Resuscitace Bílé knihy po Plzni
Nekorektní průběhy studia politických prominentů, diplomy udílené za neexistující nebo vážné pochyby budící práce. Nedostatečně obsazované komise pro státní zkoušky nebo pochybný systém přijímání ke studiu. To vše jsou selhání, která právem budí pozornost veřejnosti i médií.
Univerzitní vysoké školy by měly být špičkovými institucemi představující svými učiteli i studenty intelektuální elitu národa.
Tři měsíce se z tohoto prostředí objevují zprávy, které se zdají být neuvěřitelným vrcholem celé aféry Fakulty právnické ZČU v Plzni, jen aby byly vzápětí přebity něčím ještě horším:
Akademické svobody se ocitly v ohrožení. Plzeňská kauza přišla ve chvíli, kdy se ministerstvo školství snaží resuscitovat Bílou knihu a s ní související reformu terciárního vzdělávání.
Ta je založena na zmenšení role samosprávy akademických senátů. Na zavedení manažerských způsobů řízení vysokých škol. Na výraznějším podřízení škol vnějšímu vlivu politicko-ekonomických správních rad.
Paradox první
Paradoxem je, že pasáže Bílé knihy věnující se systému řízení VŠ zpracovával prorektor Západočeské univerzity František Ježek. Dnes poskytuje své „expertní“ názory na nevhodnost dosavadního systému řízení škol a volby rektorů.
Tvrdí, jak je současný systém neuspokojivý: „Samosprávné principy jsou ušlechtilé a krásné. Tato jejich příjemná tvář však v čase brutálního útoku nebo řízeného selhávání systému dostává podobu bezbrannosti a nemohoucnosti.“ Tématu se velmi rychle chytilo ministerstvo školství. V souvislosti s dvoudenní mezinárodní konferencí k Bílé knize v polovině října ministryně používala – v té době zjevně s plnou důvěrou v podklady od svých „expertů“ – velmi rezolutní formulace. Ty vycházely ze závěrů autorů Bílé knihy: „Chceme nastolit rovnováhu mezi širokou autonomií VŠ a jejich odpovědností za veřejné peníze. Pravidla musí platit pro každého, anarchii nelze připustit.“
Hlavním viníkem v této formulaci nebyli konkrétní podvodníci či nedbalost vedoucích pracovníků. Ale autonomie akademické půdy.
Paradox druhý
Ve stejné době se médiím se svými vývody kolem důsledků kauzy svěřoval i vedoucí projektu Bílé knihy a duchovní otec celé koncepce reformy oslabující akademické senáty Petr Matějů.
V rozhovoru pro ČT přiznal, že on sám o problému na plzeňských právech věděl dlouho: „Já si pamatuji, kdy mně před rokem dvěma, říkali studenti práv pražských, že to, co se děje v Plzni, je neuvěřitelné. Všichni jsme to věděli.“ Uvážíme-li, že před rokem nebo dvěma mohla stačit i preventivní kontrola k tomu, aby odhalila chybějící doklady o studiu či podezřelé případy studia, je zřejmé, že by bývalo stačilo nemlčet a kauza nemusela mít současné rozměry.
Matějů z toho vyvozuje sekyrářský závěr směrem k akademickým senátům: „Musel to vědět i ten senát. Ale on za to nenese naprosto žádnou odpovědnost, tudíž se k tomu nějakým způsobem nepostavil. A pan děkan si prostě dále dělal, co chtěl, byl kryt senátem. To je prostě systém, který dále nemůžeme tolerovat.“
S odpovědností se to má ovšem nepochybně i tak, že šéf Bílé knihy nenesl naprosto žádnou za prevenci nepravostí na vysokých školách. Jak si rozumně vysvětlit, že prorektor ZČU pracuje v týmu Bílé knihy, řeší údajné nedostatky akademické autonomie, které pak v dobré víře pro své vystoupení přebírá ministryně.
Skutečné pravomoci však na Západočeské univerzitě její vedení mělo, pouze je nevyužívalo. Rektor ZČU Josef Průša to den před vyjádřením Matějů řekl v médiích jako vysvětlení, že fakulta právnická ve dvaceti případech porušila univerzitní vyhlášku stran státních zkoušek: „Nevěděli jsme to. Je sice v naší pravomoci kontrolovat, jsou-li zkoušky v pořádku, ale nás to nenapadlo, neměli jsme k tomu důvod. Každá fakulta věděla, že se vyhláškou řídit musí.“
Za těchto okolností jsou obvinění na adresu akademických senátů zbytečná. Podepisování diplomů je odpovědností rektorovou. Akademický senát se do záležitostí každodenního chodu školy nebo kontroly studia jednotlivých studentů nemá ze zákona co vměšovat.
Rektorovi by ovšem na rozdíl od akademických senátů měli být nápomocni jeho prorektoři. Nejméně jeden z nich se však raději věnoval kritice samosprávného systému řízení VŠ a návrhům změn, které by školy podřídily silnějším správním radám složených z vnějších aktérů. Namísto toho, aby na vlastní škole přispěl k nápravě problémů, o kterých šéf projektu Bílé knihy podle svých slov věděl.
Paradox třetí
Časový údaj, který Matějů v souvislosti se svou znalostí problémů na plzeňských právech uvedl, pokrývá i působení zeleného Ondřeje Lišky na postu ministra školství.
Exministr se teď stal členem vyšetřovací komise ustanovené k plzeňské kauze Sněmovnou.
S ohledem na skutečnost, že to bylo ministerstvo školství, které přidělovalo univerzitě finance na studia posluchačů, kteří možná nikdy nestudovali, a při žádné z několika kontrol nezjistilo naprostou neprůkaznost záznamů vedených ať už v elektronickém studijním systému STAG nebo v papírové podobě, bude zajímavé sledovat, co tato komise ve vztahu k ministerstvu vyšetří.
Nepolitické rady jsou v Česku jen fikcí
Změny spočívající v posílení správních rad, jejich převzetí kontroly nad záležitostmi finančními a také jejich pověření výběrem rektorů jsou přitom cestou, která v sobě skrývá rizika problémů mnohem horších, než jaké se v Plzni odehrály.
Nepolitické rady ustanovované politiky jsou v Česku jen fikcí. Pro průmyslníky může být lákavé sedět ve správních radách VŠ.
Nejen proto, že mohou školy ovlivnit k takové změně náplně studia, že si jejich firma bude lépe socializovat náklady na zaškolení nových pracovníků. Ale může snadno docházet k tomu, že v nich budou sedět šéfové firem, jež se budou vzápětí ucházet o veřejné zakázky školou vypisované.
Plzeňská kauza ani závěry Bílé knihy nedávají ani trochu přesvědčivé podklady pro změny systému řízení VŠ nebo zásah do jejich autonomie.
Slyšíme-li dnes klíčové aktéry této aféry o nezbytnosti rychlých reforem mluvit, dívejme se nejdříve na to, jak se sami chovali v kauze, kterou teď svými radikálními zásahy údajně chtějí řešit.
(Vyšlo v Právu 11. prosince 2009, viz též komentář Petra Uhla o den později.)
Univerzitní vysoké školy by měly být špičkovými institucemi představující svými učiteli i studenty intelektuální elitu národa.
Tři měsíce se z tohoto prostředí objevují zprávy, které se zdají být neuvěřitelným vrcholem celé aféry Fakulty právnické ZČU v Plzni, jen aby byly vzápětí přebity něčím ještě horším:
Akademické svobody se ocitly v ohrožení. Plzeňská kauza přišla ve chvíli, kdy se ministerstvo školství snaží resuscitovat Bílou knihu a s ní související reformu terciárního vzdělávání.
Ta je založena na zmenšení role samosprávy akademických senátů. Na zavedení manažerských způsobů řízení vysokých škol. Na výraznějším podřízení škol vnějšímu vlivu politicko-ekonomických správních rad.
Paradox první
Paradoxem je, že pasáže Bílé knihy věnující se systému řízení VŠ zpracovával prorektor Západočeské univerzity František Ježek. Dnes poskytuje své „expertní“ názory na nevhodnost dosavadního systému řízení škol a volby rektorů.
Tvrdí, jak je současný systém neuspokojivý: „Samosprávné principy jsou ušlechtilé a krásné. Tato jejich příjemná tvář však v čase brutálního útoku nebo řízeného selhávání systému dostává podobu bezbrannosti a nemohoucnosti.“ Tématu se velmi rychle chytilo ministerstvo školství. V souvislosti s dvoudenní mezinárodní konferencí k Bílé knize v polovině října ministryně používala – v té době zjevně s plnou důvěrou v podklady od svých „expertů“ – velmi rezolutní formulace. Ty vycházely ze závěrů autorů Bílé knihy: „Chceme nastolit rovnováhu mezi širokou autonomií VŠ a jejich odpovědností za veřejné peníze. Pravidla musí platit pro každého, anarchii nelze připustit.“
Hlavním viníkem v této formulaci nebyli konkrétní podvodníci či nedbalost vedoucích pracovníků. Ale autonomie akademické půdy.
Paradox druhý
Ve stejné době se médiím se svými vývody kolem důsledků kauzy svěřoval i vedoucí projektu Bílé knihy a duchovní otec celé koncepce reformy oslabující akademické senáty Petr Matějů.
V rozhovoru pro ČT přiznal, že on sám o problému na plzeňských právech věděl dlouho: „Já si pamatuji, kdy mně před rokem dvěma, říkali studenti práv pražských, že to, co se děje v Plzni, je neuvěřitelné. Všichni jsme to věděli.“ Uvážíme-li, že před rokem nebo dvěma mohla stačit i preventivní kontrola k tomu, aby odhalila chybějící doklady o studiu či podezřelé případy studia, je zřejmé, že by bývalo stačilo nemlčet a kauza nemusela mít současné rozměry.
Matějů z toho vyvozuje sekyrářský závěr směrem k akademickým senátům: „Musel to vědět i ten senát. Ale on za to nenese naprosto žádnou odpovědnost, tudíž se k tomu nějakým způsobem nepostavil. A pan děkan si prostě dále dělal, co chtěl, byl kryt senátem. To je prostě systém, který dále nemůžeme tolerovat.“
S odpovědností se to má ovšem nepochybně i tak, že šéf Bílé knihy nenesl naprosto žádnou za prevenci nepravostí na vysokých školách. Jak si rozumně vysvětlit, že prorektor ZČU pracuje v týmu Bílé knihy, řeší údajné nedostatky akademické autonomie, které pak v dobré víře pro své vystoupení přebírá ministryně.
Skutečné pravomoci však na Západočeské univerzitě její vedení mělo, pouze je nevyužívalo. Rektor ZČU Josef Průša to den před vyjádřením Matějů řekl v médiích jako vysvětlení, že fakulta právnická ve dvaceti případech porušila univerzitní vyhlášku stran státních zkoušek: „Nevěděli jsme to. Je sice v naší pravomoci kontrolovat, jsou-li zkoušky v pořádku, ale nás to nenapadlo, neměli jsme k tomu důvod. Každá fakulta věděla, že se vyhláškou řídit musí.“
Za těchto okolností jsou obvinění na adresu akademických senátů zbytečná. Podepisování diplomů je odpovědností rektorovou. Akademický senát se do záležitostí každodenního chodu školy nebo kontroly studia jednotlivých studentů nemá ze zákona co vměšovat.
Rektorovi by ovšem na rozdíl od akademických senátů měli být nápomocni jeho prorektoři. Nejméně jeden z nich se však raději věnoval kritice samosprávného systému řízení VŠ a návrhům změn, které by školy podřídily silnějším správním radám složených z vnějších aktérů. Namísto toho, aby na vlastní škole přispěl k nápravě problémů, o kterých šéf projektu Bílé knihy podle svých slov věděl.
Paradox třetí
Časový údaj, který Matějů v souvislosti se svou znalostí problémů na plzeňských právech uvedl, pokrývá i působení zeleného Ondřeje Lišky na postu ministra školství.
Exministr se teď stal členem vyšetřovací komise ustanovené k plzeňské kauze Sněmovnou.
S ohledem na skutečnost, že to bylo ministerstvo školství, které přidělovalo univerzitě finance na studia posluchačů, kteří možná nikdy nestudovali, a při žádné z několika kontrol nezjistilo naprostou neprůkaznost záznamů vedených ať už v elektronickém studijním systému STAG nebo v papírové podobě, bude zajímavé sledovat, co tato komise ve vztahu k ministerstvu vyšetří.
Nepolitické rady jsou v Česku jen fikcí
Změny spočívající v posílení správních rad, jejich převzetí kontroly nad záležitostmi finančními a také jejich pověření výběrem rektorů jsou přitom cestou, která v sobě skrývá rizika problémů mnohem horších, než jaké se v Plzni odehrály.
Nepolitické rady ustanovované politiky jsou v Česku jen fikcí. Pro průmyslníky může být lákavé sedět ve správních radách VŠ.
Nejen proto, že mohou školy ovlivnit k takové změně náplně studia, že si jejich firma bude lépe socializovat náklady na zaškolení nových pracovníků. Ale může snadno docházet k tomu, že v nich budou sedět šéfové firem, jež se budou vzápětí ucházet o veřejné zakázky školou vypisované.
Plzeňská kauza ani závěry Bílé knihy nedávají ani trochu přesvědčivé podklady pro změny systému řízení VŠ nebo zásah do jejich autonomie.
Slyšíme-li dnes klíčové aktéry této aféry o nezbytnosti rychlých reforem mluvit, dívejme se nejdříve na to, jak se sami chovali v kauze, kterou teď svými radikálními zásahy údajně chtějí řešit.
(Vyšlo v Právu 11. prosince 2009, viz též komentář Petra Uhla o den později.)