance na znovuzvolení Obamy, protože Američané tradičně neradi v Bílém domě přepřahají v době válečných konfliktů. Pro Obamu bude tedy Írán i morálním testem, protože v případě útoku na Írán by nepochybně byl obviněn, že si druhé prezidentské období cynicky pojistil podobně jako George W. Bush v podobě útoku na Irák.

Deník Referendum, 15.11.2011

10. 11.

Jak financovat politické strany

Jiří Pehe Přečteno 4105 krát

Správně nastavený systém financování politických stran je bezpochyby jedním z nejdůležitějších nástrojů boje proti korupci a prorůstání politiky s byznysem. Zdraví liberální demokracie stojí a padá s tím, jak účinně jsou od sebe odděleny, a jak se zároveň navzájem kontrolují, nejen různé sféry moci ve státě, ale také na tom, jak jsou od sebe odděleny ekonomika a politika.

Špatně nastavený systém financování politických stran navíc podrývá férovou politickou soutěž, protože strany, které si dokáží zajistit finance „navíc“, mají kompetitivní výhodu.

Je zároveň třeba hned v úvodu připomenout, že ideální systém financování politických stran zatím nebyl vynalezen. Politici a strany dokáží najít skuliny v jakémkoliv systému. Existují ale určité obecné principy a mechanismy, které neprůhledné financování politických stran značně ztěžují.

Skupina evropských států bojujících proti korupci, známá pod zkratkou GRECO, například navrhla celou řadu opatření, které mohou situaci ve financování politických stran zlepšit, pokud je ten který stát bude ochoten aplikovat.

Pro Českou republiku skupina GRECO navrhla zpřístupnit lépe, než je tomu dosud, výroční finanční zprávy politických stran, nabídnout detailnější informace o nákladech na volební kampaně, a také zřídit nezávislý orgán, který by monitoroval financování politických stran, přičemž by měl možnost vyšetřovat a dávat sankce. Strany by také měly vykazovat dary od svých členů nebo nastavit pravidla pro oceňování darů a služeb. Jako velmi důležité vidí GRECO zavedení flexibilních sankcí, které by bylo možné ukládat nejenom stranám, kandidátům, ale i sponzorům.

Politické strany přicházejí i s vlastními návrhy, například na zavedení limitů na výdaje během volebních kampaní. To je samozřejmě jeden z možných nástrojů, ale může skutečně fungovat pouze v případě, že by existovala nezávislá instituce auditorské povahy, která by měla právo porovnávat nejenom deklarované příjmy a výdaje stran, ale také deklarované a skutečné výdaje na volební kampaně.

Kvalitně nastavený systém financování politických stran totiž může podchytit pouze příjmy, které oficiálně procházejí nějakou formou účetnictví. Co ale „černé fondy“, například v podobě financí a služeb poskytovaných soukromými ekonomickými subjekty jako protislužba za budoucí výhody v případě, že politická strana získá podíl na vládní moci?

Jinými slovy, nezávislý orgán, který by monitoroval financování politických stran, by musel mít možnost porovnávat důsledně deklarované výdaje s tím, co například volební kampaň té které strany stála. Musel by mít také možnost navrhovat tvrdé sankce za porušování pravidel, protože představa, že strany přistižené při podvádění nejlépe vytrestají voliči, se ukázala být iluzorní.

Z výše řečeného je zřejmé, že nastavit pravomoci takového nezávislého orgánu by nebylo snadné, protože by se snadno mohl stát nástrojem boje mezi politickými stranami, zejména pak boje mezi vládní koalicí a opozicí. Musel by tedy možná existovat i způsob, jak kontrolovat tohoto „kontrolora“ politických stran.

Jednou z často diskutovaných otázek je, zda je lepší, aby politické strany sháněly peníze primárně od soukromých dárců, anebo zda je lepší financování státem. V komparativním pohledu se zdá být zřejmé, že se by se kyvadlo nemělo příliš vychýlit ani jedním směrem.

Přílišná závislost stran na soukromých dárcích vcelku pochopitelně vede k tomu, že strany často takovým dárcům musejí něco slíbit. V některých zemích se snaží této hrozbě předcházet tím, že jsou nastaveny limity pro výši darů od jednotlivých dárců. Jenomže strany pak často hledají způsoby, jak velké dary od jednoho dárce různými způsoby „rozepisovat“ na množství menších, popřípadě je schovávají za členské příspěvky.

Přílišná závislost na státním financování je ovšem také problematická. Může například vést k prorůstání stran se státem, před čímž varuje i česká ústava, a což byl také důvod proč prezident Václav Havel dosáhl v roce 2000 u Ústavního soudu zrušení části zákona o financování politických stran, když soud uznal, že státní příspěvek jednoho milionu korun za každého poslance a senátora pro tu kterou stranu je příliš vysoký.

Může také výrazně omezit politickou soutěž, protože státní financování zvýhodňuje zavedené strany. Nové a mimoparlamentní strany totiž mohou výraznější podporu získat teprve, když uspějí ve volební soutěži.

Dobrý systém financování politických stran by také musel najít způsob, jak postihovat politickou reklamu, kterou ve prospěch politických stran organizují soukromé subjekty. V českém případě jde zejména o nejrůznější „nikomu nepatřící“ billboardy. Ty mohou být v případě, že se k nim nepřihlásí nějaká strana, samozřejmě jednoduše zakázány, zejména v době volebních kampaní, ale v éře internetu bude i tak těžké zamezit nákladným kampaním, které mohou soukromé subjekty organizovat pro konkrétní strany třeba na Facebooku. Je tedy zřejmé, že systém financování politických stran bude uspokojivě fungovat pouze v případě, že jakousi shodu na pravidlech najdou samotné politické strany.

Parlamentní magazín, listopad 2011

09. 11.

Zahnívající partokracie

Jiří Pehe Přečteno 10612 krát

Podle prestižního týdeníku The Economist je Česká republika zahnívající partokracií. Politické strany se už v 90. letech zmocnily demokratického procesu, politici zneužívají demokratický systém ve svůj prospěch, země je prolezlá enormní korupcí. O tom vypovídají podle týdeníku nejen různé studie vypracované nezávislými odborníky v České republice, ale i pravidelné průzkumy Transparency International.

The Economist připomněl, že v loňských volbách voliči vytrestali dvě největší strany, občanské a sociální demokraty, ale tento výprask uštědřený „dinosaurům“ nakonec moc nepomohl, protože nové strany, TOP 09 a Věci veřejné, do zkorumpovaného systému rychle zapadly.

Dalo by se říci, že je to věcný popis situace u nás. Přesto se někteří komentátoři ošívají.

Martin Zvěřina v Lidových novinách Zvěřina ironizuje různé průzkumy a pohledy zvenčí coby jakousi „žebříčkologii“. Pohled zvenčí na Českou republiku může být prý poučný, ale také pobaví. Do kontrastu se zdrcující kritikou britského týdeníku staví „index prosperity“ z dílny institutu Legatum, podle něhož je Česká republika naopak hodnocena poměrně dobře, na 26. místě ze 110 hodnocených zemí.

Chce se dodat, že když už se český pravicový deník zmíní o „indexu prosperity“, je typické, že raději nerozvádí, že na prvních příčkách se umístily skandinávské země, které všechny mají vyspělé sociální státy. Uvádí sice, že se Česká republika umístila před Itálií, ale „zapomene“ dodat, že před Českou republikou jsou ratingovými agenturami pošramocené Portugalsko a Španělsko.

Jakkoliv lze souhlasit, že pohledy „zvenčí“ nemusí být vždy stoprocentně objektivní, přesto o situaci v hodnocené zemi leccos vypovídají. Jelikož komentátor nabídnul jako protiváhu negativního pohledu v týdeníku The Economist index prosperity, z něhož Česká republika vychází lépe, možná neuškodí zopakovat data i z jiných průzkumů a studií.

V pravidelné studii konkurenceschopnosti, kterou provádí Světové ekonomické fórum, je Česká republika sice na 36. místě ze 139 zkoumaných zemí, ale v žebříčku klesá. Odpověď na otázku proč tomu tak je, najdeme, podíváme-li na různé subindexy ve výše zmíněné studii.

Například v kvalitě vládních institucí skončila Česká republika až na 72. místě, přičemž se před ní umístily země, jako je Egypt nebo Indie. Pokud jde o důvěru veřejnosti v politiky obsadila Česká republika 121. místo, a pokud jde o “klientelismus” v rozhodování vládních úředníků, 107. místo! V kategorii “transparentnost tvorby vládní politiky” je naše země na 102. místě na světě a v plýtvání veřejnými prostředky na 95. místě na světě.

Z nedávného hodnocení konkurenceschopnosti zahraničními komorami Německa pro změnu vyplývá, že konkurenceschopnost České republiky postupně ničí nekompetence a úplatkářství. Z dvanácti hodnocených zemi ve východní Evropě skončila Česká republika jako poslední při hodnocení průběhu státních zakázek, před ní se umístilo i korupcí prolezlé Rumunsko. Tuto zemi Česká republika naopak předstihla, a je tak na pěkném předposledním místě, při hodnocení “korupce” a “kriminality”. Třetina německých investorů v České republice říká, že kdyby se rozhodovali znovu, do Česka by už nešli.

Při zvážení výše zmíněných dat bychom se možná měli přestat provinciálně utěšovat, že situace není až tak zlá, jak by ji chtěli vidět ze zahraničí. Je také velmi zajímavé, že tentýž deník, jehož redaktor se vysmívá zahraniční „žebříkologii“, bere smrtelně vážně hodnocení soukromých ratingových agentur, které posílají ekonomicky ke dnu celé státy.

Jiná kritika hodnocení naší země v The Economist přišla z pera Bohumila Doležala, jehož komentáře se shodou okolností též objevují v Lidových novinách.Ten napsal, že článek útočí zejména na ODS a ČSSD, což prý naznačuje, odkud vítr fouká. Všechny jiné varianty než vláda politických stran (vláda pomazaných intelektuálů, vláda „rozhořčených“, vláda ekonomických bossů a bezpečnostních agentur, kterým prý jde o přímou demokracii), jsou daleko horší.

Potíž je v tom, že text v The Economist není psán tak, že by chtěl nabízet místo vlády stran nějaké jiné řešení. Pouze konstatuje dosti zřejmé skutečnosti.

Mohl by dodat, že specifikem české partokracie je, že politické strany u nás jsou slabé a neduživé, přesto mají enormní vliv a moc, což znamená, že politicko-ekonomické dění v zemi kontrolují poměrně malé skupiny „mocných“, tedy jakési oligarchie. Týdeník si správně povšimnul, že k tomuto vývoji došlo už na začátku 90. let. Je totiž výsledkem programového nadřazení ekonomiky politice a právu v té době, a zároveň důsledkem slabosti občanské společnosti.

Když Václav Havel ve svých projevech před partokracií varoval, byl opakovaně vysmíván coby nevyléčitelný příznivec nepolitické politiky. Havel ovšem jen zcela správně poukazoval na to, že v prostředí slabé občanské společnosti, kterou politici navíc programově zadupávají do země coby nevítaného konkurenta, začnou politické strany bez inspirace „zvenčí“ chřadnout, uzavírat se samy do sebe. To se přesně stalo.

Nadřazení hospodářských reforem politice navíc znamenalo, že zprivatizován nebyl jen státní majetek, ale i politické strany. Korupce se stala normou. Když už nebylo co privatizovat, a vyschly tudíž zdroje plynoucí do kapes podnikavců navázaných na politické strany během privatizace, přisály se ekonomické mafie na systém státních zakázek.

Doležal má pravdu, když varuje před potlačením úlohy politických stran na úkor různých populistických hnutí a řešení. Jenže politické strany, a stranictví obecně, u nás těžko posílíme, když budeme jakoukoliv kritiku české partokracie vnímat jako útok na politické strany.

Spíše bychom se měli soustředit na to, jak politické strany posílit a vnitřně ozdravit, například s pomocí opatření, která co nejefektivněji oddělí politické strany od ekonomických tlaků, penězovodů a kmotrů. Pokud se to nepodaří, budeme bohužel brzy mít co do činění nikoliv se „zahnívající partokracií“ ale zcela „prohnilou demokracií“, která může být v očích mnoha občanů „na odpis“.

Deník Referendum, 8.11.2011

05. 11.

Je armáda připravena na boj s globalizačními a unifikačními tendencemi?

Jiří Pehe Přečteno 8960 krát

Prezident Václav Klaus v promluvě k velitelům vojenských útvarů mimo jiné prohlásil, že smyslem armády není jen fyzická obrana státu, pomoc při katastrofách či zahraniční mise, ale také obrana před "globalizačními a unifikačními tendencemi".

Jelikož „globalizační a unifikační tendence“ (dále jen GUT) mohou být pro mnohé důstojníky a generály poměrně mlhavou definicí nepřítele, neuškodí nabídnout jim krátký manuál. Někteří z nich by si totiž mohli naivně myslet, že k boji s GUT stačí například jen uzavřít hranice a střílet po každém vozidle s cizí poznávací značkou a logem Evropské unie.

Generálové by si především měli uvědomit, což jim prezident nesdělil, že GUT je nepřítel veskrze zákeřný a proniknul již přímo do centrální nervové soustavy našeho státu. Navíc má tato hydra dvě hlavy: globalizační a unifikační. Ty nejsou vždy totožné, ba dokonce se spolu občas sváří, jak vidíme i na příkladu frontálního útku globalizovaných finančních trhů na samotné základy evropské unifikace, například v podobě její eurozóny.

Navíc ve své globalizační dimenzi je GUT vlastně projevem trhu v globálním měřítku, jehož neviditelnou ruku pan prezident vzývá, takže generálové by měli s vrchním velitelem ozbrojených sil pečlivě konzultovat před tím, než spustí útok.

Vzhledem k zahraničně-politické orientaci našeho prezidenta je zřejmé, že by například jen těžko schválil útok na základny ruského Lukoilu nebo Gazpromu u nás, ale může mít pochopení pro obsazení českých základen takových nadnárodních firem, jako je německý Volkswagen, který se neobratně skrývá na našem území za logem Škoda Auto.

Prezident by také měl být konzultován před tím, než armáda případně vypne internet a satelitní televize coby nejviditelnější znak globalizačních tendencí, nebo obsadí čínské restaurace. Na druhou stranu se dá předpokládat, že žádných konzultací nebude třeba k útoku například na účastníky konference Forum 2000 a podobné výhonky intelektuální globalizace organizované u nás pod patronací právdo-láskařských zednářů.

Generálové by měli s prezidentem pečlivě konzultovat, co dělat v případě, kdy kvůli otřesům na globálních trzích, kdesi daleko za našimi hranicemi, se například propadá český HDP nebo se otřásá poslední symbol naší suverenity, česká koruna, a ministr Kalousek nad tím jen bezmocně krčí rameny. Zaútočit například rovnou na Wall Street? Nebo bude stačit vozová hradba okolo České národní banky? Toť otázka.

Unifikační dimenze GUT je naštěstí o poznání přehlednější. Jako první by měly být nepochybně obsazeny všechny instituce, které se skrývají za ohavnou modrou vlajkou se žlutými hvězdičkami. Oba státní tajemníci pro Evropskou unii by měli být v boji s GUT okamžitě internováni, stejně jako ministr zahraničí, který svou duši zcela zaprodal evropské myšlence, což je pochopitelné, neboť je ve skutečnosti Švýcarem nebo, ještě hůře, Rakušanem.

Armáda by také měla okamžitě zastavit přítok desítek miliard eur ze strukturálních fondů, protože ty slouží jen jako opium češstva, a ekonomické mafie, které kdysi vznikly během privatizace i díky benevolenci dnešního vrchního velitele ozbrojených sil, je beztak nestačí rozkrádat kvůli různým nesmyslným standardům Bruselu stejně efektivně, jako rozkrádají národní kasu.

Když už je řeč o financích, neměly by pozornosti armády uniknout největší české banky, které jsou všechny v rukou evropských „matek“.

Armáda může samozřejmě uvažovat i o vyhlášení stanného práva, v jehož rámci s okamžitou platností zruší veškeré evropské normy, které se zákeřně vloudily do našeho právního řádu v posledních 15 letech. Dozor nad tímto procesem by mohl být svěřen například Suverenitě Jany Bobošíkové, která si tak jako tak už delší dobu říká svými činy o povýšení do hodnosti armádního generála. Pod ní by také mohla spadat případná vojenská opatření pro boj se sudetoněmeckými hordami.

Oddělení boje s ideologickou diverzí by jistě mělo připadnout Ladislavu Bátorovi. Trest smrti, vykonaný zastřelením před polním soudem, by měl hrozit každému, kdo projeví kladný postoj k ohavným vedlejším produktům GUT, jako je multikulturalismus, politická korektnost, humanrightismus, nebo festivaly deviantů.

Jistým problémem pro vyhlášení války GUT může být stav české armády. Pokud by například armáda chtěla obsadit pod vedením svého vrchního velitele hranice, bylo by třeba nejprve zjistit, zda máme dostatek pojízdných pandurů, a zdali počet důstojníků a generálů nepřevyšuje počet mužstva natolik, že „nejsou lidi“.

V nejhorším případě by se bylo samozřejmě možné uchýlit k taktice, kterou popsal nedávno policejní prezident, když byl k boji s nepřizpůsobivými ve Šluknovském výběžku ochoten nasadit vedle několika málo těžkooděnců, kterými disponuje, i pracovníky policejního prezidia.

Otázkou také je, jak vymanit českou armádu ze Severoatlantické aliance, která vlastně také není nic jiného, než projev GUT. A co si počít například s Grippeny, pronajatými od cizích zemí?

Je evidentní, že pan prezident nastolil svým tvrdým postojem proti GUT řadu složitých otázek, které bude třeba ještě upřesnit. Naštěstí je obklopen lidmi, kteří se nevyvinuli, jako my ostatní, z opic, a kteří jsou přímo povolání, aby si se složitými otázkami jednoduše poradili.

04. 11.

Demokracie, řecké referendum a trhy

Jiří Pehe Přečteno 7071 krát

Politická hysterie, která vypukla v Řecku i dalších zemích Evropské unie okolo návrhu řeckého premiéra Jorgose Papandrea uspořádat referendum o (ne)přijetí další finanční pomoci z EU, ilustruje téměř neřešitelné napětí mezi demokracií, která zůstává svázána s národními státy, a trhem, který funguje globálně. (K tématu jsem napsal před časem obecnější text, nazvaný Proč je globální kapitalimus hrozbou pro demokracii).

V reakci na řecký záměr jsme se dozvěděli, že „finanční trhy“ jsou řeckým postupem velmi „znervózněny“. Když bylo referendum některými řeckými politiky zpochybněno, média nás informovala, že se "trhům ulevilo". Pak ale zase začal duševní neklid znervóznělých trhů stoupat.

Značnou míru nervozity ukázali i politici největších evropských zemí, a to nejenom proto, že v sázce je další osud eura, ale též proto, že případný neřízený bankrot Řecka by ohrozil největší evropské banky. Navíc vědí, že ony vždy tak citlivé trhy jsou také otesánkovsky nenasytné. Mohly by se tudíž pustit do ekonomické demontáže Itálie či Španělska, coby dalších šťavnatých soust.

Jakkoliv leckdo, kdo s „trhy“ soucítí, zejména vyznavači jejich neviditelné ruky, může zažívat doslova muka nad údajnou politickou neodpovědností Řecka a politickým amatérismem evropských lídrů, ti, kterým jde více o demokracii než o právo trhů na klid, se musí ptát, co ještě zbývá z liberální demokracie v národním měřítku, jestliže politické reprezentace národních států nemohu už činit autonomní rozhodnutí.

Je samozřejmě možné argumentovat, že Papandreův pokus přesunout odpovědnost za těžké rozhodnutí od legitimně zvolených zástupců lidu přímo na „lid“ je alibistický populismus, a že obecně referenda nejsou nejlepším nástrojem pro řešení složitých politických i ekonomických problémů, protože v nich příliš často vítězí emoce nad rozumem. Jenže i tak ještě pořád zůstává otázka, zda v současném kontextu globálně fungujících trhů ještě národní demokracie mají mít právo chovat se v určitých situacích politicky.

Ať už je v reakci na mezinárodní tlak vývoj v Řecku nakonec jakýkoliv, budoucnost liberální demokracie se zdá být vážně ohrožena, pokud se politické reprezentace národních států rychle nesjednotí a nenastolí globální pravidla pro globální trhy. Nestane-li se tak, čekají nás nejenom další ekonomické krize a kolapsy celých států, ale také život v „báječném novém světě“, v němž údajně demokraticky zvolení politici národních států už budou jen pešáky v globální šachové hře, v níž všechny silné figury drží v rukou „trhy“.

Pokud by byl politicky zkrocen, kapitalismus, i ve své globální podobě, by mohl být dobrý sluha, ale v poslední době je to bohužel stále více především zlý pán. A jelikož zprivatizovaná politika Západu, jak se zdá, nemá na to, aby z něj dobrého sluhu udělala, naopak mu sama ochotně slouží, bude i nadále růst rozhořčení „rozhořčených“ a „tekutý hněv“ lidí okupujících skutečnou i pomyslnou Wall Street. Řecko tak může být jen slabým odvarem turbulencí, které nás čekají.

Právo, 4.11.2011

02. 11.

Zle se vede zemi

Jiří Pehe Přečteno 6892 krát

Kniha Zle se vede zemi: Pojednání o naší současné nespokojenosti je pozoruhodná z jiného důvodu, než byla téměř tisícistránková Poválečná Evropa, v níž Tony Judt oslnil nejen rozsáhlými znalostmi, ale i nabídkou nových souvislostí a výkladů moderních evropských dějin. Je pozoruhodná proto, že je vizionářským dílem, která se dnes už příliš nepíší, a které by jen málokdo čekal od jednoho z nejrespektovanějších univerzitních učenců naší doby, jakkoliv veřejně činného.

V předmluvě ke knize Judt zmiňuje slova jedné své studentky, která si správně povšimla, že to, co je na knize strhující, a co vyvolalo tak silné reakce, už když své základní teze přednesl v univerzitní přednášce, nejsou úplně nové, „revoluční“ myšlenky, ale neobyčejná jasnost a přesvědčivost argumentů. Jako by v posledních měsících svého života neměl Judt čas a chuť sdělovat své poselství v často nesrozumitelném, opatrnickém akademickém žargonu nebo každé své tvrzení složitě dokládat, napsal svého druhu manifest.

Vzniklo tak dílo, které nejenom tím, co říká, ale především tím, jak to říká, je pravděpodobně nejdůležitějším traktátem na téma role levice od dob Frankfurtské školy, snad jen s čestnou výjimkou pozdějších textů slovinského filozofa Slavoje Žižka.

Judt přitom není „revolucionář“. Jeho postoje jsou podivuhodnou směsí v podstatě konzervativních pohledů, když brání hlavní pilíře odkazu sociálně demokratické levice proti náporu neoliberální pravice, a pohledů progresivních, když se pokouší definovat, co z tohoto dědictví je třeba zachovat a dále rozvíjet.

Současnou západní civilizaci vidí jako propadlou bezuzdnému materialismu, v němž bezmyšlenkovitá spotřeba a sobectví nahradily vize a idealismus. Materialistická spotřeba vytváří morální vakuum, v němž se vytrácí společenské pojivo v podobě důvěry—tedy důležité formy sociálního kapitálu, který držel západní společnosti „pohromadě“ po většinu druhé poloviny 20. století a zabránil dalším zničujícím konfliktům.

Společnost prohlubující se nerovnosti, v níž žijeme, postupně ničí povědomí o společném smyslu, který vyztužoval západní demokracie ještě v 80. letech minulého století, a jehož nositeli byly mohutné střední třídy. Ačkoliv jsou tyto třídy i hodnoty společenské solidarity, jež garantoval sociální stát, pod stále silnějším náporem privatizačních snah a s nimi spojených ideologií individuálního „sobectví“, levice nebyla schopna zareagovat. Ztratila svůj mobilizační potenciál i jazyk, ačkoliv se jí v podobě současného vývoje nabízí příležitost, aby se vrátila ke svým nejdůležitějším idejím.

Že byl Judt významným historikem, nezapře, když podává fascinující pohled na ideový souboj mezi Johnem Maynardem Keynesem a filozofy vesměs středoevropského původu (Ludwig von Mises, Friedrich Hayek, Joseph Schumpeter, Peter Drucker), kteří emigrovali do Velké Británie či USA v době nástupu nacizmu, a vytvořili v reakci na trauma totality teorie, které, ač víceméně zapadly po 2. světové válce, později získaly neobyčejný vliv v boji s levicí.

Stejně fascinující je Judtova analýza rozdílů mezi americkým a evropským chápáním společenské solidarity. Jeho vhled do americké společnosti je zajímavý už proto, že je to pohled amerikanizovaného Evropana, který přesně detekuje kulturní a historické podloží americké nedůvěry k „socialismu“.

Judt vášnivě polemizuje zejména s tendencí západních společností reagovat na tlak globalizace privatizací stále většího počtu funkcí moderního státu. Tento proces, který byl naplno spuštěn pádem komunismu a následným zhroucením bipolárního věta, vedl postupně k privatizaci i těch odvětví, která tradičně patřila ke strategickým oblastem kontrolovaným státem. Bezhlavá privatizace je ovšem podle Judta zásadní omyl, který ohrožuje nejenom sociální soudržnost západních společností, ale v posledku i liberálně-demokratický systém.
Deregulace tržní ekonomiky po pádu komunismu a její rozšíření v globálním měřítku otevřela stavidla k rozvinutí přirozené tendence kapitalismu k oligopolizaci a monopolizaci.

Postupně se vytratily hlavní pilíře sociální soudržnosti: důvěra v systém, pocit sounáležitosti a vědomí společného zájmu. V současné západní společnosti tak už nejen nezbývá místo pro ctižádostivé myšlenky a cíle, které charakterizovaly léta šedesátá, ale ohrožen je i samotný demokratický étos.

Ideje svobody, rovnosti (spravedlnosti) a bratrství (solidarity), které se pokusily přivést do vzájemné rovnováhy moderní sociální státy, nebyly prázdnými hesly, varuje Judt. Příběh solidárního demokratického státu je morální příběh. Levice selhává, protože sociální stát začala považovat za tak nezpochybnitelnou součást západní demokratické kultury, že dovolila, aby se z etického příběhu společenské solidarity stala pouhá technologie redistribuce.

Pokud má hrát v budoucnosti důležitou roli, musí nabídnout nový jazyk, v němž základní ideály solidárního demokratického státu budou „vyprávěny“ z etických pozic. Je třeba se postavit pokračující privatizaci státu, a tím jeho rozpuštění v rukou globálního kapitalismu, protože hodnoty, které levice nabízí, není možné bez sebevědomého státu uskutečňovat. A bez těchto hodnot možná nepřežije ani to, co nazýváme demokratickým Západem.

Deník Referendum, 1.11.2011

Archiv článků: listopad 2011