Jiří Pehe

30. 04.

Co s ústavními paty? Zpřesnit ústavu

Jiří Pehe Přečteno 3188 krát

Na začátku tohoto roku měli Češi možnost oslavovat nejen 20. výročí vzniku samostatné České republiky, ale také 20. výročí platnosti české ústavy. Nekonaly se velké oslavy ani jedné ze zmíněných událostí, jen prezident Václav Klaus využil výročí vzniku České republiky k vyhlášení své skandální amnestie.

Právě tento poslední významný ústavní akt odcházejícího prezidenta vyvolal debaty o tom, zda by zákonodárci neměli ústavu opravit tak, aby prezident už nemohl amnestie vyhlašovat. Debata nakonec utichla. Částečně i proto, že nově zvolený prezident Miloš Zeman deklaroval, že on žádnou amnestii nikdy nevyhlásí.

Zeman ovšem začal testovat své ústavní pravomoci v jiné oblasti, když se rozhodl jmenovat velvyslankyní na Slovensku manželku bývalého prezidenta Livii Klausovou navzdory zavedené praxi, kdy velvyslance navrhuje ministerstvo zahraničí, schvaluje vláda, a prezident je jen formálně jmenuje. Jeho výklad ústavy způsobil pat, který může trvat měsíce, teoreticky i roky.

Zeman tak rozšířil seznam svérázných prezidentských interpretací ústavy o svůj vlastní. Jeho předchůdce proslul kromě amnestie také odmítáním ratifikovat některé mezinárodní smlouvy, které před tím schválily obě komory parlamentu, nebo odmítáním jmenovat soudce navržené mu ministerstvem spravedlnosti.

Zákonodárci mají možnost na ústavní aktivismus prezidenta reagovat dvěma způsoby. Aniž by proti tomu cokoliv podnikli, mohou nadále hrát slovní fotbal v podobě temných varování, že současný prezident, poprvé zvolený přímo lidem, chce postupně přetvořit parlamentní systém v poloprezidentský.

Anebo se mohou napříč politickým spektrem domluvit, že po dvaceti letech nastal čas ústavu důkladněji opravit tak, aby byla nejasnostem učiněna přítrž. Mohou argumentovat, že zavedení přímé volby bylo tak výrazným zásahem do ústavy, že je nyní na místě ústavu opravit i v některých dalších oblastech.

Změny, o které jde ve vztahu mezi vládou a prezidentem, lze přitom zavést s pomocí jednoduchého dodatku, který by jasně stanovil, že prezidentova role při výkonu tzv. kontrasignovaných pravomocí vyjmenovaných v čl. 63 ústavy je čistě formální, takže pokud například prezident odmítne jmenovat velvyslance schválené vládou v daném časovém limitu, učiní tak za něj premiér. To samé lze stanovit pro ratifikaci mezinárodních smluv či jmenování soudců.

Šance na dohodu napříč politickým spektrem přitom existuje, protože současný postup prezidenta ve sporu o velvyslance kritizuje jako pokus o posun k poloprezidentskému systému nejen TOP 09, jejíž předseda Karel Schwarzenberg je v roli ministra zahraničí jedním z aktérů sporu, ale nově i ODS. A s možným posunem k poloprezidentkému systému, zejména s pomocí prezidentova aktivistického výkladu pravomocí v čl. 63, nesouhlasí jistě ani někteří zákonodárci z řad ČSSD a KSČM.

Je sice možné, že by se deklarovaná snaha změnit ústavu okamžitě změnila v bitevní pole mezi „zemanovci“ a „sobotkovci“ uvnitř ČSSD, ale přesto není vyloučené, že by se okolo rozumných ústavních změn mohly zformovat potřebné ústavní většiny v obou komorách parlamentu napříč politickým spektrem. Pokud se totiž náš systém nenápadně změní v poloprezidentský, sníží se význam všech politických stran.

Právo, 30.4.2013

27. 04.

Čestný chlap a demokracie na rozcestí

Jiří Pehe Přečteno 10183 krát

Bývalý mluvčí ministerstva zdravotnictví Tomáš Cikrt reagoval na oznámení o trestním stíhání svého ministra Tomáše Julínka kvůli Julínkem podepsané, údajně nevýhodné smlouvě na provozování letecké záchranné služby soukromými firmami slovy, že Julínek je „čestný chlap“. Prý se jen snažil v rámci svých kompetencí zajistit, aby fungovala bezpečná letecká záchranka. Nerozhodl tak prý proto, aby se sám obohatil.

Cikrt a ostatní, kdo Julínka hájí, mohou mít pravdu v tom, že Julínek je čestný chlap. Jeho úzké spojení--skrze jeho členství v Nadačním fondu Jana Šebka--s jednou ze dvou soukromých leteckých firem, které od státu kontrakt dostaly, možná nehrálo v rozhodnutí roli. Možná ji nehrál ani fakt, že vlastníci této firmy posílali sponzorské dary Julínkově ODS.

Ať už to je s Julínkovou osobní ctí ale jakkoliv, rozhodnutí policie stíhat ho je průlomové. Stojí za ním totiž zcela zásadní otázky, které se týkají jak podstaty demokratického procesu, tak privatizace veřejných statků či dokonce celých částí státu do soukromých rukou.

Policie viní Julínka mimo jiné z porušení povinností při správě cizího majetku. Privatizací letecké záchranné služby prý vznikla státu škoda ž 800 miliónů korun, protože předchozí provozovatelé, armáda a vnitro, vykonávali službu levněji právě o tuto částku.

Julínkovi zastánci oponují, že není jasné, jak policie k této částce dospěla, je prý třeba vzít v potaz celou řadu dalších faktorů a nákladů, které do letové režie armády a policie také patří.

Toto vše bude nepochybně součástí důkazního řízení, pokud stíhání nebude zastaveno. Důležitější než rozhodnutí, zda jeden ministr z lehkomyslnosti, popřípadě ze zištných důvodů „prošustroval“ stamilióny z veřejných peněz, bude ale širší zdůvodnění celé věci.

Podle Julínkových zastánců bylo rozhodnutí privatizovat leteckou záchranku navýsost „politické“, posvětila ho i vláda. Soukromé firmy byly vybrány na základě údajně transparentního výběrového řízení.

Taková rozhodnutí nelze prý kriminalizovat, protože bychom mohli snadno paralyzovat samotný politický proces. Je možné ministra, vyznávajícího neoliberální filozofii, stíhat trestně za to, že se rozhodl jisté státní služby privatizovat, ať to stojí, co to stojí?

Střetávají se zde potenciálně dva protipóly, které v demokratické politice oba hrají důležitou roli: ideologická politika a rozumné hospodaření se svěřenými prostředky.

Pokud celá věc dojde až k soudu, který rozhodne, že jakkoliv ministrovi nemůže nikdo brát jeho politické přesvědčení, přesto nemůže privatizovat státní funkce, způsobí-li tím vyčíslitelné ekonomické ztráty, budeme mít co do činění se zásadním precedentem nejen trestně-právním, ale především politickým.

Pozor ale! Rozhodnutí by to bylo potenciálně dvousečné, protože celou záležitost lze také otočit. Za několik let by někdo mohl stíhat například levicové ministry za to, že zestátněním toho či onoho, například druhého penzijního pilíře, způsobili--podle nejlepšího svědomí a vědomí policie--státu vyčíslitelnou škodu.

I proto jde Julínkův případ potenciálně daleko za otázky, zda je Julínek „čestný chlap“. Týká se fungování demokracie i státu v prostředí stále většího náporu trhu, jakož i pokusů státu dobýt zpět ztracené „území“.

Formulka „porušení povinností při správě cizího majetku“ může za předpokladu, že Julínek bude odsouzen, aniž by mu byl dokázán osobní zištný motiv nebo jiný kriminální záměr, nabýt zcela nového významu.

Právo, 27.4.2013

26. 04.

Český génius, o kterém jsme nevěděli

Jiří Pehe Přečteno 6099 krát

Když se mi nakladatel Aleš Lederer a editor jeho nakladatelství Prostor Richard Štencl před časem zmínili, že zvažují vydání rukopisu nazvaného Evoluce svým vlastním tvůrcem: Od velkého třesku ke globální civilizaci, jehož autorem je dosud neznámý pětaosmdesátiletý autor, navíc bývalý vojenský soudce, který strávil léta normalizace z politických důvodů jako sociální pracovník, říkal jsem si v duchu, že i dobří nakladatelé se občas mohou nadchnout pro nesmysl. Když mi navíc s jistou dávkou rozpaků sdělili, že se zcela vážně domnívají, že autor Miroslav Veverka je svého druhu génius, napadlo mne, že se možná jedná o jakýsi nový výboj cimrmanologie.

Nicméně nakonec jsem se nechal přesvědčit, že kniha stojí za přečtení. Jak jsem četl, stále víc jsem žasl.

Jsem už léta čtenářem nejrůznějších knih popularizujících vědu, občas i vědeckých pojednání, na které stačí moje znalosti matematiky, fyziky nebo biologie. Dokonce do té míry, že nedokážu čekat na česká vydání různých zahraničních autorů, a ze zahraničních cest si vozím nejnovější knihy autorů, jako je Brian Greene, Michio Kaku, Stephen Hawking, Jim Holt, Steven Weinberg, Alexandr Vilenkin nebo Leonard Mlodinow.

Říkal jsem si, že pokud náhodou v českém prostředí nějaký autor, navíc profesí právník, napsal zajímavé pojednání na téma popsané v názvu knihy, bude to spíš jen slabý odvar těch z výše zmíněných autorů, kteří píšou vedle vědeckých a filozofických pojednání občas i knihy vědu popularizující. Rychle jsem si ale uvědomil, že mám co do činění spíše se zásadním dílem na pomezí filozofie a vědy, které, když už bych musel přirovnávat, bych zařadil někam vedle slavných knih Teilharda de Chardin, jako například Vesmír a lidstvo nebo Místo člověka v přírodě.

Ostatně, spíše než abych popisoval vlastní překvapení z Veverkova díla, ocituji z předmluvy Jiřího Grygara. Ten píše:

Stává se mi několikrát do roka, že ač sám nejsem ani nakladatel, ani lektor nějakého nakladatelství, obrátí se na mne buď autor s hotovým rukopisem, anebo redakce se žádostí, abych posoudil, zda se takový rukopis hodí vydat. Přirozeně jde vesměs o díla věnovaná astronomii a fyzice, anebo obecně přírodním vědám, případně filozofii. Autoři bývají jak domácí, tak také zahraniční; v takovém případě patří k mému úkolu posoudit i odbornou správnost překladu.

Jelikož to takhle chodí už dobrých třicet let, mám v hlavě mlhavé vzpomínky na více než stovku takových rukopisů, takže lze říci, že jde o statisticky významnou zkušenost. Pokud jde o zahraniční autory, kteří už prošli ohněm kritiky ve svých zemích, tak až na výjimky se jedná o pozoruhodné originály, avšak dost často o ne zcela zdařilé překlady. Navíc český čtenář je specifický a to, co zabírá zejména v anglosaském světě, nemusí oslnit u nás doma.

Daleko složitější je posoudit domácí autory, z nichž většina mi posílá své prvotiny, takže jde o jména pro mne dočista neznámá. Zde má statistika praví, že naprostou většinu těchto rukopisů nemohu doporučit k vydání. Autoři těchto spisů chybují v tom, že čtou sami pouze populárně-vědeckou literaturu na dané téma a dvakrát převařená kaše je zcela nepoživatelná. V horším případě pak tito pisatelé spletou dohromady povrchně zpracované informace z populárních knih a časopisů s vlastními volnými spekulacemi, popřípadě s citováním domácích či zahraničních pavědců, pro něž má ruština okouzlující termín „okolnaučnyje prochodimcy“.

Za celou dobu se mi stalo snad jen třikrát nebo čtyřikrát, že jsem nad rukopisem nováčka užasl, jak je originální, působivý a odborně na výši. Čtenář už nejspíš tuší, že právě na takovou raritu jsem shodou okolností natrefil v případě díla pro mne zcela neznámého Miroslava Veverky. Podtitul Od velkého třesku ke globální civilizaci mi zněl až vyzývavě směle; cožpak se dnes v době neustálé atomizace přírodovědeckého i společenského poznávání najde jedinec, který to všechno dokáže pojednat?

Za ta léta jsem si zvykl, že spisy s podobnými ambicemi píše sestava dvaceti i více spoluautorů. Kolektivní spisy však nutně trpí tím, že každý člověk uvažuje a píše trochu jinak a není v silách žádné redakce beze švů propojit a homogenizovat různé přístupy.

Přiznám se, že jsem k Veverkovu textu přistupoval s jistou nedůvěrou. Nezačal jsem číst od začátku, ale od třetí kapitoly (Vesmír), v níž bylo pro mne nejsnazší se rychle zorientovat. Postupně jsem nestačil žasnout, jak dobře je tato část sepsána. Představoval jsem si zaujatého čtenáře, který není specialistou ani v astronomii, ba ani v přírodních vědách, a bylo mi jasné, že pokud je to čtenář zvídavý, tak ho ten text chytne.

Pak jsem zkusil druhou kapitolu (Mikrosvět), protože dnes už je zřejmé, že oba tyto extrémy – gigantický rozsáhlý vesmír a miniaturní svět částicové fyziky – jsou spolu intimně propojeny tak, že fakticky vytvářejí podivuhodně jednotný pohled na fyzikální svět. Tak jsem poznal, že autor ovládá i tuto látku stejně bravurně.

Pak už jsem začal číst rukopis tak, jak se má, tj. od úvodního pohledu zvenčí až po autorův realistický náhled na módní postmodernismus v závěru knihy. Téměř neustále jsem se tak dozvídal o nových poznatcích z oborů, v nichž jsem sám naprostý laik, a tedy fakticky dokonale průměrný čtenář tohoto fascinujícího spisu.

Nepřehání ani nakladatelství Prostor, když v anotaci ke knize píše, že kniha Miroslava Veverky představuje co do šířky a hloubky zcela ojedinělou syntézu současného stavu vědeckého poznání, a to jak v oblasti přírodovědy, tak humanitních věd.

Veverka nabízí ovšem nejen syntézu, ale vlastní originální teorii evolučních vrstev, která se týká jak vývoje anorganické přírody, tak života, tak lidské společnosti, tak i celého universa. Vrstvy na sebe navazují, ale každá je zároveň specifická. Přesto je v líčení jejich návaznosti autor schopen nabídnout obraz světa od elementárních částic a kvantové fyziky, až ke vzniku lidské kultury a globální civilizace.

Grygar sumarizuje na konci své předmluvy knihu takto: Pokud se mohu odvážit to posoudit, tak autor ve čtyřech hlavních částech svého impozantního díla (Stratigrafie, Singularita, Dualita, Pluralita) sleduje ústřední myšlenku, kterou si umínil sdělit veřejnosti, totiž že evoluce je svým vlastním tvůrcem. Přiznám se, že po svém počátečním váhání jsem celý rukopis četl jako vzrušující detektivku s otevřeným koncem, protože netuším – a myslím, že ani sám autor –, kdo je pachatelem.

I já jsem knihu četl jako filozoficko-vědeckou detektivku. Coby člověka v podstatě religiózního, kterému při výkladech vzniku a vývoje universa vadí zvratné zájmeno „se“, jenž naznačuje, že „se“ něco děje samo od sebe, což občas slouží k vyloučení vyššího inteligentního záměru z našich úvah o Bytí, mě Veverkova teze, že „evoluce“ je svým vlastním tvůrcem že „se“ takříkajíc děje, iritovala.

Ale pak jsem si uvědomil to, co zmiňuje i Grygar, totiž že Veverka mluví o evoluci, která „se“ děje a je svým vlastním tvůrcem tak, že po přečtení jeho díla si i zarytí ateisté budou nutně klást otázku, kdo je toho všeho vlastně „pachatelem“.

Deník Referendum, 25.4.2013

25. 04.

Dětinský spor o velvyslance

Jiří Pehe Přečteno 4343 krát

Stupňující se konflikt mezi prezidentem Milošem Zemanem a ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem o jmenování (nejen) Livie Klausové, manželky bývalého prezidenta, velvyslankyní na Slovensku , nastoluje znepokojivé otázky, které se týkají výkladu ústavy, pojetí politické kultury a osobnostních rysů obou protagonistů.

Zeman vychází z restriktivního vykladu ústavy, která suše říká, že velvyslance jmenuje prezident , k čemuž je zapotřebí spolupodpisu premiéra nebo jím pověřeného ministra. Při povrchním čtení ústavy by se tak mohlo zdát, že hlavním aktérem v otázce jmenování velvyslanců je prezident.

Ve skutečnosti ale žijeme v parlamentní demokracii, kde má hlavní slovo vláda, nikoliv prezident, takže všechny prezidentovy pravomoci, které vyžadují spolupodpis vlády, mají být chápány jen jako formální. Vláda rozhoduje, prezident už jen formálně stvrzuje.

Jelikož na práci velvyslanců dohlíží ministerstvo zahraničí, které také zajišťuje běžný provoz zahraniční politiky, ustálila se rozumná praxe, že prezident jmenuje velvyslance na návrh ministra zahraničí. Předchozí prezidenti sice občas využili skutečnosti, že je při jmenování velvyslanců nelze ústavně obejít, k tomu, že si po dohodě s ministerstvem prosadili „svého“ velvyslance, ale dělo se tak v zákulisí, diplomaticky, jak se ostatně v zahraniční politice sluší a patří.

Zeman a Schwarzenberg, zřejmě ještě stále pod vlivem nedávného prezidentského souboje,v němž Klausová podpořila s pomocí poněkud nevybíravých prohlášení Zemana, ovšem udělali z této otázky záležitost zcela veřejnou. V ústavně-politickém patu navíc drží jako rukojmí několik dalších kandidátů na velvyslance.

Zeman v posledním kole sporu dokonce naznačil, že by mohl Schwarzenberga obejít a dohodnout se přímo s Nečasem. Ústavně by to bylo v pořádku, jenže, jak varoval Schwarzenberg, znamenalo by to konec vlády. Nečas tak raději deklaroval, že svého ministra nepodtrhne, i když si neodpustil kritiku Schwarzenbergovy hrozby jako „dětinské“.

Skutečností je, že poněkud „dětinsky“ se chovají všichni hlavní aktéři sporu. Pokud spor potrvá, politicky by zdánlivě mohl mít navrch Zeman, který si může počkat na levicovou vládu. Jenže nemá žádnou záruku, že i příští sociálně-demokratický ministr nebo premiér neusoudí, že podřizovat se Hradu není v jejich zájmu, protože by tím dláždili cestu k poloprezidentskému systému, v němž by jejich vláda hrála až druhé housle a ČSSD by se změnila v servisní organizaci prezidenta.

Je také nepravděpodobné, že by se v brzké době našla ústavní většina, která by změnila ústavu tak, aby jasně stanovila rozhodující roli vlády vůči prezidentovi, ač právě takové řešení by mohlo být nejvíce žádoucí, bude-li prezident Zeman pokračovat ve snahách interpretovat ústavu ve svůj prospěch.

V dohledné době tak zůstaneme u systému, v němž ústava i logika koaliční spolupráce hlavním aktérům nedovolují, aby se navzájem obešli. Jediným řešením je dohoda ve stylu něco za něco, přičemž vzájemné osobní animozity by měly jít, i v zájmu mezinárodní pověsti země, stranou.

Právo, 25.4.2013

24. 04.

Zeman, aneb slon v diplomatickém porcelánu

Jiří Pehe Přečteno 8143 krát

Miloš Zeman by se měl ve své prezidentské roli naučit, jak se diplomaticky vyjadřovat na adresu citlivých politických a historických témat.

Při návštěvě Rakouska se mu to příliš nepodařilo, když znovu zopakoval svůj dosti radikální názor z roku 2002, že se sudetští Němci dopustili velezrady, a jejich vyhnání po válce tedy bylo jen mírným trestem.

„Když jste občan země a kolaborujete se zemí, která vaší zemi okupuje, pak je vysídlení mírnější než například trest smrti,“ prohlásil Zeman. Podle něj devadesát procent sudetských Němců volilo Konráda Henleina, vůdce nacistické strany v Československu. I proto si prý váží těch deseti procent, kteří byli proti Hitlerovi. Dodal, že dekrety prezidenta republiky Edvarda Beneše neobsahují princip kolektivní viny.

Než prezident České republiky veřejně, během zahraniční návštěvy, vypustí z úst tak radikální prohlášení, možná by se přeci jen měl spolu se svými poradci zamyslet nad tím, zda se takové černobílé silácké řeči hodí na mezinárodní scénu. Zemanova slova totiž lze zpochybnit hned na několika rovinách, aniž by kdo chtěl relativizovat nepochybné selhání řady sudetských Němců před začátkem 2. světové války.

Tak především, odkud český prezident ví, že oněch devadesát procent sudetských Němců, kteří volili Henleina, se dopustilo velezrady skrze aktivní kolaboraci s hitlerovskými okupanty? Motivy sudetských Němců se při podpoře Henleina jistě lišily, a museli bychom pečlivě zkoumat, kolik z nich bylo skutečně pro Hitlera, kolik si přálo jen autonomii nebo odtržení Sudet a kolik se aktivně podílelo na zničení pomnichovského Československa.

Není také jasné, kolik sudetských Němců volilo Henleina pro jeho nacistické názory a kolik proto, že byl představitelem jejich národnostních požadavků v rámci Československa. To už se nikdy nedozvíme právě proto, že sudetští Němci byli odsunuti na principu kolektivní viny. Možná kdyby byli souzeni tak, jak by to v demokratickém právním státě mělo být, tedy na základě individuálních příběhů a provinění, dočkali by se mnozí sice po právu i trestu smrti, jak naznačuje Zeman, ale mnozí by také asi byli schopni obvinění z aktivní kolaborace, a tudíž velezrady, vyvrátit. A určitě by jich bylo mnohem víc než oněch deset procent, kterých si údajně váží český prezident.

Zeman v rozhovoru pro rakouskou tiskovou agenturu APA též prohlásil, že ve vězení měli skončit i ti, kdo kolaborovali se sovětskými okupanty po roce 1968 v Československu. Právě tato jeho slova dobře odhalují slabiny jeho argumentace vůči sudetským Němcům. Jistě totiž nepředpokládá, že by do vězení měli jít nebo ze země, třeba do Ruska, by měli být vyhnáni například všichni komunisté, protože KSČ nakonec sovětskou okupaci přijala. Znamená to, že všichni členové KSČ byli kolaboranti, vlastně vlastizrádci?

Trefně to vystihl na svém blogu známý moderátor a komentátor společenského dění Jan Kraus, když napsal, že bychom mohli podle této úvahy přátelsky vyhnat všechny komunisty ze země, místo abychom je popravovali. Koneckonců spolupracovali a pomáhali nepřátelské mocnosti. Ti, co byli v KSČ jen krátce, jako například Miloš Zeman, by dostali pouze zdvořilostní, kamarádský výprask.

Chce se dodat, že před tím, než se hlava našeho státu pustí do tak radikálních prohlášení, možná by neškodilo zamést si před vlastním prahem. Anebo se zamyslet, zda paušální odsouzení sudetských Němců nestojí v jistém protikladu například k Zemanovým pohledům na krizi v bývalé Jugoslávii, například jeho dosti benevolentním pohledům na činy srbské menšiny v Bosně a Hercegovině.

ČRo Plus, 24.4.2013

19. 04.

Přeústrováno, aneb ÚSTR je slepá ulička

Jiří Pehe Přečteno 5337 krát

Pozorovatel neobeznámený s českou realitou by mohl v těchto dnech usoudit, že nejvážnějším problémem České republiky je personální složení Ústavu pro studium totalitních režimů. Kdosi se prý pokouší zmocnit klíčů k archívům, které jsou branou k „objektivnímu“ výkladu historie. Je to prý dubnový puč!

Výše zmíněný pozorovatel by se asi zeptal, co tak závažného přesně ÚSTR produkuje, že se okolo něj strhla taková mela. Kdyby se dotázal průměrného Čecha na ulici jakéhokoli českého města, dočkal by se nejspíš pokrčení ramen. Naprostá většina oslovených by si jen těžko vzpomněla na něco, čím ÚSTR konkrétně přispěl k jejich vyrovnání s minulostí.

Zato by oslovení jistě věděli, že ÚSTR v množství větším než malém vyrábí politickou a mediální hysterii. Od okamžiku, kdy byl v podobě, v níž dodnes existuje, z pozice síly stvořen tehdy vládnoucí pravicí, je to výrobna politických skandálů. Buď proto, že pouští do světa opakovaně „vědecké výstupy“, které ze všeho nejvíc vypadají jako pokračování politiky jinými prostředky, nebo proto, že se v něm s nevídanou intenzitou neustále bojuje o pozice.

Z veřejných peněz štědře dotovaný ÚSTR asi dělá stranou těchto různých vřav i něco záslužného, ale průměrný občan se o tom kvůli neutuchajícím kontroverzím tryskajícím z lůna i okolí ÚSTRU nedozví .

Oč méně ale „ústrování“ dějin zajímá většinu lidí, o to více přitahuje úzkou, mediálně prominentní skupinu lidí, jejichž vášně ve vztahu ke „správnému“ výkladu dějin neznají hranic, ač jim ve skutečnosti často jde jen o současnou politiku. I proto je v Česku nyní stejně nedýchatelně „přeústrováno“, jako kdysi bylo „přeradarováno“.

Což o to, s takovými dějinami, jako jsou ty naše, je třeba se „vyrovnávat“. Potíž je v tom, že „ústrováním“ se s nimi nejen nevyrovnáme, ale jen je dále zašmodrcháváme. Bohužel česká politika trpí neurotickou obsesí dějiny účelově vykládat, čehož je ÚSTR jen dalším tragickým mementem.

Rada, jak ze současné situace ven, je prostá: zkoumání nedávných dějin je třeba odústrovat! Sociální demokracie by se neměla v současné vřavě cudně tvářit tak, že nechce ÚSTR rušit nebo zásadně měnit, jen chce možná vylepšit jeho práci. „Ústrování“ dějin vylepšit nelze, hloupý je dokonce i název ústavu.

Pokud ČSSD bude vést příští vládu a levice bude mít většinu i v Poslanecké sněmovně, je třeba najít pro zkoumání naší nedávné historie důstojnější formu, než je ÚSTR. Užitečné náměty se objevily už v diskusi před tím, než si pravice nakonec vytvořila ústav po svém. K těm je třeba se vrátit. Není třeba se bát slov „zrušit“ a „přetvořit“. ÚSTR si nic jiného nezaslouží.

Právo, 19.4.2013

16. 04.

ODS visí na vlásku

Jiří Pehe Přečteno 13833 krát

Premiér a předseda Občanské demokratické strany Petr Nečas publikoval v MF Dnes před pár dny rozsáhlý text nazvaný „ODS nevisí na vlásku. Bude se prát“, v němž optimisticky argumentuje, že i když se jeho stranu snaží vytěsnit z role hegemona na pravici jiné subjekty, ODS si nemusí zoufat.

Má prý za sebou zásluhou své vedoucí role ve dvou po sobě jdoucích pravicových vládách významné úspěchy: zavedení rovné daně, snižování schodků veřejných financí, vytvoření adresného sociálního systému, prosazení efektivnějšího systému nemocenské, zpružnění pracovního trhu a udržování realistického přístup k evropským otázkám.

Pozorovatel méně odtržený od reality než pan premiér, se ovšem neubrání otázkám. Jak mohly tak významné úspěchy zapříčinit strmý pád ODS ve volebních preferencích? Proč si většina občanů myslí, že vládní reformy zemi spíš ubližují, než pomáhají? Proč se Nečas nepochlubil dalšími významnými „úspěchy“, jako jsou církevní restituce nebo zavedení druhého důchodového pilíře? A proč stát, v jehož čele Nečas stojí, je navzdory tak „úspěšným“ reformám prolezlý šlendriánem i korupcí a topí se v „blbé náladě“?

Nečas si vysvětluje problémy ODS tak, že strana je prý hromosvodem pro negativní pocity ve vleklé ekonomické krizi, navíc lecčemus napomohla svým pocitem neomylnosti a samolibosti. Je prý spojována i s „negativními“ věcmi, ale ona tuto „setrvačnost“ zlomí. Loučí se s lidmi, kteří ji kompromitovali, je vidět i posun ve vyšetřování korupčních kauz.

Možná neuškodí nabídnout několik dalších vysvětlení. Za prvé ODS nekompromitují jen její kmotři a „podnikatelé“ na ní navázaní, ale celé její současné vedení, včetně Nečase samotného. Z historie víme, že politici ve významných pozicích mají velmi malou míru sebereflexe, ale i tak je zajímavé, že si Nečas zatím nevšiml, že na něj osobně i na naprostou většinu dalších předáků strany začínají lidé reagovat se směsí zloby a ironie, kterou kdysi častovali Milouše Jakeše.

Pokud se „ODS bude prát“ o politickou rehabilitaci pod vedením těchto lidí, špatně to s ní dopadne. Důležitější než sliby v její Agendě 2014, je pro většinu voličů skutečnost, že vedení strany je zcela nevěrohodné.

Předseda ODS tvrdí, že každý kromě české levice vidí, co se v Evropě děje a přizpůsobuje tomu svoji politiku. Jenže stále více českých voličů si evidentně myslí, že tomu, co se v Evropě i u nás doma opravdu děje, je nejméně schopná přizpůsobit svoji politiku česká vládní pravice. Částečně z ideologické zaslepenosti, z větší části proto, že její politiku určují zákulisní ekonomické zájmy.

Nečasův text ovšem končí výtryskem optimismu: pravicový volič prý nezmizel, jen vyčkává. ODS má co nabídnout a je „připravena poprat se o jeho důvěru“.

Jenže nová vlna antikomunistické hysterie z dílny ODS, včetně dění v Ústavu pro studium totalitních režimů, jen potvrzují, že to s „nabídkou“ ODS není tak horké, a Nečas to ví.
Možná by měl vzít v úvahu, že po minulých antikomunistických mobilizacích a strašení „řeckou cestou“ před volbami v roce 2010 už je většina voličů vůči strašení ODS dost imunní.
Bude třeba přijít se skutečnou nabídkou: programovou i personální. A na to současná ODS nemá. I proto visí její osud na vlásku.

Právo, 16.4.2013

13. 04.

České tance okolo financování stran

Jiří Pehe Přečteno 3966 krát

Skupina států proti korupci (GRECO) při Radě Evropy ve Štrasburku vystavila České republice nedávno nelichotivé hodnocení, v němž se zabývá plněním třinácti doporučení pro dohled nad financováním politických stran, které naší zemi poskytla před dvěma lety. Většina médií přinesla zprávu pouze o tom, že agentura obecně kritizovala Českou republiku za „neuspokojivé" reakce na doporučení, s nimiž skupina přišla, a konkrétně pak zejména za to, že neustavila nezávislý orgán pro monitorování financí politických stran a jejich kampaní.

Kdo si chce udělat obrázek o tom, jak „vážně“ to česká vláda myslí s bojem proti korupci, včetně neprůhledného financování politických stran, by si ovšem měl přečíst celou hodnotící zprávu. Je to zážitek vpravdě „kafkovský“, a to zejména kvůli odpovědím českých orgánů na doporučení skupiny.

České orgány argumentují v arogantním úřednickém „ptydepe“, že naše právní normy, jejichž novelizaci v zájmu boje s úplatkářstvím nebo netransparentností stranického financování navrhuje GRECO, vlastně není třeba upravovat, protože kdyby si pánové a dámy ze skupiny GRECO přečetli správně ten či onen komentář k tomu či onomu zákonu nebo si správně vyložili existující legislativu, pochopili by, že Česká republika už téměř všechny požadavky GRECO splňuje.

Není divu, že skupina GRECO považuje takovou českou reakci na svá doporučení za „neuspokojivou“. Vzhledem k vysoké míře korupce a neprůhlednosti stranického financování stran u nás chce hmatatelné změny. Z českých odpovědí správně vycítila neochotu naše zákony novelizovat tak, aby byly zcela jednoznačné.

I zdůvodnění nedávného vládního odmítnutí zřídit nezávislý ústřední správní orgán pro dohled nad hospodařením politických stran a hnutí se nese v tomto duchu. Stávající stav, kdy kontrolu stranických financí vykonává Kontrolní výbor Poslanecké sněmovny, je podle vlády prý dostačující. Co na tom, že se výbor zaměřuje pouze na formální správnost stranických výročních zpráv a nezabývá se obsahem hospodaření.
Česká strana slibuje, že další řešení přinese novela zákona o sdružování v politických stranách a hnutích, kterou už doporučila ke schválení Legislativní rada vlády. Ta počítá s povinným zřízením tzv. transparentního účtu každé strany, jenž umožní každému sledovat veškeré její platební transakce, a ukládá stranám povinnost zveřejnit své výroční zprávy na internetu.

To jsou sice kroky správným směrem, jenže největší švindly ve stranickém financování se dnes dějí nikoliv na oficiálních účtech, ale v podobě různých protislužeb a „slev“ ze strany sponzorů, jakož i v podobě černých fondů, které se v žádných účtech neobjeví. Pokud nebude existovat orgán, který dokáže například porovnávat, kolik strany skutečně utratily za kampaň, s tím co oficiálně přiznávají, a pokud nebude mít takový orgán k dispozici silné sankce, pak budou “transparentní” účty sice užitečným zdrojem informací o možných nesrovnalostech ve financích té které strany, ale zdaleka nebudou postihovat kořeny korupce.

Aby se něco opravdu změnilo, bylo by třeba přijmout bez reptání všechna doporučení GRECO. Na tom ale nemá velký zájem ani současná vláda, ani bohužel, jak se zdá, levicová opozice. Ta na silnou kritiku vlády ze Štrasburku zatím výrazně nereagovala—například vlastním srozumitelným seznamem kroků k nápravě, které podnikne, až bude vládnout, neučiní-li takové kroky do té doby současná vláda.

Právo, 13.4.2013

06. 04.

Evropská unie jsme i my, vlajka je i naše

Jiří Pehe Přečteno 4467 krát

Prezident Miloš Zeman vyvěsil za přítomnosti předsedy Evrospké komise José Manuela Barrosa na Pražském hradě symbolicky vlajku Evropské unie a poté podepsal dodatek k Lisabonské smlouvě, který umožňuje vznik tzv. eurovalu.

Premiér Petr Nečas reagoval slovy, že “to, zda vlaje ta nebo ona vlajka, neznamená nějakou změnu české politiky.” Některá média pak informovala, že podle Nečase to neznamená změnu české zahraniční politiky směrem k Unii.

Nečasova slova, stejně jako zdánlivě malý významový posun v tom, co Nečas přesně řekl, si zaslouží pozornost. Především se Nečas mýlí, když tvrdí, že Zemanova vstřícná gesta vůči EU neznamenají změnu české politiky.

Českou zahraniční politiku tvoří jak vláda, tak prezident. Posun ke vstřícnějšímu postoji vůči EU na Hradě nemusí, pravda, znamenat, že vstřícnější bude i Nečas, jenže politika má svoji symbolickou rovinu. A přinejmenším v této symbolické rovině nás nyní díky Zemanovi vnímá zbytek EU jinak, pozitivněji.

Nečas se také mýlí v tom, když naznačuje, že Česká republika měla pod jeho vedením „politiku“ vůči EU, kterou prý netřeba měnit. Nenabízela srozumitelnou politiku, ale směs iracionálních postojů, a někdy ani to ne. Český premiér přijel na několik summitů EU s tím, že vlastně nemůže o ničem rozhodnout, protože prý nemá mandát. A když už přestal mlžit a odmítl se připojit například k tzv. fiskálnímu paktu, byly pro změnu učiněnou záhadou jeho motivy, protože fiskální pakt obsahuje totéž, co si Nečasova vláda slibuje od tzv. finanční ústavy.

Když některá média informovala, že vyvěšení vlajky EU podle Nečase neznamená změnu české zahraniční politiky vůči EU, vlastně tím nechtěně popsala esenci vládních postojů. Česká politika vůči EU nemůže být zahraniční, protože EU jsme i my, jenže Nečasova vláda se chová jako by EU zahraničí bylo.

Podle toho také vypadá naše politika. Nechováme se jako partner, který hledá s ostatními členy společné evropské domácnosti řešení jistě nemalých společných problémů. Vyvěšení evropské vlajky Zemanem aspoň trochu toto ostudné jednání symbolicky napravuje: evropská vlajka není cizí vlajka, je to i naše vlajka.

Pravicové vlády se ovšem za podpory prezidenta Václava Klause v posledních letech chovaly tak, jako by EU byla jakási cizí mocnost, která nám ze všeho nejvíc chce ubližovat. Co na tom, že jsme se k ní připojili dobrovolně, čerpáme z ní velké peníze, a docela jistě by nám nikdo nebránil z EU vystoupit, kdybychom tak rozhodli. Když nový prezident státnicky vyvěsí na Hradě vlajku organizace, se kterou se dobrovolně dělíme o svoji suverenitu, plkají někteří kritici nesmysly o kolaboraci a premiér nás poučuje, že se naše „politika“ určitě nezmění.

Je také namístě zastat se Zemana, pokud jde o nepozvání ministra zahraničí Karla Schwarzenberga na ceremonii při vyvěšování vlajky. Ten má možná pravdu, že v západních demokraciích by hlavě státu politická kultura velela ministra přizvat.

Jenže zároveň je smutnou pravdou, že tento ministr navzdory svému deklarovanému evropanství a opakovaným výhrůžkám, že v případě „nepodpisu“ té které evropské smlouvy Nečasem vystoupí z vlády, neudělal pro změnu protievropského kurzu vlády nic podstatného a je tak plně spoluodpovědný za stav naší evropské politiky. Kromě snad jakýchsi protokolárních ohledů neměl Zeman důvod žádného ze spoluviníků naší otřesné evropské „nepolitiky“ zvát.

V tomto kontextu je absurdní, když se v části médií množí úvahy o tom, zda je Zeman opravdu tak proevropský, jak říká. Za politiky mluví nejen slova, ale i činy. Schwarzenberg, který je toutéž částí médií vykreslován jako politik ryze proevropský, neudělal v předchozích dvou vládách nic, čím by změnil protievropský kurz země. Zeman, který je ve skutečnosti možná prý méně proevropský, než tvrdí, na druhou stranu udělal hned na začátku svého prezidentství vůči Evropě zásadní pozitivní gesto, které slíbil. Za to mu patří uznání.

Právo, 6.4.2013

Archiv článků: duben 2013