Jiří Pehe

31. 03.

Putinův americko-evropský reset

Jiří Pehe Přečteno 4525 krát

Když prezident Barack Obama oznámil na začátku svého prezidentství „reset“ vztahů s Ruskem, asi si jen těžko mohl představit, že o skutečný „reset“ se o šest let později postará ruský prezident Vladimír Putin. Nikoliv ale ve vztazích Ruska s USA, ale ve vztazích mezi USA a Evropskou unií.

Putin se svým záborem Krymu, jakož i agresivními gesty, které předvádí na hranicích s Ukrajinou, zasloužil o výrazné oživení vztahů mezi EU a USA. Je tak docela dobře možné, že jedním z jeho hlavních politických odkazů bude v budoucnosti výrazné posílení transatlantické obchodní, ekonomické, politické a vojenské spolupráce.

Summit EU-USA, který se konal uprostřed týdne v Bruselu, totiž ukázal, že Putinova hrozba geopolitickému uspořádání, které se vynořilo po roce 1989, může akcelerovat jednání o Smlouvě o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP), která by vytvořila zónu volného obchodu mezi EU a USA.

Putin svým jednáním také pootočil ručičku na geopolitickém kompasu, kterým se v posledních letech řídil americký prezident Barack Obama. On i většina amerického politického establishmentu se v posledních letech orientovali na vztahy s dálným Východem. Evropa se zdála být navzdory svým ekonomickým problémům politicky stabilní. Americké angažmá v rámci NATO sláblo.

Američtí politici si nyní ale uvědomili, že Evropa není bitevním polem minulosti. Putinovo počínání oživilo vzpomínky na bipolární dělení světa z dob před rokem 1989. Můžeme se samozřejmě tázat, zda je to užitečné, jisté ovšem je, že takové vidění odstraňuje z americko-evropských vztahů nánosy balastu a vrací je k podstatným věcem.

USA a EU se dokázaly velmi rychle dohodnout na sankcích vůči Rusku s tím, že další mají v zásobě pro případ, že by Putin nezůstal u anexe Krymu. Rozjely se také přípravy na přehodnocení evropské energetické politiky tak, aby se--i s americkou pomocí—stala EU méně závislou na Rusku.Úplně na prázdno nevyjde ani Obamova kritika těch evropských spojenců v NATO, kteří dostatečně nepřispívají na vojenské rozpočty.

Jakkoliv se může zdát, že odpověď USA a EU na Putinovo imperiální dobrodružství je zatím nedostatečná, v euro-amerických vztazích oživila dynamiku, která je pro Rusko zničující. Už proto, že Rusko je mnohem více propojené se západními finančními trhy a ekonomikou, než si Putin možná připouštěl.

Už jen pod vlivem prvních sankcí a strachu z nestability nastal masivní odliv kapitálu z Ruska—a to jak toho v rukou zahraničních investorů, tak peněz domácích oligarchů. Rubl začal významně slábnout. Pokud by k tomu EU přidávala postupné omezování závislosti na ruských energetických zdrojích, bude mít Rusko velké problémy.

Ekonomicky je dnes v podstatě jakýmsi „ropným emirátem“, který vyváží suroviny, aniž by sám—kromě zbraní—vyráběl cokoliv, co může ve velkém exportovat.

Velké mocnosti se v minulosti řídily heslem „rozděluj a panuj“. Putinovi se ale podařilo docílit ve vztazích mezi USA a EU, jakož i uvnitř EU, spíše opaku. Ba, dá říct, že dosáhl zdánlivě nemožného: tím, že je v pozadí jeho akcí iracionální nepřátelství vůči Západu, nalil poněkud skomírající západní civilizaci novou krev do žil.

Právo, 31.3.2014

24. 03.

Putinova doktrína omezené suverenity

Jiří Pehe Přečteno 5357 krát

Rusko obhajuje invazi na Krymu s argumentem, že má právo chránit práva etnických Rusů v jiných zemích. Naposledy to zopakoval ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov. Dodal, že „chránit etnické Rusy žijící v cizině bude Moskva "politickými a diplomatickými prostředky".

Kdyby zůstalo u politických a diplomatických prostředků, mohli bychom snad namítat jen tolik, že „etnický Rus“ je něco jiného než „ruský občan“. Neboť jak se takový etnický Rus vlastně pozná? Je to člověk mluvící primárně rusky a hlásící se k ruské kultuře, i když už je třeba občanem jiného státu?

Na Krymu ovšem ve jménu údajné ochrany Rusů nahradila Moskva politické a diplomatické prostředky vojenskou silou. Jde o jakousi novou verzi doktríny „omezené suverenity“, kterou vyhlásil generální tajemník sovětské komunistické strany Leonid Brežněv v souvislosti s invazí v Československu v roce 1968.

Doktrína tehdy zněla, že Sovětský svaz má právo--i s nasazením síly--bránit socialistický režim v zemích sovětského bloku. Co onen správný „socialismus“ byl, záviselo tehdy na interpretaci Kremlu stejně, jako dnes na této interpretaci závisí, kdo je „etnický Rus“ a jaká práva etnických Rusů jsou pošlapávána natolik, že je to už dost, aby Moskva politicky, diplomaticky nebo dokonce vojensky zasáhla.

Stejně jako byla ochrana „socialismu“ jen zástěrkou pro ruské imperiální a další zájmy, je jím dnes údajný strach o Rusy v jiných zemích. Lidské životy—včetně miliónů ryzích Rusů—přitom nikdy nestály na žebříčku hodnot v Rusku velmi vysoko.

I když jde jen o zástěrku, měly by se země, kde žije ruská menšina, mít na pozoru, když už se jednou Moskva rozhodla, že skutečné záměry bude halit do jazyka ochrany práv etnických Rusů. V Česku se od roku 1989 postupně mnoho Rusů usídlilo. Praha se stala základnou rusky mluvících mafií, jak občas připomenou—varovně, ale zároveň jaksi bohorovně--zprávy českých tajných služeb. Navíc u nás působí nemálo ruských „podnikatelů“, kteří jsou přímo navázáni na oligarchické struktury, které stojí za Putinových režimem.

Součástí vzpoury na Ukrajině přitom byla pro Putina nebezpečná revolta proti oligarchické a mafiánské kleptokracii, zaštítěné Viktorem Janukovyčem. Proti Ukrajině bylo třeba nějak zakročit--a nový režim vzešlý z oné vzpoury očernit coby fašistický--už proto, že by se bacil vzpoury proti totálně zkorumpovanému a neliberálnímu režimu, mohl--podobně jako bacil „socialismu s lidskou tváří“ v roce 1968--přenést do samotného Ruska.

Anexí Krymu zabil tak Putin několik much jednou ranou. Nacionalistické vášně rychle překryly rostoucí ekonomické potíže Ruska v poslední době a zvedly Putinovi popularitu. A kyjevskou revoltu (na níž se sice přiživili ukrajinští nacionalisté i neofašisté, ale která byla ve skutečnosti primárně vzpourou proti oligarchickému režimu navázanému na Rusko) lze líčit jako fašistický puč, což otevírá dveře k případným anexím dalších částí Ukrajiny ve jménu ochrany Rusů proti fašistům.

Jisté je, že ve světle toho, co nyní Kreml vyhlašuje o potřebě chránit Rusy kdekoliv, mělo by být prioritou českých tajných služeb se na nejrůznější podivné ruské „podnikatele“, jakož i na řadu podivných ruských spolků u nás důkladně zaměřit. A naopak: Česko by se mělo otevřít těm Rusům, jejichž občanská práva se při současném návratu diktátorských poměrů do Ruska, ocitají v nebezpečí.

Právo, 24.3.2014

19. 03.

Krymské deja vu

Jiří Pehe Přečteno 12214 krát

V krizi okolo připojení Krymu k Rusku může leckterý Čech zakoušet nepříjemné reminiscence dvojího druhu—mnichovské a komunistické. I proto je zajímavé, že někteří čeští politici a část veřejnosti, kteří se Ruska zastávají, tak snadno ignorují, že rétorika sudetských Němců v Československu v druhé polovině 30. let minulého století byla téměř identická s rétorikou Rusů, když ti dnes mluví o potřebě chránit Rusy na Krymu před údajným fašistickým režimem na Ukrajině a práva na sebeurčení se domáhají silou.

I Československo bylo líčeno jako nedemokratický utlačovatel práv německé menšiny. Dokonce ani Hitler, který se postavil do role jejího ochránce, ale nevtrhl do Sudet, kde by pak zorganizoval před namířenými zbraněmi referendum o odtržení. Svého nakonec dosáhl vydíráním západních mocností, které mu, prý v zájmu míru, odtržení Sudet v Mnichově odkleply.

Postup jiný, výsledek stejný: Sudety skončily za jásotu etnických Němců v rukou Hitlera, Krym je nyní za jásotu Rusů v rukou Putina. Jisté je, že ukáže-li západní svět vůči Rusku stejnou slabost, jakou ukázal v roce 1938 vůči Hitlerovi, obsadí Putin i další části Ukrajiny. A možná nejen Ukrajinu.

Nepříjemné historické reminiscence navozuje i doktrína, která se s okupací pojí. Když Sovětský svaz vtrhl v roce 1968 do Československa, formuloval Leonid Brežněv doktrínu „omezené suverenity“, podle které má Sovětský svaz právo chránit socialismus v sovětském bloku. Kreml nám nyní oznámil, že Rusko si vyhrazuje právo chránit Rusy v jiných zemích.

Kolik Rusů je k tomu potřeba, a co konstituuje pošlapávání jejich práv, evidentně závisí jen na mínění Kremlu. Mít v kterékoliv zemi ruskou menšinu se tak stává ve světle současného chování Moskvy rizikovým faktorem.

Pokud jde o Ukrajinu, nový režim v Kyjevě se dostal k moci sice s pomocí ulice, což jistě může vzbuzovat otázky o jeho legitimitě, ale není známo, jak tvrdí Rusové, že by nějak výrazně ubližoval Rusům kdekoliv na Ukrajině, a vůbec už ne na Krymu.

Na dění na Majdanu se bezpochyby přiživily různé neonacistické a ultranacionalistické skupiny, jeho jádro však tvořili lidé, kteří prostě nesouhlasili s politikou Viktora Janukovyče. Demonstrovali celé týdny neobyčejně mírumilovně—až do okamžiku, než do nich začali střílet.

Občas je třeba věci pojmenovat jasně. Nový režim v Kyjevě je v podstatě demokratický, i když na něm parazitují různé neofašistické skupiny. Zato režim v Rusku je dnes už v podstatě neofašistický, ačkoliv na svých okrajích ještě z různých důvodů toleruje opozici.

U nás máme zatím svobodu. Ti, kdo brání Putina, mají krátkou historickou paměť. Z naší historie víme, že když expanzivní diktátor vycítí slabost, využije toho. Lord Chamberlain naivně mluvil po příjezdu z Mnichova o záchraně míru a o Československu jako o zemi, „o níž nic nevíme“, a proto ji lze obětovat. Už za rok musela do války s Hitlerem jít i Velká Británie.

Stejně tak dnes nemusí být v bezpečí před Putinem ani země, jejichž někteří politici tvrdí, že Ukrajina je jen jakýsi podivný, prý umělý stát, o němž nic nevíme, takže proč Rusům nevyhovět.

ČRo Plus, 19.3.2014

15. 03.

ČSSD se už zase modernizuje

Jiří Pehe Přečteno 5938 krát

ČSSD uspořádala další celostátní konferenci, tentokrát pod heslem „debata k reformě ČSSD“. Této „reformy“ se má dosáhnout jakousi „modernizací“, přičemž ta se má primárně odehrát s pomocí „reformy“, která se má primárně opírat o z avedení vnitrostranických referend o klíčových věcech.

Předchozí tautologická formulace naznačuje, v čem je hlavní problém ČSSD: strana se pohybuje v bludném kruhu. Ráda by prý přitáhla nezávislé osobnosti i mladé lidi, podobně jako to učinila různá nová hnutí, ale nemůže nabídnout téměř nic, čím by je skutečně přitáhla.

Začněme vnitrostranickými referendy. Nejde o žádnou modernizaci, ale především o snahu obejít nejrůznější stranické struktury na krajských a nižších úrovních, které jsou v područí klientelských zájmů. Těžce nesou, že se jim do jejich zavedené praxe míchají jacísi Sobotkové, Dienstbierové či Zaorálkové z Lidového domu a vlády, kteří ještě navíc čas od času otravují s jakýmisi údajně levicovými idejemi.

Současní lídři ČSSD vycházejí zřejmě z představy, že členstvo strany je jaksi otevřenější novým myšlenkám a postupům, a bude v referendech rozhodovat lépe, než „aparát“ pod vlivem „nereformovaných“ krajských a okresních politiků.

Těžko říct, jak k takovému názoru dospěli. Poučit by se měli už z několika marných pokusů stranu „modernizovat“, stejně jako z příklonu většiny členů i voličů k prezidentskému kandidátovi, který—ještě provoněn jakýmsi politickým naftalínem--jako by vypadl z vitríny muzea ranného postkomunismu 90. let. Krajští a další místní bosové--mnozí z nich se hlásící k „zemanovskému“ křídlu--znají evidentně své pappenheimské lépe než současné osazenstvo Lidového domu.

ČSSD je prostě i dnes, čtvrt století po svém znovuobnovení, mentálně především strana „postkomunistická“, nikoliv moderně levicová. Je to strana se vším všudy provinční, což se hezky projevuje pokaždé, když její různí politici mají komentovat nějakou mezinárodní krizi či trend.

Není náhoda, že členové a voliči ČSSD jsou více euroskeptičtí a méně tolerantní vůči menšinám, než voliči občanské pravice. Ideje tzv. kulturní levice nebo skutečná diskuse o Evropě v kontextu úvah o víceméně ničivém vztahu globálního kapitalismu k demokracii jsou zcela na okraji stranického uvažování.

Prosadit jakousi novou tvář takové strany shora půjde jen těžko. Nejen proto, že takové pokusy budou narážet na realitu stávajícího členstva a voličstva, ale i proto, že Sobotka a jeho lidé dnes vedou vládu i stranu nikoliv se silným přirozeným mandátem, ale vlastně jen zásluhou neobyčejného jednorázového břídilství skupiny kolem Michala Haška při jinak dobře rozehraném pokusu Sobotku svrhnout.

Strana se sice v reakci na zprávy o puči a Haškově lhaní dočasně okolo Sobotky semkla, ale nestala se tím o nic „modernější“. Strukturálně i ideově nadále zůstává jen jakousi obdobou ODS v té části politického spektra, které se u nás z jakéhosi zvláštního důvodu říká „levicové“. Stejně jako její pravicová sestra zrozená po pádu komunismu se většinově důsledně řídí heslem „bližší košile než kabát.“

Konference strany, kde se má celý den mluvit o „kabátu“, je při stavu české stranické politiky, včetně té sociálnědemokratické, jen marným cvičením. Většina současného členstva strany i regionálních bosů nebude ani vědět, o čem ty řeči o „modernizačním kabátu“ mají být, neb se pevně drží svých „košil“. A většina osobností a mladých, které má takové cvičení přitáhnout, zůstane ke straně dozajista nadále spíše chladná.

Právo, 15.3.2014

12. 03.

Jak (ne)potrestat Rusko

Jiří Pehe Přečteno 11040 krát

V úvahách o tom, jak potrestat Rusko za invazi na Krymu, panují na Západě rozpaky a nejednota. V České republice se v posledních dnech hodně mluví o návrzích z řad amerických republikánů, aby byl v reakci na ruskou invazi obnoven projekt americké protiraketové obrany, včetně radaru na našem území.

Někteří přední američtí politici, kupříkladu senátor John McCain, ale navrhli i další opatření, kupříkladu urychlené přijetí Gruzie a Moldavska do Severoatlantické aliance, dodávky vojenské techniky Ukrajině, nebo zmrazení kont ruských oligarchů v západních bankách.

Zejména poslední zmíněný krok by byl pro Putinův režim vážnou hrozbou. Jak jsme viděli nedávno na Ukrajině, ukrajinští oligarchové hodili prezidenta Viktora Janukovyče přes palubu v okamžiku, kdy Evropská unie pohrozila zmrazením jejich kont v evropských bankách.

Je tedy zřejmé, že možných odvetných opatření je celá řada. Problémem je, stejně jako už mnohokrát v minulosti, nejednotnost západních zemí a také neochota za taková opatření platit.

Rusko je ekonomicky slabá země--v podstatě jakási obdoba ropných emirátů. Nemá téměř žádný významný vlastní průmysl kromě zbrojního, ekonomicky je závislé ve velké míře především na vývozu plynu, ropy a některých dalších surovin. Pokud by byla Evropa ochotná a schopná třeba jen dočasně výrazněji snížit svoje odběry ruského plynu a ropy, Rusku by poměrně rychle začaly vysychat finanční zdroje.

Jinými slovy: Evropa si jen těžko může s vážnou tváří stěžovat na ruskou rozpínavost, když ji de facto financuje. Bez desítek miliard eur, které plynou do Ruska v podobě plateb za plyn a ropu, by Putinův režim poměrně rychle zkolaboval.

Rusko by sice mohlo částečně tento výpadek kompenzovat zvýšenými vývozy svých surovin do Číny a dalších nezápadních zemí, ale na něco podobného nemá připravenou infrastrukturu. A velká ekonomická závislost na mocné Číně není ani v ruském strategickém zájmu.

Evropa by samozřejmě za případný částečný bojkot ruských surovin musela zaplatit. Každopádně ale není v situaci, kdy by neměla jiné možnosti. USA se zásluhou těžby břidlicového plynu staly největším producentem plynu na světě, a jsou ochotné ho Evropě prodávat.

Ostatně někteří američtí politici už nabídli zvýšení amerických dodávek plynu do Evropy, což by omezilo evropskou energetickou závislost na Rusku.

Ačkoliv jsou kupříkladu plyn a ropa ze Severního moře v okolí Norska a Velké Británie, či ropa a plyn ze středního Východu dražší, než jsou ruské suroviny, ukazuje se, že bohužel ještě stále nežijeme ve světě, kde se dá vše měřit jen ekonomickou výhodností.

Rusko evidentně ještě dlouho nebude takříkajíc normálním hospodářským partnerem. Opakovaně dokazuje, že musí být vnímáno jak geopolitická hrozba a strategické riziko. Evropská unie by k němu měla tímto způsobem také přistupovat a výrazně svoji závislost na ruských surovinách snížit.

Jestliže nám mnozí evropští politici a komentátoři obratem vysvětlí, že menší či větší bojkot surovinového obchodu s Ruskem není praktický nebo z politických důvodů vůbec možný, pak je prolévání slz nad Krymem a případnými dalšími oběťmi ruské expanzivnosti jen zbytečné předvádění falešné morální paniky.

ČRo Plus, 12.3.2014

04. 03.

Chudoba v bohatém světě je selhání politiky

Jiří Pehe Přečteno 3769 krát

Z lamentování nad současným stavem globální ekonomiky bychom mohli nabýt dojmu, že svět jako celek chudne.

Mluví se o rostoucích rozdílech mezi Severem a Jihem, masové chudobě v rozvojových zemích nebo třeba o tom, že i v západních zemích se na hranici chudoby ocitá stále více lidí, kteří dříve patřili ke středním třídám. V Evropě jsme svědky rostoucího zadlužení a nezaměstnanosti.

Ve skutečnosti svět jako celek neustále bohatne. Růst světového hrubého produktu v posledních desetiletích se zastavil pouze těsně po krizi v roce 2008. Od té doby roste zhruba o tři až čtyři procenta ročně.

Od roku 2005, kdy byl světový hrubý produkt odhadován na 43 biliónů amerických dolarů, narostl na 72 biliónů dolarů v roce 2012. Pokud bychom tuto sumu počítali s pomocí parity kupní síly, pak to bylo 82 biliónů dolarů, tedy zhruba 12 tisíc dolarů na hlavu.

Je-li svět jako celek stále bohatší, je se třeba ptát, odkud se bere pocit, že máme co do činění s krizí. Odpověď zní, že jde o selhání politiky na globální úrovni, protože ta není schopná zajistit rozumnější distribucí bohatství. Zatímco finance a trhy globálně fungují, politika nikoliv.

Jen proto je možné, že podle nedávných zpráv v médiích vlastní 85 nejbohatších lidí světa polovinu majetku celé planety. Organizace Tax Justice Network zase vydala zprávu, že až 33 biliónů dolarů je celosvětově uklizeno v daňových rájích, kam byly odkloněny ve snaze vyhnout se vyššímu zdanění – tedy vlastně spravedlivější distribuci bohatství.

Globálně fungující trh si postupně vynucuje jakousi redistribuci bohatství směrem od vyspělých ekonomik k rozvojovému světu, který roste rychleji. Jenže ani bohatnutí dříve chudých ekonomik na úkor vyspělých zemí není provázeno úměrně velkým ubýváním chudoby. Rostou v nich sice střední třídy, ale i tam vlastní ti nejbohatší majetky často větší, než je celkový majetek desítek miliónů lidí chudých.

Právě údaj, že HDP v přepočtu na hlavu činí zhruba 12 tisíc dolarů, ukazuje, do jaké míry je problém chudoby politický. V takto bohatém světě by jen při trochu efektivnějším přerozdělování v globálním měřítku a zamezení masových daňových úniků s pomocí daňových rájů nemohlo docházet k tomu, že miliardy lidí žijí o pár dolarech měsíčně.

Politickým selháním je nepochybně i skutečnost, že dokonce ani ekonomicky vyspělé země, v nichž HDP na hlavu několikanásobně převyšuje zmíněnou částku 12 tisíc dolarů, nedokážou zajistit, aby se v nich s pomocí lepšího přerozdělování zbytečně neocitaly milióny lidí v chudobě.

V tomto kontextu lze jen souhlasit s prezidentem Milošem Zemanem, který k nelibosti českých neoliberálů tvrdošíjně opakuje, že nejlepším z možných modelů společenského uspořádání, i pro nás, je ten skandinávský, který je na vysoké míře přerozdělování založen, přičemž toto přerozdělování nejen nezadusilo trh, ale naopak učinilo tyto země odolnějšími vůči ekonomickým krizím.

Mluvíme-li o efektivnějším přerozdělování, je jasné, že realistická ani žádoucí není nějaká absolutní rovnost. Ta se dá vynutit jen s pomocí absolutních prostředků a jde, jak víme z vlastní minulosti, proti lidské přirozenosti.

Zároveň je ale zřejmé, že v relativně bohatém světě neexistuje žádný rozumný důvod pro propastné rozdíly v bohatství států i jednotlivců. Ty jsou možné jen proto, že politika je na nejrůznějších úrovních ve vleku „neviditelné ruky trhu“, jehož organickou součástí vždy byla a je chamtivost.

Ačkoliv je svět stále bohatší, může se tak paradoxně stát, že současný světový řád zkolabuje, protože se rozdíly mezi bohatými a chudými na všemožných úrovních stanou neúnosnými.
Nejen proto, že politika, ovládaná penězi a na rozdíl od globálního kapitálu fungující zatím převážně jen na národní úrovni, je nedokáže a nechce řešit, ale i proto, že moderní, globálně fungující komunikační prostředky nejen stále více činí propastné rozdíly viditelnými, ale mají také v podobě sociálních sítí schopnost „organizovat“ a mobilizovat emoce.

Právo, 4.3.2014

Archiv článků: březen 2014