V debatách o školném, poplatcích a kvalitě vysokých škol toho bylo hodně slyšet o vazbě kvality s poplatky za studium. Představa, že by tato vazba s kvalitou existovala v souvislosti s plošným školným na vysokých školách je zřejmě již právem opuštěna. Zbývají poplatky vybírané za souběžná nebo další studia a zejména poplatky za prodlužované studium. Tyto poplatky zavedl již zákon z roku 1998, nejedná se o nic nového a není potřeba taková opatření teprve ve volebních programech slibovat.

Přesto se nejedná o věc zcela neproblémovou. Problematické je zde zejména chování Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ve vztahu k odpovědnosti za soulad statutů veřejných vysokých škol se zákonem. Správní rozsudek ukázal, že je na většině vysokých škol stanovení poplatků provedeno způsobem, který neopravňuje jejich vyměřování a tedy ani vybírání. Meritum problému leží v tom, že výše poplatků není uvedena přímo ve statutu vysokých škol. Za soulad statutu vysoké školy se zákonem je ze zákona odpovědné MŠMT. Spoluzodpovědnost tohoto úřadu je tedy vcelku nepochybná, byť samozřejmě primární pravomoc navrhovat akademickým senátům znění statutu je výhradně na rektorech veřejných vysokých škol.

Rozsudek správního soudu trvající na povinnosti vysokých škol zahrnout stanovení výše poplatků za delší, další a zřejmě i cizojazyčná studia přímo do statutů vysokých škol a z toho vyplývající šance studentů žalobou dosáhnout vrácen poplatků za dobu až dva roky zpět ("Soud dal studentům šance dobývat zpět poplatky", LN 2. 10., resp. rozsudek 7 As 41/2013-37 zamítající kasační stížnost proti dřívějšímu pravomocnému rozsudku) označují někteří rektoři za překvapivý. Není tomu tak, přestože na první pohled lze tvrdost verdiktu zapadá do postupného zpřesňování požadavků na procesní ochranu práv studentů, jak ji svými judikáty Nejvyšší správní soud ustanovuje.

O tomto konkrétním problému se ví již delší dobu, o čemž svědčí i skutečnost, že změna této povinnosti včetně explicitního konstatování povinnosti začlenit výši poplatků do statutu vysoké školy je zmiňována v důvodové zprávě "Fialova" návrhu novely zákona o vysokých školách. Právě tuto skutečnost Nejvyšší správní soud jako skutečnost svědčící jasně ve prospěch argumentů žalující studentky.

Co je ovšem zcela nepochopitelné, je nečinnost MŠMT jako orgánu ze zákona majícího dohled nad vysokými školami a statuty vysokých škol posuzujícího z obsahového hlediska. Pravomocný rozsudek proti Masarykově univerzitě padl již 16. května 2013. Ministerstvo školství ani v obsazení, které poměry na zrovna této univerzitě velmi dobře znalo, tedy ministr Petr Fiala jako bývalý rektor, jeho první náměstek Jiří Nantl jako někdejší ředitel právních a korporátních vztahů dokonce s přímou kompetencí kolem statutárních záležitostí, dnes člen správní rady univerzity, i náměstek pro vysoké školy Tomáš Hruda původně z MU, neučinilo nic pro to, aby ministerstvo v rámci své kompetence včas vyzvalo vysoké školy, aby ještě před vyměřováním poplatků v době prázdnin nechaly akademických senátech schválit novelizace statutů. Přitom šlo vše spravit pouhým přepsáním každoročně povinně zveřejňované výše poplatků do textu statutů.

Problém se přitom týká téměř všech vysokých škol v ČR a celková ztráta prostředků může jít do stovek milionů korun. Jak zpětně v případě, že se studenti rozhodnou svých práv soudně domáhat, tak ze snížení nově předepisovaných poplatků na zákonem stanovené minimum, což výrazně omezí naplňování stipendijních fondů. Na věci nic nemění ani skutečnost, že si vysoké školy kdysi povinnost zahrnout poplatky do statutu benevolentněji vykládaly v dobré víře (konkrétní způsob, který NSS neuznal, byl na Masarykově univerzitě praktikován již od doby, kdy jsem tak jako rektor působil já, jen napaden byl až podstatně později).

Poplatky za delší studium byly zavedeny jako nástroj odrazující studenty od zbytečného prodlužování studia. Ministerstvo školství svou nečinností fakticky popřelo nejen zájem na na zkvalitňování studia, ale i vytváření prostředků pro stipendia studentům.

Trestuhodný je zde i souběh s tolerancí, kterou MŠMT prokazuje k praxi některých vysokých škol zpoplatňovat jako "doplňkovou" službu některé jinak samozřejmé činnosti vysokých škol. Studentská komora Rady vysokých škol poskytla ministerstvu již v lednu přehled vysokých škol nezákonně vybírajících různé formy v zákoně nestanovených poplatků. Ministerstvo reagovalo teprve v srpnu, ale ani tehdy nezakročilo proti školám, které se uchylují k praktikám, které lze těžko označit jinak, než jako podvod. Čerstvě třeba fakulty University Hradec Králové, které v obálce s přijetím zasílají složenku na 500 Kč a papír nazvaný "potvrzení o nástupu", na který se má ústřižek zaplacené složenky nalepit - zjevně se snahou vzbudit v přijatých studentech dojem, že zaplatit musí.

MŠMT na jedné straně nedělá nic, aby vysoké školy mohly vybrat poplatky, které zákon stanoví. na druhé straně praxi se zákonem v rozporu shledává jako vybírání platby za "nadstandardní službu" a i po přímém upozornění odmítá zakročit. Když studenti ministerstvu ani školám za zastání nestojí, není se co divit, že věc musí řešit až soudy.